archiv.hpkizi.sk
Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi:

Vyhľadávanie v tejto téme:   
[ Ísť na úvodnú stránku | Vybrať novú tému ]

Prosincoví lvi

Správca: Lupina

Text v tejto časti je generovaný, v prípade, že zistíte nezrovnalosti, nahláste to prosím


Prosincoví lvi

Prekladateľ : Lupina

Názov originálu: The Lions of December

Autor originálu : Gravidy

Link na originál : Originál nie je voľne dostupný

Počet slov originálu: : 18 000

Rating : M 16+ -

Éra / Obdobie: Po Bradavicích Žáner: Angst , Friendship , Romance Jazyk originálu: EN Varovanie: Neuvedené Počet slov originálu: _10K-30K Párovanie: Dramione
This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended

Postavy v tomto príbehu sú majetkom JKR, autorky ságy Harryho Pottera. Duševné vlastníctvo prekladov rôznych mien, názvov a miest patrí pánom Medkom, ktorí túto ságu preložili do češtiny a p. Petrikovičovej a p. Kralovičovej, ktoré ju preložili do slovenčiny. Autorské práva k tejto poviedke vlastní Gravidy, ktorá napísala túto fanfiction.

© Autorské práva k tomuto prekladu patria hpkizi.sk o.z. a šírenie prekladu mimo tieto stránky je bez výslovného súhlasu zakázané.

 

19. prosinec 2017

Prosincoví lvi 

The Lions of December 

Originál: všechny odkazy nedostupné, autorka svá díla stáhla

Autor: Gravidy

Překlad: Lupina     Beta Čj: marci     Beta Aj: Jimmi   

   Povolení k překladu: nelze získat

Hermiona G. & Draco M.

Rating: 16+       Kapitol: 1

Slov: 18 tis.

Shrnutí: Je po Bradavicích, po válce, dávno pominula šance, aby byli spolu, ale oni se opět setkali.

Období: po Bradavicích

 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Gravidy. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

 

Prohlášení autorky: Nevlastním Harryho Pottera a spol., ale mám kočku, která kdykoliv rozcupuje tu vaši.

Poznámka autorky: Částečně inspirováno rozhovorem o válce s mojí báječnou betou. Toto je má odpověď na Santovskou výměnu s Larou ( Quiet Ones Secret Santa Fic Exchange).

Shrnutí: Říká mi Goliáši, ale já nosím masku Davida. Rád bych věřil, že dokážeme znovu obnovit mosty, když odhlédneme od dávné historie. Ale ani můj starý kamenný výraz ji, zdá se, nezlomí. Vzpomene si na ty mosty a vypálí je do základů – Výňatek z 7Mary3 – ‚Cumbersome‘ http://songmeanings.com/songs/view/64030/

 

Prosincoví lvi 1/6

Ráda si myslím, že některé věci v životě se mají stát. Jako když se říká: ‚Všechny cesty vedou do Říma‘. Bez ohledu na trasu, kterou si vyberete, nebo nevysvětlitelné překážky, na které natrefíte, nakonec skončíte v Římě. Takřka magicky.

Život Ginny Weasleyové jsem zachránila dvakrát. Zachránila jsem ji téměř jako zázrakem, ve chvíli naprosté beznaděje, když podle všech pravidel a zákonů fyziky a přírody by měla zemřít. Nějak se mi to podařilo.

Zkrátka se to tak mělo stát. Jak jinak to můžete vysvětlit?

Háček je v tom, že nikdy nemůžete vědět, co přesně že se to vlastně ‚má stát‘. Jako když ze mě v pátém ročníku udělali prefektu a já si byla sakra jistá, že se mám stát primuskou. To se však nikdy nestalo.

Jo, Hermiona Gangerová se nikdy nestala primuskou. Vím, šokující.

Pokaždé vás překvapí, kam vás život zavane. Například, pokud byste mi v mém šestém ročníku v Bradavicích oznámili, že o sedm let později skončím jako spolubydlící Blaise Zabiniho v přepychovém bytě s vyhlídkou na malé kouzelnické město poblíž Harlow, řekla bych, že jste si něco šlehli.

„Jsem domaaaa!“

Nevím, proč to dělám. Nikdy mi neodpoví, ani když náhodou otevřu dveře a on stojí přímo přede mnou s usvědčující otevřenou krabicí mléka v ruce a zírá na mě pohledem jelena v záři světlometů, jako bych se jej za vypití řečeného mléka chystala vyhodit.

Vmanévruju dovnitř, klíče v zámku se odmítají hnout, kabelka nacpaná v podpaždí, a já poskakuju na jedné noze a snažím se skopnout černé lodičky. Nohy mě bolí jako čert. Kabelka neodvratně vyklouzne a všechno se z ní vysype. V duchu zanadávám, sehnu se a zpět do kabelky nacpu kartáč na vlasy, peněženku, dvě rtěnky a pár svčků. Pak zapomenu, že klíče zůstaly zaseklé v zámku a málem si utrhnu ruku, jak se snažím je vytáhnout.

Po odhození bot u dveří – zvyk, který můj spolubydlící nenávidí – a přeťapání kuchyně v punčochách, strčím tašku na pult. Vidím Blaise, nebo spíš jen vrchol jeho temene, jak vykukuje z křesla v obývacím pokoji. Vůbec mě nebere na vědomí, ale to je normální. Oba jsme dost uzavření lidé. Mine i pár dní, aniž bychom spolu komunikovali.

To neznamená, že není můj dobrý přítel.

Uběhlo pět let od opuštění Bradavic, než jsme se tu setkali, oba hledající bydlení, oba hledající spolubydlícího. Navrhl, abychom si byt najali spolu a ušetřili si tak spousty mrzutostí, a mě to tak překvapilo, že jsem souhlasila. Pořád si nejsem jistá, zda neměl postranní úmysly. Myslím, že se mi chtěl dostat do kalhotek, ale když jsem se jej ani po několika prvních dnech nepokusila svést, opustil ten chvilkový nápad jako motýlek květinu.

Je to pohodář.

Teď už s ním žiju dva roky. Pracuju jako stážistka na ministerstvu a privátně mě učí odborník na experimentální magii. Blaise pracuje pro soukromou kouzelnickou asociaci, která zkoumá zapomenutá kouzla, relikvie a postupy. Je to něco jako archeologie pro kouzelníky. V tom tichém a knihomolském ohledu si vyhovujeme.

Se lžící vytaženou ze šuplíku se nořím do lednice, abych vylovila jogurt. Za hodinu mě čeká obchodní večeře, ale pochybuju, že při ní budu mít chuť k jídlu. Pouhé pomyšlení na ni mi stáhlo žaludek úzkostí. Bojím se, že jen co se tam dostanu, hodím šavli. A zvracení s prázdným žaludkem je bolestivější, takže se klidně můžu najíst.

Blaise je dobrý spolubydlící. Je tichý… nepohazuje zpocené košile nebo špinavé spodní prádlo po nábytku… příležitostně se pustí do domácích prací, i když, kdyby bylo po jeho, veškeré jeho prádlo bych prala já… bez řečí sní, co navařím, ale jídlo mi nekrade… a nájem platí včas.

Máme oddělené koupelny. Asi jsme od samého počátku pochopili, že pro udržení souladu budeme každý potřebovat svoji. Oba si v koupelně pěstujeme nestoudný prasečí chlívek a máme sklony plýtvat horkou vodou, kdykoliv to jen jde. Já používám jeho holicí strojek a on nenávidí moje koupelové pěny a aromaterapeutické svíčky a rád rozhazuje můj makeup v pasivně agresivní zuřivosti, kdykoli se mu dostane do rukou. Přísahám, je to jako nějaká zvrácená menopauza u chlapů. Dostává tyto návaly testosteronu v nepravidelných, ohromujících záchvatech, při kterých musí bezhlavě běhat po bytě a bušit se do prsou plný zoufalství. Pak to vyprchá a on se vrátí zpět k tichému a nenáročnému Blaisovi.

Možná mu to způsobuje soužití s holkou.

Nebo možná za to může archeologie.

Ohledně zbytku bytu se chová trochu jako uklízecí maniak, což je divné. Viděla jsem totiž jeho pokoj. Oblečení, časopisy a zmuchlané papíry se mu válí všude po podlaze, po hifi věži, na toaletním stolku i na posilovací lavici. Rád chodí za svými kamarády, ale nenávidí společnost v bytě. Je sentimentální asi jako tlustočerv, a tak nijak nepřispěl k vnitřní výzdobě bytu fotografiemi nebo upomínkovými předměty. Vlastně jsem snad ani neviděla obrázek jeho rodiny.

Také patří k těm, co mají rádi seznamy. Nezáleží jaké – nákupní seznamy, seznamy telefonních čísel, seznamy, co se má udělat. A pokud není důvod seznam si sepsat, důvod si najde.

Narovnám se s lžící jogurtu v puse a zavřu lednici, abych se podívala na třepotající se poslední seznam, přichycený na dvířkách magnetem ve tvaru humra.

Práce, v nichž by Neville Longbottom nepřežil ani jeden den – stojí napsáno jeho skloněným, ale úhledným písmem.

Beru propisku a čmárám: ‚Pyrotechnik‘ pod Blaiseův poslední záznam: ‚Krotitel lvů‘. Později to srovná podle abecedy, šílenec.

„Hej, jak to jde?“ zeptám se zvědavě a cestou k němu si strčím do pusy další lžíci jogurtu. Mňam. Broskvový. „Chceš vědět něco divného? Oba, Harry i Ron mi včera večer napsali. Harry má přes Vánoce pracovat a Ron bere Lenku do nějakého hnízdečka lásky. Nepřijdou se na mě podívat. Ani jeden. Nevděčníci.“

Ve skutečnosti jsem překvapená a zraněná, dokonce si dělám starosti, že mě možná nechtějí vidět, nebo tak něco. Vědí, že nesnáším být na Vánoce sama. Blaise asi brzo odejde za rodinou a nechci tady zůstat trčet jak kůl v plotě. Vím, že v zoufalosti můžu jít do Doupěte. Jsem tam pořád vítaná, ale nějak se nedokážu přinutit, abych se do té rodiny vtírala. Paní Weasleyová mě nikdy neměla ráda jako Harryho a stejně bych se jen cítila provinile.

Poněkud sklíčeně se rozhlédnu po našem bytě. Není nějak vánočně vyzdobený. Pár větviček cesmíny, trocha borovice ovázané stuhou na poličkách a nad televizí a na stojánku u zdi sněžící koule, která neustále víří drobné sněhové vločky. Mívala jsem asi třicet centimetrů vysokého Santu Clause, který po zmáčknutí knoflíku tancoval na melodii ‚Vánoce, Vánoce přicházejí‘, ale před pár dny se efektně roztavil.

Fakt patetické.

Od doby, kdy jsme byly s Ginny spolubydlící, jsem Vánoce snad ani nijak neprožívala. Samotné svátky trávila s rodinou, ale každý rok jsme naše bydlení přeplnily ozdobami, a pak až do konce února vytahovaly třpytky z koberce a vlasů.

Bylo by pěkné pověsit pár dalších věcí, ne moc. Nechci Blaise vyštvat z jeho přirozeného prostředí. Znám ho. Začne být nervózní a přestane sem chodit. Ale měli bychom si pořídit aspoň stromek, jen malý, ale to bude muset počkat do konce týdne.

Opřená bokem o křeslo se chystám nechat si ten nápad schválit, když zaznamenám, v čem je oblečený, a začnu se dusit jogurtem. Tak proto byl tak potichu. Čekal, až si všimnu. Zakašlu a zaprskám kolem sebe a on se dívá přímo na mě a pohledem mě vyzývá ke komentáři.

Má na sobě kompletní jasně červený chlupatý oděv olemovaný bílou kožešinou, s černými knoflíky odshora až dolů, velký černý pásek se zlatou sponou, který drží červené chlupaté kalhoty, má černé rukavice a nablýskané černé boty.

Je to oblek Santy. Aspoň o dvě čísla větší. Čepice leží Blaiseovi na klíně.

Jako první mě ohromeně napadne, že opravdu nevypadá jako dobrý Santa. Spíš jako vytočený skřítek. Asi je to jeho ušima. Nikdy jsem neměla to srdce říct mu, že je má špičaté.

„Co se stalo?“ vykuckám, protože toto si v žádném případě nemohl obléct dobrovolně. „Proč nejsi nachystaný na večeři?“

Kývne hlavou ke konferenčnímu stolku.

Zamračeně následuji jeho pohled a všimnu si obdélníkového předmětu. Dárek. O velikosti krabice na boty, trochu delší než vyšší. Je zabalený v tmavě rudém sametu s kroucenou zlatou stužkou svázanou do kříže uprostřed nahoře.

Ach ano, můj aktuální problém.

Krabice se objevila asi před čtyřmi dny, jen tak, ze vzduchu, spolu s vánoční pohlednicí, na které stálo: Veselé Vánoce, kudrnatko. Užij si dárek. S láskou, DM… PS: Poznám, když ho neotevřeš. Bodrý a starostlivý, až na tu poslední část, která nepochybně zněla jako výhružka.

Ani náhodou jsem se to nechystala otevřít.

Ani jsem se toho nedotkla, ne poté, co jsem zjistila, že když na dárek dostatečně dlouho zírám, nohy mě k němu začnou samy vést, což znamená, že na dárku je položeno vábidlo. Když Blaise přišel domů a našel mě připlesknutou na protější zdi, co nejdál od dárku, ale stále s očima na něj upřenýma, zamumlal něco o vánoční vládě teroru od našeho oblíbeného psychouše a pokusil se krabici zničit. Proto se můj Santa roztavil. Blaiseovo kouzlo se odrazilo od dárku, následně ode zdi, smetlo pár věcí, a pak zabilo Santu. Dárek z toho vyšel bez ožehnutí.

„Ty ses ho dotknul, že jo?“ osočím se na něj, vytočená, protože jsem mu aspoň tisíckrát říkala, aby ho nechal být. Ale je to chlap, takže je nucený ‚všechno řešit‘.

Kývne hlavou, zarytec. „Vyhodilo mě to do vzduchu přes celou místnost. Omráčilo mě to. Probral jsem se v kostýmu.“ Trochu za oblečení zatahá a já se nad jeho našpuleným výrazem musím usmát. „Asi mám i spálené ruce, hrozně mě bolí, ale nemůžu si sundat rukavice.“

Můj úsměv zmizí a v nitru se mi vzedme neklid.

To je příznačný Draco Malfoy – jako halloweenská sladkost s jehlami uvnitř, sladce jedovatá. Oblek Santy je rozkošný, dokonce zábavný, ale nevidíte, co je pod tím, nepoznáte, že má Blaise popálené ruce, možná rudé a s puchýři a mokvavé. Je to zákeřné.

Odložím jogurt na skříňku a vytáhnu hůlku. „Mám zkusit dostat tě z toho kostýmu?“

„Ne!“ zvedne ruce, ještě než dokončím větu. Jako by jej přepadla panika. „Ne, dík. Byl jsem informován, že je zakouzlený tak, aby se vzňal, když se pokusím jej svléct. Musím jen počkat, díky.“

„To by snad neudělal!“ Ten bastard ode mě něco uslyší!

„Fakt mě nenávidí. Vsaď se, že udělal.“

„Ten mozek vylízaný, ludrák chlívácký…“ Vypouštím proud nadávek a dupu nohou jak malé děcko. Draco tady není, abych na něj ječela, tak ječím na Blaise. „Musel ses toho dotýkat zrovna dneska? V tomhle nemůžeš na večeři! Nemůžeš jít s popálenýma rukama!“

Blaise je můj doprovod. Celý se nadmul a dostal do ochranářského módu a dožadoval se, že půjde se mnou, když se dozvěděl, že jsem byla vyslaná na obchodní schůzku s Draco Malfoyem. Harry s Ronem nemůžou Malfoye vystát. Doslova s ním nemůžou zůstat v jedné místnosti, aniž by se jich zmocnilo vražedné nutkání. Ale Harry potřebuje Dracovu politickou podporu v případě válečných zločinů, které se teď řeší na ministerstvu jeden za druhým, a Draco navrhl obchodní večeři, aby se probraly detaily. Nabídla jsem, že místo jednoho z nich půjdu já, abych zmařila velmi pravděpodobnou noc krveprolití.

Přesto to ještě noc krveprolití může být.

Znechuceně projdu do svého pokoje. „Musíš zajít za léčitelem. Potřebuješ se přeletaxovat ke svatému Mungovi?“ Nemůžu tu schůzku zmeškat, problém válečných zločinů je životně důležitý. Ale to znamená, že právě teď nemůžu s Blaisem nic dělat.

Dovleče se za mnou a postává ve dveřích. „Nechci, abys šla sama!“

Blaise neví, proč přesně dostávám ty dopisy, dárky a květiny. Nikdy se nezeptal a já mu nikdy dobrovolně žádné informace neposkytla. Ale pochytil, že z toho jsem rozrušená, a proto je navztekaný. Vím, že byly časy, kdy se zbavoval věcí od Draca ještě dřív, než jsem je zahlédla. To se pravděpodobně stalo i v tomto případě. Blaise se snažil vypořádat s krabicí, než se vrátím domů, a krabice mu útok vrátila.

Blaise si myslí, že Draco je mnou posedlý – něco jako stalker. Není to tak. Z jeho strany je to chladnokrevné. Stará zášť. Nenechá ji být, nebo možná já ji nemám nechat být, takže mi posílá lstivá rýpnutí a jedovaté připomínky zabalené v pěkných krabicích nebo vyjádřené v lyrické próze a jednou za pár měsíců posílá květiny. Jen abych věděla, že nezapomněl. Tak říkajíc mě nutí udržovat se ve střehu.

Beru večerní šaty, které jsem nechala viset přes židli u počítače, a mířím do koupelny. Blaise dovnitř nevidí, tak nechávám dveře otevřené. „Nebudu sama,“ vyštěknu a kartáčem na vlasy brutálně zaútočím na své kudrny. „Bude tam Dean a určitě přivede Levanduli.“ Dean je moje záloha, kdyby se objevil případ podobný tomuto. Pokud je zapojený Draco, šance, že se něco podobného přihodí, vzrůstá exponenciálně.

„Jdu s tebou,“ vyprskne zpět. Tvrdohlavec. Je to ale sladké. Obyčejně je naprostý měkkota.

„Ale mají tam dress code.“ Prohazuju sukni a svetr dveřmi. Skrčené dopadnou na postel.

„Tak si vezmu hábit přes.“

„Upečeš se. Zapomeň na to. Něco vymyslíme.“ Vsoukám se do šatů a zamračím se na svůj obraz v zrcadle. Jsem mrzutá, že nemám čas na sprchu. Připadám si nechutná, s rozteklým makeupem a neudržovanými vlasy. „Pojď mě zapnout.“

Poslechne velmi poslušně. A já mám co dělat, abych jej kvůli tomu nepoškádlila.

Gravidy: ( Lupina )24.12. 2017 Prosincoví lvi 6/6
Gravidy: ( Lupina )23.12. 2017 Prosincoví lvi 5/6
Gravidy: ( Lupina )22.12. 2017 Prosincoví lvi 4/6
Gravidy: ( Lupina )21.12. 2017 Prosincoví lvi 3/6
Gravidy: ( Lupina )20.12. 2017 Prosincoví lvi 2/6
Gravidy: ( Lupina )19.12. 2017 Prosincoví lvi 1/6

Naše ďalšie weby

Nájdete nás