Preklady fanfiction Harryho Pottera

Epilog – část 2/4

8. prosince 2001

Hermiona zaklepala na ožehlou kamennou stěnu, na níž visel Zmijozelův portrét. Lehce se ošila; kámen se jí tvrdě otřel o klouby. Nahlédla dovnitř, odvrátila pohled od rozházených beden, které teď byly všechny prázdné, a mnoha svitků a pergamenů, které jako by napršely z neviditelného mraku a pokrývaly téměř každou plochu v místnosti. 

„Profesore Snape?“ zavolala a vstoupila dovnitř.

 Než Voldemort oblehl a dobyl Bradavice, byla ve Snapeově bytě jen jednou nebo dvakrát, ale pamatovala si čistou, i když trochu depresivní místnost bez fotografií a s jedinou židlí.

„Jste doma, profesore Snape?“

Tady je větší nepořádek než ve válečném štábu, pomyslela si se vzpomínkou na dusnou místnůstku na Grimmauldově náměstí, kde se s Harrym a Brumbálem snažili rozluštit jednotlivé Voldemortovy tahy. Nemyslela si, že bude Severus Snape typem člověka, který žije v prostoru podobajícím se chlívku.

Nechám mu vzkaz, řekla si a pak se v duchu ušklíbla. Jakýkoliv vzkaz, který by tu nechala, by se nejspíš navždycky ztratil.

Prošla kolem velkého těžkého stolu, rovněž přeplněného pergameny, a nahlédla do sousední místnosti.

„Prof-“

Ztuhla. Snape ležel na podlaze jako mrtvý. Obličej mu zakrývaly tmavé, rozcuchané vlasy a vedle sebe měl prázdný kalich.

Hermiona vytáhla hůlku a švihla s ní do vzduchu; veškeré pergameny okamžitě odletěly stranou. Klekla si vedle Snapeova těla a horečně pátrala po pulzu...

Kůže je stále teplá, konstatovala a cítila, jak se jí po těle rozlévá úleva, když pod prstem zaznamenala slabé pulzování. Zavřela oči a bránila se vzpomínkám na všechny ty chvíle, kdy zjistila, že pokožka je studená, tělo ztuhlé a hledání tepu bylo jen zbytečným gestem naděje...

Musel si vzít lektvar a neobtěžoval se zhroutit na postel jako každý normální člověk, pomyslela si a zvedla kalich. Dno bylo stále mokré od jakési nazelenalé tekutiny. Hermiona k ní přičichla. Zdálo se jí, že cítí závan heřmánku, ale víc nedokázala poznat.

Jestli je to vyvolané magií, neměla bych ho rušit, usoudila. Mírně poodstoupila a zadívala se na Snapeovo hubené tělo, které se tak bezstarostně rozvalovalo na podlaze. Ve vlasech měl šediny a ji náhle napadlo, že je už docela starý.

Povzdechla si, vstala a nechala spícího muže být. Šla se podívat do ostatních místností. Někde musí mít postel. Nebo alespoň židli.

Nakonec po bloudění po bytě a prohrabávání se svitky našla postel i židli, obojí pohřbené pod pergameny a brky. Snape jí nikdy nepřipadal jako člověk, který by nechal hromadit nepořádek, ale na druhou stranu konec války přinesl u mnoha lidí mnoho změn. Možná byla Snapeova náhlá nepořádnost jednou z nich.

Překvapilo ji, že některé z těch svitků byly docela staré. Zahleděla se na jeden, který byl svraštělý jako kůže starce a celou jeho plochu pokrývala pečlivě vymalovaná písmena. 'Hyd of geong swin, wac a fersc,' přečetla si, aniž by tušila, co to znamená, kromě toho, že to má něco do činění s prasaty a kůží.

Odsunula ho stranou a do oka jí padl další kus pergamenu, mnohem novější, protože písmo na něm bylo zjevně Snapeovo.

L.P. 1196 - narodil se Christolph ze Snapeů

Hermiona pozvedla obočí. Mohl by být tento Christolph předkem Severuse Snapea? Věděla, že v Suffolku existuje vesnice jménem Snape, ale nikdy se mistra lektvarů nezeptala, jestli to má nějakou spojitost. Vystopovat někoho více než osm set let zpátky by bylo docela působivé, ale kouzelnické rodiny měly větší povědomost o svých rodokmenech.

L.P. 1207 - Christolph odchází do Bradavic a setkává se se Simonem Freegardem

L.P. 1213 - Christolph mizí v polární záři

L.P. 1871 - Christolph slouží jako vychovatel v rodině Yeatsových a učí Williama Butlera Yeatse.

Hermiona vytřeštila oči. To je nemožné, pomyslela si a rychle si znovu přečetla, co Snape napsal. Nikdy nečetla o jiném způsobu cestování v čase než pomocí Obracečů nebo jejich variací. Ale tenhle Christolph zmizel v polární záři, aby se vynořil o šest set let později a vyučoval Williama Butlera Yeatse...!

Jala se pokračovat ve čtení.

L.P. 1902 - Christolph dokončil svou malou šedou knihu

L.P. 1904 - Christolph se vrací v čase

L.P. 1261 - Simon umírá v Kolébce na následky kouzla Gāst Cunnian

Gāst Cunnian, zopakovala v duchu Hermiona. Gāst byla ve staré angličtině duše a Cunnian znamenalo hledat. Nikdy o tom kouzle neslyšela, ale byla ochotná se vsadit, že je to jedno ze zaklínadel, které Zakladatelé schovali v Kolébce, ukryté nad knihovnou. Podle toho, jak znělo, nemohlo jít o příliš bezpečné kouzlo. Zajímalo by mě, jak ví, že Simon Freegard zemřel v Kolébce, pomyslela si. Když jsme ji otevřeli, žádná mrtvola tam nebyla.

L.P. 1262 - Christolph se vrací

L.P. 1276 - Christolph ze Snapeů umírá

Podívala se na ta data: dvanáct set šedesát jedna a šedesát dva. Minuli se o pouhý jeden rok. Neznala souvislost mezi oběma muži, ale nemohli být cizinci. Možná byli blízcí přátelé. Možná byli dokonce milenci.

Snad to nebyli milenci, pomyslela si a s nepříjemným pocitem si vzpomněla na Snapea a Harryho. Nikdy jsem nepotkala méně šťastný pár.

L.P. 1977 -

Zbytek byl prázdný. Hermiona ho však mohla vyplnit svými myšlenkami ze všech úvah, které ji v posledním měsíci nenechávaly v klidu. 1977, konec srpna - objevuje se Jonathan Frost. 1977, začátek prosince - Jonathan Frost zmizel, pravděpodobně zemřel Voldemortovou rukou. Ale kdo ví, co se stalo mezi těmito dvěma daty? Kdo by to mohl říct?

Od dveří se ozval zvuk a Hermiona se otočila, hůlku připravenou v ruce. Trochu se uklidnila, když ve dveřích uviděla stát Severuse Snapea v jeho obvyklém černém hábitu, vrhajícího na ni nevlídný pohled.

„Dobré odpoledne, profesore,“ řekla a potlačila pocit, že je v pěkném průšvihu. Už není studentka, kterou by ve třídě terorizoval, řekla si - i když, pomyslela si provinile, opravdu neměla číst, co Snape napsal.

„Co tu děláte, slečno Grangerová?“

Hermiona poodstoupila od pergamenu. „Já, ehm, přišla jsem se vás na něco zeptat, ale spal jste, tak jsem se rozhodla počkat, až budete vzhůru.“

Snape se nevěřícně ušklíbl a odkráčel ke stolu, vedle kterého Hermiona stála. Instinktivně ucukla. Ačkoli měl Snape ve válce roztříštěnou pravou nohu a byl tak ohnutý, že připomínal stín chrliče, jeho chůze byla stále dost znepokojivá.

„Nuže?“ dožadoval se a ostře se na ni zadíval. „Na co jste se chtěla zeptat?“

„Chtěla jsem se vás zeptat, jestli byste měl zájem stát se příštím ředitelem Bradavic,“ řekla Hermiona.

„Ne.“

Pokrčila rameny. „Myslela jsem si to. Příštím ředitelem bude Fred Weasley.“

„Fred Weasley?“ Severusův hlas rezonoval nedůvěrou, a pokud Hermiona dobře slyšela, i hlubokým znechucením. „Proč Fred Weasley?“

„No...“ Hermiona neurčitě mávla rukou. „Rozhodně má kvalifikaci...“

„Proč ne vy?“

Hermiona se zarazila, nečekala, že bude tak přímočarý, ale usmála se, i když ji to stálo trochu úsilí. „Dělám poradce na odboru pro vymáhání kouzelnických zákonů a na odboru záhad. Vždycky jsem chtěla pracovat na jednom z těchto dvou oddělení, i když by se mi líbil i odbor pro mezidruhové vztahy - ale v každém případě bych neměla čas pracovat na obou odděleních a dohlížet na Bradavice.“

„Vzdejte se svých pozic na ministerstvu,“ řekl Snape příkře a jeho oči se na ni upíraly s nepříjemnou intenzitou. „Bradavice jsou důležitější.“

„Ano, ale nevěřil byste, kolik problémů má teď ministerstvo,“ namítla Hermiona a podívala se na stolek, u kterého stála. Na stříbrném talíři ležela sušenka, spíš rozdrobená než celá, a když do ní šťouchla, zjistila, že je tvrdá jako kámen. „Oni-oni mají dokonce problém se rozhodnout, jestli pro označení vězňů používat číslice, nebo písmena! Bradavice jsou samozřejmě důležité, ale bez hladkého chodu justice by se mohla rozpadnout celá infrastruktura ministerstva. A totéž platí pro odbor záhad. Ministerstvo se ve své historii rozpadlo jen čtrnáctkrát a pokaždé to bylo spojeno s nesprávným zacházením s předměty v rámci odboru záhad, s výjimkou doby, kdy Bojr Bojovný nešťastnou náhodou srovnal nově postavený komplex ministerstva se zemí při nehodě ve famfrpálu.“

Náhle se zarazila. Snape netrpělivě těkal pohledem po stropě a po stěnách. Když se odmlčela, zkoumavě se na ni zahleděl.

„Kdybych vás neznal natolik dobře, abych věděl, že plácáte naprosté nesmysly, požádal bych vás, abyste odešla a už se nevracela.“

Hermiona zavřela pusu a polkla. Všechny argumenty, které si v bezesné noci skládala, aby se ráno přesvědčila, že dělá správnou věc, se rázem rozplynuly.

„Fred Weasley je nebezpečný blázen,“ řekl Snape. „Ztělesňuje všechno nejhorší z vás nebelvírů: úzkoprsost, lehkomyslnost, ješitnost.“

„Odsuzujete ho příliš přísně,“ řekla Hermiona. „Fred je sice svéhlavý, ale nikdy by neudělal to, co považuje za špatné...“

„A vy necháte na něm, aby o tom rozhodoval?“ obořil se na ni Snape. „Do toho, udělejte ze sebe blázna. Chci vidět, jestli se dokážete dál takhle oblbovat, až se další nebezpečný idiot prohlásí za nového Pána zla.“ Složil ruce na hrudi a v rychlém sledu je zase rozhodil. „Nechápu, jak jste se mohla tak snadno vzdát funkce ředitelky. Zklamala jste mě, slečno Grangerová.“

„Proč se nestanete ředitelem školy vy, pane?“ opáčila Hermiona prudce. Nehodlala popírat pravdu ve Snapeových slovech, ale příliš ji bodla, než aby je nechala jen tak projít. „Jsem si jistá, že váš úsudek by byl uvážlivý.“

„Ano, takže konečně připouštíte, že mé chování vůči vám v době, kdy jste byla studentkou, bylo vyvážené a oprávněné,“ podotkl Snape suše.

Hermiona si povzdechla. Rozhostilo se mezi nimi ticho. Překvapilo ji, kolik toho Snape v té jediné větě přiznal, a znepokojilo ji, co si díky jeho slovům musela uvědomit. Měla sice výhrady k Fredovu vedení, ale co mohla dělat? Ostatní ji nepřijali tak jako Freda; možná to bylo tím, že si byla za války blízká s Brumbálem, že zůstala, když Ron zemřel a Harry zmizel, že byla mudlorozená. Nemohla s tím nic dělat.

„Přála bych si, aby Harry...“

Zavřela ústa a proklínala se za to, že to jméno před Snapem vyslovila. Se zpožděním si však uvědomila, že její reakce to nějak zhoršila. Chvíli ani jeden z nich nic neříkal a Hermiona si přála, aby ji Bradavice nechaly nějakým způsobem se v tichosti přemístit, nebo ji alespoň pohltila země.

Snape se otočil a věnoval jí poněkud nevyzpytatelný pohled. „Prosím, zkuste se chovat rozumně, slečno Grangerová. Nehodlám dostat záchvat při vyslovení jména Harryho Pottera.“

„T-to jsem si nemyslela,“ zakoktala Hermiona. „Jen jsem si říkala, že Harry by možná byl nejlepším ředitelem z nás všech.“

Snape krátce zavrtěl hlavou, jako by tu myšlenku chtěl zavrhnout. „Nebuďte blázen. Přál by si zůstat neznámý.“ Snape krátce sklopil zrak. „Už měl dost všech těch hloupostí.“

Hermiona se kousla do spodního rtu. Měla zvláštní pocit, že mluví o různých lidech. Mistr lektvarů na něco neviditelného zíral, na čele zamračený výraz, jako by si na něco vzpomínal, a Hermiona s trochou smutku sledovala, jak se na okrajích jeho rtů mihl malý úsměv. (Byl to úsměv?)

„Profesore Snape,“ pronesla Hermiona a zhluboka se nadechla, „určitě už to víte, ale chtěla jsem vás na něco upozornit ohledně lektvaru, který jste vytvořil, abyste potvrdil, že Harry je stále naživu...“

Snape se na ni ostře podíval. „Co je s ním?“

„No, udělala jsem si nějaký průzkum,“ řekla Hermiona a podívala se zpátky na zvětralou sušenku na malém stříbrném talířku. „Jmenuje se to Ealdorův lektvar, že ano?“ Čekala a zvažovala, že Snape možná neodpoví. Ten však jen zběžně pokýval hlavou a Hermiona pokračovala. „Četla jsem, že má kořeny v nějaké velmi staré druidské magii, a proto je velmi mocný, i když není příliš... přesný. Samozřejmě čím silnější je paměť, tím lépe lektvar funguje. Pokud však sesilatel choval k osobě, kterou se snaží vyhledat, extrémně silné emoce, může se mu stát, že uvidí jen přelud.“

Hermiona se odmlčela a snažila se ze Snapeova obličeje cokoli odhadnout. Jeho pohled byl však upřený na zeď za ní a ona si ani nebyla jistá, zda ji slyšel. „Nejznámějším případem je, když se Isolda pokusila o Ealdorův lektvar kvůli svému milovanému Tristanovi. Místo, aby se potvrdilo, že je mrtvý, uviděla iluzi jeho živého těla a... no, tím spolehlivá historie končí.“

Snape se bez humoru ušklíbl. „Takže i vy věříte, že je mrtvý?“

„Ne, tak jsem to nemyslela!“ vykřikla Hermiona a v duchu si za neobratnost svých slov nafackovala. „Jen mě zajímalo, jestli jste vzal v úvahu...“

„Taky jste si myslela, že já o tom už nevím?“

„Já - no...“ Hermiona se zarazila, její touha uklidnit toho muže se střetla s její upřímností. Samozřejmě že to věděl! Hermiona si vynadala. Je to mistr lektvarů, proboha! „Já jen... jen jsem vám to chtěla připomenout, nechtěla jsem se vás dotknout...“

„Připomenout? Opravdu jste mi to chtěla připomenout, nebo jste se chtěla ujistit, že zamilovaný blázen- „ to slovo vyplivl, „- nebude zaslepený iluzemi?“

„Nic z toho, vůbec nic,“ hlesla Hermiona zoufale a nešťastně, protože to, co Snape řekl, byla pravda. Stále si pamatovala výraz Snapeovy tváře, když poprvé vyzkoušeli Ealdorův lektvar, pouhé hodiny poté, co Harry zmizel. Snape vypadal jako nemocný člověk, který nemá naději na uzdravení, s vyděšenýma očima člověka, kterého se dotkli mozkomoři. Poté, co Hermiona a Brumbál neuspěli se svými vzpomínkami, stál Snape snad celou věčnost a zíral do bublající hlubiny, než zvedl ruku, aby vytáhl svou vzpomínku. Ruce se mu třásly jako osika. Snapeovi se ruce nikdy netřásly. I po mučení Voldemortem dokázal mistr lektvarů uvařit ty nejtěžší lektvary. Ale chvěly se mu, když se zářivě třpytivá vzpomínka rozplynula v lektvaru a bíle zazářila, skoro jako by záře pocházela ze vzpomínky, a ne z lektvaru. A když Hermiona viděla, jak se v hubené, sinalé tváři beze slov zračí touha a úzkost, cítila, jak se jí v mysli rozpoutává neklid.

„Teď mě opravdu urážíte,“ odtušil Snape chladně. „Prosím, odejděte, slečno Grangerová.“

Hermiona zůstala stát na místě, neschopná pohybu. Snape se s chladnou zuřivostí otočil a pergameny se rozletěly do stran, jak prudce vystřelil z místnosti. Zastavil se před otvorem s portrétem a s překvapivě brutální silou ho s bouchnutím otevřel. „VEN!“

Hermiona natáhla levou ruku, aby se chytila okraje stolu. Pocit tvrdosti pod její rukou jí dodal sílu. „Ne,“ řekla.

Snape ji probodl pohledem. Hermiona mu ho vzdorovitě oplatila, ačkoli nehty pravé ruky se jí zarývaly do dlaně, jak svírala hůlku.

„Myslím, že zapomínáte, slečno Grangerová, co jsem za člověka,“ pronesl Snape pomalým, hrozivým hlasem. „Možná jsem nepatřil k těm bláznům, kteří následovali Voldemorta na smrt, ale rozhodně jsem nebezpečný člověk. Zabil jsem víc lidí, než předpokládáte vy nebo Brumbál, a nyní jsem nejtemnějším žijícím kouzelníkem.“ Přistoupil blíž a Hermiona zaťala čelist. „Doporučuji, abyste odešla, slečno Grangerová. Hned.“

„Myslím,“ procedila Hermiona skrz zuby, „že vy zapomínáte, kdo jsem já. Už nejsem vaše studentka. Viděla jsem na bitevním poli méně než mnozí jiní, ale svou roli ve válce jsem sehrála. Možná vám nerozumím a nejspíš nikdy rozumět nebudu a možná se vás stále děsím, profesore Snape, ale jsem -“ Hermiona polkla, „- vaše přítelkyně.“

Snape vydal posměšný zvuk a ušklíbl se. Než stačil cokoli říct, Hermiona rychle pokračovala. „Je mi jedno, jestli si myslíte, že jsem blázen, ale nedovolím, abyste -“ udělala rychlé gesto levou rukou a ukázala na nepořádek kolem nich, „- abyste zahořkl víc, než už se stalo, abyste zuřil víc, než už zuříte, a nedovolím, abyste se pohřbil zaživa, a kdyby tu byl Harry, Jonathan nebo kdokoli jiný, taky by vás nenechal.“

Hermiona držela vzdorovitě hlavu, i když jí srdce v uších zběsile bušilo jako bubny do pochodu. Doufala, že nezašla příliš daleko.

Snape dýchal nepravidelně. Tvář měl příliš bílou a byl shrbený jako socha, kterou staletí bičovalo nevlídné počasí, ubitá krutostí zanedbávání. Nicméně pomalu vytáhl hůlku z hábitu. Rychlým pohybem ji zvedl nad hlavu - Hermiona ztuhla a chystala se uskočit z cesty - a švihl s ní za sebe. Portrét se se skřípěním zaklopil.

„Co tedy mám podle vás dělat?“ zeptal se Snape. Neviděla mu do obličeje, měl ho skrytý za tenkým závojem vlasů, ale v jeho hlase byla cítit hořká únava. „Přestat s pátráním?“ Dutě se zasmál. „Svět je spokojený, že je jeho zachránce mrtvý.“

„Tak jsem to nemyslela,“ vykoktala Hermiona a zarazila se, protože to, co Snape řekl, byla pravda, ochromující a strašná pravda. Denní věštec byl plný zmínek o ‘jeho oběti’ a ‘tragickém konci’ a Hermiona zmařila plán ministerstva postavit Muži-který-porazil-víte-koho pomník. Nejvíce ji však zarazilo, že členové Řádu, navzdory svým důrazným prohlášením o naději, nedělali nic. A Brumbál - jediný, kdo mohl vést Řád na jeho poslední výpravě - seděl u Svatého Munga na podlaze a hrál si se sladkostmi. „Neměla jsem na mysli, abyste přestal, to jsem vůbec neměla v úmyslu...“

„Tak to mrháte mým časem,“ přerušil ji Snape. „Mylně jsem se domníval, že mi chcete něco říct.“

„Víte, jak to myslím!“ ohradila se podrážděně. „Nechci, aby vás to hledání pohltilo. Jestli - až se Harry nebo Jonathan nebo kdokoli jiný vrátí, určitě bude chtít najít živou bytost místo - místo vyčerpané... schránky.“

Odmlčela se. Zlobila se na sebe, že říká takové věci, protože viděla, jak drásají Snapeovi duši, skoro jako by kopala do starého pyšného koně, který už je blízko smrti.

„Bylo by náramně pohodlné, kdyby byl mrtvý,“ zamumlal Snape.

Hermiona se zamračila. „Jak to myslíte?“

„Dokud žije on, žije i Voldemort,“ řekl Snape. Vzhlédl a jeho oči byly stejně klidné a klinické jako jeho hlas. „Nejlepší by bylo, kdyby zemřel. Pak by mohly zemřít i vzpomínky.“

„To neříkejte! A stejně to není pravda. Voldemort není naživu - testovali jsme to s tím lektvarem a určitě je docela mrtvý.“

„Lektvar funguje na tělo, ne na duši,“ namítl Snape chladně. „A jsem si jistý, že víte o záhadné smrti Terrance Lestrange a Emily Matellanové.“

Hermiona polkla. „Ano, i když... nic konkrétního jsem nenašla, jen to, že ti dva zemřeli za záhadných okolností.“ Na chvíli se odmlčela a čekala, jestli to Snape upřesní, ale mlčel. „Nicméně za posledních dvacet let se neobjevily žádné stopy po podobných… incidentech.“

„Možná je mrtvý už dvacet let,“ řekl Snape.

„To si nesmíte myslet!“

„Proč se mě snažíte přesvědčit, když vy sama věříte, že Harry Potter je mrtvý?“

To Hermionu zaskočilo. „Já - to není to, čemu věřím.“ Odmlčela se, slova z ní vycházela trhaně. „Ne tak docela, jako že - to rozhodně není to, co si na základě omezených informací, které mám,  myslím, že on - Harry Potter - není naživu...“ Odmlčela se a pohlédla na zem a pak na stěny.

„Řekněte mi, vzdal se Lupin naděje?“

Hermiona se kousla do spodního rtu.

„To jsem očekával.“

Mistr lektvarů si povzdechl a vyšel z místnosti. Pomalejším krokem kulhal a jeho zkřivená záda působila, jako by byl dvakrát starší. Je to starý, starý muž, pomyslela si Hermiona. Starší než kdokoli, koho znám.

Snape slabě mávl směrem ke dveřím s portrétem jako jasné znamení, že rozhovor je u konce. Hermiona zaváhala, ale nenapadlo ji nic, co by mohla říct. Snape měl pravdu. Bylo to prosté. A všechno, co Hermiona řekla, byla jen marná slova, kterými se snažila změnit nezměnitelný osud.

Otupěle se vydala ke dveřím, ale v půli cesty se zastavila. Snape se přehraboval ve svitcích na stole a několik listů pergamenu spadlo na zem na stále se zvětšující hromadu jako mrtvé listy hromadící se pod stromy.

„Severusi...“ nadechla se. Zmlkla, ale mistr lektvarů nedal najevo, že ji slyšel. „Jen bych chtěla, abyste věděl, že - byl jste ke mně vždycky velmi vstřícný a já si toho vážím.“ Znovu se odmlčela, vyčkávala a přála si, aby dal najevo, že ji vnímá. „Jen bych chtěla, abyste věděl, že jsem vám... velmi vděčná.“ Ticho. Na podlahu se snesl další kus pergamenu. „Děkuju vám.“

Když Hermiona prolezla otvorem za portrétem, cítila, jak se jí hrdlo svírá neprolitými slzami. Nemohla dostat z hlavy vzpomínku na jeho ohnutou a unavenou postavu. Brumbál, který byl o mnoho desítek let starší a nyní bláznivý jako kloboučník a bezstarostný jako batole, jí ve srovnání s ním připadal prakticky jako mladík.

Doufám, že se vrátíš, Harry, pomyslela si, ale byla to bezúčelná poznámka, stejná, jako když si v duchu povídala s Ronem po jeho smrti. Tolik tě potřebuje.

Náhle před sebou znovu spatřila obraz starého mistra lektvarů rozvaleného na podlaze, ale tentokrát měl bílé rty, ztuhlé tělo a studenou kůži. Vedle něj ležela jeho hůlka a Hermiona viděla slova napsaná na pergamenu - Gāst Cunnian, kouzlo na hledání duše.

Ztuhla a pocítila nepřekonatelné nutkání otočit se, vtrhnout zpátky do Severusova bytu a zkontrolovat, jestli je ještě naživu. Ale potlačila ho. Šlo jen o její představivost, řekla si. Výplod výčitek svědomí, smutku a lítosti. A pokračovala v cestě temnou, prázdnou chodbou.