Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5 – část 2/3

O týden později Harryho kletba nepolevila ani o kousek. Každý podvečer začal lamentovat, řvát na každého v doslechu a urážet své nejbližší, až nakonec po několika dlouhých a psychicky náročných hodinách odpadl vyčerpáním.

Jeho přátelé měli dvojitou starost, protože se snažili zajistit, aby s ním každý večer někdo byl – což byl úkol, kterého se po první noci chtěl dobrovolně zhostit jen málokdo – a zároveň utajit informaci o Harryho prokletí před Denním věštcem.

Hermiona dělala prostřednici mezi Harrym a ministerskými experty. Hned po té první noci hrůz se všichni shodli na tom, že musí vyhledat odborníka na temné kletby. Nakonec se jí podařilo ukořistit práci snů pro sebe.

„Dává smysl, aby na tom dělal odbor záhad,“ vysvětlila Deanovi. Nedávno byla povýšena na prestižní oddělení ministerstva. Z legrace mu říkala, že mu může říct, co tam dělá, ale pak ho bude muset zabít. Věřil jí tak napůl.

„Kdo další o to stál?“ zeptal se.

„No, ještě bystrozoři, pochopitelně. A pak Percy Weasley se svým sdružením ÚČ – promiň, Úklidová četa, skupina, co se snaží pochytat uprchlé smrtijedy.“

Jeho obočí vystřelilo kamsi nad ofinu. „Myslí si, že v tom mají prsty smrtijedi?“

Přikývla. „Něco na tom je, nemyslíš? Přece jen se bavíme o Harry Potterovi.“

„No jo.“

„Každopádně, Úklidová četa se snažila usyslit si případ pro sebe, ale nakonec náš šéf obešel jejich šéfa a šel přímo za Tabernashem. Stručně řečeno, teď na tom makáme my.“

Podezřívavě si ji prohlédl. „A ty s tím nemáš co dočinění?“

Zasmála se. „No, musím přiznat, že v tomhle opravdu nemám prsty. Bože, Deane, tohle ministerské politikaření – vůbec netušíš, co je to za vopruz. Buď rád, že děláš na volné noze.“

Hermionin tým byl zatím ve svém pátrání, jak zapudit Harryho kletbu, neúspěšný. Nikdo neslyšel o kletbě s podobnými účinky, nenašli o ní zmínku v žádné knize a neměli vůbec ponětí, jak se jí zbavit.

Podle Deana bylo nejhorší, že si Harry pamatoval úplně všechno, co ze sebe vypustil, následně se samozřejmě cítil hrozně a všem se omlouval. Po pouhých devíti dnech se počet těch, kdo byli ochotni snášet Harryho tyranii, zúžil na okruh nejbližších přátel.

Dean sloužil předchozí večer a stále se z toho nemohl vzpamatovat. Za těchto okolností nejspíš nebyl dobrý nápad, aby zrovna dnes Malfoy sňal paměťové kouzlo ze Seamuse, ale už bylo vše domluveno, a tak se to rozhodl konečně dotáhnout do konce.

Malfoy ani nemrkl, když ho o to Dean požádal. Poté, co se Harrymu podařilo nahlédnout do jeho vzpomínek, musel Dean jednat co nejdřív.

Slyšel, když Malfoy vystoupil z krbu v obývacím pokoji, a běžel ho rychle přivítat.

Když si odbyli obligátní pozdrav, sdělil Dean svému hostovi: „Seamus přijde až za hodinu, tak jsem si říkal, že si můžeme trochu zkrátit čas malováním.“

Malfoy se lehce ušklíbl. „To je docela lstivý plán. Teda na nebelvíra.“ Přesto Deana následoval do ateliéru, kde spolu pravidelně sedávali jako umělec a jeho model. Dean se už po několikáté divil, proč s ním Malfoy stále spolupracuje, i když z toho vůbec nic nemá. Když byli ještě studenti, nikdy by neřekl, že z nich jednoho dne budou… no, vlastně přátelé. V Malfoyově společnosti se cítil čím dál uvolněněji a měl pocit, že to funguje i obráceně.

Byli si ve skutečnosti docela podobní. Překvapilo ho, že je Draco klidný, obzvlášť když jako malý předváděl teatrální scény. Ne že by byl úplně jiný než kdysi – občas Draco pořád působil jako sebestředný a sarkastický pitomec. Roky útrap však trochu obrousily jeho ostré hrany.

Deanovi přirostl k srdci pro svou vyrovnanou povahu, břitký humor a nadprůměrnou inteligenci. Měl podezření, že je Malfoy jen – vlastně možná byl dokonce odjakživa – osamělý a izolovaný od zbytku světa. Ostatně nebyl jediný válečný veterán, který tak dopadl.

A tak spolu strávili spoustu hodin, kdy byl jediným zvukem v místnosti tichounký zvuk Deanovy kreslicí tužky a tlumená konverzace. Probírali širokou škálu témat od pletichaření ministerstva až po drby o bývalých bradavických spolužácích a společných známých, včetně toho nejznámějšího – Harryho Pottera.

Draco ho už neoznačoval žádnou z ošklivých přezdívek, které měl kdysi v zásobě – Spratek, který zůstal naživu, Pottrefeník, Nebelblboun – a normálně se zajímal, jak se má, bez negativních emocí. Dean se snažil co nejvěcněji popsat aktuální útrapy Harryho strastiplného života.

„Zrovna má nějaké starosti.“

„Jaké?“

„Trpí nějakou kletbou.“ Neuniklo mu, že Draco po této zprávě zpozorněl. „Je to divné kouzlo. Nutí ho kritizovat své přátele.“ Mírně řečeno.

„Co tím myslíš? Kritizovat přátele – jak?“

„No, zatím je jen verbálně uráží. Dalo by se říct, že na ně kydá hnůj. Říká pěkný hnusárny. Nějak se dokáže trefit do místa, kde to nejvíc zasáhne.“

Draco se zamračil. „A dál?“

„Nejhorší na tom je, že nesmí zůstat o samotě. Někdo s ním musí celou dobu zůstat, protože jinak se uchýlí k násilí. Je to fakt náročná služba. Střídáme se na směny.“

„Víš proč… teda, býváš s ním taky ty?“

„Někdy. Je to fakt fuška. Teda, všichni chápeme, že si nemůže pomoct. Vždycky když je po všem, tak je z toho na dně, víš? V žádném případě to není jeho vina. Proč se to muselo stát zrovna jemu? Vždyť už ho potkalo tolik neštěstí!“

„Protože můžu,“ zašeptal Draco.

„Cože?“ Všiml si, že Draco má problém vydržet nehnutě v pozici.

„Zní to příšerně.“

„Aspoň se to děje jenom část dne. Zatím jenom večer.“

„Jak dlouho už to trvá?“

„Týden a půl. Samozřejmě se kletbu snaží dohledat ministerští experti. Dělá na tom Hermiona se svým oddělením.“

„Podařilo se jim už něco zjistit?“

„Ne. Zatím ne. Ale doufáme, že brzy něco vymyslí. Je to fakt strašné, Draco. Je to jako být v přítomnosti lidského mozkomora – vysaje z tebe všechno štěstí. A pak, když to skončí, si pamatuje každé slovo a je z toho v prdeli.“

Draco k tomu neměl co dodat.

Jakmile uplynula hodina jejich kreslení, Dean si uvědomil, že namaloval portrét Malfoye, jenž se utápěl v hlubinách zoufalství.

Seamusův příchod proběhl bez dramat. Draco ho vcelku zdvořile pozdravil a Dean mu stručně vysvětlil, že na ně před lety seslal paměťové kouzlo. Krátce poté Draco vyslovil Finite incantatem, rychle se rozloučil a nechal Deana se Seamusem o samotě.

Seamus byl nezvykle tichý.

„Malfoy mi vrátil vzpomínky asi tak před třemi týdny,“ spustil Dean. „Teda, oba jsme měli podezření, že do toho byl nějak zapletený, ale něco mi na tom pořád nesedělo. Nevzal mi úplně všechny vzpomínky na tu noc. Celou dobu si pamatuju, že jsem tě zradil.“

Seamus mlčel.

„Nakonec jsem se rozhodl, že chci znát celou pravdu. Vím, že sis o mě poslední dobou dělal starosti. Nedělalo mi dobře, že mě považuješ za dokonalýho kámoše. A… no. Připadám si jako podvodník. Konečně víš, jak jsem s tvým přátelstvím naložil.“

„Přestaň,“ vyštěkl Seamus z ničeho nic. Dean zcepeněl a čekal, co bude následovat, ale zřejmě to mělo být vše.

Zhluboka se nadechl. „Mrzí mě to, Seamusi. Mrzelo mě to už tenkrát a teď mě to mrzí dvojnásob. Nemám žádnou omluvu pro to, co jsem udělal. Zradil jsem tě nejvíc, jak jsem mohl.“

Seamus zaklonil hlavu a podíval se mu zpříma do očí. „Hele, Deane, už jsem ti jednou odpustil. To nechápeš nebo co, ty pitomče? Myslíš, že to najednou vezmu zpět?“

„No… jo,“ vykoktal ze sebe.

„Proč bych to dělal? Řekl jsi mi, jaké jsi k tomu měl důvody. Na tvém místě bych se nejspíš zachoval stejně.“

„Ne, určitě bys –“

„Deane.“ Oslovil ho s takovou vervou, že Dean musel přestat dumat nad tím, co bude dál, a začít opravdu poslouchat. „Nikdy jsem nebyl podroben zkoušce. Měl jsem v tomhle ohledu štěstí. Nejsem o nic větší světec než kdokoli jiný. Kdo ví, co bych udělal na tvém místě? Udělal jsi to, co jsi za daných okolností považoval za nutné, omluvil ses a já ti odpustil. Odpouštím ti.“

V tu chvíli si Dean připadal jako ten nejšťastnější muž na světě.

They've got a name for the winners in the world; I want a name when I lose.

Vítězové obvykle mají přezdívky. Chci také nějakou dostat, až prohraju.

Deacon Blues – Steely Dan

. . . . . . . .

Draco zamítl Sullyiny návrhy na večeři. Přešla ho veškerá chuť k jídlu. Cítil totiž pachuť nepříjemných informací ohledně Pottera, které mu nevědomky odhalil Dean – o dávno zapomenuté kletbě, kterou přivolala slova, jež byla lhostejně a bezstarostně vyřčena jednoho krásného podzimního dne před mnoha lety a obrátila jeho život úplně naruby. Jak mohl zapomenout?

Protože můžu.

Tehdy mu dělalo víc starostí všechno ostatní, co s otcem probíral. To, co se toho dne dozvěděl, ho přimělo obrátit se k Severusovi, Řádu a všemu, co následovalo. Kletba – jak že se vlastně jmenovala? – byla na pozadí ostatního dění nepodstatná, a proto ji lehce pustil z hlavy. Ostatně měla hrát roli až po smrti Luciuse, což byla tehdy vzdálená budoucnost. Alespoň si to myslel.

Magie však na rozdíl od kouzelníků nikdy nezapomíná. Předurčené, nevyhnutelné, osudové kouzlo se skrývalo a čekalo na svoji chvíli jako rakovina. Až do onoho památného dne, kdy Lucius prohrál boj s prázdnotou vlastní duše a navždy opustil tento svět. Skonal. A přesně v ten moment kdysi dávno vyřčená slova plná zloby probudila k životu kletbu.

Draco věděl – stejně jistě jako věděl to, kde je jeho místo ve společnosti – co ho čeká. Na tom, aby zachránili svůj symbol naděje – Muže, který zůstal naživu, aby porazil Voldemorta – pracovali nejinteligentnější výzkumníci, nejhouževnatější odeklínači a nejmocnější hodnostáři Ministerstva kouzel. Brzy – pravděpodobně velmi brzy – někomu dojde spojitost mezi Potterovou kletbou a smrtí Dracova otce. Někdo odhalí, co je to za kouzlo. Jelikož je Lucius po smrti, budou potřebovat jiného obětního beránka a Draco věděl naprosto přesně, na koho svalí veškerou vinu. A kdo se stane terčem jejich pomsty.

Došel ke svému štědře zásobenému baru, otevřel lahev skotské whisky a nalil si pořádnou porci do křehké křišťálové sklenice. Za daných okolností neměl náladu na večeři – mnohem lákavější mu připadala tekutá strava.

Jeho právníci ho neustále ujišťovali, že má u Starostolce čím dál silnější podporu. Pokud se mu podaří vzbudit sympatie u dostatečného počtu členů, veškeré plány ministerstva uzurpovat jeho rodinné sídlo budou zhaceny. Byl ostatně po dlouhé době první Malfoy bez úhony. Po válce ovšem byli všichni svědkové před Starostolcem vyslýcháni pod vlivem veritaséra a ministerstvo by tudíž nestálo mnoho úsilí přinutit ho k doznání, že věděl o otcově kletbě, a přesto neudělal nic, čím by otce zastavil, anebo varoval Pottera.

Nebyl by to rozkošný výslech? Ano, pane, slyšel jsem, když můj otec, Lucius Malfoy, seslal na Harryho Pottera temnou kletbu. Ne, neměl za cíl zneškodnit zachránce kouzelnického světa. Vlastně se přede mnou jenom předváděl. Potter šel pouze kolem.

Proč? Malfoyové jsou prostě takoví, víte? Protože můžeme.

Po tomto přiznání zaručeně přijde o Manor. A pokud přijde o Manor, s nejvyšší pravděpodobností přijde také o rozum.

Netušil, co si má počít.

Jeho sklenice už byla prázdná. Alespoň tento problém se dal snadno vyřešit.

Tiše seděl a pozoroval plameny v krbu poháněné kouzly, vždy plápolající a nikdy nevyhasínající. Nechal oheň, aby ho s pomocí whisky dovedl v myšlenkách o několik let zpátky až k večeru, který strávil v otcově pracovně. Kouzlům, která tehdy Lucius studoval, věnoval jen malou pozornost. Nemohlo být pochyb, že se jednalo o temné kletby. Byl si však jistý, že ten večer jeho otec zkoumal zahraniční knihy.

Najednou se mu vybavil příběh, který Lucius vymyslel, aby vysvětlil účinky kouzla pochybujícímu synovi. Šlo o milence. Kletba zhrzeného milence, to je ono! A milenci se jmenovali Juan, Maria a Consuela. Takže španělská kletba.

Musel najít knihu, kterou otec četl. Určitě byla v domě, nejspíš v otcově pracovně. S nově nalezeným odhodláním vstal a došel ke dveřím. Pak se zarazil a zamířil raději k baru, kde chňapl celou lahev whisky. Nesnášel, když musel jít do Luciusovy pracovny, protože byla prostoupená otcovou přítomností, a vyhýbal se jí jako čert kříži. Něco na kuráž mu určitě přijde vhod.

Otřásl se, když otevřel dveře pracovny. Vzchop se, sakra, napomenul se v duchu. Je to jenom opuštěná místnost.

„Lumos,“ vyslovil příliš hlasitě. Okamžitě se rozzářila všechna světla.

Vše vypadalo stejně jako naposledy, když zde otce viděl. Automaticky vyhledal pohledem křeslo, v němž Lucius strávil nekonečné množství hodin, a musel se přinutit, aby od něj odtrhl oči. Skoro zde cítil jeho vůni, jedinečnou kombinaci drahé kosmetiky a leštěné kůže spolu s tabákem, který si otec čas od času dopřával. Dokonce se zdálo, že stíny kopírují obrys jeho postavy.

Musel uznat, že to s tou whisky možná nebyl tak dobrý nápad – šel na něj stihomam. Musel co nejdřív najít, co potřebuje, a rychle odtud vypadnout. Měl dobrý důvod, proč se tomuto místu vyhýbal.

Uvažoval, jak co nejefektivněji zahájit svoje pátrání. Pokud zadá příliš široké heslo, může se ocitnout pohřbený pod hromadou knih. Po dlouhém zvažování, ztíženém tím, že se mu hlava motala po whisky, vytáhl hůlku.

„Accio kniha o iberských kletbách,“ vyslovil opatrně, připraven kdykoli uhnout.

Sledoval, jak se z police vznesly tři knihy a rychle k němu dolétly. Podařilo se mu chytit první dvě a rychle uvolnit ruku, aby chytl i třetí dřív, než ho praští. Měl radost, že jsou jeho chytačské reflexy dobré také na něco jiného než famfrpál.

Odmítal se zde zdržet kvůli studiu knih. Vyhrkl „Nox“, práskl za sebou dveřmi a byl zase na chodbě. Musel se hodně ovládat, aby nevydechl úlevou. Rychle se vrátil do svých komnat.

Nepamatoval si, že by tehdy viděl, jakou knihu otec držel, takže to mohla být kterákoli z těchto tří. Všechny byly napsány ve španělštině, a tak vyslovil překladové kouzlo a raději zvolil jeho komplexnější verzi, aby si byl jistý, že bude překlad přesný.

První kniha se zřejmě specializovala na léky a lektvary, takže ji odložil. Druhá vyhlížela dostatečně staře a vzácně. Po otevření zjistil, že jsou její stránky prázdné, ale nenechal se tím odradit. Každý Malfoy, který za něco stál, znal alespoň deset různých zaklínadel na otevření knihy temných kouzel. Na čtvrtý pokus trefil to správné.

V knize bylo méně kouzel, než očekával, a tak brzy našel to, které hledal. Bylo uvedeno v sekci mezi „Kletbami pomsty“ a jeho popis zabral mnoho stran. Přesně, jak si pamatoval, inkantace kletby byla jednoduchá a popis, jak ji seslat, nevyšel ani na stránku. Z toho důvodu mu bylo záhadou, proč je kapitola tak dlouhá. Usadil se a dal se do čtení.

Účinky, které má toto zákeřné kouzlo na své oběti:
Kouzlo se vrací každý večer, spustí se během západu slunce a skončí, jakmile se oběť vyčerpá.
Oběť bude nucena častovat osoby ve svém okolí těmi nejohavnějšími výrazy.
Oběť získá schopnost vidět nejtemnější tajemství a nejskrytější vady osob ve svém okolí.
Pokud zůstane o samotě, oběť způsobí fyzickou újmu nejprve svému okolí, a poté sobě.
V blízkosti oběti nebudou fungovat umlčovací kouzla.
V blízkosti oběti nebudou fungovat omračovací kouzla.
V blízkosti oběti nebudou fungovat poutací kouzla.

K popisu byl připojen obrázek oběti, ženy, která křičela na zděšené přihlížející. Jeden z nich se plížil za jejími zády se sekyrou. Pozoroval, jak postava napřáhla ostří a jediným úderem rozsekla ženinu lebku, načež stránku zbarvila sytě rudá krev. Draco znechuceně odvrátil pohled a byl upřímně vděčný za to, že zrůdná ilustrace neměla zvukový doprovod.

Takže touto kletbou Potter trpěl každou noc. Nebylo divu, že ministerstvo bylo ve stavu pohotovosti.

Rozbušilo se mu srdce, když si přečetl další větu.

Jak zlomit kletbu:
Oběť pod vlivem kletby nemůže přestat mluvit. K prolomení kletby je potřeba, aby někdo v zájmu oběti složil tajný slib mlčení. Pouze tehdy může být kletba zastavena.
Odeklínač musí veřejně oznámit úmysl přestat komunikovat, avšak nesmí uvést důvod, proč se chystá složit slib mlčení. Posledními slovy, která odeklínač vyřkne, bude zaklínadlo, které uvede v platnost slib mlčení.
Pro zlomení kletby existuje pouze jeden pokus. Pokud se to odeklínači nepodaří, oběť bude s kletbou žít až do smrti.

Takže lze kletbu zrušit pomocí výměnné magie. Nebylo to nic neobvyklého, používala se dokonce i jinde než u temných kouzel. Zrušení jedné akce vyžadovalo jinou akci. Pokračoval ve čtení.

Slib musí být držen po dobu šesti měsíců, pěti týdnů, čtyř dnů, tří hodin, dvou minut a jedné sekundy.

Jak příhodné. Z věštění z čísel si pamatoval, že se jedná o silný vzorec. Tu noc, kdy nadobro odešel z Bradavic, zrovna pracoval na podobných příkladech.

Zkrácený seznam úkonů, které jsou odeklínači zapovězeny:
Nesmíš mluvit.
Nesmíš psát.
Nesmíš přikývnout ani zavrtět hlavou, když se tě někdo na něco zeptá.
Nesmíš žádným způsobem dát dohromady slova.
Nesmíš podepsat své jméno.
Nesmíš dát nikomu předem vědět o tom, proč se chystáš přestat komunikovat.

Zkrácený seznam úkonů, které odeklínač smí vykonat:
Můžeš se usmívat.
Můžeš se smát.
Můžeš plakat.
Můžeš se dotýkat.
Můžeš líbat.

Při čtení posledního řádku se Draco rozesmál. Nedovedl si představit, že bude mít odeklínač bez schopnosti komunikace mnoho příležitostí k milostným hrátkám. Pobaveně otočil stránku.

Seznam pokračoval na několik stránek, kde byl každý bod podrobně rozepsán. U každé položky byl popis, co bylo v rámci slibu mlčení přípustné a co bylo naopak zakázáno. Nečetl každý bod celý, protože podstata byla jasná: jakýkoli pokus o záměrnou komunikaci s jinou osobou povede k selhání a kletba bude oběť trápit do konce života. Docela by ho zajímalo, jak se autorům knihy podařilo dát dohromady natolik detailní popis – zřejmě došli k přesným závěrům metodou pokus omyl.

Přál si, aby Pottera mohl pod vlivem kletby alespoň jednou vidět.

Přistihl se, že studuje pravidla, jako by vážně zvažoval, že zlomí Potterovu kletbu. To bylo velice vážné rozhodnutí, které si musel důkladně promyslet. Neunikla mu jistá ironie osudu – polovina kouzelnické populace by vděčně podstoupila veškeré útrapy, aby osvobodila svůj idol ze zajetí nešťastného osudu. Potterovi nebelvírští přátelé by pro jeho záchranu bez mrknutí oka drželi pusu zavřenou třeba i několik desítek let.

Draco byl poslední člověk na světě, dle názoru nejen svého, ale i všech ostatních, který by se rozhodl kletbu dobrovolně zlomit.

Pokud si však chtěl ponechat Manor, tak byl jediný, kdo ji zlomit mohl. Kletba i její lék totiž musely zůstat tajemstvím – o roli, kterou v tom sehrál Lucius, se nesměl nikdo dozvědět. To, že nikomu nesměl vysvětlit, proč podstoupí slib mlčení, hrálo v jeho prospěch. Z nějakého důvodu ho ta myšlenka zaujala. A byla to pro něj velká výzva.

Nechtěl se však zatím k ničemu zavázat. Rozhodl se, že si na to dá týden. Během té doby zváží všechny dopady na jeho život, kdyby se rozhodl kletbu zlomit, ačkoli již nyní v tom spatřoval jistá úskalí. No, aspoň se nemusel bát, že se bude muset vzdát bohatého sociálního života. Takřka s nikým se nevídal – jeho nejbližší člověk byl Severus, a ten si na zábavu příliš nepotrpěl. Na druhou stranu Draco používal slova k tomu, aby organizoval svoji domácí skřítku. Ba co víc, potřeboval slova ke kouzlení.

Přesto poprvé od chvíle, kdy mu Dean Thomas řekl o Potterově kletbě, zahlédl plamínek naděje, že snad nepřijde o všechno, co je mu drahé.

Protože můžu.