Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

14 -- Napětí a trocha nudy

„Včera jsi říkal, že se nudíš.“

Harry podezřívavě pohlédl na Snapea. Nudil se každý den kromě toho předminulého, kdy si udělali výlet do Prasinek. Nuda nebyla zrovna jeho oblíbená věc, ale byly i takové, které měl rád ještě méně.

„Myslíš si, že bys mi mohl asistovat u přípravy několika primitivních lektvarů?“ Rýpnul si Snape.

„Jakých třeba?“

"Všeobecný léčivý lektvar, Životabudič, Uklidňující lektvar… O Elixír čarovného spánku a Lektvar proti bolesti se raději postarám sám."

„Na co jsou potřeba?“ Můžu nějaký dostat? Už mě unavuje, jak mě pořád všechno bolí.

Snape se ušklíbl. „Za dva týdny a pár dní vezme školu útokem horda studentů, která nebude mít nic lepšího na práci než obnovovat stará přátelství a nepřátelství – obzvlášť ta nepřátelství. První školní týden je vždy jeden ze tří, ve kterých dojde k největšímu počtu potyček. Poppy má ráda zásoby připravené.“

„To vás teď tolik zaměstnává?“

„To a pár speciálních projektů.“ Snapeův doposud překvapivě uvolněný výraz se proměnil v hořký úšklebek. „Jeden pro každého z mých pánů.“

Voldemort a Brumbál, pomyslel si Harry. „Souvisí spolu?“

„Ovšem. Vždy spolu souvisí.“ Snape se zvedl. „Ale tím tě nemusím zatěžovat. Práce s experimentálními lektvary dalece přesahuje tvé možnosti. Kromě toho, co se týče diskrétnosti, důvěřuji pouze sám sobě.“

Harry se ve své židli opřel. „Koukněte,“ řekl ostře. „Jestli chcete, abych vám pomohl, přestaňte mě zasypávat urážkami. Nemáte ponětí, jak na tom v lektvarech jsem.“ Snape se v odpověď varovně zamračil, ale Harry pokračoval, dokud k tomu měl odvahu. „Upřímně, já nemám ponětí, jak na tom v lektvarech jsem. Necháváte zmijozelské studenty sabotovat všechno, o co se pokusím, nikdy neřeknete studentům, co vyrostli u mudlů půlku toho, co potřebují vědět, a půlku času ve vaší třídě jsem příliš naštvaný, abych si něco pamatoval.“

Snape se zamračil. Naklonil se přes stůl, jeho tvář se výhružně přiblížila. „Potom se zřejmě budete muset naučit ovládat,“ zasyčel. „Jestliže jste kompetentní pouze v situacích, kdy se vám daří, NEJSTE KOMPETENTNÍ!“ Poslední slova už křičel.

Harry zkřížil ruce na hrudi. „Nevykládejte mi o sebeovládání.“

„Já dokážu pracovat, když jsem rozzlobený!“

„Dobře. Tak si to teda běžte udělat sám.“ Harry vstal a rázoval ke dveřím do svého pokoje.

„A co mezitím plánuješ dělat ty? Trucovat celý den ve svém pokoji?“

Harry se ve dveřích obrátil. „Vyjdu si na astronomickou věž, kde si budu kouřit svoje mudlovské drogy a procvičím si věštění z mraků.“

Snape se na něj ušklíbl, jako by vyhrál. „Do deseti minut budeš nudou tlouci hlavou o stěnu.“

„Lepší než poslouchat vás,“ odsekl Harry a vztekle se prohraboval kufrem. Od prvního dne tady nekouřil a krabička s cigaretami se postupně propadla až na dno.

„Až se dostaneš do příslušného stádia zoufalství, jsou to po projití kolem učebny druhé dveře vlevo,“ uvolil se Snape. Zdálo se, že se mu podařilo získat zpět kontrolu, když Harry ztratil tu svou. „A Harry – na škole je pouze pět studentů, které považuji za dotatečně kompetentí, aby mohli asistovat u komplikovanějších experimentů,“ řekl, bylo znát, že se cítí nesvůj. „Nebyla to taková urážka.“

Harry konečně našel krabičku a posadil se na paty, nepořádku vzniklého následkem zběsilého prohrabování kufru si nevšímal. „Všechno zmijozelové ze sedmého ročníku, že ano?“ Zeptal se útočně.

„Pan Malfoy ze Zmijozelu, dva studenti sedmého ročníku z Havraspáru, jeden z pátého též z Havraspáru a… slečna Grangerová.“ Poslední jmého Snape vyslovil, jako by kousl do citrónu.

To Harryho dopálilo. Snape považoval Hermionu za jednu ze svých pěti nejlepších studentů? „Tak proč jí to nemůžete říct?!“ Vyštěkl.

„Není třeba jí něco říkat. Je si toho dobře vědomá.“

Harry přešel rázným krokem k němu. Snape se nezdál tak hrozivě vysoký, jak si pamatoval. Harry pronikl do jeho osobního prostoru, jak to muž často dělával jemu, a vypnul se v ramenou, aby se mu mohl podívat do očí, aniž by musel příliš zaklánět hlavu.

„Zbabělče!“ Ucedil. „Stále vás děsí cítit obdiv k mudlovské šmejdce.“ Otočil se na patě a vyrazil ke dveřím, doufal, že nesnáze, s jakými ze sebe dostal urážku, nebyly Snapeovi tak zjevné jako jemu. Podařilo se mu dostat na chodbu, aniž by Snape řekl slovo. Jakmile zahnul za roh, dal se do běhu.

Těch deset minut, pomyslel si později, když sledoval kouřové obláčky, byl celkem optimistický odhad. Vykouřil dvě cigarety a zkontroloval krabičku, zbývalo ještě asi šest, ani trochu ho nelákalo pokusit se skrze mraky poodhalit roušku ze své budoucnosti. Přemýšlel, zda by dokázal dát dohromady všechny přísady do základního Uklidňujícího lektvaru. Přemýšlel, jestli páchne tak strašně, jak se obává. Přemýšlel, co si o něm Snape opravdu myslí.

Severus se během chlapcova odchodu nezmohl na odpověď, nedokázal se ani pohnout. „Stále vás děsí cítit obdiv k mudlovské šmejdce.“ Měl pravdu, přiznal si v duchu a pocítil neurčité píchnutí viny, které se dostavilo vždy, když s ní byl nucen mluvit, když snižoval její obdivuhodné dovednosti nebo jí spílal za vměšování do práce jejích méně schopných spolužáků. Obdivoval, do jaké míry ovládala teorii, její jistou ruku i smysl pro detail, způsob, jakým dokázala neochvějně podávat precizní výkon i pod tlakem jeho posměšků. Nebyla krásná jako Lily a na osobnosti jí ubíralo její úzkostlivé puntičkářství, tak snadný terč posměšků. Nijak zvlášť nehrozilo, že by se u něj rozvinuly nevhodné city. Nic by se nestalo, když by se jednoho dne pozastavil u jejího pracovního stolu a řekl „dobrá práce“.

Bylo snadné říci, že to neudělal, aby neohrozil své postavení mezi smrtijedy skrze jejich děti, které ho v učebně sledovaly, ale až do Voldemortova návratu se tím problémem vůbec nemusel zabývat. Trochu upřímnějším důvodem, proč to neudělal, by mohlo být tvrzení, že další chválu nepotřebovala. Té se jí dostávalo víc než dost od ostatních profesorů a ona se na ni až příliš upínala. Prostě se snažila až moc. Ačkoliv to do jisté míry byla pravda, nebyl to jeho důvod. Pravdou bylo, že ho takový talent ukrytý v mudlorozená dívce přiváděl ke zlosti, a že mu tohle nevýrazné úzkostlivé malicherné stvoření připomínalo Lily, ho rozčilovalo ještě víc.

„Stále vás děsí cítit obdiv k mudlovské šmejdce.“ Ale Harry – Harry slova jako tato nepoužíval, dokonce ani když citoval výrok někoho jiného. Na to by byl Severus ochotný přísahat. A přesto to udělal, bez sebemenšího náznaku citování, jen ze vzteku. Vzteku na něj, ne na tu dívku, ale zjevně dost silného na to, aby nenáviděnou frázi vyslovil. To samo o sobě bylo pro Severuse překvapivě bolestivé, nehledě na obsah Harryho sdělení. Nedokázal pochopit proč. Kdyby byl Harry zařazen do Zmijozelu, nepochybně by podobné věci vyslovoval s lehkostí; a při užití v soukromé konverzaci by se nad tím Severus ani nepozastavil.   

Severus zavřel oči a promnul si kořen nosu, za očima se mu začínala rozmáhat bolest hlavy. Pochyboval, že by něčemu pomohlo, kdyby vyšel všechny schody až na astronomickou věž, kde by si připomněl, že není schopen omluvy. Mimoto opravdu potřeboval pracovat na lektvarech pro ošetřovnu.

Severus právě přidával kuličky jmelí do druhého kotlíku, když ucítil, že někdo vešel do dveří za jeho zády. Shlédl na lesknoucí se stříbrný kotlík, obraz byl natolik zřetelný, že v něm dokázal poznat Harryho stojícího ve dveřích v kalhotách a košili místo hábitu. Zvláštně se mu ulevilo. Nebudu se tvářit samolibě.

„Spletl jste se, abyste věděl,“ poznamenal Harry nepřítomně.

Severus nevzhlédl. „Skutečně?“

„Nebylo to ani deset minut.“

„V tom případě můžeš zamíchat první kotlík. Budu tak moci rozpracovat třetí.“

Harry obezřetně přistoupil. „Kterým směrem?“

„Jedná se o Kamilinu mast na pohmožděniny.“

Harry si odfrkl. „To mi vážně pomohlo.“

„Hlavní přísadou jsou kuličky jmelí,“ poradil Severus.

„A co s tím?“ Harry zněl útočně a podrážděně. „To má něco společného s mícháním?“

Severuse jeho otázka tak překvapila, že se otočil. „Nemáš ponětí, proč se některé lektvary míchají v protisměru?“ Zeptal se.

„Myslel jsem, že je to… nahodilé.“

„Míchání proti směru hodinových ručiček oslabuje všední vlastnosti přísad – toxicitu jmelí například, nebo nesnášenlivost vody a oleje – a posiluje tak magické vlastnosti. Vezmeme-li v úvahu, že jmelí je silně toxické, je třeba důrazného míchání v proti směru a po poměrně dlouhou dobu, konečný počet však musí být dělitelný devíti, protože se jedná o severskou rostlinu související se životem, smrtí a nadpřirozenem.“

„To si ze mě děláte prdel,“ vyletělo z Harryho nevěřícně.

„Jedná se o velmi bazální vědomosti-“

„No to je skvělý. Napadlo vás nám to třeba někdy říct?“

„Každý jedenáctiletý kouzelník by to měl dávno vědět-“

„A kdo mě to tak asi měl naučit? Strýček Vernon?“

„Jsem si jistý, že to bylo zmíněno někde v učebních textech-“

„Kdyby to bylo v našich studijních materiálech, Hermiona by to věděla! Ale neví, všechno se učí nazpaměť, stejně jako já – stejně jako se o to já pokouším.“

„Harry, prosím, zamíchej lektvar proti směru hodinových ručiček, počítej stále dokola do devíti, než bude celý kotlík na vyhození.“ Přetočil přesýpací hodiny. „Míchej alespoň po tuhle dobu. Probereme to, až nebudeme oba potřebovat počítat.“

Lily, co s ním mám dělat? Klidně by mohl být sám mudlorozený. Neví vůbec nic!

Než se všechen písek přesypal, stačil se Severus trochu uklidnit. „Nikdy mě nenapadlo ten princip vysvětlovat, Harry. Začlením ho do úvodního opakování.“

Harry si odfkl. „Lepší pozdě než nikdy,“ prohodil.

„Teď, když tomu rozumíš,“ zatlačil Snape rychle, Harryho komentář ignoroval, „řekni mi, kterým směrem bych měl míchat Ignáciův lektvar proti bolesti.“

„Er… proti směru? Obsahuje hořké mandle?“

„Blízko, ale tohle byl chyták. Můžeš svou odpověď doplnit?“

Harry se zamračil, pak najednou pookřál. „Po směru pro první várku přísad,“ řekl, „pak proti po přidání hořkých mandlí.“

„Přesně. Na počtu tolik nezáleží – konzistence lektvaru je tou dobou již cílová. Pojď mi pomoct s přípravami.“

„Dáte mi nějaký, až budeme hotovi?“

Severus sebou nepatrně trhl. Opětoval Harryho pohed, chlapec se tvářil úzkostlivě ale upřímně.

„Proč bys pro všechno na světě měl potřebovat lektvar zmírňující bolest?“

„Nemám tušení! Vím jen, že mě všechno bolí. Už přes týden mi třeští hlava. Je to příšerné!“

Zhruba od té doby, co sem přišel, pomyslel si Severus. „Máš představu, čím to je?“

„Vůbec.“

„Užíval jsi ještě nějaké další mudlovské drogy?“

„Ne,“ zavrčel Harry. Přisunul si před sebe stonky třapatky. „Nakrájet po půl centimetru, že?“

„Nebo trochu méně.“

„Začalo to pár dní po tom, co jste přišel k Dursleyovým. Nejdřív jsem si myslel, že je to nedostatkem jídla. Nezlepšilo se to ale, když jsem přišel sem, tak jsem si říkal, že jsem si asi stihl vypěstovat závislost na cigaretách a moje tělo je potřebuje. Ale nemají na to žádný vliv. Není to ani nedostatkem vody a víc čaje také nepomáhá.“

Severus na něj letmo pohlédl.

„Nevydávám léčiva. Budeš si muset promluvit s madam Pomfreyovou.“

„Nebude mi věřit, že nevím, co to způsobuje.“

„Přesto doporučuji, abys ji navštívil. Jestli trpíš neustálou bolestí, měla by to vědět.“

„Ale co když je to spojené s…“

„S čím?“ Vyštěkl Severus.

„S tím, že jsme příbuzní. Že se účinky kouzla vytrácí. Byl jsem pod jeho působením přes šestnáct let a teď to končí. Mohlo by to bolet?“

To Severuse přivedlo k zamyšlení. Čím více to zvažoval, tím pravděpodobnější se Harryho myšlenka jevila. Nejen, že šestnáct let byla velmi dlouhá doba na to být pod vlivem kouzla, ale jednalo se o kouzlo zasahující do tělesné struktury. Zkoumavě se na Harryho zadíval. Nezdál se chlapec ještě ráno menší?

„Vstaň,“ řekl.

Harry se pomalu zvedl. Severus mu pohlédl na nohy. Šedé kalhoty se sotva otíraly o vršek bot, ačkoliv si byl Severus jistý, že žádal, aby byly nohavice olemovány trochu delší. Severus se mu podíval do obličeje a snažil se posoudit, zda jsou rysy ostřejší, než bývaly nebo jestli se to jen zdá kvůli tomu, že je chlapec tak vyhublý. Stále vypadal jako Harry Potter, zřetelně podobný Jamesovi, pokud si člověk dokázal představit podvyživeného Jamese s úhledně učesanými vlasy. Právě ve chvíli, kdy k tomu závěru Severus došel, zkřivil Harry zjevně znuděný podrobným zkoumáním tvář v napůl tázavém napůl sarkastickém úšklebku, takovém, jaký by se ve tváři Jamese Pottera nikdy nemohl objevit.

„Opravdu jsi…“ Severus si musel sednout.

„Už jste s tou inspekcí skončil? Opravdu jsem co?“

Opravdu jsi moje dítě! Chtělo se Severusovi vykřiknout. Moje. Lily, zatraceně, co budu sakra dělat?

„Běž pryč,“ dostal ze sebe.

„Co?“

"VYPADNI!" Ten ublížený, vyděšený pohled – buď na mě začne křičet nebo uteče… „Vrať se za hodinu,“ podařilo se mu ze sebe dostat, než se Harry přiměl k prvnímu kroku. „Není to tebou.“ Harry beze slova přikývl a chvatně se vzdálil. Severus nepochyboval, že umění rychle se uklidit z dosahu přivedl k dokonalosti velmi mladý. Zatraceně, copak jsem tomu nevěřil? Myslel jsem, že ano. Lily, co jen budu dělat?

Harry se vrátil přesně za hodinu, nebyl si jistý, jestli by ho do větších potíží přivedla nedochvilnost nebo předčasný příchod. Zůstal váhavě postávat ve dveřích. Snape se evidentně soustředil na míchání. Harry si pomyslel, že zřejmě počítá.

„Pane?“

Snape si zvednutím ruky vyžádal ticho. Harry se potichu pohnul do místnosti a posadil se. Čekal.

O pár minut později Snape odložil míchací metličku a sundal kotlík z ohně.

„Já… Omlouvám se, že jsem na tebe křičel,“ zamumlal překotně.

Sotva slyšitelně. Harry s drobnými potížemi potlačil impulz požádat Snapea o zopakování. Byl zázrak, že se mu Snape omluvil už jednou. Harry si nebude stěžovat, že to udělal jako šestileté dítě, které k tomu někdo přinutil.

„Můžete mi říct, co jsem udělal?“ Zeptal se Harry sklesle. „Aby se to neopakovalo?“

„Na tom nesejde, jestli to uděláš znovu,“ řekl Snape záhadně. „Vliv to mělo jen poprvé.“

„A to?“

„Ty… uvědomil jsem si, že se mi podobáš,“ odpověděl Snape. „Nejsi – ne teď! Byl to jen jeden konkrétní výraz, co ti přeběhl přes obličej právě ve chvíli, kdy jsem došel k názoru, že ses nezměnil. Nepochyboval jsem, že jsi můj, ale tohle bylo poprvé, co jsem to skutečně viděl.“ Jeho výdech se značně blížil zavrčení. „Zpanikařil jsem,“ řekl s viditelným odporem.

Harry byl příliš rozrušený, aby si dělal starosti kvůli Snapeově reakci. „Myslel jsem, že to zabere měsíce,“ namítl. „Jsou to jen dva týdny!“

„Změny v obličeji jsou nepatrné. Ukázaly se pouze při tom konkrétním výrazu.“ Snape zavrtěl hlavou. „Ale vyrostl jsi minimálně o tři centimetry. Jestli ty kalhoty zabrali podle mých instrukcí, jsi vyšší než před dvěma dny.“ Předchozí obavy nahradil jeho typický samolibý úšklebek. „Takže mi, dítě, pověz, proč to bolí.“

Harry porozuměl téměř okamžitě. Oči se mu rozšířily. „Er… protože rostu moc rychle?“

„Přesně. Pamatuješ, jak madam Pomfreyová říkala, že máš kolem kloubů namožené svaly? Tohle je příčina.“

„Ale proč bych měl růst?“ Harry se na Snapea zamračil. „Nebyli jste s Jamesem zhruba stejně vysocí?“

Snape si promnul obočí. „Po většinu času jsem byl nižší, na konci sedmého ročníku jsem ho nepatrně přerostl.“ Zamračil se. „Na Jamesova syna jsi byl vždycky překvapivě malý. Nedávno jsem došel k názoru, že to musela zapříčinit tvá podvyživenost.“

„Takže kdykoliv mělo mé tělo získat Jamesovu výšku, nemohlo.“

„Pravděpodobně ano. Nemělo potřebné zásoby energie. To, nebo jsi převzal výšku po jeho matce nebo některém jeho jiném předkovi. Jak ale kouzlo vyprchává, tvé tělo dostává nový příkaz k růstu. A potřebné prostředky k tomu má.“ Chvilku si Harryho prohlížel, pak si ho mávnutím ruky přivolal. „Ke zdi.“

Harry se zasmál. „Tady by se mi rostlo špatně?“

„Víš moc dobře, co mám na mysli. Potřebujeme mít představu, jak rosteš rychle. Tady je pro to vhodné místo.“ Snape se ušklíbl. „Nikdo sem nevstupuje, pokud se tomu může vyhnout.“

Harry se s širokým úsměvem postavil ke zdi. Snape ostrým kamenem vyryl do zdi čáru v místě, kam dosahoval týl Harryho hlavy. Harry si vzpomněl, jak tohle dělávala teta Petunie s Dudleym, když byl ještě malý. Připadal si trochu hloupě a dětinsky, ale takovým dobrým způsobem.

„Co tedy způsobuje moji bolest hlavy?“ Zeptal se Harry, když odstoupil ode zdi. „Proč by měla bolet, když se mi obličej nijak zvlášť nemění?“

„V jakých místech ji cítíš?“

Harry si přejel prsty pod obočím a sjel na spánky. Snape se tvářil zamyšleně.

„Sundej si brýle,“ navrhl.

Harry si sundal brýle a podíval se na Snapea. „Takže? Změnil se mi obličej?“

„Rozhlédni se kolem sebe. Vypadají věci, jak bys čekal?“

„Co tím myslíte?“ Snape neodpověděl, tak se Harry rozhlédl po místnosti, přimhouřil oči a svraštil čelo. Bez brýlí věci kolem vypadají jako kaňky na pergamenu, pomyslel si mrzutě. Zběžně přejel pohledem přes několikabarevnou věž, o které věděl, že je to komínek knih, pak… „Počkat! Tamhle dokážu poznat, že je to brk.“

„Normálně bys nedokázal?“

„Ne. Normálně bych viděl jen bílou šmouhu. Teď je to taky bílá šmouha, ale má tak nějak tvar.“

„Výborně. Zlepšuje si ti zrak. Tvé současné brýle ti už nevyhovují. Proto ty bolesti hlavy.“

Harry si znovu nasadil brýle na nos. Když se na to teď zaměřil, uvědomil si, že je všechno nepatrně rozostřené. „Ale bez nich pořád nevidím!“

„Budeme muset upravit dioptrie.“ Snape se zamračil. „Bude nezbytné poradit se s madam Pomfreyovou.“ Zavrčel. „Doufal jsem, že se tomu vyhneme.“

„Však jí nemusíme říkat, proč jsou špatné, ne?“

„Harry, nestává se moc často, že by se šestnáctiletým chlapcům najednou zlepšila krátkozrakost.“

„Ale madam Pomfreyová neví, jak moc krátkozraký jsem. Řeknu jí, že jsem si rozbil brýle a asi jsem je spravil špatně.“

Snape zvedl obočí. Skoro jako by byl pobavený. Odpovědi se Harrymu však již nedostalo, protože jeho pozornost upoutalo zavlnění barev u dveří. Sledoval je odtud Brumbál.

„Doufám, že vás příliš nevyrušuji,“ řekl mírným hlasem.

„Ani trochu,“ ušklíbl se Snape. „Právě jsme dokončili tři lektvary, uzavřeli naši druhou dnešní hádku a dobrali se k závěru, co je s Harrym v nepořádku. Máš skvělé načasování.“

Snape se přezíravě zamračil, obrátil se k nim zády a začal ze své pracovní plochy sbírat použité nástroje. Brumbál Harrymu věnoval soukromý úsměv a mrkl na něj.

„Nemohl by to udělat Harry, Severusi? Rád bych si tě na minutku vypůjčil.“

Snape se otočil, jako když ho píchne, hábit se mu se zašustěním zavlnil kolem kotníků a opět se urovnal v úhledných záhybech. Harryho napadlo, zda by bylo možné sestavit měřítko mužovy podrážděnosti čistě na základě víření jeho hábitu. Musel bych vzít v úvahu mezeru mezi lemem a podlahou a také četnost záhybů, přemítal.

„Dobře. Harry, tyhle prosím umyj. Pamatuj přitom, že jsme pracovali se značně jedovatými a magicky silnými látkami. Začni s ručním mytím, pak je vlož do solného roztoku.“

„Ano, pane.“

Snape následoval Brumbála ven z místnosti a Harry se pustil do čištění všemožných nástrojů, které Snape použil při přípravě masti na pohmožděniny.

Po návratu ze setkání s Brumbálem vypadal Snape otřeseně. Pevně svíral rty a vyhýbal se Harryho pohledu.

„Já… Následuj mě.“

Harry vyšel z místnosti Snapeovi v patách. Toužil se zeptat, co Brumbál řekl, ale ze Snapeova chování usoudil, že udělá nejlépe, když zůstane zticha. Snape si začal něco mumlat, ale bylo to příliš nezřetelné, aby Harry zachytil jeho slova. Vystoupali po schodech do vstupní síně, odkud k Harryho překvapení vyšli do jasného venkovního slunce.

Snape Harryho vedl po schodech dolů a pak podél úpatí schodiště k částečně skrytému místu mezi keřem cesmíny a schodištěm, kde spolu seděli před několika dny. Snape se k němu obrátil tváří v tvář, ale zůstal stát.

„Nevím, kolik z toho, co Brumbál říká, brát vážně,“ řekl a znělo to spíš, jako by promlouval sám k sobě. „Pán zla mě naučil nevěřit lidem s grandiózními vizemi. Ale…“ Konečně zvedl oči a podíval se na Harryho zpříma. „Dej mi ruku,“ řekl.

Harry nevěděl, co přesně muž žádá, tak napřáhl ruku v neutrálním postavení. Snape ho uchopil za zápěstí a jemně mu ruku obrátil dlaní nahoru, pak ji pustil. Vytáhl z kapsy balíček bílého hedvábí a opatrně ho rozbalil, aby odhalil malý prsten s velkým zeleným kamenem. Na chvilku zavřel oči a jeho rty se znovu pohnuly, ačkoliv tentokrát z nich nevyšel žádný zvuk. Nakonec uchopil prstýnek a vložil ho Harrymu do dlaně, pak kolem něj uzavřel Harryho prsty.

„Dal jsem ho tvé matce, aby ho jednoho dne předala tobě,“ zašeptal, „teď ho dávám tobě kvůli ní.“

Chvilku zůstal nepohnutě stát, ve tváři zvláštní bázlivý výraz. Harrymu v hrudi bušilo srdce jako splašené. Zaslechl, jak se Snapeovi zachytil dech v hrdle. S tichým zašuměním ho pomalu vypustil.

„Jsem rád, že jsi přežil,“ řekl.

Slova vyšla ven bez emocí a překotně stejně jako předchozí omluva šestiletého dítěte. Jakmile dozněla, pustil Harryho ruku, odvrátil se a vykročil zpět ke schodům.

„Brumbál si přeje s tebou mluvit ve své pracovně,“ oznámil, aniž by se otočil, hlas rozhodný a k věci. „Rád bych strávil odpoledne o samotě. Zabav se, jak je ti libo.“

Svižně se vydal po schodech nahoru. Harry ho pomalu následoval, prsten stále pevně sevřený v dlani.

Prohlédnout si šperk napadlo Harryho, až když ho pohyblivé točité schody vynášely do předsíně Brumbálovy pracovny. Kovový kroužek byl tenký, ale to byl k Harryho úlevě jediný ženský rys prstenu. Povrch kovu nezkrášlovaly žádné vyryté nebo vyvýšené dekorace a smaragd byl jediným vsazeným drahokamem. Harry příliš nevěděl, co si představit, když Snape zmínil postupně štípaný smaragd ve tvaru pentagonu, při pohledu na prsten však bylo jasné, co měl na mysli. Kámen byl upraven do tvaru pravidelného pětiúhelníku s postupně se svažujícími broušenými ploškami. Byl vyštípán do jednoduchého čistého tvaru, který kamenu dovoloval v odražených paprscích světla tlumeně zářit spíš než se blýskat. Harry si prsten zdráhavě zkusil nasadit. Na malíčku mu seděl akorát. Jeden z vrcholů pentagonu směřoval ke špičce prstu. Harryho napadlo, jestli by to nevypadalo lépe obráceně a mírně zpanikařil, když zjistil, že je prsten příliš těsný, aby ho přetáhl přes kloubek. Po chvilce zběsilého otáčení a tahání se mu podařilo prsten stáhnout. Prst ho tou námahou bolel. Přiložil prsten k malíčku oběma směry, rozhodl se, že lépe vypadá způsob, jakým si ho navlékl poprvé a s nervózním zachvěním zatlačil prsten zpátky na místo.

„Aspoň budu mít jistotu, že ho někde neztratím,“ zabručel. S prstenem na ruce zaklepal na dveře.

„Pojď dál,“ zavolal Brumbál. Jeho hlas byl veselý, ale úsměv, kterým Harryho při příchodu obdařil, mu k očím nedosáhl.

„Předpokládám, že ti tvůj otec předal mou zprávu?“

Harryho trochu zarazilo slyšet někoho zmiňovat Snapea jako jeho otce, ale přikývl. „A prsten,“ doplnil a zvedl ruku, aby předvedl zelený kámen. To mu od ředitele vysloužilo letmý nicméně upřímnější úsměv. „Tedy za předpokladu, že vaše zpráva byla ‚přijď mě navštívit‘.“

„Byla.“ Brumbál vyjmul z nezvykle vysokého štosu dopisů na svém stole obálku, naklonil se přes stůl a přistrčil ji k Harrymu.

„Slečna Grangerová mě požádala, abych ti předal tento dopis. Vysvětlila, že jsi ji požádal, ať tě nyní nezkouší kontaktovat napřímo?“ Brumbál na něj upíral zdvořile tázavý pohled. Harry se málem plácl do čela.

„To proto, že jsem právě zjistil, že jsem podezřelý z účasti na smrti strýčka Vernona. Úplně mi to vypadlo. Měl bych napsat i Ronovi, jemu jsem řekl totéž.“

Při pomyšlení na Vernona se Harrymu trochu zhoupl žaludek. Napadlo ho, jestli nezapomněl díky snaze vytěsnit z hlavy celý útok jako takový.

„Pochopitelné,“ řekl Brumbál. Pokynul Harrymu, aby si převzal dopis. „Přečti si ho prosím zde. Já jsem tak již vzhledem k přiloženému svolení učinil a potřebuji s tebou prodiskutovat některé záležitosti.“

Harry vzhlédl.

„To poslední je odpověď na výmluvu, kterou jsem se pokusil vysvětlit, jak jsem se Rona ptal na Kouzlo otcovství. Samozřejmě se na něj zeptal Hermiony stejně jako své mamky. Oběma jsem napsal o dopise s tvrzením, že je jeden můj neoblíbený člověk mým nevlastním bratrem, ale že už jsem si našel, jak přesně to kouzlo funguje, a že to s popisem v dopise nesedí, tak jsem odesílatele vypátral a postaral se o „přiměřenou pomstu – nic hrozného“.

Brumbál přikývl. „V tom případě se můžeme přesunout k hlavnímu problému.“

„Má pravdu, že ano? Ministerstvo by mělo být schopné něco udělat. Není to tak zvykem?“

„Ano, obvykle se o tyto záležitosti postarají.“ Brumbál se tváři temně. „Věřím, že se angažoval Popletal, jen aby nám znepříjemnil situaci. Omezuje to tvoje možnosti pohybu a tím tvůj potenciál nabýt vlivu. Zatlačím na něj soukromě. Jestliže se to ukáže jako neefektivní, zkusím zapůsobit přes veřejnější cesty.“

„Můžu nějak pomoct?“ Zeptal se Harry.

„Ne s ministrem,“ přiznal Brumbál. „Nicméně mám v plánu pozvat Grangerovy a záležitost s nimi projednat. Byl bych rád, kdyby ses setkání zúčastnil a promluvil s nimi.“ Brumbálovy unavené oči prozářilo pobavení. „Účelem samozřejmě je, abys zapůsobil jako příčetný, přátelský a zdvořilý mladý muž. Jestliže v tobě jejich postoj vzbuzuje zlost, postarej se o své emoce s předstihem nebo je po dobu jejich návštěvy dobře ukryj.“

Harry krotce sklopil oči, ale Brumbálova slova ho docela pobavila. Špičkou nohy nakopl tmavá prkna podlahy, i když spíš pro efekt. „Ano, pane,“ řekl přehnaně podřízeně.

Brumbál se zasmál. „Dobře tedy. To bude pro teď vše. Nezapomeň prosím odepsat svým přátelům.“

Harry se vrátil do Snapeovy kuchyně, kde napsal krátkou odpověď Hermioně a dopis Ronovi s tím, že už mu mohou psát, jak se jim zachce. Neměl pro ně novinky, které by s nimi mohl sdílet, takže se kromě informace, že se nachází v Bradavicích, o svých denních aktivitách nerozepisoval. Poté se bezcílně přišoural do obývacího pokoje. Z nudy si šel prohlédnout obsah poliček s knihami. Zhruba půlka obsahovala texty zabývající se lektvary; velká část zbytku knihy o černé magii nebo, pokud mohl Harry soudit, silně hraniční.

Vytáhl stravitelně tenký svazek s křiklavě barevnou obálkou a titulem Nebyly dost zlé aneb Jak vzniky kletby, které se nepromíjejí a zběžně ho prolistoval. K jeho překvapení se jednalo o neformální snadno čitelný přehled kleteb, které předcházely těm, které se nepromíjejí, s příklady využití a občasnými poznámkami ohledně jejich sesílání, které by knize ve školní knihovně s konečnou platností vysloužily místo v oddělení s omezeným přístupem. Stočil se na jednom konci gauče a zaujatě se pustil do čtení.