Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ve svém kabinetu získal Severus čas tím, že uvařil čaj. Minerva zmínila tuhle strategii během prvních let jeho působení v Bradavicích a on ji přijal za svou a od té doby se jí držel. Dokonce i když studenti nebrečeli, odměřování rozdrobených lístků a zahřátí vody kouzlem mu umožňovalo dostatečný odstup pro získání té správné perspektivy. Na rozdíl od Minervy ale odmítal nabízet mléko. Kouřová, ostrá směs, kterou měl v oblibě, by tím utrpěla, a on se nechystal rozšiřovat sortiment; jeho kancelář nebyla žádné zatracené občerstvovací zařízení.

Když postavil hrnek před Pottera, chlapec mu nepoděkoval. Ve skutečnosti se vůbec na židli, na kterou se po příchodu sesunul, nepohnul, jen si přitáhl nohy blíž k hrudi. Jako pozice to nejen vypadalo nepohodlně, ale navíc to nutilo Severuse, aby mu řekl, ať si sedne rovně. To nutkání potlačil.

"Nuže?" pobídl Pottera, když chlapec nemluvil.

"Nevím, kde začít."

"Nejlepší by bylo od začátku," řekl Severus a napil se čaje.

Potter se ušklíbl: "Nevím proč. Jste stejný jako všichni ostatní – máte mě za Chlapce, který lhal, udělal všechny ty h-"

"Zcela jistě jsem v tomto smyslu žádné prohlášení neučinil."

"Říkal jste, že poznáte, když zkusím nějakou levotu," pronesl Potter a jeho zamračený pohled na okamžik zalétl k Severusovi. "To mluví samo za sebe, ne?"

Severus si povzdechl. "Měl jsem na mysli – zcela pochopitelně – nechuť, kterou pocítíte při vyhlídce na sdílení svých nejniternějších myšlenek se mnou, nikoliv s ředitelkou vaší koleje. Věřím, že jsem své názory na nudnost médií vyjádřil v posledních letech dostatečně jasně. Dokonce i kdybych to neudělal, zvažte na chvíli moje aktivity po událostech na počátku tohoto roku a řekněte mi, Pottere: opravdu věřím, že lžete o tom, co se stalo?"

Potter sklopil oči: "Ne."

"Možná správná otázka zní, jestli vy sám nevěříte tomu, co píšou noviny. Máte obavy, že mají možná pravdu?"

Ticho. "Ne," řekl Potter, "ne, mám naprosto jasno v tom, co se stalo."

Přejel si palcem po hřbetě pravé ruky a upřeně se na něj zadíval. Nebýt jemnosti toho pohybu, Severus by ho možná přešel coby nervózní tik, ale -

"Podejte mi ruku."

"Já -" začal Potter, ale Severus už se naklonil přes stůl a chytil ho za zápěstí dřív, než mohl ruku spěšně schovat v kapse. Prudkost toho pohybu vytlačila Pottera z jeho nesmyslné pozice a přiměla ho dát nohy na zem, protože Severus mu přišpendlil ruku ke stolu.

A na ní se slabou stopou krve svítila písmena: Nemám říkat lži.

"Kdo to udělal?"

"Já -" nadechl se Potter znovu a pak pokračoval, "Umbridgeová. Během trestu. Dala mi opisovat řádky takovým brkem - vy se zlobíte."

"Samozřejmě, že se zlobím!" zavrčel Severus a ignoroval, jak zmateně se na to chlapec zatvářil. "Na rozdíl od Filchova horečného snění o tom, že je to jinak, my v této škole studenty nemučíme!"

"Jasně," kývl Potter a opatrně cukl; když mu Severus pustil ruku, znovu se zabořil do židle. "Nebylo to tak hrozné, vážně. Chci říct, já vím, že nelžu. A ani to tak moc nebolelo. Zažil jsem horší věci."

Crucio, pomyslel si Severus zcela zbytečně.

Potter hypnotizoval svou ruku pohledem. "Pořád myslím na to, že mi dala psát špatnou větu," řekl velmi tiše. "Ve skutečnosti měla znít ´Nemám posílat lidi na smrt´."

Aha, a jsme tu, přímo u podstaty věci.

"Pottere," začal Severus, "vy jste Cedrica Diggoryho nezabil. Udělal to Pán zla."

Ticho.

"Pottere, podívejte se na mě." Naklonil se dopředu a zabořil své oči do těch zelených. "Jeho smrt není vaše vina."

Potterův pohled se stočil stranou. "Přesvědčil jsem ho, aby sáhl na ten pohár. Nechtěl to udělat, říkal, že já bych měl být ten, kdo vyhraje, ale já ne, já jsem ho musel přesvědčovat, že se podělíme, že jo? Kdybych to neudělal -"

"Nevěděl jste, že ten pohár je přenášedlo."

"No to samozřejmě ne, ale -"

"A kdybyste to věděl, udělal byste totéž? Ne," odpověděl, když Potter zavrtěl hlavou. "Jak na sebe tedy můžete brát nějakou vinu?"

"Ale tady nejde jen o něj. Moji rodiče -"

"Zemřeli, když jste byl dítě," řekl Severus navzdory střípku ledu, který se mu náhle objevil v krku. "Tady na tom máte ještě menší podíl; i kdybyste věděl, co se asi stane, nemohl byste tomu zabránit. Neuměl jste ani natolik mluvit, abyste je mohl varovat."

"Kdybych se nikdy nenarodil," nadhodil Potter, "byli by ještě naživu."

"Možná ano. Možná ne. Nicméně vy jste se narodil; dostali možnost přivést vás na tento svět a dostali možnost vás chránit. Nepožadoval jste ani jedno z toho, ale jste tady. Vymazat sám sebe z povrchu zemského se může pochopitelně zdát lákavé, ale nevynuluje to čas; nemůže to zvrátit smrt. Ani jejich, ani Diggoryho."

Další ticho.

"Jak už bylo řečeno, to, jak se cítíte, není neobvyklé, protože já tomu rozumím. Myslím, že se to nazývá vina přeživších. Viděl jste a zažil věci, které by nikdo tak mladý jako vy nikdy vidět neměl."

Zvláštní, jak pronesení těchto slov bolelo, jako kdyby se něco hluboko uvnitř něj tříštilo na kusy. Severus nemohl zcela pochopit proč.

"Pořád se mi o tom zdá," zamumlal Potter. "Celé to zatracené léto, jeho... jeho oči. Dudley se mi posmíval, protože jsem asi křičel, ale -"

"Váš bratranec?" zeptal se Severus překvapeně. "Proč by -"

"To je jedno. O nic nejde."

Ale podle Severusova mínění to řekl příliš rychle.

"Pottere..." pronesl varovným tónem.

"No, jenom to," zvedl k němu Potter znovu hlavu, "že mě nikdy neměl moc v lásce, jasné? Nikdo z Dursleyových neměl. Kdyby to záleželo na nich, nejspíš bych dál po většinu dní dělal domácího skřítka, a ani bych nevěděl, že jsem kouzelník."

Severus zůstal jako opařený.

"Co si sakra myslíte?" rozčílil se Potter. "To, že jsem tak mrňavý, musí mít nějaký důvod, sakra."

Severus cítil, jak se někde pod ním propadají základy nesčetných předsudků do nicoty. Jste příliš zaslepený nenávistí, rezonoval mu v hlavě Brumbálův hlas. Proč musí mít ten chlap vždycky pravdu? Jak mu tohle mohlo ujít? Znal Petunii; samozřejmě, že ta zatracená mrcha nerespektovala památku Lily jako každý jiný slušný člověk.

"Už máte standardní kotlíkovou velikost," řekl, protože nedokázal vymyslet žádnou jinou odpověď.

Nebo alespoň žádnou, která by nebyla naprosto odsuzující.

Potter se zasmál, až se tím zvukem zakuckal. "Jde o to, že já jsem zvyklý, že si ze mě dělá legraci, takže mi to prostě normálně jde jedním uchem tam a druhým ven. Ale tentokrát to bylo..." Odmlčel se.

Severus chvíli počkal. "Jistěže to bylo jiné," řekl, když to Potter nerozvedl. "Způsobuje to samotná vážnost situace."

Potter začal kroutit hlavou, ale pak to změnil na rychlé přikývnutí, jako kdyby si to rozmyslel. "Jo," hlesl, "to je ono."

"To neznělo moc přesvědčeně."

"Ne! Ne, znělo. Chci říct – já jsem přesvědčený. Je to přesně tak, jak jste řekl. Vážnost situace způsobuje, že je těžší to poslouchat, to je všechno."

Severus se zamračil a rázně zabrzdil svou vzrůstající netrpělivost. "Pottere," nadechl se. "Jak vám mám asi pomoct, když přede mnou zatajujete zásadní informace?"

Potter si pohrával s lemem rukávu. "O nic nejde," zamumlal. "Je to ubohé. Ani bych neměl–"

"Proč mě nenecháte, ať to posoudím sám, hmm?"

"Jo, tohle je přesně to, co potřebuju, abyste vy – pardon, to nebylo fér. Zatím jste byl překvapivě slušný. Je to fakt setsakra divný."

"Vezmu to jako kompliment," řekl Severus. Pak se odmlčel a přejel prsty napříč strukturou stolu. "Možná by pomohlo, kdybyste začal tím, že mi povíte, co přesně váš bratranec řekl."

"Začal s tím, že v noci křičím, že mluvím ze spaní, víte, říkal... no, určitě si to umíte představit, a..."

"Ano?"

Potter se na dlouhou chvíli odmlčel a mělce dýchal. Když znovu promluvil, slova se z něj hrnula ve spěchu. "A řekl ´Kdo je to ten Cedrik, tvůj kluk?´¹⁾ " Polkl. "A jde o to, víte, že to on v žádném případě nebyl, ale když – chci říct, že mě ani nenapadlo, bylo to prostě tak, že jsem – jen jsem byl vloni tak strašně zmatený. Myslel jsem si, že se mi líbí Cho, protože všichni okolo pořád mleli o holkách, a ona je pěkná a hraje famfrpál a... Až na to, že jsem se v její přítomnosti vždycky cítil šíleně trapně a ne takovým tím správným způsobem; a Ron se přidal k všem těm chlápkům okolo Fleur, ale já ne, byla prostě– Ale když jsem nebyl zaneprázdněný snahou nedat se zabít v turnaji, pořád jsem myslel na Cedrika, takže si při zpětném pohledu myslím, že se mi Cho ´líbila´, protože jsem měl pocit, jako že se ode mě čeká, že se mi bude líbit, jenže se mi místo toho ve skutečnosti líbil Cedrik a myslím, že bych mohl být... gay."

Severus zamrkal a pod náporem Potterova prohlášení se mu roztočila hlava.

"Do toho," dodal Potter. "Smějte se. Povězte mi, že jsem odporný úchyl."

"To by ode mě bylo značně pokrytecké," namítl Severus bez rozmýšlení.

Chtěl ta slova vzít zpátky v okamžiku, kdy mu klopýtla přes rty; když na něj Potter vytřeštil oči, Severus ho zpražil pohledem a zabalil se do zbylých kusů své důstojnosti jako do pláště. "Pottere, přísahám při Merlinovi, že jestli zjistím, že jste se podělil o jakoukoliv informaci, kterou jsem vám dnes večer – důvěrně – odhalil, se svými kamarádíčky..."

"Jo," kývl Potter. "Protože je to setsakramentsky pravděpodobné. Nevěřili by mi ani slovo."

Severus si odkašlal a uhnul očima.

"A jak bych to asi měl zapracovat do rozhovoru? ´Nó, my jsme si jen tak povídali o tom, proč jsem se rozhodl, že skočit z věže by byl skvělý nápad, a náhodou na to mezi jiným přišla řeč´." Odmlčel se a další slova pronesl mnohem tišeji. "Řekl: Toho přespočet zabij."²⁾

Severus se otočil právě včas, aby viděl, jak si Potter přejel dlaní přes oči.

"Ano," hlesl. "To se mu podobá."

"Jako... jako kdyby Cedrik byl jen nějaký kus hadru, který může zahodit. Jako kdyby na něm nezáleželo. A teď je mrtvý a já si nedokážu přestat dělat starosti kvůli tomu, jak sakra vůbec můžu být normální, když přijde na... co si mí kamarádi budou myslet, až to zjistí. A vypadá to tak hloupě a bezvýznamně, protože on je mrtvý, ale stejně na to pořád myslím. Co jsem to za člověka?"

"Říká se tomu puberta."

Potterovi se zadrhl dech. "Ale mě to připadá, že se chovám stejně příšerně jako Voldemort." Severus sebou cukl. "Jako když na jeho smrti nezáleží. Protože kdyby záleželo, nemohl bych být posedlý tím... vždyť víte."

"Pottere," začal Severus, "vidět někoho umírat je velice náročné. Pochybnosti o sexuální orientaci mohou být rovněž znepokojivé, i když na značně jiné úrovni. Kombinace obojího – no, upřímně řečeno, není divu, že jste v takových sračkách."

"Díky," zamumlal Potter.

"Ale ne – vy přesně víte, co jsem tím chtěl sdělit. Věc se má tak, že jste viděl Diggoryho zemřít. Jestli jste... k němu cítil něco, co jste do té doby ještě úplně nepochopil, samozřejmě jste tím posedlý. A pokud jde o ten zbytek – život neskončí jen proto, že se dějí zvěrstva. Je to politováníhodné, ale je to tak."

Potter ztěžka polkl a přiznal: "Chybí mi."

"Ano," řekl Severus.

Nastalo dlouhé ticho, a pak se Potter zeptal: "To, co jste řekl předtím tam na... na věži. O tom, že jste tam taky stál. Mluvil jste vážně, že jo?"

Severus poklepal ukazováčkem o stůl. "Znělo to snad jako vtip?"

Potter se na něj tvrdě zahleděl: "Proč? Chci říct, proč jste se chtěl–"

"To je poněkud osobní otázka," přerušil ho Severus. Ale z nějakého důvodu mu ty pronikavé zelené oči nedovolily utéct od tématu, i když měl žaludek těžký jako z olova. "Stačí říct, že jsem na rozdíl od vás udělal určité věci, které mě k té reakci opravňovaly."

Potterovy oči teď hleděly někam na Severusovo rameno. "Chcete říct, že jste..."

"Přestaňte slídit, Pottere," nařídil mu Severus, i když to neznělo nelaskavě. "Ihned."

Potter ztichl, ačkoliv z něj i nadále sálala zvědavost. Po jednom úderu srdce dodal: "Stále nejsem přesvědčený, že to nebyla moje chyba."

"Něco tak složitého je těžké vymýtit jedním rozhovorem. Dejte tomu čas." Chvíli chlapce studoval. "Jak se teď cítíte?"

"Vyčerpaně. Jako kdybych si to potřeboval... promyslet."

"Neodolatelné nutkání vrhat se z absurdních výšek nebo nějaké jiné podobné aktivity?"

"Ne," řekl Potter a zvedl k němu oči. "Právě teď v žádném případě ne."

Severus se hluboko ponořil do jeho mysli, jen aby se ujistil, že to není lež. "Dobře," řekl. "Kdyby se to vrátilo, přijdete za mnou. Přímo. Ano?"

"Já – jo, tak jo."

"Popravdě řečeno, uvidíme se v tomto kabinetu znovu bez ohledu na to. Zítra večer v sedm a každý další večer, dokud se nerozhodnu, že už to není nutné. Můžete si s sebou přinést své domácí úkoly – věřím, že už jste si několikrát vyslechl, že jsou v poslední době žalostně nedbalé."

Potter zkřivil pusu.

"Vzhledem k okolnostem může být pochopitelně na vině vaše momentální roztržitost," obrousil Severus hrany svého sdělení.

"Ne," namítl Potter. "O to nejde. Já jen – že bude vypadat trochu divně, když budu každý večer chodit k vám do kabinetu, ne? Ron a Hermiona mi budou klást otázky a–"

"Pak to označte za trest," navrhl Severus a rty se mu proti jeho vůli v koutcích trochu zkroutily. "Chytil jsem vás po večerce a rozhodl se být obzvláště zlomyslný – nechávám vás čistit každou sklenici v této místnosti. Ručně."

"Dobře," řekl Potter. "Stejně je to zatraceně divné. Nechápu, proč to všechno děláte. Pomáháte mi. Jste... milý. Nebo tedy dobře, mám pár nápadů, ale ne... Je to proto, že–"

"Dělám to proto," nadechl se Severus dřív, než je Potter oba přivede do rozpaků, "že na rozdíl od všeobecného přesvědčení nejsem netvor."

"Ne," řekl Potter a zatvářil se mimořádně zmateně, "myslím, že nejste."

Ta slova možná měla zabolet. Ale jak Severus sledoval Pottera, který se postavil a vykročil ke dveřím, a viděl, že naprosté zoufalství nahradily únava a zmatek, cítil jen jednoznačný triumf. Když pohledem zavadil o stříbřitou látku na stole, na chvíli zaváhal.

"Něco jste si zapomněl," řekl. Poté vstal, zvedl plášť a došel k Potterovi, který na něj civěl, jako kdyby mu narostla druhá hlava. "Věřím, že ho nebudete používat k dalším neuváženým činům."

"Dobře," kývl Potter znovu a vzal mu plášť z rukou. Na dlouhý, táhlý okamžik jen hleděl na Severuse, jako kdyby nedokázal vymyslet jedinou věc, kterou má říct. "Já..."

"Ano?"

"Ehm," hlesl Potter. "Díky?"

"Jděte spát," řekl Severus a otevřel mu dveře.

* * *

Kdyby Severusovi před šesti měsíci někdo řekl, že se bude ve svém kabinetu bavit každý večer několik hodin s Potterem, aniž by ho chtěl byť jen jedinkrát uškrtit, vysmál by se mu. Kdyby mu někdo řekl, že nějaká jeho část bude úderem sedmé vítat klepání na dveře, pátral by po známkách Matoucího dryáku; kdyby mu někdo řekl, že mu Potter bude důvěřovat, poslal by ho rovnou ke Svatému Mungovi.

Přesto všechno toto v následujících týdnech nastalo. Potter přicházel každý večer, usadil se na židli proti Severusovu stolu a rozložil si vedle sebe pergamen a knihy.

Někdy mluvil: o Cedrikovi, nočních můrách a noci na hřbitově, o přišpendlení k náhrobku a rozříznuté ruce, o své zoufalé touze být normální. Severus naslouchal a s každým slovem cítil, jak jeho hněv o kousek ustupuje, jako kdyby se jedovaté úpony pomalu odmotávaly z míst v jeho páteři, kde se usídlily.

"Normálnost se přeceňuje," řekl. "Jste takový, jaký jste."

Někdy Potter plakal. A i když Severus cítil známý příval bezmoci pokaždé, když k tomu došlo, zjistil, že je stále snazší – a snazší – neuchylovat se k vaření čaje, ale položit opatrně ruku na chlapcova chvějící se záda a zkusmo mu prsty prohrábnout vlasy. Racionálně si byl vědom, že slzy jsou to nejlepší, ale pokaždé, když se objevily, působily mu bolest ještě dlouho poté, co Potter odešel.

Většinou však jen prostě mlčky seděli, Potter skloněný nad svým domácím úkolem a Severus sázející červené poznámky do esejí.

Asi čtvrtého dne si uvědomil, že se Potterova pozornost najednou začala toulat, ale nepoukázal na to a dál pokračoval ve své práci, navzdory plíživému pocitu, že je sledován. Potter vždycky promluvil spíš dřív než později a Severus zjistil, že když mu dá čas, aby si poskládal myšlenky, je méně pravděpodobné, že mu rupnou nervy.

Když ale přešlo patnáct dlouhých minut, nakonec zvedl hlavu. "Ano?"

"Jen jsem uvažoval," nadhodil Potter, "co děláte pro Řád."

Aha. "Co si myslíte vy?"

"No," nadechl se, "všichni si zřejmě myslí, že pro nás špehujete."

"Zřejmě," řekl Severus a vrátil se ke známkování. "Zajímavá teorie."

"Přesně tohle by řekl špeh."

Severus potlačil úšklebek a opravil tři otřesné pravopisné chyby v přivlastňovacích zájmenech.

"Takže pokud se ke mně budete i nadále ve třídě chovat jako k póvlu tak jako dneska," řekl Potter, "je to proto, že se Malfoy dívá a pravděpodobně hlásí každou pitomost svému otci, správně?"

"Když to říkáte," pokrčil rameny Severus.

* * *

"Přemýšlel jsem," spustil Potter následující den po dalším dlouhém zírání. "O tom, jak jste mi říkal, že bych si neměl dávat Cedrikovu smrt za vinu."

"Ano?"

"A věc se má tak, že si myslím, že se k tomu pomalu dostávám, ale čím víc cítím, že se k tomu blížím, tím víc myslím na to... vy mi něco říkáte, ale ve skutečnosti, když s tím mám problém, nebudete schopen mi říct, co musím udělat."

Severus zamrkal: "Prosím?"

Potter na chvilku zaváhal, jako by si nebyl jistý, jak má pokračovat. "Protože vy sám se podle toho nechováte. Ale možná byste měl."

Severus se narovnal a zpříma se na něj zahleděl. "Jak už jsem vás dříve informoval, okolnosti mojí situace se od těch vašich výrazně liší."

"Jo," kývl Potter, "o tom jsem taky přemýšlel."

"No tak to nedělejte!"

"Pozdě. Protože jde o to, že ať už jste udělal cokoliv, pokud jste kvůli tomu cítil takovou vinu, že jste se chtěl zabít, počítám, že to samo o sobě nejspíš znamená, že jste si zemřít nezasloužil. A teď, Vol-"

"Neříkejte jeho jméno."

"Bože, vás to fakt nadzvedává, že jo? Je to jen–"

"Jména v sobě mají sílu," řekl Severus. "A nejen tu, kterou jim připisujeme. Bez ohledu na to, jaké žvásty vám cpe do hlavy ředitel."

Potter se zamračil, a pak řekl: "Dobře. Nicméně podle mě by on vůbec žádnou lítost necítil a někdo jako Lucius Malfoy nejspíš také ne. Ale vy ano, jinak byste nedělal pro Řád to, co děláte. Řekl jste mi, že nejsem jako on, ale vy očividně taky ne, jinak byste mi ani nepomáhal. Takže byste si možná měl taky odpustit."

Severus přes trpkou ironii, která mu užírala vnitřnosti, nedokázal několik vteřin najít slova. Kdyby jen ten chlapec věděl, kdyby jen věděl, hodil by kamenem jako první – a navíc právem. V náhlém záblesku nápadu zvažoval, jaké by to bylo, kdyby teď a tady přiznal pravdu, kdyby Potterovi řekl všechno, jestli by ho znechucení na jeho tváři zbavilo části břemene. Ale ne – nemohl, nechtěl zničit křehký optimismus, který se mu navzdory všem okolnostem podařilo zasít do Potterovy mysli. Nemohl to riskovat.

"Nevíte vůbec nic," vyplivl místo toho vztekle. "Nemůžete pochopit hloubku věcí, které jsem udělal; nemáte nejmenší tušení, co jsem ve skutečnosti za člověka. Tak nám oběma udělejte laskavost, pane Pottere: nezkoušejte to." Vzal do ruky pero. "Tato diskuse je u konce."

Jenže nebyla. Potter ho chvíli mlčky dál pozoroval, a pak velice tiše řekl: "Víte, čím víc mi tohle tvrdíte, tím víc vám věřím."

Tu noc Severus vytáhl letitou, zažloutlou fotografii Lily a díval se na ni, dokud se mu její popraskaný, otrhaný okraj nezačal před očima rozpíjet.

Pak ji hodil do ohně a sledoval, jak hoří.

* * *

Poznámky překladatelky:

1) Citace z HP5, kap. 1 v překladu pana Medka.

2) Citace z HP4, kap.32 v překladu pana Medka.