Preklady fanfiction Harryho Pottera

originál: I Saw Mummy Kissing Santa Claus

autor: silverbirch

překlad: arabeska

Povolení k překladu bylo uděleno, a ne, nic z něj nemám. To z lásky. Že jsou ty Vánoce.

přístupné všem pravdy o Ježíškovi znalým

Ron/Hermiona

rodinná idylka

1 600 slov

Hermiona strčila hlavu do dveří obýváku. „Myslím, že už spí,“ zašeptala.

Ron přikývl a postavil se. Nadšením se téměř chvěl. „Tuhle část zbožňuju!“

„Pššt!“

Vykradli se po schodech do své ložnice, kde Hermiona dole ve skříni odemkla šuplík a Ron se navlékl do kostýmu Otce Vánoc. Dostal nápad zavést toto opatření, když byly Rose tři roky, pro případ, že by se v noci vzbudila a zahlédla jej. Hermiona nad tím jen vrtěla hlavou a ptala se, zda má jeho čin reálné opodstatnění, nebo jestli to spíš není jako tehdy, když dostala Rose ke svým prvním narozeninám soupravu vláčků.

Poté, co rozdělili dárky na několik hromádek, se vrátili dolů a uložili je pod stromek. Jakmile měli hotovo, Ron snědl talíř cukroví, který zapil zbytkem ohnivé whisky, a Hermiona se postarala o mrkvový koláč, který přichystali pro soby. Všechno perfektně vycházelo.

Zvedli se, objali a vstřebávali kouzlo atmosféry a vůni pryskyřice z vánočního smrčku. Užívali si chvíli klidu, chránění hřejivým bezpečím vyzdobeného domu.

Každý rok je ty chvíle dojaly a vzpomínali na minulost a na ty, kteří se nikdy nedožili krásy Vánoc ve společnosti vlastních dětí. Hermiona si setřela slzu a Ron několikrát ztěžka polkl. „Přáli by nám to,“ řekl a pevně ji sevřel. „Kvůli tomuhle jsme do toho tehdy šli.“

Naklonil se k ní pro polibek. „Miluju tě,“ pronesla, když se od sebe odtáhli.

*

O Vánocích Weasleyovi nikdy nepotřebovali nařizovat budík. Hugo se vzbudil už dlouho před svítáním a okamžitě začal skákat po posteli. „Byl tu! Byl tu! Říkal jsem ti, že jsem byl hodný. Můžeme už jít dolů? Můžeme?“ Vrhl se na prošívanou deku, pod kterou se schovávali jeho rodiče, a začal ji z nich stahovat.

„Asi budeme muset,“ řekl Ron, který tu noc sotva stihl zamhouřit oka. „Můžeš jít vzbudit Rose – ale potichu! A žádné rozbalování, dokud tam nebudeme všichni.“

Obyčejně by v tom nebyl žádný problém, protože Rose už by poskakovala po domě s vlasy na všechny strany, ale tentokrát bylo něco jinak. Trvalo jí čtvrt hodiny, než sešla dolů, a už byla oblečená místo toho, aby zůstala v pyžamu. Dokonce ani neobjala rodiče, jen se nepřítomně posadila do křesla. Ron s Hermionou si vyměnili pohledy a pokrčili rameny; možná prostě nadešel ten správný čas, aby Rose ukázala, že už je velká a nad věcí. Pravděpodobně to odkoukala od bratranců a sestřenic.

Hugo už dávno trhal balicí papír a rozhazoval zbytky tak daleko, kam jen doletěly, když se Ron zeptal dcery, stále usazené v křesle, jestli si taky chce rozbalit svoje dárky.

S významným povzdechem se odvlekla ke své hromádce dárků, zvedla první z nich a dala se do rozbalování. Vždy pečlivě odlepovala každý kousek očarované pásky a pomalu rozkládala složený papír, jako by ho nechtěla poškodit, a obyčejně by se s dárky okamžitě běžela pochlubit rodičům, tentokrát ale jen seděla a prohlížela si je.

Ron s Hermionou se snažili přijít na to, co se děje – vždyť dostala tu panenku, kterou chtěla celou věčnost. Byla na prvním místě v dopisu pro Otce Vánoc, který nechala na krbu.

„Copak se děje?“ zeptala se Hermiona. „Nelíbí se ti?“ Rose přikývla a popotáhla. „Co tedy?“ Rose mrštila panenkou na druhý konec místnosti.

„NENÁVIDÍM OTCE VÁNOC!“ Utekla z obýváku, vydupala po schodech nahoru a práskla za sebou dveřmi. Hugo zůstal sedět v ohromeném tichu, s očima jako talíře.

„Co to mělo být?“ Zeptala se Hermiona zmateně.

Ron zavrtěl hlavou. „Netuším. Bylo to jako když jsi někdy… předtím než…“

„Je jí osm, Rone, o tomhle vážně pochybuju.“ Chlapi! Ron měl pořád pocit, že ženy jsou něco jako poddruh mimozemšťanů. „Jdu za ní.“ Než odešla, objala Huga a řekla mu, že bude všechno v pořádku a že si může mezitím hrát s tím, co dostal.

Všimla si, že svému otci věnoval spiklenecký pohled, a než roztrhal papír z dalšího dárku, slyšela ho zamumlat: „Ženské, co? Nedá se žít s nimi ani bez nich.“ Hermiona v duchu proklela všechny manžele, strýce a švagry, než se vydala po schodech.

*

Tiše otevřela dveře a našla vzlykající Rose stočenou na posteli čelem ke zdi.

„Rose? Copak se stalo?“ otázala se potichu a uhladila dceři vlasy z tváře.

„Nenávidím Otce Vánoc. Nechci, aby sem ještě kdy přišel.“

„Proč?“

Rose se otočila, posadila se na posteli a vyčítavě na matku pohlédla. „A nenávidím i tebe! Jsi coura!“

„Co to má znamenat?“ Hermionu šokovalo, že její dcera už zná takové slovo.

„Tak James říká holkám, které nemá rád. A já tě nemám ráda!“

„Proč ne, propána?“ Hermiona začínala být dopálená. „Co jsem ti udělala?“

„Já tě viděla!“

„Při čem?“

„Víš, co jsi dělala!“ Znovu padla na postel a spustila nářek. „Já nechci, aby byl Otec Vánoc můj nový taťka.“

Hermiona si bleskově spojila dvě a dvě dohromady a potom si všechno v klidu znásobila. Několik Rosiných přátel si v poslední době procházelo rozvodem rodičů.

„Rose, není to tak, jak si myslíš.“

„Ale ano, je!“ Sedla si a otočila se k matce tváří zmáčenou slzami. „Já tě viděla! Viděla jsem, jak se pusinkuješ s Otcem Vánoc tak, jako se pusinkuješ s taťkou!“

Hermiona se musela kousnout do tváře, aby se nezačala nahlas smát, ale teď nebyl ten pravý čas na vtipkování. Rose vyrůstala a potřebovala, aby s ní zacházeli citlivě. Tohle bude jedna z důležitých chvil vývojového přechodu.

„Vysvětlím ti to. No, my oba.“ Přešla ke dveřím a zavolala na Rona, aby přišel nahoru.

„Co se děje, Rosie?“ Ron dcerku upřímně miloval a bolelo jej vidět ji nešťastnou.

„Zeptej se jí!“

Ron se tázavě otočil na manželku. Hermiona potlačila zachechtání. „Rose viděla, jak… pusinkuju někoho jiného.“

„Koho?“

„Otce Vánoc. Včera v noci.“

„Já chci žít s tebou, taťko, ne s ní,“ zanaříkala Rose a hodila se otci kolem krku.

„Aha, chápu.“ Posadil se na kraj postele a vytáhl si ji do klína. „Rose, ty jsi v noci vstala?“ Přikývla. „A vyplížila ses na schodiště a dívala se skrz zábradlí?“ Znovu kývla. Ron se zhluboka nadechl. Bez obalu, rozhodl se. „Rose, poslyš… nebyl to Otec Vánoc, koho jsi viděla.“

„Ano, byl, měl červený oblek a plnovous a všechno.“

„Ne, byl jsem to já. Převlékl jsem se a dal jsem pod stromeček vaše dárky. Jako to dělám každý rok.“

Rose se podívala z otce na matku a zase zpátky. „Ale nám nosí dárky Otec Vánoc a leze komínem. Říkal jsi to. Říkal jsi…“ Oči se jí zastřely pochopením. „Ty jsi mi lhal?“

„No…“

„Lhaní je špatné! Vždycky říkáš, že to nesmím dělat!“

„My jsme ti nelhali…“

„Takže nám dárky opravdu nosí Otec Vánoc?“

„Ne… ten neexistuje.“

Rose se postavila a vzhlédla k rodičům. V určitých chvílích pozoruhodně připomínala svou matku, když si dala ruce v bok. „Čemu na „lhaní“ jste nerozuměli?“

„Rose, jaká je tvoje oblíbená kniha?“ zeptala se Hermiona, ačkoliv znala odpověď.

„Karlík a továrna na čokoládu,“ odvětila Rose.

„Karlík není skutečná osoba, že? Ale stejně to čteš a bereš si z toho ponaučení, jako například že žádné z chamtivých dětí nevyhraje.“

„Co to má společného s Otcem Vánoc?“

Ron si ji znovu přitáhl do klína. „Je to alegorie,“ řekl a vysloužil si tím Hermionin překvapený pohled. „Ty neznáš Otce Vánoc, není s námi nijak spřízněný, ale dělá dobré skutky a dává dětem dárky, protože je to hodný člověk. Nebylo by to ono, kdybychom ti hned na začátku řekli, že ti dárky kupujeme my, protože se od nás očekává, že uděláme pro rodinu první poslední.

Otec Vánoc nás učí, že můžeme obdarovat i cizí lidi, protože je to dobrá věc. Dává nám dárky a nechce nic na oplátku. To je velmi altruistické.“ V pokoji zavládlo ticho a Ron uhnul pohledem ke své ženě, která měla stejně jako Rose ústa dokořán. „Co? Nemám snad dovoleno používat velká slova?“

„Dobře jsi je skrýval,“ odpověděla Hermiona a vypadala potěšeně. „Vidíš, Rose?“

Holčička přikývla a objala ji. „Ano, můžeš být hodná jenom proto, abys byla hodná. Promiň, že jsem ti řekla hrozné věci.“

Hermiona jí objetí opětovala. „Rozumím. Ale později si stejně budeme muset promluvit o obviňování druhých.“ Rose kývla. „A prosím, neříkej to Hugovi. Nech ho ještě pár let věřit. Teď šupajdi dolů, než tvůj bratr zapomene, že umí číst, a otevře všechny dárky v dosahu.“

Zamířili ke dveřím, ruku v ruce, a Rose vstřebávala nové vědomosti a cítila se o něco starší.

„Taťko?“

„Ano?“

„A co zoubková víla?“

„Uch…“