Preklady fanfiction Harryho Pottera

Voldemortova vánoční koleda                     A Voldemort Christmas Carol

Autor: Dizzy Wiz Bang                 Překlad: eryenie

Originál: https://www.fanfiction.net/s/1634346/1/

Kapitola čtvrtá – Vánoce, které teprve nastanou

Voldemort vyčkával u nohou své postele a bubnoval prsty o sloupek postele, když se pod dveřmi vplížila tajuplná mlha. Srdce mu poskočilo, sklouzl z postele a vykoukl zpoza sloupku. Sledoval, jak se chomáče mlhy točí kolem dokola a formují se ve štíhlou postavu zakrytou průsvitnou látkou. Světla zablikala a zmizela z flitrového šátku, jak se rotující tělo pomalu zastavilo. „No páni! Myslela jsem, že se snad nepřestanu točit,“ řekl nový hlas, „moment, pořád mám trochu závrať.“ Tvář měla žena hubenou, ale obrovské brýle zvětšovaly velikost jejích očí, které se jí nepřestávaly protáčet.

„Rozumím dobře, že jsi Duch budoucích Vánoc?“ zavrčel Voldemort.

Žena měla přízračný smích, jako by vyprázdnila poslední zbytky sherry z vinné sklenky ve své pravé ruce. Zakymácela se, když se na dobrou minutu zahleděla do křišťálové koule, kterou držela v levé ruce, a poté odpověděla tichým, mlhavým hlasem: „Ach, drahý, další smrt. Ehm. Tedy, ano, jsem Sibyla Trelawneyová, Duch budoucích Vánoc.“

„Tebe jsem taky zabil?“ zeptal se Voldemort lenivě.

Trelawneyová se vznesla dvě stopy nad zem. „Jsem docela živá, to tě ujišťuji.“

Voldemort vytasil hůlku a zakřičel: „Mdloby na tebe!“ Paprsek světla proletěl skrz neprůhledný přízrak a trefil koně, který stál v portrétu na stěně za ním. Naštěstí sir Cadogan byl zrovna na návštěvě u příbuzného na jiném portrétu, jinak by to schytal on. Nicméně náhlý výkřik Trelawneyovou překvapil a způsobil, že upustila křišťálovou kouli a vinnou sklenku; obě se propadly do země.

Trelawneyová si dala ruce v bok. „Varovali mě, že jsi vztekloun. Pokud bys mě nechal domluvit, řekla bych ti, že to moje podvědomí tě dnes v noci bude doprovázet. Já, tedy moje fyzická forma, jsem někde jinde v meditativním stavu. Teď pojď, musíme toho hodně shlédnout, než se vrátím zpět do svého těla.“

Voldemort spráskl ruce a následoval ji ven z komnat. Ve Velké síni se shromažďovali čarodějky a kouzelníci. Bylo tam narváno. Na místě v čele stolu, kde obvykle seděl ředitel, stál na stupínku Lee Jordan a kolem něj poletovaly věci. Cedule před stupínkem hlásala: „Bradavická charitativní aukce“.

„Čarodějky a kouzelníci, zde máme šatník, který kdysi vlastnil Tom Raddle. Jaká je první nabídka?“

„Dva svrčky,“ zaječel někdo z davu. V místnosti se rozšířil smích.

„Slyším dva svrčky, slyším jeden srpec? No tak, lidičky, je to pro charitu. Všechny tyhle věci na prodej zbavili všech uřknutí a kleteb ti nejlepší odeklínači od Gringottových.“

„Jeden srpec,“ zaječel někdo další a znovu ho následoval smích.

„To je šokující! Určitě ale moje věci stojí víc než jen jeden srpec, dokonce i když jsou zbavené kleteb,“ odfrkl si Voldemort.

„Zůstáváme na jednom srpci, slyším dva? No tak, přátelé, přihodím do vašeho nového šatníku bubáka.“

Zezadu někdo zakřičel: „Pět srpců za toho bubáka v té šatní skříni.“ Smích obecenstva se rozléhal síní.

„Deset!“

„Slyším deset srpců, uslyším jeden galeon? Poprvé, podruhé, potřetí! Prodáno za deset srpců.“ Místnost zaplnil potlesk. Skřeti od Gringotů přikývli a zaznamenali prodej.

Na stupínek připlul obrovský vypreparovaný had. „Aaa, na řadě je poklad, lidičky. Tento had býval Voldemortovým mazlíčkem.“

„Nagini, ne, ne mou Nagini,“ vykřikl Voldemort. „Dostaň mě odsud, duchu, na tohle pohled nesnesu. Ukaž mi nějaké emoce spojené s jejím skonem.“ Jakmile se dotkl hábitu Trelawneyové, přesunuli se oba na Malfoyovo panství, kde byl večírek v plném proudu.

Z oken vyřvávala hudba, uvnitř přímo ohlušovala. Mladí tančili ve velké jídelně, ze které byl odstraněn všechen nábytek. Jinak dům vypadal v podstatě stejně kromě toho, že všechny portréty Narcisy Malfoyové, které obvykle visely na všech stěnách, nahradily portréty Draca Malfoye.

Voldemort se naklonil směrem k Trelawneyové, která začala tančit do rytmu. „Jaká je příležitost?“ zařval přes hudbu.

„Oslava úmrtí,“ zakřičela v odpověď, zatímco mávala rukama ve vzduchu a drcala do něj bokem. Ukázala na plakát velikosti skupinového fota. Voldemort seděl ve svém velkém křesle, hlava Nagini spočívala v jeho klíně a zbytek jejího těla byl stočený pod křeslem. Po jeho boku stáli Lucius Malfoy, Belatrix Lestrangeová a Rabastan Lestrange a šest dalších Smrtijedů, všichni se šklebili a zírali do fotoaparátu s pažemi složenými na hrudi. Na jednom konci řady Nott vztyčoval prostředník.

„Předpokládám, že tady jsou děti mých věrných Smrtijedů,“ okomentoval Voldemort. „Truchlí, nebo oslavují naši smrt?“ Trelawneyová kývala hlavou v rytmu hudby. Bylo těžké uhádnout, jestli věnuje pozornost jeho otázce.

Najednou ze sebe někdo u stolu vyrazil výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. Hudba přestala hrát a všichni se podívali směrem k míse s punčem. „CHLAST!!!“ zařval Vincent Crabbe zplna hrdla.

Všichni začali skandovat: „Pij, pij, pij, pij, pij…“

Gregory Goyle začal pít punč přímo z mísy, dokud ji úplně nevyprázdnil. Většinu dokázal spolykat, protože jeho hábit nebyl nasáklý krvavě rudou tekutinou, jak by se dalo předpokládat. „AHH!“ S výkřikem třískl mísou o stůl. Plácl si s Crabbem a Malfoyem a všichni ostatní mu provolávali slávu.

„Duchu,“ zařval Voldemort přes hudbu, která se znovu rozehrála, „určitě je někde venku někdo, kdo je ze smrti nešťastný. To už není žádná bolest? Neexistuje žádný soucit?“

Trelawneyová přikývla a Voldemorta objala. Málem ho zadusila převoněná vzdušná látka, a tak se pokusil odtáhnout, ale už bylo pozdě. Cítil se, jako by měl každým okamžikem ztratit vědomí a vzpamatoval se až ve chvíli, kdy byl z objetí osvobozen. Když otevřel oči, zjistil, že jsou před malým venkovským domkem. Skrz břečťanem porostlou zeď prošli do spoře vybavené místnosti a našli mladého muže, který se zrovna probouzel ze spánku. Byl zmlácený a pohmožděný. Z koutků očí mu slzy stékaly na polštář.

Molly Weasleyová ho držela za ruku a potichu se ho ptala: „Pššš, máš bolesti? Něco ti seženeme. Je to v pořádku.“

Ginny vběhla do obývacího pokoje: „Je vzhůru! Je naživu!“

Místnost potemněla, jak se všichni ve stejný moment snažili vecpat dovnitř. Molly na ně zasyčela a přikázala jim vypadnout z místnosti do té doby, než bude dost silný na to, aby zvládl alespoň jediného návštěvníka. Do místnosti vstoupila černě oděná postava s dlouhými vlasy a nesla tác s lektvary. Na každého, kdo se odvážil podívat jejím směrem, zle zazírala.

„Snape,“ zasyčel Voldemort, „co tu pohledává?“ Ohlédl se po duchovi a zjistil, že zírá Molly přes rameno do jejího čajového šálku.

Snapea následoval starší zrzek, Artur Weasley, který vytáhl hůlku a namířil ji mistrovi lektvarů na hlavu.

„Harry,“ Snape si sedl na okraj postele a tiše promluvil.

„Je mrtvý, Severusi?“ zeptal se Harry s očividnou snahou o to, aby ho bylo slyšet.

„Pokus se nemluvit. Na, vypij to,“ starší kouzelník mu ke rtům přiložil lahvičku, ale Harry odvrátil hlavu.

„Proč na vás pan Weasley míří hůlkou?“ zašeptal Harry.

„Protože jsem částečně zodpovědný za tvůj současný zdravotní stav. Nevěří mi. Ale ty ano, Harry? Věříš mi?“ odpověděl Snape šeptem. Weasleyovi se pokoušeli vyslechnout tichou konverzaci. Harry přikývl a usrkl si z lahvičky, kterou mu Snape přidržoval u rtů.

„Je tedy po všem?“ zaskřehotal Harry.

„Ano, Harry,“ řekl tiše Artur. „Je po všem.“

Harry se usmál. Snape se tlumeným hlasem zeptal: „K čemu ty slzy, Harry?“

Harry popotáhl, jak mu Molly otřela tváře. „Protože je mrtvý,“ vykvikl. Všichni v místnosti se na sebe zmateně podívali.

„On pláče kvůli mně?!“ Voldemortova hruď se dmula vztekem. „Můj úhlavní nepřítel? Můj nepřítel mě lituje? NE! To nepřipustím! Ukaž mi, kde jsem pohřbený. Musím vidět svůj náhrobek. Tomu nevěřím!“

„A TY!“ obrátil se ke Snapeovi.

„Neslyší tě,“ připomněla mu Trelawneyová.

Voldemort stejně křičel dál: „Ty pomáháš mému nepříteli! Nezajímá mě, že ti vyhrožuje ta zrzavá, přebytečná kancelářská krysa! Jsi snad Smrtijed, oplať mu to!“

„Připraven?“ hubená vědma s vykulenýma očima mu podala svůj rukáv.

Voldemort se ho chytl a oba letěli Anglií zpět. Na spoustě míst se slavilo, ve velkém v obrovských budovách, v malém venku. Všude možně poletovaly sovy a vypadalo to, že mudlové i kouzelníci oslavují příchod nové doby.

Když se blížili k Ministerstvu kouzel, přehlídka výjevů zpomalila. Nad Temží vystřelovaly ohňostroje. Letěli hlouběji a hlouběji do Ministerstva, minuli stráže, minuli ty, o kterých se nemluví, proletěli mnoha těžkými dveřmi, až nakonec zastavili v malé, temné, dobře střežené místnosti, která byla až na jedinou skleněnou kouli zcela prázdná. V místnosti byl prostor jenom pro jednoho člověka, ale stejně se do ní vtěsnali. Voldemort a jeho Duch budoucích Vánoc se zahleděli na skleněnou kouli. Voldemort pohlédl na Trelawneyovou: „V tohle mě zredukovali?“ Na tváři se jí objevil úsměv, zakulatil jí líce a brýle jí sklouzly z nosu. Zvedla křišťálovou kouli, která jí snadno padla do dlaně, zatřásla jí a podala Voldemortovi.

Pán zla se náhle probudil ve své posteli, jako by někdo zabušil na dveře. V dlani svíral sněžítko, které dostal na Vánoce, když mu bylo šest let.

Kapitola pátá – Vánoční trest

Voldemorta vzbudilo bušení na hlavní bránu. Vystrčil hlavu z okna. „Co chceš?“ zaječel černokněžník směrem dolů. „Přestaň mlátit do těch dveří!“ Bušení přestalo, ale nadále rezonovalo v jeho hlavě.

Trochu sněžilo. Snape vzhlédl k věžnímu oknu a rozpřáhl ruce. „Můj pane, nařídil jste mi dnes přijít. Pokud byste byl radši o samotě, půjdu.“

Voldemort zakřičel v odpověď: „Přijď rovnou do mých komnat.“ Okamžik nato se dveře s cvaknutím otevřely.

Mistr lektvarů si promnul kořen nosu, když vstoupil do Velké síně, a zpozoroval, že ze stropu padá čarovný sníh a z trámoví zní vánoční koledy. Nedával pozor na cestu a téměř šlápl Nagini na ocas. Vysloužil si za to jako varování velmi nepříjemné zasyčení. Dveře jeho pána se po zaklepání rychle otevřely.

Voldemort měl na sobě pořád pyžamo, klečel na zemi a držel se za hlavu. „Ach, moje hlava. Tak strašně mi v ní buší, že skoro slyším kostelní zvony. Máš pořád ten roztok na bolesti hlavy? Ne na ty obyčejné, když dovolíš, ale na ty megamigrény.“

„Mám ho ve skladu lektvarů, pane.“

„Rychle pro něj skoč. Pokud se vrátíš do minuty, ušetřím tě Crucia.“

Snape vyvalil oči a okamžitě se přemístil do svého skladu. O deset vteřin později se přemístil zpět a lektvar svíral v ruce. Voldemort očividně upravil protipřemisťovací zábrany kolem Bradavic. „Hodný,“ ušklíbl se, když vyškubl lahvičku ze Snapeových zažloutlých prstů.

„Co je dnes za den?“ zeptal se Voldemort, když roztok spolkl.

Snape přimhouřil oči. „Prosím? Je čtvrtek,“ odpověděl tlumeným hlasem.

„Ne, to nemyslím,“ zavrčel Voldemort, „jsou Vánoce, ne?“

„To jsou, pane,“ Snape se podezřívavě zahleděl na svého ďábelského pána. „Už jste v pořádku?“ Snape začal pomalu couvat z místnosti a nespouštěl z něj oči.

„Ještě jsme neskončili,“ Voldemort pohlédl z okna. „Pojď sem.“ Snape se k němu připojil a uviděl, jak venku několik černě oděných postav pořádá sněhovou bitku. „To musí být Harry Potter a jeho kamarádi, kteří mi přišli vybrakovat kuchyni, aby si mohli uvařit vánoční večeři. Minulou noc jsem to spatřil ve své vizi.“

„A vy chcete, abych jim všem v tom zabránil úplně sám?“ pozvedl Snape obočí.

„Sklapni a nech mě domluvit!“ Voldemort na svého Smrtijeda namířil hůlkou a ten okamžitě padl na kolena a sklonil hlavu.

„Běž do sklepního skladu a vezmi pytle, ty červené.“

„Slyšel jsem vás správně, můj pane?“ Snape na svého pána hleděl poněkud nevěřícně.

„Snape, jestli mě ještě jednou přerušíš, prokleju tě do příštího pokolení,“ řekl Voldemort nebezpečným hlasem. Zmatený Smrtijed jenom poslušně sklonil hlavu a pozorně poslouchal zbytek instrukcí. „Dej jim jejich vánoční večeři a zbav se jich.“

Alohomora nezafungovala, takže se Dennis Creevey pokoušel zámek kuchyňských dveří vypáčit, zatímco se všichni ostatní schovávali v křoví. Snape otevřel dveře a Dennis se ukryl za Harrym. „Pottere,“ všichni nadskočili, když uslyšeli hluboký, hedvábný a až příliš povědomý hlad jejich jízlivého učitele lektvarů. „Nedostal jste sovu? Vánoce zrušili.“ Snapeův úšklebek odhalil jeho křivé žluté zuby.

Chlapec, který už byl téměř mužem, se postavil svému sarkastickému učiteli. Nebyl tak vysoký jako on, nicméně stejně prohlásil. „Veselé Vánoce, profesore. Zrovna jsme nostalgicky vzpomínali na staré dobré časy v Bradavicích a–“

„Ušetřete mě těch kravin, Pottere,“ vyštěkl Snape.

„Ať to máme za sebou. Brumbálova vánoční kletba evidentně ovlivnila Pána zla. Povolí vám přístup do kuchyně, pokud hradu nezpůsobíte žádnou újmu. Předpokládám, že jste nemysleli natolik dopředu, abyste si s sebou vzali něco, v čem odnesete svůj úlovek?“

„Eh, ne,“ Harry pohlédl na své prázdné ruce, potom na své společníky, kteří svorně zavrtěli hlavami.

Snape vrazil Harrymu červený pytel. „Pohněte si, mám práci.“ Jak se všichni seřadili, dostali každý po jednom stejném pytli. Bylo jim dovoleno vzít si s sebou všechno, co chtějí na vánoční večeři, a hned poté museli odejít.

„Minulou noc jsem měl vidění, Snape. Většinou bez následků, nicméně viděl jsem záblesk budoucnosti. Mám vážné důvody ke zpochybnění tvé oddanosti.“

„Můj pane, nikdy jsem neudělal nic, co by mělo zpochybnit mou oddanost.“

„Možná že ještě ne. Dnes dostaneš trest.“ Voldemort mávl hůlkou a Snapeovo černé vlněné roucho nahradil oblek Santa Clause, kompletně s pupkem i načechraným bílým plnovousem. Snape zasténal a pokusil se stáhnout čapku a plnovous, ale bolelo to. „Vezmi si ten velký červený pytel a naplň ho vším starým oblečením a botami, které najdeš ve starých kolejních místnostech. Přemístíš se k tomu Blackovic sirotčinci na Grimmauldově náměstí a necháš ho tam.“

Voldemort pokračoval: „Ten druhý pytel naplníš jídlem a přísadami na vlkodlačí lektvar a necháš ho u útočiště vlkodlaků.“

Snape dokončil své povinnosti a vrátil se zpět do Bradavic ještě nabručenější než obvykle. Svůj hněv ale v přítomnosti zlopána kontroloval. Voldemort už stihl zapřáhnout testrály do velkých saní. „Odvezeš mě na Malfoyův večírek.“

„Prosím, pane, dovolte mi se převléct do svého oblečení. Jsem váš pokorný služebník. Mou oddanost máte až do skonání světa.“ Snape sklonil hlavu: „Chytili mě, když jsem se přemisťoval do sirotčince a celý večer jsem musel trpět hlučné otravné děti, které mi chtěly sedět na klíně. Dokonce i Sirius Black mi skočil do klína a přál si něco na Vánoce.“ Voldemort si při té představě odfrkl. „Potom v útočišti mi ten vlkodlak Lupin olízl nos! Mistře, raději bych přetrpěl deset… tedy pět… uhm, DVĚ minuty mučící kletby, než abych se ukázal na večírku oblečený takhle.“

„Jsem neohromen, Snape. Ve své vizi jsem stejně viděl, že budeš muset tenhle kostým nosit celou noc.  Pojďme, nebo tě donutím skočit do mudlovského nákupního střediska. Nechci propásnout hry, nemůžu se dočkat, až si zahraju Sejmi Trolla.“

Ten večer mudlové i kouzelníci severní Anglie měli možnost spatřit tlustého muže s velkým hákovitým nosem v červeném obleku a jeho skřítka, jak letí po obloze v saních bez koní. Ministerstvo kouzel, stejně jako i mudlovské autority, zavrhlo hlášení jako vánoční kachnu.