Preklady fanfiction Harryho Pottera

Draco za sebou zavřel dveře ložnice a ruce se mu stále ještě třásly, když se svezl po hladkém dřevě na podlahu. Tušil, že tento den nastane. Vždy věděl, že mu jednoho dne přikážou, aby mučil, aby zabil, dokázal svou loajalitu Pánovi zla. Ostatně, pečlivě se na to připravoval, proléval se litry alkoholu, jenž mu dodával naději, že své oběti nepozná. Oběti, kterým se vyhýbal jako čert kříži, protože jen tak mohl ignorovat jejich křik, pláč a utrpení. Ale zjevně to tak nezůstane. Ze všech lidí, které mu mohli svěřit, mu padla do náruče ta nejhorší. Grangerová. Největší magnet na průsery, jaký kdy spatřil světlo světa. Jestli se dotkne byť jediného jejího vlasu, měl by ji urychleně důkladně zabít a její tělo velmi pečlivě schovat na nesmírně odlehlém místě, aby mu nikdo nemohl nic dokázat. Jestli se Potter a jeho přátelé dozví, že jí Draco ublížil, půjdou po něm a budou ho pronásledovat, dokud nepadne do náruče smrti. A takové podělané vyhlídky si do budoucnosti vážně neplánoval. Jediné, co chtěl, bylo zůstat o samotě. Možná odjet někam na opuštěný ostrov nebo do Grónska… cokoliv bylo lepší než tohle.

Někdo zabušil na dveře.

„Draco!“ ozval se naštvaný hlas jeho otce, trochu tlumený silným dřevem. „Sejdeš už dolů? Potřebuji, abys ihned začal.“

Několikrát se bezhlesně praštil do čela. V tomhle stavu se nemůže ukázat.

„Už jdu, otče,“ odvětil tím nejjistějším hlasem, na jaký se zmohl. „Dej mi minutu.“

Až když zaslechl otcovy kroky vzdalující se po chodbě, zhluboka se nadechl, zvedl se a zamířil k posteli. Svezl se na všechny čtyři a zalovil pod matrací, odkud vytáhl lahev zpola plnou vodky. Naráz si dopřál tucet štědrých loků a téměř ho to roztrhlo, když se zhluboka nadechl. To by mělo na chvíli stačit.

Naučeně si upravil límec košile, vyšel z ložnice a důstojně zamířil ke schodům vedoucím do přízemí. Obával se až druhého sestupu. Ze schodů, které vedly do podzemních prostor, protože puch, který se odtud linul, nemohl být odpornější. A permanentní opilost u něj jen znásobila citlivost na nepříjemný zápach. Být to na něm, zatopil by celé sklepení mýdlovou vodou. Krásná představa. Ne, vlastně, kdyby si mohl vybrat, poslal by všechny ty zrádce do Azkabanu. V žádném případě do svého podělaného podzemí.

Mechanicky sešel i po druhém schodišti, kde už ho skolil čpavý pach nemytých těl. Theodor čekal dole. Ten šílenec vypadal… netrpělivě. Až znepokojivě.

„To je dost, dal sis na čas,“ zvolal nadšeně. „Až na konci vlevo, předposlední cela.“ Vykročil jako první a div si neposkakoval. Draco ho mlčenlivě následoval a přemýšlel, jak z toho vyklouznout nebo jak obrátit situaci ve svůj prospěch. Ale mozek mu nějak vypovídal službu, zahalený mlhou vzpomínek na včerejší noc, kdy přebral vodky a šampaňského. A z lahve si dopřál i před chvílí.

Theodor otevřel celu a vstoupil. Draco za nimi zase zavřel.

Grangerovou přivázali k židli za kotníky, zápěstí a krk. Nebyla schopná pohnout se ani o píď. Draco se ušklíbl. Postrádalo to jiskru, když se druhá strana nemohla ani trošinku vzepřít. Teď už se to nedalo brát ani jako sport. Ale Theodor si z toho zřejmě nic nedělal a klekl si před židli, aby se jí mohl podívat přímo do očí. Obdarovala ho smrtícím pohledem.

„Ahojky, slečno vševědko,“ broukl polohlasně. Draco se mezitím posadil na stůl v rohu místnosti s očividným úmyslem naprosto je ignorovat. „Takže se znovu potkáváme.“

Draco obrátil oči v sloup. Takže se znovu potkáváme. Vážně ho nenapadlo menší klišé? Rozhodl se nezúčastňovat, dokud Theo od své mlčenlivé podezřelé něco nezjistí, přitáhl si pravou nohu k hrudi, zapřel se podrážkou o roh stolu a začal se věnovat zavazování tkaničky s koncentrací téměř srovnatelnou s Narcisiným mazáním toustu.

„Ani si neumíš představit, jak rád tě mám v hrsti, Grangerová,“ znovu promluvil Theo. Svlékl si sako a přehodil ho přes židli, aby se nepokrčilo. Vyhrnul si rukávy neposkvrněné košile a usmál se, když se Hermiona zachvěla. Všechno připraveno, teror může začít. Správný mučitel se teoreticky ani nepotřebuje chovat zle. Pouhá skutečnost, že vytáhne své nástroje, vás na místě donutí vysypat aspoň polovinu všeho, co víte.

„Jdi do prdele, Notte,“ vyprskla Grangerová, ačkoliv divokost v jejích očích začala ustupovat strachu.

Theodor si přiložil ruku k hrudi, jako by se ho právě smrtelně dotkla. „Ale Grangerová, nač tolik nenávisti. Snažím se ti říct, jak rád tě vidím, a ty mě na oplátku jen urážíš? To není pěkné. Ne, vůbec to není pěkné.“

Grangerová se podívala na Draca, který se dosud ani nepohnul a zpupně je ignoroval. Ten pohled netrval ani čtvrtinu vteřiny, ale Theodorovi neunikl. Otočil se na svého přítele a zmateně máchl rukou.

„Co tam děláš, chlape? Zábava se odehrává tady!“

Draco po něm šlehl jedovatým pohledem, ale nekomentoval to. „Posluž si, můžeš začít místo mě.“

Theodor pokrčil rameny a otočil se zpět ke Grangerové. „Můj přítel teď není zrovna v nejlepší náladě. Trochu ho přemohly všechny ty radosti života. Ale ať se ten morous mračí, my si vystačíme i bez něj. Co myslíš, Grangerová?“ dodal a lehce pohladil děvče po tváři. Bez valného úspěchu se pokusila pohnout hlavou.

Theodor zaťal ruku v pěst a vší silou udeřil Grangerovou do obličeje, až to zlověstně křuplo. Hermiona koutkem oka spatřila, jak Draco vzhlédl přesně ve chvíli, kdy se pěst setkala s její lícní kostí. Neměla však čas luštit jeho výraz, protože pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat. A tentokrát to schytala druhá tvář. Hermioně mimovolně unikl z hrdla tichý bolestný výkřik. Oči se jí zalily slzami, ačkoliv dělala vše pro to, aby je potlačila.

„Tak co říkáš? Že bychom dnes vynechali otázky ohledně Pottera a Fénixova řádu a všech těch pitomostí? Zahrajeme si na pravdu!“ navrhl Theodor nadšeně a znovu zvedl pěst. Když v tom okamžiku ztuhl. Oči se mu protočily k nebi a Hermiona ho s vytřeštěnýma očima sledovala, jak se hroutí na podlahu. Na jeho místě stanul Malfoy, hůlku v ruce, výraz lhostejný, jako by právě jen zašlápl brouka. Hermiona se neodvažovala ani pohnout. Vůbec nerozuměla tomu, co se stalo, jestli by se měla radovat, nebo se bát horšího.

Draco se sehnul a odtáhl Theodorovo bezvládné tělo ke stěně, kde ho opřel a prohledal mu kapsy. Vytáhl krabičku cigaret, zapalovač, a aniž by jen střelil pohledem po Hermioně, zapálil si. Dívka se dosud neodvážila říct ani slovo. To, co udělal, nebylo správné, absolutně se to vymykalo normálu. O další dva kroky se k ní přiblížil a stanul před ní s pohledem, z něhož tryskalo znechucení, jako by byla otravný špinavý talíř ve dřezu. Znovu mávl hůlkou a její špičku namířil přímo na Hermionina ústa. Polila ji nová vlna paniky.

„Omlouvám se za to, co bude následovat, Grangerová, ale je to nezbytné,“ řekl lakonicky.

„Cože?“ Slabě vydechla, než zaslechla zašeptání kouzla. Nic se nestalo a ona po blonďákovi vyslala zmatený pohled… A viděla tak, jak se nahnul dopředu a přitiskl jí hořící cigaretu přímo na ruku. Hermiona pronikavě vykřikla. Vzápětí ji překvapil tvrdý úder přímo do tváře. Praskl spodní ret a ústa naplnila horká tekutina. Omámená bolestí cítila, jak si Malfoy otírá rukávy o její ústa a špiní si košili její krví. Potom ji pěstí trefil přímo doprostřed hrudníku, čímž z ní vyloudil poslední ochraptělý výkřik a začala lapat po dechu v zoufalém nedostatku kyslíku. Následně oddálil hůlku od jejích úst a přešel ke dveřím cely. Vklínil špičku hůlky do zámku a zamumlal další kouzlo. Místnost naplnil dívčin křik a kašlání, které se s několika obměnami stále opakovalo.

S dosud vyraženým dechem a hlavou jako meloun Hermiona sledovala, jak si Malfoy opět sedá na stůl a znovu předvádí výstup s tkaničkami.

„Co… co to děláš, Malfoyi?“ vyprskla spolu s plivancem krve.

„Nechci strávit ráno tím, že tě budu mlátit, na to jsem měl dost těžký večer a noc. Chci chvíli klidu. A když budu mluvit, budeš mi v rámci možností i rozumět.“

Hermiona bezhlesně sledovala Malfoyovu hůlku, která imitovala její křik, a mozek jí začaly zahlcovat představy útěku a opětovného získání té své.

Draco sledoval přímku jejího pohledu a zavrtěl hlavou. „Ani na to nemysli, Grangerová. Budu ji mít v ruce dřív, než se pohneš. A jednou mě naštveš a ručím ti za to, že následky se ti líbit nebudou.“

Hermiona neodpověděla a pohled jí sjel k bezvědomému Theodorovi stále opřenému o stěnu. Draco se postavil a otočil k Hermioně. „Díky za připomenutí, málem bych zapomněl.“

Co? pomyslela si Hermiona, když Malfoy svému společníkovi uštědřil mistrovskou ránu, která vzápětí začala krvácet, aniž by se Nott probudil.

„Řeknu, že se ti podařilo praštit ho hlavou a ztratil vědomí. Nebude moc nadšený, až se vzbudí, ale můj otec ho s trochou štěstí potrestá jako nekompetentního hráče a nedovolí mu se sem vrátit.“

Zrovna si sedal, když Hermiona zvolala: „A jak jsem ho mohla praštit hlavou, když mám na krku tuhle věc, chytráku?“

Draco uvolnil pouto kolem jejího hrdla dostatečně na to, aby mohla volně hýbat hlavou. Potom se znovu posadil a už se nepohnul. Hermiona využila příležitosti a rozhlédla se po okolí. Sparťansky zařízená místnost, jeden východ a za dveřmi dlouhá chodba plná Smrtijedů, stejně jako ve zbytku manoru. Útěk tudíž skutečně nehrozil.

Malfoy mezitím dokončil představení s botami a začal litovat, že si na rozptýlení nepřinesl knihu. Minuty plynuly dlouze, pomalu a nezáživně. A tížily ho inkvizitorské oči Hermiony, jejíž nos začal rudnout a natékat, takže se těžko dalo vůbec myslet na něco jiného.

„Můžu se tě zeptat, proč jsi to udělal, Malfoyi?“ otázala se huhňavě.

Blonďák si povzdychl. „A přibližně od kdy bych se měl obhajovat před mudlovskou šmejdkou?“ vyplivl jí přímo do očí.

„Možná od doby, kdy zabraňuješ svým přátelům ve výslechu?“ huhlala zkusmo s přimhouřenýma očima. „Od doby, kdy neposloucháš svého pána?“

Draco se ušklíbl. „Já nemám pána. Chci jen svůj podělaný klid.“

„Ano, to už jsi říkal,“ zabručela pochmurně Hermiona. „Myslela jsem, že ty se na mně budeš chtít vyřádit jako první…“

Podrážděně protočil oči v sloup. „Proč jsou o tom všichni tak přesvědčení? Jistě, nenávidím tě, jistě, praštila jsi mě ve třetím ročníku a jistě, jsi ta nejnesnesitelnější osoba, kterou znám. Ale lidí jako ty je tady pod zemí spoustu a taky netrávím celé dny drcením jejich hlav. Jsem intelektuál, ne mentálně retardovaný.“

Hermiona si nemohla pomoci a hrubě vyprskla smíchy. „Ty že jsi intelektuál? Ale prosím tě, Malfoyi…“

Střelil po ní pohledem. „Chceš, abych probral Theodora, že se tak směješ?“

Hermiona se rázem přestala usmívat a sklonila pohled. „Ne.“

„Dobře, to jsem si myslel.“

Další ticho. Hermiona vzhlédla a zaměřila se na hnědou skvrnu, kterou na její ruce zanechala Malfoyova cigareta. Křik se stále a dokola opakoval a upřímně, začínalo to být docela otravné. To byl zřejmě také důvod, proč Malfoy vstal a znovu si vzal svou hůlku. Tentokrát bylo ticho ohlušující.

„Jak je chceš ošálit, když se mě na nic neptáš? Budeš lhát?“ zeptala se Hermiona tiše.

Draco schoval hůlku a věnoval jí nevraživý pohled. „Rozhodně ne, jenom doufám, že mě po chvíli otec nahradí někým jiným. A věř mi, že potom začneš mluvit. A já si půjdu po svém a budu moci zapomenout, že mi hniješ pod nohama. Všechno se vrátí do normálu.“

Hermiona polkla. „Nakonec jsi horší než ti ostatní, Malfoyi. Ti alespoň nepředstírají, že se jich netýká, co se tady děje. Jsi odporný.“

Blonďák pokrčil rameny. „Je mi jedno, co si myslíš, Grangerová. Hezký den.“

Seslal kouzlo na Notta, který potřásl hlavou a vyjekl, když zjistil, že má zlomený nos. „Co to sakra…“ drmolil, zatímco mu Draco pomáhal vstát.

„Praštila tě, kámo. Pojď, vypadneme, musíš si dát ten nos do pořádku,“ přikázal dřív, než jí stihl Theodor skočit po krku.

„Ta malá děvka,“ zanadával Theodor s rukou přitisknutou pod nosem. „Dostane, co si zaslouží.“ Poté si všiml, že má Draco rukávy potřísněné krví. „Tak ses konečně rozhodl zúčastnit párty.“

Draco neodpověděl a vystrčil ho z cely. Naposledy se bezvýrazně podíval směrem ke Grangerové a práskl za nimi dveřmi.

Hermiona naslouchala jejich krokům vzdalujícím se chodbou. Až pak sklonila hlavu k hrudi a rozplakala se.

*

Jakmile poslali Theodora domů, Lucius Malfoy odtáhl syna stranou, aby mu podal vysvětlení. Draco se držel stejné historky, jak se Grangerová bránila tak vehementně, že pouto kolem jejího krku povolilo a podařilo se jí tak mistrovsky napálit hlavou do Nottova obličeje. Jak ten pomatenec odpadl a Draco se zaměstnal srovnáváním nebelvírské fasády, dokud se neunavil.

Lucius Malfoy reagoval přesně, jak Draco doufal – usoudil o Nottovi, že je to imbecil, a opatrovnictví Grangerové svěřil svému synovi. Za podmínky, že musí velmi rychle dospět k přesvědčivým výsledkům. Pokud ne, pošle někoho jiného. Draco pomalu přikývl. Lucius mu odsouhlasil vynechat nazítří výslech s přihlédnutím k pohmožděnému zápěstí, avšak trval na tom, že alespoň přijde s informací, kde se ukrývají klíčoví členové Řádu.

Draco se doploužil do ložnice, odevzdaně skoncoval se zbytkem lahve vodky a padl do bezesného spánku.

*

Probudil se až ráno, a když sešel dolů na snídani, opožděně a s žaludkem jako na vodě, jeho matka seděla za stolem sama a už na něj čekal připravený chléb.

„Dobré ráno, drahoušku,“ roztomile se usmála. Draco zaťal zuby. Stále si nemohla ta směšná oslovení odpustit, kolikrát i když byl Lucius v doslechu.

„Dobré ráno, matko,“ odvětil suše. „Kde je otec?“

Narcisa nakrčila nos. „Pracuje. Zanedbal nejdůležitější jídlo dne, věřil bys tomu?“

Ne, tomu Draco skutečně nemohl uvěřit. On sám by dal cokoliv, aby mohl být od toho dubového stolu miliony kilometrů daleko.

„Inu, znáš jej, jakmile se objeví noví příchozí, už ho není. Ale ty se dobře najez, musíš nabrat sílu! Co tvé zápěstí, doufám, že už tolik nebolí.“

Draco se na ni upřeně podíval. „Bolí, docela mě to zmáhá,“ zabručel neutrálním hlasem. „Grangerová má tvrdou hlavu.“

Zdálo se, že Narcisu zpráva nepotěšila. „Pošlu skřítky, aby pro tebe připravili led. Není nutné, abys nezbytně trpěl.“

„To je od tebe velice laskavé,“ utrousil Draco a zhluboka si zavdal čaje ze šálku.

Ticho v jídelně přerušil hlasitý výkřik z podzemí a Narcisa si rozhořčeně povzdychla. „Vida! Tady se ukazuje, proč jsem nerada, když tvůj otec vynechává snídani. Člověk potom nemá šanci v klidu se najíst.“

Draco položil prázdný šálek a věnoval jí chladný úsměv. „Pokud chceš, matko, půjdu je požádat, aby ty křiky pro teď utlumili.“

„To bys udělal, drahoušku?“ zvolala Narcisa, která nepostřehla v synově hlase sarkasmus. „Budeš opravdu zlatíčko!“

Draco odešel od stolu ještě znechucenější, než když přišel, a zamířil ke schodům do podzemí. Jeho otec požadoval odpovědi. To znamenalo, že po nich touží i velký šéf. Mohl by místo sebe poslat jiného Smrtijeda, ale to by skončil leda s pověstí zbabělce. Lepší je být za neschopného než vycouvat. Neschopu vyženou. Kdežto strašpytla… Potlačil takové myšlenky. Na to, aby se zbavil nechtěné povinnosti, si ještě počká. Mezitím bude muset prokázat, že během svých sezení jen neplýtvá časem.

Dole narazil na svého otce, který si otíral ruce do kdysi bílého ručníku, nyní pošpiněného sraženou krví. „Ach, Draco! Dorazil jsi právě včas. Doufám, že jsi dnes ráno připraven, potřebujeme odpovědi. Všechny ty překrásné barvy, boule a modřiny, které jste včera s Grangerovou vytvořili, jsou sice obdivuhodným uměleckým dílem, ale k ničemu nám to není. Doufám, že mi rozumíš?“

„Ano, otče,“ zamumlal Draco a vydal se ke dveřím cely.

„A z toho důvodu jsem ti přidělil nového… spoluhráče,“ dodal Lucius Malfoy. Draco se ztuhle otočil. A tehdy si všiml ve stínech druhé postavy. Obra s diplomatickým kufříkem v ruce. „Vypomůže ti zjistit pár informací.“

„Ale…“ začal Draco namítat, avšak otec jej umlčel gestem ruky. Obr si stoupl vedle nich a Draco musel zvednout hlavu, aby se mu mohl vůbec podívat do očí. Ten chlap byl obrovský, i když jeho idiotské vzezření napovídalo, že moc rozumu nepobral. Draco usoudil, že by teď za žádných okolností nechtěl být na místě Grangerové.

Vrátil se ke dveřím cely a otevřel je. Grangerová seděla stále připoutána ke stejné židli. Vzhlédla, když je zaslechla vejít, a zamračila se, když svého bývalého spolužáka postřehla cizího muže. Odložil kufřík na jeden ze stolů a ztuhl v očekávání dalších pokynů. Draco zavřel dveře a trochu nepohodlně těkal očima mezi Hermionu a vazounem. Musí mít v krvi obří předky, pomyslel si. Tohle není člověk, ale gorila.

„Grangerová…“ začal, aniž by spustil oči z toho nabušence. „Dnes nám zodpovíš pár otázek a…“

Kolos na mladíka hleděl, jako by právě promluvil v čínštině. Draco usoudil, že jedná příliš přívětivě, takže si odkašlal a s pohledem upřeným do Hermioniných očí promluvil, jak nejhlasitěji mohl.

„Začneš mluvit,“ prohlásil zkrátka.

Hermiona se zachmuřila. „Chcípni.“

Blbko, zanadával Malfoy v duchu. Nevidíš, že tě ten chlap skope do kuličky? Proč nám prostě nemůžeš říct, co chceme, abychom tě mohli nechat na pokoji!

Když se ani jeden z nich nepohnul, kolos se přesunul ke svému kufříku a otevřel ho. Draco koutkem oka zachytil záblesk stříbra nejméně tuctu nástrojů, jednoho lepšího než druhého. Pinzety, vytahováky, skalpely, rašple, rydla, od každého něco. Grangerová je musela také zahlédnout, protože lehounce zasténala a zavrtěla se na místě. Zmijozelovi se zachvěly paže, když ta hromada svalů vyprostila z držáku kleště a otočila se na Hermionu.

Tak udělal první věc, která ho napadla. Vrhl se na svou bývalou spolužačku a uštědřil jí půl tuctu úderů přímo do tváře. Kolos zmateně ustal v pohybu a snížil ostré kleště k zemi. Draco si s úlevou uvědomil, že mu přidělili společníka jen proto, aby ho zastoupil, když nebude „dostatečně výkonný“. Nebude se vkládat, dokud se bude Draco snažit. Podkopl Hermioninu židli, až se ocitla na podlaze, a nakopl ji do břicha. Potom se otočil zády ke kolosovi, sklonil se nad zkrvavenou a dobitou dívkou a zašeptal: „Dokud tě budu mlátit já, on se tě nedotkne. Věř mi, že takhle je to lepší. Tak prosím tě začni mluvit.“

Hermiona bolestně zasténala a Draco to pochopil jako ano. Narovnal se, vrhl nenávistný a poněkud úzkostný pohled směrem k poloobrovi a znovu zvedl židli i s tiše plačící Hermionou.

„První otázka: Kde se skrývá Harry Potter?“

Hermiona zavzlykala. „Já nemůžu.“

Kolos se pohnul směrem ke svému kufříku, ale Draco máchl rukou a vyštěkl: „Stačí, dost, to zvládnu. Máte na spěch, nebo co?“ Ten druhý se na něj tupě podíval, ale ruku nesklonil. „Řekl jste si o to.“

Draco vyšel na chodbu, a když narazil na svého otce, nasadil co nejvážnější výraz. „Otče, za takovýchto podmínek nemohu pracovat. Ten člověk… Jako bys mi vůbec nevěřil. Uráží mě to.“

Lucius přelétl očima po synově zkrvavené košili a pohmožděných kloubech na ruce a zdál se přiměřeně spokojen. Strčil hlavu dovnitř cely, ocenil nová pohoří na tváři své vězenkyně a pokynul hoře masa, aby vyšla ven. Obr pustil kleště, zavřel kufřík a zmizel za Luciusem.

Draco za nimi zavřel a s hlubokými nádechy se svezl k zemi. Grangerová dál tiše vzlykala, ale měl pocit, že jsou ty srdceryvné zvuky o něco uvolněnější, teď, když ten druhý odešel. Zvedl hlavu a podíval se na ni a se zachvěním si všiml znovu otevřených ran a krve na jejím oblečení. Nešetřil ji. Ale kdyby ano, zastoupil by ho ten Smrtijed a ten by rozhodně nasadil laťku výš než Draco.

Zvedl se, oprášil si kalhoty a přiblížil se k židli Grangerové, která k němu zvedla hlavu.

„Byl to příkaz,“ hájil se.

Hermiona vyplivla na zem krev a Draco znechuceně svraštil obličej. „Špatně.“

Zaťal ruce v pěsti. „Cože? Mohl jsem toho chlapa klidně nechat, aby ti stáhl kůži z chodidel nebo vytrhal nehty a uřízl prsty. Pokud se nemýlím, máš díky mně pořád všechny končetiny. Měla bys mi děkovat,“ vyprskl do jejích zlostných očí.

Hermiona se hystericky zachechtala. „Děkovat tobě? Připadáš si jako samaritán? Jestli neschvaluješ chování svých parťáků, měl ses přidat k Řádu a bojovat na naší straně. Ty jen sleduješ ostatní a nic neděláš. Ne, je to mnohem horší. Jsi zbabělec, Malfoyi.“

„Že se nechci zúčastňovat mučení, neznamená, že mám teď rád mudly, Grangerová. Zapiš si to za uši.“

Hermiona si odfrkla. „Mohl jsi prostě říct, že to nechceš dělat.“

Draco se zasmál. „A být nařčen ze zrady? Ne, díky, podzemí vážně není pohodlné.“

S nehraným odporem se na něj podívala. „Nekecáš?“

Draco pokrčil rameny. „Špatná otázka, Grangerová. Faktem zůstává, že jakmile vyjdu z téhle cely, budu jim muset dát odpovědi. Takže ať už se ti to líbí nebo ne, budeš muset zazpívat, nebo se vrátí ten druhý a budeš trpce litovat.“

„Nemůžu ti říct, kde je Harry, Malfoyi,“ odpověděla jednoduše.

Zmijozel podrážděně vykřikl: „To snad není pravda! Jsi nepříčetná nebo blbá? Vážně nemáš na výběr, nechápeš to?“

„Nemůžu ti říct, kde je Harry, prostě protože to nevím,“ rozčílila se.

„Děláš si prdel?“

Hermiona zakroutila hlavou. „S Harrym a Ronem jsme odcestovali kvůli…“ odmlčela se ve snaze najít správná slova. „Zkrátka jsme odcestovali a vymysleli si pravidlo. Pokud se kdokoliv z nás nevrátí do tábora v předem stanovené době, ostatní se musí sbalit a co nejrychleji utéct. Takže ne, Malfoyi, nedělám si prdel, když říkám, že nevím, kde Harry je.“

V cele se rozhostilo ticho. Dracovi se točila hlava. Jestli takhle odpoví na všechny jeho otázky, asi neoslaví další narozeniny. Opřel se o zeď a zavřel oči.

„Proč přesně jste odcestovali?“ zeptal se po chvíli úvah.

Hermiona se zamyslela. Mohla by mu to říct, Voldemort si koneckonců určitě musí být vědom jejich honby za viteály. Už zničili tři, není možné, aby to ten netvor necítil. Pokud se jí podaří Malfoyovi namluvit, že tahle informace je stěžejní, získá si tím čas.

Když nic neřekla, Malfoy si to vyložil jako odpor a změnil tón. „No tak, Grangerová,“ řekl tiše, „když mi řekneš aspoň něco, bude to pro dnešek stačit a do zítra budeš mít klid.“

Tak se dívka rozhodla, že mu o viteálech poví. Jak předpokládala, Voldemort nebyl natolik šílený, aby svým poskokům odhalil způsob, jak by mohli svého pána zlikvidovat. Malfoy tu informaci přijal jako prioritní.

„Dobře, dodržím slovo a do zítra máš pokoj. Když se ti chce, chápeš rychle, Grangerová…“ řekl, než odešel z místnosti doprovázený nebelvírčiným posměvačným pohledem.

Při cestě podzemní chodbou a po schodech nahoru si Malfoy pohvizdoval. Ve vstupní hale narazil na svého otce debatujícího s neznámým mužem. Ten mu věnoval zkoumavý pohled, a až díky tomu si Draco uvědomil, že má košili i ruce zborcené krví.

Lucius se otočil a všiml si svého syna. K jeho překvapení roztáhl koutky úst a pokynul mu, aby přistoupil.

„Draco, představuji ti nového vedoucího Odboru pro kontrolu totožností. Pane, toto je můj syn Draco.“

Draco s výjimečným potěšením natáhl svou pohmožděnou a zakrvácenou dlaň mužovým směrem. Ten ji stiskl se značným odporem a Draco si hořce pomyslel, že tenhle rozhodně není jeden z těch, kteří by si dobrovolně špinili ruce. Měl sto chutí donutit toho muže v perfektně padnoucím a nažehleném obleku, aby krev Grangerové, která mu ulpěla na kůži, slízal. Ale pouze se zeširoka falešně usmál, mezitímco se jeho otec znovu pustil do řeči.

„Ach ano, odpusťte to oblečení! Draco právě pracuje na důležitém úkolu. Blízký přítel nežádoucího číslo jedna.“ Lucius Malfoy pyšně poplácal syna po rameni a muž jen pomalu pokývl hlavou.

„Naše práce se ve skutečnosti celkem podobají,“ řekl vedoucí odporně bezstarostným tónem. „Vy jim berete důstojnost, já hůlky.“

„Skutečně zábavné,“ utrousil Draco ledovým tónem. „Otče, mohu se jít převléknout?“

„Ano, ano, Draco, potom mi přijď podat zprávu. Děkuji.“ Poté společně s ministerským úředníkem odešel a Draco se odplížil do své ložnice.