Preklady fanfiction Harryho Pottera

A Plan Gone Wrong

autor: MiHnn   překlad: arabeska   beta: Aiden, Jacomo

Souhlas s překladem vlastní Jimmi. Z překladu tohoto díla neplyne žádný finanční zisk.

originál: http://dramione.org/viewstory.php?sid=1632&chapter=1

AN: Jediné, co si Draco přál k Vánocům, bylo otrávit Hermionu Grangerovou. Proč to ale bylo tak složité?

PP: Betováno dvojnásobně, pozor! Nějak jsem si toho v tom chaosu nevšimla. Kdyby se přece jen objevil překlep, kamenujte mě! :)

Začalo to zahihňáním.

Byl by to docela neškodný zvuk, ale vzhledem k nepatrnému, téměř nepodstatnému faktu, že Draco se nesmírně trapným způsobem nacházel rozpláclý na podlaze, zatímco celá škola zvědavě přihlížela a ten zatracený zachránce kouzelnického světa padl na zadek jako idiot, skutečně to nebyl důvod k smíchu. Naopak, spíše všichni vypadali překvapeně, někteří dokonce vystrašeně nebezpečným duelem, který Draco a ten tmavovlasý otrava rozpoutali poté, co po Velké síni nedbale vrhli několik nebezpečných kleteb a zaklínadel.

A pak se to stalo; nepatrné zahihňání, které všechno změnilo.

Draco sotva stihl otočit hlavu na viníka, kterým byla mudlovská šmejdka Grangerová, ale škoda už byla napáchána. Studenti, kteří je obklopovali, se jeden po druhém začali chichotat, poté se otevřeně smát; a kvůli čemu se mu vařila krev v žilách – smáli se jemu.

Mračil se, když se s ruměncem ve tvářích postavil a snažil se oprášit co nejelegantněji s ohledem na to, že si na něj téměř každý v okolí ukazoval a hlasitě se smál. Namířil mrazivý pohled na huňatou hlavu mudlovské šmejdky s úmyslem ukázat jí přesnou míru svého rozezlení. Zdála se vůči jeho vzteku imunní a dusila smích zatnutou pěstí.

Draco se s hlavou vzpřímenou otočil na podpatku a při odchodu odstrčil studenty, kteří mu stáli v cestě. Jak rychle kráčel chodbou, souboj se mu začal vytrácet z mysli a ze smíchu se stal jen opar vzpomínky; až na to hihňání, ten tichý zvuk, který jí vylétl z hrdla – který se vpálil do jeho paměti.

Přirozeně, tohle znamenalo válku.

*

Kdokoliv jiný by se smířil s tím, že je v Bradavicích hlavním předmětem smíchu, ale ne Draco Malfoy. Zamračil se na spolužáky, kteří se otočili, když je míjel; zašklebil se, když si o něm tiše šeptal někdo z nižší vrstvy; šlehl pohledem po dívkách, které se mu v celé své kráse chichotaly. Minimálně nevystavoval na odiv úsměv tak dlouho, až ho tvář bolela od věčného šklebení.

Ale měl nového koníčka, který ho zaměstnával od chvíle, kdy procitl, do chvíle, kdy usnul. Všechno, co zahlcovalo Dracovu mysl, bylo, jak se pomstít Potterovu kudrnatému poskokovi.

Chtěl, aby trpěla, chtěl, aby okusila ponížení, a byl přesvědčen, že jediné, co mu dokáže opět vehnat úsměv do tváře, bude její ztrapnění před celou školou. Kdyby mu někdo řekl, že jsou jeho myšlenky úzkoprsé, vysmál by se mu, že Malfoyové nejsou úzkoprsí, jen zkrátka prosazují zákony spravedlnosti, a Draco si byl jistý, že Grangerová si zaslouží ochutnat vlastní medicínu.

Pozorně ji sledoval, studoval, co má a co nemá ráda, zkoumal její rozvrh a ušklíbl se nad zjištěním, že nikdy není sama. Nejprve zvažoval starou dobrou kletbu, po které by se jí rozvinuly vředy nebo by jí vzplály vlasy. Poté zvažoval prokletí, myšlenka na seslání kletby Imperius a donucení ji svléct se během vyučování ho neskutečně pobavila; avšak šance, že by ho mohli chytit a zkonfiskovat mu hůlku ho donutila dvakrát zvážit použití jakéhokoliv druhu kouzla.

Draco poprvé po několika týdnech pozvedl koutek rtů poté, co uviděl profesorku Prýtovou, jak během Halloweenu vykašlala obsah svého poháru a pod nosem si přitom mumlala něco ve smyslu „chutná to jako jed“.

Konečně přišel na to, jak se pomstít Grangerové.

Pohled mu sklouzl k nebelvírskému stolu na hnědovlasou čarodějku, jak se směje s přáteli, a hruď se mu sevřela žárlivostí. Od pádu Pána zla neuplynulo mnoho času, ani od jeho nového statusu vyvrhele veškeré společnosti, jak těch, co Pána zla podporovali, tak i těch, co proti němu bojovali ve druhé kouzelnické válce.

Podvědomě zaťal pěsti při pomyšlení, že zatímco on se cítí tak mizerně, všichni kolem jsou tak šťastní. Pokud takhle vypadal Halloween, dokázal si představit, jak asi budou vypadat Vánoce. Všude sušenky, jmelí a smích a on bude jediný z celého hradu, kdo nedostane dárky od nikoho kromě rodičů.

Z té myšlenky cítil hořkost na jazyku. Ale poté mu zrak padl na Křiklana a nálada se mu téměř zvedla. Nezáleží na tom, že nedostane žádný dárek; může se obdarovat sám.

O těchto Vánocích bude jeho dárkem to, že dopřeje Grangerové, co si zaslouží. A díky té myšlence se zdál být zbytek prázdnin téměř snesitelným.

*

Draco vyřešil svůj problém vcelku jednoduše. Milé slovo sem, vážná otázka tam a Křiklan prakticky nadskakoval nedočkavostí vyprávět mu, se kterými studenty dosud udržuje kontakt. Zatímco starý mistr lektvarů nadšeně povídal o svých oblíbencích, Draco využil času k prozkoumání police připravených lektvarů označených jako „možné nebezpečí“. Bylo jednoduché ukrást lektvar a na jeho místo dát něco neškodného, dalo se to uskutečnit během časového rozpětí dvou krátkých návštěv. Draco si nebyl úplně jistý, co přesně vzal, ale doufal, že se to bude podobat agresivní vyrážce, zelené kůži nebo prostému zvětšení končetin. Draco se pro sebe ušklíbl a vsunul si lahvičku do kapsy hábitu. Poté si náhle vzpomněl, že si musí dodělat domácí úkol. A díky Křiklanově zklamanému výrazu se cítil mnohem lépe.

Problém, jak otrávit Grangerovou, se ukázal být mnohem složitější než jak získat jed. Sledoval ji při jídle a všiml si, že vždy mění talíře v závislosti na náladě. Nezdálo se, že má oblíbený koláč jako Lasičák, který si liboval v zaboření své tlusté tváře ve šlehačkovém dortu, a nezdálo se, že má ráda dýňový džus tak, jak ho rád hltal Zjizvenec. A po fiasku v šestém ročníku Draco věděl, že nejotravnější trio je podezřívavé vůči každému dárku, který dostane.

To znamenalo, že k tomu bude muset přistoupit obšírněji. To znamenalo, že Draco bude muset zatnout zuby, vynutit úsměv a udělat něco, co jde proti každému čistokrevnému popudu. To znamenalo, že se Draco Malfoy bude muset spřátelit s Hermionou Grangerovou.

Nápad to byl absurdní, leč nezbytný.

Otec by mu za to vyhrožoval vyděděním.

*

Ze všech vzpomínek, které měl Draco na svůj děsivý osmý ročník, si po celé dlouhé následující roky bude cenit jediné. A to moment, kdy zaměřil pohled na čarodějku, která náhodou obsadila místo naproti němu, naklonil se stranou a zašeptal: „Grangerová, mohla bys mi s tím pomoct?“

Místnost náhle ztichla. Spolužáci na ně zírali s pokleslými čelistmi; Zmijozelové si čistili uši a Nebelvíři ustrašeně mrkali. Draco je všechny ignoroval, namísto toho se upřeně díval na osobu, na které záleželo.

Oči jí ustaraně těkaly z jednoho na druhého, na něm neutkvěly na více než pár prchavých vteřin. Zdála se tak rozrušená, že si ani nevšimla, když se její pihovatý přítel naklonil přes opěradlo židle, aby viděl, co se děje.

Když se konečně setkala s jeho pohledem, zamumlala podezřívavě: „Jistě.“

Zatímco se Draco ušklíbl, třída zalapala po dechu a Potter zasténal, Weasley ztratil balanc a s hlasitým žuchnutím sletěl na podlahu.

McGonagallová pouze sevřela rty a všem přikázala, ať se vrátí k práci, než úsečně doporučila Weasleymu, aby přestal být líný a zvedl se z podlahy, načež se vrátila ke známkování.

Ačkoliv když se Grangerová pustila do instrukcí, Draco si všiml, že po něm šlehla podezíravým pohledem, stejně jako každý jiný nebelvír.

*

Draco strávil většinu týdne tím, že byl okouzlující, a ukázalo se, že je to jedna z nejsložitějších věcí, na které se kdy zmohl. Byl slušný, přátelský, sečtělý a zdálo se, že jeho chování ty dva pitomce vytáčí, zatímco onu chytrou čarodějku mate.

Čtyřikrát se jí Draco pokusil dát něco k jídlu nebo k pití a čtyřikrát ve své snaze selhal kvůli Pottymu nebo Vízlovi. Nakonec mu došlo, že jediný způsob, jak ji donutit něco pozřít, bude ujistit se, že nebude moci odmítnout.

Nejdříve si bude muset získat její důvěru.

*

Grangerová nic neřekla, ačkoliv se zdálo, že do ní vrazil pokaždé, když se náhodou otočila, ani mu dokonce neřekla, aby ji nechal na pokoji, když na ni dotíral, ať mu pomůže s tou či onou úlohou. Její dva bodyguardi ji na druhou stranu pronásledovali všude, kam se hnula. S chmurnými výrazy a pohrdavými úšklebky se ujistili, že Draco zůstává v bezpečné vzdálenosti od jejich drahocenného nákladu, a aniž by to tušili, zdařile mu mařili plán.

Naštěstí se mu s každým uplynulým dnem otevírala víc a víc.

Zpočátku stěží mluvili o něčem jiném než o práci, se kterou mu pomáhala. Ale ty krátké věty jako „Děkuji“ a „Nemáš zač“ se rychle rozrostly do témat o učitelích, škole, přátelích a rodině, aby dosáhly dále do budoucnosti, zatímco se lehce otřely o jejich názory a přesvědčení. Čím více mluvili, tím více si Draco uvědomoval, jak dobře se s ní cítí. Četla tolik jako on, byla puntičkářka stejně jako on a nenáviděla lenost stejně jako on. Jak to, že se přátelila se dvěma neprotivnějšími dospělými dětmi, které kdy potkal? Ale ještě více ho udivovalo, jak je možné, že se všemi těmi vlastnostmi není čistokrevná.

Jednoho dne se jí Draco zeptal, proč mu Weasley stálé říká „Nový Viktor“. Jednoduše jeho otázku ignorovala a řekla, že nikdy neochutnala Čokoládové žabky, protože se o ně Ron vždy postará.

O pár dní později se ho zeptala, proč je na Manoru neprozradil. V odpovědi zmínil, že pokukuje po sadě brků, které prodávají u Krucánků a Kaňourů.

Hluboko v Dracovi se usadil pocit, že se možná stávají přáteli.

Rozhodl se ten nezvladatelný pocit ignorovat.

*

„Máš pro mě něco k Vánocům?“

Její oči jasně zářily a výrazem jasně naznačovala svým dvěma pronásledovatelům „Vidíte? Říkala jsem vám to“. Kvůli způsobu, jakým se na něj dívala – jako by dokázal, že dokonce i Smrtijedi v sobě mají dobro – málem zalitoval, že jí k Vánocům daroval krabici čokoládových žabek

Poprvé po týdnech snědla něco, co jí dal.

Draco si konečně s řádným množstvím prolhanosti získal její důvěru.

*

Na Štědrý den mu s přátelským úsměvem, který jí rozzářil obličej, darovala sadu brků, o níž jí před několika týdny vyprávěl. Nečekal to. Ve skutečnosti náhle pocítil v hrudi nežádoucí bodnutí, a tak hrubě zavrčel: „Díky.“

Grangerová vypadala zmateně, ale nechala to být.

Draco se zamračil ještě víc, když si vybavil, co jí doopravdy chtěl dát k Vánocům.

*

Pětadvacátého prosince se Draco cítil nekonečně lépe poté, co úspěšně setřásl vinu, která mu minulou noc zahalovala mysl. Dokonce zabránil sám sobě proklít druháka, který na něj omylem hodil sněhovou kouli.

Zatímco se od něj druhák se strachem kradl pryč, Draco si oprašoval zbytky sněhu z ramene a uvažoval, že je letos zpřejmě příliš dobročinný.

Proti své vůli se usmál, zatímco nedočkavě čekal na Křiklanův vánoční večírek. Kdo by si pomyslel, že bývalý Smrtijed dostane pozvánku?

*

Nemohl to udělat.

Když přišla ta chvíle a Grangerová zmínila, jak by si dala cider, Draco se nabídl, že jí ho donese. Jakmile vyprázdnil obsah lahvičky do tekutiny a otočil se k ní tváří, zaváhal.

Dala mu sadu brků. Jak by to mohl opomenout?

Ale poté mu pohled sjel z ní na rudovlasého blba, který se zdál zabraný do získání vlastního cideru. Draco bez dalšího přemýšlení napochodoval přímo k němu, pohár po něm téměř hodil a raději se nenechal omráčit rychlými reflexy, když ten blb vymrštil ruku, aby jej zachytil.

„Tady máš, Weasley. Vychutnej si to.“

Aniž by čekal na odpověď, vydal se Draco zpět pro další pohár cideru pro Grangerovou, rty stažené nesouhlasem.

Teta Bellatrix vždy říkala, že je slaboch. Nerad jí přiznával pravdu, ale v tomto případě s tím výjimečně souhlasil.

Mimoto bude zajímavé vidět, co se stane jeho oblíbenému pihovatému zrzavému hňupovi.

*

Začalo to polibkem.

Draco byl přesvědčený, že by Grangerovou nikdy ani za milion let nepolíbil tak jako teď, kdyby ho nepopadla za límec a nezaútočila na něj rty a kdyby už nebyl líznutý ze všeho toho jablečného cukru. Nerozevřel by nedočkavě rty a nenechal by její jazyk pohrávat si s tím svým; neobjal by ji paží kolem pasu, s druhou rukou v rozcuchaných vlasech; a nepolíbil by ji tak důkladně a úžasně, až se mu podlomila kolena.

Někde vzadu v hlavě, v temných zákoutích svých myšlenek Draco věděl, že to, co dělá, je bratříčkování se s nepřítelem. Ale naneštěstí její rty chutnaly báječně a sladce, její tělo bylo měkké a poddajné a nehty ho ve vlasech dráždily tak podmanivě, až to téměř bolelo.

Ani si neuvědomil, že ji přitiskl ke zdi, s jednou její nohou kolem svých boků, a líbal ji bez jakékoliv soudnosti, dokud vzduch neprořízl pobouřený výkřik. Kdyby se Křiklan náhodou nepotuloval kolem, Draco neměl pochyb, že by ho Potter s Weasleym prokleli do zapomnění. Místo toho přišla slova, pohledy a Grangerová si vyzývavě skousla ret, když se jejich oči setkaly. Patrně mu Weasley nevěřil, takže Grangerová se rozhodla vypít jeho cider, aby dokázala, že není otrávený.

Ironie stále držela Draca ve svých spárech.

Poté, co ji Zjizvenec a Lasičák s nenávistnými pohledy vrhanými jeho směrem doprovodili do nebelvírské věže, přinutil se nepropadnout beznaději pod tíhou toho, co provedl. Byl příliš zahloubán do přemítání o tom, jak by na tyto novinky reagovali jeho rodiče, a tak si Křiklana nevšiml, dokud si mistr lektvarů vedle něj nepovzdychl.

„Ach, ta mladá láska. Existuje o Vánocích něco lepšího?“

„Profesore,“ začal Draco překvapivě klidně, „řekl jste, že ve vašich policích s lektvary jsou tři potencionálně nebezpečné. Je některý z nich lektvar lásky?“

Křiklan na moment přimhouřil oči, než mu došel význam těch slov. „Merline, ne,“ řekl žoviálně a nevšiml si úlevného výdechu svého studenta. „Jedná se pouze o lektvary zvyšující přitažlivost.“

Draco úlekem téměř couvl. „Zvyšující přitažlivost?“ Zajisté Grangerová nemohla-

„Samozřejmě, přesně tak,“ prohlásil mistr lektvarů příkře. „Méně smrtící než lektvar lásky, ale stále schopný způsobit trochu neplechy, zvláště pokud osoba, ke které je dotyčný přitahován, jeho city opětuje.“

Přitiskl ji ke zdi. Draco mlhavě zauvažoval, jestli by to Grangerová mohla pokládat za „opětování“.

„Takže nešlo o lektvar lásky?“ zamumlal Draco spíše pro sebe. Jeho nitro náhle zalil zcela nevítaný pocit zklamání mísícího se s nadějí.

„Drahý chlapče,“ zvolal Křiklach s chichotem. „Nemyslel jste si, že bych něco tak nebezpečného nechal v dosahu svých studentů, že ne?“

Při pomyšlení na reakci těch jejích chodících a mluvících pitomců na jeho ruku pod jejími šaty a na to, jak ji v zajetí duševního šílenství drtil tělem téměř každému na očích, si Draco nebyl zcela jistý, jestli lektvar, který přidal do cideru nebyl ještě nebezpečnější, než si předtím myslel.

Přirozeně se musí připravit na válku.