Preklady fanfiction Harryho Pottera

Lepší den

Překlad povídky A Good Day, jejíž originál najdete na http://www.fanfiction.net/s/2773705/1/A-Good-Day

Shrnutí: Není snadné žít s někým, kdo je postižený, zvlášť když ten člověk má bolesti. Hermiona a Severus žijí šťastně, ale dny bývají lepší i horší.

Poznámka autorky: Malé pokračování Přeživších (které byste si měli přečíst nejdřív) je věnováno bez ohledu na pořadí: Whitehound, Duj, Jenonymous, JustJeanette, Bene Gesserit Witch, CareBearErin, Anne-MCN, excessivelyperky, Shiv5468 a všem dalším brzkým a častým komentátorům Přeživších. Vzhledem k tomu, kolikrát jsem hlasitě ječela “miluju vás, lidi” a tomu, jak ostudně málo doopravdy odepisuji... no dobře, zasloužíte si aspoň něco!

Poznámka překladatelky: Autorka se bohužel už přes dva roky nepohybuje ve světě FF a nereaguje na email ani na vzkaz na LJ, proto je překlad této povídky publikován bez jejího výslovného souhlasu. Doufám ale, že by ji jen potěšilo, že se stala malým adventním dárečkem :-D

Za betaread z celého sovího srdíčka děkuji mému světýlku Calwen.

Nebylo snadné předstírat, že vám nikdo nesvírá ruku bolestivým tlakem. Ještě těžší bylo ignorovat kmotrovo trhané dýchání nebo hlemýždí tempo, kterým se šoural a po malých krůčcích postupoval vpřed popoháněný především svojí pevnou vůlí.

Ale Draco měl za sebou celý život obratného předstírání, a tak dál vedl nedbalou konverzaci a tvářil se, že Severus kráčí ke vchodovým dveřím zcela bez opory. Severus poprvé po pěti letech vyrazil na sympozium o umění výroby lektvarů. Opustil dům bez asistence a pomoci své ženy, a ačkoliv si to ještě stále nebyl ochoten přiznat, šlo o velmi důležitý krok a Draco neměl v úmyslu zničit mu to připomínáním, že potřebuje pomoc při chůzi, ať už to tak bylo nebo ne.

Došli ke dveřím, které Draco odemkl, a pak už to bylo ke kmotrovu křeslu jen pár kroků. Když se do něj Severus zabořil, měl tvář potažená bolestí, ale plnou triumfu. „Říkal jsem Hermioně, že si dělá zbytečně starosti,“ poznamenal samolibě. „Zvládl jsem to naprosto skvěle.“ Poté pozvedl panovačně hlas. „Winky! Kde je můj čaj?“

Vzápětí se objevil malý domácí skřítek s obrovským tácem, který držel nad hlavou. „Čaj čeká jen na příchod pána Snapea,“ zaštěbetala. Pak uskočila stranou – hrnečky se téměř ani nezakymácely – protože cosi malého s kudrnatými tmavými vlásky prolétlo dveřmi do místnosti a zamířilo přímou čarou rovnou ke křeslu. „Táta je doma!“ vykřikla Helena, vyšplhala se otci na klín a pevně ho objala. Až pak věnovala Dracovi zářivý úsměv. „Ahoj, stlejdo Dlaco!“

Severus nedal najevo sebemenší známku bolesti, kterou mu musela dcera způsobit, když mu vyskočila na unavené a utahané nohy. Místo toho se usmál a laskavě ji vzal do náruče. „Chyběl jsem ti?” zeptal se výjimečným jemným tónem, který měl vyhrazený pouze pro svoji rodinu.

„CELÝ DEN!“ ujistila ho Helena a přitulila se k němu. „Táta nikdy nejde plyč na celý den,“ informovala Draca vážně. „Unaví se.“

„To je důvod, proč jsem šel s ním,“ připomenul jí Draco s úsměvem. Dívenka se velmi podobala svým rodičům – velmi odhodlaná malá osobnost, která si libovala ve sdělování znalostí. „Tvoje matka je v laboratoři?.“

„Ano. Říkala, abych ji zavolala, až taťka přijde.“ Helena se podívala na otce, nepochybně váhala mezi tím zůstat u něj na klíně, nebo jít pro matku, jak měla přikázáno.

„Půjdu jí to říct. Zůstaň tady a pověz tatínkovi, co jsi dělala, když byl pryč.“ Draco vyklouzl ven, potěšený, že může na chvíli zmizet.

Rozumově mu bylo jasné, že jeho kmotr trpí více či méně neustálou bolestí. Někdy to bylo jen malé píchání a bodání, někdy to bylo horší, ale nepřestávalo to. Ale sledovat, jak se mu během dne víc a víc prohlubují linky okolo úst, pozorovat ho, jak zpomaluje a musí častěji a častěji odpočívat… a navíc skutečnost, že Severus si výlet zjevně ohromně užíval, to do jisté míry dělala ještě horší.

Jakmile došel ke dveřím do malého přístavku, který skrýval rozlehlou laboratoř, zavolal: „Hermiono?“. Pak je otevřel a nakoukl dovnitř. „Jsme zpátky. Akorát na čaj, jak jsme slíbili.“

Vzhlédla a jeho srdce (otravný orgán – proč ho pro všechno na světě nenechávají v klidu?) znovu poskočilo. Vypadala vyčerpaně a smutně – muselo pro ni být neuvěřitelně těžké nechat svého milovaného manžela odejít bez ní a s vědomím, jak obtížné to bude pro něj. Přinutila se k úsměvu, třebaže jen kvůli Dracovi. „Dobře. Chápu to tak, že připomínka toho, že Helena bez něj ještě nikdy celý den nebyla a rozrušilo by ji, kdyby přišel pozdě, zabrala?“

„To byla jediná věc, která ho popoháněla,“ vrátil jí Draco úsměv a doufal, že vypadal přesvědčivěji než ten její. „Jinak se choval jako vždycky. Způsobil, že tři bývalí studenti začali v naprosté panice koktat, nechal za sebou všechny své vrstevníky svíjet se ponížením a žárlivostí a novému řediteli Kruvalu přivodil záchvat naprosté zuřivosti.“

„To zní jako skvělý den,“ řekla Hermiona mile a úzkost v jejím výrazu trochu polevila. „Kolik lektvarů si potřeboval vzít?“

„Jenom dva… Povzbuzující lektvar a pak jedno Oxygenium. A nebyl to opravdový záchvat, jen se nechal poněkud unést při hulákání na švédského doktora lektvarů a začal se trochu zadýchávat.“ Draco se ušklíbl. „Zřejmě jsou staří přátelé.“

„S profesorem Ostegrenem?“ Hermiona se znovu usmála, tentokrát s větší dávkou upřímnosti. „Ti jeden druhého zbožňují… aspoň myslím. Pokaždé se začnou hašteřit, jakmile jeden druhého zahlédnou, ale Severus mě ujistil, že je to naprosto přátelské.“

„Jestliže jeho preferovaným způsobem zábavy je strašení bývalých studentů až k zešílení, rozhodně si dokážu představit, že má v oblibě někoho, s kým může vést rovnocenný boj.“ Draco se ušklíbl. „Prožil velkolepý den, Hermiono.“

Přikývla. „Jak moc se vyčerpal?“ zeptala se tiše.

„Ještě stál na nohou, když jsme se vraceli… ale stěží,“ připustil Draco. „V době, když jsme se dostali sem, už měl velké bolesti, ale chodil.“

„To dělá vždycky a vždycky to dělá příliš dlouho.“ Najednou se její tvář zkrabatila. Zakryla si ji rukama a začala plakat.

Draco se natáhl a trochu opatrně jí položil paži kolem ramen. Od jejich dětského nepřátelství uplynula již dlouhá doba, ale nikdy si nebyl zcela jistý, jak dalece je schopná ho akceptovat. Zdálo se ale, že zřejmě dost, protože mu okamžitě zabořila obličej do ramene a rozvzlykala se. „No tak… Hermiono, on je v pořádku, opravdu je…“

„Ne, není!“ zanaříkala. „A nikdy nebude! Nenávidím to, Draco! Nenávidím pohled na to, jak trpí neustálými bolestmi, nenávidím pohled na to, jak sebou trhne, když zvedá Helenu, nebo jak ucukne pokaždé, když do něj někdo strčí…“

„Já vím,“ řekl Draco bezmocně. Držel ji v náručí a trochu ji kolébal. „Taky to nenávidím. Přeju si, abych mohl pomoct…“ Znělo to hloupě, ale co jiného mohl říct?

„Já vím,“ polkla. „Já jen… nikdy se to nezlepší, Draco, nikdy mu nebude líp, lékouzelníci dokonce ani nečekali, že by se natolik zotavil… a já nemůžu nic dělat! Dala bych cokoli za to, abych mu pomohla, ale nemůžu!“

„To je hloupost,“ řekl Draco upřímně. Zaklonila se, věnovala mu pobouřený pohled, ale on pokrčil rameny. „Ano, je! Ty jsi mu pomohla víc než kdokoliv jiný v celém jeho životě. Nenechala jsi ho trápit se a zemřít, dostala jsi ho do stavu, který je k uzdravení blíž, než by kdokoliv považoval za možné – nemluvě o té maličkosti, že jsi ho udělala šťastným.“

„Ale…“

„Hermiono, pokud by si měl vybrat mezi tím být po zbytek života postižený a mít tebe, nebo být v pořádku, ale sám, vím, co by si vybral.“ Odmlčel se a věnoval jí smutný úsměv. „K čertu, vím, co bych si vybral já, kdybych byl postaven před takový druh volby. Tobě to nejspíš není třeba zdůrazňovat – děsíš mě – ale někdo, kdo mě miluje tak moc jako ty miluješ jeho? Co je to noha nebo i obě, nepostrádal bych je…“

Uniklo jí nepatrné zachichotání. „Skládáš ty nejpodivnější poklony, Draco.“ Vydala rozhořčený zvuk, tiše popotáhla a vylovila z kapsy kapesník, aby si otřela oči. „Omlouvám se, že jsem se tak složila… nejspíš za to můžou hormony.“

„Za to bys mě mohla zabít,“ řekl Draco. Ulevilo se mu, že její emocionální krize zřejmě pominula. Vždycky nerad mluvil o takových věcech, ačkoliv byl ochoten vyvinout určité úsilí, když to bylo nutné. „Víš, jestli to bude kluk nebo holka, nebo plánuješ nechat se překvapit?“

Hermiona se pousmála a lehce si pohladila své zakulacené břicho. „Další holčička. Ani jeden z nás nijak zvlášť nemiluje překvapení.“

„Nikdy jsem nepochopil, proč to lidé dělají,“ souhlasil. „Je to směšné. Není to, jako kdyby to přišlo coby velké překvapení během narození, když to můžeš zjistit předem.“

„Souhlasím.“ Otřela si oči, několikrát se vysmrkala a zvedla bradu. „Pojďme na čaj.“

Když vstoupili do pokoje, Severus vzhlédl. Dcera mu stále seděla schoulená na klíně a prokousávala se sušenkou. Zbožňující výraz, který měl ve tváři při pohledu na svoji ženu, přivodil Dracovi zvláštní pocit, jako by se dusil. Pak Severus přimhouřil oči. „Plakala jsi,“ řekl vážně. „Proč?“ Hermiona se na něj mile usmála. „Draco mi řekl o svém úvaze, že získat mě stojí minimálně za částečnou ztrátu končetiny,“ řekla a sehnula se, aby ho zlehka políbila. „Víš, jaká jsem, když jsem těhotná.“

„Přecitlivělá,“ odfrkl si a jemně jí poklepal na vzedmuté břicho. „Pokud si vzpomínám, než se narodila Helena, dokonce jsi probrečela dvě příšerné hodiny, protože jsi ztratila jednu ze svých bot.“

„Byly to jediné boty, do kterých jsem ještě obula svoje oteklé nohy. To byla tragédie,“ řekla Hermiona rozhodně. „Vidím, že jsi ani nenalil čaj. Musím tady všechno dělat já.“ Popošla ke stolu, kde Winky nechala čajový podnos, a usmála se přes rameno na Draca. „Zůstaneš na čaj, viď?“

Draco přikývl. „Díky. Byl to dlouhý den plný poslouchání toho, jak na sebe lidé pokřikují.“ Jeho názor na Hermioniny vytáčky se posunul o další stupínek. Bylo to perfektní hodnověrné vysvětlení jejího pláče, jediné ze všech, které nemohlo Severuse znepokojit, a navíc bylo téměř pravdivé.

„Tak se posaď.“ Mávla rukou směrem ke křeslu a usmála se, jako by jí nic na světě nedělalo starosti. „Dáš si sušenku?“

„Děkuji.“ Zkoumavě pohlédl na svého kmotra. Byl bledý vyčerpáním, možná ještě vinou silné bolesti, a celý zasypaný drobty sušenek. „Doufám, že si uvědomuješ, jaké máš štěstí,“ nadhodil.

„Štěstí s tím nemá nic společného,“ řekl Severus povýšeně. „Oslnil jsem ji svým intelektem.“