Harry Potter and the Methods of Rationality (MoR)
(http://www.fanfiction.net/s/5782108/1/Harry_Potter_and_the_Methods_of_Rationality)
Autor: Less Wrong
Autorka použitého fanartu: Dinosaurusgede
Harry Potter a metody racionality
Překlad: Tersa
Gramatická kontrola: Kometa
Historická poznámka: V římském kalandáři "Idy" označují patnáctý den března, května, července a října, a třináctý den všech ostatních měsíců.
Čtvrtek.
Pokud byste chtěli být přesní, 7:24 ve čtvrtek ráno.
Harry seděl na své posteli, učebnice mu ochable ležela v nehybných rukou.
Harry právě dostal nápad na skutečně geniální experimentální test.
Znamenalo by to počkat si na snídani o hodinu víc, ale od toho měl masové tyčinky. Ne, tenhle nápad naprosto nutně potřeboval otestovat hneď teď, okamžitě, bez odkladu.
Harry položil učebnici stanou, vypálil z postele, oběhl ji, vytáhl podzemní úroveň svého kufru, seběhl dolů a začal přemisťovat krabice knih. (Vážně by si potřeboval vybalit a pořídit nějaké příčky, ale právě byl uprostřed své učebnicové soutěže s Hermionou a zaostával, takže opravdu neměl čas.)
Našel knihu, kterou chtěl, a vyběhl zpátky nahoru.
Ostatní chlapci se připravovali na snídani do Velké síně.
"Promiň, mohl bys pro mě něco udělat?" řekl Harry. Během řeči přejížděl obsah knihy, našel číslo stránky s prvním desetitisícem prvočísel, nalistoval ji a dal knihu Antonymu Goldsteinovi. "Vyber z tohohle seznamu dvě trojciferná čísla. Neříkej mi, jaká to jsou. Jen je vynásob dohromady a řekni mi výsledek. Jo, a mohl bys ten výpočet udělat dvakrát, abys to překontroloval? Prosím, ujisti se, že máš správnou odpověď, nejsem si jistý, co by se stalo se mnou, nebo s vesmírem, pokud bys udělal chybu v násobení."
O životě v havraspárské chlapecké ložnici v posledních několika dnech dost vypovídalo to, že se Antony neobtěžoval otázkami typu "Proč jsi najednou tak vyskočil?" nebo "To se mi zdá vážně divné, proč to potřebuješ?" nebo "Co chceš říct tím, že si nejseš jistý, co by se stalo s vesmírem?"
Antony knihu bez komentáře přijal, a vytáhl pergamen a brk. Harry udělal otočku a zavřel oči, aby nic neviděl a netrpělivě tančil a poskakoval sem a tam. Vzal si blok na psaní a mikrotužku a připravil se.
"O.k.," řekl Antony. "Sto osmdesát jedna tisíc, čtyři sta dvacet devět."
Harry napsal 181 429. Zopakoval, co právě napsal a Antony mu to potvrdil.
Pak se Harry rozběhl zpátky do podzemní místnosti svého kufru, podíval se na hodinky (ukazovaly 4:28, což znamenalo 7:28) a zavřel oči.
Asi o třicet vteřin později uslyšel zvuk kroků, následovaný zvukem zavírání východu z kufru. (Nebál se, že by se udusil. Automatické vzduch-osvěžující kouzlo bylo součástí standartu, pokud jste si koupili skutečně dobrý kufr. No, nebyla magie úžasná, nemuseli jste se starat o účty za elektřinu.)
A když Harry otevřel oči, spatřil to, co doufal, že uvidí – složený papír na podlaze, dárek jeho budoucího já.
Nazvěme tento papír "Papír -2"
Harry vytrhl list papíru ze svého bloku.
Nazvěme tento papír "Papír -1". Byl to, samozřejmě, ten samý kus papíru. Když jste se podívali pořádně, dokonce jste i viděli, že ty odtrhlé okraje souhlasí.
Harry si v duchu zopakoval algoritmus, který by následoval.
Pokud by rozložil Papír-2 a ten byl čistý, napsal by "101 x 101" na Papír-1, složil by ho, hodinu by se učil, vrátil by se zpátky časem, odhodil Papír-1 (který by se tím pádem stal Papírem-2) a vyšel z podzemní místnosti, aby se připojil ke svým spolužákům na snídani.
Pokud by otevřel Papír-2 a na něm by byla napsaná dvě čísla, Harry by je spolu vynásobil.
Pokud by se jejich výsledek rovnal 181 429, Harry by ty dvě čísla napsal na Papír-1 a poslal Papír-1 zpátky časem.
V odlišném případě by Harry přidal 2 k číslu napravo a napsal by novou dvojici čísel na Papír-1. Pokud by to tedy nevytvořilo číslo větší než 997, v tom případě by přidal 2 k číslu nalevo a napravo by napsal 101.
A pokud by na Papíru-2 stálo 997x997, Harry by nechal Papír-1 prázdný.
To znamenalo, že jediná možná stabilní časová smyčka by byla ta, ve které Papír-2 obsahoval dva provočíselné činitele 181 429.
Pokud by tohle fungovalo, Harry by to mohl použít k získání jakékoli odpovědi, kterou bylo snadné zkontrolovat, ale těžké najít. Nedokázal by jen, že s obracečem času se P=NP* , ten trik byl mnohem všeobecnější. Harry by ho mohl použít k zjištění kombinací u zámků, nebo jakéhokoli hesla. Možná by i mohl najít vchod do zmijozelské tajemné komnaty, pokud by dokázal najít nějaký systematický způsob, jak popsat všechna místa v Bradavicích. Byl by to naprosto fantastický podvod i podle Harryho měřítek podvádění.
Harry vzal Papír-2 do lehce třesoucí ruky a rozložil ho.
Na Papíru-2 bylo lehce roztřeseným rukopisem napsáno:
NEHRAJ SI S ČASEM
Harry napsal lehce roztřeseným rukopisem "NEHRAJ SI S ČASEM" na Papír-1, úhledně ho složil a rozhodl se nepodnikat žádné další skutečně geniální experimenty s časem, dokud mu nebude alespoň patnáct let.
Pokud Harry věděl, tohle byl ten nejděsivější výsledek experimentu v celých dějinách vědy.
Během další hodiny bylo pro Harryho poněkud těžké soustředit se na svou učebnici.
A tak začal Harryho čtvrtek.
Čtvrtek.
Pokud byste chtěli být přesní, 15:32 ve čtvrtek odpoledne.
Harry, spolu se všemi ostatními chlapci z prvních ročníků, byl venku na travnaté ploše vedle madam Hoochové a bradavické zásoby košťat. Dívky se učily létat odděleně. Očividně, z nějakého důvodu, se dívky nechtěly učit, jak létat na košťatech, v přítomnosti chlapců.
Harry byl celý den trošku mimo. Prostě nedokázal přestat myslet na to, proč tahle konkrétní časová smyčka byla vybrána z toho, co v retrospektivě viděl jako docela široké pole možností.
Navíc: košťata? Vážně? Chystal se letět na, v podstatě, kusu čáry? Nebyl to ten nejnestabilnější tvar, jaký jste mohli najít, pokud nepočítáte pokusy udržet se na skleněné kuličce? Kdo ze všech možných tvarů vybral pro létací pomůcku zrovna tenhle? Harry doufal, že jde jen o nějaký řečnický obrat, ale ne, stáli vedle něčeho, co se skutečně mimořádně podobalo obyčejným kuchyňským košťatům. Chytl se snad někdo nápadu létajících košťat a odmítl zvážit cokoli jiného? Tak to muselo být. Ani náhodou to nemohlo být tak, že se ideální předmět k uklízení kuchyně naprosto shodoval s ideálním předmětem k létání, pokud jste plánování obou dvou začali s čistým papírem.
Byl jasný den s čistě modrou oblohou a oslnivým sluncem, které přímo prosilo o šanci dostat se vám do očí a oslepit vás, pokud byste se pokoušeli létat kolem nebe. Zem byla hezká a suchá a vyprahlá a pod Harryho nohama se zdála tak nějak velmi, velmi tvrdá.
Harry si připomínal, že i u nejnešikovnějšího z jedenáctiletých se očekávalo, že se tohle naučí, a že to nemůže být tak těžké.
"Zvedněte svou pravou ruku, nebo levou pokud jste leváci, nad koště," zvolala madam Hoochová. "A řekněte VZHŮRU!"
"VZHŮRU!" zařvali všichni.
Koště Harrymu ochotně skočilo do ruky.
Což ho projednou postavilo do čela třídy. Říct "VZHŮRU" bylo očividně o hodně obtížnější než to vypadalo, a většina košťat se válela na zemi, nebo se snažila ucuknout od svých potencionálních letců.
(Samozřejmě, Harry by se vsadil, že Hermiona to při své ranní lekci zvládla přinejmenším stejně tak dobře. V žádném případě tu nemohlo být nic, co by on dokázal na první pokus zvládnout lépe než Hermiona, a pokud ano a ukázalo by se, že je to létání na košťatech namísto něčeho intelektuálního, Harry by se prostě šel zahrabat sám.)
Chvíli zabralo, než se každému podařilo dostat k sobě koště. Madame Hoochová jim ukázala, jak nasednout a pak obešla trávník, opravovala jim sevření a postoje. Jak se zdálo, i těch pár dětí, kterým bylo dovoleno létat doma se to nenaučilo správně.
Madam Hoochová přehlédla řadu chlapců a přikývla. "Až zapískám na píšťalku, tvrdě se odrazíte od země."
Harry ztěžka polkl, snažil se potlačit pocit nevolnosti v žaludku.
"Udržujte svá košťata v klidu, zvedněte se o metr, dva, a pak zamiřte rovnou dolů tak, že se lehce opřete dopředu. Na moje písknutí – tři- dva-"
Jedno z košťat vypálilo přímo k obloze, doprovázeno chlapeckým křikem – zděšení, ne potěšení. Chlapec se při stoupání příšernou rychlostí točil, pochytili jen záblesky jeho bílé tváře-
Jako ve zpomaleném pohybu Harry znovu sklouzl ze svého koštěte a zašmátral po své hůlce, i když ani nevěděl, co s ní chtěl udělat, měl za sebou jen dvě lekce formulí a jen na té druhé z nich probírali vznášející zaklínadlo, ale Harrymu se dařilo seslat ho správně jen na jeden ze tří pokusů a rozhodně by nedokázal udržet ve vzduchu celého člověka -
Pokud je ve mně nějaká skrytá síla, ať se projeví TEĎ!
"Vrať se zpátky, chlapče!" zakřičela madam Hoochová (to byla snad ta nejzbytečnější instrukce při potýkání se s nekontrolovatelným koštětem pocházející od instruktorky létání a oddíl Harryho mozku jedoucí na automatiku madam Hoochovou přidal do svého seznamu hlupáků).
A chlapec byl vyhozen ze svého koštěte.
Za začátku se zdálo, že se vzduchem pohybuje velmi pomalu.
"Wingardium Leviosa!" zařval Harry.
Kouzlo selhalo. Cítil, jak selhalo.
Následovalo BUCH a vzdálený lámavý zvuk, a chlapec ležel zhroucený tváři dolů na trávě.
Harry uklidil hůlku a plnou rychlostí se přihnal dopředu. Dorazil k chlapci ve stejnou chvíli jako madam Hoochová. Natáhl se do svého váčku a snažil se vzpomenout si na, ach bože, jak se to jen jmenovalo, to je jedno, prostě zkusí "Léčitelův balíček!" a skočil mu do ruky a-
"Zlomené zápěstí," řekla madam Hoochová. "Uklidni se, chlapče, má jen zlomené zápěstí!"
S pomyslným trhnutím Harryho mozek vyskočil z Krizového módu.
Pohotovostní léčebný balíček plus před ním ležel otevřený a Harryho ruka svírala injekci tekutého ohně, který by dokázal udržet přísun kyslíku do chlapcova mozku, kdyby si zlomil vaz.
"Ach..." řekl Harry poněkud váhavým hlasem. Jeho srdce pumpovalo tak hlasitě, že se skoro neslyšel, jak lapá po dechu. "Zlomená kost...správně... Upevňovací šňůra?"
"Ta je jen pro naléhavé případy," odsekla madam Hoochová. "Odložte to stranou, je v pořádku." Naklonila se nad chlapce a nabídla mu ruku. "No tak, to bude v pořádku, vzhůru!"
"Vy se ho vážně chystáte přinutit znovu sednout na koště?" řekl Harry zhrozeně.
Madam Hoochová se na Harryho zamračila. "Samozřejmě, že ne!" Chytla chlapce za zdravou ruku a vytáhla ho na nohy – Harry s šokem zjistil, že je to zase Neville Longbottom, co to s ním je? - a otočila se k sledujícím dětem. „Žádný z vás se ani nehne, než toho chlapce odvedu na ošetřovnu! Necháte košťata tam, kde jsou, nebo vyletíte z Bradavic dřív, než stačíte říct famfrpál. Tak pojď, drahoušku.“
A madame Hoochová odešla s Nevillem, který si svíral zápěstí a snažil se ovládnout vzlykání.
Když byli z doslechu, jeden ze zmijozelů se začal hihňat.
To odstartovalo ostatní.
Harry se otočil a podíval se na ně. Připadalo mu to jako vhodná doba k zapamatování jejich obličejů.
A Harry spatřil, jak se k němu blíží Draco, doprovázen panem Crabbem a panem Goylem. Pan Crabbe se nesmál. Pan Goyle rozhodně ano. Draco sám nesl velmi kontrolovaný výraz, který sebou čas od času zaškubal, z čehož Harry odvodil, že si Draco myslel, že je to k pokukání, ale neviděl žádnou politickou výhodu v tom, aby se začal smát tady, namísto později ve zmijozelském podzemí.
"No, Pottere," řekl Draco tichým hlasem, který se nerozléhal a stále s tou kontrolovanou tváří, která sebou občas zaškubala. "Chci jen říct, že když využíváš pohotovosti k demonstrování svého vůdcovství, měl by ses pokusit vypadat, že situaci kontroluješ, ne, že, řekněme, upadneš do naprosté paniky." Pan Goyle se zahihňal a Draco po něm střelil káravým pohledem. "Ale stejně jsi asi pár bodů získal. Potřebuješ pomoci se složením toho léčitelova balíčku?"
Harry se otočil, aby se podíval na léčitelův balíček, čímž odvrátil tvář od Draca. „Myslím, že ne,“ řekl Harry. Dal injekci zpátky na její místo, upevnil zpátky řemínky a postavil se.
Ernie Macmillan přišel zrovna, když Harry ukládal balíček zpátky do svého scvrččího balíčku.
"Děkuji ti, Harry Pottere, jménem Mrzimoru," řekl Ernie Macmillan formálně. "Byl to dobrý pokus a dobrý nápad."
"Skutečně dobrý nápad," protáhl Draco. "Proč nikdo z Mrzimoru nevytáhl hůlku? Možná kdybyste pomohl všichni a ne jen Potter, mohli jste ho chytit. Myslel jsem si, že mrzimorští mají držet pohromadě?"
Ernie vypadal, jako by si nebyl jistý, jestli se má rozčílit nebo zemřít hanbou. "Nenapadlo nás to včas-"
"Ach," řekl Draco, "tak vás to nenapadlo. Hádám, že to je důvod, proč je lepší mít za přítele jednoho havraspára než celý Mrzimor."
Ale k čertu, jak teď měl Harry užonglovat tohle... "Nepomáháš," řekl mírným tónem. Doufal, že to Draco pochopí jako, narušuješ moje plány, prosím zmlkni.
"Hej, co je tohle?" řekl pan Goyle. Dřepl si na trávník a zvedl něco o velikosti větší cvrnkací kuličky, skleněný míček, který byl naplněn svíjející se bílou mlhou.
Ernie zamrkal. "Nevillův pamatováček!"
"Co je to pamatováček?" zeptal se Harry.
"Zbarví se dočervena, když jsi na něco zapomněl," řekl Ernie. "Ale neřekne ti, co jsi zapomněl. Prosím, dej mi to, předám ho Nevillovi později." Ernie natáhl ruku.
Přes tvář pana Goyla přelétl úšklebek, pak se otočil a vypálil pryč.
Ernie na chvíli stál překvapeně na místě a pak zakřičel "Hej!" a rozběhl se za ním.
A pan Goyle popadl koště a jediným hladkým pohybem na něj nasedl a vznesl se do vzduchu.
Harrymu klesla čelist. Neříkala snad madam Hoochová, že by je za to vyloučili?
"Ten idiot," zasyčel Draco. Otevřel pusu, aby zařval-
"Hej!" zařval Ernie. "To je Nevillovo! Vrať to zpátky!"
Zmijozelové začali aplaudovat a houkat.
Dracova pusa se rázem zavřela. Harry na jeho tváři postřehl náhlou nerozhodnost.
"Draco," řekl Harry tiše, "pokud tomu idiotovi nepřikážeš, aby se vrátil na zem, učitelka se vrátí a-"
"Pojď si pro to, mrzimrzáku!" zakřičel pan Goyle a od zmijozelů se ozvalo hlasité zajásání.
"Nemůžu," zašeptal Draco. "Všichni ve Zmijozelu by si mysleli, že jsem slabý!"
"A pokud pana Goyla vyloučí," zasyčel Harry, "tvůj otec, si bude myslet, že jseš hlupák!"
Dracova tvář se zkroutila v agónii.
A v tu chvíli -
"Hej, zmijoslizáku!" zařval Ernie, "neřekl ti někdo někdy, že mrzimorové drží při sobě? Mrzimor, vytaste hůlky!"
A náhle tu bylo dost hůlek namířených Goylovým směrem.
O tři vteřiny později-
"Zmijozel, vytaste hůlky!" řeklo okolo pěti různých zmijozelů.
A bylo tu dost hůlek namířených mrzimorským směrem.
O dvě vteřiny později -
"Nebelvír, vytaste hůlky!"
"Udělej něco, Pottere!" zašeptal Draco. "Já tohle zastavit nemůžu, musíš to být ty! Budu ti dlužit laskavost, jenom něco vymysli, nemáš snad být geniální?"
Harry si uvědomil, že v průběhu příštích pěti vteřin někdo sešle jednoduchou sumerskou údernou kletbu a v tu dobu bude po všem a až učitelé skončí s vylučováním, jediní chlapci, kteří v prvním ročníku zbydou budou havraspárští
"Havarspár, vytaste hůlky!"zařval Michael Corner, který z té pohromy očividně nechtěl být vynechán.
"GREGORY GOYLE!" zakřičel Harry. "Vyzývám tě na souboj o Nevillův pamatováček!"
Nastalo náhlé ticho.
"Ach, vážně?" řekl Draco v tom nejhlasitějším protažení, jaké Harry kdy slyšel. "To zní zajímavě. Jaký druh souboje, Pottere?"
Ehm...
Harryho inspirace ho dostala jen k onomu "souboji". Jaký druh souboje? Nemohl říct "šachový", protože ten by Draco nemohl přijmout, aniž by to vypadalo divně, nemohl říct přetahování, protože by ho pan Goyle rozdrtil -
"Co tohle?" řekl Harry nahlas. "Gregory Goyle a já budeme stát daleko od sebe a nikdo jiný nebude mít dovoleno se k nám přiblížit. Nepoužijeme hůlky a stejně tak kdokoli jiný. Nepohnu se z místa a stejně tak on. Pokud se mi podaří zmocnit se Nevillova pamatováčka, pak Gregory Goyle musí stáhnout všechny nároky na pamatováček, který drží a předat mi ho."
Následovalo další ticho, jak se výrazy úlevy měnily do výrazů zmatku.
"Ha, Pottere!" řekl Draco hlasitě. "To bych chtěl vidět! Pan Goyle přijímá!"
"Platí!" řekl Harry.
"Pottere, co?" dokázal Draco nějak zašeptat, aniž by pohnul rty.
Harry nevěděl jak odpovědět, aniž by pohnul svými.
Všichni skláněli hůlky a pan Goyle se zmateným výrazem na tváři elegantně přistál. Několik mrzimorů k němu zamířilo, ale Harry po nich hodil zoufale prosebný pohled a oni ustoupili.
Harry popošel k panu Goylovi a zastavil se pár kroků od něj, dostatečně daleko, aby na sebe nedošáhli.
Záměrně pomalu uklidil hůlku.
Všichni ostatní se stáhli.
Harry polkl. Zhruba věděl, co chce udělat, ale muselo to být uděláno takovým způsobem, aby nikdo nepochopil, co udělal -
"Dobrá," řekl Harry nahlas. "A teď..." Zhluboka se nadechl a zvedl jednu ruku, prsty připravené k lusknutí. Od všech kdo slyšeli o oněch koláčích se ozvalo zalapání po dechu, což znamenalo, že po dechu zalapal prakticky každý. "Vzývám šílenství Bradavic! Šťastný šťastný bum bum brčál brčál brčál!" A Harry luskl prsty.
Dost lidí sebou cuklo.
A nic se nestalo.
Harry nechal ticho, aby se chvilku natahovalo, prohlubovalo se, dokud...
"Um," řekl někdo. "To je všechno?"
Harry se podíval na chlapce, který promluvil. "Podívej se před sebe. Vidíš ten kousek země, který vypadá hole, neroste na něm žádná tráva?"
"Um, jo," řekl chlapec, nebelvír (Dean něco?).
"Prohrab ho."
Teď Harry dostával hodně divných pohledů.
"Ehm, proč?" zeptal se Dean Něco.
"Prostě to udělej," řekl Terry Boot unaveně. "Nemá cenu ptát se proč, v tom mi věř."
Dean Něco si klekl a začal odhrabávat hlínu.
Přibližně po minutě se Dean znovu postavil. "Nic tam není," řekl.
Huh. Harry plánoval vrátit se v čase a zakopat tam mapu, která povede k další mapě, která povede k Nevillovu pamatováčku, který tam položí po tom, co ho získá zpátky od pana Goyla...
Pak Harrymu došel mnohem jednodušší způsob, který by tolik neohrožoval tajemství obraceče času.
"Děkuji, Deane!" řekl Harry hlasitě. "Ernie, mohl by ses rozhlédnout okolo místa, kde Neville spadl, a mrknout se, jestli bys tam nenašel jeho pamatováček?"
Lidé vypadali ještě zmateněji.
"Prostě to udělej," řekl Terry Boot. "Bude to zkoušet dál a dál, dokud něco nezafunguje, a děsivé na tom je, že -"
"U Merlina!" zalapal po dechu Ernie. Držel Nevillův pamatováček."Je tady! Přímo kam spadl!"
"Cože?" zaječel pan Goyle. Sklonil zrak a spatřil...
...že pořád drží Nevillův pamatováček.
Nastalo docela dlouhé ticho.
"Ehm," řekl Dean něco, "to není možné, že jo?"
"Slepé místo," řekl Harry. "Udělal jsem se tak zvláštním, že to vesmír na chvilku vyhodilo z konceptu a zapomněl, že Goyle už toho pamatováčka sebral."
"Ne, počkej, chci říct, tohle rozhodně není možné-"
"Promiň, nečekáme tu snad, abysme si zalétali na košťatech? Ano, čekáme. Takže zmlkni. Každopádně, teď, když jsem se zmocnil Nevillova pamatováčka, je souboj u konce a Gregory Goyle musí stáhnout všechny nároky na pamatováček, který drží a dát mi ho. Tak zněla pravidla, vzpomínáte si?" Harry natáhl ruku a kývl na Ernieho. "Jen ho sem hoď, protože nikdo se ke mě nesmí přiblížit, dobrá?"
"Počkat!" vykřikl zmijozel – Blaise Zabini, nebylo pravděpodobné, že tohle jméno by Harry zapomněl. "Jak víme, že je tohle Nevillův pamatováček? Mohl tam prostě upustit jiný pamatováček -"
"Zmijozelův duch je v tomto jedinci silný," řekl Harry s úsměvem. "Ale máš mé slovo, že ten, který drží Ernie patří Nevillovi. Bez komentáře pokud jde o ten, který drží Gregory Goyle."
Zabini se otočil k Dracovi. "Malfoyi! Chceš snad dovolit, aby mu tohle prošlo-"
"Ty zmlkni," zahučel pan Crabbe stojící za Dracem. "Pan Malfoy nepotřebuje, abys mu ty říkal, co má dělat!"
Hodný poskok.
"Moje sázka byla s Dracem ze vznešeného a starobylého rodu Malfoyů," řekl Harry. "Ne s tebou, Zabini. Udělal jsem to, o čem pan Malfoy prohlásil, že by to rád viděl, a pokud jde o posouzení sázky, nechávám to na panu Malfoyovi." Harry naklonil hlavu k Dracovi a trochu nadzvedl obočí. To by mělo Dracovi umožnit dostatečně si zachovat tvář.
Ticho.
"Přísaháš, že tohle skutečně je Nevillův pamatováček?" řekl Draco.
"Ano," řekl Harry. "Ten, který se k Nevillovi vrátí a původně byl jeho. A ten, který drží Gregory Goyle náleží mně."
Draco rázně přikývl. "Pak nebudu zpochybňovat slovo vznešeného a starobylého rodu Potterů, bez ohledu na to, jak zvláštní to celé bylo. A vznešený a starobylý rod Malfoyů rovněž dodrží své slovo. Pane Goyle, dejte to panu Potterovi-"
"Hej!" řekl Zabini. "Ještě nevyhrál, ještě nedrží-"
"Chytej, Harry!" řekl Ernie a hodil mu pamatováček.
Harry pamatováček snadno zachytil, vždycky měl dobré reflexy. "Tady," řekl, "vyhrál jsem..."
Hlas se mu vytratil. Všechny hovory umlkly.
Pamatováček se v jeho rukou rudě rozzářil, svítil jako miniaturní slunce, které i v prudkém denním světle na zem sesílalo stíny.
Čtvrtek.
Pokud byste chtěli být přesní, 17:09 ve čtvrtek odpoledne, v kanceláři profesorky McGonagallové, po výuce létání. (S extra hodinou, kterou mezi to Harry vtěstnal.)
Profesorka McGonagallová seděla na své stoličce. Harry se škvařil na židli před jejím stolem.
"Profesorko," řekl Harry sevřeným hlasem, "Zmijozel mířil hůlkami na Mrzimor, Nebelvír mířil hůlkami na Zmijozel a nějaký idiot zakřičel k vytažení hůlek v Havraspáru, a já měl přibližně pět vteřin, abych zabránil, aby celá záležitost nabrala pekelné obrátky! S ničím jiným jsem nedokázal přijít!"
Profesorčina tvář byla pobledlá a vzteklá. "Obraceč času nesmíte používat tímhle způsobem, pane Pottere! Nerozumíte snad definici tajemství?"
"Oni nevědí, jak jsem to udělal! Prostě si myslí, že dokážu lusknutím prstů dělat vážně divné věci! Udělal už jsem i jiné divné věci, takové, které by byly neproveditelné i s obracečem času, a udělám jich ještě víc, tenhle případ ani nebude vyčnívat! Musel jsem to udělat, paní profesorko!"
"To jste tedy nemusel!" odsekla profesorka McGonagallová. "Potřeboval jste jen dostat onoho anonymního zmijozela zpátky na zem a přimět ostatní, aby uklidili hůlky! Mohl jste ho vyzvat k partičce explodujícíh skořápek, ale ne, vy jste takovým nápadným a zbytečným způsobem musel použít obraceč času!"
"Nic jiného mě nenapadlo! Ani nevím, co to jsou explodující skořápky, souboj v šachách by nepřijali a pokud bych vybral přetahování, prohrál bych!"
"Pak jste měl vybrat přetahování!"
Harry zamrkal. "Ale to bych prohrál-"
Harry se zarazil.
Profesorka McGonagallová vypadala velmi rozzlobeně.
"Omlouvám se, profesorko McGonagallová," vypravil ze sebe Harry sevřeným hlasem. "To mě upřímně nenapadlo, a máte pravdu, mělo mě to napadnout, bylo by skvělé, kdyby ano, ale prostě jsem na to vůbec nepomyslel..."
Harrymu se vytratil hlas. Náhle mu bylo zřejmé, že měl spoustu jiných možností. Mohl požádat Draca, aby něco navrhl, mohl požádat ostatní... jeho použití obraceče času bylo nápadné a zbytečné. Bylo tu obrovské pole možností, proč si zvolil právě tuhle?
Protože spatřil způsob, jak vyhrát. Vyhrát nedůležitou tretku, kterou by učitelé panu Goylovi beztak zabavili.
Úmysl vyhrát. Ten ho dostal.
"Omlouvám se," řekl Harry znovu. "Za svou pýchu a za svou hloupost."
Profesorka McGonagallová si přejela rukou přes čelo. Zdálo se, že část jejího hněvu se vytratila. Ale její hlas nadále zněl tvrdě. "Ještě jedna podobná ukázka, pane Pottere, a budete muset vrátit obraceč času. Je vám to naprosto jasné?"
"Ano," řekl Harry. "Rozumím a omlouvám se."
"Pak, pane Pottere, si můžete obraceč času prozatím ponechat. A při zvážení rozsahu pohromy, které jste přeci jen zabránil ani nestrhnu Havraspáru žádné body."
Plus byste nemohla vysvětlit, proč jste ty body strhla. Ale Harry nebyl tak hloupý, aby to řekl nahlas.
"Ale co mě trápí je, proč se ten pamatováček tak rozzářil?" řekl Harry. "Znamená to, že mi byla vymazána pamět?"
"To mě také trápí," řekla profesorka McGonagallová pomalu. "Kdyby to bylo tak jednoduché, pak by soudy pamatováčky používaly, a to nedělají. Podívám se na to blíže, pane Pottere." Povzdychla si. "Teď můžete jít."
Harry se začal zvedat ze židle, pak zaváhal. "Um, promiňte, je tu ještě něco, co jsem vám chtěl říct-"
To škubnutí bylo sotva viditelné. "O co se jedná, pane Pottere?"
"O profesora Quirrella-"
"Pak si jsem jistá, pane Pottera, že to nemůže být nic důležitého," spěšně odvětila profesorka McGonagallová. "Slyšel jste přece pana ředitele, že nás nemáte obtěžovat s žádnými malichernými stížnostmi na profesora obrany?"
To Harryho docela zmátlo. "Ale tohle by mohlo být důležité, včera jsem dostal tenhle náhlý pocit zkázy, když-"
"Pane Pottere! Já mám rovněž pocit zkázy! A můj pocit zkázy mi říká, že tuhle větu nesmíte dokončit!"
Harrymu klesla čelist. Profesorka McGonagallová uspěla, nezmohl se na slovo.
"Pane Pottere," řekla profesorka McGonagallová. "pokud byste zjistil cokoli zajímavého o profesoru Quirrellovi, prosím, nezdráhejte se o tom se mnou, nebo s kýmkoli jiným nepromluvit ani slovo. Teď si myslím, že už jste promarnil dost mého cenného času-"
"To se vám nepodobá!" vyhrkl Harry. "Omlouvám se, ale tohle je prostě neuvěřitelně nezodpovědné! Z toho, co jsem slyšel, je na pozici učitele obrany uvržena nějaká kletba, a když už víte, že se něco pokazí, myslel bych si, že budete ve střehu na-"
"Pokazí, pane Pottere? Rozhodně doufám, že ne." Profesorčina tvář postrádala jakýkoli výraz. "Potom, co byla profesorka Blakeová minulý únor přistižena v kumbálu hned se třemi zmijozelskými páťáky, a potom, co o rok dříve profesorka Summersová ve svých učitelských povinnostech selhala tak dokonale, že si její studenti mysleli, že bubák je nějaký druh nábytku, by bylo prostě příšerné, kdyby se nějaký zádrhel s naším neobyčejně schopným profesorem Quirrellem dostal k mé pozornosti teď, a troufám si tvrdit, že většina našich studentů by selhala ve svých N.K.Ú. a O.V.C.Í.ch."
"Chápu," řekl Harry pomalu, celé si to přebíral. "Takže jinými slovy: ať už je s profesorem Quirrellem špatně cokoli, vy to až do konce školního roku zoufale nechcete vědět. A vzhledem k tomu, že právě máme září, by klidně mohl v přímém přenosu zabít předsedu vlády a, co se vás týká, s tím vyváznout."
Profesorka McGonagallová na něj bez mrknutí upírala zrak. "Jsem si jista, že takové prohlášení bych nikdy neschválila, pane Pottere. V Bradavicích se snažíme být proaktivní vůči čemukoli, co ohrožuje studijní výsledky našich žáků."
Jako například vůči havraspárským prvákům, kteří nedokáží udržet ústa na zámek. "Myslím, že jsem vás dokonale pochopil, paní profesorko."
"Ach, o tom pochybuji, pane Pottere, o tom velice pochybuji." Profesorka McGonagallová se naklonila dopředu, její tvář byla znovu napnutá. "Vzhledem k tomu, že jsme spolu hovořili už i o mnohem citlivějších záležitostech, budu mluvit upřímně. Vy a jen vy jste nahlásil tento záhadný pocit zkázy. Vy a jen vy jste magnetem na chaos, s jemuž podobným jsem se ještě nesetkala. Po našem malém nákupním výletu do Příčné ulice, a potom po Moudrém klobouku a po dnešní malé epizodce, je mi jasné, že je mi souzeno sedět v ředitelně a naslouchat nějaké nehorázné historce o profesoru Quirrellovi, ve které vy a jen vy budete hrát hlavní roli, a po které nám nezbyde jiná možnost, než ho vyhodit. S tím už jsem se smířila, pane Pottere. A pokud se ta smutná událost odehraje před májovými idami, pověsím vás z bradavických hradeb za vaše vlastní vnitřnosti a do nosu vám naliju ohnivé šváby. Teď můžete říct, že jste mě dokonale pochopil."
Harry přikývl, oči doširoka vytřeštěné. Pak, po vteřině: "Co dostanu, pokud se mi to podaří odložit na poslední školní den?"
"Zmizte z mé kanceláře!"
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Jedná se o otázku, jestli, pokud počítač dokáže zkontrolovat řešení nějakého problému, znamená to také, že je ho schopný vyřešit.