Prekvapenie od Jacomo

Čáry a zaříkadla

napsala: sshg316
originál viz http://www.fanfiction.net/s/4080797/1/Bewitchments_and_Charmes

Shrnutí:

Knížky byly pro Hermionu vždycky kamarádky… dokud ji jedna z nich doslova nesvázala s nesnesitelným Dracem Malfoyem. Vysvobození se zdá nemožné – budou schopni překonat minulost, nebo zůstanou slepení navždycky? Napsáno pro DMHG Fiction Exchange.

Poznámka překladatelky:

Tohle měl být můj Valentýnský dárek pro Jimmi, Elzu, Solace, Rapidez, Eggy a všechny další překladatelky, jejichž práce na této stránce s láskou a nadšením čtu. Bohužel se proti mně spikla technika a můj zaměstnavatel, takže se mi jednak povídku nepodařilo přeložit celou naráz, jednak jsem nestihla ani první část poslat ve správný den. Nicméně doufám, že vás v pořád ještě dlouhých zimních večerech potěší i tato první opožděná třetina. Další by mohly následovat cca v týdenních intervalech.

* * *

„Někde by to tu mělo být,“ mumlala si pod nos dívka s huňatou hřívou vlasů, zatímco štíhlými prsty přejížděla po hřbetech unikátních svazků. Když dokončila prohlížení jedné police, povzdechla si a přesunula se k další.

Knihovnu oddělení záhad představovala temná, ponurá místnost s vysokými regály, které sahaly od podlahy ke stropu a byly přeplněné vzácnými a starobylými texty. Šlo spíše o uchovávání vědomostí než o skutečnou knihovnu – vždyť kdo by si chtěl číst v tak pochmurném prostředí? Nebyly tu stoly, židle a ani žádné pohodlné výklenky, do kterých by se člověk uvelebil a na celé odpoledne se zabral do pročítání nějaké zajímavé knížky…

Někdy jí knihovna v Bradavicích opravdu chyběla.

„Lumos,“ pronesla a zamířila do spoře osvětleného kouta. Se zasténáním se sehnula k nejnižší polici a přiblížila k ní rozsvícenou hůlku, aby na názvy knih lépe viděla. Ten pohyb rozvířil vrstvu prachu na podlaze, takže mohutně kýchla. Klekla si a ze rtů jí sklouzlo otrávené zaklení. Už nejméně po tisící si přála, aby oddělení záhad nemělo kvůli snaze ochránit neporušenost starobylých textů umístěno na všech knihách i na celé místnosti kouzlo odpuzující magii; jinak by použila obyčejné accio na ztracené předměty a bylo by to. Unavená a naštvaná na to, jak dlouho jí bude ten jednoduchý úkol trvat, dosedla zprudka na paty.

„U Merlinovy brady!“ posteskla si podrážděně. „Slyšel kouzelnický svět někdy něco o Deweyově knihovnické soustavě?“ *)

Zasunula si zbloudilý pramen vlasů za ucho a na kolenou pokračovala v pracném pátrání. Byla tak zabraná do práce, že nezaslechla, jak se dveře knihovny otevřely a ani si nevšimla zrádného klapání kroků po kamenné podlaze.

„Víš, Grangerová,“ protáhl arogantní, lehce pobavený hlas, „vždycky jsem věděl, že tě jednou budu mít před sebou na kolenou. Skutečně si přeju, aby sis k tomu vybrala lepší místo – ta podlaha, po které se plazíš, je pěkně špinavá. Ale v tom případě předpokládám, že se tam cítíš jako doma.“

Hermiona protočila oči a vzhlédla k nafoukanému obličeji svého trapiče. „A o špíně bys měl vědět všechno, že, Malfoyi? Pokud si dobře vzpomínám, ty sám jsi byl na kolenou v blátě už několikrát.“

Posměšná poznámka o jeho minulosti coby mladého Smrtijeda trefila do černého. Bez vzrušení sledovala, jak se mu z očí vytrácí odlesk pobavení a nahrazuje ho obvyklý výraz chladného opovržení. Rty, které váhavě balancovaly mezi culením a úsměvem, se zkroutily do jízlivého úšklebku.

„To ušlo,“ odpověděl Malfoy a smetl si z rukávu hábitu smítko prachu. „Vtipné, ale poněkud okaté, nemyslíš?“

Hermiona zavrtěla hlavou a tiše si povzdechla. Zajímalo by jí, proč mají tak naléhavou potřebu se vzájemně napadat. Malfoy patřil stejně jako ona k Těm, o nichž se nemluví, takže často pracovali na stejných úkolech. Oba byli inteligentní a své práci se věnovali do nejmenších podrobností, přičemž většinu času spolu zvládli po pracovní stránce vycházet docela dobře… i když se během dne tu a tam hašteřili. Většinou to ale bylo celkem neškodné; Hermiona si vzpomínala jen na pár případů, kdy to přerostlo v hlasitou hádku. Od té doby, co chodili do Bradavic, ji nenazval mudlovskou šmejdkou, ačkoliv kolem toho několikrát kroužil. Přesto mu podle jejího názoru přinášelo příliš velké potěšení, když ji mohl naštvat… a ona také bohužel nedokázala vždycky držet jazyk za zuby.

Kupodivu to byl obvykle Malfoy, kdo z rozepře vycouval, a to i když byl tím, kdo si začal. Od války dospěl, ale Hermiona se často podivovala nad tím, jak se změnil. Byl uvolněnější a zároveň napjatý, přívětivější a zároveň odtažitý, drsně upřímný a zároveň vyhýbavý – a to všechno najednou. Ať už se s ním dělo cokoliv, rozhodně ji mátl a přiváděl ji k šílenství.

Hermioně se nelíbilo být zmatená; znamenalo to, že něčemu nerozumí, a to pro ni bylo prostě nepřijatelné.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se přísně neutrálním hlasem. Na malfoyovský výbuch hněvu neměla ani čas, ani trpělivost.

Poněkud teatrálně se rozhlédl po knihovně. „Vzhledem k tomu, že jsem v knihovně, domnívám se, že hledám knihu,“ pronesl pomalu a až s přepečlivou výslovností, jako kdyby mluvil s dítětem.

Rozhodla se jeho poslední snahu o vyprovokování ignorovat, spolkla kousavou poznámku, která se jí drala na jazyk, a místo toho odpověděla upjatě: „To mi došlo. Jelikož pracujeme na stejném projektu, troufám si hádat, že taky hledáš unikátní výtisk Čar a zaříkadel starodávných a zapomenutých.“ **)

Na to Malfoy protočil oči: „Samozřejmě, že hledám. Už jsi tady hodiny. Nakonec mě poslali, abych vyzvedl tebe… i tu knihu.“

Hermiona mrzutě zaskřípala zuby. „Řekla jsem, že ji najdu, a udělám to. Co myslíš tím, že jsem tu hodiny? To není možné, abych tu byla tak dlouho.“

„Ale ano, je,“ usekával s důrazem na každé slabice. „Odešla jsi sem těsně před obědem a teď už je pomalu půl čtvrté.“

Překvapením jí poklesla čelist, a tak ji rychle zavřela; nedá mu možnost přirovnávat ji k rybě. Opožděně si uvědomila, že stále klečí na podlaze, a začala si stoupat. Bohužel se zvedala příliš rychle, sklouzla jí noha a podvrkla si kotník. Poslepu sáhla po nejbližší polici, aby se jí zachytila, jenže už bylo pozdě; ztěžka dopadla na studenou a tvrdou zem.

V tom uslyšela zatleskání.

„No skvělé, Grangerová! Naprosto graciézní.“

Probodla ho pohledem. Vlasy se jí ježily všemi směry, a přestože jen klečela, oblečení měla celé zaprášené. Malfoyovo pobavení bylo díky cukání koutků a lehké známce vřelosti v jindy ledově šedých očích jednoznačné.

„Buď. Zticha.“

Tváře jí zčervenaly ponížením, že se baví na její účet. Musela ze sebe udělat pitomce zrovna před ním? Byla příšerně naštvaná, ale rozhodnutá zachovat klid před tím mizerou, který se nad ní tak arogantně tyčil… i přesto, že jeho stříbřitě šedé oči jiskřily veselím.

„Ty jsi mi tedy gentleman,“ pronesla sarkasticky. „No? Pomůžeš mi nebo ne?“ Na mou duši! pomyslela si. Musí se chovat jako ten nejnadutější, nejnafoukanější, nejsobečtější, nejsebestřednější, nejsnobštější –

Malfoyovy prsty jí těsně obemkly nadloktí a mladík ji drsně vytáhl nahoru.

„Stačilo říct,“ poznamenal ploše. Jeho výraz postrádal veškeré emoce a on sám ji pustil bez dalších poznámek.

Vzdorovitě pozvedla bradu, přimhouřila oči a stručně odpověděla: „Díky.“

Malfoy zareagoval studeným úsměvem a odvrátil se, ale ještě předtím stihla Hermiona postřehnout jeho neklid, jako kdyby se cítil v rozpacích. Ale proč? Ne, musela si jeho výraz špatně vyložit. Jeho čistokrevná přecitlivělost byla pravděpodobně zdrcená z toho, že se jí dotkl. Mizera jeden.

„Potřebujeme najít tu knihu, Grangerová. Kde už jsi hledala?“ rozmáchl se rukou kolem sebe a začal zkoumat regály.

Hermiona ho ostražitě sledovala a mnula si potlučený bok. Uznávala, že ve dvou jim hledání té rozmarné knihy půjde rychleji. Rozhodnutá bavit se s ním, co nejmíň bude nutné, stručně ukázala na police, které už prohledala.

Vykročili na opačné strany a pátrání po Čárech a zaříkadlech začalo.

ooo0ooo

Po dvaceti minutách nebyli nalezení oné knihy o nic blíž, než když Hermiona před čtyřmi hodinami poprvé vstoupila do knihovny. Měla chuť tlouct hlavou o zeď. Z hodin bezvýsledného hledání ji bolel krk a záda a byla víc než připravená odejít okamžitě domů a rozpustit se v krásně teplé vaně. Protáhla se a podepřela si rukama ztuhlý kříž.

„Tohle je poslední knihovna, Grangerová,“ ozval se za jejími zády Malfoy. „Mělo by to být tady.“

Na odpověď byla příliš unavená, takže jen přikývla. Malfoy začal od horních polic, protože byl vyšší, a tak se pustila do těch dolních. Protřela si oči a zívla. Až tu knihu objeví, měla v úmyslu vyhledat potřebné informace a pak použít Incendio. No, možná ne. Přece jen to je kniha. Po zralém uvážení se rozhodla, že by ji možná víc uspokojilo, kdyby vyhledala ty, kteří jsou odpovědní za neexistenci katalogizačního systému knihovny, a místo knihy proklela je.

Během pár minut, kdy oba začali každý z jedné strany polic, se sešli uprostřed. Byla tu. Samozřejmě, musela to být ta poslední kniha, na té úplně poslední polici, v té úplně poslední krabici.

„Díky Merlinovi,“ vydechla Hermiona a sáhla po knize. Než ji ale mohla uchopit, předběhla ji bledá ruka s dlouhými prsty, chňapla po knize a vytáhla ji z police.

„Už se o to postarám. Můžeš jít,“ pronesl přezíravě a mávl rukou přímo ke dveřím.

Hermiona na něj vytřeštila oči. Po všech těch nervech! Pobouření z jeho arogantního chování se slilo do proudu úsečných slov: „Tak to ne! Okamžitě mi ji dej, Malfoyi. Hledáním té knihy jsem strávila celé odpoledne. To já najdu to kouzlo, které potřebujeme, a já vypracuju konečnou zprávu!“ Sáhla po knize, popadla ji a škubla s ní k sobě.

Jenže Malfoy ji nepustil.

„Řekl jsem, ať jdeš domů. Podívej se na sebe. Jsi uštvaná – mimochodem vypadáš jako maškara; oči máš od toho všeho prachu zarudlé a sotva stojíš na nohou. Co tě vede k myšlence, že v tomhle stavu zvládneš tu knihu přečíst, natož ji pochopit? Jdi domů.“ Poslední slovo bylo doprovázené prudkým škubnutím, které způsobilo, že Hermiona zavrávorala a chytila se knihy ještě pevněji.

Slova, kterými popsal její zevnějšek, ji nadzvedla – žádná žena si nepřeje, aby ji nějaký muž označil za maškaru. A co hůř, on dokonce nadhodil, že není schopná dělat pořádně svou práci – což je něco, co v žádném případě nemohla tolerovat. Místo toho, aby kolem sebe mlátila hlava nehlava, rozhodla se zasáhnout to, co ho bude bolet nejvíc – jeho pýchu.

„Aha, ty bys byl rád, kdybych to nezvládla? Pátrám tu hodiny a ty přijdeš na dvacet minut a shrábneš všechnu chválu, jo? Předpokládám, že by mě to nemělo překvapovat,“ pokračovala a rysy jí zkřivil netypický úšklebek. „Malfoyové zkrátka nechají všechnu práci ostatním, zatímco oni se pak vyhřívají v paprscích slávy.“ Po těch slovech vzdorovitě škubla knihou.

„Mrcho,“ poznamenal Draco klidně, ačkoliv vztek, který mu plál v očích, jeho korektní výraz popíral.

Hermiona, unavená a plná pocitu marnosti, také stále lpěla na svém hněvu, a tak odsekla. „Nenávidím tě!“ zasyčela, znovu trhla knihou a probodla ho pohledem. Nebyla to tak úplně pravda. Uvědomovala si, že její slova jsou přehnanou reakcí, která nepochází jen z únavného úkolu, ale také z let neustálého hašteření a ostrých poznámek. Ve skutečnosti to bylo tak, že už byla z těch dlouhotrvajících bojů s ním otrávená. Ale ať je prokletá, jestli se tomu mizerovi omluví. Jeho reakce na její prudké prohlášení ji nicméně překvapila.

Malfoyova tvář se zkřivila vztekem. Prudce sebou trhl tak, že do něj Hermiona narazila. Kniha zůstala uvězněná mezi nimi. Mračil se a drsný šepotem pronesl: „Ujišťuji tě, že ten pocit je vzájemný.“

V tom okamžiku z knihy, kterou drželi, vystřelilo rudé světlo, rozvlnilo a rozčeřilo okolní vzduch jako stuha a poté se zaměřilo nejprve na Hermioninu levou ruku a pak na Dracovu pravou.

„Co? Ne!“ vyjekla Hermiona a její hlas rezonoval místností, zatímco se pás světla utahoval, pulsoval magií a tlačil jí dlaň k obalu knihy.

Vypadalo to, že se čas zastavil. Sledovala, jak se rudá záře změnila na oslepující bílou, světlo se kroutilo a sílilo, dokud se nezformovalo do válcovité trubky proudícího z jejich rukou ke stropu. Ještě jednou je obklopil výron magie, pak znovu a poté světlo pohaslo. Magie dokončila svůj úkol a vrátila se do knihy.

„Ne! Sakra, sakra, sakra!“ Hermiona si bylo dobře vědoma toho, co se právě stalo, ale musela to zkusit; snažil se odtrhnout ruku z knihy, ale magie jí k ní přitiskla dlaň ještě víc. Nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. V hlavě jí vířila směsice pocitů a myšlenek: únava, hněv, smutek, marnost, hysterie. Nakonec zvítězil smích, který Malfoye vyplašil, což ji přimělo rozesmát se ještě víc, dokud jí po tvářích netekly slzy a nelapala po dechu.

„Jaký ďas tě popadl, Grangerová? Mluv!“ zařval Malfoy, oči doširoka rozevřené úžasem a zmatením.

„Ach, bohové,“ vyprskla Hermiona, zatímco se snažila znovu získat rovnováhu. „Ta kniha… tak kniha nás k sobě připoutala. Nás!“ Téměř se zhroutila v dalším záchvatu smíchu; zlomila se v pase a volnou rukou si držela břicho.

Malfoy ztuhl: „Připoutala nás k sobě? Proč?“

„P-protože,“ snažila se Hermiona nezalknout se smíchy, „si myslí, že jsme… milenci!“

„Cože?“

Vážně přikývla, i když jí při tom uniklo zachichotání. „Četla jsem nejnovější vydání téhle knihy ve čtvrtém ročníku v Bradavicích. V posledních edicích museli být magické vlastnosti odstraněny. V každém případě obsahuje část o čárech a zaříkadlech týkajících se vztahů… a jedním z nich je Vazba. Jsou tam vysvětleny další nezvyklé typy Vazeb, každá se specifickým účelem. Bylo to naprosto fascinující, ve skutečnosti–“

„K věci, Grangerová,“ zabručel Malfoy.

Znovu se rozhihňala – Merline, přála si, aby se mohla přestat smát – přikývla a spěšně pokračovala. „Jedna z Vazeb je pro rozhádané milence. Stačí, když jeden z páru drží knihu a hádka vyvolá v obou silný emoční zmatek, a magie se aktivuje. Přiměje to oba zůstat v těsné blízkosti v naději, že vztah může být zachráněn.“

„Myslíš tím, že jsme k té knize přilepení?“ zeptal se. V hlase mu znělo zděšení.

Hermiona automaticky polkla a její smích se okamžitě vytratil; tohle se mu nebude líbit. „Ano.“

Draco vytřeštil oči a okamžitě se snažil stáhnout svou ruku z knihy… několikrát… ale nešlo to.

„Do prdele,“ vydechl. „Počkej chvíli. Řekla jsi, že to bylo určeno milencům. To my dva očividně nejsme. Jak se to tedy sakra mohlo stát?“

Hermiona na něj hleděla s vážným výrazem a pomalu vysvětlovala: „Víš, co se říká, Malfoyi: 'Mezi láskou a nenávistí je tenká hranice.' Kniha to zřejmě nerozlišuje.“

„To musí být vtip.“ Draco rychle volnou rukou vytáhl z pravého rukávu hůlku a několik příštích minut strávil opětovným vysíláním Finite Incantatem. Poté s pocitem marnosti zvrátil hlavu dozadu a upřel oči k jakémusi neurčitému bodu na stropě.

„Mohla jsem ti říct, že to nebude fungovat,“ zabručela Hermiona.

Malfoy k ní stočil pohled: „Jak se to zlomí? Jak se z toho dostaneme?“

Trochu se přikrčila a odpověděla: „Omluvíme se jeden druhému.“

„Nádhera. Strašně mě to mrzí, Grangerová,“ pronesl mechanicky, jako kdyby tušil, že tady půjde o víc než jen o prostou omluvu.

Měl pravdu.

Hermionin zrak na okamžik zabloudil k červené vazbě knihy a dívka si zhluboka povzdechla. „Omluva musí být vzájemná a upřímná… od obou stran.“

Malfoy hlasitě zasténal a nakrátko zavřel oči, jako kdyby tím dokázal celý problém vymazat. Přes rty mu uniklo slabé nevěřící uchechnutí.

„Tak to jsme v pěkném průseru.“

 

Konec 1. části

Poznámka překladatelky:

*) Deweyova knihovnická soustava viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Dewey%C5%AFv_desetinn%C3%BD_syst%C3%A9m

**) Kniha je kanonická – v Ohnivém poháru hledá Hermiona radu pro Harryho druhý úkol v knize, která se v české verzi jmenuje „Zaříkání a kouzlení starodávná a zapomenutá“. Já jsem název trochu pozměnila, protože původní Medkův překlad se mi do tohoto textu příliš nehodil.

• 3Počet článkov:
• 9374Celkovo čítané:
• 0Celkom koment.: