Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 30. Vzkaz v láhvi

Když Belatrix konečně vyšla z ošetřovny, věděla, že něco není v pořádku. Studenti, které míjela na chodbách, vypadali všichni vyděšeně. To vlastně nebylo nic neobvyklého, všichni se v její přítomnosti tvářili víceméně stejně. Ale tentokrát to nebyla ona, kdo je rozechvíval. Důkaz: všichni si šeptali na celé kolo (přestože podle nových pravidel neměli na chodbách prohodit ani slovo), naprosto ignorovali přítomnost Smrtijedky a jejich vyděšené pohledy nesměřovaly na ni. Něco se muselo stát.

Navzdory únavě a obavám, které se v ní za posledních pár dní nahromadily, se Belatrix zatvářila zarputile a popadla za rameno nejmenšího a nejmrštnějšího kluka z první skupiny, kterou uviděla. Kluk, soudě podle jezevčího erbu a žlutočerného ošacení prvňák z Mrzimoru, vyděšeně vypískl a Belatrix se ulevilo, když viděla, že neztratila na věrohodnosti. Trochu ji to povzbudilo.

„Zpívej, ptáčku…“ zamňoukala a přiblížila svou tvář k jeho. Chlapeček schoval hlavu do límce, jako by chtěl zmizet v uniformě. „O čem to tady cvrlikáte? Copak nevíte, že na chodbách je zakázáno si povídat? Mám požádat pana a paní Carrowovy, aby vám připomněli pravidla?“

Chlapec spěšně zavrtěl hlavou a oči se mu rozšířily strachem. Všichni jeho kamarádi kolem něj ztuhli a zachvěli se.

„Paní, prosím…“ chlapec se zarazil, když se Belatrix rozhodla přitvrdit. Samozřejmě nehodlala chudáka kluka mučit jen za to, že jí něco pošeptal, nebo ho dokonce někomu nahlásit, jen chtěla, aby tomu uvěřil. Nebyla přece Alekta Carrowová.

Přimhouřila oči a tentokrát ho chytila za límec: „Řekni mi, o čem jsi mluvil.“

„Chytili lidi zodpovědné za požár v sedmém patře, madame!“ zasáhla Hannah Abbottová, která zpovzdálí pozorovala scénu.

Překvapená Belatrix povolila sevření mrzimorova límce a Hannah využila příležitosti a zatáhla ho za paži. Zatímco Belatrix zpracovávala informace, Hannah se naklonila k chlapcovu uchu a pošeptala mu, aby se uchýlil do jejich společenské místnosti. Chlapec se vší silou svých malých nožiček rozběhl a okamžitě zmizel.

Belatrix se opatrně přiblížila k Hannah, která ztuhla a srdce se jí rozbušilo. Udržela si však vzpurný výraz a Belatrix se usmála. Byla to mnohem menší legrace, když se jí děti postavily. Vyděšení ptáčci byli její oblíbené hračky, ale tahle… měla odvahu. A to Belatrix respektovala.

„Moc ti děkuji,“ pronesla prostě a zamířila k Velké síni.

„K vašim službám, paní Lestrangeová,“ posmívala se jí Hannah a z jejího tónu vyzařovalo pohrdání.

Belatrix otočila hlavu a drze na ni mrkla. „Ale nepřeháněj to, zlatíčko.“

Hannah ji sledovala, jak odchází, a svraštila obočí. Zatraceně, co to do Nevilla a Ginny vjelo…, pomyslela si, když se vracela do další třídy. Jestli je budou mučit a budou mluvit o Brumbálově armádě, je po nás…

*****

Belatrix vstoupila do Velké síně a uviděla, že je prázdná, až na Voldemorta, dva studenty klečící na tvrdém kameni a... Rodolfuse. Pět měsíců o něm neslyšela a teď byl všude. Belatrix potlačila zaklení a statečně se přiblížila. Viděla, že Voldemort z ní od chvíle, kdy otevřela dveře, nespustil oči.

„Pane…“ pozdravila ho a zcela ignorovala Rodolfusův trpký pohled, který jí věnoval.

Voldemort neodpověděl a Belatrix měla podivný dojem, že ho svírá chladný hněv. Takový ten tichý, ale neméně nebezpečný hněv. Byl snad namířen proti ní? Nebo na ty děti? Na koho vlastně? Otočila se ke dvěma teenagerům klečícím na podlaze a okamžitě poznala syna Franka a Alice Longbottomových. Jak že se jmenoval křestním jménem? Nigel? Nethel? Ne, Neville. To bylo ono, Neville. A ta dívka vedle něj? S takovými vlasy to musela být ta malá Weasleyová. Belatrix si povzdechla. Ani ji nepřekvapilo, že se ti dva pořád do něčeho pletou. Od začátku roku neustále provokovali.

„Tak tohle jsou naši dva delikventi, kteří nechali na požádání vypálit Síň…“ zamumlala Belatrix a zadívala se na ně. „To jste neměli lepší věci na práci? Já nevím… domácí úkoly nebo tak něco?“

Viděla, jak se na ni Ginny Weasleyová vražedně podívala, zatímco mladý Longbottom zíral na zeď před sebou a tiskl rty.

„Rodolfus je chtěl vyslechnout… důkladněji,“ zasyčel Voldemort a mávl rukou směrem k oběma studentům.

Lestrange k nim přistoupil, postavil se před ně a shlížel na ně ze své plné výšky. Pak znělým hlasem položil první otázku. „Jak jste věděli, že je ukrytý v Komnatě nejvyšší potřeby?“

„Co tam bylo ukryto?“ opáčil Neville, aniž by se na něj podíval.

„Viteál! Kdo ti to řekl?“ zařval Lestrange hrozivě.

Ginny a Neville se na sebe podívali. „Co?“ zeptala se Ginny vzdorovitě.

„To slovo jsem nikdy neslyšel,“ souhlasil Neville nevzrušeně.

Lestrange se na oba podíval a pak se mu na rtech objevil zlý úsměv. Úsměv, který se brzy změnil ve smích. Smích tak chladný a děsivý, že se Ginny na několik vteřin roztřásly ruce. Belatrix se jí nemohla divit. Sama měla podobnou reakci, když svého manžela slyšela smát se poprvé. Lestrange se otočil zpátky k Voldemortovi a ukázal na oba teenagery.

„Něco vědí to, ti malí,“ zabručel, zatímco Voldemort se mračil. Zdálo se, že ho situace baví mnohem méně než jeho učedníka, vzhledem k tomu, že při ní přišel o kus duše. Pak Lestrange bez varování vytáhl hůlku a namířil ji na Ginny. „Crucio!“

Ginny Weasleyová se s hrozným výkřikem zhroutila na zem a svíjela se tam jako červ vytržený ze země. Neville zbledl a několik vteřin ji beze slova pozoroval, jak se kroutí v bolestech. Pak se vzpamatoval a vrhl se směrem k Lestrangeovi, ale svého cíle nedosáhl. Voldemort ho poslal ke zdi a jediným mávnutím hůlky ho přišpendlil ke kameni.

„GINNY!“ rozhodl se Neville křičet, protože se nemohl hýbat. Belatrix se k němu přiblížila, jak nejrychleji dokázala.

„Řekni nám, co chceme vědět, chlapče, a všechno to přestane,“ řekla spěšně, zatímco se Velkou síní stále ozýval Ginnyin křik. „Mluv rychle. Ty víš lépe než kdokoli jiný, jaké účinky má dlouhodobý Cruciatus…“

Neville se na ni podíval. Belatrix to neřekla ve zlém úmyslu, ale spíš jako varování, jako připomínku. V jeho očích však viděla, že si její slova vyložil úplně špatně. Na potvrzení toho plivl jejím směrem.

„Jděte všichni do prdele,“ zařval Neville a marně se snažil vyprostit ze sevření kouzla.

Belatrix našpulila rty a otočila se zpátky k Rodolfusovi, který kouzlo stále nezrušil. Mladá Weasleyová stále křičela bolestí, ale její výkřiky se nyní střídaly s chrčením a začínala se zmítat v křečích.

„Rodolfusi,“ zavolala na něj Belatrix silným hlasem. Ale on ji neposlouchal, byl příliš zabraný do toho, co dělal. Ze zrzčina hrdla se vydralo nechutné žbluňknutí a Belatrix si všimla, že jí mezi rty uniká pramínek nažloutlé žluči. „RODOLFUSI! Ta nám nic neřekne, když budeš pokračovat!“ vyštěkla. Její manžel náhle zamrkal, jako by se probral z transu, a s nesouhlasným mručením ukončil kletbu.

Ginny na podlaze kašlala, plivala a lapala po dechu a Voldemort si nemohl pomoct, ale nad sérií tělesných zvuků, které vydávala, se znechuceně ušklíbl. V jiném věku by se Belatrix takový pohled líbil. Ale teď, když téměř všichni členové její rodiny riskovali, že je potká stejný osud jako tohle nebohé dítě, pokud se k nim někdo dostane, už jí to nepřipadalo tak vtipné jako dřív. Už jen při představě, že by její sestra Narcisa nebo synovec Draco byli takto mučeni celé hodiny, se jí zvedal žaludek.

Rodolfus se sklonil k Ginny a chytil ji za zrzavé vlasy, aniž by počkal, až se dívka vzpamatuje. „Teď odpověz. Kdo ti řekl o viteálu v Komnatě nejvyšší potřeby? A neříkej mi, že o něm víš už od začátku školního roku, jinak by ses k zahájení své malé mise dostala mnohem dřív. Někdo ti to musel říct nedávno. Kdo by to mohl být? Harry Potter?“

Ginny obrátila zarudlé oči jeho směrem a vyplivla další žluč. „Jestli si myslíš, že budu mluvit po takovém nic neříkajícím kouzlu, tak si strč koště do oka, Lestrangi.“ Přimhouřila oči a snažila se ovládnout nekontrolovatelný třes rukou. „Absolutně-nic-jsem-necítila.“

Lestrange zaťal zuby a Belatrix zatajila dech. Ve Velké síni se ozvalo další Crucio a po něm opět Ginnyin srdceryvný křik. Tentokrát Neville pevně zavřel oči a Belatrix si nemohla pomoci, ale pocítila záchvěv obdivu. Merline, vždyť to byly jen děti…

Tentokrát se Ginny začala svíjet v křečích mnohem dřív než předtím. Oči se jí vypoulily, trup sebou divoce škubal a zdálo se, že se s každým škubnutím zvedá ze země.

„PŘESTAŇTE, NIKDO TAM NEBYL! NIKDO JINÝ, přísahám!“ zařval Neville, který znovu otevřel oči, aby slyšel, že Ginny má zase nějaký záchvat. „UDĚLALI JSME TO SAMI! BYL TO HARRY, KDO NÁM ŘEKL O VITEÁLECH.“

Lestrange okamžitě přestal s mučením a podezřívavě pohlédl na Nevilla, který se snažil netvářit příliš úlevně. Jeho odpověď byla jen poloviční lež, protože to byl skutečně Harry (prostřednictvím Ginny), kdo mu řekl o jeho poslání pro Brumbála.

Rodolfus se odvrátil od Ginny a přistoupil blíž k Nevillovi, který byl stále přitisknutý ke zdi. „Ozval se ti v poslední době Harry Potter?“ zašeptal a naklonil hlavu na stranu. Neville měl nepříjemný dojem, že ho zkouší. Mladík zavrtěl hlavou.

„Ne, mám informace z loňského léta…“ odpověděl a snažil se zachovat vážnou tvář.

„Buď zticha, Neville…“ vyhrkla Ginny z podlahy.

Dobrá práce, Ginny, pomyslel si Neville. Tím, že mě požádáš, abych mlčel, uvěří, že skutečně mluvím pravdu.

Vtom se dveře Velké síně otevřely dokořán a dovnitř vstoupil Smrtijed Antonín Dolohov ve společnosti dalšího studenta, kterého držel za límec košile. V tu chvíli Neville věděl, že jsou v háji.

Dolohov za sebou táhl Jimmyho Peakese, čtvrťáka z Nebelvíru, a nemilosrdně ho strkal před Voldemorta. Ten se na něj otráveně podíval.

„Antoníne, copak nevidíš, že teď máme trochu napilno,“ řekl Voldemort unaveně.

„To je právě ono, ten kluk říká, že o těch dvou něco ví,“ řekl Dolohov a bradou ukázal na další dva Nebelvíry po své pravici.

„No?“ hlesl Rodolphus a ignoroval Nevilla, který se díval Jimmyho směrem. Jimmy se opatrně vyhýbal pohledu jeho směrem.

„On… jeden kluk přišel do Bradavic, když požár…“ začal Jimmy. „Schovali ho v nebelvírské věži.“

„Jimmy Peakesi, ty hajzlíku,“ zavrčela Ginny a plazila se k němu po podlaze, jak nejlépe uměla. Jimmy se škrábal pryč z jejího dosahu a Rodolfus dívku kopl do břicha, čímž ji zastavil.

„Ticho, ty malá žížalo,“ zasmál se Rodolphus. „Není hezké přerušovat řeč. Copak tě maminka nic nenaučila?

„A ty, zajímalo by mě, co tě mohla tvoje matka naučit, že jsi tak ubohý…“ opáčila Ginny a vysloužila si další kopanec. Tenhle, mnohem lépe umístěný, jí vyrazil dech a ona začala znovu hlasitě kašlat.

Rodolfus se s širokým úsměvem otočil k Jimmymu. „No tak, chlapče… Jimmy, že?“

Jimmy po chvilce váhání přikývl. Ginny zvedla hlavu a zlostně na něj zahlížela.

„Neznáš náhodou totožnost toho chlapce, o kterém mluvíš?“ zabručel Rodolfus, když Neville zlostně zavrčel.

Belatrix, aniž by si to uvědomila, nenápadně položila konejšivou ruku Nevillovi na hruď. Bylo to zbytečné gesto, protože Neville se nedokázal pohnout od stěny.

„Drž hubu, Peakesi, nebo přísahám, že toho budeš litovat,“ zavrčel Neville a Jimmy zahanbeně sklopil zrak.

„Ano, pane,“ odpověděl Jimmy tichým hlasem. „Loni byl ve Zmijozelu. Myslím, že to byl Theodor Nott.“

Na podlaze Ginny nechala zpocené čelo dopadnout zpět na chladné kamenné desky. Belatrix vrhla ustaraný pohled pánovým směrem a uvědomila si, že tato zpráva je další ranou pro jeho důstojnost, již poněkud otřesenou mnoha zradami posledních týdnů. Připouštěla, že mladý Nott nebyl v poslední době příkladem loajality (stejně jako jeho rodiče, kteří na nějaký čas zmizeli z dohledu), od debaklu v Malfoyově sídle byl dokonce považován za dezertéra, ale to neznamenalo zničení viteálů!

Rodolfus Lestrange se otočil k Voldemortovi a tázavě se na něj podíval. Samozřejmě tu nebyl už několik měsíců, takže potřeboval dost vysvětlování. Belatrix se modlila, aby to nebyla ona, kdo mu je podá. Zdálo se, že se Voldemort, za daných okolností neuvěřitelně klidný, na chvíli zamyslel. Pak obrátil své šarlatové oči na Dolohova a Jimmyho.

„Antoníne, odnes to do kobek a ujisti se, že si bude pamatovat, jak špatné je tak dlouho zadržovat cenné informace.“ Jimmy Peakes otevřel ústa dokořán a vyšel z nich přidušený výkřik, když ho Dolohov táhl za sebou. Neville si nemohl pomoct, ale spokojeně se ušklíbl. Dobře mu tak.

Voldemort si jednou rukou pohladil bradu a otočil se na Ginny, která stále ležela na podlaze u Lestrangeových nohou, a pak na Nevilla, přitisknutého ke zdi vedle Belatrix.

„Rodolfusi?“ nadhodil náhle lehkým tónem.

Rodolfus se k němu otočil a mírně se uklonil. „Ano, pane?“

„Sežeň mi reportéra z novin… hodláme poslat velmi osobní vzkaz drahému panu Potterovi.“

*****

Když se Hermiona probudila, první, co ucítila, byla Malfoyova ruka na jejím břiše. Druhá věc byl závan čerstvého vzduchu na její tváři. Merline, to bylo tak příjemné. Dokonce cítila, jak ji paprsky ranního slunce jemně hřejí na tváři, a pomyslela si, že Blaise musel otevřít okenice a okno, když vstal. To byl ale báječný nápad. Protáhla se a rozhodla se otevřít oči, aby si mohla vychutnat nádherný výhled na modrou oblohu a jarní slunce, o kterém si byla jistá, že ji potká.

Když však otevřela víčka, ve výhledu jí poněkud bránila vysoká tmavá postava. Tmavá a skloněná nad jejich postelí. Hermiona doširoka otevřela oči a zjistila, že stojí téměř tváří v tvář poněkud pohrdavému výrazu Luciuse Abraxase Malfoye. A vydala ze sebe pronikavé zaječení.

„ÁÁÁÁ!“

Vedle ní Draco vyskočil na matraci a v mžiku mávl hůlkou přímo před sebe. Pak si všiml, že vedle Hermiony stojí s pozvednutým obočím jeho otec a znechucení mu téměř vytéká z každého póru kůže.

Draco ucouvl tak prudce, že mu zátylek s žuchnutím narazil do zdi za čelem postele. Okamžitě se schoulil, chytil se za lebku a zasténal, zatímco Hermiona stála zkamenělá po jeho boku, svírala přikrývku a zírala na muže, který na ně hleděl.

V místnosti zavládlo ohromené ticho, během něhož se Hermiona a Lucius Malfoy dlouhou chvíli dívali jeden na druhého.

„Co tady děláte?“ zajíkla se Hermiona a svraštila obočí.

„Nic neříkám, ale myslím na to samé…“ zamumlal Draco, který si stále třel bolavou hlavu.

Hlava rodiny Malfoyů jim zřejmě chtěl něco sdělit, ale pohled na syna v posteli s mudlovskou šmejdkou ho zřejmě připravil o schopnost používat hlas. Pomalým gestem ukázal ukazováčkem na dveře ložnice, které byly dokořán.

Hermiona sledovala jeho gesto očima velikýma jako talíře. „Chcete, abychom šli ven, je to tak?“

Lucius krátce přikývl. Draco upřel na Hermionu pohled, jako by se jí chtěl zeptat, na co si to její otec hraje. Odpověděla mu nechápavým pokrčením ramen. Pak se ve dveřích objevily dvě usměvavé tváře, jedna těsně nad druhou. Draco pozvedl obočí, když si uvědomil, že ty zářivé úsměvy patří Blaiseovi a jeho matce, pojmenoval si je Horní úsměv a Dolní úsměv.

První promluvil Horní úsměv. „Kámo, vážně bys měl jít dolů, Snape dostal geniální nápad.“

Slovo převzal Dolní úsměv: „Nebylo tak těžké se probudit, že ne, miláčkové?“ zavtipkovala Narcisa, zatímco Lucius se na ni zle podíval. „Ráno jsem Luciuse poučila a požádala ho, aby byl hodnější, ale něco mi říká, že k tomu ještě nedospěl…“

„Ale nepovídejte…“ ušklíbla se Hermiona upjatě.

Z přízemí se ozval hlas Molly Weasleyové: „SNÍDANĚ! FREDE, GEORGI, RONALDE, PROBERTE SE Z KÓMATU A POJĎTE SE NAJÍST, PROSÍM!“

„Aha!“ zvedla Narcisa ukazováček. Podívala se dolů, Blaise zvedl oči a vyměnili si potěšené pohledy. „S Molly jsme ráno strávily pečením koláčků,“ prohlásila šťastně. „Kdybych věděla, jaká je to zábava péct, už dávno bych vyklidila panství od našich skřítků… Šup, šup, šup, vstávat, oblékat se, honem, honem!“

A zmizela, s Blaisem v patách.

Hermiona s úsměvem zavrtěla hlavou, ale ztuhla, když spatřila výraz hluboké únavy, který se Luciusi Malfoyovi usadil na tváři. Kousla se do rtů, aby se nerozesmála. Draco se zase na otce díval s nevěřícím výrazem. Nechápal, proč tu stojí a nic nedělá. Na druhou stranu to nejspíš nevěděl ani sám Lucius Malfoy. Otec se synem na sebe chvíli zírali, když se Hermiona rozhodla tuto krajně nepříjemnou chvíli přerušit a vyklouzla z postele, aby si vzala čisté oblečení a šla do svého pokoje. Když o čtyři minuty později znovu míjela otevřené dveře, otec se synem se nepohnuli ani o jediný peroxidový vlas. Hermiona protočila oči a sešla dolů do jídelny.

Všichni (kromě dvou Malfoyů) už seděli u královské snídaně, kterou připravily Molly a Narcisa. Ron už snědl nejméně jeden jahodový koláček, soudě podle červené polevy v koutcích úst. Hermiona se posadila a otevřela ústa, aby si řekla o talíř, ale Molly před ni okamžitě přisunula celý výběr pestrobarevných koláčků spolu s šálkem červeného ovocného čaje. Hermiona zavřela pusu a povytáhla obočí. „No… ehm, děkuji…“ pronesla, trochu v rozpacích z takové ohleduplnosti.

Molly k ní přistoupila zezadu a dala jí polibek na temeno hlavy, než zamířila ke svému místu u stolu.

„A my, mami, nedostaneme talíř jídla a pusu?“ stěžoval si George a nalil si kávu.

„To je škoda, i když jsme její vlastní potomci,“ dodal Fred a zavrtěl hlavou.

„Takže vás nemá nejradši,“ zasmál se Bill, než se přikrčil, aby se vyhnul kousku chleba, který po něm hodil George.

Hermiona vyprskla smíchy a brzy ji následoval i Ron. Spokojeně si povzdechla. Od incidentu na útesu všichni zdvojnásobili své úsilí, aby situaci zlehčili. Dokonce i den předtím, když Remus a Tonksová odcházeli z Lasturové vily za Hermioninými rodiči, ujišťovali Hermionu, že to s ní nemá nic společného. Navzdory všemu, co se v poslední době stalo, se Remus nedokázal přimět k tomu, aby ji považoval za bezprostřední nebezpečí, ale byl by raději, aby Tonksová porodila jejich dítě někde v klidu, v soukromí, toť vše. A až se vrátí, bude čas připravit se na jejich odjezd do Bradavic. Bylo načase konečně se zbavit Nagini a Voldemorta.

Hermioně se při tom pomyšlení sevřelo srdce. Vždycky věděla, že to dopadne víceméně takhle. Až zničí co nejvíce viteálů, budou muset zaútočit na Voldemorta a Smrtijedy tam, kde se skrývali. V tomto případě ve škole čar a kouzel. Hermiona se snažila nemyslet na všechny ty lidi, kteří při tom jistě přijdou o život, a obrátila pozornost zpátky k dvojčatům, která se stále ještě hádala s Billem. Na rty se jí vrátil široký úsměv, když Fred hodil cukr přímo do Billovy misky a hojně ho postříkal kávou za nesouhlasného mručení Fleur, která k němu přispěchala s papírovým ubrouskem.

„Hermiono,“ zavolal Harry od stolu, kde seděl se Snapem. Snape měl svůj obvyklý vážný výraz.

„Blaise říkal, že máte nějaký nápad…?“ nadhodila, když se zvedla s šálkem čaje a koláčky v ruce, aby se posadila o něco blíž k nim. „O co jde?“

Snape a Harry si vyměnili pohledy. „Něco, co Brumbál kdysi doporučil pro podobný případ,“ odvětil Harry a jemně se na ni usmál. Pak ukázal na sebe. „Ten případ jsem byl já.“ Pak obrátil ukazováček na Snapea. „To doporučení bylo pro něj.“

Hermiona se nejprve zamračila, ale trvalo jí jen dvě vteřiny, než pochopila. „Nitrobrana…“ zamumlala, když Snape přikývl. Hermiona se napila čaje a povzdechla si: „Nevím, jestli to bude fungovat proti tomu spojení, které vytvořil Theodor, ale za pokus to asi stojí. Koneckonců, v tuto chvíli nemáme lepší řešení.“

„Ani na vteřinu nepochybuji, že to zvládnete, slečno Grangerová,“ ujistil ji Snape, než se uštěpačně podíval Harryho směrem. „Umění nitrobrany je složitá disciplína pro omezené mozky…“ Harry k němu pomalu otočil hlavu a upřel na něj pohled. „… ale vy jste brilantní, s vámi to bude jednodušší.“

Hermiona se pobaveně usmála. „Toho jsem se nebála,“ řekla a našpulila rty. „Spíš si dělám starosti, že proti této formě magie nebude k ničemu.“

„To nepoznáš, dokud to nezkusíš, Hermiono,“ pronesl Ron, který se k trojici tiše přiblížil. Povzbuzený dočasnou nepřítomností blonďáka se posadil vedle Hermiony a položil jí ruku na paži. Hermiona se mírně napjala, protože dobře věděla, co se za tímto gestem skrývá. Naděje, že ji získá zpět.

„A musíš věřit,“ pokračoval Harry a položil jí ruku na druhou paži.

Hermiona se na něj usmála a přikývla. Pak je otrávené odkašlání přimělo otočit se. Zdálo se, že Draco konečně unikl otcovu vražednému pohledu a oblékl se, aby mohl sejít dolů. S rukama založeným na prsou teď sledoval dva nebelvíry, jak se beztrestně sápou po Hermioně.

„Doufám, že vás neruším,“ protáhl každé slovo.

Ron zavrčel. „A to jsem byl dnes ráno, když jsem vstal, přesvědčený, že ho unesl nějaký obrovský troll a použil ho jako vatovou tyčinku na čištění uší…“ zabručel zrzek, ale přesto sundal ruku z Hermioniny paže. „To se mi asi jen zdálo…“

„Ano, jsem tady,“ opáčil Malfoy a vrhl na něj zlý pohled.

„Pořád vypadáš, jako bys měl na hlavě trollí uši,“ začal Ron a ukázal na Dracovy blonďaté kadeře. „Ale ne, promiň, to jsou tvoje vlasy…“

„Rone!“ okřikla ho Hermiona, ale nedokázala se ubránit úsměvu. Koneckonců dělat si legraci z Malfoye bylo jejich oblíbeným sportem už skoro šest let.

„A ty, do jaké díry museli ponořit ten tvůj hnusný ksicht, že vylezl takhle barevný a s těmi směšnými skvrnami?“ odpověděl Draco a zatnul pěsti.

Ron vyskočil od stolu a přiblížil se těsně k Malfoyovi, tvář zrudlou vztekem. „Jestli chceš, tak já jsem připravený,“ zavrčel. Hermiona a Harry rovněž vstali.

Všichni kolem nich ztuhli a s jistým strachem sledovali tu scénu. Hermiona se snažila Rona odtáhnout za paži, ale marně. „Rone, přestaň, prosím…“ prosila ho, ale on se odtáhl.

„Nech to být, Hermiono, tohle je mezi mnou a jím. Měli jsme si to vyřídit už dávno…“ odvětil Ron, aniž by z Malfoye spustil oči.

„Pro jednou s tebou souhlasím, Vízlíku,“ odpověděl Draco stejným tónem.

„Kluci, proboha, chovejte se slušně,“ křikla na ně paní Weasleyová z druhé strany jídelny.

„Myslíte, že jsou beze zbraně?“ zavtipkoval Blaise a nonšalantně si míchal kávu. „Počkejte, až se pustí do kohoutího zápasu…“

Fred se zasmál a Blaise vrhl pohoršený pohled směrem k oběma soupeřům. Ti si stále hleděli do očí a atmosféra byla stále napjatá.

Hermiona se znovu pokusila o pacifistický přístup a chytila Rona za biceps oběma rukama. „Rone, no tak, prosím…“ Ale nedokázala dokončit větu. A měla k tomu dobrý důvod. Všechno se odehrálo tak rychle, že nikdo neměl čas reagovat.

„TO SNAD NENÍ PRAVDA, HERMIONO, ŘÍKAL JSEM TI, ABYS NÁS NECHALA TO VYŘÍDIT!“ zařval Ron a odstrčil ji. Prudčeji, než by si přál. Hermiona, vyvedená z rovnováhy, zavrávorala dozadu a ledvinami tvrdě narazila do rohu stolu. Trochu překvapeně (a bolestně) vykřikla a viděla, jak se Ron otočil a vypadal stejně překvapeně jako ona, než otevřel ústa, aby se omluvil. Ale neměl na to čas.

Dracova pěst tvrdě dopadla na jeho čelist, která zlověstně zapraskala. Ron se zhroutil na podlahu, ale zmijozela to nezastavilo. Popadl ho za límec košile a udeřil znovu. Pak potřetí. Už se chystal zvednout pěst ke čtvrtému úderu pravačkou, když Artur Weasley zareagoval nejrychleji a odtáhl ho od svého nejmladšího syna. Ron silně krvácel z nosu a horního rtu a rukama si podpíral bradu, aby se pokusil zastavit tekoucí krev. Všichni kolem byli omráčeni násilím, které výměna názorů vyvolala, ale především rychlostí, s jakou se situace zvrhla. Draco ukázal prstem na Rona a přimhouřil oči.

„Udeř do ní, strč do ní nebo se jí ještě jednou dotkni… jen jednou, Weasley… a jsi mrtvý,“ zasyčel, když se Narcisa s Molly probraly z šoku a vrhly se k Hermioně. Hermiona jim spěšně sdělila, že je všechno v pořádku a že je lepší se postarat o Ronův nos. S tím se Draco otočil na podpatku a vyrazil po schodech nahoru. Pak se v patře zabouchly dveře a dům ztichl. Hermiona se pomalu zvedla od stolu, o který se stále opírala, a zavrávorala, když ucítila mírnou bolest v zádech. Artur a Molly pomohli synovi na nohy a Molly se mu snažila přiložit na nos hadřík, než najde magický a definitivnější způsob, jak ho uzdravit. Odmávl ji však a obrátil se k Hermioně.

„Vidíš, Herbiodo,“ řekl podivným hlasem, jako by byl nachlazený. „Vidíš, co je skutečdě zač?“

Hermiona se zamračila a pohlédla na Rona. A vlepila mu facku. Koutkem oka zahlédla, jak se Snape potěšeně ušklíbl, ale rozhodla se to ignorovat. Ron naopak vypadal, že je v šoku.

Věnovala mu poslední rozzlobený pohled a chystala se odejít, když jí na rameni přistála pevná, nepřátelská ruka, která ji zadržela. Hermiona vzhlédla k majiteli té ruky a sotva stačila zaregistrovat, že je to Lucius Malfoy, který se už vydal hledat svého syna.

*****

Draco zlostně kopl do rámu postele a ta o několik centimetrů poskočila a zavrzala. Doslova šílel, když viděl, jak Vízlík do Hermiony silně strká. Jednak proto, že slyšel Hermionu vykřiknout bolestí, což mu až příliš připomínalo výkřiky, ke kterým ji před několika týdny donutil. A především proto, že by ho nikdy nenapadlo, že osoba zodpovědná za takové výkřiky by někdy mohla být jedním ze dvou Hermioniných nejlepších přátel. To ho přivádělo k šílenství. Myšlenka, že by jí ještě mohli ublížit i oni, když už měla být daleko od veškeré bolesti.

Draco zavrávoral a sevřel si bolavou pěst. Weasleyho zuby mu způsobily malé ranky na kloubech a Weasleyho krev se pomalu mísila s jeho vlastní. Několikrát natáhl a pokrčil prsty. Bylo to bolestivé, ale ne nesnesitelné. Přežije to. Jeho důstojnost a pověst v Lasturové vile už mnohem méně.

Jednou udeřit Weasleyho mohlo projít. Zhroutil by se jako podělaný, dostal by lekci. Ale pokračovat v tom, aby ho tloukl, když je na zemi… I když bylo vzrušující, že konečně mohl tomu mentálně retardovanému člověku vrazit pár facek, Draco si nemohl pomoct, ale myslel si, že to nebylo správné. Hnusné. Nízké a malicherné. Zkrátka hodné pravého Malfoye. Draco si uvědomil, že by se Hermioně ani nedivil, kdyby se po takovém kousku rozhodla od něj odejít. A poprvé ode dne, kdy přišel do Lasturové vily, se Draca zmocnili jeho staří démoni.

Sídlo za láhev… Počkat, já už žádné sídlo nemám. Ach, ach.

Slyšel, jak se za jeho zády otevřely a zavřely dveře ložnice, a zavřel oči. Musela to být Hermiona. Která mu přišla říct, že mezi nimi všechno skončilo. Pomalu se otočil a připravil se čelit svému osudu.

Ale osud nebyl metr šedesát vysoký, neměl dlouhé kudrnaté hnědé vlasy a rozkošné mandlové oči. Jak už to tak bývá, toho rána se osud jmenoval jinak. Lucius Malfoy. Tedy otec.

Draco ztuhl a nechápavě se na příchozího podíval. Přemýšlel, co tady sakra dělá. Tohle bylo podruhé, co se během necelé hodiny ocitl s otcem o samotě, o dvě příležitosti víc než za posledních osm měsíců dohromady. Nevěděl, jestli z toho má mít radost, nebo ne. Když se nad tím zamyslel, tak spíš ne.

„Co to bude tentokrát? Další lekce o tom, jak vyrazit zuby krvezrádci? Další pravidlo zakazující svazky s mudlovskými šmejdy? No tak, trochu se snaž, otče, cítím, že to chceš…“ zavrčel Draco a vzal látkový kapesník, aby si do něj provizorně zabalil zakrvácenou pěst.

Lucius zvedl obočí a založil si ruce za zády. „No, zdá se mi, že lekce o zubech je dokonale zvládnutá. Co se týče tvého druhého návrhu…“ Ušklíbl se. „Nerad bych vyzvracel lahodné pečivo, které s láskou připravila tvoje matka, takže se tomuto tématu vyhněme, pokud ti to nevadí…“

Draco se na něj zadíval a unaveně zavrtěl hlavou. Pak si všiml, jak se Luciusovi lehce pozvedly koutky rtů. Pokusil se snad jeho otec o humor? Na tom nezáleželo. Draco neměl na vtipy náladu.

„Neboj se, otče, brzy nebude vůbec žádné téma. Určitě se ke mně po tom nebude chtít přiblížit…“ pokračoval mladík a klesl zpátky na postel. „A teď, kdyby bylo možné mít trochu soukromí, rád bych si chtěl v klidu zanadávat.“

Lucius zakoulel očima a otevřel ústa, aby něco řekl. Věděl, že toho bude do konce života litovat. „Vlastně by tu teď byla, kdybych ji nezastavil. A dala tomu zrzkovi facku, když se mu konečně podařilo vstát…“

Draco se na ni zmateně podíval. Hermiona dala Vízlíkovi facku? A on to neviděl?

„Cože?“ vyhrkl Draco a oči se mu zakulatily.

„Neříká se ‚cože‘, ale ‚co prosím‘,“ opravil ho Lucius s nesouhlasným výrazem.

Draco se na něj podrážděně podíval a Lucius si povzdechl. „To je jedno,“ zamumlal, protože si uvědomil, že jakýkoli pokus o výchovu je teď u jeho jediného syna zbytečný.

„Dala mu facku?“ zopakoval Draco polohlasem. „Kvůli mně?“ Na rtech se mu objevil přihlouplý úsměv a Lucius se proti své vůli znovu zavrtěl.

„U Merlina, už se mi začíná stýskat po starých dobrých časech, kdy jsi byl zamilovaný jen do lahve…“ zabručel. Dracův úsměv okamžitě zmizel.

Jdi do prdele, otče. Vážně, zaklel mladík v duchu.

„A proč jsi tedy přišel místo ní? Kdybych si měl vybrat, raději bych tu byl s ní,“ opáčil Draco a zamračil se na otce.

Lucius udělal několik kroků k oknu a sklonil se, aby se podíval ven. „Tvoje matka mě požádala, abych byl… k tobě chápavější,“ zabručel, jako by to byla ta nejhorší povinnost, jakou kdy dostal za úkol. „Řekl jsem jí, že se budu snažit. To ale neznamená, že schvaluju tvé… jednání s tou…“ Draco se zamračil. „… tou mudlovskou…“

„Má jméno…“

„Tou Grangerovou, to je jedno,“ vyhrkl Lucius a mávnutím ruky smetl tu poznámku stranou.

„Je to Her-miona,“ vyštěkl Draco a zaťal pěst.

„Zůstanu u Grangerové, nepřeháněj to,“ pokáral ho otec a pohlédl na něj.

Draco zavrtěl hlavou. V místnosti opět zavládlo ticho. Lucius po několika vteřinách přestal sledovat krajinu a otočil se zpátky k synovi, který se díval na své boty.

„Už skoro dva týdny trčím v téhle mizerné chatrči, Draco…“ začal a mávl rukou na pokoj a dům kolem nich. „Měl jsem čas pozorovat tyhle lidi. Tvoje matka má pravdu, mohli nás odmítnout přijmout. Otočit se k nám zády. Vyhodit nás ven. Nechat nás na pospas Pánovi zla. Odsoudit nás k jisté smrti…“

„Myslím, že jsem to pochopil,“ zabručel Draco a nervózně si pohrával s improvizovaným obvazem.

„Faktem je, že jim dlužíme, i když se mi to nelíbí. Nechápej mě špatně, Draco, moc se mi líbilo, jak jsi tam dole tomu velkému mezkovi zvalchoval obličej na kaši,“ prohodil otec lehce. Draco zvedl hlavu a Lucius zadržel pohoršený výraz. „Ale myslím, že takové chování by mohlo významně ohrozit naši přítomnost tady, a tím i naši bezpečnost. V tomto případě tě žádám, abys to už nedělal.“

Draco přimhouřil oči. „Takže mě v podstatě žádáš, abych nerozdrtil Vízlíka, aby ses tu mohl dál skrývat a v klidu čekat na konec války na cizí účet?“

Lucius několik vteřin předstíral, že přemýšlí. „Hm, ano, to je asi tak všechno. V podstatě, abych tě neparafrázoval.“

Draco krátce povytáhl obočí. „Aha…“ Několikrát zavrtěl hlavou a našpulil rty. „Ne, to se nedá popřít. Malfoyovi vědí, jak mít úroveň a zároveň být pořádní velcí kreténi.“

Lucius se zasmál. „Jsem rád, že konečně oceňuješ naše úctyhodné rodinné principy,“ zažertoval, když se jeho syn navzdory sobě samému usmál. V přízemí domu se zabouchly vchodové dveře. Lucius krátce vyhlédl z okna, ale venku nikoho neviděl.

Po několika vteřinách ticha otevřel Draco ústa, aby znovu promluvil, ale jeho věta zůstala navždy odložena.

Jídelnou se právě rozlehl srdcervoucí výkřik.