Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8.

Někdy si byl Snape jistý, že Lucius Malfoy se rozmnožil z toho jediného důvodu, aby jeho minipotěr Snapea přivedl do propasti zoufalství. Malfoyové se napříč dějinami chlubili svou schopností vštěpovat obvykle naprosto rozumným lidem vražedné choutky, které je přivedou do Azkabanu na doživotí, a Draco Malfoy si zřejmě vzal k srdci své lekce a začal s tím o pár let dříve než většina ostatních z jeho rodu.

Jaké štěstí, že současným trendem mezi čistokrevnými bylo mít jen jedno dítě.

„Drak,“ pravil Snape. Za dobu, co byl učitelem, už slyšel spoustu absurdních příběhů – který učitel je neslyšel? – ale že by někdo propašoval do školy vysoce nelegálního draka? Ne, tahle historka prostě převyšovala tu o alergii na domácí úkoly, kterou vyslechl od jednoho Nebelvíra.

Ovšem bledla v zábavnosti proti tomu, jak se jeden šesťák z jeho koleje rozhodl naučit olbřímí oliheň hrát aport s mudlorozenými prvňáky. Naprosto zbytečný a krutý úskok, který mu vynesl dva měsíce trestů – Snape teď trávil každé rozřazování trpělivým čekáním na to, až prvňáci spadnou do jezera, a vždycky byl zklamaný.

Draco se tvářil nenapravitelně jistě.

„Drak,“ zopakoval Snape pro jistotu.

Přikývl.

„… běž, Draco.“

„Ale co…“

„Běž, Draco.“

Chlapec vyrazil pryč s dusotem, čímž zjevně napodobil svého otce – ne, počkat, Malfoyové nedusali, vzpomněl si Snape, oni s aristokratickou zuřivostí odkráčeli. Každopádně to vypadalo dětinsky jak u jedenáctiletého chlapce, tak u jeho otce.

Drak. Tohle bylo potřeba ještě prozkoumat. Hagrid jistě nemohl být tak hloupý…

Nevadí. Ale pořád to potřebovalo další zkoumání.

ooOOoo

Snape vstoupil do třídy a z okrajů jeho hábitu se stále slabě kouřilo.

„Čekal jsem takové časy,“ přiznal Potterovi unaveně, když ho pozoroval, jak se hrbí nad kotlíkem a soustředěně se mračí, zatímco se pokouší uvařit lektvar z učebních osnov o dva roky vyšších. „Jen jsem si nemyslel, že budou tak špatné, tak dlouhé a tak časté.“

„Mám vás utěšovat?“ zeptal se chlapec odněkud zpoza hojných obláčků páry a znělo to neurčitě zvědavě.

„Zmijozelové neutěšují,“ odvětil Snape klidně. „Rčení ‚jděte ke dnu, nebo plavte‘ opravdu platí. Až na to, že ve Zmijozelu si z vás spolužáci cestou ke dnu ukousnou sousto. Podrazy jsou pro nás zábavnou kratochvílí.“

Harry si odfoukl příliš dlouhé černé vlasy z očí. „… Připomeňte mi, proč by někdo chtěl být ve Zmijozelu?“

„Protože jsme zkrátka ve všech ohledech nadřazení a podřadné je třeba vyřadit.“

„Dobře,“ reagoval nakonec Harry poté, co se lektvar, o který se pokoušel, srazil v hustou břečku, o níž Snape tušil, že by ji mohl za dobré peníze prodat Stopečkovi jako krém proti vráskám, „skousnu to. Co se stalo tak špatného?“

„Hagrid,“ Snape to jméno vyslovil, jako by bylo synonymem absolutní, naprosté, ‚kolo se točí, ale křeček je mrtvý‘ hlouposti, „má ve své boudě nelegálně vylíhlé, oheň chrlící dračí mládě. Ve své dřevěné boudě.“

„Hm,“ zabručel Harry. Snape byl rád, že má dost rozumu na to, aby neřekl ‚to je všechno?‘, i když vypadal, jako by chtěl.

„Draco,“ pokračoval, „se bude snažit dostat vašeho bratra a jeho pomocníky do potíží a nejspíš to podělá.“

Harry výmluvně pozvedl obočí.

„Má to v krvi,“ vysvětlil Snape podrážděně. „S genetikou nic nenadělám, ať už bych mu byl schopen pomoci s čímkoli jiným.“

Harry nad tou myšlenkou chvíli uvažoval, než na něj povzbudivě kývl, aby pokračoval.

„A já mám hrozný pocit, že sleduji rozehranou šachovou partii a pěšci padají přímo do pasti.“

Harry se nad tím zamyslel. „Aspoň že to není Voldemort,“ prohodil nakonec.

Snape se na něj upřeně zadíval. „Vlastně,“ připustil, „se docela obávám, že je to on.“

„Aha,“ zakončil to Harry.

Na to se opravdu nedalo nic říct.

ooOOoo

Snape měl podezření, že Brumbál šňupe skřítčí prach. To bylo jediné možné vysvětlení, které poslední zvrat událostí vysvětlovalo.

„Na co myslel?!“ vyhrkla McGonagallová ze svého místa u ohně a ruce se jí roztáhly a ohnuly do drápů.

Snape chápavě přikývl a nabídl jí pití.

„Padesát bodů od každého?! Nikdy nezískáme dost bodů na to, abychom vyhráli pohár!“

Snape se ze všech sil snažil vypadat, že s její situací soucítí. Opravdu se mu to dařilo. „Samozřejmě víte, že za to všechno může především Hagrid.“

„Přesně tak!“ prohlásila podrážděně. „Počkat. Chcete mi říct, že tam opravdu byl drak?“

„Na nic se mě neptejte a já vám nebudu lhát,“ odvětil Snape rozpačitě.

McGonagallová se vydala rozumnou, zdravou mysl zachovávající cestou, odmítla pokračovat v dotazu a vrátila se k původnímu proudu myšlenek. „A ten trest!“

„S více než měsíčním zpožděním a v Zapovězeném lese,“ dodal Snape, „ano, já vím. Podezřelé, hm?“

„Podezřelé?!“ zavrčela. „Podezřelé?! Už jsem viděla méně podezřelé Smrtijedy!“

Snape sebou nepatrně trhnul. McGonagallová byla ve své schopnosti zmáčknout ten správný knoflík téměř zmijozelská.

„Nemáte něco silnějšího, Severusi?“ zeptala se po chvíli zvědavě a lokla si ohnivé whisky, jako by to byla voda.

Snape se zarazil. Minervu měl rád. Někdy. Byla s ní zábava, měla tvrdohlavost Nebelvíra spojenou s jedovatým jazykem Zmijozelu a způsob, jakým mu dokázala (opakovaně) zabránit, aby Brumbála v záchvatu vzteku jednoduše sejmul, nebyl ničím menším než uměleckým dílem.

To však neznamenalo, že by se kvůli ní chtěl rozloučit s alkoholem.

„Smíme posílat prvňáky do Zapovězeného lesa?“ uvažoval nahlas a elegantně se vyhnul otázce. „Vlastně, posílali jsme někdy sedmé ročníky do lesa za trest?“

„… Ne že bych si namátkou vzpomněla,“ odpověděla a zavolala domácího skřítka, aby přinesl další láhve nejlepší Rosmertiny medoviny. „I když jsem si jistá, že jednoho dne mě Weasleyova dvojčata dotlačí příliš daleko. Ale s něčím, co tam loví jednorožce?“ Vzhlédla a upřela na něj významný pohled. „Nepřipadá vám to trochu moc příhodné?“

„Vítejte, Minervo, ve službách Většího dobra,“ odvětil Snape suše. „Velké písmeno není povinné.“

„… Brumbál,“ řekla.

„Ano.“

„Brumbál,“ zopakovala. Snapeovi se skutečně podařilo pocítit k tomu očima jiskřícímu bastardovi špetku lítosti. „Chcete mi říct, že vystaví mé studenty nebezpečí kvůli – kvůli…“

„Kvůli testu,“ dokončil Snape. „Rozhodně. Jak lépe zjistit, že je Osel hoden postavit se na konci roku Pánovi zla?“

„Co tím myslíte?“ otázala se po dlouhé chvíli mrtvolného ticha. Snape v jejím hlase cítil nebezpečí, natož aby ho jen slyšel.

„No tak, Minervo. Proč jinak posílat studenty neschopné vůbec kouzlit po něčem tak zlém, že by to zabilo jednorožce? A ten Kámen! Ochrana na něm je tváří v tvář Pánovi zla směšná. Brumbál něco chystá.“

Snape byl ohromen nejen hlasitostí, ale i rozsahem, vynalézavostí a naprostou vulgárností jejích nadávek adresovaných Brumbálovi. „Je to lákavá myšlenka, Minervo, já vím,“ konejšil ji, „ale nemůžete prostě vtrhnout do ředitelovy kanceláře a vyhrožovat mu – nebo se ho dokonce pokusit vykastrovat rezavou dýkou.“

Alternativa, kterou nabídla, byla ještě bolestivější, pokud to bylo možné. Na Snapea to udělalo víc než jen dojem. Byl docela ochoten odhodit svou vrozenou nenávist k Nebelvírům a klanět se jí u nohou v tartanových střevících.

„I to by vám rovněž nejspíš vyneslo doživotní vstupenku do Azkabanu,“ doplnil se zřetelným obdivem v hlase.

„Děkuji,“ řekla po chvíli přemýšlení. „Co přesně navrhujete, abychom udělali, Severusi?“

Snape o tom dlouho přemýšlel. Jakkoli by byla Minervina pomoc pro jeho tažení prospěšná, jen Zmijozel mohl pochopit radost z ničení dobře připravených plánů druhých. Jen Zmijozel dokázal skutečně ocenit složitost toho, že je součástí plánu a zároveň se na něj dívá zvenčí a přesouvá figury, zatímco pán je otočen zády.

„Je mi to líto, Minervo,“ odpověděl nakonec s opravdovým zklamáním, „ale vy jste bohužel od zařazení poznamenaná červenou a zlatou barvou Nebelvíru.“

„Předpokládám, že říct ‚jděte k čertu‘ by bylo neprofesionální.“

Snape pokrčil rameny. „Kdy se nějaký bradavický učitel choval profesionálně?“

„To je až příliš pravda,“ odvětila krátce. „Ale vážně, Severusi, přece nemůžete čekat, že…“

„Minervo, Nebelvíru trvá rok, než vyřeší hádanku. Vaše třída sedmáků má tradici nosit hábity s nápisem ‚Vyzvi mě. Jsem Nebelvír‘ na zádech. Tohle je úkol pro Zmijozel.“

„… Severusi, loňská sedmácká třída Zmijozelu nosila odznaky s nápisem, pokud si dobře vzpomínám: ‚Všechny vaše temné kouty patří nám‘.“

„… ‚Nebelvír. Protože přemýšlení předem se přeceňuje‘.“

Upřeně se na něj zamračila. Nedosáhlo to úrovně jejích předchozích pohledů na (při různých příležitostech) Filche, Quirrella, Brumbála nebo Weasleyova dvojčata, ale přesto to bylo děsivé. „A váš vlastní sedmý ročník,“ pokračovala hlasitě a předstírala, že nepromluvil, „nosil čepice se stříbrnými flitry a sametovými hady, kteří syčeli ‚zabij ho, není to jeden z našich‘, kdykoli se setkali se studentem v barvách jiné koleje.“

„No, vzhledem k tomu, že šlo o závěrečný ročník Pobertů, museli jsme mít ten rok něco neobvyklého.“

„Ale stejně.“

Hádali se dlouho do noci a jediným znatelným výsledkem na konci byl její souhlas s tím, že ho upozorní na cokoli skutečně neobvyklého. On na oplátku přísahal, že udělá všechno pro to, aby Osel, který zůstal naživu, prošel jakýmkoli setkáním, které Brumbál naplánoval. Důmyslně se vyhnul slibu, že zajistí, aby Osel, který zůstal naživu, nikdy nebyl nucen jít do jakéhokoli setkání, které Brumbál plánoval.

ooOOoo

Trpělivě čekal, až se jeho kmotřenec vrátí – nejlépe vcelku – spolu s Longbottomem, Weasleym a Oslem, který zůstal naživu – nejlépe ve více kusech. Z tohohle trestu měl hrozný pocit. Zvlášť když na něj dohlížel Hagrid. To si přímo říkalo o potíže.

Bylo už brzy ráno, když Draco vklopýtal do jeho komnat s očima dokořán a roztřesený. Snape si to přesně nepamatoval, ale byl si docela jistý, že po půlnoci by už žádný trest neměl probíhat, a to ani na hradě. Přinejmenším jeho Brumbál nikdy nenechal mučit studenty déle než pět hodin v kuse.

„Nuže?“ zeptal se zvědavě a naklonil se nad svého otřeseného kmotřence.

„… Viděl jsem postavu v kápi, jak pije krev jednorožce, a ty chceš, abych ti přesně popsal, co všechno se stalo?“

„Ano, Draco, to od tebe očekávám. Zmijozel nepřestává přemýšlet, když je v nebezpečné situaci. Když už, tak by sis měl alespoň všeho všímat a přemýšlet rychleji než normálním tempem.“

Což je jen o něco málo rychlejší než zmrzačený tlustočerv, pomyslel si, ale z nemístné loajality to taktně neřekl.

„Ale Sev…“

„Stačí, Draco. Schopnost přemýšlet ve stresových situacích se ti jednou bude hodit, stejně jako schopnost vybavit si podrobnosti takových situací po události.“

„Cože, kvůli mým nočním můrám?“ vyhrkl.

Snapeův pevný pohled byl ještě děsivější než jeho obvyklé mračení. „Jestli toto považuješ za noční můru, Draco, tak pláču nad tvou budoucností. A teď. Začni od začátku.“

„Dobře, dobře! Ten trouba nás rozdělil na dvě skupiny…“

„Když o tom tak přemýšlím, řekni mi prosím, že lžeš.“

„Neměl to udělat?“

„Nebuď úplný idiot. Děti, zvlášť prvňáčci, neozbrojené a vůbec neschopné kouzlit – nehádej se se mnou, Draco! – nemají chodit samy nikam do Zapovězeného lesa.“

„… Měli jsme psa.“

„Psa. No, to všechno mění. Samozřejmě, že jste byli v bezpečí, když se kolem vás pohybovala ta zbabělá obluda. Jen do toho, Draco.“

„Takže jsme se rozdělili na dvě skupiny…“

ooOOoo

 „Mám podezření na spiknutí,“ prohlásil Snape.

„Ve Zmijozelu?“ pronesl Potter suše a vzhlédl od své knihy Průvodce Pána zla k ovládnutí světa. „Kdo by to byl řekl?“

„Ne, mám na mysli spiknutí zvenčí, zahrnující jednoho Pána zla, jeden Kámen mudrců a několik pastí, o nichž mám podezření, že už mohly být nastraženy.“

„Aha.“ Odmlčel se. „Je nějaká šance, že by můj bratr mohl být vážně zraněn?“ zeptal se s nadějí.

Snape chvíli zvažoval možnou situaci a věnoval zvláštní pozornost Oslovým magickým schopnostem, impulzivnosti a pravděpodobnosti osobního zapojení Pána zla. „Docela velká pravděpodobnost.“

„Máme tedy skutečně problém?“

„Ne, pokud neuděláte nějakou hloupost,“ odvětil Snape zachmuřeně.

Podle toho úchvatně Lilyovského úsměvu, kterého se mu od Pottera dostalo v odpověď, Snape poznal, že se něco děje. „Já?“ divil se, obraz nevinnosti.

„Vy,“ potvrdil Snape bez obalu. „Zkamením vás a přilepím ke stropu společenské místnosti, pokud budu mít pocit, že musím, Pottere.“

Zasmál se. Smál se. Snapeovi. „Máte o mě strach, pane?“

„Ne.“ Vzal ze svého pracovního stolu velmi ostrý stříbrný nůž a docela nápadně vyzkoušel jeho ostří. „Dovolte mi, abych se v této věci vyjádřil jasně. Od takových hloupostí, jaké páchá váš bratr, se zcela distancujete. Budete trénovat, jako byste neměl v hlavě žádnou jinou myšlenku, a nakonec Pána zla porazíte, čímž mi zajistíte další přežití. Potom už mi to bude úplně jedno.“

Harry spekulativně pozvedl obočí. „Kdybych byl vládcem zla já,“ řekl, „byl byste mnohem výš v hierarchii velení. Nedovedu si představit, že by Malfoy nebo jeho kumpáni byli tak praktičtí. Nebo užiteční.“

„Naštěstí,“ odvětil Snape, „nejste Pán zla ovládající kouzelnické společenství. A pokud se jím hodláte stát, žádám vás, abyste dobře vzal na vědomí, že mé jednání vůči vám je nyní pro váš budoucí prospěch.“

„Řádně zaznamenáno,“ potvrdil Potter mile. „Jaké jsou šance na zmrzačení mého bratra?“

„Řekl bych, že tak sedm procent.“

„Smrt?“

„Nejméně osmdesát pět. Brumbál je dost laxní, co se týče pojistek proti selhání.“

„Šílenství?“

„To se nedá vyčíslit, k tomu je potřeba mít především zdravý rozum.“

„Hmmm. Pět galeonů, že Volde…“

„Neříkejte to.“

„… mort selže ve věci Kamene, ale způsobí mu alespoň nějakou škodu.“

„Jak velkou škodu?“

„Přinejmenším tři dny na ošetřovně.“

„Sázka přijata.“