Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 22. Mudlovské řešení

„Obraceč času,“ řekl Harry. Náhlým – i když šeptaným – výkřikem Hermionu překvapil. Vykulila kaštanové oči šokem a úzkostí a těkala jimi po Komnatě nejvyšší potřeby. To, co potřebovali – nebo spíš, co si Bradavice myslely, že potřebují – bylo, aby se místnost změnila v obytné apartmá. Podobně jako středně velký byt měl Dracův úkryt ložnici, malý obývák a vlastní koupelnu s toaletou. Bylo tam vše potřebné, a tak, pokud nešel do ředitelčiny kanceláře, nemusel Komnatu opustit.

Zpočátku se mu nelíbilo, že by tu měl zůstat sám, stejně jako Hermioně, která trvala na tom, že bude spát na pohovce v obývacím pokoji. To okamžitě přimělo Harryho a Rona k prohlášení, že jim vůbec nevadí zůstat tam s Hermionou, i když budou muset přenocovat skrčení ve dvou malých křesílkách.

Oba samozřejmě tvrdili, že to ještě lépe ochrání Draca, ale Hermiona i Draco si bolestně uvědomovali pravý důvod. Ti dva dohlíželi na to, aby když řekla, že bude spát na pohovce – řádně oddělená od Draca a jeho postele – myslela tím opravdu pohovku.

Teď, když Harry zmínil jednu z mála věcí v kouzelnickém světě, která způsobovala, že Hermiona měla srdce až v krku, plynula čtvrtá noc, kterou Draco trávil opět v  lidské podobě. Rozhlédla se kolem. Ron a Ginny spali v křeslech, zatímco Harry seděl na opačném konci pohovky. Pansy před hodinou vyklouzla, aby nebyla nápadná její nepřítomnost ve zmijozelské ložnici. Draco seděl na podlaze u Hermioniných nohou s hlavou opřenou o její kolena.

Také spal a tiše pochrupoval, zatímco ho prsty jemným, uklidňujícím způsobem vískala ve vlasech.

Její napjaté tělo se uvolnilo, když viděla, že ostatní spí příliš tvrdě, než aby Harryho slyšeli, a vzdychla: „Zaprvé, mlč o tom! Oni by neměli vědět, že obraceč času existuje. Jedině McGonagallová a Brumbál byli seznámeni s tím, že ho používám. Ona mi ho dala a on posoudil, kolik otáček budu potřebovat, abych se vůbec mohla kdykoli vrátit zpět. Bez jeho odbornosti... kdo ví, kde bych skončila?“

Schoulil se, když pokrčila rameny. Ve věci otázek, týkajících se pomůcek pro cestování v čase, u nichž se nepředpokládalo, že někdo ví o jejich existenci, se člověk těžko mohl otevřeně obrátit na ministerstvo. „Sakra. Ne že bych si představoval, že jsou to zrovna běžné věci.“

„Samozřejmě že ne. Jsou velice nebezpečné.“

„Co se stalo s tím tvým?“ zeptal se a zvědavě zvedl obočí.

Skousla si rty, aby na něj nevyštěkla. Obraceč času nebyl řešením a jeho naléhání na diskusi o něm nebylo nic dobrého, ale nechtěla mluvit naštvaně. Ne s Harrym. Koneckonců se jen snažil pomoct.

Hodně věcí z napadení Dracovi splývalo. Těch pár dní se všichni snažili přijít s něčím, co by mu osvěžilo paměť, aby z ní vydolovali něco víc, než jednu jedinou tvář, která sama o sobě nemohla pomoct. I přes jistotu, že tu tvář viděl ve Velké síni, a důkazy, které toto tvrzení podle všeho podporovaly, mohla být jeho paměť docela dobře zkreslená prožitým traumatem.

Dokonce ani pokus prohlédnout si jeho myšlenky nebyl k užitku. Měl příliš vrozeného nadání k nitrobraně, než aby se přestal bránit – i když se snažil.

Teď už se jen chytali stébla a ona to věděla. Byla frustrovaná jejich mizivým pokrokem.

„Nevím, Harry,“ řekla a násilím se přinutila, aby její hlas zněl lehce a vyrovnaně. „Na konci roku jsem ho vrátila McGonagallové a od té doby jsem ho neviděla. Musíme vymyslet něco jiného.“

Zašklebil se, jak se snažil potlačit zívnutí, ale nezvedl hlavu z pohodlného sametového čalounění pohovky. „Myslím, že jsme spolu s McGonagallovou vyzkoušeli všechno možné v celém kouzelnickém světě, přísahám. Hej, co je s Dracovými rodiči?“

Zamyšleně svraštila čelo a stočila se, aby se opřela o područku, aniž by Draca vyrušila ze spánku. „Profesorka je samozřejmě informovala, ale kdyby sem přišli předtím, než se tahle záležitost vyřeší, mohlo by to vzbudit nežádoucí pozornost...“

Neklidně se usmála a potřásla hlavou. „Nelíbilo se jim to, ale souhlasili, že se budou držet mimo, dokud nenajdeme pachatele.“

„A pak nastane ta sranda, kdy jim citlivě povíte o vás dvou, co?“

Proti své vůli se zachichotala a pokrčila rameny. „Teď nemám čas se o to starat. Ale jo, neumím si představit, že budou nadšení tím, že jejich jediný syn chodí s mudlorozenou. Kruci, dovedu si představit, že v momentě, kdy se za nimi zavřely dveře ředitelčiny kanceláře, o mně pravděpodobně mluvili jako o mudlovské...“ Tvář jí ztuhla, když jí ta slova vyklouzla.

Harry se zamračil a zamrkal ospalýma očima. Neuvědomil si, že je zavřel.  Hermiona si ta slova dávno přestala připouštět k tělu a už ji nezraňovala – během války je přijala jako čestné označení. Nedokázal si představit, proč jí najednou vadí, když si na ně dávno zvykla.

„Hermiono, co se děje?“

„Harry, ty jsi génius!“

Nakrčil obočí. „No, děkuji? Ale proč?“

„Řekl jsi, že jsme vyzkoušeli všechno možné v kouzelnickém světě,“ řekla a zašklebila se. „Možná, že bychom neměli přemýšlet jako kouzelníci, ale jako mudlové!“

„Nechápu.“

„Zkoušeli jsme, co nám umožní proniknout mu do hlavy, a možná jsme na to šli po celou dobu špatně.“ Vzrušením se jí stáhl žaludek, i když se cítila velice vyčerpaná. „Možná to, co potřebujeme, je způsob, jak pomoct jemu nahlédnout hlouběji do jeho vlastní hlavy.“

Harrymu spadla brada, když si uvědomil, o co jde, a cítil se trochu hloupě, že na tu myšlenku nepřišli dřív.

xxx

Ředitelčino obočí vylétlo vzhůru a chvíli zírala na každého z nich zvlášť. Ron i Pansy se tvářili skepticky - ačkoli v případě Pansy to byla spíše nedůvěra - Harry, Ginny a Hermiona vypadali znepokojeně a jako by se báli, že řekne ne. Nicméně, Draco Malfoy...

K jejímu překvapení se mu ve tváři zračila naděje.

„Hypnóza?“

Všichni – dokonce i pochybující dvojice – přikývli.

Povzdechla si a obrátila pohled k samotnému Dracovi. „Jste ochotný to zkusit? Jste si jistý? Jestli tomu dobře rozumím, pokud bude postup úspěšný, donutí vás ten incident prožít znovu.“

Draco opět přikývl. „Jsem si jistý.“ Jemně natáhl ruku, prsty stiskl Hermioninu dlaň a cítil se klidnější – možná dokonce posílenější, jakkoli směšně to znělo – když mu stisk oplatila.   

„Jestli to tím skončí, jsem ochotný to zkusit.“

Hermionino srdce se zachvělo a pevně si skousla spodní ret, zatímco se pokoušela soustředit. Byla to vážná chvíle, nemohla se rozptylovat, i když byla v nitru rozechvělá. Ne když to mohla být pouze její představa, že jeho hlas zněl pevněji a jasněji poté, co mu jen o trochu silněji sevřela ruku, aby ho tak povzbudila.