---

---

 

31. december 2012

Thin Line

AUTOR: Kyra4

ORIGINÁL: http://www.fanfiction.net/s/5826521/1/Thin-Line

PŘEKLAD: Florence

BETA-READ: Radek

BANNER: Florence

PŘÍSTUPNOST DLE AUTORKY: M

POČET KAPITOL: 3

POČET SLOV: 9 459

ŽÁNR: Drama/Hurt/Comfort

PÁR: Draco a Hermiona

Shrnutí: Je jen tenká linie mezi starým rokem a novým, mezi láskou a bolestí, mezi vztekem a chtíčem, mezi nepřátelstvím… a něčím jiným.

Varování: Erotická povídka (ale ne v první kapitole). Později najdete sexuální obsah a vulgární jazyk.

Poznámka autorky: Tahle povídka bude mít tři kapitoly. Vznikla při výměně povídek na téma „Nový rok s Hermionou a Dracem.“ Měla jsem zadané tyhle požadavky: „Ráda bych povídku, která v sobě zahrnuje opilého Draca a melancholickou Hermionu těsně před půlnocí Nového roku. Draco musí být bastard/špatný a Hermiona duchaplná.“

Poznámka překladatelky: Název jsem nechala v angličtině. Asi bych to mohla přeložit jako linie, ale „line“ má mnoho významů, takže jsem to raději nechala. Tím jsem nic nezkazila, že?

 

 

 

Thin Line

KAPITOLA PRVNÍ

Bože, přestane jí vůbec někdy lámat srdce? Nemyslela, že by toho mohla snášet ještě mockrát.

Ramenem otevřela dveře, čerstvý noční vzduch ji uhodil do obličeje. Vztekle si z tváří setřela jednou rukou zrádné slzy, druhou si přitáhla blíž k tělu šál… ne, že by jí to pomohlo. Šál měla spíš jenom pro okrasu než pro to, aby jí bylo doopravdy teplo.

Těžké dveře se za ní zabouchly.

Dlouhou dobu jen stála na verandě a snažila se svůj dech a své emoce dostat zpátky pod kontrolu. A, ačkoli si to sama jen nerada přiznávala, čekala – čekala, zda za ní někdo přijde.

Nikdo to neudělal.

No, samozřejmě, že ne. Mrknula, aby zahnala nové slzy. Byli… moc zaneprázdnění.

Trochu se hořce zasmála a setřela si slzy. Vlasy jí už vypadávaly z drdolu, nikdy své vlasy nedokázala zkrotit na moc dlouho.

Možná proto se Ron dneska tak očividně věnoval jiné dívce, dceři nikoho jiného než Italského ministra kouzel, který přijel za britským ministrem na Novoroční bál.

Ona měla rovné vlasy až do pasu, byly jako černé hedvábí.

Hermiona zachytila vzlyk, který se jí už skoro vydral z hrdla.

Ne. Vší silou zatlačila všechny myšlenky a zhluboka vydechla, díky čemuž se jí u pusy objevil obláček bílé mlhy. Ta noc pro ni přichystala jasno, ale zimu. Bylo pozdě, skoro půlnoc.

Neměla by zmeškat odpočítávání.

Na chvíli se bavila myšlenkou, že by neodešla. Prostě by jen držela hlavu vzhůru. Skoro okamžitě ale tu myšlenku zamítla. Bylo to pro ni prostě moc bolestivé. Nemohla – nevydržela by to déle. Tohle pro ni bylo novou nejhorší zkušeností a ona prostě potřebovala odejít a lízat si své rány o samotě.

Jak jí to pořád mohl dělat? Jak?

Nejdřív to byla Levandule ve škole… pak zase Hanah Abbotová rok po tom, co skončili, a teď to vylepšil náhodnou cizinkou na veřejném večírku!

Ne. Už ne. UŽ NE.

Prsty třesoucíma se od zimy si sundala z ruky diamantový prstýnek. Šlo to lehce. Podívala se kolem sebe a rychle prsten položila na kamennou římsu. Možná ho Ron objeví, až se později vynoří po svém posledním vítězství s rozcuchanými vlasy a rukou v kapse. A možná taky ne. Zjistila, že už jí to víc nezajímá.

Ron mohl jít přímo do pekla a zůstat tam.

Ušetřila si chvilku pro myšlenku na Harryho. Pravděpodobně zjistí dřív než Ron, že chybí, vycítí to. Ron stejně po celý večer nebude cítit nic jiného než tu Italku. I když… do Harryho taky nevkládala tolik naděje. On a Ginny se zrovna vrátili z líbánek, aby oslavili Vánoce v Doupěti. Divila se, že vůbec vylezli z ložnice na tak dlouho, že by se tady zdrželi. A oči měli jenom pro sebe, což se samozřejmě od děsně šťastných novomanželů čeká. Harry by si asi ani nevšiml, kdyby hořelo!

Neměla mu to za zlé. Záviděla mu to štěstí a mnohem víc záviděla Ginny, že má loajálního partnera… ale má jim to za zlé? Ne. Což vlastně znamená, že jen co na to přijde Harry, bude se vinit i za Rona. To byl prostě celý on.

No, nemohla mu bránit, aby takový byl. A také se nedokázala vrátit zpátky. Ani nechtěla zůstat tady. Prostě se bude muset vyrovnat se všemi důsledky až zítra.

No, gratuluju, Hermiono, pomyslela si, když sestupovala ze schodů. Její vnitřní hlas byl plný hořkosti a smutku. Ginny, Fleur i Molly ti vyprávěly o svých nejhorších zážitcích, ale ty bys je mohla všechny strčit do kapsy, že? A to ještě není půlnoc!

S očima rozmazanýma od pláče došla na chodník – a tehdy se jí zlomil na botě podpatek, díky čemuž skoro spadla na silnici. Jen taktak se stihla chytit zábradlí.

Přitiskla se k němu, srdce jí bilo o závod, dýchala v krátkých ostrých nádeších a přemýšlela, co udělala špatného, že se jí za jeden večer stalo tolik neštěstí. Mohlo to být ještě horší? Upřímně, mohlo? Nechtěla nic víc, než jen dupat a křičet – křičet jako batole, křičet v bolesti a vzteku. Ale s jedním chodidlem dole a s jedním stále uvězněném v tom zákeřném podpatku (a co si vůbec myslela, že si vzala podpatky!? Přece není ten typ holky. I když Ron má ten typ očividně rád,…) to nebylo možné.

Takže si se zraněné nohy sundala zbytek boty, posadila se a sundala si i druhou botu. Pak zase opatrně vstala a opatrně zkoušela bolavou nohu.

To rozhodlo… ale ne bez námitek. Se svraštěným obličejem se podívala nejdřív na jednu a pak na druhou stranu. Naskytl se jí výhled na zářivě osvětlenou lékárnu o půl bloku dál. Měla v plánu se přemístit přímo domů, ale teď se rozhodla dokulhat až k lékárně a koupit si nějaké mudlovské léky proti bolesti. Nebyla tak vážně zraněná, aby se vydala na výlet k Mungovi a rozhodně se jí nechtělo vracet na večírek a žádat někoho o léčící kouzlo. Na to, aby ho udělala sama, se zase ve svém roztřeseném stavu necítila.

Napadla ji myšlenka, že Ron by se zasmál, kdyby věděl, že si chce ulevit po mudlovsku. No, Ron mohl chcípnout. Chtěla nějaký Tylenol.

Pustila se zábradlí a udělala první krok. Zasyčela bolestí. Další krok už ale byl snazší, ale ten další ještě snazší. Kulhala pryč od Ministerského novoročního večírku v punčochách, přičemž její prsten stále ležel na kamenné římse a boty u spodku schodů.

OoOoOoO

„… a prokleju tě až do dalšího pokolení, ty mudlovský pitom…“

„Dobrý bože, Malfoyi?!“

Vážně to byla hloupá otázka, samozřejmě, že to byl Draco  Malfoy. I přesto, že ve svých černých kalhotách s bílou košilí, vypadal skoro jako obyčejný Londýňan, neměla žádné pochyby o tom, že je to on. Koneckonců, on byl jedinou osobou, která měla cukrovou barvu vlasů. Ten otravný hlas neslyšela od Bradavic… ale slyšela ho právě teď.

To byl Malfoy, jasně… ale co proboha dělal v mudlovské lékárně uprostřed noci kromě vyhrožování majiteli?

Asi to byla její chyba, protože si myslela, že už to horší být nemůže.

Majitel měl v ruce pálku od kriketu a s nohama od sebe plánoval pálkou praštit Draca do lebky. Ve skutečnosti využil Dracovi nepozornosti (ten byl totiž stejně překvapený setkáním s Hermionou jako ona s ním) a nebezpečně zvedl pálku.

„NE!“ vykřikla a bez zaváhání se i se zraněným kotníkem vrhla mezi ty dva muže.

„To stačí!“ Ani nevěděla, komu z nich to adresovala, ale asi oběma. O sekundu později viděla majitelovo zaváhání a obrátila se na něj. „Není to tak, jak to vypadá.“

„Není to, jak to vypadá?“ zeptal se vztekle majitel. „Ten člověk je blázen! Vejde si sem, jako kdyby byl korunní princ nebo tak něco – a chce po mě lektvar na kocovinu, ano, lektvar – a teď mi vyhrožuje s touhle malou… hůlkou!“

Malfoy zavrčel.

„Chrlil na mě nesmysly,“ pokračoval majitel, „a pak mi chtěl zaplatit galeony – ani nevím, co to je! Je to blázen! A zrovna teď mi řekl mudla – to ani není slovo. Ten člověk je jasný šílenec. Jdu volat na policii!“

„Nechápete to!“ No, to byla rozhodně pravda, ani ona to nechápala. Nechápala, do jaké situace se to dostala a vážně nechápala, proč se do ní dostala. „Já toho muže znám. Chodili jsme spolu do školy. On… on…“ mysl jí závodila.

Najednou jí to napadlo. „On má Touretteův syndrom.“

Malfoy za ní vydal skřek. Majitel zvedl vysoko obočí, ale sklonil pálku – o kousek.

„Je to pravda,“ mluvila rychle, „a je docela zvláštní, že jste to nepoznal. Ale vážně, je neškodný.“

„Neškodný!“ zakuckal se za ní Draco.

„Někdy… když je příliš nadšený… spustí se mu ten syndrom. Ohání se čímkoli co má po ruce, třeba klackem, co sebere někde na ulici, a křičí nesmysly. Občas si i vymýšlí vlastní slova, jako… jako… co jste to řekl?…mudík?“

„Mudla,“ opravil jí muž. Stále se díval s podezřením, ale pálku pomalu skláněl dolů. Koutkem oka viděla, že Malfoy na ní nevěřícně kouká, ale hůlku už taky sklonil. Zdálo se, že krize už byla zažehnána.

„Vezmu ho domů, nemusíte nikomu volat. Vážně je vše v pořádku,“ řekla a popadla Malfoye za ruku. Ztuhl,ale jinak nereagoval. Pořád byl ještě šokovaný z toho, že jí vidí.

„Pojď se mnou, Draco,“ přikázala mu pevně. „Na jednu noc jsi toho provedl už dost. Pojďme.“

K jejímu překvapení vážně šel. Vážně vypadal celkem opilý, zorničky měl rozostřené a sotva se držel na nohou. Podepřela ho a společně se vydali ke dveřím.

„Pak odtud tedy oba vypadněte!“ zavolal za nimi majitel. „Nebudu to nikomu říkat, ale nechci vás tu už nikdy vidět!“

Tehdy se jí Draco vykroutil ze sevření a otočil se na prodavače. Oči se mu leskly nedobrým veselím.

„Společenství jahodových holičů!“ zvolal. Zřejmě si uvědomil, že mu Hermiona dala právo mluvit úplný nesmysly. „Křupavé čínské kuře, ty úžasný kreténe! Rozházený BUM!“

„Malfoyi, POJĎ!“ zařvala zoufale a táhla ho ke dveřím. „Kočičí varlata!“ zařval ještě před tím, než se za nimi zavřely dveře a nechaly je na chladné, opuštěné, půlnoční ulici.

OoOoOoO

Chvíli tak jen stáli a dívali se na sebe. Pak se Draco vzpamatovala a vytáhl svou ruku z té její – ani si nevšimla, že ho ještě drží.

„Slez ze mě, Grangerová,“ vyplivl a přejel si jí svýma bledýma, studenýma očima od hlavy k patě. „Ani trochu ses nezměnila. Pořád ta samá vševědka, co? Pořád bojuješ v bitvách ostatních?“ Odfrkl si. „Není divu, že jsi o Silvestru sama… každého to musí omrzet. Ubohé. Touretteův syndrom. Jdi si s tím…“

PLESK.

Bylo nemožné říct, kdo z těch dvou byl víc překvapený. Jestli Draco, který na ní beze slova koukal a kterému zrůžověly tváře, nebo sama Hermiona, která nedokázala plně pochopit, co udělala.

Ale neustoupila. Naopak, její tváře se zabarvily barvou vzteku. Už si dneska prošla jinými věcmi na to, aby snášela jeho urážky ze školy. To si alespoň říkala. Pravda ale byla, že jeho slova měla až moc blízko k pravdě. Ani Ron a Harry si nevšimli, že odešla. A po pravdě to bolelo. Hodně. Stejně jako důvod, proč odešla.

Čekala na něco – na někoho – ale nic se nestalo. A Malfoy to bolavé místo pěkně zasáhl.

„Kdo si při Merlinově jméně myslíš, že jsi, Draco Malfoyi?“ zeptala se zuřivě. „Neviděla jsem tě pět let a můžu dodat, že jsi mi nechyběl ani pět sekund! Vůbec nic o mě teď nevíš, kromě toho, že jsem tě zachránila od zásahu kriketovou pálkou, čehož teď ohromně lituju! Začínám si myslet, že praštit tě by bylo pro svět lepší, ty samolibý, blahosklonný parchante!“

Dracovi na chvíli poklesla čelist, ale vzpamatoval se rychle. „Moc štěkáš, Grangerová,“ odsekl, „ten hloupý mudla přeci…“

„A přestaň pohrdat mudly! Co si dělal v mudlovském obchodě, když je tak nenávidíš?“

Najednou Draco vypadal poraženě.

„Protože to bylo první místo, které jsem viděl a moje hlava mě bolela jako čert,“ řekl. Levou ruku si pohrával se svoji hůlkou, kterou vytáhl, a pravou si zastrčil do kapsy. „A ty jsi mi vůbec nepomohla.“

Hermionina zvědavost – jedna z jejích nejsilnějších vrozených vlastností – se projevila a navzdory jejímu zdravému úsudku se zeptala. „To první, co si viděl? Co si dělal v téhle části města?“

 Zhluboka se nadechl, na chvíli to vážně vypadalo, že by jí odpověděl… ale pak se zřejmě zastavil. Oči se mu zúžily, čelist ztvrdla a jakákoli naděje na produktivní rozhovor se vypařila.

„Jsi jiná, Grangerová, víš to?“ řekl hlasem plným znechucení. „Nežádal jsem tě o pomoc a rozhodně si s tebou nechci povídat. Takže jdi do prdele, jo?“

Prošel kolem ní a praštil ji ramenem do ramene.

Klopýtla o krok zpět… ozval se jí zraněný kotník. Do celé nohy jí vystřelila bolest.

Vykřikla bolestí a další věc, kterou si všimla, bylo to, že ležela na mrazivém chodníku ve vínových šatech nařasených všude kolem ní.

A jasně, objevily se i slzy.

Pokud se jí něco na setkání s Malfoyem líbilo, bylo to, že jí to rozptýlilo od… jiných záležitostí toho večera. A ona za to byla vděčná. A teď na tom byla ještě hůř. Zraněná a nešťastná ležela na zemi.

Alespoň už byla na úplném dně. Nemohlo to být horší, že?

Špatně.

Jen co se k ní Draco otočil s obličejem plným údivu, upoutaly její pozornost výkřiky. Nepoznala slova, ale poznala, komu patřily ty hlasy. Když se podívala zpátky na budovu, kde se odehrával večírek, mohla i přes velkou vzdálenost rozpoznat Rona a Harryho. Stáli sobě hodně blízko… a rozhodně se nebavili v přátelském duchu. Ginny stála na terase v otevřených dveřích, světlo ji monumentálně osvětlovalo vlasy a italská dívka s pevně zabalenýma rukama kolem sebe stála na úpatí schodů. Hermiona došla k závěru, že ta Italka a Ron odešli z večírku spolu a Harry (a přirozeně i Ginny) je následoval.

Harry měl ruce sevřené v pěst, sice to nemohla vidět, ale měla ten pocit. Široce gestikuloval a ukazoval na celou ulici.

„O bože,“ vydechla Hermiona. Hlavu sklonila do klína a objala si rukama kolena. „Bože, prosím zastav to. Ať už to dneska skončí!“

„Grangerová?“

„Vypadni odsud, Malfoyi. Nech mě na pokoji.“

„Na co si to hraješ?“ měl podrážděný hlas. Proč prostě nemohl odejít? „Sotva jsem se tě dotkl.“

„Už jsem měla zraněný kotník. Proto jsem taky šla do lékárny!“ To bylo vše, co mohla říct, aniž by kvílela. Zvedla hlavu a podívala se na ulici – Ginny teď už stála u kluků – a pak se podívala po svém okolí, aby našla nějaký únik. Přemístit se nemohla, na to byla moc rozrušená.

Ale viděla jen osvětlenou lékárnu, do které zalézt nemohla. A s mračícím blonďatým Mlafoyem to nemohlo trvat dlouho, než by si jich nikdo všimnul. „Jdi pryč, Malfoyi. Jen… prosím, jdi pryč.“

V tom okamžiku zamumlal něco, co znělo podobně jako, „Co jsem sakra udělal, že jsem si zasloužil takovou noc?“

Rozhořčení ji donutilo zvednout hlavu. Tak přesně se cítila ona! Jak se opovažuje… jak se opovažuje… jí takhle krást pocity! Kdo si kruci myslí, že je?

Vzteklá slova jí ale odumřela v krku, když k ní beze slova natáhl ruku.

Bojovala s nutkáním si otřít oči.

„Co… co to děláš?“ zakoktala se.

„I když si o mě myslíš opak, Grangerová,“ řekl pevným a jistým hlasem, „nemám ve zvyku nechávat zraněné ženy rozpláclé na ulici a odcházet. Teď mi podej ruku.“

Zaváhala.

„Na druhou stranu,“ pokračoval konverzačním tónem. Nekoukal se ale na ní, pohled mu směřoval za její rameno, „nemám v úmyslu tady stát celou noc. Takže naposledy, Grangerová,“ protáhl si prsty, „podej mi ruku.“

Proti svému přesvědčení mu ji podala.

Vytáhl jí na nohy, a i když si dávala na nohu pozor, vykřikla. Zranění jí stále vhánělo slzy do očí. Byla ohromená, když jí dal Draco ruku kolem pasu, aby ji dělal podporu. Ztuhla, když uslyšela, jak někdo volá její jméno.

Bála se, že Draco přitahuje pozornost, ale pak jí přitáhla sama.

Draco ztuhl a obrátil se za zvukem jejího jména. U schodů teď stály čtyři hlavy, které upoutal její výkřik. Viděla, jak Ron seběhl schody a vydal se k nim.

„Měl jsem vědět, že budou někde poblíž,“ zamumlal znechuceně a pustil jí za svého sevření. „Vypadá to, že se tady zjevil tvůj princ, aby ti zachránil život.“

„Ne!“ K jejímu – a také jeho – překvapení se ho zoufale chytla. „Malfoyi, dostaň mě odsud!“

Podíval se na ni, jako kdyby jí vyrostla druhá hlava. „Grangerová, co to sakra…“

„Myslím to vážně! Nemůžu… nemůže teď být s nimi! Prosím!“ Ano, prosila ho. „Prosím, dostaň mně odsud!“

Ron už byl dostatečně blízko na to, aby rozeznal, kdo byl jejím společníkem. Vykřikl a rozběhl se. Nyní se k nim vydal i Harry. Blížili se, a to rychle.

„Malfoyi, teď!“

Podíval se z ní na Rona a Harryho a pak zase zpátky. Na několik úderů srdce se dívala do jeho nerozhodných bledých zorniček. „Malfoyi, prosím,“ zašeptala znova a tím se úplně shodila. Ale bylo to lepší, než čelit Ronovi s jeho nejnovější holkou, která by to sledovala. Cokoliv bylo lepší.

„Myslíš, že mě Weazlík poznal?“ zeptal se konverzačním tónem, který používal pár minut před tím.

„Ano!“ vykřikla zoufale.

„V tom případě to udělám,“ protáhl. V očích mu to jiskřilo stejným pobavením, jako když křičel nesmysly po lékárníkovi. „Ale dlužíš mi, Grangerová.“

Otevřela pusu, aby mu odsekla – dlužit mu, to tak! Když ho zachránila před otřesem mozku – ale předtím než stačila říct jediné slovo, byla vtáhnuta do černé tmy přemísťování.

Ronův překvapený řev byl poslední věcí, kterou slyšela předtím, než zmizela.

Poznámka překladatelky: Tylenol jsou prášky Severní Ameriky, které se používají na zmírnění bolesti, srážení horečky a tak. Asi něco jako český brufen.

A Touretteův syndrom je psychické onemocnění spojené také s onemocněním nervů. Nemocný člověk má pohybové a zvukové tiky a také se často přidružují poruchy chování (jako je hyperaktivita, sebepoškozování…). Je to vrozené onemocnění, které nelze plně vyléčit.

• 3Počet článkov:
• 7768Celkovo čítané:
• 0Celkom koment.: