Preklady fanfiction Harryho Pottera

16. kapitola - Konec hry

„Hle, poklady bratrů Peverellových, tři relikvie smrti; bezová hůlka, kámen vzkříšení a neviditelný plášť.“

Harryho jasné, smaragdově zelené oči se upřely na lorda Voldemorta, který měl poprvé po desetiletích ve tváři výraz čirého strachu.

A jako ozvěna slov, která Pán zla pronesl na hřbitově v Malém Visánku před více než pětadvaceti lety, mu Harry nařídil: „Pokloň se smrti, Tome.“

***

Mozkomorové hemžící se dole na bojišti najednou ztuhli a zklidnili se. Narovnali se a zvedli hlavy, jako by vycítili změnu ve vzduchu. Dva největší se otočili, podívali se na sebe, a poté se s identickým zavířením dlouhých černých plášťů obrátili a začali se kvapně vracet k hradu. Vzápětí učinili totéž ostatní mozkomorové nacházející se na bojišti.

Upíři si všimli, že odcházejí, a i oni zaznamenali změnu ve vzduchu. Každý upír se zahalil do přízračného černého oparu, a pak si také pospíšil zpátky do hradu.

Protože šlo o nemrtvé a tudíž bylo velmi obtížné se jich zbavit, tvořili mozkomorové a upíři poměrně velkou část armády Pána zla; možná až čtyřicet procent. Obě strany si tedy nemohly nevšimnout, když takové množství bojovníků vyklidilo pole.

Boje pomalu utichaly, hůlky přestaly chrlit kouzla a ve vzduchu zavládlo téměř mrtvolné ticho. Oči všech se obrátily k bradavickému hradu.

***

Tom Raddle klečel na kolenou, ruce měl rozpažené, a jak prosil, jeho tělo se kolébalo dopředu a dozadu.

„Prosím, Pottere, prosím, smiluj se.“

Harry se ušklíbl a prudce ho kopl do boku, čímž mu zlomil několik žeber.

„A co jsi udělal, že si zasloužíš milost, Tome Rojvole Raddle?“ prakticky zasyčel Harry, zatímco se Voldemort zhroutil na zem a v bolestech si svíral bok. „Co jsi udělal, že si zasloužíš odpuštění?“

Rose couvla stranou, opřela se o ředitelský stůl a rozhodla se být pouhým divákem Voldemortova konce.

Pán zla se nejprve odmítl sklonit, a tak ho Harry donutil; přiměl jeho páteř, aby se ohnula proti vůli svého majitele.

Poté mu dal okusit stejné kouzlo, jaké použil na Dolores Umbridgeovou na ministerstvu kouzel: Crucio maxima.

Šlo jen o ochutnávku kletby; deset vteřin. Vzhledem k tomu, že Umbridgeové trvalo zhruba půl minuty, než na následky kouzla zemřela, těchto deset vteřin bylo to jediné, čím Harry Voldemorta počastoval.

„Prosím...“ žadonil žalostně Tom. „Prosím...“

Harry namířil bezovou hůlku na zhroucenou postavu a zvedl samozvaného Pána zla do vzduchu. A tak i zůstal; vzpřímený, bez opory pod nohama a neschopný s tím cokoliv udělat.

Harry sevřel v ruce kámen vzkříšení, zamyšleně na něj prohlédl a pak obrátil pohled zpět k Voldemortovi.

„Víš, Tome; myslím, že je tu pár lidí, kteří se s tebou chtějí setkat; některé známé tváře z tvé minulosti. Chtěl bys je vidět, Tome?“

Pokud to bylo možné, Voldemortovy oči se rozšířily ještě větším děsem a kouzelník jen horečně vrtěl hlavou, neschopen slova.

„Ale to bys měl, Tome,“ namítl Harry, který teď obracel kámen mezi prsty. „Bylo by dobré, kdyby ses setkal s některými tvářemi z dávných časů.“

Při třetím otočení kamene se to stalo; ve vzduchu se začaly zhmotňovat stíny osob, které už dávno odešly z říše živých. Tito ne tak docela duchové, ale rozhodně ne živá těla, se začali objevovat nejprve po jednom a pak pomalu ve skupinách.

Rose neměla ponětí, kdo spousta z těchto lidí byla, ale víc než pár jich znala z fotoalb a výstřižků ze starých novin; členové Fénixova řádu, bystrozorové a úředníci ministerstva, studenti Bradavic, majitelé obchodů, novináři, dokonce i bývalí Voldemortovi stoupenci; všichni ti lidé, kteří byli natolik stateční, aby se postavili Voldemortovi a jeho armádě, nebo měli tu smůlu, že byli jen ve špatnou dobu na špatném místě.

K těm, které Rose díky létům bádání o válce skutečně poznala, patřili Neville Longbottom, Lenka Láskorádová, Rubeus Hagrid, Minerva McGonagallová, Filius Kratiknot, Garrick Ollivander, Amelia Bonesová, Rufus Brousek, Kingsley Pastorek a bratři její babičky Gideon a Fabian Prewettovi. Byla tam mladá žena, která musela být Padminino dvojče Parvati, a kouzelník, který působil jako ministr kouzel Německa v době, kdy jeho země padla. Další se objevila žena, která mohla být jedině Olympou Maxime, čarodějkou v minulosti statečně čelící Voldemortovi po boku francouzského ministerstva na akademii v Krásnohůlkách.

A pak přišli ti nejdůležitější; Harryho dávno ztracená rodina; jeho kmotr Sirius Black, jeho čestná teta Dora Tonksová a čestný strýc Remus Lupin a nakonec jeho rodiče: James a Lily Potterovi. Těchto pět lidí teď stálo kolem něj jako ochranný kruh: vpředu, ale mírně stranou James a Lily, vedle nich Remus a Dora a vzadu Sirius.

A nakonec se objevila ještě jedna postava, vyšší než všechny ostatní. Dav se rozestoupil, aby ji nechal projít. Tělo jí zakrýval dlouhý rozevlátý černý plášť, hlavu měla zakrytou černou kápí. Rose tu osobu nikdy v životě neviděla, ale okamžitě věděla, o koho jde.

Přišla sama Smrt.

Smrt proplula do čela davu a postavila se vedle Harryho. Podívali se na sebe a poté Harry pokynul rukou.

„Je celý tvůj, přítelkyně moje.“

Smrt zvedla obě paže, rukávy jejího pláště se shrnuly a odhalily ruce tvořené jen kostmi. Zdánlivě z ničeho nic se jí v nich objevila dlouhá a hrozivě vypadající kosa. Držela ji v pevném sevření a několik okamžiků pozorovala Toma Raddlea, jak tento samozvaný Pán zla visí ve vzduchu a skučí strachy.

Ta, jíž se Tom Rojvol Raddle tak dlouho bál, teď stála přímo před ním, vedle jeho smrtelného nepřítele, obklopeného dušemi mnoha obětí, které měl na svědomí.

Smrt se pomalu otočila, podala Harrymu kosu a promluvila hlubokým, ale chraplavým hlasem: „Musíš to být ty, Vyvolený.“

Harry pomalu zvedl ruku a dotkl se nabídnuté kosy. Když nepadl mrtvý k zemi, pevně ji uchopil oběma rukama a Smrt ji pustila.

Na to se otočil k Voldemortovi a přistoupil blíž.

„Sbohem, Tome Raddle. Nechť se na věky smažíš v ohnivých jámách pekelných.“

A pak jedním máchnutím kosy bylo hotovo.

Její ostří nezanechalo žádnou stopu; místo aby rozřízla nebo pronikla tělem Toma Raddlea, jak by to udělala obyčejná kosa, jen jím prošla a vynořila se ven s jeho duší nabodnutou na špici.

Nebo spíš s tím, co z jeho duše zbylo.

Voldemortovo tělo, nyní bez života, zůstalo viset ve vzduchu.

Když Harry předával kosu zpět Smrti, ozval se náhle hlasitý svist, jako by zadul silný vítr.

Harry a Rose se rozhlédli a uviděli, že stíny mrtvých se rychle vytrácejí, mění se v mlhu a víří ve vzduchu, načež mizí úplně.

„Co se to děje?“ zeptala se Rose, když se mlha začala točit v kruhu kolem nich.

„Jdeme dál,“ odpověděl Remus. „Byli jsme uvězněni v očistci, dokud Voldemorta nepotkal jeho konec. Teď, když je dokonáno, můžeme jít dál.“

Harry se rozhlédl po tvářích, které znal; po tvářích přátel, rodiny, svých milovaných.

„Dokázal jsi to, Harry,“ usmála se Tonksová, „vyhrál jsi, přesně jak jsme všichni věřili.“

„Nemohli bychom na tebe být pyšnější, synu,“ řekl James.

Harry dospěl k náhlému rozhodnutí a vyhrkl ho dřív, než se stačil zastavit: „Chci jít s vámi.“

Lily se na něj usmála, ale zavrtěla hlavou: „Byl jsi tak statečný, srdíčko moje, a tolik jsi toho vytrpěl. Užívej si toho dobrého, co ti teď život může nabídnout, než se s námi budeš chtít znovu setkat.“

Harryho zaštípaly v očích slzy. Tolik chtěl jít s nimi, ale věděl, že v matčiných slovech je pravda, ještě dřív, než pokračovala.

„Je toho tolik, co si můžeš užít, Harry; pořádné domácí jídlo a pěkná, pohodlná postel.“

„Pěkná čarodějka, která se s tebou o tu postel podělí,“ nadhodil Sirius žertem.

„Let na koštěti za svěžího, jasného rána,“ dodal James.

„Čtení dobré knihy ve stínu stromu za horkého letního dne,“ navrhl Remus.

„A dovolená na pláži s bílým pískem, teplým průzračným mořem a jasným sluncem na obloze,“ doplnila Tonksová.

„Život ti toho může tolik nabídnout,“ zopakovala Lily. „Užívej si ho, když teď můžeš.“

Harry přikývl a pak si uvědomil, že už skoro všichni odešli.

„Měj se, Harry,“ pozdravil ho Neville, než zmizel.

Lenka mu jen věnovala úsměv, a než se vytratila, zamávala mu.

„A hlavně,“ připojil ještě Sirius, „přestaň se trápit kvůli naší smrti.“

A rozplynul se.

„Ano,“ souhlasil Remus, který se spolu s Tonksovou začal vytrácet, „je čas zbavit se bolesti z minulosti.“

Načež byli oba pryč.

„Vždycky tě budeme mít rádi,“ prohlásil James. „Víme, že to, že nás nemáš nablízku, bolí a vždycky bude bolet, ale nenech se tím ovládat.“

A byl pryč.

„Pokračuj ve svém životě, Harry,“ řekla Lily „Pokračuj a najdi klid... a lásku.“

Pak i ona zmizela.

Rozhostilo se ticho.

Rose sledovala, neschopná cokoliv říct, jak se Harrymu po tváři kutálí slza.

Poté Harry přerušil ticho hlubokým, rozechvělým nádechem a otočil se ke Smrti: „Voldemortovi stoupenci jsou stále tam někde venku.“

„Ano,“ odpověděl hluboký, chraplavý hlas.

„Drtí naši armádu.“

„To je pravda. Ale dvě skupiny jeho stoupenců teď mají nového vůdce: Pána smrti.“

„Pomůžeš mi?“ zeptal se Harry.

Smrt dlouho neodpovídala. Pak pomalu přikývla na znamení souhlasu.

Harry se otočil k Rose a požádal ji: „Vykliď hrad.“

Přikývla a zvedla artefakty zakladatelů do výše: „Bradavice; slyšte mě. Vyžeňte ze svého nitra všechny, kdo vás chtěli zkazit pro vlastní zlé cíle. Vraťte se ke své bývalé slávě.“

Každý z artefaktů se rozzářil jasným zlatým světlem, které se rychle rozšířilo a zaplnilo nejprve pracovnu a pak všechny místnosti a chodby okolo ní.

„Měli bychom se vydat na bojiště,“ promluvila Smrt.

Harry přikývl a dodal směrem k Rose: „Udělej tady, co můžeš.“

Pak on a Smrt opustili pracovnu a vzali s sebou Voldemortovo tělo.

Rose přemýšlela, co tím myslel, ale pak si vybavila, co četla o artefaktech zakladatelů; zejména o pohárku Helgy z Mrzimoru, který dokázal potlačit účinky jakéhokoli jedu nalitého do něj a zvýšit sílu každého léčivého lektvaru, který z něj byl vypit.

Bylo dobře, že s sebou před odchodem z tábora vzala několik léčivých lektvarů.

***

Padma ležela na schodech a měla velké bolesti. Svět kolem ní se neustále rozostřoval a ona si byla celkem jistá, že jí nezbývá mnoho času.

U paty schodiště, na kterém ležela, statečně bojovali poslední z jejích společníků se skupinou Smrtijedů, ale prohrávali. Nikdo se k ní zatím nepřiblížil, byla si však jistá, že je to jen otázka času...

„Co to tu máme?“

Otočila se, jak nejlépe mohla, aby viděla na vrchol schodiště.

Stál tam Smrtijed a po jeho boku proměněný vlkodlak, mimo úplňkovou noc něco neobvyklého. Už se ale vědělo, že Voldemort vynalezl lektvar (i když všichni tušili, že ho ve skutečnosti vynalezl Snape), který proměnu učinil trvalou.

„Zabij ji!“ nařídil Smrtijed vlkodlakovi.

Vlkodlak se přikrčil, připravený k útoku. Zrovna když vyskočil do vzduchu směrem k Padmě, stěny kolem nich získaly zlatavou záři a chodbami se náhle prohnal vítr. Jeho poryv zachytil Smrtijeda i vlkodlaka a odnesl je přímo do chodby za Padmou. Jejich druhy u paty schodiště sebral také; všichni zmizeli za rohem, ztratili se z dohledu.

Padma měla jen pár okamžiků na to, aby přemýšlela o tom, co se to sakra stalo, než dolů po schodišti spěšně sešli Harry a postava v plášti, kterou neznala. Před nimi ve vzduchu zvadle viselo Voldemortovo tělo.

Než Padmu vůbec napadlo zeptat se, co se to promerlina děje, už u ní byla Rose, držící v ruce mrzimorský pohárek. Padma se zadívala na lektvar v něm a pak vrhla na Rose skeptický pohled.

„To je v pořádku,“ zarazila dívka její námitky, „pohárek byl očištěn. Není v něm žádná temnota.“

Padma přikývla a zhluboka se napila, načež se znovu podívala na Rose a zeptala se: „Co se právě stalo?“

Dívka se na ni usmála a odpověděla: „Harry Potter se stal; to je to.“

Zbývající bojovníci, kteří je doprovázeli do hradu, k nim přistoupili a každý z nich kladl podobné otázky jako Padma.

***

Člověk nemusel být génius, aby i mimo hrad poznal, že se něco drasticky změnilo.

Začalo to tím, že mozkomorové a upíři opustili bitvu a vrátili se do hradu.

Když se všichni ostatní, světlá i temná strana, vydali také směrem k hradu - neboť se zdálo, že nyní platí dočasné a nevyřčené příměří - zjistili, že věž, v níž se nachází ředitelna, září zlatým světlem. Před jejich očima se zář rozšířila po cimbuří a chodbách do všech místností, komnat a věží hradu. Velký sál a vstupní hala se přestavěly, stejně jako vstupní nádvoří, viadukt a krytý most. Zároveň se začaly hroutit a padat všechny věže a bašty, které byly postaveny za Voldemortova režimu.

Bradavický hrad se vracel do původního stavu.

Pak přišel silný poryv větru a těla asi padesáti Smrtijedů a dalšího tuctu vlkodlaků, kteří zůstali na hradě, aby ho střežili před vetřelci, se vymrštila do vzduchu a s polámanými kostmi dopadla k nohám svých druhů.

Na to se z hradu vynořily dvě postavy, které se daly do běhu. Připojili se k nim mozkomorové a upíři a společně se vrhli na hlídky. A před nimi se ve vzduchu vznášela mrtvola lorda Voldemorta.

Někteří Smrtijedi propadli panice, protože si uvědomili, že se situace obrátila proti nim, a pokusili se uprchnout, ale jejich snaha o přemístění byla zablokována magickou bariérou.

Vůdci MSK hlasitě vykřikli rozkazy a rychle shromáždili bystrozory; jejich schopnost přemisťovat se nebyla nijak omezena. Přesunuli se za řady armády zla a vytvořili smrtící bariéru, o kterou se Smrtijedi a jejich zbývající spojenci rozbili, když se snažili ustoupit před vražednou vlnou, která se na ně valila od hradu.

Bellatrix a několik dalších podobně smýšlejících jedinců se snažilo zmobilizovat zbytek, ale hrozba smrti většině nahnala strach; Smrtijedi nedokázali sesílat Patronovo zaklínadlo, jedinou známou věc, která účinně odráží mozkomory.

A tak se ocitli mezi dvě mlýnskými kameny; nedokázali se protlačit přes hradbu hůlek, bránící jim v ústupu, když do jejich řad udeřila smrtící armáda.

Kosa Smrti vypadala v té vřavě jen jako šmouha, sekala sem a tam a loupila duše z těl živých. Dvě hůlky; jedna z cesmíny s perem fénixe a druhá bezová s žíní testrála se pohybovaly se smrtící obratností a přesností; jedna chránila, druhá likvidovala nepřátele. Upíři se rojili a vířili nad zemí, zarývali své ostré tesáky do masa; a mozkomorové kroužili a plachtili kolem, šířili strach a zoufalství a vysávali duše z mnoha obětí.

A tak se stalo, že během hodiny bylo hotovo; po pětadvaceti dlouhých a bolestných letech skončila druhá válka proti lordu Voldemortovi a jeho armádě.

Harry Potter, chlapec, který zůstal naživu, Vyvolený a nyní i Pán smrti, zvítězil.

AP: Tak jaké to bylo? Myšlenka na tento příběh vycházela hlavně z představy Harryho, který sjednotí tři Relikvie smrti, vyvolá zesnulé oběti Voldemorta a jeho spojenců a vpadne s nimi po boku do závěrečné bitvy, podobně jako Aragorn a armáda mrtvých v Návratu krále. Nicméně v době, kdy jsem se dostala až sem, mi to přišlo jako příliš velké Deus ex Machina, aby se to dalo v této chvíli použít. Místo toho jsem se spokojila s tím, že Voldemortovy oběti uvidí jeho konec a pak se Smrt, mozkomorové a upíři přidají na Harryho stranu; takhle mi to přišlo o něco uvěřitelnější. Klidně si dovedu představit, že Smrt bude v bitvě velet mozkomorům a upírům, a vždycky jsem si myslela, že titul ‘Pán smrti’ by měl znamenat víc než jen vlastnictví tří cetek.

Teď už přijde jen epilog.