Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola čtyřicátá sedmá: Noc je den

„Vyloučeno,“ Hermionin hlas nenechával žádný prostor pro diskuzi, ale Harry to stejně zkusil.

„Chápu, jak se musíš cítit, Hermiono. Myslím tím, že jsem byl připraven Rona proklít až do příštího týdne, když se ke mně včera v noci přiblížil, ale on vypadal tak kajícně a mohl by se nám tam venku hodit!“

„Ne.“

Harry si povzdechl. Na tohle bylo prostě příliš brzy. A jak o tom tak přemýšlel, bylo příliš pozdě už včera večer, když ho Ron konfrontoval se svým malým proslovem a vykládal mu, jak moc je mu to líto a že se chce stát součástí čehokoliv, co přijde.

„Hermiono…,“ pokusil se znovu zformulovat své myšlenky přes mračna únavy, která se vznášela nad jeho hlavou.

Vtom se mu zdánlivě odnikud vtiskl do dlaně hrnek. Podíval se doleva a spatřil Jane, Snapeovu poněkud úctu i strach nahánějící skřítku.

„Lepší je se nejdřív pořádně vzbudit, než se s ní pokusíte hádat,“ poradila suše. „V těchto dnech je stejně tvrdohlavá jako Severus.“

Navzdory situaci nedokázal Harry tak úplně potlačit úsměv, když se Snape zamračil a zvedl se od stolu, kde cosi čmáral, pravděpodobně další příšerně složitý vzorec.

Harry si podrážděně povzdechl. Opravdu, jak mohou lidé takhle brzy po ránu myslet? To je vyloženě nefér!

„Ticho, ženská,“ nařídil Mistr špionů. „Nikdo mě nebude napadat před snídaní!“

„Ty nikdy nesnídáš, ty starý netopýre,“ odvětila Jane, přešla k němu a neuvěřitelně samolibě mu podala další šálek čaje. „Ale teď, když jsi to zmínil, opravdu bys měl.“

„Zpět k načatému tématu,“ řekl Snape a Harry si pobaveně všiml, že jeho bývalý učitel lektvarů vypadá poněkud neklidně pod kritickým pohledem Janiných očí, které na něm spočívaly. „Takže pan Weasley si myslí, že může jen tak vtančit zpět do přízně s uslzenýma očima a omluvou.“

„Ať už si myslí cokoliv,“ odpověděla Hermiona chladně, „nebude to fungovat. Ztratil veškerý respekt a důvěru, kterou jsem k němu kdy měla.“

„Já nemluvím o tom, aby se zapomnělo na to, co udělal,“ snažil se znovu Harry, teď když černý čaj posílil jeho mozek. „Nebo o odpuštění. To, co on chce, je se připojit k Řádu a začít s námi trénovat. A to by rozhodně přineslo jisté výhody, pokud mu to dovolíme.“

„Výhody,“ řekla Hermiona a zvedla obočí, aby dostatečně vyjádřila pochyby. „Vše, co Ron během posledních dvou let přinesl, byly jen problémy.

„To není pravda, Hermiono,“ protestoval Harry. „Hodně z těch problémů jsem způsobil já. A i když při zpětném pohledu nebyla ta nejlepší věc nechat se řídit hloupými nápady, se kterými jsem přišel, Ron se vždycky pouze snažil být dobrým přítelem. Nemůžeš ho za to vinit.“

Hermiona si povzdechla a promnula si spánky konečky prstů.

„Já vím,“ připustila. „To bylo nespravedlivé. Ale můj názor platí. Spolupráce s ním znamená pustit ho do užšího kruhu Řádu, což nutně znamená mu věřit. A i když jste vy dva k tomu ochotní, já ne.“

„Nemyslím si, že den, kdy budu věřit panu Weasleymu, vůbec kdy přijde,“ odpověděl Snape, zjevně uražen už jen samotnou myšlenkou. „Spíše bychom se však měli zabývat otázkou jeho využití. Je nejlepší ponechat ho jeho vlastnímu osudu a odříznout od všech informací, nebo ho zaměstnat takovým způsobem, který by mohl ulehčit naši práci?“

„Jak by pro nás Ron mohl být užitečný?“ zeptala se Hermiona, poprvé nechávajíc projevit svůj hněv a frustraci.

„A teď je to nefér, Hermiono…“ začal Harry, ale Snape ho lehce přerušil.

„Pokud se budeme držet tvého plánu, Hermiono,“ řekl překvapivě jemně, „ty a Potter budete muset čelit prvnímu útoku Smrtijedů sami. Ty budeš zaměstnaná Pánem zla, což nechá Pottera samotného přinejmenším s Vnitřním kruhem. Každý další člověk, který s ním v tu chvíli bude, jakkoli neschopný a nezralý, zvýší Potterovu šanci na přežití. A jediná osoba, která by tam s vámi oprávněně měla stát, je Ronald Weasley. Opravdu chceš zavrhnout tuto šanci na zvýšenou bezpečnost?“

Harry otevřel ústa, aby prohlásil, že nepotřebuje zvýšenou bezpečnost, ale pak je zase zavřel, jakmile dohnal Snapeovu logiku. Jenom Dracův trénink mu umožnil udržet tvář bez výrazu. Vážně, jak brilantní tenhle člověk byl? A jak dobře znal Hermionu?

A zatímco se Harry díval, jak se jeho kamarádce po tváři míhají myšlenky, uvědomil si, že by nikdy Rona nepřijala zpět z jakéhokoliv důvodu, který by byl spojen pouze s ní. Snadno by se vzdala šance na extra zabezpečení, pokud by to pomohlo udržet Rona dál. Ale nikdy by neriskovala, že přijde o jednoho ze svých přátel kvůli tomu, že nechce s někým spolupracovat. Snape ji nutil přijmout nevyhnutelné tím nejúnosnějším a nejlogičtějším způsobem.

A použil k tomu pouze pravdu.

Nakonec, poté co její tvář potemněla hněvem a pak rezignovaně změkla, Hermiona přikývla, dávajíc tak najevo, že přijala opodstatněnost Snapeova argumentu.

„Stejně to nemůžu ovlivnit,“ řekla tiše, převalujíc svůj šálek v rukou. „Předpokládám, že si Ron promluví s ředitelem a on a užší kruh ho přijmou zpět až příliš rádi.“

S touhou, aby to bylo tak snadné, Harry zavrtěl hlavou. „To Ron neudělá,“ odpověděl. „Řekl mi, že nepůjde proti našim přáním. Slíbil mi, že se bude držet našeho rozhodnutí.“

Lehce se přikrčil, nejsa si jist, jak to vyjádřit, ale nenašel žádný přijatelnější způsob. „Obávám se, že se ti chce při snídani omluvit.“

Hermioniny ruce pevně sevřely opěradla křesla. K jeho překvapení, to byla Jane, která chápavě přikývla.

„Což vysvětluje vaši návštěvu v půl osmé ráno. Nebylo by dobré nechat slečnu Tvrdohlavou jít do toho nepřipravenou.“

Harry se začervenal; nijak netoužil přiznat, že strávil noc připomínáním si chvíle, kdy Ron téměř zemřel Hermioninýma rukama. Samozřejmě nechtěl Ronovi ublížit. Ale byl teď již natolik Zmijozel, aby dal přednost zraněnému Ronovi v soukromí před otevřeným konfliktem ve Velké síni během rušné snídaně.

Jako by Jane četla jeho myšlenky, najednou se usmála, přistoupila k němu a postavila se na špičky, aby ho pohladila na tváři. „Dobrý nápad, chlapče,“ řekla mu blahosklonně. „Děláte pokroky.“

Pak přešla ke dveřím od kuchyně a oznámila, že by měla přestat klábosit, když má pracovat. Dveře se za ní zaklaply, a dokonce i Hermiona nedokázala potlačit uchechtnutí při pohledu na naprostý zmatek na Harryho tváři.

Avšak její výraz velmi rychle zvážněl, když se k ní Harry otočil zpět. „Je to tvoje rozhodnutí, Hermiono. Ty a profesor Snape se cítíte jím být více poškozeni než já. Ale měla bys vědět, že bych chtěl dát Ronovi tuhle šanci. Také si myslím, že by mohl být… užitečný.“

Harry si nemohl pomoct, ale musel se po svém posledním slovu podívat na svého bývalého profesora, který v tichém souhlasu přikývl.

Avšak Hermiona jejich vzájemnou komunikaci neviděla. Zírala na svůj šálek s výrazem tak skličujícím, že mu Harry nerozuměl, a to ani poté, co vzal v úvahu Ronovy činy.

„Proč jsi tak ustaraná?“ zeptal se nakonec, když se neměla k žádnému slovu. „Dokázal bych pochopit, kdybys byla naštvaná nebo zklamaná, ale vypadáš, jako bys opravdu měla z Rona strach, a to mi nejde na rozum.“

Stále vládlo ticho. Dokud se Snape v křesle neposunul, nedolil si šálek a nepromluvil.

„To není pan Weasley, koho se obává,“ řekl, a přestože zjevně mluvil s Harrym, jeho černé oči spočívaly na samotné Hermioně, jejíž tělo se při těchto slovech napjalo. Snape čekal, dávaje jí šanci ho zastavit nebo pokračovat místo něj, ale jediná věc, která se v jejím obličeji pohnula, byly svaly na bradě.

„Bojí se sama sebe,“ pokračoval nakonec, a jeho hlas byl teplý a uklidňující. „V současnosti je jednou z nejnebezpečnějších osob v Bradavicích, možná jednou z nejnebezpečnějších v kouzelnickém světě. Dokáže zabít vícero způsoby, než si dovedete představit. A pan Weasley má tu jedinečnou vlastnost, že ji dokáže vytočit víc než kdokoliv jiný. Vztek pro Hermionu znamená ztrátu kontroly.“

Harryho tvář zbledla, jakmile mu došly souvislosti. „Máš strach, že mu můžeš něco udělat,“ zašeptal. „To je důvod, proč se od něj držíš dál. Ne kvůli tomu, že jsi ho nechtěla nikdy víc vidět, ale protože se bojíš, že ztratíš kontrolu, kdyby ses s ním setkala.“

Hermiona přikývla, pomalu, váhavě. „Bylo to o chlup, když našel moji myslánku,“ přiznala, hlas napjatý stejně jako tělo. „Kdybys tam nebyl, možná bych ho prostě zabila. A nevím… jestli ho zvládnu vídat každý den v Řádu, pokud spolu budeme trénovat… Jsem si docela jistá, že nepřestane a řekne něco hloupého. A nejsem si jistá, jak pak zareaguju.“

„Pomůžu ti krýt záda,“ nabídl se Snape, ztělesňující přátelskost.

Harry mu poslal jedovatý pohled, ale pak si vzpomněl, kdo je ten, na koho zlostně zahlíží, a sklopil hlavu. K jeho překvapení vše, co dostal na oplátku, byl cynický úšklebek a posměšně zvednuté obočí. Pokud by ho lépe neznal, pomyslel by si, že ho Hermiona změkčila.

xXx

Po několika minutách Harryho opětovného ujišťování, že Hermiona nikdy Rona nezabije, její odpovědi, že doufá, že ne a Snapeově ne zcela konstruktivním úšklebku schůze skončila potřebou jít na snídani. Absence ve Velké síni by ani jednomu, Hermioně i Harrymu, nepřišla příliš vhod – drby o jejich 'vztahu' a hádka s Ronem už byly i tak dost špatné.

A tak se přesunuli do pokoje primusky a sešli společně dolů do přízemí.

„Možná bychom si o tom mohli trochu víc promluvit během pauzy na oběd, co říkáš?“ zeptal se Harry.

Hermiona se usmála, ale zdálo se, že dění kolem sebe vnímá jen z poloviny. „Ne, díky Harry,“ odpověděla. „Opravdu se musím učit. OVCE jsou za pár měsíců, to víš, ne?“

Na okamžik byl Harry naprosto zmaten. Lehkost, s jakou Hermiona dokázala vklouznout do role vševědky a primusky, ho v posledních měsících znovu a znovu překvapovala. V jednu chvíli diskutovala o strategii, hašteřila se s Dracem nebo vysvětlovala Harrymu strukturu smrtijedského Vnitřního kruhu, zatímco v další klábosila o známkách z přeměňování, eseji do lektvarů nebo Harryho domácím úkolu a o tom, že se skutečně bude muset snažit, pokud se chce stát bystrozorem.

A nejděsivější bylo, že i když Harry věděl o skutečnosti, že Hermiona již celé měsíce neodevzdává ani na obranu ani na přeměňování úkoly, předkládajíc profesorům pouze zapečetěné prázdné role pergamenu, stále věděla o probíraném učivu víc než Harry. A to začal na svých školních úlohách pracovat usilovněji.

Vydali se do Velké síně a k nebelvírkému stolu za pokračujícího hovoru o věcech, které se Harrymu zdály naprosto nedůležité, i když moc dobře věděl, že pro něj před méně než půl rokem byly zásadní.

Zpočátku pro něj bylo těžké předstírat, mluvit o tématech, na kterých nezáleželo, zatímco se mu v zadním koutku mysli tísnilo sto důležitých věcí, které chtěl s Hermionou probrat a na které vždy zbylo příliš málo času.

A když si pomyslel, že Hermiona měsíce poslouchala jeho a Ronovo žvatlání, aniž by jim jedinkrát řekla, jak dětinští a nezralí jsou, jak je z nutnosti klame, stejně jako nyní klamou s Harrym většinu Nebelvíru, cítil se nesvůj a zahanben.

Ale nyní po několika týdnech tréninku zjistil, že to není tak zlé, jak si myslel. Ve skutečnosti zde nebyl takový rozdíl mezi tím, co dělá teď a co dělal od doby, kdy přišel do Bradavic. Jako když ve druhém ročníku slyšel baziliškův hlas a stále předstíral, že je vše v pohodě, nebo o rok později, kdy měl obavy z hrozného vraha Blacka, který ho chtěl dostat, či ve čtvrtém roce, kdy všichni věřili, že je chytač toužící po pozornosti, přičemž on chtěl ze všeho nejvíc zemřít strachy.

Nemluvě o pátém a šestém roce, kdy ho veřejné mínění střídavě nazývalo šílencem a spasitelem, zatímco on slepě běhal kolem a nevěděl, co dělat se svým vztekem a smutkem.

Teď, když o tom tak přemýšlel, tahle podivná hra na schovávanou, kterou momentálně hráli, byla vlastně lepší. Poprvé ve svém životě tajemství, která měl, nebyla zcela jen jeho.

Nezanechávala jej samotného. Sdílel je se svými přáteli, Hermionou a Dracem, a s dalšími stejně smýšlejícími bojovníky. To, co dělal, dávalo smysl. Bylo to důležité, ne emocionálně teenagerovské. Byla to nutnost, nikoliv pošetilé tajemství chlapce, který se nikdy nenaučil důvěřovat dospělým.

A mluvení o jedné věci, zatímco naznačujete cosi o něčem naprosto jiném, se jevilo jako velká zábava. Stejně jako popichování a urážky, které si v těchto dnech Harry a Draco vyměňovali. Pro lidi, kteří o jejich lekcích nevěděli, což znamenalo celou školu vyjma Hermiony, se ti dva navzájem zaníceně nenáviděli. Avšak pro něj, Draca a Hermionu byly jejich urážky velmi dobře známým škádlením a zasvěcenými vtipy, a více než jednou zahlédl v Dracových a Hermioniných očích tančit pobavené jiskřičky, když se vytasil s obzvláště dobře formulovanou poznámkou. 

Harry byl vyrušen ze svých myšlenek o radostech mazanosti, když ucítil, jak Hermiona po jeho levém boku ztuhla a vzhlédl do vážné tváře Rona, který právě stál naproti nim na druhé straně nebelvírského stolu.

„Dobré ráno Harry, Hermiono…,“ začal Ron, očividně nervózní z toho, jak začít. „Nevadilo by vám, kdybych si přisedl…“

Hermionino tělo se začalo chvět vztekem jako struny houslí. Harry spěšně polkl svůj toast a vyskočil z lavice, rád, že si vybrali místa na samém konci stolu. Pak přešel na druhou stranu, v mysli obraz Hermiony krčící se nad Ronem s nožem připraveným k útoku. 

„Někdy jindy, Rone,“ řekl a popadl Rona za loket, odváděje ho pryč od Hermiony, která za zrzkem zírala, jako by byl něco slizkého, co právě vylezlo z okapů. „Je tu něco, o čem bych si s tebou chtěl promluvit…“

Vedl Rona na druhý konec dlouhého stolu a přitom ignoroval, jak se jim první ročníky klidí z cesty, když se blížili. Už dávno se smířil se svým postavením celebrity a s úžasem, který v těch dětech vyvolával. Alespoň mu to zaručovalo možnost posadit se, kdekoliv chtěl, a když se díval tak přísně jako teď, nikdo se neodvážil přijít příliš blízko.

Když se Ron dozvěděl, že ho chtějí zapojit do užšího kruhu a trénovat s ním, měl velkou radost. Harryho varování, že je Hermiona stále hodně naštvaná a že udělá nejlíp, když se od ní bude držet dál, na chvíli způsobilo, že trochu zvážněl, ale ne natolik, jak Harry doufal.

Ronovo nadšení však definitivně vyprchalo někde mezi faktem, že Snape je v Řádu Mistrem špionů a jako takový musí být respektován, pokud chce být Ron členem, že Hermionin a Snapeův vztah nebude nikdy projednáván a že Draco je rovněž členem Řádu a je považován za Harryho a Hermionina přítele.

„Ty se kamarádíš s tou fretkou?“ zeptal se jasně znechucený Ron a Harry mu věnoval takový pohled, který zrzka okamžitě umlčel. Ron ho nejspíš nikdy neviděl se takhle mračit, avšak Harry strávil minulé dva měsíce tréninky s Dracem a v relativně úzkém kontaktu se Snapem a Hermioninou zmijozelskou stránkou. To naučí člověka spoustu věcem.

Jejich rozhovor skončil dávno předtím, než Ron dojedl snídani, a Harry vstal a odešel z Velké síně s pocitem hluboké úlevy. Dříve si toho nikdy nevšiml, ale bylo tak těžké s Ronem mluvit. Jeden aby mu všechno vysvětloval, a to i nejzákladnější závěry, a Harry konečně pochopil, jak se často v průběhu let cítila Hermiona, když musela svým přátelům vše objasňovat.

Ale když za sebou zavřel obrovské dveře a šel po schodech nahoru, brzy mu bylo jasné, že dnes ráno nebude mít klid, a to kvůli Justinovi Finch-Fletchleymu, stojícímu v chodbě s očima upřenýma na schodiště, který na něho očividně čekal.

„Justine,“ pozdravil ho Harry, nejsa si jist, jak reagovat na kluka, který se ho o Vánocích snažil vylákat do mudlovské části Londýna. „Nevěděl jsem, že jsi zpátky!“

V odpověď Justin otevřel ústa, zakoktal něco nesrozumitelného a zase pusu zavřel. Mezitím se mu na jeho jinak nepřirozeně bledé tváři objevily červené skvrny.

Harry čekal na reakci, ale když Justin jen s rostoucí nervozitou otevíral a zavíral pusu, pocítil pronikavý soucit.

„Ví ředitel, že jsi tady?“ zeptal se, doufaje, že je otázka natolik jednoduchá, aby mohla Justina dostat z jeho strnulosti. Očividně mohla.

„Ano,“ odpověděl Mrzimor po dalším okamžiku zblednutí a zčervenání v různých částech obličeje. „Já… vrátil jsem se od svých rodičů dneska ráno. Umístil na mě nějaká kouzla a udělal mě členem…“ jeho hlas se vytratil a zanechal větu nedokončenou. Brumbál si zřejmě myslel, že by bylo moudré do kouzel, která na Justina uvalil, zahrnout i Fideliovo zaklínadlo, a podle toho, jak byl chlapec připraven chlubit se jménem Řádu po chodbách, to bylo rozhodnutí nanejvýš rozumné.

Harry se rozhodl ignorovat, že by před několika měsíci projevil stejný nedostatek zdrženlivosti.

„Já vím,“ odpověděl a snažil se Justinovi naznačit, že pochopil obě informace, které mu chtěl Mrzimor sdělit, a překážky, které mu bránily. „Ačkoli bude lepší, když o tom tady nebudeme mluvit.“

Justin rychle přikývl; výraz v jeho očích byl stále ještě pln směsice zoufalství a odhodlání, které Harry nedokázal zcela zařadit.

„Takže pak se vrátíš do hodin?“ dotázal se Harry, když bylo jasné, že Justin upadl opět do ticha.

Mrzimor přikývl. „Budu muset tvrdě pracovat, abych vás dohnal,“ řekl trochu sklíčeným tónem, a Harry si vzpomněl, že Justin nikdy nebyl jedním z nejlepších v ročníku. „Ale jsem rád, že jsem zpátky, když teď nebezpečí skončilo,“ zaváhal, nejsa si jist, jak zformulovat další myšlenku. „Víš, proč jsem…“ pokusil se pak pokračovat, jen aby jeho hlas opět selhal v polovině věty.

Harry v odpověď přikývl. „Tvoji rodiče jsou v pořádku, že?“ zeptal se.

Byl v šoku, když mu Hermiona s Dracem pověděli o Macnairově plánu podřídit si Justina a ulevilo se mu, když byli jeho rodiče osvobozeni a Justin se k nim krátce nato připojil, jakmile Snape a Hermiona Macnaira… zlikvidovali. Harry si ještě nebyl jistý, jak se ta poslední část udála, ale naučil se už dost, aby dal přednost nevědomosti, co se týče některých věcí.

„Ano, ano, jsou,“ odpověděl Justin a poté s Harrym, neschopným vymyslet další otázky, které by mohly být zodpovězeny na veřejnosti, upadli znovu do rozpačitého ticha.

„Harry, já…“ prolomil nakonec Justin rostoucí napětí, právě když se Harry smířil s tím, že zůstane po zbytek dne zbytečně stát uprostřed chodby. „Já… chtěl jsem se omluvit.“

Neočekávaje takový vývoj Harry prudce zvedl hlavu a setkal se s Justinovým pohledem plným upřímného zmatku. „Co to… za co?“ zeptal se.

„Za… to, že jsem tě špehoval,“ odpověděl Justin a nešťastně se přikrčil. Červené skvrnky zřejmě vyhrály válku barev a rychle se na jeho tváři rozšířily. „Tebe a tvoje přátele. A… za to, že jsem ti napsal ten dopis a snažil se tě dostat do nebezpečí. Byla to hloupá a sobecká věc. A pochopím, pokud se mnou nebudeš chtít už nikdy znovu mluvit, ale chtěl jsem ti říct, že je mi to všechno opravdu, ale opravdu líto.“

Na okamžik se v Harrym prala lítost s podrážděností. Ze zkušenosti věděl, jak hrozné je cítit se provinile a hloupě, a tlak, pod kterým musel Justin v posledních měsících setrvávat, byl pravděpodobně větší, než si byl Harry ochoten představit. Ale vážně, kolik tomu Mrzimorovi bylo? Když byl nucen si vybrat mezi bezpečím svých rodičů a tím, co bylo správné, vybral si rodiče, a kdo by ho za to vinil? Ale jak mohl ještě doufat v omluvu za rozhodnutí, které učinil? Očekává snad, že ho Harry zprostí viny a řekne mu, že je od nynějška hodný chlapec?

Na chvíli byl Harry vážně v pokušení říci Justinovi, že moc dobře ví, jak se Mrzimor cítí, že on se cítil mnohem hůř, když jeho kmotr zemřel kvůli hloupým chybám, které on sám učinil, nebo když zjistil, že se jeho nejlepší kamarádka stala špionem a on si toho ani nevšiml, a že ten pocit nikdy, nikdy nezmizí, ale pak pohlédl na Justinovu tvář a rozhodl se, že by nebylo fér nakupit na toho chlapce takový projev. Koneckonců byl ještě dítě.

Je ve stejném věku jako ty, Hermiona nebo Draco, zašeptal jeho vnitřní hlas, ale Harry nechtěně zavrtěl hlavou. Bylo toho zapotřebí víc, abyste byl dospělý, nejen věk, a to Justin rozhodně neměl.

Poté, co si zřejmě nesprávně vyložil Harryho gesto, Justin zrudl po celém těle, jak se bílá odevzdala nezdolnému nepříteli. Sláva vítězným skvrnám, pomyslel si na okamžik Harry, ale vzápětí zvážněl.

„Odpouštím ti, Justine,“ řekl a v jeho hlase se promítal klid a kontrola, jak ho to Draco učil. „Musel jsi být v hrozném postavení a nikdo tě nemůže vinit z toho, že jsi chtěl chránit svoji rodinu.“

„Ale měl jsem…“ nesouhlasil Justin chabě, a vyžádalo si veškerou Harryho vnitřní kontrolu, aby udržel svou tvář a hlas bez podráždění. Ano, to jsi pravděpodobně měl, pomyslel si, ale nač to teď říkat?

„Udělal jsem mnohem horší chyby,“ odpověděl místo toho. Přinejmenším to množné číslo bylo naprostou pravdou. „A jsem teď na takové situace mnohem lépe připraven než ty. Nikdo tě nebude nenávidět, a pokud jsem ti dobře rozuměl, máš teď šanci bojovat proti těm, co ti ublížili.“

Justinova tvář se uvolnila, když pochopil, že mu Harry opravdu odpustil a otevřel pusu k odpovědi, když najednou z jeho tváře zmizela veškerá barva, zanechávajíc ho smrtelně bledým.

Vítězná červená se na své párty pohádala a spáchala sebevraždu, pomyslel si Harry, načež se nahlas zeptal: „Co se děje, Justine?“

Jeho otázka byla zodpovězena o chvíli později, když se po jeho levici objevila Hermiona. Byl teď už zvyklý na její neslyšné pohyby, ale zůstal příliš fascinován prapodivnými věcmi, které prováděla Justinova pusa, než aby na ni přímo reagoval.

„Justine,“ pozdravila Hermiona Mrzimora vřelým, přátelským tónem. „Ráda vidím, že jsi v pohodě a zpátky. Jsou tvoji rodiče v pořádku?“

Strach, rostoucí panika a nevyzpytatelné pohyby Justinových úst byly veškerou odpovědí, které se jí dostalo. Harry přemýšlel, co by mohlo být příčinou, když si náhle vzpomněl na něco, co mu Draco říkal. On a Hermiona použili Justina k úniku informací pro Voldemorta.

„Justine,“ pravil pomalu, „profesor Brumbál ti řekl o Hermioně, že?“

Po své levici zaslechl nepatrný povzdech a podrážděné mumlání, příliš tiché, než aby si toho Justin všiml. Stejně ho naprosto ovládal šok. Pak se Mrzimorovi podařilo pomalu přikývnout.

„Pak víš, že se nemusíš Hermiony bát,“ pokračoval Harry, ačkoli Justin nevypadal, že by si tím byl tak jistý, protože nedokázal ani přikývnout.

„Justine? Je všechno v pořádku?“ Justinovi se podařilo přerušit mrtvé zírání na Hermionu a napůl se otočil k Harrymu, upíraje na něj prosebný pohled.

„Ano… “ odpověděl po chvíli. „Ano, jsem v pohodě, ale Harry, víš, že Hermiona… s panem Malfoyem…“ jeho hlas se znovu vytratil, a tentokrát Harry nedokázal udržet svoji tvář úplně bez známek podráždění.

„To není věc, o které bychom měli mluvit tady, Justine,“ zopakoval. „Myslel jsem, že ti to ředitel vysvětlil.“

„Ano… ale… Malfoy!“

A znovu Justinova tvář ztratila veškerou barvu, kromě odstínu bílé, kterou si Harry u člověka jako možnou dokázal jen těžko představit. Za nimi se přibližovaly kroky a on se otočil ve snaze zabránit tomu, aby se této stále více nepříjemné a nebezpečné situaci stal svědkem někdo další. Avšak k jeho úlevě to byl jen Draco, který se k nim rychle přibližoval s naštvaně zamračeným výrazem na tváři.

„Co se to tady děje?“ zeptal se a postavil se po Harryho pravé straně. „Malé spiknutí, o kterém bych měl vědět?“ A pak jako by si prvně všiml třesoucího se Mrzimora před nimi: „Justine. Nevěděl jsem, že jsi zpátky!“

Zdálo se, že ta poslední slova zničila zbytky Justinovy odvahy a chlapec se otočil a utekl do chodby, jako by ho honila smečka vlkodlaků.

Ti tři za ním zírali s rozmanitými výrazy, od rozpaků až po značné pobavení.

„Miluju takovéhle reakce,“ poznamenal Draco po chvíli, hlas více než arogantní. „Až budu vládcem světa, kamkoli půjdu, každého naučím, aby takhle reagoval.“

Hermiona si odfrkla. „Sni dál, Malfoyi,“ řekla a v jejím hlase bylo dost jízlivosti, aby oba, Draco i Harry, zapadli zpět do svých rolí.

„Nedokážeš si ani představit o čem sním, mudlovská šmejdko,“ ušklíbl se Draco, načež se s odporem v očích otočil k Harrymu. „Dostanu tě, zjizvenče.“

Harry zvedl vyzývavě bradu a věnoval mu ledový pohled. „Jak si přeješ, Malfoyi,“ odpověděl, potvrzuje tak jejich tichou dohodu ohledně dalšího sehraného boje po hodině obrany, a Draco se na něj na okamžik zamračil; pak odešel a jeho hábit za ním vlál skutečně Snapeovským stylem.

xXx

Hermiona nevěděla, zda má být podrážděná nebo pobavená, když šla s Harrym po boku do třídy na výuku obrany.

Justinova reakce byla typická, a kromě Ginny kolem ní její bývalí přátelé od té chvíle, kdy byli zasvěceni do situace, chodili po špičkách. Netěšila se na jejich přijetí do Řádu, ani na jejich účast na plánovaném tréninku soubojů. Vše, co řekla nebo udělala, bylo pod přísným dohledem, a opravdu nechtěla čelit bezduchému zírání pokaždé, když provedla něco, co nikdo nečekal.

Ale na druhou stranu Justin postrádající odvahu s ní mluvit nebyla žádná velká ztráta a výraz v jeho tváři, když se otočil a utekl, byl k nezaplacení. Musím si držet Draca poblíž, rozhodla se. Společně se zdáme být naprosto silní. Její myslí se přehnala myšlenka o tom, jak by asi studenti reagovali, kdyby ji viděli spolupracovat se Severusem, ale pak dorazila do třídy a opět přesunula pozornost na své okolí.

Na zahájení výuky bylo ještě brzy, většina studentů se teprve vlekla od snídaně. Remus vzhlédl od svého stolu, za nímž seděl, usmál se na ně a vrátil se ke známkování esejů.

Hermiona mu úsměv oplatila a zaujala své místo v první řadě, kde obvykle s Harrym sedávala.

„Když viděl fretku, myslela jsem, že omdlí,“ zašeptala mu a pousmála se.

„Jasně, byl k tomu blízko,“ odpověděl. „Máš dnes večer čas? Já a Lev ti chceme říct o nějakém výzkumu, než začne studijní skupina.“

Hermiona cítila, jak v ní narůstá spokojené teplo. Harry se stal tak dobrým v téhle hře! Před měsícem by koktal, červenal se a zničil větu rozhlížením se kolem sebe, jako by se snažil skrýt, co říká. Teď to však pro celý svět vypadalo, jako by nevyslovil vůbec nic neobvyklého, i když jí ve skutečnosti sdělil, že Draco a on s ní chtějí něco probrat, než začne setkání Řádu.

Vymysleli studijní skupinu, aby zdůvodnili svou obvyklou večerní nepřítomnost ve společenské místnosti, a různá sdělení, která obměňovali podle toho, o kom mluvili. Ale ve skutečnosti byl jediným dalším členem jejich skupiny Draco, takže každé jméno, které Harry použil, odkazovalo na něj.

„Ráda bych,“ odpověděla s omluvným pohledem, „ale mám příliš málo času. Během výuky musím pracovat na svých domácích úkolech a při obědě se musím soustředit na obranná cvičení, na kterých pracuju. Odpoledne jsou naplánovány úřední hodiny primusky a potom musím jít a pracovat na svých speciálních úkolech. Ani nevím, jestli se mi podaří přijít dnes večer na studijní skupinu – mám pocit, že nějaký student v nouzi bude možná potřebovat mou pomoc.“

Povzdechla si. Byla to pravda, ráda trávila s Harrym a Dracem čas, ale její rozvrh byl v posledních dnech značně přeplněn a ona neměla jen práci špiona a činnost pro Řád, ale také udržovala svoji identitu nejlepší studentky a primusky, a většina dní pro ni neměla dost hodin.

„Dobře,“ řekl Harry vykuleně. „Můžeme to udělat jindy.“

Vypadal ohromeně, jako by pro něj bylo těžké uvěřit, že by všechno tohle mohla vpasovat do jednoho dne. 'Speciální úkoly' stejně jako 'studenti v nouzi' byly kódem pro její špionskou práci a setkání Smrtijedů, a ačkoli nikdy nevysvětlila, co dělají, její 'obranné cvičení' znamenalo trávení času se Snapem.

Zajímalo by mě, jaký je to život, když den má dostatek hodin, přemítala v duchu. Když volný čas znamená víc než jen pár minut ukradených mezi úkoly, které musí člověk splnit. Ráda bych věděla, jaké to je strávit celý víkend s přáteli nebo… s jinými lidmi.

Vzpomněla si na odpoledne se Severusem, vařícím a vyprávějícím jí příběhy, a na pár večerů, které se jim podařilo strávit jenom spolu, stočení do klubíčka na pohovce a jen si povídající, nebo jak se kradli z hradu a šli v přestrojení do lesa. Pravděpodobně úžasné, pomyslela si toužebně, ale pak vyhnala tu trochu fantazie a vylovila ze své tašky inkoust, brk a pergamen. Bylo na čase začít s esejem do lektvarů, který jim nová profesorka zadala.

Zatímco jejich spolužáci pomalu vcházeli do místnosti a Remus je zdravil, rozvinula pergamen, předstírala krátké zaváhání, a pak na něj umístila neverbální kouzlo. Odšroubovala kalamář, namočila brk a začala psát nadpis toho, co se stane další strašlivě dlouhou esejí: 'Dopady britské demokracie na léčivé účinky Králova lístku, jeho klasifikace a všeobecné použití v lektvarech dvacátého století'.[1]

Na okamžik se zastavila a odložila brk stranou, přehlížejíc každé slovo, jako kdyby kontrolovala napsané. Ale místo slov, které zapsala, titulek na pergamenu nehlásal nic jiného než '…' a ona spokojeně přikývla.

Vymyslela tohle kouzlo Lorem ipsum[2], jak to nazývala, během šestého ročníku, oficiálně aby udržela své líné spolužáky od opisování jejích domácích úkolů, avšak jejím skutečným důvodem byla potřeba skrýt své poznámky a písemné plány ohledně dalších tajných aktivit, aniž by riskovala, že je někdo v přeplněné společenské místnosti náhodou objeví, nebo že její přátelé budou nedůvěřiví k jejímu skrývání toho, co napsala.

Samozřejmě stejně dobře mohla použít kódované jazyky, avšak zatímco ty mohly být prolomeny dešifrujícími kouzly, tohle zaklínadlo představovalo velmi složitou iluzi, která upravovala celé množství slov, která zapsala. Její spolužáci z Nebelvíru si na to už docela zvykli, a i když často bručeli, že je 'nefér', jak před nimi Hermiona své poznámky ukrývá, nikdo se nezamýšlel nad tím, co dělala.

Podívala se na Harryho, který ústy naznačil 'lektvary?' a přikývla, aniž by se obtěžovala skrýt svou frustraci. Harry se ušklíbl.

„To je tvoje chyba,“ řekl jí s povýšeným úsměvem. „Proč ses dobrovolně přihlásila do toho sociálně-alchymistického projektu?“

„Myslela jsem, že by to mohla být výzva,“ zakňourala odpověď, protože jí bylo jasné, že Harry by její úvahy nepochopil: koneckonců vzít si ten nejtěžší úkol by bylo přesně to, co by udělala stará Hermiona a aby byla upřímná, zjistila, že toto neznámé odvětví výzkumu lektvarů je docela zajímavé. Ne že by v těchto dnech měla tolik času na své zájmy, jak by ráda.

„No, pak hodně zábavy s tvou výzvou,“ řekl jí Harry samolibě a vrátil svou pozornost k přední části místnosti, kde Remus vstal, aby je všechny ještě jednou pozdravil.

Zatímco poslouchala jejich učitele, který je zasvěcoval do další lekce o temných bytostech, mnohem složitějších a nebezpečnějších než bubáci a bludníčci, které probírali ve třetím ročníku, sestavovala esej, nejprve v duchu a pak na papír. Práce se vyvíjela dobře.

Všechny informace a zdroje, které potřebovala, nashromáždila již včera večer v Severusově knihovně, ověřovala tvrzení v učebnicích a pečlivě se ujišťovala, že si vybrala jen to, co se dalo najít ve školní knihovně. Jedinou věcí, která zbývala, bylo sestavení textu do něčeho, co by připomínalo logickou argumentaci, a přidání vlastních tvrzení.

Tu a tam cítila, jak se k ní stočily Harryho oči. Oba, Harry i Draco, byli stále ohromeni její schopností plně se soustředit na jednu věc, a přitom registrovat vše kolem sebe. I když její pozornost věnovaná Remusovým hodinám byla přinejlepším okrajová, stále dokázala sledovat každé slovo a věděla, že její mysl přednášku pečlivě zaznamenává pro další použití.

To bylo také důvodem, proč na sobě nedala znát překvapení či vyrušení, když uslyšela Remuse vyvolat její jméno, ale prostě jen zvedla hlavu a položila brk, každým coulem pečlivá studentka, která si zapsala každičké slovo, které učitel řekl.

„Čichači jsou magická stvoření velikostí a vnějším vzhledem podobná okřídleným krtkům,“ odpověděla, přičemž její mysl automaticky vybrala informace, které si Remusova otázka žádala, a uspořádala je do vět. „Jejich schopnost 'vyčmuchat' magii prostřednictvím orgánů nacházejících se v jejich čelní dutině je táhne k předmětům a osobám, které jsou doprovázeny temnými silami. Přestože sami o sobě nemohou být považováni za temné tvory, čichači si na tomto typu síly pochutnávají, což je fakt, který působí, že vědci léta spekulují o vzdálené příbuznosti mezi nimi a mozkomory.“

Otočila hlavu vlevo a vpravo, zaznamenala, že spolužáci divoce škrábají její slova jako obvykle, když odpovídala na nějakou otázku, vědomi si toho, že její odpověď je nepatrně lepší než učebnice, a spokojeně přikývla.

„Výborně, slečno Grangerová,“ oznámil spokojeně Remus, ale v jeho očích bylo něco jiného než obvykle, trochu ostřejší výraz, který ji okamžitě uvrhl do stavu nejvyšší ostražitosti. „Pět bodů pro Nebelvír. I když nejsou ve své podstatě ani nebezpeční ani temní, jedná se o tvory, se kterými zítra začneme. Jako přípravu chci, abyste si všichni prošli stránky 74 až 80 ve svých učebnicích a odevzdali jeden a půl palce dlouhý pergamen o tom, jak mohou být čichači zneužiti a kdy se mohou stát nebezpeční. To je pro dnešek vše, třído.“

Zatímco si pomalu sklízela své věci, přehrávala si Hermiona ve své mysli poslední tři minuty. Remus jí chtěl něco sdělit, jeho výraz ji na to měl upozornit. Ale až potom, co si prošla svou vlastní odpověď na jeho otázku, konečně porozuměla. Jejich schopnost 'vyčmuchat' magii prostřednictvím orgánů nacházejících se v jejich čelní dutině je táhne k předmětům a osobám, které jsou doprovázeny temnými silami, zašeptal její vnitřní hlas. Temná síla jako Znamení poskvrňující její levé předloktí.

V duchu Hermiona zaklela, avšak její výraz stále ztvárňoval mírně starší dívku, která se těší na další hodinu. Kývla na Remuse, její tvář na okamžik zvážněla, aby mu dala najevo, že pochopila, a pak si to jako jedna z posledních studentů zamířila ven ze třídy.

Teprve když zahnula za roh a spatřila Harryho a Draca, stojící proti sobě a tvářící se jako dva staří westernoví hrdinové v pravé poledne, vzpomněla si, že naplánovali další souboj. Na chvíli byla v pokušení otočit se a předstírat, že si toho nevšimla, ale když je nezastaví ona, budou muset pokračovat dál, dokud tak neučiní učitelé, a protože Remus neprojevoval žádný úmysl opustit třídu, mohlo by to nějakou dobu trvat.

„Pottere,“ ušklíbl se Draco a jeho tvář se zkřivila do ošklivé grimasy. „Hraješ si zase na hrdinu? Kdepak jsou tvoji přátelé? Schovaní pod postelí, protože se bojí, že ses zbláznil?“

Hermiona přestala jejich urážky a posměšky vnímat, nemajíc na ně v tuto chvíli náladu. Ujistila se, že její tvář má odpovídají výraz znechucení a nenávisti, když upřela oči na Malfoye, ale uvnitř zvažovala, jaký by byl nejlepší postup. Nemohla nechat čichače přijít blízko k sobě, nebo její spolužáci zjistí příliš mnoho o aktivitách jejich primusky. Ale nebyl zde žádný způsob, jak by se jim při hodinách obrany mohla vyhnout, což znamenalo jediné.

Musí chytit virus, něco dost odporného, aby jí to udrželo mimo vyučování, ale zase ne tak zlého, aby ji to uvěznilo na ošetřovně. Sledovala několik neškodných a pár škodlivých kouzel prosvištět kolem ní, a vnímala rostoucí publikum, hůlku pevně v ruce pro případ, že některé zaklínadlo zasáhne nevinného kolemjdoucího, zatímco ve své mysli si procházela seznam magických chorob, který si pro tento scénář připravila měsíce dopředu.

Zaměřila svou mysl na jednu nemoc, kterou bylo snadné napodobit – koneckonců musela oklamat madame Pomfreyovou – v duchu přikývla a pak vykročila vpřed, aby zastavila stále nebezpečnější souboj mezi jejími dvěma přáteli. Dnes už měli zábavy dost.

„Harry,“ vypískla s rozšířenýma očima a tenkým hlasem, aby zněla lehce hystericky. „Je to nebezpečné! Přestaň!“

„Urazil moje rodiče, Hermiono,“ vykřikl Harry. „Nedovolím, aby Smrtijed ve výcviku říkal takové věci o mojí rodině.“

V bezpečí své mysli si Hermiona povzdechla. Takže dnes se Harry snažil o melodramatičnost. No, ona jistě v tomto ohledu Harryho Pottera překoná.

Vrhla se k němu tak, že napůl vrazila do jeho ramene, pak popadla Harryho za rukáv a rychle zamrkala, pohyb, který donutí její oči vypadat vlhce a uslzeně.

„Harry,“ hlasitě oznámila. „On za to nestojí. Prosím, Harry,“ lehce vzlykla a dramaticky snížila svůj hlas, jako by s ním sdílela důležité a závažné informace. „Pamatuj na své OVCE! Mohl by ses dostat do problémů!“

Harryho hněvivá maska na okamžik sklouzla a ona mohla vidět, jak sebou jeho rty lehce škubly. Vidíš, takhle se to dělá, pomyslela si a zaslechla naštvaný zvuk z Dracovy strany. Pro zbytek skupiny to zřejmě znělo jako reakce na vměšování se mudlovskou šmejdkou, ale Hermiona věděla, že Draco viděl Harryho hloupou chybu.

Mezi ní a Dracem v posledních týdnech vyvstala soutěž – Draco měl za úkol trénovat Harryho, aby nereagoval na jakýkoliv vnější vliv, a Hermiona se snažila přítelovu vyrovnanost zlomit. Tentokrát vyhrála a všichni tři věděli, že si Draca i Harryho kvůli tomu bude později nemilosrdně dobírat.

Bylo však na čase představení ukončit. „Prosím, Harry,“ řekla znovu. „Necítím se dobře. Mohli bychom… mohli bychom prostě jít?“

Po chvíli falešného váhání Harry přikývl, když rozpoznal její signál pro ukončení.

„Dobře, Hermiono,“ souhlasil neochotně. „Nechme fretku vlastnímu osudu.“

Po těch slovech sklonil hůlku a věnoval poslední pohled svému předstíranému nepříteli, který zíral zpět se zlobou nashromážděnou za šest let ve Zmijozelu. Pak vzala Hermiona Harryho za ruku a vedla ho pryč od davu lidí, držíc ho v pevném sevření, dokud nebyli sami.

„Kdybychom se večer neviděli,“ řekla, objímajíc ho na rozloučenou a posílajíc mu úsměv, „neboj se, pokud se zítra neobjevím na hodině. Rozhodla jsem se, že dnes odpoledne chytím virus. Pozdravuj Lva.“

Mrkla, zamávala mu a nechala ho stát na chodbě, dychtivá věnovat se svým vlastním záležitostem. Koneckonců onemocnění si vyžádá hodně práce.