Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Coming off the Ropes

Kapitola 20.

Coming off the Ropes
Vložené: Lupina - 13.11. 2022 Téma: Coming off the Ropes
Lupina nám napísal:

Shodit okovy

Autor: Enahma

Překlad: Lupina

Beta: marci 

Banner: Jimmi

Originál: http://www.fanfiction.net/s/1334485/1/Coming-off-the-Ropes

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 20. Shodit okovy

 

„Ššš, tiše! Neprobuď ho!“

„Musí se přece někdy probudit! On…“

„Neřvi, idiote. Madame Pomfreyová si myslí, že potřebuje spánek.“

„Spal dva dny. To není normální!“

„Dala mu lektvar na spaní. Řekla, že utrpěl vážný šok, dvakrát se v ten den zhroutil…“

„Nemůže spát věčně!“

„Rozhodovat o tom, kdy se má probudit, bude madame Pomfreyová, ne ty!“

Krátké mlčení.

„Snape je stále v bezvědomí,“ řekl člověk, který chtěl Harryho probudit.

„Mlč!“ zasyčel druhý hlas. „Idiote!“

Hlasy se vzdálily a zmizely. Harry se ponořil zpátky do nebytí.

ooOOoo

„Myslím, že ho můžeme probudit, řediteli. Tělesné funkce se zlepšily a zdá se, že i nervy pracují, jak mají,“ hlas madame Pomfreyové byl vážný a věcný.

„Jste si jistá, Poppy?“ Brumbálův hlas byl jako samet: měkký a hladký. „Bojím se, že špatné zprávy mu znovu způsobí šok.“

„Ne,“ zazněla pevná odpověď. „Je to silný chlapec, pane řediteli, silnější, než byl jeho otec. Zvládne to.“

„Pokud je to opravdu váš názor, Poppy…“ Brumbál si nebyl jistý.

„Je,“ Pomfreyová si jistá byla.

Brumbál si zhluboka povzdechl a vykročil k posteli. Harry cítil, jak se matrace prohnula pod jeho vahou.

„Harry, chlapče…“

„Quietus, pane řediteli,“ odpověděl Harry se zavřenýma očima. „Jsem vzhůru.“

„Aha…“

Nastalo ticho.

Po chvíli Harry otevřel oči a pokusil se posadit. V místnosti kromě něho byli dva lidé: ošetřovatelka a ředitel. Madame Pomfreyová měla normální výraz – pozorný, ale trochu odměřený. Ředitel, na druhé straně, byl napjatý.

„Táta je naživu?“ zeptal se náhle Harry.

Výraz madame Pomfreyové změkl a odvrátila se od chlapce. Harry si nebyl jistý, ale viděl, jak jí něco problýsklo v očích. Slzy?

Brumbál pomalu kývl.

„Ano, Quietusi. Je naživu,“ Harry úlevou vydechl, „ale není v pořádku.“

„Co…“ Harry nevěděl, jak otázku zakončit.

„Pokusili se zlomit jeho Obliviate.“

Harry si rychle přitáhl pokrývku k hrudi. Puls mu tepal v uších.

„Ne,“ zašeptal.

„Je u svatého Munga. V bezvědomí.“

„NE!“ vykřikl Harry. Hlava mu pulsovala bolestí. Dotkl se zátylku a cítil pod prsty vyléčenou bouli.

„Léčitelé si myslí, že je to dobrý příznak, Quietusi,“ pronesla náhle madame Pomfreyová. „Pokud by přišel o… rozum, blouznil by.“

V Harrym začala narůstat maličká naděje, ale potlačil ji.

„Takže je možné, že se nezblázní,“ řekl a polkl, „ale zásah ministerstva určitě způsobil, že s největší pravděpodobností nebude moci obnovit smazané vzpomínky.“

Ošetřovatelka zbledla.

„Odkud to víte?“ zeptala se.

„Domácí úkol z kouzelných formulí,“ pokrčil rameny Harry.

Několik dlouhých minut mlčeli.

„Co teď?“ zeptal se Harry otupěle.

„Máš několik návštěvníků,“ usmál se trochu Brumbál. „Mohou vejít?“

Harry pokrčil rameny. „Asi můžou.“

Ředitel pokynul madame Pomfreyové a ta otevřela dveře.

„Pojďte dovnitř, pánové!“ pozvala je.

Na její zvolání se objevil Sirius s Lupinem. Léčitelka za nimi zavřela dveře. Lupin pospíchal k Harryho posteli, Black ale nejistě stál u dveří.

„Siriusi! Jsi volný!“ vykřikl Harry. „Jak?“

„Po setkání jsem chytil Petra,“ vysvětlil Lupin. „Proto jsem tehdy nebyl s tebou,“ podíval se provinile na Harryho, ale chlapec jenom pokrčil rameny. „Promiň.“

„Bamberg by ho stejně odvedl. Jak jste ho chytili?“

„Dokázal jsem ho k sobě připojit, než se přemístil poté, co Voldemort zlomil bystrozorské ochrany. Když viděl, že je sledován, přeměnil se do zvěromágské podoby. Tehdy jsem si vzal modifikovaný vlkodlačí lektvar, také jsem se přeměnil a za dost dlouhou dobu jsem ho chytil.“

„Jak dlouho to trvalo?“ zeptal se Harry. „Museli jste se vrátit do Bradavic až po ředitelovi. Nepamatuju si váš příchod.“

„Víc než několik hodin. Ve skutečnosti to trvalo skoro celý den. Potom jsem ho dopravil na ministerstvo,“ objasňoval Lupin a měkce se usmál. „Nemohl bych to udělat bez vašeho lektvaru. Ale chtěl jsem konečně osvobodit Siriuse z vězení.“

Black a Harry se na sebe podívali, jejich pohledy se střetly.

„Takže jsi volný,“ usmál se váhavě Harry.

„Ty… potřebuješ alespoň jednoho poručníka, Harry,“ zachraptěl Black a Harry viděl, že je muž v rozpacích.

V tom okamžiku Harry ztuhl.

„Takže to víš,“ řekl, když mu Brumbál na uklidnění stiskl ruku.

Black kývl.

„Starostolec se usnesl, že je nevinný,“ vysvětlil Brumbál, „a oficiálně se mu omluvili. Už nebylo víc nutné skrývat před ním pravdu.“

„Ale to mu magii nevrátí,“ zamumlal Harry s pohledem na Siriuse.

„Jsem teď moták,“ zrudl Black.

„Ale jsi naživu,“ odtušil klidně Harry. „A víš, kdo jsi.“

Black udělal k Harrymu nejistý krok.

„Je mi líto Severuse,“ jeho tón byl upřímný a měkký.

„Promiň, že jsme ti tak dlouho lhali,“ omlouval se Harry.

„Bylo to nutné. Pokud bys mi to řekl, ministerstvo by se dozvědělo o tvé totožnosti a teď bys byl jako já – moták bez magie,“ povzdechl si Black. „Jsem rád, že jsi naživu. Dokonce, i když nejsi Jamesův syn.“

„Ty… Je to pro tebe v pořádku?“ zeptal se Harry.

Black, nejistý si svým hlasem, jenom kývl. Stále ještě se přibližoval k Harryho posteli.

„Ale… Severus je pro mě jako otec,“ Harry polkl a s nadějí se na kmotra podíval.

„Já vím, Harry,“ zněla Siriusova odpověď, „nemám nic proti.“

Harry se uvolnil úlevou.

„Ale,“ náhle pokračoval Sirius, „stále ještě chceš, abych byl tvým kmotrem?“

Harry se mu podíval přímo do očí.

„Samozřejmě, Siriusi. Myslím, že s tím bude souhlasit dokonce i Severus,“ otočil se k řediteli.

„A co se stalo s Voldemortem? Proč utekl? Myslím, že by mohl přemoci těch několik bystrozorů!“

Tři dospělí se najednou zasmáli.

Za nějakou dobu Brumbál vysvětlil: „Můj drahý chlapče, tam nebylo jenom několik bystrozorů. Byl tam celý bystrozorský sbor, přesněji třiatřicet skupin, to je víc než dvě stě bystrozorů. A přestože nemohou být Voldemortovi soupeři, jsou připraveni lépe než většina jeho následovníků. On je dobrý stratég a věděl, že jejich pozice je příliš nevýhodná, než aby bojovali. Možná by on sám mohl ministerským bystrozorům odolat, ale zároveň by byla většina jeho následovníků zabita. Na druhé straně si nebyl jistý, jestli se neobjevím já, přestože věděl o mých vztazích s ministerstvem. Nesnáší rizika. Takže dal přednost tomu, že utekl.“

ooOOoo

Později toho dne ho navštívili přátelé: Ares, Neville, Fred, George, Seamus a dokonce Ron. Obsadili jeho postel a přisunuli si k ní židle. Když se nakonec všichni usadili, Harry se jich zeptal: „Kde je Hermiona?“

Jejich šťastné obličeje posmutněly.

„Zítra budou mít pohřeb její rodiče,“ prozradil potichu Neville.

„Cože?“ zaskočilo Harrymu. „Kdy její rodiče zemřeli?“

„V ten samý den, co tě chytili, proběhlo několik útoků,“ začal vysvětlovat Ares. „Ty-víš…Voldemort napadl ty mudlovské rodiny, které mají děti kouzelníky, a zničil je. Téměř všechny rodiny.“

„Malfoy mu dal adresy,“ dokončil Fred. Ares kývl a pokračoval.

„Dokonce i Zabiniovy zabili.“

„Kdo ještě přišel o rodinu?“ zeptal se ochraptěle.

„Dean, bratři Creeveyovi, Angelina i Lee z naší koleje,“ řekl George. „Justin z Mrzimoru… to jsou všichni, které znám. Ale bylo jich mnohem víc.“

„Osmnáct rodin,“ řekl Ron. „Ostatní včas varovali. Mohli se zachránit útěkem…“

„Varovala je Brumbálova skupina,“ vysvětlil nadšeně Fred. „Jakmile slyšel o prvních útocích, okamžitě poslal ostatním příkaz utéct. A to nám hrálo do not. Protože se mudlové ukryli, zprávy o útocích už nepostupovaly a Popletal, který už, mimochodem, musel podat demisi, přikázal bystrozorům vrátit se na ministerstvo a ti tak byli v pohotovosti pro nový úkol. Právě tehdy dostali náš poplašný signál od McGonagallové. Dala jim přesnou adresu schůzky Smrtijedů, a…“

„Popletal skončil?“ přerušil ho Harry. „První dobrá zpráva za několik dní!“

„Och, ano!“ vykřikl George. „Táta říkal, že do oficiálních voleb bude zastupovat ministra Arcus Patil…“

„Parvati se teď chová tak protivně, jako by byla ministr ona sama, a ne její otec,“ zavrčel Seamus.

„… první, co Patil udělal, bylo, že vrátil Brumbálovi jeho postavení a uspořádal náležitý soud se Siriusem Blackem,“ pokračoval George, který ignoroval Seamusovu poznámku.

„Já vím,“ kývl Harry. „Už jsem se s oběma viděl.“

„Oběma? Sirius Black tu byl?“ podíval se na něj udiveně Ares. „Proč?“

Harry se na ně podíval a pochopil, že nikdo v místnosti nezná jeho totožnost. Takže znovu stará dobrá lež.

„Po Harryho pohřbu táta dovolil, aby s Anne bydlel na jeho panství. Později se k nim připojil profesor Lupin, když ho propustili z nemocnice. Teď Black nabídl mně opatrovnictví do… do…“ nemohl pokračovat.

Nikdo neřekl ani slovo.

„Bamberg byl včera zatčen,“ vyhrkl Neville. „Řekla mi to babička.“

„A zastupující ministr obvinil dvacet šest bystrozorů,“ dodal Fred méně nadšeně. „Mezi nimi i Percyho. Obvinili je z fyzického násilí a zneužití pravomoci.“

„Pánové,“ hlas madame Pomfreyové malou skupinu polekal. „Je načase nechat pana Snapea samotného, aby si mohl odpočinout. Zítra ho propustím a můžete s ním strávit času, kolik chcete. Ale teď ven!“

Neochotně se podřídili jejímu příkazu. Harry poslušně vypil svůj lektvar a propadl se do bezesného spánku.

ooOOoo

Do NKÚ zbývaly jenom čtyři týdny a dva profesoři ze sboru chyběli. Brumbál – s Patilovou podporou a samozřejmě pod přísným dohledem – požádal Lupina o vedení hodin obrany až do konce roku, ale měl vážné problémy s výukou lektvarů. Ani on ani Patil nedůvěřovali ministerským Mistrům lektvarů natolik, aby některému dovolili vyučovat děti; jeden z nich byl dokonce v podmínce a dva Brumbálovu nabídku odmítli.

Nakonec McRee, jeden z jeho starých přátel, nabízenou práci přijal, ale ‚pouze na tento měsíc‘, jak řekl. Byl Mistrem lektvarů, který před rokem kontroloval veritasérum připravené Severusem.

„Albusi, drahý, jsem příliš starý, abych souhlasil natrvalo. Na druhou stranu myslím, že našemu drahému Severusovi, který je pravděpodobně největším talentem v této oblasti, bude za několik měsíců lépe a od září bude moci vyučovat.“

Brumbál beznadějně zavrtěl hlavou, ale netlačil na něj. V každém případě našel na zmíněná pracovní místa dva důvěryhodné uchazeče, a protože si byl jistý, že má ve sboru zrádce, byl rád, že se nemusí o staronové kolegy obávat.

Lupinova výuka nepřinesla nic nového, ale po první hodině lektvarů (šestý ročník Havraspár – Mrzimor) všichni očekávali (naděje měla krátké trvání) příští hodiny s hlubokými obavami.

Milý, usměvavý stařík byl krutější a přísnější než jejich minulý vyučující, což nikdo nečekal.

„Alespoň nenadržuje Zmijozelu,“ zamumlal Seamus po první hodině lektvarů.

„Jenom Quietusovi,“ zasmál se Neville. „Och, pane Snape, konzistence, barva… vynikající, vy-ni-ka-jí-cí,“ parodoval starého učitele.

„Dovolte mi poklonit se vám…“ připojil se k Nevillovi Seamus a poklonil se Harrymu.

„Nechte ho na pokoji,“ okřikla je Hermiona. „Quietus byl jediný, kdo dokázal ten lektvar dobře uvařit.“

„Nejen dobře, Hermiono. Slyšela jsi? ,Vy-ni-ka-jí-cí‘!“ dodal Seamus a všichni se zasmáli. Připojil se k nim dokonce i Harry.

„Dobře, ve skutečnosti to nebyl opravdový kompliment,“ přiznal Harry, když smích utichl. „Mnohokrát jsem ten lektvar vařil s tátou.“ Harry už jinak Severusovi neříkal. Jenom táta. Často se bál, že to bylo jediné, co zůstalo z jejich vztahu.

Nastalo ticho. Nakonec se Neville zeptal: „A… jak je na tom? Ty… byl jsi ho včera navštívit?“

„Stále je v bezvědomí,“ odpověděl Harry.

Stále v bezvědomí. Znovu a znovu opakoval tu frázi, když se ho přátelé ptali, protože pololetí skoro končilo a Severus se stále neprobral.

Harry trávil celé víkendy u jeho postele, četl učebnice a díval se na něj, jak stále leží bez života na posteli. Někdy s ním mluvil, vyprávěl mu o událostech ve škole a v kouzelnickém světě, o útocích Voldemorta a všem, co ho jenom napadlo. U srdce mu bylo těžko, když přicházel nedělní večer a on se musel vrátit do Bradavic, ale nestěžoval si, uklidil knihy do tašky, políbil Severuse na čelo a odešel.

Všichni léčitelé se shodovali, že je nejlepším synem, jakého kdy viděli, a navzdory tomu, že mladší z nich znali a nenáviděli profesora Snapea ze školních dní, snažili se mu dát vše, co potřeboval. Hlavní léčitelka oddělení trvalého poškození způsobených zaklínadly dala Harrymu po druhé návštěvě povolení trávit v nemocnici sobotní noci, což Harrymu napovědělo, že Severusův stav je opravdu vážný, a když se na to později zeptal Brumbála, ředitel se ani nepokoušel to popírat.

Ale byl stále naživu, čas od času se pokoušel uklidňovat Harry. Naděje stále zůstává.

Nakonec, den před NKÚ, Brumbál zavolal Harryho do ředitelny k rozhovoru.

„Musíme se rozhodnout, kam tě pošleme na prázdniny, Quietusi,“ začal. Harry jenom pokrčil rameny. Pro něj to nebyl rozdíl.

„Sirius nabídl tobě a slečně Grangerové možnost zůstat v létě s ním a s Anne.“ Brumbál vstal a položil ruku na Harryho rameno. „Vy tři znáte mudlovský svět a Sirius řekl, že se chce naučit žít bez magie. Můžete mu pomoci.“

Harry kývl.

„Proč Hermiona?“ zeptal se náhle.

„Nemá rodinu, která by si ji mohla vzít. Její jediná babička žila s rodiči a zemřela spolu s nimi.“

Takže bylo ujednáno. Harry a Hermiona stráví léto se Siriusem na panství Blacků, kde teď byl hlavní štáb Řádu.

„Ale pokud se Severus uzdraví, znovu se přestěhuju k němu,“ dal si jedinou podmínku.

„Samozřejmě, Quietusi.“

NKÚ proběhly rychle. Harry je považoval za lehké a docela nudné, kromě zkoušky z věštění z čísel.

„V příštím roce budeš primus,“ řekl mu Ron po poslední zkoušce (byly to dějiny magie), když vycházeli z hradu na krátkou procházku kolem jezera.

„Nemám to v úmyslu,“ odsekl Harry v odpověď.

„Neřekl jsem to, abych tě rozrušil. Jenom myslím, že si to zasloužíš. Jsi nejlepší student našeho ročníku a možná celé školy. Lepší než Hermiona.“

Harry jenom pokrčil rameny.

„Nikdy jsem se o to nesnažil,“ sedl si na zem a zvedl kousek kamene. „Všechno, co jsem chtěl, bylo žít konečně normální život. A to se nedaří. Nikdy se to nedaří,“ mumlal zoufale.

„Kdo tě nenechá?“ zeptal se Ron.

„Nikdo. Všichni. Osud. Život. Bůh. Já nevím,“ odpověděl a s každým slovem vyhazoval kámen do vzduchu a zase ho chytal. „Já nevím,“ zopakoval znovu, tentokrát šeptem.

„Quietusi, já… chtěl bych si s tebou promluvit,“ náhle řekl Ron.

„Já vím,“ zazněla přímá odpověď. „Právě proto jsem tady. Ale ne zde. Tam nikdo není,“ ukázal na prázdné místo u jezera.

„Dobře,“ souhlasil Ron. Než tam došli, žádný z nich neřekl ani slovo.

Harry se rozpřáhl a hodil kámen do jezera.

„Proč jsi to udělal?“ podíval se na něj zvědavě Ron.

Harry pokrčil rameny.

„Prostě… udělal,“ sedl si a pokynul Ronovi, aby ho následoval. „Takže?“

Ron se nepohodlně zavrtěl a nedíval se na Harryho.

„Měl jsi pravdu, tehdy… v koupelně,“ začal bojovat se slovy. „Já jenom… já… byl jsem zmatený. Kvůli sobě. Lhal jsem sám sobě. Já… já jsem si nikdy nemyslel, že bych v sobě měl tolik krutosti. Víš, ztratil jsem kamaráda. A zlobil jsem se na tvého otce a na tebe. Nenáviděl jsem tě. Ale… Neměl jsem pravdu. Neměl, protože… protože Harry byl jenom mým kamarádem. Ne mojí rodinou, ne mými rodiči. A teď vidím Hermionu, Deana a ostatní, kteří ztratili svoje rodiny, a vidím, že nikoho neobviňují; nesnaží se někoho mučit jenom proto, že se sami trápí… A co se týká Hermiony… Harry byl i jejím kamarádem. A nikdy neobviňovala tebe ani profesora Snapea, přestože se jí stejně jako mně stýskalo po Harrym,“ udělal pauzu. Harry ho nepřerušoval – kochal se pohledem na druhý břeh jezera, na zelený kopeček s několika stromy. „Považoval jsem tě za odpad. Byl jsem nespravedlivý a odporný. A potom… poté, co jsem tě napadl v Prasinkách…“ Ron zoufale zavrtěl hlavou, „jenom jsem tam seděl a styděl se. A… lekl jsem se sebe samého. Později, když jsem se omluvil… měl jsi tehdy pravdu. Vyhnal jsi mě a měl jsi pravdu. Chtěl jsem tě kvůli tomu nenávidět, ale nemohl jsem. V ten den, kdy tě unesl Voldemort, viděl jsem, že jsi jenom člověk stejně jako já, jako každý jiný kluk na škole. Do té doby jsem viděl jenom dokonalého člověka, dokonalého syna, dokonalého ve všem. To jenom zesilovalo moji nenávist. Ale v ten den… Když bystrozorové odvedli tvého otce, viděl jsem, jak jsi byl…“

„Ubohý?“ sarkasticky se zeptal Harry. Bolestný úšklebek zkřivil Ronovu tvář.

„Ne! Řekl bych křehký. Byl jsi tak křehký. Tak osamělý. Stejně jako já. Jako všichni.“

„Byl jsem osamělý v prvním pololetí, Rone. Tvoje chování ode mě odvrátilo většinu Nebelvírů,“ obvinil ho Harry.

„Nemohl jsem si pomoct!“

„Měl jsi dřív myslet než konat, a to jsi neudělal. Dovolil jsi citům, aby tě řídily,“ nepřestával vyčítat Harry.

„Já vím!“ vykřikl Ron. „A teď… je mi to líto.“

Harry si sedl a podíval se Ronovi přímo do očí.

„Tvoje omluvy jsou stále horší. To je pro mě nejurážlivější. Litoval jsi mě a lítost v tobě probudila některé ne tolik zamítavé city… Ne, Rone. Nepotřebuji tvoji lítost. Nepotřebuji ničí lítost.“

Harry vstal a otočil se k odchodu.

„Dobře. To znamená, že mi nikdy neodpustíš. Já se tu ponižuju…“

„Přestaň.“

„Tak co očekáváš?“ vykřikl zoufale Ron.

Harry se zastavil. Skutečně, co od Rona čekal? Chlapec se mu omlouval už třikrát nebo dokonce vícekrát, a on mu znovu a znovu odmítal odpustit. Ale proč? Co Harrymu v omluvách chybělo? Upřímnosti? Tentokrát byl Ron upřímný. Lítost? Ron litoval toho, co udělal, dokonce i když ze začátku byly jeho motivy spíš sobecké. Soucit? Ron s ním někde v hloubce duše soucítil.

Harry zkřížil ruce na prsou a tentokrát pohlédl do sebe.

Ne. On čekal od Rona něco jiného. Čekal jeho náklonnost. Čekal jeho přátelství.

Ale přes všechen svůj žal a soucit ho Ron neměl v oblibě a ani ho nechtěl mít rád. Možná někdy, kdyby se dozvěděl o pravé totožnosti Harryho… ale dokud bude Quietusem Snapem, tak ho Ron rád mít nebude.

Pomalu se otočil k bývalému příteli.

„Máš pravdu, Rone. Byl jsem hloupý, když jsem čekal víc než tvůj žal a lítost. Nemám důvod ti neodpustit,“ rozhodně napřáhl k Ronovi ruku. „Tvoje omluva je přijata.“

Tentokrát, na rozdíl od jejich prvního setkání v Krucáncích a kaňourech, Ron nabízenou ruku přijal a potřásl jí stejně rozhodně, jako ji Harry napřáhl.

„Nikdy jsem si nepředstavoval, že ode mě očekáváš něco víc než sympatie,“ přiznal se studem Ron. „Myslel jsem si, že mě nenávidíš.“

„Já? Nenávidím tebe?“ Harry se ušklíbl. „Jako malý následovník Voldemorta jsem chtěl jenom získat Potterovo místo v tvém životě, jak jsi jednou řekl Hermioně.“

„Ale ty nejsi následovník Ty-víš…“ Ron se zastavil a zúžil oči. „Máš na mysli přátelství?“

Harry pokrčil rameny.

„Měl jsem na mysli přátelství. Jednou, kdysi dávno. Je mi líto, že jsem byl neúspěšný,“ řekl Harry, odešel a zanechal za sebou opravdu šokovaného Rona.

ooOOoo

Poslední večer byla Velká síň jako obvykle rozzářená a vyzdobená v červených a zlatých nebelvírských barvách na oslavu vítězství Nebelvíru v poháru popáté v řadě. Ohromný prapor s vyobrazeným nebelvírským lvem pokrýval celou zeď za vysokým stolem. Bylo jasné, že Nebelvír zvítězí – tři Weasleyové, Neville a Seamus dostali každý po třiceti bodech za účast v záchranné operaci a Harry šedesát za záchranu Popletalova života. To bylo první, co udělal Brumbál ten den, kdy se vrátil k sobě do kanceláře. Přestože v tomto roce vyhrál famfrpálový pohár Havraspár, mimořádné body na konci školního roku posunuly Nebelvír na první místo.

Oslava k příležitosti ukončení školního roku byla radostnější než v minulém roce. Přes ztráty ve válce v průběhu roku větší část kouzelnické společnosti včetně učitelů a studentů vítala změny, ke kterým došlo v posledních několika týdnech. Harry věděl, že byl vztyčen památník paní Figgové a zabitým rodičům i jejich dětem, zatímco on sám ležel na ošetřovně. Takže se ředitel rozhodl, že poslední večer udělá co nejšťastnějším a nejveselejším. Harry pozoroval Hermionu, Deana, Colina a ostatní, studoval jejich pocity a chování a zjistil, že on je jediný, kdo se nemůže smát a svobodně a bezmyšlenkovitě tlachat. Nicméně i on měl mnoho důvodů, aby byl šťastný.

Vrátil se do svojí koleje, a to nejen fyzicky – spolužáci ho plně a bez výhrad přijali. Víc necítil nepohodlí proto, že se dělil s ostatními o ložnici a koupelnu; spolužáci dokonce občas přistihli Harryho bez obvyklých maskovacích kouzel a nikdy mu to nepřipomínali a Harry také nepovažoval za nutné toto téma rozebírat. Považovali ho za uzavřenějšího a možná víc než trochu paranoidního, ale nikdy ho tím nevytáčeli. Nakonec se naučil snášet nečekané dotyky a minulý měsíc ho Lupin konečně naučil vyvolat štít, dokonce i když útočili na něj a ne na někoho jiného.

Nakonec shodil okovy.

Dobře, část z nich. Jeden řetěz ho svazoval silněji a mnohem bolestivěji než dřív – jeho vztah se Severusem.

Jeho vztah, který teď, zdá se, skončil, protože životní síly Severuse se zmenšovaly dlouhým kómatem. Nemohl se jen tak smát a klábosit, když věděl, že jeho táta umírá v nemocnici jenom proto, že několik bystrozorů… ale to byl nebezpečný směr myšlenek. Přinášelo to příliš mnoho nenávisti a přání mstít se.

Vstal a omluvil se sedícím u stolu. Nechtěl na oslavě dál zůstávat. Vyšel za dveře školy a sedl si na schody. Nebe bylo jasné a zářivé, s ohromným množstvím hvězd, ale on se na ně nechtěl dívat. Jeho pohled se upřel do země, ale neviděl zem, viděl Severuse, jak leží bledý, slabý a…

„Quietusi?“ ozval se za ním nečekaně tichý, opatrný hlas. Harry se neotočil, jenom mávl rukou a nabídl volné místo vedle sebe. „Chtěl jsem se omluvit.“

Harry zvedl oči a podíval se na Januse. Nepolekala ho chlapcova přítomnost; ředitel ho vyslechl pod veritasérem a prohlásil ho nevinným ve věci jeho sestry.

„Nebyla to tvoje vina, Janusi,“ pronesl bezbarvým hlasem.

„Měl jsem to vědět. Myslel jsem, já… Pamatuješ na oslavu na začátku roku?“ zeptal se náhle. Harry kývl. „Tehdy jsem ti řekl, že nás v létě navštívil Malfoy senior.“ Harry kývl, jak si znovu vzpomněl na některé části jejich rozhovoru. „Myslím, ona… tehdy mu nabídla své služby. A řekl jsem, že jsem to měl vědět, protože jsem viděl, jak s Malfoyem mluvila. Já… já jenom,“ jeho hlas ztichl a k Harryho údivu začal plakat. „Nemůžu to pochopit!“ vyletělo z Januse mezi vzlyky. „Všichni ji milovali! Máma, táta i já… Nikdy jsme si z ní neutahovali proto, že je v Mrzimoru, nebo kvůli něčemu jinému…“

Harry se cítil rozpačitě, položil konejšivě ruku Janusovi na rameno a zlehka ho poplácal.

Dlouhé minuty nebylo slyšet nic jiného než Janusovy vzlyky.

„Janusi, poslyš,“ pronesl Harry za nějakou dobu, „nezlobím se na tebe a nemyslím, že jsi odpovědný za skutky své sestry.“

„Děkuji, ale to není…“ zavrtěl hlavou Janus. „Ale, Quietusi, co když nejen moje sestra podporovala Ty-víš-koho?  Co jestli moje máma a táta jsou Smrtijedi jako Aresův otec? Co když všechno hezké v mém životě a rodině není nic jiného než lež?“ pevně si objal kolena a kolébal se dopředu a dozadu. „Děsím se jet domů.“

„Uvidíš, že všechno bude v pořádku,“ pokusil se ho ujistit Harry, ale věděl, že jeho hlasu chybí přesvědčení. Janus vůbec nereagoval. Seděli dál v tichu.

Nakonec je našel Ares a doprovodil je zpět do školy. Harry mu pomohl odvést otřeseného Januse do zmijozelské společenské místnosti, a když se dveře za Janusem zavřely, Ares se otočil k Harrymu.

„Uvidíme se ve vlaku, předpokládám,“ pravil.

„Ne,“ povzdechl si Harry. „Zůstanu tu ještě několik dnů.“

„Takže… na shledanou a hezké léto,“ pousmál se Ares.

Harry se dokonce ani nepokusil usmát v odpověď.

„Nevím. Táta… je ve velmi špatném stavu.“

Ares se na něj podíval, v očích pochopení a smutek.

„Řekni mu, že ho potřebuje jeho kolej. Já… my… Myslím, že všichni ve Zmijozelu ho mají rádi. Dokonce i Draco. A potřebujeme ho, aby nám pomohl v téhle válce. On je jediný, kdo může vyvážit vliv Ty-víš-koho na nás.“

Harry rozhodně zavrtěl hlavou.

„Ne, Aresi. Pamatuješ, jednou jsi mi řekl, že vy, Zmijozelové, nejste zločinci, a měl jsi pravdu. Dokonce i bez Severuse se můžete ubránit Voldemortovi a silám, které nabízí.  A nezávisle na tom, kdo bude příští ředitel koleje, musíte následovat svůj zdravý rozum a svědomí.“

„Jsem rád, že máme zastánce v Nebelvíru,“ prohodil žertem Ares.

„Jsem syn svého otce, Aresi. Jsem téměř Zmijozel,“ natáhl Harry ruku na potřesení. „I tobě přeji hezké léto…“

„Ani to nezmiňuj,“ tvář Arese posmutněla. „Budu rád, když se v září budu moci vrátit bez Znamení. Ale…“ zamrkal na Harryho, „slyšel jsem, že ředitel potřebuje nového špiona…“

Ne!“ křikl Harry a popadl Arese za rameno. „Nevíš, o čem mluvíš! To není legrace!“ a dodal tichým hlasem: „Nemůžeš dostat Znamení, dokud jsi student Bradavic. Potom můžeš žít vlastní život.“

Ares byl překvapený, když se podíval na Harryho.

„Co znamená ta… důraznost?“ zeptal se.

„Pokud se Voldemort dozví o tvé roli, zabije tebe a všechny, kdo jsou ti drazí. Nebude váhat,“ řekl Harry. „Chtěl poslat moje zmučené tělo otci… tu noc. A… ty nemůžeš ochránit všechny, které miluješ. Nemůžeš vědět, jak dlouho tato válka potrvá. Myslím, že bude užitečnější, když budeš bojovat na světlé straně například jako bystrozor. Současný ministr je slušný člověk. Nemusíš bojovat se svým svědomím, abys s ním pracoval. Táta mu věřil.“

„A on bude věřit jemu,“ Ares se podíval na Harryho. „Neztrácej naději, Quietusi. Uvidíš, že profesor Snape bude v pořádku.“

„Doufám, že máš pravdu.“

ooOOoo

Přestože se předpokládalo, že odcestuje na panství Blacků s Hermionou a profesorem Lupinem, Harry se omluvil a jel do nemocnice, jakmile s nimi poslal svůj kufr (Severusův kufr, opravil se). Vzal si jenom několik knih a jablek a odešel, jakmile mu Lupin slíbil, že ho v osm vyzvedne a dopraví na panství Blacků.

Léčitelé ho přivítali s obvyklou laskavostí, ale Harry cítil v jejich chování něco divného, něco strašného…

Severus byl opravdu ve špatném stavu. Jeho tvář ztratila dokonce i svoji obvyklou nažloutlou barvu, byl bílý a lícní kosti mu viditelně vystouply z nedostatku odpovídající stravy. Harry se k němu naklonil a vzal do své ruky tu Severusovu, ale ta byla chladná a bez života. Harry cítil v hrdle hroudu, když šel najít hlavní léčitelku.

„Má ještě nějakou naději?“ zeptal se s krutou upřímností Harry.

„Nevím, chlapče. Já…“

„Můžeme ho vykoupat v opravdové vaně?“ přerušil Harry ženu.

„Proč?“

Harry pokrčil rameny.

„Můj poslední dárek pro něj,“ objasnil sklesle.

Oči léčitelky náhle ztemněly a tvář změkla, když se podívala na Harryho.

„Vedle jeho pokoje je koupelna. S vanou. Můžete ji použít.“

„Děkuji, madame,“ vážně přikývl Harry a odešel.

Nechtěl tam Severuse levitovat. Připravil koupel a otevřel dveře, potom vzal studeného a velmi, velmi lehkého muže do náruče a přenesl ho k vaně. Poté zavřel dveře, sundal mu nemocniční pyžamo a pomalu, opatrně ho položil do vany.

Harry nevěděl, jak dlouho myl Severuse a bezhlesně plakal. Vložil do mytí veškerou svou jemnost a lásku, dělal to něžně, pomalu, s úctou. Cítil se, jako by připravoval Severuse k pohřbu, bál se těchto pocitů a odháněl je pryč, když přicházely…

„Musíš se probrat, tati. Jsme tady, čekáme na tebe. Já, tvoje kolej, Brumbál, tvoji přátelé…

Zmijozelové mě prosili, abych ti vyřídil, že tě potřebují. Prosím, prober se, prosím…“ jeho modlitba byla dlouhá, začínal ji znovu a znovu, vzlykal, dusil se.

Zvedl muže z vany, utřel ho do připravených osušek, potom ho znovu vzal do náruče. Ale něco bylo jiné.

Harryho srdce se téměř zastavilo panikou.

Něco bylo jiného. Severus byl lehčí.

Ale to bylo nemožné. Severus nemohl být lehčí, to…

Potom pochopil. Severusovo tělo bylo bezvládné a bezvědomé, když ho přinesl do koupelny.

Teď se zdálo méně bezvládné, více pohromadě, a to mohlo znamenat jenom…

Harry ho pevně objal a odnesl na postel.

„Lež klidně, tati, dokud tě nepřikryju…“ řekl potichu. „Tak, prosím… Doufám, že je ti líp.“

Harry se podíval na Severusovu tvář. Měla trochu zdravější barvu než dřív… nebo se mu to jenom zdálo?

V příští chvíli zíral přímo do páru černých oči. Okamžik se na něj pozorně dívaly, pak se znovu zavřely.

„Děkuji, mnohem lépe,“ zazněl slabý, ochraptělý hlas, ale byl to hlas Severuse. Harrymu se najednou chtělo skákat, křičet, tancovat.

„Probral ses.“

„Ne nadlouho. Chci spát,“ zamumlal muž se zavřenýma očima. Otočil se na bok a stočil se do klubíčka.

Jeho pravidelné dýchání Harrymu napovědělo, že usnul.

Harry vylétl z místnosti jako vítr, aby zavolal léčitele, ale k jeho údivu přímo ve dveřích narazil na hlavní léčitelku.

„On…“ začal.

„… se probral,“ usmála se na Harryho žena. „Já vím. Monitorovací kouzlo mě upozornilo. Teď spí, že ano?“

Harry kývl.

„Myslím, že se to stalo v koupeli. Mluvil se mnou,“ Harry se na ni podíval s rostoucí nadějí. „Je možné, že se vyléčí?“ zeptal se nesměle.

„To, že se probral z kómatu, je jenom první krok. Znamená to, že bude naživu. Co se týče jeho rozumu… Uvidíme, až se probudí.“

Harry kývl.

„Musím upozornit profesora Brumbála, madame.“

„Tak to udělejte.“

ooOOoo

Když se Severus příště probudil, u jeho postele byli Harry i Brumbál a za několik minut přišla i hlavní léčitelka. S nadějí se na muže dívali, a ten odpověděl podrážděným pohledem.

„Pane řediteli…“ zaskřehotal. „Kde jsem?“

„U svatého Munga,“ odpověděl klidně Brumbál.

„Och,“ Severus zbledl. „Proč?“

„Někdo se pokusil probít skrz paměťové kouzlo, které jste na sebe seslal.“

Severus zamyšleně přivřel oči.

„Ministerstvo,“ zašeptal za několik minut. „Byl jsem znovu na ministerstvu. A Bamberg…“ jeho tvář se zmučeně stáhla a zvedl ruku k čelu. „Bastard… Mohl jsem se zbláznit.“

Jeho poslední poznámka donutila Harryho dýchat rychleji. To znamená, že si zachoval zdravý rozum?

„Co si ještě pamatujete, pane Snape?“ zeptala se klidně léčitelka.

Severus zvedl obočí.

„Nevím… ve skutečnosti moc ne. Nevím, jak jsem se dostal na ministerstvo…“

„Kde jste byl před ministerstvem?“ zeptala se znovu.

Znovu zamračený pohled.

„Já… nevím přesně. Je to příliš… mlhavé. Pamatuji si, že jsem byl v Bradavicích, potom na velkém panství…“ jeho oči se náhle otevřely. „Promiňte, madame. Chci si soukromě promluvit s ředitelem Brumbálem.“

Kývla a odešla. Severus se podíval na Harryho.

„Tys to nepochopil, chlapče? Řekl jsem soukromě.“

Harry na něj šokovaně pohlédl, ale Brumbál se na uklidnění dotkl Severusovy ruky.

„Řekl jsem vám, Severusi, že jste na sebe seslal paměťové kouzlo. Chlapec tu musí zůstat.“

„Jste si jistý, Albusi?“ ušklíbl se Severus.

„Absolutně. Je dobře obeznámen s vaší… situací, příteli.“

Severus vrhl na Harryho podezřívavý pohled a pokrčil rameny.

„Dobře, pane řediteli,“ pravil věcně. „Byl jsem v Bradavicích, připravoval několik lektvarů pro Poppy, rozprávěl v knihovně s Minervou o věcech Řádu. Potom jsem cítil volání,“ Harry měl špatnou předtuchu, „a odpověděl na něj. Voldemort mě pozval na Nightmare Manor. Čekal jsem na jeho další příkazy a to je vše. Další, co si pamatuji, je pobyt ve výslechové místnosti na ministerstvu s Bambergem.“

Brumbál musel zachytit Harryho, protože ten se zhroutil.

Bamberg se viditelně nedostal přes mentální ochranu Severuse. Zůstal zdravý, ale bez všech vzpomínek na… na co?, zeptal se Harry sám sebe. Na to nejdůležitější v jejich životě. Na jejich vztah.

„Mimochodem, kdo je to, Albusi?“, slyšel Severusův hlas, který potvrzoval jeho nejhorší obavy.

„To je Quietus.“

„Nikdy dřív jsem to jméno neslyšel.“ Jak Harry, tak i Brumbál prudce vydechli, ale Snape jejich reakci ignoroval. „Co tu dělá?“

Brumbál i Harry se na něj vážně podívali.

„Nikdy dřív jste neslyšel to jméno, Severusi? Nikdy jste neslyšel o Quietusi Snapeovi?“

„Quietusi Snapeovi? Děláte si legraci?“ Severus vypadal naštvaně. „To je vtip, Albusi?“

„Nepamatujete si na svého bratra,“ náhle posmutněl Brumbál. „Seslal jste Obliviate na vzpomínky o něm, a já se nikdy nedozvím, proč…“

„Mého… mého bratra?“ vykoktal Severus a polkl. „Mám bratra?“

„Proč jste změnil strany, Severusi?“ zeptal se náhle Brumbál.

„Protože…“ začal Snape, ale nemohl dokončit. Zrudl a podíval se na svá kolena. „Nemůžu si vzpomenout, pane řediteli. Vím, že tam něco je, ale nemohu si vzpomenout.“

Nastoupilo dlouhé ticho. Severus ho první přerušil – podíval se na Harryho, ale slovy se obrátil na Brumbála.

„Dobře, pane řediteli, nejsem hlupák. Zkontroloval jsem svoje vzpomínky a zjistil jsem, že tam jsou nějaká prázdná místa. Ale každé prázdné místo je staré nejméně… patnáct let. Ano, pokud máme rok devatenáct set devadesát pět!

„Dnes je čtvrtého července devatenáct set devadesát šest,“ pronesl Brumbál klidně.

„Dobře, dobře…“ Severusův úšklebek se rozšířil. „Takže jsem ztratil vzpomínky z první poloviny mého života a na poslední rok. To vše znamená, že on,“ ukázal na Harryho Severus, „nemůže být můj bratr. Je mu kolem šestnácti a já mám úplné vzpomínky z posledních let, kromě posledního.“

„On není váš bratr, Severusi,“ zavrtěl hlavou Brumbál. Severus zvedl obočí.

„Opravdu? Nejdřív jste řekl, že je Quietus. Potom jste mi řekl, že jsem si zablokoval vzpomínky na Quietuse, mého bratra,“ jeho hlas se změnil v nebezpečné syčení. „A teď mi říkáte, že není můj bratr? Tak vás znovu prosím, Albusi, kdo je to?“

Brumbál se podíval na Harryho, potom na Severuse.

„Je to váš syn,“ pravil prostě.

Harry šokovaně otevřel ústa. Severus, naopak, pevně zavřel oči.

„Ne,“ zasténal. „Albusi… nemůže být můj syn. Jak jsem řekl, mám úplné vzpomínky…“

„… na posledních patnáct let. Ano slyšel jsem. Je mu sedmnáct. A nemáte vzpomínky na poslední rok.“

Harry rozzlobeně zavrtěl hlavou. Brumbál předložil Severusovi tu lež, kterou musel v minulém roce říkat všem. Ale bylo to nespravedlivé. Severus si zasloužil víc než tuto lež.

„Pane řediteli, já…“ začal rozzlobeně, ale přísný pohled Brumbála ho donutil zmlknout.

„Myslím, Severusi, že vás necháme několik minut o samotě. Můžete si zatím zvyknout na novinky.“

Muž jenom přikývl se zavřenýma očima. Když vyšli z místnosti, Harry se otočil k Brumbálovi a vybuchl.

„Proč jste mu lhal?“

„Protože jsem musel,“ Brumbálův hlas byl klidný, ale výraz měl smutný a jiskřičky v očích nesvítily.

„Pojď. Projdeme se po zahradě,“ pokývl ven.

„Proč,“ zeptal se znovu Harry, když zůstali sami.

„Co jsem mohl dělat, Harry? Nemá žádné vzpomínky na tebe a svého bratra. Je teď Severus, jakého jsi znal do minulého roku. Nenávidí Harryho Pottera a nemá žádné vzpomínky na jediného člověka, kterého miloval, aby oslabily jeho nenávist. Kdybych mu řekl pravdu, bojím se, že by se nemohl smířit s tím, že musí hrát otce Harryho Pottera. Dokonce si nepamatuje na přísahu, že tě bude ochraňovat, kterou dal tvé matce!“ zoufale se podíval na Harryho. „A hra musí pokračovat. Je válka a ty, Harry, v ní hraješ příliš důležitou roli. Musíme udržovat zdání, dokud můžeme. A možná, časem, ti bude Severus opět bližší a budeme mu moci celé tajemství prozradit.“

„Okamžitě všechno pochopí,“ namítal Harry. „Už nikdy vám nebude věřit. Bude se cítit zrazený. Nemůžeme mu to udělat.“

„Musíme.“

„Ne,“ trval na svém Harry. „Nebudu to dělat.“

„Nemáš jinou možnost. Je válka, a vítězství a životy mnohých lidí jsou důležitější než tvé a Severusovy pocity. Ty, Harry, ještě nejsi připravený střetnout se s Voldemortem. Zatím ne. Je životně důležité získat trochu času. Musíš dát stranou svoje osobní blaho.“

„Ale proč?“ netrpělivě vykřikl Harry. „Proč vždycky já? Vždyť na konci zemřu, je to tak? Tak proč nemůžu dělat to, co chci?“

„Proč ty? Protože silní musí nést břemeno slabších. A já nemyslím, že musíš zemřít, Harry. Ať si myslíš o tom proroctví cokoliv.“

Harry ztichl.

„Tak dobře,“ pronesl za chvíli, když se vraceli zpět a přibližovali se ke dveřím nemocničního pokoje. „Budu hrát svoji roli. Ale pane řediteli, chci připomenout: nesouhlasím s vámi.“

„Budu si to pamatovat, slibuji.“

Vrátili se do Severusova pokoje. Muž nespal, ležel na posteli a zíral na strop.

„Jak jste na tom, příteli?“ zeptal se vřele Brumbál.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Bylo to trochu… náhlé.“

Ředitel kývl.

„Teď vás nechám o samotě. Prosím, nestyďte se na mě obrátit, pokud budete něco potřebovat.“

„Dobře,“ odpověděl krátce Snape. Když se dveře za odcházejícím ředitelem zavřely, Severus si sedl a s očekáváním se podíval na Harryho.

„Takže ty jsi můj syn,“ zeptal se ochraptěle, v krku měl sucho.

Harry nalil vodu do sklenice a přinesl mu ji.

„Ano,“ přisvědčil krátce, protože nedůvěřoval svému hlasu.

„Jak dlouho mě znáš?“

Harry polkl.

„Skoro rok.“

„Jak hodně jsem ztratil?“

Tato otázka Harryho vykolejila.

„Co máš na mysli?“

„Měli jsme dobré vztahy?“ znovu se na něj podíval Snape.

Harry kývl.

„Velmi dobré, abych řekl pravdu.“

Krátké mlčení.

„Stále ti nevěřím,“ zavrčel Snape.

„Takže se znovu pokusím vybojovat tvoji důvěru,“ odpověděl Harry.

„To nebude lehké.“

Harry si povzdechl a otevřeně se na Severuse podíval.

„Já vím. Ale nech mě, ať se o to pokusím.“

Severus neodpověděl. Harry na něj pohlédl a náhle si vzpomněl na rozhovor, který měli před více jak měsícem: ‚A co bys dělal, kdybych se znovu vrátil ke své dřívější podobě?‘

‚Našel bych způsob, jak projít skrze ty zdi.‘

Ano. Najde způsob. Harry se usmál. Severus je naživu a to bylo vše, co mělo smysl. On toho muže zná. Uspěje.



KONEC

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Jsem ráda, že se Severus probudil. Určitě se mu časem vrátí paměť. Jen musí na ní všichni zamakat.
Re: Kapitola 20. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 14.11. 2022
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Návrat paměti bude velmi těžký proces. Severus ve svém hnusném módu bude výživný.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Pitomí bystrozoři bez kousku studu a cti!
Ti dva byli tak šťastní, žijící a spokojení... nečekala jsem, že ztráta bude až tak obrovská.
Držím palce, Quiete. Bude to šíleně těžké, ale ty to zvládneš.
Děkuju, Lupino.
Re: Kapitola 20. (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 14.11. 2022
(O užívateľovi | Poslať súkromú správu)
Hodně mě zaujalo pojetí bystrozorů v této trilogii. Rozhodně to nebyli kladňáci, alespoň ne všichni. A dokázali nadělat pěknou paseku. A ještě jsme s nimi neskončili, ještě budou mít roli.
Quietus bude mít, chudák, zase naloženo.
Děkuji za komentáře, Yuki.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )13.11. 2022Kapitola 20.
enahma: ( Lupina )10.11. 2022Kapitola 19.
enahma: ( Lupina )08.11. 2022Kapitola 18.
enahma: ( Lupina )06.11. 2022Kapitola 17.
enahma: ( Lupina )04.11. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )03.11. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )31.10. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )30.10. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )29.10. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )28.10. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )27.10. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )25.10. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )21.10. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )20.10. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )18.10. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )17.10. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )14.10. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )13.10. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )11.10. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )10.10. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )09.10. 2022Úvod