Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11. Prázdniny a novinky

 

„Pořád tomu nemůžu uvěřit, Quietusi! Dokonce se mě ani nedotkli, i když přesně věděli, co je můj otec zač! Jen na mě hodili to zatracené Revelo a bylo to!“ nevěřícně vrtěl hlavou Ares s pohledem zabodnutým do Harryho.

Bylo to první odpoledne, co byl Harry propuštěn z postele, to nedělní odpoledne, kdy se Severusem navštívili hřbitov. Následující den měl být jeho první školní po bystrozorském výslechu, proto tedy Harry očekával, že v příštích dnech takových rozhovorů absolvuje více.

Neville se posunul a neodvažoval se na své kamarády podívat. Harry si povzdechl.

„Bylo to… osobní. Proti mému otci.“

„Nesmysl,“ Ares udeřil pěstí do stolu. „Myslím, že ten hňup Weasley není normální. Vždycky byl hloupý a namyšlený knihomol, ale nějaké mírné obtěžování v dávných hodinách lektvarů nemohlo mít na něj tak špatný vliv, aby ho to přimělo tě bít!“

„Ne. To nebyly hodiny lektvarů. Bylo to něco jiného, ale nemůžu říct co,“ omluvně se na něj díval Harry. „To je…“

Ares zastavil Harryho lehkým dotykem na rameno a ten sebou neklidně trhl. Ares rychle stáhl ruku a naklonil se dopředu.

„Takže to, co řekl Ronald Weasley o našich otcích je pravda, že?“

Harry se na něj opatrně podíval.

„Nevím, kam míříš.“

„Na první hodině péče o kouzelné tvory znevažoval naše otce. Nejen mého, ale taky tvého. To proto, že oba jsou…“ polkl. „Víš, co myslím.“

Harry přimhouřil oči.

„Severus není Smr…“

„Psst, Quiete,“ znepokojeně sykl Neville, „nejsme v knihovně sami.“ Pak se otočil ke Zmijozelovi: „Ano a ne. Jeho otec byl špion u Ty-víš-koho, než byl v létě prozrazen. Ale ministerští nejsou nic jiného než klaka hloupých, neobjektivních idiotů, a to samé se dá říct o mnohých bystrozorech. Nic víc.“

Harry se na Nevilla podíval ohromeně. Věděl. Ale jak? Mezitím se na tváři Arese objevilo pochopení.

„Tak tohle byl důvod tvého otce, aby ses ode mne držel dál!“ v zamyšlení svraštil obočí. „A možná měl nějakou osobní zášť vůči mému otci po svém letním zážitku. No, do teď jsem nechápal, proč a jak byl zajat spolu s Potterem. Určitě se snažil zachránit našeho vzácného zachránce světa…“

Harry zbledl, Neville však zuřivostí zrudnul.

„Ne-neodvažuj se mlu-mluvit o Harrym takto!“ koktal kulatolící chlapec s nebezpečně zářícíma očima. „Nebylo to ně-něco, co by chtěl! A nikdy se takhle nechoval! Jsou to jen vaše zmijozelské předsudky, když o něm takto přemýšlíte!“

K Harrymu naprostému překvapení Ares neprotestoval. Naopak, naklonil se dopředu a opřel se lokty o stůl.

„V pořádku, rozumím. Byl bys tak laskavý a řekl mi, jaký byl?“

Neville přikývl a Harry by se nejraději propadl do země.

„Nikdy jsi s ním nemluvil, že?“ zeptal se Neville.

„Nikdy jsem se o něj nezajímal,“ usmál se Ares a pokrčil rameny. „Předpokládal jsem, že byl nebelvírská verze Malfoye.“

Tato skutečnost zasáhla Harryho plnou silou. Už neslyšel ani slovo z Nevillova popisu Harryho. On a Malfoy – stejní? Ale on přece nebyl takový arogantní idiot, otrokář, zhýčkaný a krutý zmetek jako Malfoy!

„Proč myslíš,… že byl jako Malfoy?“ zeptal se náhle a tím přerušil Nevillovo vyprávění. Málem řekl ‚že jsem byl jako Malfoy‘.

Neville zavřel ústa a podíval se na Arese, který znovu pokrčil rameny.

„Kvůli jeho uctívání a jeho starým přátelům, a protože byl tak zatraceně sebevědomý. A byl tak zaujatý proti Zmijozelu, jako je Malfoy proti Nebelvíru. Nikdy si nás nevšiml, nás normálních Zmijozelů ve třídě, jen Malfoye, a nikdy se nepokusil nás poznat, nebo se alespoň představit.“

„No, ale to sedí na většinu Zmijozelů nebo Nebelvírů,“ dodal tiše Neville. „Nevzpomínám si, jestli jsem tě někdy viděl začít rozhovor s některým z nás.“

„V těchto případech jsem rád, že jsem nebyl zařazen,“ nabídl Harry, aby se zabránilo případné hádce. „Takhle mě může každý nenávidět pro to, kdo jsem, a ne kvůli kolejní příslušnosti.“

„Nebo pro to, kdo je tvůj otec,“ neodpustil si Ares úsměšek.

„Och, dobře… Ale mít profesora Snapea za otce má i své výhody,“ zamrkal na ně Harry. „V každém případě ředitel řekl, že už nikdy nebudu prověřován sám. On nebo otec tam vždy budou se mnou. Dokonce podal zprávu na ministerstvo, že bystrozorové použili mučící kletbu na studenta.“

„To je dobrá zpráva!“ zajásal Neville. „Hermiona už si o tebe dělala starosti…“

Harryho tvář potemněla.

„A co Weasley? Jak ten podporuje přítelčiny obavy?“

Neville se nejistě podíval na Arese, pak si povzdechl.

„Nemyslím, že by ti některý z Nebelvírů povyprávěl ten příběh a jistě ne Hermiona… Ale ten den, co jsme se vrátili z ošetřovny, se v nebelvírské společenské místnosti strhla bitka. Velice nechutná bitka, musím podotknout. Začal si Ron. Křičel na Hermionu a mě, že jsme zrádci. Pak se celá kolej připojila k hádce a…“ v tísni si Neville třel spánky, „Ron řekl, že tvůj otec je Smrtijed a zrádce, a ty že jsi špion v Nebelvíru… Zatraceně. Bylo tam tak hluboké ticho, až jsem myslel, že jsem ohluchnul. Nemohl jsem říct ani slovo. Pak Hermiona do toho hlubokého ticha řekla Ronovi, že je jen sobecké děcko, nebo něco takového, ale Ron se na ni utrhnul, že se do tebe, Quietusi, zamilovala… pak Ronovi jednu vlepila a řekla, že už by to stačilo a že je konec. To se stalo před čtyřmi dny. Od té doby jsem je spolu neviděl.“

Harryho tvář nabrala divnou, nazelenalou barvu.

„Ona ukončila jejich vztah?“ zeptal se nejistě Nevilla.

„Vypadá to tak…“

„A teď celý Nebelvír ví o tátovi…“ Harry si zabořil tvář do dlaní a ramena se mu zachvěla. „A ještě si myslí, že chodím s Hermionou… A ona kvůli mně nechala Rona…“

„Toho idiotského Weaselyovského bastarda…“ procedil skrz zaťaté zuby Ares.

„Klid, kluci. Jsem si jistý, že větší část Nebelvíru si myslí, že Ron o něm přeháněl. Každý ví, jak nenávidí Snapea a tebe,“ uklidňoval je Neville.

„Ale pokud jsi i ty, Neville, přišel na to, že nepřeháněl, pak předpokládám, že na to přijde kdokoliv,“ Harry si nemohl pomoci, aby na něj nevyjel. Ale Nevillovi nevadil jeho tón.

„Ne. Já to vím jistě jen proto, že mi to řekla Hermiona, když jsi byl… vyslýchán a my se rozhodovali, jestli nezavolat někoho dospělého na pomoc,“ přiznal. „A později Snape Hermionina slova potvrdil.“

„Severus vědomě přiznal, že byl …“ Harry byl naprosto šokován.

„Ano. A požádal mě, abych ho znova neoblékal do babiččiných šatů, kdybych nešťastnou náhodou narazil na bubáka…“

ooOOoo

„Začínáš být na studenty měkčí. Co tvá reputace?“ zeptal se Harry, když v noci uslyšel, že Severus vstoupil do pokoje.

„Myslel jsem, že už spíš,“ zabručel v odpověď.

„Čekal jsem na tebe.“

„Odpoledne jsi mě mohl navštívit v laboratoři.“

„Když pracuješ, tak nesnášíš vyrušování.“

„Sakra, ano,“ zívl hlasitě, „ale ty mě můžeš vyrušit, kdykoliv budeš chtít. Lepší než čekat na mě místo spánku. A co ta poznámka o mé pověsti?“

„Neville přiznal, že ses na něj usmál a dokonce prohodil vtip.“

„Jaký trest za to dostanu?“ Severus se obrátil na břicho. „Ale řekni to rychle, než usnu.“

Harry neodpověděl, jen si povzdechl. Severus najednou ožil.

„Něco se stalo?“

„Bojím se zítřejšího vyučování,“ přiznal Harry slabě. „Ron řekl celé nebelvírské koleji o tvé minulosti. Neumím si představit jejich reakci. Nechci, aby mě zase nenáviděli. Nechci, aby tebou opovrhovali. A nechci, aby zase všechno znovu začalo. Jsem z toho špatný.“

Severus natáhl ruku a jemně polapil Harryho rameno.

„Nemusíš začínat vše znovu, Quiete. V nebelvírské koleji máš Nevilla a Hermionu a ti tě neopustí, a možná to samé platí i pro pana Finnigana. Nemůžeš víc ztratit Rona a sympatie ostatních nejsou tak životně důležité. A pokud se mne týče, je mi jedno, co si myslí o mně, nebo o mé roli. Tak si nemusíš dělat starosti o moji reputaci či akceptování.“

„Ale já chci, aby tě akceptovali!“ vykřikl Harry zoufale.

„Nebudou. Přinejmenším ne všichni. Tví přátelé mě akceptují, nestačí to?“

Harry si něco zamumlal pod nos.

„Bylo to ne?“ zeptal se Severus, a když Harry neodpověděl, natáhl se znovu do Harryho postele a strčil ho hravě do boku.

„Ano. Ne,“ Harry zasténal a vzdálil od lechtajícího prstu.

„Tvá slovní zásoba mě udivuje,“ pronesl Severus sarkasticky, ale pak zase zvážněl. „Poslouchej, Quiete. Mně absolutně stačí tvé akceptování. Absolutně,“ znovu zazíval. „Koneckonců je to mnohem víc, než co jsem měl celá léta,“ další zívnutí se připojilo k jeho. „A teď spi. Budu tady, kdyby se něco dělo.“

„Dobrou, tati.“

Na pokoj padlo hluboké ticho.

ooOOoo

 

Celé dopoledne se Harry snažil Severusovi vyhnout. Byl stále rozpačitý z toho, jak mu minulou noc hloupě ujela pusa. Absolutně nevěděl, jak bude Severus reagovat a jestli bude požadovat vysvětlení, zda měl v úmyslu ho takto oslovit. Navíc celý den byl jeden z nejhorších od začátku září, což si Harry si uvědomil, jakmile ráno vešli do Velké síně.

Nastalo náhlé ticho a téměř každá hlava se k nim otočila. Harry zbledl, ale Severus nasadil svou obvyklou tvář bez emocí, hodil prázdný pohled na zírající studenty a posadil se, zatímco Harry se vydal za Aresem. Koutkem oka zahlédl, jak ho některé pohledy následují, ale záměrně je ignoroval.

„Zabiju toho Weaselyovic bastarda, slibuju,“ byla první Aresova slova.

Harry jen pokrčil rameny, ale uvnitř se za ta slova cítil skvěle. Když zvedl oči, viděl, že pár Zmijozelů se na něj dívá s očekáváním, dokonce Malfoyovy oči se na krátký moment setkaly s jeho.

Stále nemohl dobře jíst a události předchozího dne mu apetit neobnovily. Právě naopak. Takže po pár kousnutích to vzdal a téměř uprchl ze síně.

Čekal na poslední chvíli, než vejde na přeměňování. Vstoupil do učebny spolu s profesorkou a zabodl zrak do podlahy, když spěchal sednout si vedle Nevilla. Celá hodina proběhla v tichosti, a když skončila, McGonagallová na Harryho mávla.

„Pane Snape, prosím.“

Harry se zastavil a přešel ke katedře.

„Ano, madame?“

„Slyšela jsem, co se přihodilo v nebelvírské společenské místnosti a váš otec řekl, že o tom také víte.“

Harry jen přikývl.

„Jsem si jistá, že se nyní budete s nebelvírskými páťáky cítit nepohodlně, tak jsem myslela, že bychom mohli změnit váš rozvrh a mohli bychom vás připojit k jiné koleji, pokud si to budete přát.“

Harry hned neodpověděl. Zlepšilo by se něco, kdyby se rozhodl připojit k Mrzimoru? Nebo Havraspáru? Teď by se v havraní koleji necítil tak nepříjemně jako předtím, bylo to však nutné? Změnit, začít znovu? Hloupost.

„Nemyslím, že by to bylo jednodušší, madame. A v Nebelvíru se cítím dobře.“

„Výborně, pane Snape. Jen jsem chtěla pomoci.“

„Děkuji vám, madame,“ Harry se mírně usmál a následoval své spolužáky na další hodinu. Na chodbě na něj čekala Hermiona.

Harryho úsměv se změnil na nucený.

„Hele, Hermiono, řekl jsem, že se s tebou nebudu scházet, pokud tě Weasley nechá,“ začal hravě, ale s hořkým tónem.

„Nemusíš. Pořád s Ronem chodím,“ Hermiona pokrčila rameny a hodila na Harryho uklidňující pohled. „Máme jen ve vztahu malou pauzu.“

Harry zvedl obočí.

„Skutečně?“ když Hermiona přikývla, pokračoval. „Jsem šťastný, že to slyším. Nechci, abys ukončila vztah s Ronem ehm…Weasleym jen kvůli mně.“

Hermiona se na něj dívala a oči jí plály hněvem.

„To, co udělal, je téměř neodpustitelné, Quiete. Neměl žádné právo říct to před celou kolejí, a kdybych se rozhodla to s ním ukončit, nebylo by to kvůli tobě. To, co provedl, ho v mých očích znedůvěryhodnilo. Přesně věděl, že byl tvůj otec roky špion. To jen pomsta ho přiměla říct ta slova a chovat se jako bastard od té doby, co tě potkal. Jsou období, kdy musíš nechat svou pomstu stranou. Tento čas je jedním z nich. Tvá situace je těžká i bez jeho pitomého popichování, a to nezmiňuju profesora Snapea,“ Hermiona zavrtěla hlavou. „A zcela jistě nemá právo říkat cokoliv o vás dvou po tom všem, co ti jeho bratr a jeho kolegové udělali.“

Harry zavřel oči a tiše si povzdechl. Nechtěl teď vyvolávat tyto vzpomínky.

„Pojďme, nebo přijdeme pozdě na další hodinu,“ pobídl ji nakonec.

Příští dny vyvrátily Harryho obavy. Mnozí z Nebelvíru ignorovali Ronovy předpojaté poznámky a skoro každý souhlasil s tím, že i když byl Snape Smrtijed, jeho syn si nezasloužil takové bystrozorské zacházení. Napětí při lektvarech bylo větší, ale kromě Rona se nikdo k Harrymu nepřátelsky nechoval. Ani Leah, která zčervenala pokaždé, když ho spatřila, ale přesto se na něj usmála.

„Zamilovala se do tebe,“ poznamenal Neville na hodině bylinkářství a Harry jen pokrčil rameny.

„Pak má hrozný vkus,“ předstíral Harry, že ho to nezajímá, ale uvnitř cítil teplo a něco zvláštního.

Dokonce se rozhodl koupit dívce něco na Vánoce, až půjde příští sobotu do Prasinek. Tentokrát chtěl jít sám, ale dvojčata ho zase odchytla, když vycházel, a připojila se k němu.

„Hele, Quietusi, chceme tě ujistit, že si pořád myslíme, že je Ron stupidní zmetek,“ ušklíbl se široce George.

„A to platí i pro Percyho,“ dodal Fred. „Ale doufáme, že nás nezavrhneš kvůli enormní debilitě některých členů naší rodiny.“

Harry se na ně vážně podíval.

„Víte, že měl Ron o mém otci pravdu,“ odpověděl potichu. „On a Percy mají právo ho nenávidět a…“

„Možná mají právo nenávidět tvého otce, ale ty nejsi tvůj otec, Quietusi,“ přerušil ho Fred. „Bylo to jasné od prvního momentu, co jsme tě uviděli. A Snape vůbec není tak špatný chlap. Jsme si jistí, že kdyby s ním byl nějaký problém, tak by ho Brumbál ani ministerstvo nenechali učit. Když Percy v létě rodině hlásil o Snapeovi, máma a táta stejně řekli, že to ve spisech přiznal pod velkým psychickým a emocionálním nátlakem, což zpochybňuje věrohodnost výpovědi. A i kdyby se to událo, stalo se to před více než patnácti lety a Snape od té doby udělal spoustu ušlechtilých věcí. Ochotně změnil strany, zachránil hodně životů a taky se pokusil zachránit Harryho.“

„Ano a máma řekla, že Snape za všechno zaplatil do posledního svrčku,“ dodal George. „Ztratil celou rodinu, rodiče a bratra, nemohl tě získat, dokonce byl šest měsíců v Azkabanu.“

„A to nezmiňujeme ty čtyři měsíce v ministerském vězení,“ ušklíbl se Fred hořce. „Když si vzpomenu na hodinu, kterou jsi strávil se třemi bystrozory, je mi zle. A on byl nucený tam strávit měsíce…“

„Říkal, že ministerstvo bylo horší než Voldemortovo mučení,“ zašeptal Harry, oči zabodnuté do země.

Žádný dlouho nepromluvil. Kráčeli v tichu.

„Pánové, omlouvám se,“ nakonec řekl Fred, „ale musím tu zařídit pár věcí. Angelina na mě čeká U tří košťat…“

„Pak tedy jdi,“ řekl George. „Nechci, aby tě vyměnila za mě.“

„Idiote,“ Fred se usmál a opustil je.

„Kam teď?“ nakonec se zeptal Harry.

„Lékárna a kupování dárků?“

„Dobře,“ odpověděl Harry. Možná by mohl koupit nějaký dárek i tam. Mít Mistra lektvarů v rodině znamenalo, že mohl najít dárek i v lékárně.

ooOOoo

Harry zamkl dárky do stolu a spokojeně se opřel. Nakonec našel perfektní věc pro každého, koho chtěl obdarovat: poměrně velkou a podrobnou encyklopedii do věštění z čísel pro Hermionu (musel bojovat s touhou koupit si tu knihu pro sebe), velkou ilustrovanou bichli pro Nevilla a začarovaný deník pro Arese. Ares byl ještě pořád prakticky neschopný sdílet s někým své myšlenky a starosti, protože spolu s Harrym nemluvili o problémech Aresovy rodiny od té osudné noci, kdy Harry zakončil den ukřivděním Severusovi. Harry si myslel, že se o své tajemství může podělit alespoň s deníkem. Nebyl jako deník Toma Raddlea: byla to psychologicky začarovaná kniha, která pomáhala majiteli porozumět jeho nebo jejím problémům. Koupil také nějaké normální mudlovské hry a hodně kouzelnických cukrovinek pro Anne a pár knih pro Siriuse a Remuse.

Strávil spoustu času přemýšlením o Severusově dárku a už se skoro rozhodl, že to vzdá a pořídí mu pouze přísady do vzácných lektvarů a nějaké knihy, když v obchodě jeho zrak zavadil o nádherné hodiny. Oči mu zářily vzrušením, když vysvětloval prodavači, co chce. Trvalo to skoro dvě hodiny, ale stálo to za to. Usmíval se, když zastrčil hodiny vedle knih.

A čekal na Vánoce.

ooOOoo

Poprvé v životě se Harry cítil doma – ve svém domově, se svou vlastní rodinou. Seděli kolem stolu v jídelně na Snape Manor: Lupin, Black, Anne, Fletcher, Severus a on, a všichni navzájem hovořili civilně, téměř přátelsky. Tiché bzučení rozhovorů Harryho obklopilo a téměř omámilo, ale jemu to nevadilo. Bylo to to nejlepší omámení, které svědčilo o ochraně a obklopilo ho jako objetí. Měl dokonce chuť k jídlu a jedl normálně, nicméně množství jídla, které snědl, se stále nedostalo na úroveň před zajetím.

„Strýček Severus říkal, že jsi nejlepší student ve škole.“

Harry seděl vedle štěbetající Anne, ale ve skutečnosti jí nevěnoval pozornost. Pokoušel se poslouchat Siriuse a Severuse, kteří hovořili o bystrozorech a jejich nesnesitelném chování, ale tato věta ho přiměla podívat se na Anne v úžasu.

„Cože?“ zeptal se s očima navrch hlavy.

Anne se široce usmála.

„Včera se mě strýček Severus ptal na mé studium a známky a řekl, že očekává, že budu nejlepší tak jako ty v té tvojí škole.“

„On s tebou mluvil?“ zeptal se Harry zvědavě. „Jak?“

„Remmyho napadlo dát mi lektvar, abych mohla používat některá kouzla. Ne provádět, jen používat. Řekl, že existuje lektvar, který mi to může umožnit. A řekl, že strýček Severus je Mistr lektvarů a že ho pro mě může udělat. Šla jsem za ním a povídali jsme si. Jen si vzal krev z mého prstu a já neplakala!“ pyšně ukázala Harrymu ovázaný prst. „A já mu řekla, že se o mě nemusí bát. Mám nejlepší známky v každém předmětu,“ posunula se blíž k Harrymu. „Je vždy tak vážný?“

„On je učitel, Anne. Učitelé jsou většinou vážní.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou, až jí culík mával kolem tváře. „Mám hodně učitelů, ale žádný není tak přísný jako on. Dokonce jsem přemýšlela o tom, že mu přebarvím vlasy na fialovo nebo růžovo, abych ho rozesmála. Ale Remmy říkal, že bez magie mi to nepůjde. I když Erice to šlo…“

Harry si náhle vzpomněl na jejich dřívější rozhovor.

„Erica byla ta holka z vaší ulice.“

„Ano. Ale ona tam nebydlela. Říkala, že s rodiči žije v Americe, ale její prarodiče bydleli v naší ulici. S nimi trávila jenom prázdniny a byli to moc milí lidé. Říkali, že se Erica s rodiči přestěhovala do Ameriky, ještě když byla mimino.“

Harry nepřítomně přikývl. Zachytil pár slov z konverzace dospělých: mluvili o něm. V rozpacích se zavrtěl. Skutečně nechtěl, aby každý věděl o jeho setkání s bystrozory. Ale díky Fletcherovi, nejlepšímu příteli paní Figgové – což Harry zjistil před několika dny – už o tom věděli a vyzvídali detaily. Občas se starostlivě podívali na Harryho, který dělal, co mohl, aby vypadal lhostejně.

Pevně doufal, že nebude muset mluvit o událostech osobně, ale Lupin ho po večeři zastavil a nějak zůstali v jídelně sami.

„Poslední člověk, kterého Severus, zdá se, miloval, skutečně miloval, byl jeho bratr – před tebou,“ pronesl náhle Lupin.

Harry se zastavil v pohybu. Chystal se postavit, ale ta slova ho zaskočila. Posadil se na židli a znovu obrátil oči na Lupina.

„Proč mi to říkáte? Myslím, že to je zjevné. Jsem jeho syn.“

Lupin se choval velmi divně, co odešel z nemocnice. Tušil něco?

„Jsem jen rád,“ Lupin se opřel lokty o stůl a podepřel si hlavu rukou, nespouštěje Harryho z očí ani na moment. „Byl hrozně sám. Možná i proto, že jsi mu chyběl. A myslím, že s tebou toho sdílí mnohem víc než s bratrem.“

Poslední věta byla příliš náhlá a neočekávaná, navazující na předchozí část jejich rozhovoru. Harry se na něj upřeně podíval.

„Byly to pro něj tenkrát těžké časy. Byl Smrtijed, ale taky miloval svého bratra a nechtěl ho ohrozit, takže ignoroval jeho a jeho aktivity, aby ho udržel v bezpečí.“

„To ti řekl?“ zeptal se Lupin.

„Částečně ano. Jen jinými slovy, která teď nemůžu opakovat.“

„A jak ho teď přijímáš? Jeho minulost?“

Harry si v zamyšlení poklepal na bradu.

„V podstatě mi to nevadí. Nejen proto, že ho mám opravdu rád, ale i protože si myslím, že už za to draze zaplatil. Ano, spáchal několik hříchů jako Smrtijed, ale také zachránil hodně životů. A vybral si osamění a lítost před návratem do normálního života,“ zavrtěl zoufale hlavou. „Nemyslím, že by někdy měl normální život. Šťastný život.“

„Ne, to neměl. Byl zahořklý a nešťastný,“ souhlasil Lupin.

„Pořád se nenávidí,“ potichu dodal Harry. „Nemůže si odpustit. Přeji si, aby mohl…“

ooOOoo

„Proč si přeješ, abych si odpustil?“ zeptal se Severus v zešeřelém pokoji. V ložnici nebyla úplná tma, Harry ji stále nemohl vystát, a myslel si, že už nikdy nebude moci.

„Poslouchal jsi můj rozhovor s Lupinem?“ Harry se posadil a rozzlobeně se na Severuse podíval.

„Část z něj,“ zněla klidná odpověď „Neměl jsem to v úmyslu a slyšel jsem jen poslední věty o tvých citech ke mně. Byl jsem trochu… šokován, myslím.“

„Šokován?“ Harryho hlas byl slabý a nevěřící. „Proč?“

„Každému přiznáváš city ke mně?“ Severusův tón byl zvláštní a Harrymu najednou přišlo líto, že nemohl vidět jeho výraz.

„Tím míříš kam?“ vrátil opatrně otázku.

„Lupin mě nemá v oblibě a ty jsi mu pověděl, že mě máš opravdu rád a přeješ si, abych si mohl odpustit – riskuješ, že ztratíš jeho sympatie…“

„Severusi!“ přerušil Harry netrpělivě mužovu větu. „Zaprvé si nemyslím, že tě nenávidí, nebo se tě štítí. Dokonce řekl, že je rád, že mě máš, a že v poslední době vypadáš šťastnější. Zadruhé se nestarám, co si ostatní myslí, když řeknu, že tě mám rád. Pokud mě budou chtít mít rádi, tak mě budou muset brát takového, jaký jsem. A já tě opravdu mám moc rád a oni to musí akceptovat, jinak ať jdou klidně k čertu!“

„Jsi nerozumný, Quiete. Nejsem dost důležitý, abys kvůli mně ztrácel sympatie lidí…“

„Aha, vidím, že budu muset oplatit podporu, kterou jsi mi dal v tu noc, kdy jsi mě vzal zpátky do rodiny Snapeů. Tak to udělám, poslouchej,“ zvedl hlas: „Severusi jsi pro mě mnohem důležitější než kdokoliv jiný v mém životě.“

„Quiete…“ Severusův hlas se zlomil.

„Chystáš se plakat?“ Harryho tón byl nyní škádlivý.

„Jistěže ne!“ zařval Snape rozhořčeně. Pak se posadil a těžce si povzdechl. „Když jsi mi před pár dny řekl ‚tati‘, myslel jsi to vážně?“

Harry zavřel oči, myšlenky mu běhaly hlavou. Co by měl odpovědět? Pravdu? Jaká pak bude Severusova reakce? Odmítne jeho city?

Náhle ucítil, že vybuchne smíchem. Přemýšlel o odpovědi stejně, jako by musel říct děvčeti o svých skutečných citech. Fakt to bylo směšné.

„Samozřejmě, že ano. Neřekl bych ti tak, kdybych to neměl v úmyslu,“ pronesl přirozeným tónem s náznakem veselí.

Severus opět po dlouhou dobu nereagoval. Opřel se o polštář a skrčil nohy k hrudi. Harry vytáhl zpod polštáře svou hůlku a zapálil další pochodně. Ne moc, protože doopravdy nechtěl Severuse uvést do rozpaků, ale tma při tak důležité konverzaci byla skličující.

„Harry, musím ti něco říct,“ začal a Harry znervózněl. Bylo to poprvé po dvou měsících, co ho Severus nazval jeho původním jménem. „Chci, abys mě pochopil, tak mě, prosím, nech dovyprávět celý příběh bez přerušení. Ano?“

„Dobře,“ Harry se od nervozity chvěl.

Severus pustil kolena, opřel se o zeď a zavřel oči.

„Možná si pamatuješ, co se stalo, když jsem tě viděl stát ve Velké síni na Nightmare Manor,“ jeho hlas byl vzdálený a chladný.

„Ano. Ztuhl jsi,“ přikývl Harry.

„Správně. Ztuhl jsem, byl jsem šokovaný a bylo mi na nic. Ne proto, že jsem tě hned poznal, ale protože jsem tam viděl dítě…“ když říkal tato slova, zatínal ruce v pěst. „Dítě, zase. A nemyslel jsem Quietuse. Ten už nebyl dítě, když ho Voldemort chytil. Byl stejně velký jako já. Ale dítě, skutečné dítě – zase. Zase, protože moje první oběť v roli Smrtijeda bylo dítě, přesněji řečeno dvě děti, sourozenci, dívka a chlapec…“ jeho hlas se vytratil, ale Harry zůstával potichu. Severus ho požádal, aby ho nepřerušoval a musel mu umožnit to doříct. Dát příležitost se otevřít, doznáním se očistit. I když při poslouchání Severuse cítil, že se v něm zvedá něco podobného panice.

„Musíš vědět, že v té válce jsem nebyl jediný špeh u Voldemorta. A nejen Brumbál měl své špehy. Ministerstvo mělo své vlastní lidi ve Voldemortově kruhu také, i když ne v nejužším. Byl tam muž jménem Thomas Galvany. Zmijozel, vystudoval tři nebo čtyři roky přede mnou a oženil se s Nebelvírkou, jejíž jméno neznám. Nějak byl odhalen a Voldemort se rozhodl nás varovat a exemplárně ho potrestat před všemi svými služebníky. Unesl jeho rodinu a se svým nejužším kruhem mučili Galvanyho děti, jen aby zlomili jeho a jeho ženu,“ v tomto bodě se Severus začal třást, ale Harry se ho neodvažoval dotknout, aby nepřerušil jeho vyprávění. „Obě děti byly nemilosrdně mučeny. Já… nejsem si jistý, jestli ti chci říct, jak přesně. Myslím, že to všechno dobře znáš. Rodiče… och, Harry, nemůžu ti to říct!“ zvolal náhle hlasitě. „Byl jsem k smrti vyděšený a snažil jsem se vysvětlit si, proč to vlastně Voldemort udělal. V tom čase jsem mu ještě věřil. Galvany byl zrádce. Myslel jsem si, že si to zasloužil. Ale nemohl jsem si pomoci, abych nelitoval jeho a jeho děti. Byl jsem zmatený. A pak mě Voldemort zavolal a zeptal se mě, jestli se k němu chci připojit, abych jím byl označen. Řekl jsem ano a on mě přiměl, abych mu prokázal loajalitu použitím některé z nepromíjitelných na ty děti,“ Severus zabořil obličej do dlaní. „Dobrý bože, cítil jsem se slabý a rozbitý. Byla tam přinejmenším stovka lidí, kteří na mě s očekáváním hleděli, mezi nimi moji rodiče. Lidé, ke kterým jsem se chtěl přidat, a mí rodiče, které jsem chtěl potěšit. Ale prostě jsem ty děti nemohl víc týrat. Stejně umíraly. Seslal jsem na ně smrtící kletbu. Na obě,“ Severusova slova se stávala čím dál tím víc nesrozumitelná, jak jeho chvění rostlo. „Zabil jsem je, ale Pán zla nebyl spokojený. Zuřil. Přiměl mě, abych mučil tu ženu, a já udělal všechno, co chtěl. Všechno. Seslal jsem na ni Cruciatus, bil jsem ji a znásilnil ji. A zabil jsem ji. Nakonec, po hodinách mučení jsem zabil i Thomase. Tu noc mě Voldemort označil. Tím můj život skončil.“ Poslední Severusova věta dovedla Harryho na hranici únosnosti. Vlezl do postele za Severusem a dotkl se jeho ramena, ale ten sebou pod utěšujícím dotykem trhl a od Harryho se odtáhl. „Nedotýkej se mě. Nepokoušej se mě utěšit. Nezasloužím si to. Tvým otce je Quietus, kterého jsem také mučil. Nebo James, kterého jsem vždycky nenáviděl. Ne já. Ty jsi stejně tak dobrý jako oni. Nemůžeš být můj. Já nemůžu být tvůj. Udělám všechno, abych ti pomohl, ale nemohu být tvůj otec. Nemůžu být ničí otec,“ s tím se otočil zády k Harrymu a, stále těžce se třesoucí, se schoulil do klubíčka.

Harry si povzdechl a stáhl ruku do klína.

„Chci, aby sis vzpomněl na naše šťastné dny,“ začal klidně. „Tam jsi jednou řekl… když se rozhodneš trestat se samotou, zraňuješ mě tím. Situace se nezměnila, Severusi. Vím, že můj biologický otec byl Quietus. Vím, že můj otčím byl James. Ale oni jsou mrtví. Na Nightmare Manor jsi mi také slíbil, že tu budeš pro mě jako rodič. Když nás Brumbál požádal, abychom předstírali, že jsme otec a syn, řekl jsi, že se ti líbí myšlenka, že jsem tvůj. Od té doby žijeme spolu. A ty – ty jsi jako můj skutečný otec. V každém smyslu slova. Staráš se o mě a pomáháš mi. Někdy si myslím, že mě za syna považuješ…“

„Považuju.“

„Pak?“

„COPAK NEROZUMÍŠ? NEMŮŽU BÝT TVŮJ OTEC! JSEM VRAH, PROBOHA! JSI QUIETUSŮV SYN, NE MŮJ!“ zařval vztekle Severus s hlubokým úšklebkem ve tváři.

Najednou se z chodby ozval nějaký zvuk. Snape ztuhl v pohybu, ale rychle se vzpamatoval. Popadl hůlku, zamířil ke dveřím a jedním náhlým pohybem je otevřel.

Chodba byla prázdná.

„Možná domácí skřítci,“ zhluboka se nadechl Harry, když se k němu Severus otočil a mlčky pokrčil rameny.

„Možná,“ souhlasil. Zavřel dveře a seslal na pokoj umlčující kouzlo. „Nebo nikdo,“ pronesl.

Ale krátká přestávka ho natolik zklidnila, aby se omluvil.

„Promiň, Harry,“ zašeptal smutně.

„Nic se nestalo,“ Harry na něj vrhl zamyšlený pohled. „Ale myslím, že ty jsi ten, který to nemůže pochopit. NE!“ vykřikl vztekle, když Severus otevřel ústa. „Nech mě to dokončit. Moc dobře vím o tvé minulosti. Ale je po všem. Posledních patnáct let jsi trpěl dost. Tak jako já. Naše situace není o zásluhách. Ty jsi teď pro mě otcem. To není možnost – to je realita. Říkám ti tati, protože to akceptuji, akceptuji tebe. A nezapomeň: před pár dny mě mučili jen proto, že jsi můj otec. Předpokládám, že mé utrpení mi dává právo pokládat tě za svého otce, když chci. A já chci.“

„Ale já…“ slabě začal Severus, ale Harry ho včas zastavil.

„Prosím, neodmítej mě,“ polkl. „Prosím.“

„Nemůžu tě odmítat a nikdy to neudělám, Harry. To všechno jsem neříkal proto, že tě chci odmítnout. Já jen… já jen…“ zastavil se uprostřed věty. „Copak nerozumíš?“

„To ty nerozumíš, Severusi. Minulost je za námi, i když ji chceš přinést zpět. Ale nemůžeš. Máš přítomnost a budoucnost, abys žil. A máš mě, abys mě, jak se patří, vychoval. To je teď tvůj úkol. Nemůžeš prodlévat v minulosti.“

„Jak vidím, nepotřebuješ vychovat. Ty už jsi dospělý.“

„Ne, nejsem. Pořád potřebuju někoho, o koho se můžu opřít. Kdo mi pomůže. Pořád potřebuju rodinu, která mi byla celý můj život odepřená. Trpěl jsem dost na to, abych byl tvůj syn. Abych získal právo být tvůj.“

Severus nakonec neřekl ani slovo a jen seděl vedle Harryho. Položil mu ruku na rameno.

Dlouho seděli v tichu, než odešli spát.

ooOOoo

‚Jsi Quietusův syn, ne můj!‘ ta slova se v Blackově mysli ozývala znovu a znovu.

Quietusův syn.

Severusův bratr. Perfektní, slavný, milosrdný Quietus. Bradavická celebrita. Nejlepší student století, usměvavý bastard.

Podle všeho byl stejný jako jeho slizký bratr.

Nikdy nechápal, proč se Lily rozhodla, že si vezme Jamese. Byla Quietusova holka. Ale teď bylo vše jasné.

Ten bastard ji podvedl. A ten… ten kluk byl důkaz jeho zrady. Nějak se o tom dozvěděla a rozešla se s ním. A jak už se mockrát v takovém případě stalo, utekla pro pomoc k Jamesovi.

Ten bastard!

A jeho nechutný bratr ještě pořád kryje jeho zradu, tak dlouho po té události. Proč? Pro zachování pověsti skvělého Quietuse Snapea?

Vztek v něm vřel. Seděl v obývacím pokoji, hleděl do krbu a nevěděl, co dělat.

Byla to minulost.

Se Snapem uzavřel mír.

Jeho syn byl dobré děcko.

Quietus byl mrtvý.

Snape miloval Harryho. Dokonce se ho pokoušel zachránit.

HARRY!

Chlapec, který měl být Quietusovo a Lilyino dítě, ale byl Jamesův, znamení zrady namísto skutečné lásky – Lily Jamese nikdy nemilovala. Harry, jako výsledek soucitu ze strany Jamese a pomsty ze strany Lily. Chudák kluk.

A litoval taky Quietusovo dítě. Nebyl zodpovědný za zradu otce a teď byl nucen žít s nechutným bratrem toho usměvavého bastarda, s člověkem, který ho odmítl.

Black se naklonil dopředu, jak v něm zrálo rozhodnutí.

Ten kluk si nezaslouží odmítnutí. Zasloužil si otce, a jestli chtěl za svého otce toho slizkého mizeru, pak si Snapea jako svého otce zaslouží.

Měl by si promluvit se Snapem.

Co nejdřív.