Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9. Návštěva domova

Harry utíkal směrem k nebelvírské věži. Musel co nejdřív mluvit s Hermionou. Věděl, že ji najde v nebelvírské společenské místnosti studovat s Ronem – nebo, v Ronově případě, předstírat studium.

Ano, Ron by tu mohl být, Harry to věděl, ale nestaral se o to. Chtěl Hermioně okamžitě sdělit dobré zprávy. Jejich práce nebyla marná, Severus našel správný lektvar (nebo spíš lektvary) a během jeho poslední návštěvy u svatého Munga se Lupin začal zlepšovat tak, že ho lékaři mohli do čtyř dnů propustit. Harry od radosti skákal, když se Severus včera večer vrátil z nemocnice. Vytrvalá práce předchozích dnů (a hlavně nocí) jej k smrti unavila, ale byl úspěšný. Lupin pomalu směřoval k úplnému uzdravení a poprvé za dva měsíce nabyl vědomí a mluvil se Severusem.

„Amicitia,“ zašeptal Buclaté dámě, ta otevřela a nechala Harryho vejít.

Byl to prakticky stejný pocit, jako když tu ještě žil… Harry si v duchu povzdechl a toužebně se rozhlédl po koleji. Ron a on jako kamarádi…

Harry se nevzdal naděje na obnovení přátelství s Ronem. No, možná že mu Ron udělal a řekl spoustu ošklivých věcí, ale zrzek stále truchlil. Harry ten pocit získal z hodin, kdy často spatřoval bolestný pohled, který Ron vrhal na prázdné místo mrtvého kamaráda. Viděl to, když se nesnažil začít nové přátelství, s výjimkou Hermiony – ale to byl jiný případ. Hermiona nebyla Ronův kamarád, ale dívka, a to byl obrovský rozdíl.

Dokonce i jeho odporné chování k Harrymu ho izolovalo od jeho spolužáků, kteří nyní při jejich obvyklých hádkách podporovali Quietuse. Harry tohle nikdy nechtěl, mohl se bránit sám, a tak raději odváděl rozvaděné kamarády od jejich obvyklých argumentů.

„Ahoj, Quietusi, koho hledáš?“ to jej oslovil Neville.

Harry se usmál na chlapce, který nevypadal, že by byl hluboce ponořen do studia.

„Hermionu,“ odpověděl s úsměvem. „Mám pro ni fakt dobré zprávy.“

„Co?“

Harry si založil ruce a vážně se na Nevilla podíval.

„Ale, ale, pane Longbottome! Jsme zvědaví, ne?“

Harryho napodobení profesora Snapea bylo téměř dokonalé, mimo úšklebku – prostě se nemohl šklebit stejně jako on.

„O, můj bože! Jsi jako tvůj otec, Quietusi! Nestraš mě, prosím!“ Neville se uchechtl a dokonce i Parvati zvedla hlavu a usmála se. „Ale Hermiona tu není, před dvaceti minutami šla s Ronem do knihovny pro nějakou knihu.“

„Tak ji tedy pojďme najít. Nechci to opakovat.“

Neville položil knihu na stůl a s úlevou následoval Harryho do průlezu ze společenské místnosti.

„Hele, Quietusi, proč si nenecháš narůst vlasy? Podobal by ses profesoru Snapeovi ještě víc,“ podotkl Neville najednou. „A tvoje imitace by byla mnohem skutečnější.“

Harry se otočil tváří v tvář k Nevillovi.

„Nějaká zmínka o mastnotě a zakleju tě!“ zvedl významně hůlku. Neville svoji v ten okamžik schoval.

„Jak bych se odvážil říct něco takového? Chci přežít školu až do dokončení studia!“ zavrtěl hlavou. „No a? Proč je máš pořád tak krátké?“

„Nemám rád dlouhé vlasy. A, ale to je tajemství, Neville,“ mrkl na svého přítele, „myslím, že by otec mohl být s kratšími vlasy víc… lidský. Nebo menší mizera, jak chceš. Ten jeho účes je tragédie.“

Usmáli se na sebe.

V knihovně byla jen obvyklá havraspárská skupina a pár Zmijozelů, kteří Harryho opatrně pozdravili, ale žádná Hermiona ani Ron.

„Jestli hledáš Hermionu, tak odešla před pár minutami. Myslím, že s Weasleym chtěli být sami,“ Ares přešel k Harrymu a usmál se na Nevilla, aby ho pozdravil. Chlapec s kulatou tváří jen překvapeně zamrkal. Zmijozel – milý?

„Aha,“ řekl Harry, čímž Nevilla pobavil, protože to znělo docela hloupě.

„Můžeš přijít po večeři do naší společenské místnosti? Mám nějaké otázky týkající se domácího úkolu z věštění z čísel,“ dodal Ares.

„Dobře,“ přikývl Harry a odešel s Nevillem. Neměla to být jeho první příležitost navštívit zmijozelskou společenskou místnost, ale necítil se tam příjemně. Bylo to tam až příliš jako sklepení a nepřátelské. Ares znal jeho nechuť. A uvědomoval si, že Harry vždy souhlasil, že se k němu připojí, kdykoliv ho požádal.

„Proč se přátelíš se zmijozelskými?“ položil Neville po odchodu z knihovny otázku, která ho trápila. Harry se zastavil, vzdychl a obrátil se ke svému společníkovi.

„Neville, můj otec je ředitel této koleje. Taky s nimi jím. Poznal jsem je a přes vžité předsudky a předpoklady tam existují někteří dobří lidé, stejně jako zlí v ostatních kolejích.“

„Můj otec byl Nebelvír…“

Padlo mezi ně nepříjemné ticho.

„Najděme si prázdnou učebnu a já ti řeknu novinky. Hermiona bude muset do zítřka počkat,“ navrhl nakonec Harry. „Nechci, aby mě zabil její zuřivý přítel.“

Znovu se zazubili a chystali se vstoupit do třídy věštění z čísel, ke které došli, když zvučný hlas přerušil jejich rozhovor. Přišlo to z místnosti, do níž chtěli vejít.

„Copak to nevidíš, Herm? Proč? Vždyť jsi tak chytrá a ty to nevidíš! Sakra, nemůžu tomu uvěřit!“

„Přeháníš, Rone. Quietus je…“

„Quietus! Ten slizký mizera pojmenoval po svém bratrovi – kamarádčoftovi – svého hýčkaného, rozmazleného, nechutného, nemanželského syna… Ne, Hermiono, ty jsi ta z nás dvou, která nemůže pochopit, co se děje.“

Harry se napjal a zatnul ruce v pěst. Ron byl dobrý v tom, že jednou větou urazil vše, co mu bylo drahé: jeho vzdáleného otce i Severuse. A právě tak byl uražen i on. Nebyl tím klukem, kterého Ron popsal!

„Jsi k němu nespravedlivý,“ to byl Hermionin hlas. Byla skutečná kamarádka.

„Mám ho prokouknutého. Ne jako ty. Snaží se proklouznout do naší koleje, do naší třídy, nevinně, s nesmělým úsměvem, chrání napadené Nebelvíry v prázdných chodbách a ulicích, snaží se získat naší důvěru, copak to nevidíš? Proč si myslíš, že to dělá? Proč?“ Ronův hlas zesiloval a zesiloval, jak pokračoval. Poslední věty, pronesl tak nahlas, že bylo nemožné je neslyšet, ačkoliv Harry a Neville ještě stáli na chodbě. „Copak nevíš, že se snaží získat naši důvěru, vplížit se do našeho kruhu, na naši stranu stejně jako jeho otec, ten ​​odsouzený vrah, který nechal zemřít Harryho a nyní trénuje svého syna, aby se choval jako Harry! Nevidíš to? Ten nechutný tajnůstkář se chová jako Harry! Vše co dělá, jako by byl on! Jeho gesta, jeho slova, jeho chování! A proč? Aby nás zničil ukradením Harryho památky, podvedl nás, aby získal Harryho místo v našich životech! A pak nás zabije stejně jako jeho otec, který vyvraždil půlku mojí rodiny!“

„Rone…“ Hermionin hlas byl sotva slyšitelný.

„Ano, to udělal!“ křičel Ron. „Percy četl jeho spisy na ministerstvu! Vyvraždil celou rodinu, oba rodiče a dvě děti, děti, Hermiono! A teď tu učí a trénuje svého špinavého syna proti nám! A Brumbál mu věří, brání jeho i jeho syna, a teď mu věří celá nebelvírská kolej, ale já ne. A dokonce i ty chceš, abych akceptoval toho slizkého, plížícího se bastarda, ale já ho nepřijmu! Nikdy! Tak se musíš rozhodnout! Můžeš mě pustit k vodě a zůstat s ním, nebo mě můžeš podpořit, ale to se pak drž od něj dál! Prosím,“ dodal prosebně. „Už jsem ztratil Harryho. Nechci ztratit ještě tebe…“

To byl okamžik, kdy už Harry nemohl déle vydržet. Dlaněmi si stiskl tepající spánky a otočil se, aby se dostal co nejdál od učebny. Nebylo to jednoduché. Připadalo mu, že má nohy z rosolu, hlava mu třeštila a viděl rozmazaně. Po pár vratkých krocích cítil, že zkolabuje. Natáhl dlaň ke zdi, aby získal rovnováhu, když vtom ucítil ruku pod svými pažemi.

Aniž by si uvědomil, že přijal pomoc, s pevně zavřenýma očima následoval svého neochvějného zastánce.

Nechtěl vidět, nechtěl myslet.

Ronova slova ho vevnitř pálila, řezala ho stejně jako Averyho oblíbený nástroj, ale tohle bylo mnohem, mnohem bolestivější – aniž by si to uvědomil, Ron ho porazil na dvou frontách: všiml si toho, čeho nikdo jiný ne – že Quietus je Harry, a zároveň řekl Hermioně pravdu o Severusovi. Pravdu o tom, co dusí, mučí a pronásleduje jeho otčíma, fakt, že zabil lidi, což byl ten důvod, proč odmítal být šťastný. Říkával, že si nezaslouží štěstí. A nyní Harry perfektně rozuměl Severusovým pocitům a cítil se opuštěný a vyděšený.

Opravdu si Severus zaslouží být nešťastný a nakonec zemřít? Mohl by být hřích, jako je ten jeho, odpuštěný a zapomenutý v tomto životě? Copak ke smazání hříchu nestačilo patnáct let samoty, tři roky špionáže, desítky zachráněných, sebeobětování při záchraně Harryho před Voldemortovým přáním ho zabít, dva týdny ponížení a bolestného utrpení v Nightmare Manor? Byl skutečně a zcela zatracený jednou provždy?

Harry tomu nechtěl uvěřit. Chtěl věřit, že Severusovi bude odpuštěno a bude se moct zase cítit jako člověk. Místo toho, aby se cítil jako kus nechutné špíny, jak o něm mluvil Ron – Ronova slova, která byla tak shodná se Severusovým vlastním hodnocením!

A teď zjistil, že Severusovy oběti byli Ronovi příbuzní.

Všechno Harrymu zapadlo na správné místo. Ronova nenávist, jeho protest proti němu, zlobné pohledy Weasleyovic rodiny na Severuse. Ano, Harry mohl chápat Ronovo chování ještě dříve, než zaslechl rozhovor, ale teď ho také mohl akceptovat. Ron měl pravdu, a když se podíval na věci z jeho pohledu, dával mu za pravdu i on. Bylo to stejné, jako když Severus brojil proti Aresovi – a to Aresovi rodiče nikdy nezabili nějakého člena Snapeovy rodiny.

„Dobrý bože, když už si myslíš, že to nemůže být horší, tak se vždycky ukáže, že to možné je,“ zamumlal Harry pod vousy.

„Ššš, Quietusi,“ Neville ho posadil na židli v jiné prázdné třídě.

Harry otevřel oči a podíval se na něj.

„Proč mě nenecháš na pokoji? Slyšel jsi pravdu, ne?“ zeptal se sarkasticky.

„Nesmysl,“ Neville se napůl usmál. „To není pravda. To byla jen Ronova verze o tom, co se domnívá, že je pravda. Mám svou vlastní verzi,“ posadil se vedle Harryho.

„Jakou?“ Harry si nemohl pomoct, ale v hlase se mu opět ozval lehký sarkasmus.

„To je jednoduché. Ty a tvůj otec jste z mého pohledu v pohodě.“

Harry zavrtěl hlavou.

„Nemůžu tomu uvěřit. Možná věřím tomu, že jsi v pohodě se mnou. Ale můj otec… Slyšel jsi Rona…“

„A taky jsem slyšel svoji babičku,“ Neville si povzdechl a ztěžka se podíval na Harryho.

„Tvoji babičku?“ Harry byl překvapený. Co s tím měla společného Nevillova babička?

„Vždycky mi vyprávěla příběh o otcově krutosti. Když jsem byl malý, byl jsem si jistý, že lže. Teď jsem si jistý, že nelhala. Nikdy. Pamatuješ si na ten den, kdy jsi mě zachránil před Terrym?“

„Jo, pamatuju,“ zašeptal Harry.

„Tehdy mi Terry řekl pravdu. Jeho pravdu. Že můj otec mučil jeho matku, která nebyla Smrtijedka. Jen byla ve špatnou dobu na špatném místě. Byla jen podezřelá. Ale můj otec ji skoro zabil. Jednal jen jako ubohá náhražka člověka, nic víc. Ale tvůj otec, to je jiná otázka. Předpokládám, že byl, stejně jako Terryho matka, obviněn ze smrtijedství a můj otec se ho ptal svým obvyklým způsobem, a tak pod tlakem přiznal něco, co jeho mučitel chtěl slyšet. To musí být ten důvod, proč mě tak vášnivě nenávidí…“

Teď se Harrymu třásly ruce a najednou nemohl dýchat. Nevillova dobrota jen vše zkomplikovala a ztížila. Opět závěry. Polopravdy.

A Neville obětoval vlastní pocity, jen aby se Harry cítil lépe. Záleželo mu na Harrym a Harry mu dluží pravdu.

Ale jak by to měl Nevillovi sdělit? Nebyla to jeho minulost, jeho tajemství, ale Severusova. A Neville byl k němu tak otevřený. Zajímal se o něj a vážil si ho. Ale on nemohl vyjevit Severusovu minulost. Harry najednou chtěl úzkostí křičet tak nahlas, jak mohl.

Ale neudělal to. Místo toho zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl.

„Alespoň chápu Ronovy pocity,“ pronesl Harry po dlouhém vnitřním boji. „Ale omluv mě Neville, mám něco na práci ve zmijozelské společenské místnosti a taky si nechci nechat ujít večeři.“

„No, pak bys měl jít. Uvidíme se zítra.“

Harry slyšel malý náznak zklamání v Nevillově hlase, ale nemohl si pomoci.

Nakonec kvůli těm pitomým tajnostem ztratí všechny dostupné přátele. Nesnášel ta svá celoživotní tajemství. A ke všemu teď musel souhlasit s Ronovou nenávistí ke Quietusovi.

Ron se choval, jak musel.

Ve zmijozelské společenské místnosti mohl málem nahmatat napětí poté, co vešel. Nikdo nemluvil, ale naprosté ticho prozradilo, že tu došlo k prudké hádce, kterou Harry svým příchodem přerušil. Když viděli, že je to jen Harry, hluk byl zpět.

„Co se děje?“ zeptal se Harry Arese, když si sedl vedle něj.

„Zabini,“ povzdechl si nešťastně. „Malfoy se rozhodl, že ho trochu vyškolí. Zdá se, že byl neposlušný a tak.“

„Neposlušný?“ v Harryho očích se objevil šok. „Proč by měl poslouchat Malfoye?“

„Neměl by,“ pokrčil rameny Ares, „on však poslouchá. Nevím proč. Myslím, že jim chce dokázat, že si zaslouží být ve Zmijozelu.“

Harrymu se ta situace nelíbila, ale když přestali na Zabiniho křičet a pohnuli se směrem k ložnicím, popoháněli viditelně ztuhlého chlapce před sebou. To už nedokázal předstírat, že je mu to jedno. Ares se na něj podíval se zvednutým obočím.

„Myslím, že to není tvoje věc,“ šťouchl do zírajícího Harryho.

„Co budou teď dělat?“ otočil se k němu Harry.

„Myslím, že dostane malou nakládačku,“ Aresův hlas zněl prázdně. Harry cítil, jak v něm vře krev.

„Jak můžeš být tak netečný? Je to tvůj spolubydlící! A…“ nedokončil.

„On si vybral svoji cestu. On chtěl být služebník. A teď musí sám nést následky.“

„Ne. Na tohle jsem se neptal. Ptal jsem se, jak můžeš být takový mizera a nepomoci mu…“ zoufale se podíval na Arese a stoupl si.

„Počkej, Quietusi,“ řekl Ares a stáhl Harryho zpět do křesla. „Udělal jsem své rozhodnutí v prvním ročníku. Nebylo to jednoduché, musel jsem za to zaplatit, nicméně jsem to udělal. A jsou tu další lidi jako já. Například Janus. Nemusíš se tady připojit k žádné skupině. Ale pokud se rozhodneš to udělat, musíš nést následky svého rozhodnutí.“

Harry se podíval na Arese a uvažoval o tom, co slyšel. No, rozhodně to nebyla nebelvírská věž. Zdálo se, tady se hrálo podle jiných pravidel. Pocítil krátký okamžik nejistoty. Ale když zaslechl z ložnice první tlumený výkřik, už víc neváhal. Vytáhl hůlku a proběhl dveřmi.

„Nechte toho, teď!“ zařval, jak se naučil od Severuse.

Ve stínu místnosti viděl dvě postavy stát vzpřímeně a třetí ležet na posteli a sledovat první dva při jejich práci.

„Vypadni, Snape,“ obořil se Malfoy. „Nepotřebujeme tvoji přítomnost.“

„Nech ho být, Malfoyi, nebo tě uřknu.“

„Tohle není tvoje kolej ani tvoje věc.“

„No, jestli si dobře pamatuju, můj otec je ředitel téhle koleje, a pak to tedy rozhodně moje věc je.“

„Týká se tě to, jo?“ sarkasmus podbarvil Malfoyův hlas. „Ne, Snape. A teď vypadni. Nezáleží mi na tvém rodiči,“ a mávl rukou na kumpány, kteří se otočili k tiše sténajícímu Zabinimu, aby pokračovali v práci.

„Mdloby na vás!“ vykřikl Harry s hůlkou namířenou na ty dva idioty.

„Jak se opovažuješ…?“ začal Malfoy a přistoupil blíž k Harrymu.

„Jak se ty opovažuješ?“ zeptal se Harry na oplátku a v příštím okamžiku vybuchl.

Bylo toho příliš, co se toho odpoledne přihodilo. Severusovy zprávy, Ronova odhalení, Nevillova nezdařená útěcha, Aresova bezcitná slova – když získal zpět své obvyklé já, ležel na zemi, ramena silně přitlačená Aresem. Draco seděl na posteli a držel si velký zakrvácený kapesník na tváři.

A Severus stál ve dveřích.

„Co se to tu děje?“ zeptal se hrozivě a nevšímal si Harryho ležícího poblíž, za což mu byl opravdu vděčný.

„Váš syn mě uhodil do tváře, pane profesore,“ nenávistně ucedil Malfoy. „Hrozil, že mě zabije.“

„Škoda, že jsem selhal, ty nechutný zmetku,“ zavrčel Harry a snažil se přerušit kontakt s Aresem.

Severus si právě teď uvědomil jeho přítomnost v místnosti.

„Pane Notte, odstupte od něj, teď,“ nařídil ostře. Když Ares nechal Harryho ramena být, posadil se. „Vysvětli mi to,“ podíval se na něj Severus chladně.

„Přiměl své kumpány, aby bili Zabiniho. Řekl jsem, aby přestali. Neudělali to. Pak jsem ho uhodil.“

„Ty sis začal!“ zvolal Malfoy.

„Ticho!“ zakřičel Severus. „Je to pravda, pane Malfoyi?“

Blonďák si stoupl a drze překřížil paže. Nepůsobil tak výhružně, jak by chtěl – měl monokl a nos mu stále krvácel.

„Co? Že mě chtěl váš syn zabít?“ plácl.

„Nehovořte nesmysly. Ptal jsem se na Zabiniho,“ Severus naopak hrozivý byl.

Malfoy pokrčil rameny.

„Nabídl se k práci. Selhal ve svém poslání. Dal jsem mu odpovídající trest.“

„Otroctví není v Bradavicích povoleno, pane Malfoyi, ani ve zmijozelské koleji!“ Snapeův hlas byl vzteklejší než kdy jindy.

„V loňském roce jste se nezdál být tak proti tomu,“ ušklíbl se na něj Malfoy.

„To je padesát bodů ze Zmijozelu, pane Malfoyi. A týden školního trestu s panem Filchem. Přijďte zítra po obědě do mého kabinetu, dojednáme detaily,“ jeho pohled byl chladný, jak se díval na plavovlasého chlapce. „A ještě jednou se dozvím, že jste využíval spolužáky coby otroky nebo služebníky, a budete vyloučen. A nevím, jestli najdete nějakou jinou školu, která by vás přijala, pane Malfoyi. Kruval na vás, myslím, nečeká.“

Harryho srdce začalo bušit rychleji. Jen tři z nich věděli, o čem Severus mluví.

„Navíc pošlu vašemu otci dopis. Upozorním ho, že jste na sebe opět poutal pozornost bojem s vaším… bratrancem.“

V příštím okamžiku Malfoy zbledl tak dokonale, že si Harry myslel, že omdlí. Kousal se do rtů a odvrátil se od svého profesora.

Severus se na něj jen neochvějně díval.

„Rozumíte?“

„Ano,“ odpověděl Malfoy a dodal, „pane.“

Severus se teď otočil k Harrymu.

„Pokud jde o tebe, zařídíme trest s Hagridem. Myslím, že potřebuje někoho, kdo by mu pomohl vyčistit jeho… zvířata,“ řekl sarkasticky. „A teď pojďme.“

Harry vstal a následoval muže do jejich komnat.

Když dorazili, Severus za sebou zavřel dveře, dokráčel ke svému oblíbenému křeslu a sedl si naproti Harrymu.

„Vysvětli.“

„Co?“ zněl Harry unaveně. No, byl unavený. K smrti. A nevěděl, co by měl Severusovi říct. Určitě nebyl ochotný prozradit žádnou část odpolední konverzace. Nejvíc ze všeho Ronovy připomínky v souvislosti s jeho… minulostí.

Severus se na něj podíval skrze oponu mastných vlasů. Dokonce se hněvivě mračil.

„Nejsi takový typ útočníka. Proč jsi uhodil Malfoye? A pokud ses rozhodl na něj zaútočit, proč jsi nepoužil kletbu nebo kouzlo?“

Harry sklonil hlavu.

„Nebudeš tomu věřit,“ povzdechl si, „ale mě ani nenapadlo použít hůlku. Ztratil jsem hlavu, když jsem je viděl bít Zabiniho.“

Zvedl zrak a jejich pohledy se setkaly.

„Ty něco tajíš,“ řekl Severus, tentokrát mnohem klidněji.

„Nechci o tom mluvit, Severusi. Aspoň ne teď,“ dodal poslední větu, když uviděl zlost ve tváři svého strýce. „Promiň. Je to příliš… osobní.“

„Pan Weasley, předpokládám?“ otázal se s čistou nenávistí v hlase.

Harry mávl rukou.

„Nechci o tom s tebou mluvit, prosím.“

Intenzivně na sebe zírali, ale byl to Severus, kdo to nakonec vzdal.

„Dobře. Ale víš, že mi můžeš říct, když tě něco rozruší.“

„Vím. A myslím, že ti o všem řeknu, ale ne teď,“ přikývl Harry a doufal, že se Severus smíří s tím, co slyšel. Se vším, jakkoli teď se to zdálo nemožné.

Tu noc ani nemohl spát. Nějak se mu podařilo podvést i Severuse, který nikdy neusnul dřív než Harry. Tentokrát však Harry potřeboval čas na rozmyšlenou. Přemýšlet a rozmýšlet.

Tak, jeho krytí bledlo. Ron alespoň na něco přišel. Hermiona ne, ale teď, když Ron upoutal její pozornost na detaily, bylo velmi pravděpodobné, že na to přijde. Ale co mohl dělat? Zatloukat až do konce. Nic víc.

Co se týče Severuse – to bylo horší téma. Harry znal velmi dobře jeho minulost, při jejich společném zajetí Severus sdílel svá tajemství s Harrym. Ale až do teď ta tajemství a hříchy byly bezejmenné, a tím v jistém smyslu neutrální. Tentokrát však poznal alespoň čtyři z nich. Čtyři. Rodinu. Dva dospělé a dvě děti.

Zatraceně.

Nezlobil se na Severuse, nebyl vůbec oklamán. Prostě nevěděl, jak celou věc posoudit.

Miloval toho muže. Svého strýce. Svého otce. A odpustil mu ty věci, kterými se Severus proti němu prohřešil. Ale jak mu mohl odpustit to ostatní? Není ani na něm, aby mu tentokrát odpustil, a to celou záležitost ještě komplikovalo.

Severus toužil, prahnul po odpuštění, Harry to věděl, a věděl přesně, že v první řadě si nemohl odpustit on sám. I kdyby z ničeho nic vzkřísil všechny mrtvé lidi, které zabil, a ti mu odpustili, on sám sobě odpustit nedokáže. A teď přišel Ron a… a…

Ale Severus je nezabil pro potěšení nebo pro zábavu. Zabil je, protože byl přinucen – byla válka a on plnil příkazy. A potřeboval čas, aby přišel na to, že zvolil špatnou stranu.

Vysvětloval to Severusovi několikrát, ale ten vždycky opakoval:

„Bylo to mé rozhodnutí připojit se k tomu bastardovi.“

Měl hodně ospravedlnění, ale Severus nepřijal ani jedno.

„Bylo to mé rozhodnutí.“

Jedno špatné rozhodnutí! Jedno, které udělal, aby uspokojil rodiče. Aby se zalíbil a byl akceptovaný.

„Byl jsi dítě.“

„Nebyl. Byl jsem dost dospělý na to, abych se rozmyslel a rozhodl se. Rozhodl jsem se a rozhodl se špatně.“

A tentokrát, jak postavy Severusových obětí začaly nabývat tvarů a v Harryho mysli se staly konkrétními lidmi, začal chápat. Pro něj to všechno byly etické otázky. Pro Severuse to byla realita.

A pro Rona taky.

Když konečně usnul, byl jeho sen neklidný a bohatý na události. Ale přesto neměl žádné noční můry.

Následující den byl pátek.

Harry se děsil příchodu na vyučování a setkání s Ronem a Hermionou, a dokonce i s Nevillem, ale přesto šel. Snažil se být neviditelný a byl tišší než kdykoliv předtím, ale první třída byly dějiny a profesor Binns zase začal rozhovor s Harrym. Ten na duchovy otázky odpovídal jen napůl a ulevilo se mu, když hodina skončila.

Chtěl hned po hodině vyklouznout z učebny, ale Hermiona ho stihla zastavit v chodbě.

„Quiete?“

Harry se bázlivě otočil a polkl. Nebál se Hermiony, bál se toho, že v jejích očích uvidí nedůvěru a odmítnutí. Ale neviděl to tam.

„Parvati říkala, že jsi mě včera hledal.“

Ach, to bylo ono.

„Ano. Chtěl jsem jen říct, že otec našel lektvar pro Lupina a během několika dnů ho propustí z nemocnice. Dokonce nabyl vědomí,“ upřel zrak pevně na nohy.

„Ach, to je úžasné, já věděla, že ho najde! Koneckonců je velmi dobrý Mistr lektvarů, že?“

Harry byl v šoku. Čekal od Hermiony cokoliv, ale ne tohle. Hermiona chválila Severuse po tom všem, co slyšela o den dříve… Najednou se mu podařilo otevřít ústa.

„Když jsem tě včera hledal, zaslechl jsem váš rozhovor s Ronem.“

Hermiona viditelně zbledla.

„Opravdu?“

Harry přikývl.

„A rozhodl jsem se ukončit naše přátelství. Nechci zničit tvůj vztah. Budu se ti vyhýbat, jak jen budu moci.“

„Nebudeš a…“

„Budu. Jsem unavený těmi podezřeními a soudy. Řekni to Ronovi, nebudu se s tebou setkávat, ani znovu studovat, a řekni mu, že má pravdu, skutečně jsem chtěl získat jeho kolej a jeho přátelství, ale teď – už nic z toho nechci. Nezáleží mi na tom, co si o mně ostatní myslí. Nebo, co si o mně myslíš ty,“ řekl a prakticky utekl od rozzlobené dívky. Nechtěl začít hádku a čekat na Rona, aby ji ukončil. Jediný člověk, kterého se Harry rozhodl neopustit, byl Neville, protože viděl, že je jedinou osobou, která se mu otevřela. Harry měl o Nevilla starost od té doby, co slyšel o jeho rodinném životě a navzdory Harryho přetrvávajících a vynucených tajemstvích – stali se jakýmisi přáteli.

Harry viděl, nebyl tak slepý, že se ho Hermiona snažila celý den zastihnout – k Ronově  obrovské zlosti, ale Harry jí nedal šanci promluvit. Využil všechen svůj talent k plížení a slídění a podařilo se mu jejím snahám vyhnout.

Následující víkend měl být v Prasinkách. Ale Severus Harrymu po večeři navrhl, že by místo toho mohli jít ke svatému Mungovi a mohli by přenést Lupina do Snape Manor, kde se o něj mohl starat jeho přítel. Harry byl tak šťastný, že dokonce zapomněl na své starosti.

„Co přesně byl jeho problém, Severusi?“ položil následující den otázku, když stáli před nemocnicí. Teď už Severus znal odpověď.

„Jeho kolegové ho málem snědli,“ usmál se. „Kdyby byl člověk, byl by zemřel. Kdyby byl jen vlkodlak, zemřel by. Ale on není jen vlkodlak, protože pil několik let vlkodlačí lektvar a to změnilo funkce jeho orgánů. Takže přežil, i když stěží. Byl v kómatu a my potřebovali lektvar, který by překonal vlkodlačí lektvar i následky kousnutí jiného vlkodlaka. Není to jednoduchý lektvar, vůbec ne. A Lupin mě bude nenávidět, protože ho bude muset užívat každé dva až tři dny, aby zůstal při vědomí. Ale na oplátku bude moci změnit tvar, kdy bude chtít.“

„Páni! To znamená, že bude zvěromág!“

Severus se na něj naštvaně podíval.

„Nebuď hloupý. Nikdy nebude jen zvěromág. Bude stále vlkodlak a změní se při každém úplňku jako dřív. Ale jeho proměny budou snazší a bude je provádět s lehkostí.“

„Bude muset dál brát vlkodlačí lektvar?“

„Ne, jen nový lektvar. Bude to vše?“

„Jo. Bude,“ ušklíbl se Harry.

Pak probírali ingredience a taky postupy vaření a Harry, ke svému překvapení, rozuměl podstatě Severusových slov. No, stále měl mezery ve vědomostech, ale poslední měsíce nepřetržitého studia lektvarů přinesly ovoce. Dokonce i Severus se o tom krátce zmínil.

„Tvoje známky se krásně zlepšily. To ty hodiny v knihovně se slečnou Grangerovou,“ mrkl na Harryho, který silně zčervenal.

„Byl jsem to já a ne ona, kdo to všechno nastudoval a přečetl všechny ty knihy. Ano, byla tam, ale byl jsem to já, kdo se to naučil.“

„Aha, takže ses konečně vzdal přístupu ‚jsem hloupý a netalentovaný‘ a přijal jsi fakt, že by se ti dařilo v Havraspáru.“

„Nejsem Havraspár!“ vyštěkl Harry.

„Ale mohl bys být,“ pokrčil rameny Severus a opustil téma. Stáli před Lupinovým lůžkem.

„Dobrý den, Lupine. Jsem rád, že tě vidím zase při vědomí.“

„Tak je to pravda, že?“ byla Lupinova reakce. Smutná a hořká reakce.

„Cože?“ Severuse to zaskočilo.

„Harry zemřel.“

Harry se zavrtěl a upřel zrak na konec Lupinovy postele.

Severus přikývl.

„A usmířil jsem se s Bl… Tichošlápkem,“ dodal tiše Mistr lektvarů. Použil Blackovu přezdívku, protože ten byl stále ještě postaven mimo zákon.

Lupin se okamžitě posadil a zíral na ně.

„Cože?“

„Byli jsme zničení Harryho smrtí a rozhodli jsme se nepokračovat ve starém sporu a nectít staré averze. Žije v mém sídle s holčičkou, co jsi zachránil.“

„Ach, Anne,“ Lupin se široce usmál. „Co říkal Tichošlápek, když uslyšel její jméno?“

„Byli jsme ohromeni, Lupine,“ ujistil ho.

„Ach,“ Lupin se s omluvou podíval na vysokého muže. „Promiň. Neuvědomil jsem si…“

„To je v pořádku.“

Lupin se právě přemýšlivě podíval na Harryho. Ten svého bývalého učitele zdvořile pozdravil.

„Dobrý den, pane.“

„Předpokládám, že to je tvůj syn, Severusi,“ po přikývnutí pokračoval. „Vypadá jako tvůj bratr,“ otočil se k Harrymu. „Remus Lupin.“

„Quietus Snape, pane.“

Zbledl.

„To je vtip, Severusi?“

„Ne. Je to můj syn a chtěl jsem ho pojmenovat po jediné úctyhodné osobě mé rodiny, Lupine. Teď navštěvuje Bradavice. Ale zanechme rozhovoru a pojďme konečně domů. Setkáme se se starými přáteli.“

ooOOoo

Celý den Harry na sobě cítil Lupinovy oči, kamkoliv se hnul. Harry viděl, že si s ním chce popovídat, a neměl nic proti tomu, ale Anne ho odchytila v momentu, kdy vstoupili do brány a poté už ho nenechala na pokoji.

„Navštěvuju tady školu, na Snape Manoru, a Siri mě tam často doprovází jako Tichošlápek. Je hrozně roztomilý,“ Harry při té poznámce jen zamrkal. Sirius v podobě psa vypadal jako Smrtonoš a byl všechno jen ne roztomilý. „Dokonce mě učil magii, ale nešlo to. Nejsem čarodějka, řekla jsem mu to už dřív, ale on vždycky říká, že Black nemůže být obyčejný mudla. On je taky Black, víš to?“ když Harry přikývl, pokračovala vesele dál. „Říkala jsem ti, že jsem měla psa tam, v mém starém domě, a on byl jako on! A on taky může dělat hodně triků s hůlkou, jednou mi dokonce nabarvil vlasy na fialovo!“ zasmála se. „Stejně jako kdysi Erica svému otci, když se na něj zlobila…“

„Kdo je Erica?“ Harrymu se nějak podařilo vložit dotaz do Annina monologu.

„Ach, Erica byla holka z naší ulice. Byla asi tak stará jako ty,“ usmála se na Harryho, „ale nebyla tak klidná jako ty…“

„Byla to čarodějka?“ zeptal se Harry náhle.

Anne zavrtěla hlavou.

„Ne. Myslím, že jen něco dala do tátova šamponu…“

Šampon. Annina zmínka o šamponu zavedla Harryho myšlenky jinam, zatímco poslouchal dívčiny nekonečné řeči. Anne se nezastavila ani na chvíli a Harry neměl to srdce ji přerušit až do večera, kdy Sirius nařídil Anne jít do postele, k dívčině naprosté nelibosti.

„Chci zůstat s Quietem. Je tak málo doma!“

„Zůstaneme do zítřejšího večera,“ slíbil jí Harry. „A teď buď hodná holka a běž!“

Anne si teatrálně povzdechla a šla.

Sirius vzal Severuse k Fletcherovi, aby provedli nějaké opravy na obranném systému Manoru, a Harry zůstal sám se zvědavým Lupinem.

„Nevěděl jsem, že má Severus syna,“ nadhodil Lupin, když po dlouhém dni zůstali sami.

„Nikdo to nevěděl, pane,“ pokrčil Harry lehce rameny. „Držel to v tajnosti před každým.“

„Proč?“

„Aby mě chránil.“

„Před Vol…Ty-víš-kým?“ zeptal se Lupin.

„Můžete říkat Voldemort, pane. Říkám mu tak. A vyrostl jsem u mudlů, tak mi to nevadí.“

„Takže víš o Severusově vztahu k Pánovi zla.“

„Nemá s ním žádný vztah, pane,“ zasyčel Harry rozzlobeně. „Zcela jistě ne po tomto létě.“

„Já vím,“ odpověděl Lupin klidně. „Přemýšlel jsem o jeho minulosti. A jeho pověsti.“

Harry pokrčil rameny.

„Nevadí mi to. A řeknu vám, i kdybych si dřív nebyl vědom jeho pověsti, první den ve škole by mi všichni ostatní dali vědět.“

„Předsudky?“

„A závěry. A předpoklady. A zášť, nejvíc od Potterových přá…“ Harry se přerušil. „To není důležité.“

„Je to Ronald Weasley?“

Harry přikývl.

„No, to není překvapení. Předpokládám, že Weasleyovi nakonec řekli svým dětem, co se stalo jedné části rodiny a proč chtěli tolik dětí.“

„Cože?“ Harry nerozuměl poslední větě.

„Po vyhlazení Mollyiny a Arthurovy rodiny se rozhodli, že budou mít hodně dětí, velkou rodinu.“

Harry si unaveně mnul čelo. Zdálo se, že minulost určuje přítomnost. Po jeho pohybu se Lupin stal živější.

„Někoho mi připomínáš, ale nemohu zjistit koho.“

„Mého strýce?“ hádal Harry. Většina dospělých ho s ním srovnávala, ale Lupin zavrtěl hlavou.

„Ne. Zcela určitě ne. I když jsi hodně jako on, ale tvá gesta…“

Výborně. Harry byl rád, že nezůstane s Lupinem dlouho – byl si jistý, že jeho bývalý profesor by jeho tajemství odhalil.

„Jsi Havraspár, že?“

„Nebyl jsem zařazen,“ nahlas odpověděl Harry. Ne. Jsem Nebelvír, pomyslel si.

Lupin se na něj opět vědoucně podíval.

„Vida.“

Ten večer už víc nemluvili, ale Harry si byl nějak jistý, že na to Lupin přišel.

Dokonce o svém podezření řekl Severusovi.

„Ví to.“

„Ne. Má pocit a podezření, ale neví to.“

Harry zase nemohl spát. Byl unavený, ale spánek se mu vyhýbal.

„Něco tě trápí,“ řekl Severus klidně, když už dvě hodiny poslouchal Harryho převalování. „Měl jsi noční můru? Nebo se něco stalo?“

Harry si nebyl jistý, co říct. A jak. A proč. Tak jen tiše ležel.

„Ta samá záležitost jako před dvěma dny?“ přišla další otázka.

„Ano,“ chraptivě odpověděl Harry.

Severusova taktika byla extrémně úspěšná, když přišlo na otázky.

„Jde o Rona.“

„Ano.“

„Ublížil ti.“

„No, ne, ne skutečně. Vyslechl jsem rozhovor mezi ním a Hermionou.“

„Ron mluvil o mně, že?“

„Ne,“ lhal Harry. Nebyl připravený o tom mluvit. Ještě ne. „Řekl, že chci získat Harryho místo a Harryho přátele, abych se přidal ke světlé straně a zradil je.“

Severus se zasmál.

„No, ale ty chceš Harryho místo, ne? Ačkoliv bych nikdy nehádal, že on bude první, kdo si všimne podobností mezi tebou a starým Harrym.“

„Vidíš je?“ zeptal se Harry zvědavě.

„Ano, pro mě jsi téměř stejný. Albus ale říkal, že ses změnil. Nemohu to posoudit. Vídám tě každý den, sledoval jsem, jak ses měnil a přerovnal svůj život, takže jsem si zvykl na tvé změny postupně. Albus právě naopak. Stěží tě vidí, tak pro něj jsou tvé změny obrovské a prudké. Prožil jsem horké chvilky, když jsem mu dokazoval, že to vše se nepřihodilo najednou.“

„Ale já jsem se nezměnil,“ Harry vypadal ohromeně.

„Změnil, Quiete. A nejen tvé známky. Celé tvé chování. Myslím, že dospíváš,“ usmál se na něj. „A je štěstí, že tomu tak je. Myslím, že to je jediný důvod, proč tě slečna Grangerová ještě neodhalila.“

„Ale když jsem skutečně dospělý, proč vždycky utíkám k tobě se svými hloupými problémy? Proč si je nevyřeším sám?“

„Neběžíš za mnou. Naopak. Vždy se snažíš vše co nejlíp vyřešit sám, ačkoliv bys neměl. Jsem tu, abych ti pomohl.“

„Dospělí nepotřebují pomoc.“

V tuto chvíli Severus propukl v smích. Nebyl to radostný nebo šťastný smích, ale spíš smutný.

„Quiete, právě naopak.“

Harry se na něj nevěřícně díval.

„Ty mi lžeš. Nikdy se mnou neřešíš své problémy.“

„Nemyslím, že by bylo moudré to dělat. Jsi… ehm… můj synovec a nevlastní syn. Nemyslím, že by bylo dobré, kdyby rodiče sdělovali své problémy dětem. Můžu si promluvit s přítelem, pokud to potřebuji.“

Severus si povzdechl. Bylo to blízko. Skoro nechal své pocity proklouznout k Harrymu. Jistěže by chlapec byl vyděšený, kdyby řekl můj syn. Žárlivost se mu zakousla do srdce. Žárlil na Pottera. A Quietuse. Na všechny takzvané Harryho otce. A za svou žárlivost se styděl.

Harry se na něj zmateně podíval. Nevěděl, co mu chtěl Severus říct jako první. Byl příliš mladý? Nebyl důvěryhodný? Jistě.

Severus mu nevěřil. I přes jeho slova ho ještě považoval za hloupého chlapce a jeho ubohé vysvětlení o rodičích a dětech to jen zhoršovalo.

A taky tu byla Ronova slova.

Měl pravdu, když se rozhodl neříct Severusovi o těch poznámkách. Mohl se jimi zabývat sám. Nepotřeboval Severusovo opovržení nad vším ostatním.

Ne, neměl pravdu, přemýšlel. Severus jím nikdy neopovrhoval. Vždy s ním jednal jako s dospělým. Ale pak zase, proč se Harrymu nesvěřil se svými problémy? Proč se před ním uzavřel? Zase to byla otázka přátelství, uvědomil si Harry. Ale až do teď tímto způsobem přemýšlel o svých kamarádech: vzájemné sdílení. To byl největší problém s nimi – nemohl s nimi sdílet příliš mnoho, proto se nemohli stát jeho skutečnými přáteli, snad s výjimkou Nevilla.

Vytáhl si přikrývku až po bradu a pevně ji omotal kolem sebe. Cítil, že se mu tělem rozlévá smutek, ale nemohl si dovolit plakat. Dospělí nepláčou. Dospělí.

Ale nebyl dospělý.

A Severus řekl, že Harry je dospělý.

Jeho zmatek dosáhl svých hranic. Nevěděl, co si má o sobě myslet.

A stále nevěděl, co si má myslet o Severusovi.