Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola sedmá - část 1/2

Ráno bylo chladné, ale ulevilo se mu, že je vzhůru. Z mlhavých zbytků snů si vybavoval, že než ho opustil spánek, balancoval na okraji nočních můr (nebo vzpomínek), a pod přikrývku se mu na tělo vkradl chlad.

„Tempus,” zamumlal. Bylo něco po šesté. Ostatní se vzbudí až mnohem později, pomyslel si, zívl a přehodil nohy přes pelest postele. Zadíval se na prázdné místo před sebou a nejistě zamrkal. Kde je Severusova postel. Kde je Severus -

Vzápětí se upamatoval, že Severus - Snape, opravil se - s ním tvrdošíjně odmítal mluvit a odstěhoval se k tomu pitomci Crabbeovi. Rychle zavrtěl hlavou a přešel do koupelny. Vynořil se z ní osvěžený, i když trochu zarudlý od energetického drhnutí a od hrubého holicího kouzla.

Natáhl na sebe nějaké oblečení a rozhlédl se. Cítil se dokonale probuzený jako pokaždé, když vyskočil z postele s hůlkou v ruce. Místnost vypadala naprosto stejně jako večer. Vzduch byl čistší, ale na podlaze, stěnách a stropu se mísily stíny s tmavě rudým světlem pochodní.

Zastrčil si hůlku do kapsy a s nádechem odhodlání vyšel ven. Vzpomínky na roztřeseného domácího skřítka chladně odsunul stranou. Nemělo smysl o tom přemýšlet; jediné, co potřeboval udělat, bylo získat Klíče a vstoupit do Kolébky zakladatelů, ale k tomu potřeboval přesunout sledovací kouzlo -

Zastavil se v prostoru před třemi sousedícími ložnicemi a zaťal ruce v pěst. Pak se otočil a přešel k prostředním dveřím. Ještě spí? zamyslel se. Přiložil ucho ke dřevu a napjatě poslouchal. Ticho.

Připomněl si, že Se- Snape je na něj z nějakého neznámého důvodu stále naštvaný, stiskl kliku, zatlačil do dveří a vstoupil do místnosti tiše jako stín. Zavřel za sebou a stejně nehlučně přešel ke Snapeově posteli. Hákovitý nos, úzké rty, slabé, vytrvalé zamračení na čele. Harry ucítil, jak se mu po tváři rozlil úsměv. Je krásný, pomyslel si.

Ztuhl. Krásný? zavřeštěl jeho mozek. Odkud se to vzalo? Nervózně se rozhlédl kolem sebe. Není krásný, oponoval sám sobě tvrdě. Je ošklivý. I jemu samotnému to znělo jako prázdná fráze. Je ošklivý, zopakoval tvrdošíjně. Nos byl pro tak úzkou tvář příliš velký, rty se zdály poněkud neklidné, vlasy byly mastné a pravděpodobně na omak nechutné, pokožka nažloutlá, i když v pološeru vypadala zlatavě…

Znovu prudce zavrtěl hlavou. Marnil čas.

Vytáhl hůlku, pevně ji sevřel v dlani a vyprázdnil si mysl. S očima upřenýma na Snapea sáhl do nejzazší části svého vědomí a zachytil zvláštní bzučení, které signalizovalo Brumbálovo sledovací kouzlo. Uchopil ho, zatáhl za něj, jako kdyby si strhával bodláčí z hábitu - uvolnilo se a nejistě se roztřáslo jako hromádka želé. Ale nerozpadlo se.

Poté ho s maximální opatrností nechal vsáknout do Snapea. Cítil, jak se rozplývá a přichytává se k nové oběti. Slabě se zachvěl a napjatě čekal. Ale Snapeovo zamračení se pouze prohloubilo a Harry pocítil někde v hrudi zvláštní bodnutí. Obočí zůstalo na chvilku svraštělé, pak se úzké rty pootevřely a čelo se vyhladilo, až zbyla jen vráska nebo dvě, které zanechal neklidný sen.

Harry si uvědomil, že znovu zírá, a potlačil podráždění. Marníš drahocenný čas, peskoval sám sebe. Do oběda musíš to kouzlo přenést zpět; on má starodávné runy, ty formule. Vstal. S posledním ohlédnutím rozhodným krokem vyšel z ložnice a seslal na sebe silné zastírací kouzlo.

Čistý ranní vzduch ho osvěžil. Konečně nastal čas, aby se jeho plány uskutečnily. Konečně nastal čas, aby se tato temná spleť záhad rozmotala. Cítil se volný jako pták, ale také víc než jen trochu nervózní. Pamatoval si na slavnostní majestátnost, když poprvé otevřel Kolébku, ale také si pamatoval dlouhé roky prázdnoty a samoty. Zachvěl se. Dnes přiměju Severuse, aby se mnou mluvil, pomyslel si náhle.

Ve stěnách se začala rýsovat okna, vpouštějící první známky bledého ranního slunce. Tady ne, o kousek dál, říkal si Harry v duchu. Ha. Strážce mrzimorské společenské místnosti. Zavalitý zahradník, který měl na sobě fádní hnědý hábit a byl až na věneček vlasů nad ušima holohlavý, na obraze pokojně pochrupoval. Teď počkám, pomyslel si Harry, opřel se o zeď a zahleděl se do stropu. Neměli by být mrzimoři ranní ptáčata? napadlo ho. Všiml si pavouka, který si to mašíroval po zdi nad jeho hlavou, a posunul se stranou.

Když už se téměř rozhodl vynutit si vstup sám, portrét se konečně odklopil a zpoza něj vyšel houf dívek z pátého ročníku. Harry proklouzl dovnitř a málem se srazil s mazaně se tvářícím třeťákem.

Jak ti mrzimorové snáší pohled na zem? pomyslel si, když se kradl do tmavého rohu. Koberec v místnosti měl zářivě žlutý odstín, umocněný světlem, které jako by se mu odráželo přímo do očí. Stěny byly o něco lepší, i když polovina tapisérií znázorňovala kypré ženy pečující o zahrady.

Aspoň že ty sochy jsou snesitelné, byla jeho další myšlenka, když se rozhlédl po šesti rozích. V každém stála černá bronzová socha jezevce velikosti malého dítěte. I když trochu přehnané. Všechny si postupně prohlédl a zastavil se u jezevce opírajícího se předními tlapami o kámen.

Harry se zhluboka nadechl. Přistoupil k soše a seslal na sebe další, ještě silnější zastírací a také tišící kouzlo. Počkal, až bude společenská místnost prázdná a zašeptal: „Paní Helgo, okamžik nouze se přibližuje, jen věrnost naše a přičinlivost nás zaštiťuje.” Nic se nestalo. Nic by se nemělo stát, připomněl si Harry, nestačí, aby byla vyřčena jen tahle hloupá říkanka. Opatrně se rozhlédl. Ale když to udělal poprvé - Merline, jak je to dlouho? Čtyři roky? - Hermiona byla tak vzrušená, že nějak zakopla o Ronovu nohu a spadla na Harryho. Když všichni tři přestali nervózně štěkat jeden na druhého, Ron se pokusil Hermionu uklidnit tím, že si ji přitáhl do náruče a zabořil nos do jejího krku, což ji jen královsky naštvalo a vedlo to k dalšímu velkolepému hašteření -

Harry ty myšlenky odehnal. Srdce mu bušilo a s každým úderem mu v duši pulzovala bolest. Nemysli na to, nařídil si a ztěžka polkl. Položil dlaně na podlouhlý kámen pod jezevčími tlapami. Jediné, co musím udělat, je držet se loajálních myšlenek. Soustředěně se zamračil… Ne, Brumbál ne, namítl rychle. První obraz Brumbála, který se mu objevil v hlavě, nepatřil muži s hřejivýma modrýma očima, ale s ledově chladným pohledem, a hned potom přišla vize z noční můry, Brumbál s prázdnými očními důlky - Mysli na Jamese nebo na Lily, snažil se zoufale. Na okamžik uvěřil, že by mohl uspět, kdyby vykouzlil jeden z obrázků z toho letitého alba, které už odložil: jeho rodiče, kteří se šťastně usmívají a mávají na něj. Ale v paměti se mu zformoval jiný obraz - tvář jeho otce ušklíbající se s bezstarostnou arogancí, matka, která vztekle křičí, vzpomínka na to, jak mu řekla, že už s ním nikdy nechce mluvit -

Ne, uťal ty myšlenky rázně. Tohle je k ničemu. Před čtyřmi lety myslel na Brumbála, své rodiče a Siriuse, ale teď… Zaslechl kroky. Sakra, zaklel v duchu. Loajalita. Oddanost. Komu jsem oddaný? V hlavě měl prázdno. Usilovně tiskl oční víčka a přemýšlel, ale nedokázal na nic myslet, vůbec na nic -

Znovu otevřel oči. Nejsem nikomu oddaný, pomyslel si dutě. Vůbec nikomu. Ale nejhorší bylo, že nešlo o žádné velké překvapení. Očekával to od chvíle, kdy si nasadil masku a usmíval se na dav vyděšených bystrozorů, které posílal na smrt. Stejně jako čest, spravedlnost, morálka nebo - pohrdavě, hořce si odfrkl - láska, nebo cokoliv z toho. Všechno to pro něj bylo mrtvé.

Zkrátka to budu muset vyrvat ven, pomyslel si ponuře. A když to nepůjde, budu muset seslat pár mazaných matoucích kouzel.

Uhnul stranou, protože do něj málem narazila skupinka mrzimorských dívek. Hrnou se na snídani, pomyslel si s trochou závisti. Najednou si uvědomil, že má hlad. Dva roky jen na výživných lektvarech (otřásl se) a čas strávený v poli, kdy neměl co do pusy, ho naučily si jídlo vychutnávat. Pokud tam budu přibližně ve stejnou dobu jako Severus, řekl si, pak Brumbál nepojme podezření… Krátce zauvažoval, jestli je na něj Snape pořád naštvaný, nebo jestli se otevře a konečně promluví. Jak ho znám, pravděpodobně to první, pomyslel si suše. Ale nedokázal potlačit malou jiskřičku naděje -

Kámen pod jezevčími tlapami se uvolnil.

Harry vytřeštil na kus černého bronzu oči. Pak vytáhl hůlku, rychle s ní vyčaroval falešný kámen, kterým ho nahradil, a vystřelil z mrzimorské společenské místnosti s vlnou dívek z druhého ročníku.

Uvolnil se, říkal si, když opustil hlavní chodbu a zahnul do jedné boční a tmavší. Uvolnil se - když jsem myslel na Severuse. Chtěl se opravit, ale pak si náhle rozzlobeně pomyslel: Co je špatného na tom říkat mu Severus? Blížil se ke zmijozelské společenské místnosti. Nic. Všechno. Proč? Už jen samotná představa, že by choval něco jako oddanost - zrovna oddanost - k Severusi Snapeovi - byla -

Že má na sobě zrušit zastírací kouzlo, si vzpomněl těsně předtím, než vstoupil do společenské místnosti. Nařídil si nerozhlížet se po Snapeovi, přešel do své ložnice a ukryl protáhlý kus bronzu pod postel a četná kouzla utajení.

Když se vynořil, společenská místnost byla prázdná. Většina studentů odešla na snídani. Zajímalo by mě, jestli se S… nape probudil včas, zeptal se sám sebe Harry a pocítil momentální nutkání vrátit se a jen nakouknout do ložnice sousedící s tou jeho. Ale setřepal ho ze sebe a zamířil do Velké síně.

Zmijozelský stůl byl téměř obsazený. Harry ho přejel pohledem a na posledním místě našel sedět shrbeného Snapea, oblečeného do otrhaného hábitu. Vedle něj bylo volno a Harry si to namířil přímo k němu.

„Ahoj,” pozdravil vesele a usadil se.

Účinek byl okamžitý. Snape převrhl sklenici s pomerančovým džusem a málem se udusil soustem míchaných vajíček. Právě když se ho Harry chystal bouchnout do zad, druhý zmijozel polkl, napřímil se, až byl rovný jako hůlka z topolu, a vytřeštil oči přímo před sebe.

„Jsi v pohodě?” zeptal se Harry a mávl hůlkou, aby uklidil rozlévající se louži pomerančové šťávy.

„Jsem naprosto v pořádku, děkuji,” odpověděl Snape mrazivě.

Harry pokrčil rameny: „To je fajn.” Natáhl se pro jeden z toustů na tácu. Byl si velmi dobře vědom toho, jak je Snape vedle něj napjatý. Přece ho nekousnu, říkal si. Není nutné, aby byl jako struna. A kde je sklenička s marmeládou? Prozkoumal stůl. Obvykle stojí přímo přede mnou, ale dneska - V tom ji uviděl, ležela na druhé straně Snapeova talíře, blíž ke středu stolu. Harry otevřel pusu, aby Snapea požádal, ať mu ji přisune, ale pak se místo toho ležérně natáhl a uchopil ji. Snape ztuhl. Je tak blízko, uvědomil si Harry a stáhl ruku. Srdce mu tlouklo příliš rychle.

„Velmi zdvořilé, Froste,” ušklíbl se Snape, který znovu získal svůj klid.

Harry se usmál: „Ano, vím. Mám dokonalé způsoby, že ano?”

Snape otevřel pusu, aby odpověděl, ale zase ji zavřel. Tak nic, pomyslel si Harry, sklopil zrak a začal si mazat toust marmeládou. No dobře. Zakousl se do snídaně a dumal, co říct dál.

„Takže,” odkašlal si. Co říkal profesor Camentum, že budeme dneska dělat? Ehm… aha ano. „Á - dnes pracujeme na lektvaru pravděpodobnosti, viď?”

„Ano,” potvrdil Snape obezřetně.

„Pokyny vypadají docela složitě.” Usilovně se zamyslel a vybavil si něco… něco o použití odvaru z bolehlavu a klejichy. „Moc si nepamatuju tu část o bolehlavu a klejichách. Chci říct, vím, že mícháme proti směru hodinových ručiček, abychom odstranili toxické vlastnosti, ale…”

Snape spolkl další sousto míchaných vajíček. Jeho sklenice se sama naplnila džusem.

„Ehm, byl další krok přidání mločí krve? Myslím, že by to mohlo dávat smysl, protože krev by měla usměrnit specifické vlastnosti klej - vlastně bolehlavu -” Zarazil se. „Nebo to byla klejicha?”

Snape se napil džusu a strnule zíral před sebe.

Už bys měl radši sklapnout, pomyslel si Harry a zakousl se do toustu. Pravděpodobně se ti v duchu posmívá, jak jsi hloupý. Vrhl na Snapea postranní pohled. Druhý zmijozel přestal jíst a jen upíral zrak do talíře. Aspoň doufám, že je to tak. Přál bych si, aby řekl, co si myslí, i kdyby to měly být ty nejhorší věci…

„Ano, určitě,” potvrdil Snape nakonec. Jeho hlas zněl nevýrazně a studeně. Odložil vidličku a ubrousek a dodal: „A teď mě prosím omluv…”

Harry měl na jazyku ne!, chtěl Snapea zastavit a dát mu vysvětlení, přimět ho mluvit - ale neudělal to, nemohl vyvolat scénu ve Velké síni, a tak jen sledoval, jak mizí v davu studentů.

Jak se ukázalo, lektvar pravděpodobnosti skutečně vyžadoval krev mloka, ale měla se přidávat až po vílích křídlech, ne po klejiše a bolehlavu.

„Přidám to teď?” zeptal se Harry s hrstí nakrájené žabí sleziny připravenou nad poklidně bublajícím kotlíkem. Zase standardně pracovali spolu. Snape neřekl ani slovo kromě toho, že strohým hlasem papouškoval pokyny, vztekle odsekával nebo si mumlal pod nos, když počítal čas.

„Ještě ne,” odpověděl Snape úsečně.

Harry chvíli čekal. „T-”

„Teď!”

Harry rozpustil slezinu v lektvaru. Barva se změnila ze žluté na průsvitně zelenou. Dobře, takhle je to správně, pomyslel si a podíval se na Snapeovu tvář. Stáli proti sobě. Jako nepřátelé, napadlo Harryho. Snape usilovně hleděl jinam. Proč se tak bojí podívat se mi do očí? divil se Harry.

„Křepelčí peří,” odsekl Severus.

„Cože? Aha! Dobře.” Harry rychle popadl příslušné pírko a vykreslil osmičku na povrchu lektvaru.

„Exstinguo,”¹⁾ zamumlal Snape a šťouchl hůlkou do plamene. Oheň v krátkém závanu kouře zhasl. Snape couvl a opřel se o stůl s očima stále upřenýma k zemi.

Harry se naklonil nad kotlík a zahleděl se na slabě bublající směs. „Je všechno v pořádku?”

„Ano,” zamumlal Snape a založil si ruce na hrudi.

„Tak potom je to fajn,” řekl Harry a opřel se o stůl za sebou. „Já tedy uklidím, ano?”

Snape se sevřenými rty přikývl. Mluv se mnou, přál si říct Harry. Ale místo toho odlevitoval pár žabích vnitřností do odpadkového koše a na desku stolu vrhl čistící kouzlo. Každý pohyb, který udělal, jako kdyby se skřípěním zesiloval napětí, které viselo mezi nimi.

Snape náhle vstal. Harry zastavil pohyb hůlky namířené na zbytky prachových vílích křídel, které se vysypaly na podlahu. Otevřel pusu, ale Snape už se zavířením hábitu kráčel uličkou k profesoru Camentumovi.

Harry sklonil hlavu nad bublající kotlík a mávl hůlkou Snapeovým směrem. Zvuky se začaly oddělovat, roztahovaly se jako vlákna pavučin ve větru, jeden hlas překrýval druhý, dokud -

„- ohledně projektu z lektvarů.”

Projektu z lektvarů? podivil se Harry. Nastala pauza. Harry napjatě vyčkával. Konečně Camentum promluvil. „No a je o tom pan…”

„Frost,” doplnil Snape.

„Je o tom pan Frost informován?”

„Ne, ale je tu důvod, proč o tom neví.” Snapeův hlas byl tichý, uhlazený, neuspěchaný. Lže, došlo Harrymu náhle, když ten tón rozpoznal. „I když jsem se snažil jeho chování vyjít vstříc, zjišťuji, že je nemožné s ním produktivně pracovat.”

Harry se zamračil. O čem to mluví? „Inu, můžete samozřejmě změnit partnera pro projekt,” prohlásil Camentum, „ale našel jste někoho, kdo by byl ochotný se s panem Frostem prohodit?”

Harry zaznamenal, že se mu sevřel žaludek. Takže chce změnit partnera, ano? A ví, že já bych to odmítl, takže si řekl, že to zvládne bez toho, abych o tom věděl. Ten mazaný mizera! Harry se zhluboka nadechl a udržel hůlku v klidu. „Ne,” pronesl Snape po krátké odmlce neochotně. „Ale stále platí, pane, že -”

„Snape,” přerušil ho Camentum trpělivě a pomalu. „Pokud nemůžete najít jiného partnera ke spolupráci, obávám se, že musíte pracovat s panem Frostem.”

„Ale pane, nešlo by, abych na projektu dělal sám? I když tradičně -”

„Tradičně jsou všechny závěrečné projekty pro přípravu na OVCE zpracovávány ve dvojicích, myšlenka, která podle některých historiků vznikla na počet Thébského svatého oddílu²⁾. Pokud by, pane Snape, měla tato třída lichý počet studentů, byl bych ochoten vám udělit výjimku. Ale s tím, jak se věci mají, se obávám, že budete muset spolupracovat s panem Frostem.” Tón Camentumova hlasu se stával laskavější a přívětivější. „A vaše spolupráce se zdá být uspokojivá.”

Snape chvíli mlčel a pak strnule pronesl: „Děkuji, pane.”

Harry rychle ukončil odposlechové kouzlo. Pokračoval ve svém úkolu, mechanicky mával hůlkou a posílal do odpadkového koše pás mikroskopických částeček prachu nebo zbytky mletých fíků. Přitom vzhlédl a poprvé se ten den jeho oči setkaly se Snapeovými. Dech se mu zadrhl v krku a rychle odvrátil zrak. Koutkem oka zaznamenal, že Snape udělal totéž.

„Na co ses ptal Camentuma?” otázal se ležérně. Při tom prozkoumal podlahu kolem jejich pracovních stolů a zjistil, že už není co uklízet.

„Na nic,” zamumlal Snape, opřel se o svůj stůl a znovu si založil ruce na hrudi. Pohled upíral k zemi. Harry jeho pozici napodobil a jako další zaznamenal, že Snape už na sobě nemá hábit, který mu půjčil, ale oblékl si vlastní obnošený. Jeho pýcha to pravděpodobně neunesla, pomyslel si Harry s náhlým bodnutím hněvu a hořkosti.

„Myslíš, že se dneska se mnou můžeš sejít, abychom udělali nějaký průzkum?” zeptal se Harry a se zdvižením brady se upřeně zahleděl na Snapeovu tvář.

Mladík se pohnul, jako kdyby Harryho pohled vycítil, ale obličej mu zakryl pramen mastných vlasů. „Zkoumej si sám, Froste,” odsekl a pak vzhlédl s úšklebkem na tváři. V očích se mu temně blýskalo. „Určitě nepotřebuješ můj dohled.”

„Potřebuju, abys mi zabránil se nechat rozptylovat,” odpověděl Harry zaobaleně. Jeho oči se nyní zabodávaly do Snapeových a bylo to jako spadnout do kouřové jámy temnoty. Nemohl se odvrátit, i kdyby chtěl.

Snapeovi zacukala tepna ve spánku. „Neboj, Froste,” zasyčel tichým hlasem a mírně se předklonil. „Nebudu ti bránit dělat oči na tu mudlovskou šmejdku.”

Harry si uvědomil, že svírá desku stolu tak silně, až ho bolí nehty. „Takhle už jí znovu neřekneš, Snape,” zašeptal hlasem tak napjatě klidným jako držení hůlky při souboji. „Opravdu ne.”

Snape zkroutil rty do parodie úsměvu. „Takže teď ji bráníš, jo, Froste?” Nepatrně se naklonil blíž a Harry měl najednou pocit, že mu srdce svým bušením prorazí díru do hrudi. Ve skutečnosti mohl druhého mladíka téměř cítit - „Nechceš slyšet, jak o ní mluvím jako o…? Mudlovské š-”

„Pane profesore,” přerušil ho Harry chladným, uhlazeným tónem a kývl na Camentuma, který k nim zamířil s klidným výrazem ve tváři.

Snape se okamžitě odtáhl, jeho tvář se uzavřela, jako když měsíc zmizí za mraky, a pohled se přesunul k zemi. Harry upřeně hleděl na ten obličej, na ten příliš velký nos a třpytící se oči. Krev mu nadále vřela v žilách.

„Dovolte, ať se podívám,” řekl Camentum a ponořil do průsvitného lektvaru naběračku. „Velmi dobrá viskozita, trochu matný, ale…” zvedl lektvar k nosu a přičichl, „jinak výborný. A také s dobrou konzistencí.”

Camentum odložil naběračku, krátce se na oba zmijozely usmál a přešel k dalšímu lektvaru.

Snape dál zíral do země. Ruce měl mrzutě založené na hubeném hrudníku v potrhaném hábitu a přes tvář mu spadal závoj vlasů. Vzhlédni, přál si Harry v duchu, ale Snape se jen otočil, posadil se na židli, otevřel učebnici lektvarů a předstíral, že čte, a mračil se u toho jako skřet.

Civíš, vyštěkl sám na sebe Harry. Prudce zavrtěl hlavou a rovněž se posadil, pohled upřený před sebe a tvář jako z kamene. Na chvilku byl v pokušení se rozesmát. Včera v noci, říkal si, jsi byl tak odhodlaný přimět ho, aby si s tebou promluvil, jako nějaké pitomé děcko rozhádané se svým nejlepším kamarádem. V duchu si odfrkl. Jsi hlupák, Pottere. Po všech těch letech jsi pořád naprostý hlupák.

Pohlédl na Snapea. Ta slova se mu náhle vrátila, jako kdyby je pronesl někdo jiný: Je krásný. Spěšně se pokusil tu myšlenku taky zapudit, ale zjistil, že to nejde. Rychle stočil zrak jinam, cítil se… cítil se tak zvláštně, jako kdyby v něm někdo zažehl oheň, který pálil, bolel a utvářel ho…

Zhluboka se nadechl. Vždycky je to Snape, pomyslel si. Možná je v tom nějaká magická aura, se kterou se Snape narodil, a on na ni byl alergický. Ale na tom nezáleží. Na tomhle Snapeovi nezáleží. Potřebuju jen získat Klíče, dostat se do Kolébky a najít cestu domů. Domů k válce, ke své odpovědnosti a k předurčenému osudu.

Oběd byl tichou záležitostí. Harry stále seděl vedle Snapea, ale jen proto, že žádná jiná židle nebyla volná. Nepokusil se začít s ním rozhovor. Prostě jen jedl, mechanicky a svědomitě, a ohlížel se pokaždé, když nesl lžíci k puse nebo když se natahoval po kečupu… Měl pocit, jako kdyby se mezi nimi rozprostírala svíjející se, nevysvětlitelná hmota, která ho potichu přiváděla k šílenství -

Rychle dojedl. Během utírání úst vytáhl hůlku a zapátral na Snapeovi po sledovacím kouzle. Našel ho a jemně odpojil, přičemž si dával úzkostlivě pozor, aby se nepodíval jeho směrem. Na to odložil ubrousek a odebral se do knihovny, kde našel prvačku z mrzimoru, upřeně hledící do obrovské knihy dvakrát větší, než byla ona, a ponořené do různorodých a všestranných vlastností pelyňku. Dobře, Madam Pinceová je až támhle, pomyslel si. Promptně na dívku seslal uspávací a zastírací kouzlo (promiň, pomyslel si bez zbytečného jemnocitu) a odlevitoval slabě pochrupující tělo do nepoužívaného koutu knihovny s oddělením o starobylých skřetích zákonech, které se na Světovém shromáždění skřetů v roce osm set sedmdesát devět nepodařilo prosadit.

A teď do Havraspáru, pomyslel si Harry poté, co na spící mrzimorku přesunul sledovací kouzlo.

Ke svému zděšení zjistil, že znovu čeká, tentokrát před majestátní havraspárskou společenskou místností. Myslel si, že ve shonu po obědě by se mohl vplížit dovnitř bez dalšího zbytečného otálení, takže si jeho mysl bude schopna dát pohov.

Nemám štěstí, povzdechl si a opřel se o zeď. Vyčisti si hlavu od emocí, nařídil si sklesle se vzpomínkou na lekce nitrobrany u Mistrů zakladatelů. Buď vzduchem slunečného dne, když odplují dešťové mraky. Bylo to těžké. Hlavou mu táhly myšlenky na Snapea, takže se cítil tak - tak zmatený a tak -

Jeho snění přerušil zvuk mnoha kroků. Blížili se tři nebo čtyři havraspárští sedmáci, kteří se smáli a povídali si, takže uskočil stranou. Konečně, pomyslel si. Rychle na sebe seslal silné kouzlo neviditelnosti a ucítil, jak mu stéká po těle jako vrstva ledové vody. Docela jim trvalo, než se sem dostali. Zajímalo by mě -

„… talent, ale vzhledem k prostředí, ve kterém Potter vyrostl -”

„Ach, rozmazlený – nerozmazlený, pořád je s hůlkou zatraceně dobrý,” pronesl havraspár se silnými brýlemi s kostěnými rámečky.

Harry se zamračil a pozorně naslouchal.

„Stále tvrdím, že je to výchovou. Myslím tím, že je v těsném kontaktu s kouzelnickými tradicemi, a kdyby nebyl Potter, šokovalo by mě, že skončil v Nebelvíru.” Hubený a vytáhlý mladík, který právě mluvil, měl už několik bílých vlasů. Zastavil se před portrétem elegantního satyra. „Gnaritas.”³⁾ 

Portrét se zaklopením hladce otevřel. Havraspárští prošli jeden po druhém a Harry je rychle následoval, než se obraz vrátí na své místo.

„Přesto je Potterovo přeměňování lepší než kohokoliv -”

„Možná až na Blacka,” poznamenal obrýlený havraspár a při vyslovení onoho jména nakrčil nos.

„Možná,” připustil jeho společník, „ale nikdy jsem neviděl, že by někdo provedl takový kus lidské přeměny.”

Zbylí havraspáři se uchechtli. „Jo. Vsaďte se, že Snape bude mít dneska špatné spaní.” Na to se rozesmáli naplno.

Snape. Harry pocítil, jak mu tělem jako horký příval projel vztek; měl nutkání vrhnout na ty chichotající se, loudavé havraspáry jednu nebo dvě kletbičky - nemluvě o Blackovi a Potterovi. Ale pod hněvem ležel chladný pocit viny a zmatku.

Nemysli na něj! zavrčel v duchu na sebe.

Havraspáři do nekonečna proudili sem a tam a Harry chtě nechtě poslouchal jejich rozhovory, přičemž zaregistroval, že víc než polovina z nich se týkala toho, co Potter a Black udělali tomu ‘slizkému zmijozelovi’. Předpokládám, že všichni zůstali a dívali se, zuřil Harry. Předpokládám, že tam jen stáli a nic neudělali…

Zavřel oči. Uklidni se, řekl si a uvolnil sevření prstů kolem hůlky. Vyčisti si mysl. Uklidni se. Když bouře hněvu pominula, oči znovu otevřel, ale uviděl to hejno pitomých havraspárů a pocítil hrozné znechucení.

Příliv studentů neustával. Harry pohlédl na ozdobné hodiny, umístěné na bronzové římse havraspárského krbu. Zbývá už jen pět minut, uvědomil si.

Povzdechl si, vytáhl hůlku a namířil ji na sebe. Nevím jistě, jestli to bude fungovat, pomyslel si. Ale nedá se nic dělat. „Fluito.”⁴⁾

Cítil, jak jeho váha mizí, vytrácí se, jako když teplá pec rozpouští všechny studené kapky. Kontrast mezi chladem kouzla neviditelnosti a nadnášejícím teplem kouzla beztíže byl… velmi zvláštní -

Havraspárka stojící kousek od něj s opraveným testem plným červených značek v ruce si povzdechla a Harry ucítil, jak ho pohyb vzduchu odvanul dozadu. Není to příliš praktické kouzlo, pomyslel si a chytil se obložení světle modrých stěn, aby se přitáhl blíž. Povlával nad zemí jako kouř. Měl bych zůstat u zdi…

Vzhlédl, odrazil se od podlahy a stoupal vzhůru s očima stále upřenýma na obraz orla držícího ve svých pařátech toulec se šípy. Malba visela v polovině výšky honosné havraspárské věže. Je to tak vysoko, že pochybuju, že by si někdo všiml, když bude na obraze jeden ze šípů chybět…

Zachytil se mezery mezi kameny a povytáhl se nahoru. Už jsem skoro tam, pomyslel si a krátce pohlédl dolů. Všichni vypadali tak malí, přecházeli sem a tam a jako posedlí upírali zrak do knih nebo pergamenů s testy. Nikdo nevzhlédl. Takový je Havraspár, řekl si.

S posledním přitažením doplul před obraz.

„Zdravím,” zašeptal.

Orel otočil svou velebnou hlavu a upřel na Harryho zlověstný pohled, jako kdyby ho vyzýval, jen ať se opováží vzít si jeden ze šípů, které střežil.

„Žádám tě jménem čarodějek a kouzelníků, kteří nazývají tento hrad domovem - žádám tě, abys mi přenechal šíp své moudrosti, ať mohu otevřít Kolébku a použít získané znalosti k poražení velkého zla, které ohrožuje tento svět.” Harry ještě víc ztišil hlas a kradmo kopl nohou, aby si zabránil klesnout dolů. „Cuidgh liom, a Choimeádaí Eolais.”⁵⁾

Orel pokračoval v zahlížení. Harry mu pohled oplácel, přičemž sklonil štíty své nitrobrany. Cestou k Havraspáru byla pravda, ten vysoký, sokratovský ideál. Já se spíš kloním k Nietzschemu, pomyslel si Harry. Ale ne že bych měl před orlem co skrývat, pokračoval neústupně. Jeho úmysly byly jasné a Bradavice… Bradavice byly jeho domov.

Orel zesílil intenzitu pohledu. Už když poprvé pátral po havraspárském Klíči, bylo pro něj obtížné otevřít svou mysl, a teď… Potlačil mentální škubnutí, které pocítil, kdykoliv zaznamenal ve svých myšlenkách dotyk nitrozpytu. Před očima se mu vznášely obrazy: výjevy z dětství a z doby, kdy byl bradavickým studentem, výjevy z noční můry pekla na konci šestého ročníku, výjevy z jeho zotavování a učení v Kolébce, výjevy z války a z -

Náhle pocítil, že sondování odbočilo stranou, a srdce mu kleslo do žaludku. Hlavou mu probleskovaly obrazy - obrazy z jeho snů, obrazy nenávisti a mučení, obrazy rozžhavených, betonových sirotčinců a zuřivosti tak intenzivní, že spalovala svět - Ne! vykřikl Harry v duchu, ale čirou silou vůle udržel svou mysl otevřenou -

A pak se směr znovu změnil, prudce jako surové šlehnutí biče. Viděl Snapea, mladě vypadajícího, zamračeného a se svraštělým čelem; Snapea podezřívavě odsekávajícího; Snapea utěšujícího ho v mlhavé temnotě noci, tak blízko, bezpečně, hřejivě a -

Harry prudce uzavřel svou mysl.

Vrátil orlovi jeho upřený pohled. Sakra. Všechno jsem podělal, říkal si. Srdce mu bušilo jako splašené, dech se mu zrychloval… Ještě nikdy se necítil tak otevřený a zranitelný, nebo zcela odhalený… dokonce ani když ho zajali Smrtijedi.

Nadále hleděli jeden na druhého, i když Harry začal odplouvat stranou. A pak orel mírně natočil hlavu. Harry z těch divokých očí nedokázal vyčíst žádný výraz, ačkoliv se mu zdálo, že vznešená hlava se trochu smutně a vznešeně uklonila. Ale jako svolení to stačilo. Harry se nejistě natáhl dopředu a vyňal z toulce jeden šíp.

„Děkuju,” pronesl tiše trochu chraplavým a roztřeseným hlasem. Orel si toho zřejmě nevšiml. Harry pomalu zrušil kouzlo, které ho drželo ve vzduchu, a přeměnil šíp na brk, jenž si zastrčil do hábitu.

Co je se mnou špatně? pomyslel si frustrovaně a naštvaně. Proč jsem tak silně reagoval na… vzpomínky o něm? Zachvěl se, pořád se cítil poněkud slabý. Chápal, proč bylo tak otřesné, když mu na povrch mysli vypluly Voldemortovy vzpomínky: nebyl připravený je znovu prožít, ať už šlo o vzpomínky na noční můry nebo o vzpomínky na vzpomínky. Ale připomenutí Severuse…

Otřásl se. Nohama se tiše dotkl země, a jak se mu vrátily poslední zbytky vlastní váhy, rozhodilo ho to tak, že málem narazil do spirálovité sochy něčeho, co připomínalo vodopád.

Mám ještě pět minut, než přijdu pozdě na formule, pomyslel si, když mrkl na hodiny na krbové římse. Než se vrátil zase na zem, dav v havraspárské společenské místnosti prořídl. Aktivní studenti, všichni do jednoho. Ale nejdřív se musím dostat do knihovny. Počkal, až divoce vyhlížející druhačka vyrazí ven, a pospíšil si za ní.

***