Preklady fanfiction Harryho Pottera

Když se Harry další ráno probudil, uvědomil si, že se mu nezdálo jenom o Samhainu. Poté co se vzpamatoval ze šoku, že tam byl Draco, Pravdivé sny opět získaly moc nad jeho myslí. Po zbytek noci se jeho spící myšlenky toulaly daleko a hluboko a hledaly Dracovy skutky a slova. Detaily, kterých si Harry předtím nikdy nevšiml.

Před časem, když Draco vešel do nemocničního křídla a Harry po něm začal házet věci, řekl Draco... škoda, že jsi mě minul a pak najednou zaúpěl, podívej, to jsem nechtěl říct. Tehdy ta slova neměla smysl, ale po dnešním snu o Samhainu pochopil souvislosti. Totéž řekl Harry Voldemortovi: škoda, žes mě minul, když spolu diskutovali o kletbě, která zabila Harryho rodiče. Draco zopakoval Harryho slova a to ho vyděsilo...

Dávalo to smysl, stejně jako ostatní věci, které ho v momentě, kdy se staly, mátly. Když přišel poprvé do sklepení, zaslechl Snapea, jak se ptá Draca. Řekl jsi mu to? A co Draco odpověděl? Nemyslím, že by to ocenil. Zdá se mi, že tvá přítomnost mu to připomíná dost...

Po Samhainu se pokoušel Draco Harrymu pomáhat. Ať už to bylo tím, že mu vrátil hůlku, pokoušel se nepřipomínat mu Samhain, nebo tím, že četl knihu napsanou mudly pro mudly. To poslední bylo skutečně překvapivé, pokud zvážíme Dracovy předsudky k nečistokrevným.

Dracův náhlý obrat k dobru, nyní dával větší smysl. Přesto měl Harry pocit, že k úplnému pochopení mu stále něco chybí. Uvědomil si, že vidět mučení, bylo hrůzostrašnější, než se o něm jenom doslechnout. Takže možná, že se Dracovi udělalo špatně z Voldemortovy krutosti. Možná, že pochopil, že jeho vlastní otec je vyšinutý maniak. Ale tohle Harryho zcela neuspokojilo, mimo jiné z vlastní hořké zkušenosti věděl, že Draco Malfoy se také umí chovat jako vyšinutý maniak.

Možná, že to souviselo s tím, že Dracovi připadal Voldemort příliš neschopný, když nechal Harryho vždy znovu prchnout. To by dávalo smysl. Draco si přál být na straně vítězů. Možná, že prostě pochopil, že Voldemortovy způsoby, jsou příliš neefektivní, než aby vedly ke konečnému vítězství.

Harry se zamračil, protože myšlenka na to, že tohle by mohl být motiv, by mohla zničit přátelství, které si vybudovali. Jak moc by mohl důvěřovat někomu, jehož hlavním důvodem bylo jen přesvědčení, že Harry je lepší volba než Voldemort? Pokud by tomu tak bylo, jak mohl Harry vědět, že Draco nezmění strany v momentě, kdy se mu nějaký temný čaroděj bude zdát, jako lepší volba?

Harry vzdychl a snažil se nepohnout, aby zmijozelského chlapce neupozornil na to, že je vzhůru. Rozhlédl se přivřenýma očima a zjistil, že je v místnosti sám.

Posadil se a přemýšlel, jak co nejlépe vyřešit tuto situaci. Samozřejmě si musí promluvit o Samhainu s Dracem. Rozhodně to s ním ale nechtěl řešit před Snapem.

Když přemýšlel o Snapeovi, napadaly ho další otázky. Proč mu neřekl pravdu už dávno? Je něco, o čem bych chtěl, aby si Draco s tebou promluvil, řekl jednou Mistr lektvarů. Harry měl pocit, že to chápe, jenže... když se ukázalo, že Draco o tom mluvit nechce, proč mu to Snape prostě neřekl?

***

Když se Harry umyl a oblékl, Draco se Snapem už snídali. Jemná vůně teplé ovesné kaše s máslem, která se linula od stolu, připomněla Harrymu časy po Samhainu. Ta vzpomínka ho uklidnila.

Naproti tomu Draco vypadal, že je všechno, jen ne klidný. Mračil se na svou ovesnou kaši, jeho, obvykle tak zářivé, vlasy byly rozcuchané a zplihlé, jak tu seděl celý schlíplý. Když nebelvírský chlapec vešel, zdvihl hlavu a jeho očima proběhl záblesk paniky. Ale rychle ji zamaskoval svým starým, známým, znuděným výrazem, který se mu podařilo nasadit ještě předtím, než se sklonil zpět ke své snídani.

Snape upřel na Harryho temné oči s takovou naléhavostí, že to trochu připomínalo Nitrozpyt, i když necítil, že by se někdo tlačil do jeho myšlenek.

„Dobré ráno,“ pozdravil je Harry oba, odtáhl si křeslo a posadil se. Nebyl si jistý, co dalšího by měl říct. Nelíbil se mu pocit, že ti dva Zmijozelové sdíleli tajemství o Samhainu celou tu dobu, kdy společně žili ve sklepení. Možná by Snapeovi pomohlo, rozhodl se Harry, kdyby ochutnal svou vlastní medicínu, takže se Harry rozhodl, nechat ho přemýšlet, co se vlastně děje. Aby pochopil, jak se člověk cítí, když tápe v temnotě.

„Vypadá to, že je venku docela hezky,“ usmál se Harry, jako by ho na celém světě nic netrápilo.
Postřehl, že si Draco se Snapem vyměnili překvapené pohledy. Harry přemýšlel, co očekávali, že bude dělat. Plakat? Křičet a obviňovat je? Bylo docela milé, vidět také jednou Mistra lektvarů vyvedeného z míry.

Jak o tom tak přemýšlel, pustil se do jídla.

Nějakou chvíli to vypadalo, že Snape neví, co má dělat. Ale dlouho mu to nevydrželo. „Jak jsi spal?“ vyzvídal poté, co Harry snědl pár soust.

„Děkuji, dobře,“ odpověděl Harry bez výrazu. Trochu teatrálně se protáhl a díval se na Draca, který téměř nedýchal. Protože nebylo jeho záměrem mučit zmijozelského chlapce, usmál se na něj. „Hrozně mě bolí záda, mohl bys mi přeměnit matraci tak, aby byla trochu tvrdší? Jako tu, kterou jsi pro mě už udělal? Ta je perfektní.“

Draco přikývl, ale jeho stříbrné oči zůstávaly ostražité. Harry v duchu pokrčil rameny a řekl si, že toho není moc, čím by to druhému chlapci usnadnil.

„Zdálo se ti o Samhainu, Harry?“ zaútočil Snape zpříma.

Harry krátce přemýšlel, jestli má lhát a pak se rozhodl, že by to bylo hloupé, když je jasné, že do večera bude znát Snape pravdu. Takže možná trochu vyhýbavá odpověď je to nejlepší řešení. „Mimo jiné,“ odpověděl a natáhl se pro džus. Pomerančový džus. To bylo milé. Téměř mu začalo být Snapea líto.

Ale jen trochu.

„A?“ naléhal Snape a jeho hlas začínal znít netrpělivě.

„A co?“

„Harry,“ napomenul ho Snape unavený hrou.

Harry pochopil, že se mu tento rozhovor vymkne z rukou, pokud nepodstrčí Snapeovi něco, čím by zaměstnal jeho mysl. „Zjistil jsem jednu zajímavou věc,“ řekl a se zpožděním mu došlo, že po takových slovech začne Draco panikařit. „O lektvaru,“ pospíšil si dodat. „Myslím, že nefungoval úplně správně.“

Harry se natáhl a znovu se napil pomerančového džusu. Dlouze. Potom si pečlivě otřel pusu ubrouskem, ačkoli normálně nebylo takové dokonalé chování u něj obvyklé. Jen se snažil získat čas, aby si promyslel, co všechno chce říct.

„Předpokládám, že ty problémy nebyly s vrbenkou,“ vyzvídal Snape.

Harry se pousmál. „Ne, ta funguje výborně, cítím se skutečně uvolněný. Napadlo vás někdy prodávat vaše nápady, profesore?“

Ale měl vědět, že Snape není ten typ muže, kterého by lichocení odvedlo od tématu. „A v jakém ohledu ten lektvar selhal, Harry?“ zeptal se a jeho hlas zněl trochu kysele.

„Já jsem neřekl, že ten lektvar selhal,“ vysvětloval Harry. „Podáte mi, prosím, sůl?“

Snape to udělal a vrazil ji Harrymu do ruky s poněkud větší silou, než čekal. Pochopil, že už to nemůže příliš protahovat a řekl: „Chvíli se mi zdálo o Samhainu, ale potom mi připadalo, jako bych nějak zlomil, nebo poškodil tu pravdomluvnou složku lektvaru, protože jsem viděl věci, které vím, že se ve skutečnosti absolutně nemohly stát.“ Harry si nemohl pomoci, ale povšiml si, že se Draco ušklíbl. Harry se to rozhodl ignorovat a pokračoval: „Například celý sen naprosto zmrzl... Mohl jsem obejít Voldemorta a prohlédnout si ho zezadu.“

Snape se k němu naklonil. „Vypadalo to, jako bys byl schopný celou tou scénou procházet, jako na mudlovské fotografii?“

„Mudlovské fotografii?“ zeptal se Draco.

„Jsou nehybné,“ vysvětloval Harry.

Draco se zakřenil: „To je, ale bizarní.“

„To není,“ smál se Harry a pomyslel si, že je dobře, že se Draco poněkud uvolnil. Možná, pokud to takhle půjde dál, bude méně ostražitý, až se dostanou k zásadnímu rozhovoru. „Vzhledem k tomu, pane profesore, že jsem byl jediný, kdo se hýbal, bylo to, jako bych se procházel v mudlovské fotografii.“

Snape se opřel zpátky, překřížil ruce na hrudníku a probodával Harryho pohledem: „Jsem obeznámen s tímto fenoménem. Co myslíš, že to mělo znamenat?“

Jejda, jejda, nebezpečné území. „Hm, nevím, co to mělo znamenat,“ ohradil se Harry. „Je to prostě něco... co se stalo.“

„O tom vážně pochybuji.“

Harry se podíval na Snapea pohledem, ve kterém bylo napsáno 'Nech to být. Vím co dělám'.

„Mám tentýž zážitek s pravdivými sny,“ řekl mu Snape s jedním obočím zdviženým. „Ve všech takových případech jsem viděl něco neočekávaného, něco skutečně šokujícího.“

Harry potlačil smích a vyhnul se narážce: „No, tedy, Samhain byl od začátku do konce jeden velký šok. Takže... možná... proto se to stalo. Děkuji, pane.“

Snape s přivřenýma očima přemýšlel, co by ještě řekl k tématu. Harry horečnatě zauvažoval a obrátil se k Dracovi. „Nevzal jsem si svoje koště, ale včera, když jsem viděl tvůj Nimbus 2001, napadlo mě, jestli by se mi podařilo létat, když mohu už používat letax. Půjčíš mi tvé koště?“

Draco zavrtěl hlavou a Harrymu se to zdálo docela nezdvořilé, dokud druhý chlapec nepromluvil. „Nechtěl bych vidět, jak tvá magie selže uprostřed letu, Harry,“ a odstrčil svou sklenici. „Zabil by ses.“

Protože jediné, co Harry chtěl, bylo dostat Draca z dosahu Snapeova fenomenálního sluchu, rozhodl. „Dobře, necháme si létání na později, ale vynahraď mi to zklamání. Pojď se mnou na louku, podívat se na rostliny, které bychom mohli identifikovat.“

Draco samozřejmě zavrčel: „Stále se pokoušíš podvádět se svým Přáním?“

„Ano, jsem napůl Zmijozel,“ připomněl mu Harry, ta věta se mu líbila. Dávala mu příležitost, jak omluvit spoustu věcí. Ne, že by teď potřeboval omluvu. „A mimo to, tohle není podvádění, půjdeme jen na malou vycházku do přírody. Nemohu za to, že v divokém Devonu rostou stejné rostliny, jako jsem našel v kytici, kterou jsem nedávno dostal.“

„Ty jsi nenapravitelný,“ projevil Snape svůj názor na celou tuto věc. „A přemýšlíš jen občas. Pokud jsi to nepostřehl, je prosinec a louky tady okolo nejsou očarovány tak, aby byly stále zelené, jako ty bradavické. Pravděpodobně nenajdeš nic použitelného.“

Draco se zlomyslně usmíval.

„Dobře, tak pojď se mnou kamkoliv,“ vybuchl Harry. Co ještě bude muset udělat, aby mohl být s Dracem sám? Bylo to vážně směšné. A bylo mu už jedno, že ho Snape obdařil pohledem, který by se klidně dal nazvat vševědoucím, protože Harryho vytáčky byly příliš průhledné. „Prostě potřebuji na vzduch.“

„Jenom když si na sebe vezmeš něco teplejšího, než ten příšerný svetr, co jsi měl včera večer.“

„Ten svetr byl dárek a je v pohodě,“ bránil Harry Molly Weasleyovou. „Ale není zase tak teplý, jak jsem předpokládal.“ A zamířil si to do ložnice, aby si vzal svůj nejteplejší kabát, rukavice a šálu.

Bylo pravděpodobné, že budou mluvit s Dracem opravdu, ale opravdu dlouho.

***

Když došli k nejvzdálenějšímu konci pozemku, rozhodli se jít podél hranice označené kamennou zdí, která jim sahala ani ne do pasu. Přestože už nyní neměl žádný důvod odkládat rozhovor, cítil se Harry podivně. Odkud začít?

Možná, pomyslel si Harry, bude nejlepší prostě říct pravdu.

„Neměl jsem náladu mluvit o svém snu se Snapem,“ vysvětloval Harry a opřel se o zeď. „Ale chci to probrat s tebou.“

Dracovo tělo ztuhlo napětím, „Nemám představu proč.“

„Já myslím, že ano,“ jemně nadhodil Harry.

Draco se rozkročil a celé jeho tělo zaujalo obranný postoj: „Měl jsem pocit, že nemáš rád, když mluvím o léčbě traumatu a vůbec o tvých psychologických potřebách.“

„Ne, to není to, co tím myslím.“

Draco si přitáhl plášť blíž k tělu a ruce si zastrčil hlouběji do kapes. „A stejně, jsi teď v pořádku. Díky Severusovi nemáš ani jizvy. Takže není o čem mluvit.“

„Já myslím, že je,“ odporoval Harry. Čekal, až se na něj Draco podívá, ale ten byl zřejmě rozhodnutý pozorovat vzdálený horizont. „Dobře. Vím to, Draco,“ řekl. „Vím, že jsi byl na Samhainu.“

Draco zbledl a vypadal, jako by ho někdo praštil do žaludku. I jeho rty zbělaly. Rychle se ovládl a začal protestovat. „To je přece naprosto směšné, přece nebudeš věřit něčemu, co jsi viděl v noční můře?“

„Pravdivé sny,“ opravil ho Harry.

„Ale sám jsi přece řekl, že jsi zlomil sílu lektvaru,“ bleskově odporoval Draco. Zřejmě měl pocit, že má opět pod nohama pevnou půdu, a tak se mu opět vrátila barva.

„Pamatuješ si, jak profesor říkal, že v takovém případě uvidí člověk něco šokujícího?“ Harryho obočí se stáhlo v nezaměnitelné výzvě. „Co myslíš, že jsem viděl tak velmi překvapujícího?“

„Jak to mám vědět?“ chladně odsekl Draco a v jeho hlase se začal objevovat vztek. „Na rozdíl od tebe ze mě obvykle nepadají směšné věštby.“

Vzhledem k tomu, že Harry nikdy Dracovi nevyprávěl o svých věšteckých snech, bylo to obvinění prostě hloupé. Harry poznal návnadu a tak útok zcela ignoroval. „Viděl jsem tě tam, Draco,“ zopakoval klidně. „Nadskočil jsi, když jsem zopakoval tvůj komentář k mojí jizvě. Zpanikařil jsi, když Nagini očichávala tvé boty.“

„Nebudu to poslouchat, Pottere! Jdu zpátky!“

Když se Draco rozhodl vykročit zpátky ke vzdálené chalupě, Harry ho popadl za ruku a naléhal na něj: „To je to, proč ses mi pokusil včera večer vzít ten lektvar. Nechtěl jsi, abych věděl, že jsi byl se svým otcem na Samhainu!“

„Nech mě jít, Pottere,“ zavrčel Draco nebezpečným hlasem a jeho svaly se napínaly, jako by byly z oceli.

Harry ho podržel pevněji, rozhodnut, vyřešit to jednou pro vždy.

„Podívej, já jsem tam nebyl!“ zaječel náhle Draco a vyškubl se mu takovou silou, že po zádech dopadl na zmrzlou trávu. „Nebyl jsem tam! Nezajímá mě, co se ti zdálo. Prostě jsem tam nebyl! Jak si to o mně můžeš myslet?“

Když se na něj Harry podíval dolů, viděl v těch stříbrných očích strach. Nebo lépe, hrůzu. Draco nebyl jen zděšený, že bude odhalen jako lhář a nebyly to jen obavy, že ho Harry zavrhne.

Bylo to, jak Snape říkal: ten chlapec se bál o svůj život.

Když se nad tím Harry zamyslel, dávalo to smysl. Kdyby Draca odsoudil, díval se na něj jako na nedůvěryhodného a podezřelého, Řád by pak vyhověl žalobě... a s Luciovou touhou po jeho krvi, Draco potřeboval všechnu ochranu, které se mu mohlo dostat.

Harry se natáhl a podal Dracovi ruku, aby mu pomohl vstát.

Zmijozelský chlapec si zřejmě myslel, že hádka je u konce, a tak bez váhání přijal Harryho ruku. Ten ho ale držel ještě poté, co se Draco postavil. „Byl jsi tam,“ zopakoval a snažil se, aby to co nejméně znělo jako obvinění.

Možná se snažit nemusel. „Nebyl jsem tam!“ bránil se s křikem Draco.

„Tak jak potom vím, že ti tvůj otec říká Draku?“

Když Draco znovu začal protestovat, Harry stiskl pevně jeho ruku, aby ho zastavil. „Dost těch lží, Draco. Viděl jsem pravdu. Chceš, abych byl naštvaný?“

„Naštvanější, chceš říct,“ řekl Draco zděšeně tichým hlasem.

„Proto jsi mi to nikdy neřekl?“

Draco proti tomu vysvětlení neprotestoval. Jen vzdychl a díval se na zem.

Harry pustil jeho ruku. „Měl jsi mi to vysvětlit.“

„A k čemu by to bylo dobré? Byl bys mi neuvěřil.“

„A proč jsi mi to neřekl potom, co jsem ti začal věřit?“

„No, nemohl jsem ti to říct, prostě nemohl!“ křičel Draco a mával rukama ve vzduchu. „Nechtěl jsem, aby věci byly zase tak špatné, jako předtím!“

Harry vzdychl: „Ale Draco, bylo to mezi námi tak špatné právě proto, že jsem nevěřil tvému náhlému obratu k dobru, prostě mi to nedávalo smysl.“

Draco se zamračil: „A teď dává?“

„Ne, úplně ne,“ připustil Harry. „Ale nyní si říkám, že to je možné. Proč mi to nevysvětlíš? Řekni mi celou pravdu, teď hned.“

„Byl jsem tam, abych přijal Znamení zla,“ sotva slyšitelně vysvětloval Draco a zrudl. Byl to stud? Harry si nebyl jistý.

„Věděl jsi, že budu obětován?“

Draco přikývl. „Můj otec mi to řekl. Předpokládalo se, že přijmu Znamení, až budu starší, ale mému otci se zalíbil ten nápad spojit mě s Pánem zla té noci, kdy definitivně skončí s tebou. Jedna éra nahrazuje druhou. Tak nějak to říkal. Nicméně, já...“

Draco odvrátil pohled a odmlčel se.

„Celou pravdu,“ připomněl mu Harry.

Následovalo přikývnutí, tentokrát rozhodnější. „Dobře. Musíš pochopit, že tehdy jsem si o tobě myslel, že jsi malý namyšlený fracek, který zničil úžasné plány Pána zla, nemluvě o tom, žes mě setrvale ponižoval ve škole. Byl jsem si jistý, že si zasloužíš to, co se ti stane a chtěl jsem být u toho, když se ti to stane.“

To zní upřímně, pomyslel si Harry. Usmál se na druhého chlapce, aby ho ujistil, že ví, že dnes už jsou věci mezi nimi jinak. „Takže, co změnilo tvé smýšlení?“

„Chvíli to trvalo,“ přiznal Draco. „Ale jak jsem říkal už včera, je příšerná zima. Proč s tím něco neuděláme?“ A jak to dořekl, přeměnil svůj kabát v tlustou měkkou deku, na kterou se mohli posadit.

„Proč jsi prostě nějakou deku nepřivolal?“

„Snape by mohl být zvědavý a jít za ní,“ pokrčil Draco rameny.

Harry na souhlas přikývl, ačkoli se mu zdálo, že bez kabátu bude Dracovi hrozná zima. Ale napadlo ho, že zmijozelský chlapec to nějak vyřeší. „Vytáhni svou hůlku, vymez prostor kolem nás a potom zkus kouzlo, ovlivňující počasí.“

Kdybych mohl, pomyslel si Harry, ale pak ho samotného napadlo, že je tak poraženecký, jak mu nedávno Draco říkal. Byl přece včera schopen svou divokou magii kontrolovat a zacílit, ačkoliv to byl spíš instinkt než záměr. Tak možná, se mu podaří nějakou část té síly nechat projít i hůlkou...

A nebo také ne... Harry se ovládl, aby nevzdychl a pokusil se necítit příliš sklíčený.

Draco stiskl rty, možná ze soucitu, nebo z netrpělivosti - to Harry nedokázal říct - a provedl to kouzlo sám.

Když se posadili na deku, Harryho obklopil oblak teplého vzduchu a tak si sundal kabát. „Prima,“ pochválil druhého chlapce.

Draco se na něj podíval pohledem, který říkal. Samozřejmě, já jsem kouzelník...

„Takže, říkal jsi mi, jak moc jsi chtěl vidět, jak budu mučen a zabit,“ připomněl mu Harry. Nemělo smysl dál to přibarvovat. „Co změnilo tvé smýšlení?“

„Ty,“ řekl Draco, praštil sebou na deku a zamračeně zíral skrz chvějící se závoj magie, která je obklopovala. „Myslel jsem, že to bude úžasné, víš? Hrdina celého kouzelnického světa bude pokořen. Jenže, ty si nebyl pokořen a ať dělal Pán zla cokoli, nedokázal tě zlomit. Prostě na to neměl sílu.“ Zmijozelský chlapec se zahleděl do zelených očí, které ho stále pozorovaly. „Byl jsi tak idiotsky statečný, až to bylo směšné, stáli jste tam tváří v tvář a tys mu říkal Tome. Ty jsi nad ním vítězil. Dobrý Merline, měl jsi tu odvahu říct mu, ať jde do prdele!“

Harry o tom chvíli přemítal. „Jsem překvapen, že jsi prostě jen neřekl, že jsem Nebelvír. Chci tím říct, proč tě to zaujalo? Mohlo to prostě jen znamenat, že jsem statečný až do naprostého zblbnutí.“

Draco náhle sklonil hlavu a zakryl si obličej rukama. Celé jeho tělo se třáslo. Plakal? Harry si nebyl jist, dokud chlapec nepromluvil. „Protože můj otec byl vedle tebe, Harry. Ale on byl na kolenou!“ Přerývaně se nadechl. „Bylo to otřesné! On se plazil, nazýval toho kreténa svým pánem a choval se jako otrok a hned vedle něj jsi stál ty, nezlomený a neochotný nechat se ponížit. Vy dva... vím, co jsem viděl, Harry. To nešlo nevidět. Byla to slabost a síla... a protože ty jsi byl ten silný... došlo mi, že jsem byl celou tu dobu na špatné straně.“ Otíral si Draco oči.

Harry si přál, aby mohl něco přeměnit na kapesník, protože to vypadalo, že Draco nějaký potřebuje. To nejlepší, co mohl Harry udělat, bylo natáhnout se a položit mu ruku na koleno.

Draco ucukl a zvedl uplakanou tvář. Pak, když pochopil, jak vypadá, osušil si kouzlem slzy, ale oči měl stále rudé.

„Takže... si změnil strany a budeš bojovat proti svému otci, protože se za něj stydíš?“ zariskoval Harry, ale ne proto, že by se chtěl hádat, jen tomu všemu chtěl porozumět.

„Ne! Nebo možná trochu, myslím,“ Draco okamžitě přehodnotil své podvědomé popření. „Ale to nebylo to hlavní, Harry. Přísahám, že nebylo. Vím, že si myslíš, že jsem povrchní, ale tak pitomý zase nejsem.“

Harry si přehodil přes nohy kabát, ale ne kvůli teplu. Nebyly to jen ruce, co ho v poslední době bolelo a doufal, že dotek teplé vlny by mohl bolest trochu uklidnit. „Je toho na tobě víc, co potřebuji pochopit,“ řekl zvolna, „nebo možná, že jsou věci, které potřebuješ pochopit ty. Ale ty už nejsi v Luciusově stínu, Draco. Takže, co byla ta hlavní věc, proč jsi změnil strany?“

„Neměl si ani žádnou magii,“ pokračoval Draco a rozhodil ruce v bezradném gestu, jako by nemohl najít potřebná slova. „Nebylo nic, s čím bys mohl počítat. Neměl jsi žádnou naději, že to přežiješ. Dnes už vím, že jsi počítal s tím, že Severus něco vymyslí, ale v té chvíli to vypadalo hodně nepravděpodobně. Byl si bezmocný a přesto stále dost silný na to, aby si se nesklonil ani o kousek. A pak tam byl můj otec, který sám sebe ponižoval a prakticky líbal tomu kreténovi boty, a který byl potrestán kletbou Cruciatus. Téměř jsem nevěřil svým očím, Harry. Bylo to, jako by se můj svět obrátil naruby. Celý život jsem byl vychováván k tomu, že čistokrevní jsou ve všem lepší, než mudlové, ale těžko jsem mohl přehlédnout to, že jsi lepší než Lucius Malfoy. Chlapec zrozený z nečistokrevné matky a momentálně se schopnostmi motáka. Ty si byl jediný, kdo tam měl hrdost a odvahu. Všichni smrtijedi byli vyděšení a pokoření. Přísahám Harry, že jsem si na chvíli myslel, že blázním, ale potom jsem se podíval znovu a viděl jsem, že je to pravda. A říkal jsem si: Do prdele, po tomhle všem já nechci přijmout Znamení. Bylo to, jako bych do té doby žil jeden život a od toho okamžiku jiný...“

„Změna paradigmatu,“ zamumlal Harry.

Dracovi nebylo potřeba tuhle frázi vysvětlovat. „Ano, ještě lépe řečeno prozření. A Severus byl toho součástí, protože...“ Draco zavřel oči v záblesku bolesti. „Vždycky jsem ho obdivoval, Harry, vždycky, a myslel jsem si, že následovat Pána zla je správná věc, když si někdo tak silný, statečný a inteligentní zvolil tuto cestu také. Ale o Samhainu jsem ho viděl na kolenou a myslel jsem, že se pozvracím. Ten, koho jsem tam viděl, to nebyl člověk, o kterém jsem si myslel, že ho znám.“

„Nikdy tě nenapadlo, že by to mohlo být jen divadlo?“

„Ne, ani jednou. Což znamená, že když se s tebou přemístil, myslel jsem, že se mi hrůzou zastaví srdce. Byl jsem jím tehdy zklamán a přemýšlel jsem, jak může dobrovolně být otrokem Pána zla a byl jsem překvapen, že ty jediný si tam silný. Ale to celé byla jen hra.“ Dracova ramena poklesla, když zhluboka vzdychl.

„To je snad dobře,“ řekl Harry suše.

Draco přikývl, ale neusmál se. „Ano, a nepřál bych si, aby to dopadlo jinak, věř mi, ale jedna věc mě pořád znepokojuje.“ Chlapec zvedl oči plné bolesti, jejichž šeď teď připomínala bouřkové mraky. „Severus viděl, jak se vydávám na cestu, o které věděl, že je to absolutní chyba a neudělal nic, aby mě zastavil. Vůbec nic.“

Harry propletl prsty dohromady, jako by z nich chtěl vytáhnout bolest a vzdychl: „Buď rozumný, kdyby to udělal, ohrozil by svůj život.“

„Ale když chtěl zachránit tvůj život, svůj riskoval,“ řekl Draco tiše, bez toho, aby chlapce obviňoval, ale ne bez bolesti.

Harry o tom přemýšlel. „Ano, ale když to udělal, nemusel se bát, že ho zradím, Draco. Chci tím říct, že mi mohl věřit, že ho budu také chránit. Nechci tě zranit, ale podívej se pravdě do očí. Tehdy si nebyl důvěryhodný. Snape nemohl riskovat, že poběžíš přímo za svým otcem s novinkou, že jistý bradavický učitel není tak úplně loajální.“

„Já vím,“ přikývl Draco, ale nevypadal spokojeně.

„Stará se o tebe,“ trval na svém Harry. „A dokonce i mně to tak řekl. Starám se o vás oba.“

Draco se kousl do rtu: „Ale není to stejné, ani trochu. Stará se o mě a já jsem mu za to vděčný, ale ty jsi ten, koho miluje.“

Miluje? Harry si nemohl pomoci, ale trochu sebou trhl a sám byl překvapen, proč ho to tak znepokojilo. Zdálo se mu to nemožné, nebo možná nečekané. A když si srovnal myšlenky, slyšel sám sebe, jak říká. „Víš přece, že by mi nenabídl adopci, kdybychom nepotřebovali zprovoznit to kouzlo!“

„Strážné kouzlo nemá nic společného s tím, co cítí,“ odpověděl Draco. „Dalo mu příležitost, kterou by jinak nedostal. Popravdě, to pomohlo především tobě, překonat tvůj strach a tvé pochybnosti. Dost na to, abys nakonec souhlasil. Osobně si myslím, že máš ještě trochu problémy s tím, abys akceptoval Severuse, jako svého otce.“

To bylo tak přesné, že Harry téměř zalapal po dechu. Možná, že se Draco z té mudlovské knihy přece naučil něco důležitého. Vzhledem k tomu, že se Harrymu příliš nelíbil pocit, že je tak průhledný, změnil téma hovoru. „Často jsem přemýšlel, jak reagovali smrtijedi, když jsme Snape a já zmizeli.“

Draco vypadal ještě pořád mrzutě, když vyprávěl: „Poté, co jsi uvolnil divokou magii, nastalo peklo. Voldemort dopadl na záda a já si pamatuji, jak křičel, nebo spíš řval... můj otec byl nedaleko, téměř v bezvědomí, potom, jak ho zasáhla tvá magie...“ Draco se ztratil ve vzpomínkách a utichl.

„Co jsi dělal v těch prvních chvílích potom, co jsem zmizel?“

Druhý chlapec polkl. „Styděl jsem se za svého otce, ale stejně jsem chtěl vědět, jestli je v pořádku. Připlazil jsem se k němu, ale když jsem byl dost blízko, uviděl jsem jeho paži. Když upadl, vyhrnuly se mu rukávy hábitu a uviděl jsem jeho Znamení. Předtím se mi vždycky zdálo být úžasné. Něco, na co by člověk měl být hrdý, ale teď... Viděl jsem, co to doopravdy je. Temná odporná spálenina. Znamení, které z Malfoye učinilo otroka. Už jsem ho nechtěl, i když jsem věděl, že nemohu volit. Pokud bych řekl ne, můj otec by udělal cokoli, aby mě přinutil souhlasit. A pokud bych i potom odporoval, bez nejmenších rozpaků by mě zabil!“

Harry si všiml, že Dracovy ruce jsou zaťaté v pěst. A tak jemně připomněl. „Ale to už se nestane. Se Snapem a se mnou jsi v bezpečí.“

„Já vím.“ Znělo to mdle a Harry nedokázal říct, jestli to bylo řečeno s pochybami, nebo s vděčností. „Když jsem odlepil oči od toho odporného Znamení, uviděl jsem tvou hůlku napůl zastrčenou v jeho kapse. Nemohl bych být více překvapen, kdyby tě Voldemort objal. Můj otec se mnou o tvé hůlce mluvil, ale předpokládal jsem, že už ji odevzdal. Nevím, ale pravděpodobně to chtěl udělat hned, jak tě přivedl, jenže ty jsi všechny tak vyvedl z míry svým otevřeným vzdorem, Merlinovy koule, říct mu TOME do obličeje!, nebo, možná bylo v plánu zničit tvou hůlku při nějakém obřadu po té, co tě upálí, ale můj otec ji prostě stále ještě měl. Vytáhl jsem ji, tak jemně, jak to šlo, ale můj otec ten pohyb cítil. Pokusil se dosáhnout na mě a u-u-u-uškrtit mě. Ale já jsem odlezl pryč. Díky Merlinovi, byl dost slabý, aby mne mohl následovat. Když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že omdlel.“

„A kdy tě napadlo,“ tvrdě ho přerušil Harry, „že s mojí hůlkou bude celá tvá historka znít uvěřitelněji?“

Draco stiskl rty. „Věděl jsem to. Ale stejně tak jsem věděl, že potřebuješ svou hůlku. Mimo to...“ vzdychl, „když mi došlo, že ty jsi silný a Voldemort slabý, byl to důkaz o tom, kdo vyhraje válku. A na té straně já jsem chtěl být. Místo toho, abych svůj život spojil s otroctvím a prohrou.“

Harry si natáhl nohy a kabát dal stranou. Ruce ho stále bolely, ale ignoroval to, protože nejdůležitější teď bylo porozumět Dracovi. „Ale to je to, co mi dělá starosti,“ dodal. „Ta tvá posedlost být na vítězné straně. Protože jestliže si se mnou jenom proto, že si myslíš, že vyhraji, mohl bys běžet zpátky k Voldemortovi, když budeš mít pocit, že má navrch.“

„Je odporný!“

Harry to nechtěl jen tak přejít. „Jo, ale to mě moc nepřesvědčilo. Dřív jsi mě nemohl vystát a teď jsi na mojí straně.“

Draco si podepřel bradu pěstí. „Tentokrát moje loajalita není závislá na tom, koho mám rád a koho nenávidím, Harry. Pán zla dělá ze svých následovníků slabochy, prostě to tak je. Mohl jsem to vidět dřív, ale nikdy předtím mi nebylo dovoleno, abych navštívil sraz smrtijedů. A ty... ty Nebelvíre...“ Draco se pokusil smích zamaskovat kašlem, „ty máš tolik hrdosti a síly, že je nepotřebuješ nasávat z ostatních. Na tvé straně je ze mě lepší člověk, Harry. Vím to. To se nikdy nezmění.“

Přes Harryho mysl přelétla vzpomínka, něco, co Snape řekl o Dracovi... Prošel celou zmijozelskou ložnicí, pokoj od pokoje a oznámil všem, že Pán zla je slabý a své následovníky činí slabými...

Náhle, Harry chtěl slyšet i zbytek toho příběhu. „Co se stalo poté, co jsi vzal mou hůlku?“

„Já... no, pokusil jsem se přemístit na cestu z Prasinek,“ zamumlal Draco, zaťal zuby a přes jeho bledé líce přeběhla vlna horka.

„Pokusil si se?“ zeptal se Harry.

„Podívej, byl jsem naprosto oslabený a neschopný se soustředit,“ bránil Draco sám sebe o překot. „Nevím, jak se to stalo, ale tu noc... já, no... podařilo se mi se přetrhnout. Přišel jsem o ruku. Naštěstí ne o tu, ve které jsem držel tvou hůlku, ale stejně...“ Trochu se otřásl. „Není to zkušenost, kterou bych ti doporučoval. Nicméně, vrátil jsem se do Bradavic pěšky a vydal se řediteli na milost. Samozřejmě, že jsem nejdřív polovinu noci čekal, než se vrátí a bystrozoři samozřejmě s ním.“

„Pokoušeli se zlomit Voldemortova kouzla, aby se jim podařilo dostat mě tam odamtud.“

„Jo, ale mně nic neřekli,“ stěžoval si Draco. „Ne, že bych je z něčeho obviňoval, zvážili, kdo jsem a kolik let jsem okázale dával najevo svou protipotterovskou náladu...“

„Dával si najevo?“ posmíval se Harry.

„Dobře, nenáviděl jsem tě,“ opravil Draco a nenechal se tím vyvést z míry. „To, co chci říct je, že jsem byl zoufalý. Když jsem tě naposledy viděl, byl jsi slepý a krvácel jsi asi ze sto míst a o tom, co ti mohl udělat ten oheň, jsem neměl žádnou představu. Jen jsem chtěl vědět, že jsi naživu, ale Brumbál mi vůbec nic neřekl. Vzal si tvou hůlku a pak pozoroval bystrozory, jak mě hodiny a hodiny vyslýchají zezdola nahoru, zleva zprava. A celou tu dobu jsem tam seděl bez ruky a párkrát mě tam nechal samotného. A ti teda umějí být drsní...“

„Jak drsní?“

Dracův výraz poněkud zhořkl: „Řekl bych, že chápu, proč Severus nemá moc bystrozory v lásce. Někteří z nich nejsou příliš zářivými příklady dobra, zejména, pokud vyslýchají podezřelého smrtijeda.“ Zavrtěl hlavou a podíval se do Harryho tváře. „Nepanikař, stáhli se pokaždé, když se Brumbál vrátil a v porovnání s tím, co ti udělal Pán zla, to nic nebylo. Dokonce se to nedá ani srovnat s kouzelnickým výpraskem, který mi tu a tam udělil můj otec.“

Kouzelnický výprask? Harrymu se to slovo nelíbilo a řekl si, že se na to později Snapea zeptá. „Nezavřeli tě?“

„Neudělal jsem nic, za co bych zasloužil vězení, i když ti bystrozorové vypadali, že si myslí, že návštěva srazu by na to měla stačit.“ Draco se zakřenil. „Brumbál jim připomněl, že jsem vrátil tvou hůlku, což mi přičetli k dobru, i když jsem si jist, že v té době o mně stále pochybovali. Ale tak jako tak, příští den odpoledne jim řekl, že mě musí buď zatknout, nebo odejít, a tak zmizeli.“ Když Draco mluvil o bystrozorech, vypadalo to, jako by snědl citrón.

Harry si nemohl pomoci, ale na jazyk mu přišla další otázka. „Proč jsi teda o pár dní později říkal, že chceš být bystrozor?“

Draco pokrčil rameny. „smrtijedi mě chtějí zabít. Raději půjdu do útoku, než bych dělal nějakou normální práci a nechal je, ať mě překvapí. Nebo tebe, nebo Severuse.“

Harry měl pocit, že to dává smysl. „Takže bystrozorové odešli,“ dodal a vyslovil to trochu jako otázku.

„Jo, Brumbál mi řekl, že mě Bradavice mohou ochránit před mým otcem, jestliže řeknu úplně všechno. Zůstal jsem zavřený v jeho malém pokoji nad kanceláří a jeho vlastní slova byla, že pokud vystrčím ven třeba jen nos, stane se mi neštěstí. Vrátil mi mou ruku, tedy až poté, kdy začalo moje malé osamocené uvěznění. Ale nebylo to tak strašné, jak by mohlo být. Madam Pomfreyová přišla a uzdravila mě a nezbývalo nic jiného, než sedět a čekat, jestli jsi přežil. Brumbál mi stále ještě nic neřekl.“

Mávnutím hůlky si zmijozelský chlapec přivolal sklenici vody a pak ji do sebe obrátil celou najednou. „Po pár dnech, Severus s ředitelem, přišli s nápadem, že pokud chci zůstat v Bradavicích, musí se má historka ověřit Veritasérem. Je to sice nelegální, ale...“ Draco pokrčil rameny, jako by chtěl říct, že Snape si vždycky dělá co chce a nepotřebuje k tomu ničí povolení. „Až když jsem jim odpověděl na všechny otázky, Severus mi řekl, že jsi živý, ale stále ještě slepý. Pak mi dal tvou hůlku a řekl, abych ti ji vrátil. Byl jsem skutečně zděšen.“

Harry se zamračil. „Bál si se mě vidět v tom stavu?“

„To ne, bylo to tou hůlkou, Harry. Byl to jasný důkaz, že jsem byl na tom setkání o Samhainu!“ vysvětloval Draco. „Docela dobře jsem mohl také říct: Řekni, Pottere, věříš mi, když jsem byl takhle blízko k tomu, abych přijal Znamení zla?“ zhluboka vzdychl. „Nemohl jsem tomu uvěřit, že ti to nedošlo. Jak sis myslel, že jsem k tvé hůlce přišel?“

„Myslím, že jsem si představoval, že jsi byl doma na víkend a vytáhl ji tátovi z kapsy,“ zamumlal Harry. „Nebo, že byl za tebou na návštěvě, nevěděl jsem, že ji měl s sebou na Samhainu.“

Draco přikývl, jeho oči byly jako bouřková mračna. „O Samhainu, Harry. Cítil jsem se strašně, když jsem ti nemohl nijak pomoct.“

„Ani Snape nemohl, dokud nezačalo přenášedlo fungovat,“ ujistil ho Harry. „I když musím říct, není to nejlepší charakterová vlastnost, že jsi šel na tu schůzku a očekával, jak si užiješ mé utrpení.“

„Jenže, já si to neužil,“ namítl Draco, jako by to vysvětlovalo všechno. „Já jsem si vůbec nedokázal představit, jak strašné, jak příšerné to může být.“

„Chápu,“ odpověděl Harry.

„Tušil jsem, že to použiješ proti mně,“ vzdychl Draco. „Ne to, že jsem tam byl, ale to, z jak zvrácených důvodů jsem tam byl.“

„Neřekl bych, že to hodlám použít proti tobě,“ kousal si Harry ret. „Nejsem z toho nadšený a těžko můžeš očekávat, že budu. Ale pokouším se chovat dospěle a dívat se spíš na ty věci, které se staly od té doby.“ Harry zavřel oči a zkoušel si to všechno představit. Bylo to těžší, než-li by býval čekal. I když mu pravdivé sny pomohly, vzpomínka na Samhain byla stále silná a byly to jen dva měsíce, co si Draco přál vidět jeho utrpení. Jak se jim tohle podaří překonat?

Ale Draco sám sebe vystavil nebezpečí, když kradl tvou hůlku, připomínalo mu jeho vědomí. A od té doby tě chrání a pomáhá ti, jak nejlépe umí. Vzájemná magie byl jeho nápad a Dudley mohl bezpečně do Bradavic, aby tě chránil. Doučoval tě a trávil hodiny, když si zkoušel svou magii a ve volném čase psal nekonečné dopisy zmijozelským studentům, jen, aby ti pomohl. Zachránil ti život, když se tě Darswaithe pokusil unést zpět k Luciusovi.

Jestli to všechno není dost, potlačil svou žárlivost a pocit odmítnutí, když došlo na adopci. Mohl říct sociální kouzelnici cokoli, aby ji odradil, ale místo toho dělal to, co bylo dobré pro tebe, i když jeho to možná zraňovalo...

„Harry?“ pobídl ho Draco.

Harry trochu naklonil hlavu, otevřel oči a díval se na něj. Bylo to tak zvláštní. Po mnoho let byli nepřátelé, a nyní... nebyli ve skutečnosti přátelé, ale byli spolužáci z koleje, jak říkal Snape, a ať se stalo v minulosti cokoliv, Draco dokázal, že je důvěryhodný.

„Chápu to, co se stalo o Samhainu,“ odpověděl Harry konečně. „V patnácti je každý idiot.“

„Je mi šestnáct, stejně jako tobě,“ bručel Draco.

„To se jen tak říká a znamená to... že tvé chování bylo příšerné a je nutné ho změnit, ale předtím, než to dokážeš, musíš dospět.“

Draco přikývl, ale jeho stříbrné oči vypadaly nejistě. Když se na něj Harry zpříma podíval, zmijozelský chlapec sklopil zrak. „Co je?“ naléhal Harry. „Jdi ty. Přece si nebudeš nechávat něco pro sebe, teď, když jsme konečně vyčistili vzduch! Draco?“

„Ale nic,“ zamumlal zmijozelský chlapec a jeho tváře hořely studem. „A ještě ke všemu je to hrozně hloupé.“

„To mě nezajímá,“ zlobil se trochu Harry. „Po tom všem, co jsme spolu probrali, co ještě může být horšího?“

„Není to špatné, je to jen takové... trochu osobní.“

„Co?“ naléhal na něj Harry, ale Draco stiskl rty a zavrtěl hlavou. Harry, který byl rozhodnutý to z Draca vytáhnout, nadhodil tu nejšílenější otázku, která ho v tu chvíli napadla. „Tajně miluješ Hermionu?“

Na krátký okamžik Draco vypadal, jako by spolkl vlastní jazyk. „Na to zapomeň,“ protáhl a v jeho obličeji se usadil známý arogantní výraz. „Věř mi, že mám aspoň zbytky vkusu.“

Harry se zamračil. Když už zmínili Hermionu, tak Dracova posedlost čistou krví, byla další věc, kterou bylo potřeba vyjasnit. „Na nečistokrevných není nic špatného, Draco. Nemůžeš říkat, že jsi na mé straně, když pořád souhlasíš s tou blbostí, kterou hlásá Voldemort. Má matka byla z mudlovské rodiny.“

„Ano, jistě, já vím a někteří z tvých přátel také. Samozřejmě.“ Draco se odmlčel a zjevně přemýšlel. „Podívej, já si to všechno neumím představit, ale musel bych být úplně pitomý, kdyby se mi nerozbřesklo, že když podporuji tebe, nemohu věřit, že čistá krev je nejdůležitější. Ty jsi strážce světla a přitom jsi nečistokrevný.“

„Už sám ten fakt, že sis toho všiml, mě znepokojuje,“ odpověděl Harry.

Draco pokrčil rameny. „Nemohu si pomoci, abych kouzelníky netřídil. Je to něco, co jsem se naučil jako dítě. Je to stejné, jak když ty jsi se naučil kousat si rty, když jsi nervózní.“

Harryho řekl trpce: „Ale to je sotva to samé.“

„Ne,“ souhlasil Draco. „Ale odpověz mi. Řekl jsem proti studentům z mudlovských rodin jediné slovo od té doby, co jsem ti vrátil hůlku?“

„Samozřejmě, že ano! Nazval jsi Hermionu krávou!“

„Ale to nesouviselo s tím, z jaké je rodiny! To bylo proto, že se tak chovala. Celou dobu tam mektala, jak-ví-všechno-nejlépe!“

„To jsou kozy, co mečí.“

„Tak promiň, že nejsem farmář!“ zaječel Draco.

Tahle pitomost uvolnila napětí. Harry cítil, že se usmívá a celé to ještě zhoršil nervózní smích, který bublal Dracovi v krku. „Tak co jsi mi to ještě chtěl říct?“ zatlačil Harry o chvíli později na pilu. „Draco, ať je to cokoliv, slibuji, že to bude v pořádku. Opravdu.“

„Je to hloupost, jak už jsem řekl,“ mrmlal Draco, „ale uhnízdilo se to v mojí hlavě a je to jeden z dalších důvodů, proč jsem nechtěl, abys přemýšlel o Samhainu. Samozřejmě, že jsem nemohl tušit, že tě Severus donutí vidět pravdu tím svým zatraceným lektvarem, když...“

„Draco, prostě mi to řekni!“

Chlapec nevysvětlitelně zrudl. „Teda... dobře, je to jenom, že... když jsem byl na Samhainu, já...“ jeho hlas přešel do šepotu, „no, viděl jsem tě nahého.“

„Neříkej?“

„No, já, myslel jsem, že se budeš cítit zahanbený. Tak chci, aby věděl, že jsem se pokoušel nekoukat, vážně jsem nechtěl vidět, no... to...“

„Nic se neděje,“ zamumlal Harry a přitiskl si ruku na ústa v zoufalé snaze se nerozesmát. Nakonec se kousl do prstu, dříve, než nad sebou ztratí kontrolu. Doopravdy to bolelo. Od jeho ukázky ne-úplně-divoké-magie, byly prsty stále bolavé. „Draco, vážně. V momentě, kdy ze mne smrtijedi strhali šaty, trčely ze mně jehly pod roztodivnými úhly. Měl jsem daleko horší problémy, než řešit, co kdo vidí!“

Budiž řečeno Dracovi ke cti, že byl zřejmě úplně vážný. „V pořádku,“ souhlasil. „Tak trochu jsem si to myslel, ale někteří lidé berou takovéhle věci strašně vážně a vzhledem k tomu, že tě vychovali mudlové, neměl jsem tušení jak budeš reagovat. Jsme...“ nadechl se, aby si dodal odvahy. „Sneseš mě ještě, i když víš všechno o Samhainu?“

„A co jsem asi tak říkal?“ nemohl si Harry pomoci. „Samozřejmě, že ano. Byl bych ti věřil o něco víc, kdybych byl býval tohle všechno věděl. Viděl jsem, že se měníš. Ale nic z toho, co jsi mi řekl, nevysvětlovalo, proč jsi se změnil.“

Draco se zakřenil: „Severus říkal, že v tom je ten problém. Ve skutečnosti říkal, cituji: Poznal jsem Harryho Pottera v těchto posledních dnech pořádně a řeknu ti, že není tak omezený, aby ti zazlíval tvé minulé chyby v úsudku, které už jsi napravil.“ Harry si nemohl pomoci, ale musel se smát. Bylo příjemné vědět, že v něj má Snape takovou důvěru. Byl opravdu rád, že ho protentokrát nezklamal.

Draco odpověděl na Harryho úsměv úsměvem. „Nicméně pořád na mě naléhal, ať řeknu pravdu, ale já jsem nemohl. Byl jsem si jistý, že to všechno zničí. Předpokládám, že tě zná lépe, než-li já.“

„Dlužíš mu velkou omluvu,“ řekl Harry vážně zmijozelskému chlapci. „Osobně si myslím, že potom, jak jsi se choval včera večer, bys měl pro nás tři uvařit, um... to... d'agneau à la provisoir.“

„à la provençale,“ opravil ho Draco suše. „To, co jsi řekl, znělo jako dočasně uvařené jehně. Nechtěl bych vidět, jak bys to dělal.“

„Někteří z nás se neučili od kolébky francouzsky.“

„Samozřejmě a někteří z nás se nikdy neučili vařit. Neříkal jsem ti, že kouzelníci mají lepší věci na práci?“

„No, tady ne,“ hádal se Harry. „Copak necháme Snapea udělat všechnu práci? Říkám ti, že ty a já uvaříme štědrovečerní večeři. To bude pěkné, ne?“

Draco mu věnoval pohled, ve kterém bylo jasně napsáno, že pěkné není to slovo, které by použil. „Myslím, že si člověk Vánoce mnohem víc užije, když se jídlo dá jíst,“ odsekl.

„Ale jdi, ty malověrný,“ broukl Harry a když Draco vypadal zmateně, dodal. „To říkají mudlové. Já... nejsem si jistý, jestli už jsem o tom mluvil, ale myslím, že jsem se k tomu nedostal. Chci, aby ses omluvil Hermioně za to, že jsi jí řekl, že je kráva.“

„Jasně, řeknu jí, že jsem měl na mysli kozu.“

Harry ho zpražil pohledem: „Ne.“

„Omluvím se jí v tu samou minutu kdy uzná, že se mýlila,“ smlouval Draco. A samozřejmě, že v tom hledal nějakou mezeru. „A protože my přece víme, že Grangerová se nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nemýlí?“ věnoval Harrymu samolibý, spokojený úsměv.

„Ona se mýlí,“ přikývl Harry. „Ukazuje se, že Snape je opravdu dobrý jako otec.“

„Tak proč mu pořád říkáš pane?“

„Já nevím,“ přiznal Harry. „Minimálně proto... tedy, ztratil jsem otce dřív, než jsem začal mluvit, takže jsem si nezvykl nějak mu říkat. A protože strýc Vernon mi ani vzdáleně nepřipomínal otce, nemám s tím žádné, to... zkušenosti. Jen se mi zdá, že oslovovat ho tak je... nemístné.“

Draco se zamračil, když Harry domluvil: „Harry, nedávej před Severusem najevo, že není tvůj skutečný otec.“

„Myslel jsem to tak, že skutečný znamená pokrevný, ne že jím opravdu není a ty to víš!“

„Já hlavně vím, že Severus je příliš Zmijozel, než aby dal najevo, jak ho to zraňuje.“

Harry si povzdechl, zkřížil nohy a objal si je. Asi to byla pravda, ale jeho to nenapadlo. Teď se obával, kolikrát zranil Snapea, když to řekl. „Napravím to,“ řekl Dracovi, a kose se na něj podíval. „Rozumím ti, že máš o něj starost. Já... já taky, vždyť víš.“

„Harry, je to Severus, kdo by to měl vědět.“

„Jo,“ řekl Harry, toto jednoduché slovo mu stisklo hrdlo. „No, já vím, že on to ví, aniž bych mu to říkal.“

„Ale, ty si myslíš, že Zmijozelové jsou tak vnímaví?“ poškleboval se mu Draco.

„No, nemusíš to dělat horší.“

„Zásah.“ Draco se postavil, pak podal ruku Harrymu. O chvíli později vrátil dece původní formu. Poté zrušil ohřívací kouzlo kolem nich, oblékl si plášť a přitáhl si ho těsně k tělu. „Mimochodem, musím ti říct ještě něco. Ta jizva není šeredná a zohavující.“

Harry si podvědomě upravil vlasy tak, aby zakrývaly jizvu. „Já vím, jak vypadá.“

„Harry, já to nikdy neřekl proto, že bych si to myslel... víš, já jsem trochu žárlil.“

Harry se zamračil. „Myslel jsem, že nechceš být poznamenán Voldemortem.“

„Ne, to nechci. Žárlil jsem na to, co působila. Jaké se ti dostávalo pozornosti a zvláštních výhod, zdálo se mi, že máš perfektní život. Řekl jsem, že je ta jizva ohavná, protože jsem chtěl, aby taková byla.“

„Perfektní život,“ odsekl Harry. „Jo, dům Dursleyových, kde jsem vyrůstal, byl rozkošné místo. Také bylo skvělé, když si celá škola myslela, že jsem vrah a když se mozkomorové rojili na bradavických pozemcích, protože vrah - tak řečený - tam slídil a snažil se mě zabít. A jak to bylo úžasné, když si celé Bradavice myslely, že jsem lhář, a když pak ten tlak pokračoval...“ Harry náhle přerušil stížnosti na své problémy. „Dům Dursleyových,“ opakoval. „To bylo od tebe strašné, žes tvému otci dal tu adresu, dokonce i když už ji znal.“

Draco se ani nepokusil bránit. „To bylo,“ souhlasil. „Byla to celá řada strašných věcí, které jsem ti udělal. Ale Harry, tohle byla ta poslední. To ti slibuji.“

Harry přikývl, rozhodnutý o tom dál nemluvit: „Teď si pojďme popovídat se Snapem.“

Draco mu odpověděl s vychytralým úsměvem: „Teď už si uvědomuješ, že Severus chtěl, abych našel masku a plášť, chtěl, abych otevřel tu krabici?“

Harry ztuhl v polovině kroku. „Profesor mi nemohl vědomě způsobit šok tím, že bych uvolnil divokou magii. Možná, že měl nějaký postranní úmysl ve svých záměrech, ale nikdy by neudělal nic, co by mi uškodilo.“

„Bezpochyby,“ souhlasil Draco. „Harry, to bylo varování. Pro mě, ne pro tebe. Severus mi řekl, pár dní před tím, při tom našem nočním rozhovoru, že nebylo dobře, když jsem odmítl mluvit s tebou o Samhainu. Myslím, že smrtijedský oděv byl způsob, jak mi pohrozit, takto jsem si to měl vyložit.“

„To je... no, velmi zmijozelské,“ musel Harry připustit. Téměř na úrovni Dracovy změny pokoje na stříbrno-zelenou, tak aby ho Harry musel požádat o jiné barvy. Byla to stejná manipulace. Ale stejně... „Jak mohl Snape vědět, že to otevřeš ty? To bylo úplně mimo. Mohl jsem to otevřít já.“

„Ale prosím tě. Vsadím se, že tys nikdy v životě neotevřel vánoční dárek předčasně.“

„No, vlastně ne,“ uznal Harry. „Ale možná jen proto, že jsem jich v životě moc nedostal.“

„Hmm. V každém případě Severus ví, jaké mám zlozvyky. Můj otec používal očarované krabice, aby mi dal za vyučenou. Severus předpokládal, že neodolám a nakouknu do každé záhadné krabice, zejména před Vánocemi.“

„Tak proto tolik šílel,“ uvědomil si Harry. „Myslel jsem, že to bylo proto, že byl tak neopatrný.“

„On je ten nejméně neopatrný člověk jakého si dovedu představit. Stejně si myslím, že bys to měl vědět. Musím uznat, že jsem se včera večer choval jako hajzl, ale byl jsem opravdu vyprovokován.“

„A co kdyby to tak bylo nedopadlo?“ namítal Harry. „Nebyl bych viděl ten oblek a nesnil o Samhainu a nepochopil to všechno, ty důvody, které tě přiměly změnit stranu.“

„Takže jeho chování pokládáš za ospravedlnitelné?“

Harry se zamyslel: „Ano, řekl bych, že ano. Dokonce i když to neproběhlo tak, jak měl v plánu, musel udělat něco, aby tě přiměl mi to říct.“

Draco si odfrkl. „Ty jsi opravdu napůl Zmijozel. Tak jo, předpokládám, že je to v pořádku. Takže se ti bude líbit to, co dostaneš jako dárek k Vánocům.“

„Co to je?“

„Ale, ty předpokládáš, že to vyzradím? Myslel jsem, že bys neotevřel dárek předčasně.“

Bylo to opravdu zvláštní, že Harry žertoval: „Ale to bylo před tím, než jsem věděl, že jsem napůl Zmijozel, víš? No tak, napověz mi.“

Draco prodloužil krok, pobízel Harryho ke spěchu. „Tak jo, nápověda,“ pokračoval. „Je to něco, co jsem se ti pokoušel dát už dřív.“

Teď byl Harry ten, co si odfrkl. „Nikdy ses nepokoušel dát mi nějaký dárek, když nepočítám hůlku.“

„Špatně, nesnažím se tě splést, když ti podstrkuju tuhle myšlenku. Byl jsi tenkrát v příliš velkém stresu. Bylo to v nemocničním křídle. Přišel jsem tě navštívit a tys po mně hodil jídlo. Dobrá rána od slepého chlapce, i když jsi trefil jen zeď za mnou. Takže jsem ti tam nechal malý dárek, nechal jsem si ho poslat soví poštou. Ale ty jsi ho neotevřel. Když mi ho Brumbál vracel, řekl, že si myslíš, že by to mohlo být očarované.“

„Ach tak, to je mi líto,“ mumlal Harry. „Neměl jsem tehdy nejmenší důvod ti věřit.“

„Ale Harry,“ řekl Draco, zakřenil se při tom, „bylo to očarované.“

A pak, aniž by se staral o to, na co se Harry ptal, další nápovědu už mu Draco neposkytl.