Preklady fanfiction Harryho Pottera

Příštího rána proběhla snídaně v takovém napětí, že si toho všiml i Dudley. Harry byl unavený, protože po dlouhém rozhovoru se Snapem spal jenom několik málo hodin. Ještě horší bylo, že vůbec nevěděl, jak se k němu má chovat. Rozhodl se, že nejlepší bude chovat se normálně, ale nebyl schopen přestat s hodnocením každé věty nebo intonace, když chtěl promluvit. Bylo to nervy drásající a proto většina toho co řekl, byla variace na téma ano, pane, ne, pane. Harry netušil, jestli Snape ví, jak zmateně se dnes cítí. Ale byl tak milosrdný, že ho za tento styl hovoru nenapomenul, tak jako včera večer.

Dnes to byl Draco, kdo jen tak postrkoval svoje jídlo po talíři. Rozpatlával všude vaječný žloutek, ale nesnědl ani sousto. Na Dracovi bylo dnes vidět, že se musí kousnout do rtu, aby jeho komentáře zůstaly uvnitř, ale stejně pokaždé práskl vidličkou, když Harry použil slovo pane.

Snape to nijak nekomentoval. Zřejmě měl pocit, že Dracův vztek a žárlivost chvíli přežije. Harry pochopil, že Snape má pravděpodobně v plánu si s Dracem promluvit později, až s ním bude sám. Asi až spolu budou vařit lektvary. Tak spolu často trávili čas a Harry se k nim obvykle nepřipojoval, lektvary ho nijak zvlášť nezajímaly.

Harry se usmál sám pro sebe a přemýšlel o tom, že je od Snapea milé zvát ho k vaření lektvarů jenom proto, aby byl s ním. Věděl přece, že to není Harryho oblíbená činnost. Chtěl Harryho učit jenom proto, aby s ním zůstal.

Draco se na něj podíval, viděl ten úsměv a vydal podivné zavrčení.

Snape, který měl zřejmě už dost napjaté atmosféry, vyskočil na nohy a oblékl si hábit, který měl pověšený na dveřích.

„Omlouvám se, že ti kazím sobotu, ale ředitel má pro nás ve své kanceláři přichystané nějaké papíry,“ řekl Harrymu. Prohlédl si stůl. „Dojedl jsi?“ Harry uhnul očima stranou. Papíry znamenaly legalizaci, a legalizace znamenala oficialitu. Náhle tomu nebyl schopen čelit.

„Myslím, že bych si mohl vzít ještě jeden brusinkový koláček.“

„Už jsi snědl o čtvrtinu víc, než normálně!“ explodoval Draco.

Dudley si odsunul židli pryč od něj a s ustaraným výrazem se díval střídavě na Harryho a na Draca a uždiboval kousky melounu. Snape vrhl na Draca krátký přísný pohled, ale když se otočil zpátky na Harryho, jeho výraz změkl.

„Protahuješ to, Harry? Kde je tvá nebelvírská odvaha.“

„Často stála lidi život,“ dodal Harry hořce, zatímco rozpatlával vidličkou koláček.

Snape chytil Harryho za zápěstí, aby mu v tom zabránil. „To je ale pitomá odpověď. Nechceš mi říct, co se děje?“

„Já...“ povzdechl si Harry a potom začal šeptat. „Jenom se ptám sám sebe, co by tomu všemu říkal můj táta.“

„Tvůj táta je mrtvý!“ vybuchl Draco. „Jestli sis nevšiml! A Severus se chce o tebe starat, dokonce i kdyby ho to mělo stát život. Možná by ses k němu měl přestat chovat jako zasraný malý kretén!“

„Stačilo!“ řekl Snape dříve, než dokázal Harry odpovědět, a stejně by nevěděl, co má říci.

„Vezmi si kabát, Harry, a přemístíme se letaxem.“ Harry si vzal kabát, ale řekl: „Já nemůžu používat letax, profesore.“

„Nevytáčej se.“ Odsekl Draco.

„Sta-či-lo.“ Řekl Snape, s důrazem na každé slabice.

„Můžu uhořet,“ trval na svém Harry.

„Nesmysl,“ řekl Snape a přidržel si plášť. „Neměl jsem v plánu poslat tě samotného. Když půjdeme společně, moje vlastní magie ti pomůže projít bez nehody.“

„Ale stejně se mi ta myšlenka nelíbí.“ Tvrdohlavě odporoval Harry. „Je to takový problém dojít tam pěšky?“

„Pane Pottere,“ řekl Snape a jeho hlas získal naprosto profesionální tón. „Mohu vás zcela ujistit, že není žádný důvod k vašim pochybnostem. Moje vlastní magie vás zaštítí před všemi špatnými účinky. Věřte mi, že vím o čem mluvím.“

„A Hermionu byste okřikl, kdyby takhle mluvila.“ Zamumlal Harry před tím, než mu došlo, že útok asi nebude nejlepší řešení. Pořád nebyl schopen pochopit, proč se právě Snape rozhodl o něj starat. Rozuměl tomu, dokud si myslel, že je to právě jen kvůli ochrannému kouzlu. Ale nyní... Snape mu řekl, že je obdivuhodný, ale on se tak necítí. Co když ho opustí? Harry se nemohl přestat třást při té příšerné myšlence, že ho Snape opustí, tak jako všichni před tím.

Náhle si přál, aby býval byl nemluvil o svém otci, přestože se Snape ptal. A opravdu si přál, aby býval byl hned souhlasil s letaxem, i když by přitom riskoval to, že mu plameny ublíží. „Já jsem jen myslel, že procházka by byla příjemná změna, pane.“ Zamumlal a nervózně přešlapoval. „Nepochyboval jsem o tom, že mě dokážete ochránit při přemisťování.“ Lhal a doufal, že se mu tím podaří muže uklidnit. „Ale neměl jsem týdny možnost protáhnout si nohy.“

Draco se zašklebil a sevřel ruce v pěst, ale rychle je schoval pod stolem.

„A mimo to,“ Harry tiše dodal, „připomíná mi to Samhain.“ Snape rozhodil ruce v přátelském gestu. „To jsem netušil. Předpokládám, že to je jedna z těch věcí, na které se můžeme dohodnout. Tak půjdeme?“

Harry přikývl. „Dudley, budeš v pořádku?“

„Ne, zabiju ho a jeho tělo nacpu do komína!“ zlostně vyhrkl Draco. „Samozřejmě, že bude v pořádku, copak mi tak málo věříš? Kdybych chtěl tvému bratranci udělat něco příšerného, měl jsem už mnoho příležitostí.“

„Takhle jsem to nemyslel,“ začal Harry, ale Dudley ho přerušil: „To je v pohodě, Harry. Běž a podepiš ty papíry se svým novým tátou.“ Harry se zakřenil a díval se na svoje boty. Snape možná mohl být jeho opatrovník, přestože mu to slovo nahánělo hrůzu, jak příliš připomínalo Dursleyovy, ale nikdy Snape nemohl být jeho táta.

Draco vystřelil od stolu beze slova omluvy, což se nepodobalo jeho obvykle zdvořilému chování. Snape nijak nereagoval ani na Dudleyho faux-pas, ani na Dracovu nezdvořilost. Prostě jen otevřel Harrymu dveře a opustili sklepení.

***

„Je opravdu příjemné slyšet svůj hlas jinde, než jen ve vašem bytě.“ Poznamenal Harry, když procházeli po očarovaném schodišti nahoru k řediteli.

„Bezpochyby.“

„Nemyslíte, že by Draco měl lepší náladu, kdyby...“

„Doporučuji ti, nech Draca a jeho problémy mě.“ Rychle ho přerušil Snape. Když Harry už začal jednou o těch věcech přemýšlet, bylo těžké s tím přestat. Přesto, že měl Dracovi stále ještě za zlé všechny věci, které mu za ta léta udělal, nemohl si pomoci a dnes se cítil kvůli němu trochu špatně. Koneckonců, Harry nikdy nepodléhal moc iluzím o tom, jací Dursleyovi doopravdy jsou. Věděl, že ho nikdy nemilovali. Muselo ale být příšerné, když se tví milující rodiče z minuty na minutu změní v monstra, která se tě pokoušejí zabít. Tomu se říká změna paradigmatu.

„Ehm, myslím, že Draco s celou tou myšlenkou nesouhlasí,“ řekl tiše Harry. Snape se na něj podíval pohledem ve kterém bylo jasně napsáno: Ty myslíš? A tak Harry sklapl. Nechá zmijozelské, ať si to vyřídí mezi sebou. Má svých starostí dost. Ředitel otevíral dveře právě v momentě, kdy se Snape chystal zaklepat. Při jiné příležitosti by se Harry rozesmál, když by viděl, jak se Snapeova pěst téměř dotkla Brumbálova nosu. Ale teď se cítil tak mizerně, že ztratil i smysl pro humor.

„Pojďte dál, chlapci.“ Přivítal je ředitel. „To je ale den, co? To je dobrodružství.“ Pokynul jim, aby si sedli a usmíval se od ucha k uchu.

„Citrónovou zmrzlinu? Nebo jinou sladkost? A jednu speciální věc pro tebe, Severusi.“ Luskl prsty a vzduchem připlul proužek černé lékořice, který se zastavil před učitelem lektvarů. Snape mírně zaúpěl. Ale k Harryho překvapení si tu dobrotu vzal. Nezačal hned jíst, ale schoval si ji do kapsy, pravděpodobně na později.

„Harry, přál by sis něco? Můžeš dostat cokoli.“ Chlapec zavrtěl hlavou. „A co třeba čaj? Nebo pomerančový džus? Slyšel jsem, že domácí skřítkové ho objednávají speciálně pro tebe.“

„Ne, děkuji. Nic. Pane.“

„Tak dobře.“ Spráskl Brumbál ruce. „A teď, jak víte, nebo byste měli vědět, Úřad pro záležitosti kouzelnických rodin má hlavní slovo při zařizování adopcí. Je to organizace velmi blízká ministerstvu kouzel, ale ne pod jeho přímou kontrolou. Což je podle mě dobře. Nechceme, aby bylo Harryho opatrovnictví politicky zneužito.“

To znělo dobře, Harry přikývl. Všiml si, že Snape jen naslouchá.

„Kontaktoval jsem Úřad pro záležitosti kouzelnických rodin dnes brzy ráno,“ pokračoval Brumbál, „abych zjistil, co všechno je třeba zařídit. Když jsem jim vysvětlil závažnost situace, vyšli mi maximálně vstříc a urychlí jejich obvyklý postup. Není třeba, aby byrokracie stála v cestě...“ ředitel přerušil tok svých myšlenek a položil nějaké papíry na stůl a Harry si domyslel zbytek věty. Není třeba, aby byrokracie stála Harrymu Potterovi v cestě, on je chlapec, který přežil, on bude zachránce nás všech. Proroctvím je určen ke zničení Voldemorta. Však víte...

Nikdo z Úřadu pro záležitosti kouzelnických rodin se na něj nepřišel podívat, co je vlastně zač. Harry zastrčil nohy pod židli a přál si někam zmizet.

„Mám tu nějaké vstupní formuláře, které vy dva musíte vyplnit,“ pokračoval Brumbál. „Doporučuji vám, vyplnit je pečlivě v soukromí mé kanceláře, když Severusův byt je momentálně poněkud přeplněn.“ Usmál se. „Z hlediska Harryho bezpečnosti je Úřad ochoten promluvit si s vámi dvěma tady v Bradavicích, místo toho, abyste museli do Londýna, jak je běžné.“

„Promluvit?“ Harrymu se zvuk tohoto slova vůbec nelíbil. Na co se ho budou ptát? Muselo mu být vidět na očích, jak je znepokojený, protože ředitel začal vysvětlovat: „Chtějí se jenom rozhodnout, jestli vy dva jste kompatibilní a ujistit se, že Severus má odpovídající fyzické, emocionální a magické schopnosti, kterými uspokojí tvoje potřeby.“

Harry si nervózně zamnul ruce a pomyslel si: a jéjé...

„Harry?“ otázal se ředitel.

„Budou mluvit ještě s někým jiným? Protože... ehm, jestli se začnou vyptávat mých přátel, nebo... nebo v podstatě kohokoliv, nemyslím si, že by někoho napadlo použít slovo kompatibilní. Víte dobře, že profesor Snape a já nemáme zrovna pověst těch, co by spolu vycházeli.“

Brumbál s porozuměním přikývl a odpověděl mu: „Nedělej si starosti, chlapče. Pár členů Řádu je zaměstnáno v Úřadu, mnoho z nich už od dob, kdy jsme měli první velké problémy s Voldemortem. Vědí o tom, jaké služby Severus poskytl v záležitostech světla a také vědí o tom, že hrál na obě strany. Nepředpokládám, že bychom měli mít nějaké problémy, kromě...“

„Kromě čeho, řediteli?“ zeptal se Snape.

„Víš, Harry, mám zásadní pocit, že nemůžeme pokračovat, dokud nepochopím, proč jsi souhlasil.“ Harry cítil, jak jeho zmijozelská strana získává v jeho vědomí navrch. Ředitelova otázka nebyla vyprovokovaná opravdovým zájmem o Harryho blaho, ale byla jen součástí strategie. Brumbál pátral po informacích, aby pochopil, jak nejlépe ukovat z Harryho válečníka, kterého všichni potřebují. Snažil se pochopit, jestli adopce bude prospěšná tomuto cíli, nebo ne. Brumbál se neptal, jestli to pomůže Harrymu samotnému. Když to pochopil, Harry se necítil nijak zavázán odpovědět.

„Harry,“ naléhal Brumbál.

„Moje záměry jsou osobní,“ odpověděl Harry a podíval se mu do očí. A najednou chtěl jenom spát a vzbudit se teprve tehdy, až všechno to papírování a rozhovor bude u konce. A nebo ještě lépe, chtěl spát do té doby, než Voldemort bude pohřben šest stop hluboko, dokud někdo jiný, někdo, kdo se na to cítí, nezachrání kouzelnický svět.

„Bál jsem se toho,“ řekl Brumbál, „aby tě Severus nepřesvědčil, že je to pro tebe nejlepší a vidím v tvých očích...“

„Moje mysl je uzavřena.“ Přerušil ho Harry nenaloženě.

„Ale, Harry, já bych se nikdy nepokoušel vstoupit do tvé mysli bez tvého souhlasu...“ Harry tomu věřil asi tak stejně, jako tomu, že Ron bude výskat radostí, až uslyší Harryho velkou novinu.

„Varoval jsem Severuse, aby si tvůj souhlas nevynutil zastrašováním,“ řekl ředitel.

„Profesor Snape nic takového nedělal.“ Harry přemýšlel o tom, co má říct, přemýšlel, jak to všechno vysvětlit. Pokud to takhle půjde dál, udělá ze sebe před úředníky idiota. Na tváři se mu objevil hořký úsměv.

„Myslím, že my všichni víme, že nejsem příliš dobrý v poslouchání jeho příkazů, že? Kdybych byl, stále bych měl kmotra a nepotřeboval bych nikoho jiného.“ Brumbál položil ruce na stůl a naklonil se, aby lépe viděl na Harryho. Jeho brýle mu téměř padaly z nosu.

„Ale proč jsi souhlasil?“ jemně naléhal a čekal.

A čekal...

A čekal...

Harry čekal, že se Snape nějak vloží do hovoru. Bude na něj tlačit, jako ředitel, bude naléhat. Prostě něco udělá. Ale Snape, zřejmě spokojený, pozoroval Harryho, který měl pocit, že padá jak Zlatonka jen s jedním křídlem.

„Je to mezi profesorem a mnou, nikým jiným.“ Řekl nakonec Harry. Co vlastně ředitel chtěl? Vytáhnout ven Harryho emoce, aby je mohl krájet, sekat a třídit?

Brumbál sevřel rty. „Harry...“

Harry mu odporoval. „Ne, je to můj život. Pokud já chci, aby on do něj vstoupil, nic vám do toho není. Proč se pořád zajímáte, jaké k tomu mám důvody?“

Brumbál se zamračil, až se jeho husté obočí spojilo. „Vždyť víš, že mám na srdci jen tvoje dobro.“

Ne, to Harry nevěděl, a co bylo horší, přímo o tom pochyboval. Brumbálův největší zájem byl vždycky stejný.

Voldemort, Voldemort, Voldemort.

„Severusi,“ naléhal ředitel.

„Co si přeješ, abych udělal?“ ptal se učitel Lektvarů a seděl bez hnutí jako socha. „Máš pocit, že není dost starý, aby si vybral toho, komu chce důvěřovat?“

Harry se zhluboka nadechl a cítil, jak část napětí z něj opadla. Uviděl Snapeovo předchozí ticho v jiném světle. Učitel Lektvarů ho nenechal padat. Nechal ho vyslovit jeho názor. A nyní respektoval Harryho rozhodnutí.

„Nemohu s čistým svědomím s touto věcí souhlasit, když nebudu vědět, jak se Harry cítí,“ vysvětloval ředitel. Ukousl kousek ze své citrónové zmrzliny.

„Ale mohl jste s čistým svědomím poslat mě a Hermionu do Zakázaného lesa, přestože jste věděl, že se tam potlouká vlkodlak,“ řekl Harry posměšně. Ten chlap má ale žaludek, pomyslel si.

„Ten plán...“

„To není plán, řediteli,“ přerušil ho Snape. „Měl jsem pocit, že toto jsme si už vyjasnili.“

„A myslíš, že on to ví?“ ptal se Brumbál a díval se přitom na Harryho.

„To, co já vím je,“ prohlásil Harry a posadil se zpříma, „že profesor nedělá nic špatného, jak jsem vám už několikrát řekl. A to je to, proč s tím návrhem souhlasím. Jestli mi věříte, nebo ne, to už je na vás.“

„Harry...“

„To už vážně stačí, Albusi,“ řekl Snape, vstal a vzal si do ruky štos papírů, které tam předtím Brumbál položil. „Harry nemůže důvěřovat, když necítí důvěru. Je to jasné?“

Brumbál se na něj podíval a vstal také. „Naprosto jasné. Nechám vás tu, abyste vyplnili vaše formuláře.“ Pohlédl dolů na Harryho, který stále seděl. „Moje dveře jsou ti stále otevřené. Já doufám, že to víš.“

Harry beze slova přikývl, ale když o tom přemýšlel, raději by zaklepal na dveře Snapeovy kanceláře, než by stál před chrličem dole pod schody a vyvolával názvy různých sladkostí, dokud se mu nepodaří trefit heslo. U Snapea byl vždycky vítán. Brumbál říkal, že je vítán i když bylo jasné, že není.

Harry věděl, komu z nich více důvěřuje.

***

Jméno, den narození, vlastní rodiče, místo narození, všechna bydliště od narození do současnosti, životní úroveň rodiny, kmotři. Důvod žádosti.

Harry psal chvíli bez přerušení, ale pak se zarazil. Důvod žádosti. Měl pocit, že není dobrý nápad napsat, funkce ochranného kouzla v místě bydliště adoptivního otce.

Otec? To bylo skoro stejně hrůzostrašné jako táta. Harry to chvíli převaloval v hlavě.

Pak si odkašlal a tiše řekl. „Pane, já myslím, že potřebuju s tímhle pomoct.“

Snape na něj vzhlédl, jeho oči vypadaly nepřítomně a bylo patrné, že jeho mysl se ještě zaobírá otázkou, na kterou odpovídá. Harry byl překvapen, kolik obsahoval Snapeův formulář otázek. Vypadal o hodně delší než jeho vlastní, stránka za stránkou krémového pergamenu.

Harry se vrátil zpátky k otázce a trochu zoufale se ptal. „Jak předpokládáte, že odpovím? Čestná nebelvírská odpověď uvrhne tuto žádost do zapomnění a velká zmijozelská lež neodolá použití veritaséra.“

Snape odložil pero a překvapivě začal jíst lékořici. Harry si pomyslel, že nikdy neviděl nic podivnějšího, než učitele lektvarů, jak uždibuje sladkosti. „Tak za prvé. Potřeba bezpečí, dokonce i když jde jen o fyzické bezpečí, by těžko zničila tvou žádost. Přesto si myslím, že použít nějaký výjimečný motiv není ideální. A teď k té zmijozelské lži, o které předpokládám, že by měla být chytrá. Nemusíš mít strach z Veritaséra, Úřad ho nikdy nepoužívá. Sérum je přísně kontrolované ministerstvem.“

„Ale to vás stejně nezastavilo.“

„Některé věci je lépe neříkat.“ Přerušil ho Snape ostře a Harry ho rychle pochopil. „Nemluv o tom ani tady, kde se cítíš bezpečně. Zdi mají uši, doslova.“

Harry se rozhlédl po okolních portrétech a otřásl se. „Ano pane,“ zašeptal.

Snape si ho chvíli prohlížel, a pak řekl: „Až to bude oficiální, budeš patřit i do mojí koleje. Takže napiš odpověď, která bude obojí, čestná i chytrá.“ V očích se mu rozsvítil malý plamínek. „A nebo, jestli chceš, tak lži, jak když tiskne. Mě to skutečně trápit nebude.“

Harry přikývl a začal žvýkat konec svého pera. Snape si toho všiml a zeptal se ho: „Máš hlad?“

„Ne, pane.“

Snape mu podal kousek lékořice. „Na, vezmi si něco jiného.“

Harry neměl rád lékořici, zvláště ne silnou chuť téhle černé varianty, ale přesto si kousek vzal do pusy. Nechtěl vypadat nevděčně, jak ho upozorňoval Draco. „Děkuji, pane,“ zamumlal.

„Proč jsi tak nervózní?“ Harry nevěděl, jak to vysvětlit, a tak pokrčil rameny. „Stále přemýšlíš o tom, co by na to řekl James?“

„Ne, pane,“ lhal Harry, protože nechtěl, aby to vypadalo, že svému učiteli nedůvěřuje.

„James tě miloval,“ řekl jemně Snape. „Chtěl by, abys měl, co potřebuješ.“

„Cítím se... nevěrný, myslím,“ zašeptal Harry a srovnal si vlasy třesoucí se rukou. „Je to hloupé a bezdůvodné. Draco má pravdu. Můj táta je mrtvý a je pryč a vy jste živý a jste tady...“ smrtelně zbledl, když to řekl nahlas. „Poslední věc, kterou bych chtěl udělat, je zatěžovat vás s tím vším. Je to od vás opravdu milé, že jste mi to nabídl. Předpokládám, že nechcete, abych vám děkoval, ale...“ Harry náhle přestal a bouchl hlavou přímo do stolu s pocitem, že není nic jiného, než úplný idiot.

„Chtěl bys Uklidňující doušek, Harry?“

Harry se posadil. „Ale ne, ještě mám tohle všechno vyplnit,“ a ukázal na svoje formuláře. „Nechci, aby někdo mohl říct, že jsem to napsal omámený. Myslím, že bych to měl dodělat, pane.“

„Odhodlej se konečně říkat mi Severusi,“ navrhl Snape a aniž by čekal na odpověď vrátil se zpátky k vyplňování svého formuláře.

Harrymu chvíli trvalo, než mu to došlo. Odhodlat se říkat mu Severusi? Tak napůl už byl rozhodnutý, když i Draco používal to jméno, ale to bylo jiné. Draco znal Snapea prostě od vždycky.

Zahleděl se znovu dolu na papír. Důvod žádosti.

Harry přežvykoval lékořici a pomalu psal: Moji poslední opatrovníci, Vernon a Petunie Dursleyovi, mě viděli jen o prázdninách. Během školního roku jsem byl v denním kontaktu s profesorem Snapem a poznal jsem ho jako silného, vyrovnaného muže, s velkými magickými schopnostmi. Respektuji jeho názory a předpokládám, že pod jeho vedením svoje vzdělání ukončím zkouškou OVCE. A mimo to jsem z dlouhé osobní zkušenosti pochopil, že mu mohu důvěřovat, což je také neposlední důvod, proč chci, aby se o mě staral.

„Tady,“ řekl Harry a podal Snapeovi list přes malý čtvercový stolek o který se dělili. Snape se podíval na Harryho, ne na pergamen.

„Nemusíš mi ukazovat, co jsi napsal.“

„Ale já to chci.“

„Proč?“ Na podobnou otázku od Brumbála by odmítl odpovědět. Ale jemu odpovědět chtěl.

„Měl byste vědět, co si o vás myslím.“

„Napsal jsi nebelvírskou odpověď?“ ptal se Snape.

„Ne, je to obojí. Chytré nejsou jenom lži, předpokládám,“ řekl a mírně pokrčil rameny.

„Vidím, že jsi pochopil, co jsem myslel slovem chytrý.“

„Přemýšlení nad tím co píšu, mi pomohlo napsat to dobře,“ doplnil Harry.

„Ty nepřemýšlíš nad svými pracemi z lektvarů?“ zavrčel Snape. „Obvykle mě šokuje, jak malé množství inteligence v nich dokážeš projevit.“ Vrátil Harrymu jeho formulář. „Výborně.“

***

O hodinu a půl později Harry ukončil svůj úkol. Snape dosud zuřivě psal. Nějakou chvíli se chlapec potěšeně rozhlížel po ředitelově kanceláři, ale popravdě, už toto místo znal. Napadlo ho, že by bylo příjemné promluvit si s moudrým kloboukem, ale nakonec se rozhodl, že bude lepší nerušit Snapea. A taky nebylo nic, co by mu klobouk mohl říci. Ve zmijozelu by si uspěl.
Protože neměl co dělat, nakonec pozoroval Snapea a pokoušel se číst jeho odpovědi, které byly nohama vzhůru.

„Bavíš se?“ zeptal se Snape. A tahle otázka mu hrozivě připomněla moment, kdy vstoupil do soukromí Snapeových myšlenek.

„Promiňte, pane,“ rychle se omluvil a opřel se zády do křesla daleko od pokušení.

„Samozřejmě, že to můžeš vidět,“ oznámil mu Snape a pokynul mu prstem, aby se vrátil. „Možná, že se ti u pohovoru povede lépe, když o mě budeš víc vědět.“

„Jo, a co všechno budou chtít vědět?“ skousl si Harry trochu rty.

Snape pokrčil rameny. „Pojď si sednout vedle mě.“

Harry si přisunul židli kolem stolu na druhou stranu a začetl se do stránek, které před tím jeho učitel vyplnil. Většina z nich, byly základní informace, podobné těm, které vyplňoval Harry, ale pro dospělého jich tady bylo daleko víc. Manželství, další děti, vzdělání, minulá zaměstnání, profesní zařazení, finanční poměry a další a další a další.

Některé z nich byly zajímavé. Snape měl zkoušku OVCE z věštění, ale obdržel hodnocení Troll, dokonce i Ron by to dokázal lépe. Rozhodně nebyl bohatý, ale měl o něco víc peněz, než Harry očekával. Uvažoval o tom, že učitelé jsou lépe placeni, než myslel, nebo se na Snapeovu rodinu trochu usmálo štěstí. Odpovědi, ve kterých se Snape mohl více rozepsat, byly nejzajímavější v celé žádosti. Snapeovy odpovědi, byly velmi zmijozelské.

Proč jste se rozhodl být pěstounem: Učení dospívajících je výzva, která mě nutí prohlubovat svoje komunikační schopnosti a hluboké porozumění pro psychiku dospívajících dětí. Tyto dovednosti mi jistě budou k užitku, až se stanu otcem...

Popište váš vztah k vašim vlastním rodičům: Jako dospělý vidím, že můj otec byl dominantní a posedlý potřebou ovládat mě a mojí matku. Protože to vedlo k nešťastným událostem v mém vlastním životě, pochopil jsem, že být příliš autoritativní ve vztahu k dospívajícím je nebezpečné...

A nejzajímavější bylo pravděpodobně: Co očekáváte od vašeho dítěte? Očekávám, že Harry plně rozvine svůj vlastní potenciál, jakkoli by to mělo být.

„Tahle odpověď se jim nebude líbit,“ řekl Harry. „Měl jste říct, že mě vycvičíte tak, abych dokázal porazit Voldemorta.“

„Tak tahle odpověď by se jim nelíbila,“ odvětil Snape a jeho oči vypadaly unaveně. Když se jejich oči setkaly, došlo Harrymu, že Snape se poslední noc moc nevyspal.

„Myslím, že jsou přesvědčeni, že to je úkol Bradavic a nebo ještě spíš Albusův. Nezapomínej, že Úřad není ministerstvo. Nebudou se na tu žádost dívat z politického hlediska. Ode mne se předpokládá, že uspokojím celou škálu tvých potřeb, Harry. To je otcův úkol.“

Harry zčervenal a znovu se zamyslel nad tím, co by tomu říkal jeho skutečný otec. Pořád mu nešlo z hlavy rčení obracet se v hrobě. Ale na druhou stranu, jeho skutečný otec byl někdo, kdo si myslel, že proklít někoho jenom proto, aby pobavil přátele, je v pořádku.

Bylo mu patnáct, kde kdo je v patnácti idiot.

Harrymu bylo šestnáct a cítil se jako pořádný kus idiota. Proč nebyl schopen přijmout, že Snape si přeje být s ním. Proč má pořád nějaké postranní myšlenky a pokouší se být loajální k někomu, koho skutečně nezná? Proč ho to tolik zraňuje, když je to konec konců dobrá věc? Konečně má někoho.

Někoho, ke komu může patřit. Někoho, kdo ví, jaké to je, zaplést se s Voldemortem. Někoho, kdo s ním strávil několik posledních let. Někoho, kdo na něj dával pozor a chránil chlapce a ne jizvu, ne proroctví a to bylo skvělé, ne?

Tak proč je mu do breku?

Mírně zamračený Harry pozoroval, jak před ním Snape píše jednu dlouhou odpověď za druhou, jak skvělý otec bude.