Preklady fanfiction Harryho Pottera

Jestli existovalo něco, co měl Harry Potter raději než čokoládové žabky nebo cukrové špalky, bylo to dopisování si s přáteli. Někdy to bylo to jediné, co mu pomohlo přetrpět ta odporná léta s Dursleyovými. Opravdu nevěděl, jak dokázal přežít ty monotónní prázdniny před tím, než poznal Rona a Hermionu a Deana a Seamuse a Remuse a Nevilla… Samozřejmě tu bylo to příšerné léto, kdy Dobby pomocí kouzel posílal všechny sovy pryč, kdy teta Petúnie a strýc Vernon zuřili při představě, že by měl strávit další rok v Bradavické škole čar a kouzel. Chtěli jej ale nechat nastoupit, což Harryho opravdu uvádělo do rozpaků, kdykoli si na to vzpomněl. Díky tomu se o něj totiž nemuseli celý školní rok starat. Může vás napadnout, jak to, že ho s potěšením poslali do internátní školy, přestože učila magii? Vždyť magii přece nenáviděli. Jeho však nesnášeli více.

„Otevřeš to, kámo?” zeptal se Ron mezi jednotlivými sousty.

„Jo,” odpověděl Harry, aniž by zvedl oči. Není divu, že se mu při pohledu na ten dopis vybavily časy, kdy byl uvězněný u Dursleyových a toužil po poště od svých přátel. Nyní byl ve škole, v šestém ročníku, obklopen šťastnými Nebelvíry, kteří do sebe naházeli menší oběd – ačkoli, jak někdo může být šťastný před dvouhodinovkou lektvarů? - a vypadalo to, že Harry dostal dopis, doručený kouzelnickou sovou od těch Dursleyových, kteří tak nesnášeli všechno, co mělo něco společného s magií.

Ne, to nemůže být, rozhodl se Harry. Byl to fórek, dobře? Z obchodu Freda a George, i když Harry neměl ponětí, jak mohla dvojčata zjistit jeho mudlovskou adresu. Jasně, jasně, mohli najít jeho dům, pokud měli další očarované auto, to ano. Ale jak mohli vědět, kterak mudlovsky zapsat jeho polohu? Jenže na obálce to bylo napsané přesně tak: Zobí ulice 4, Kvikálkov, Surrey…

Harry si povzdechl, zdálo se mu čím dál tím méně pravděpodobné, že by šlo o vtip. Fredův a Georgův táta sice pracoval ve Zneužívání mudlovských výtvorů na Ministerstvu kouzel, ale od té doby, co se Harryho zeptal, jaký je přesný účel gumové kachničky, si nemyslel, že by pan Weasley mudlům moc rozuměl. A tenhle dopis… takže, i kdyby nebral v potaz adresu, měl všude mudlovské stopy. Obálka nebyla vyrobena z příjemného pergamenu, byl to obyčejný papír, tak dlouhý a bílý jako obálky, které strýc Vernon používal k obchodování. A navíc, co ta zpáteční adresa? Kouzelnické dopisy ji nepotřebují a samozřejmě nemají poštovné!

S povzdechem se Harry začal nimrat v malém profilu královny, jen aby něco dělal. Bylo to lepší než otevřít ten dopis, to bylo jasné. Za celých pět let mu Dursleyovi ani jednou do školy nenapsali. Nemůže být dobré znamení, že teď začali.

„Ech, Harry?” ozval se znovu Ron, tentokrát s plnou pusou. „Chceš, abych to otevřel místo tebe?”

„Ne,” zatřepal hlavou Harry. „Jen si myslím… možná by bylo lepší, kdybych chvilku počkal. Jo. Však víš, až po lektvarech. Raději tam půjdu s čistou hlavou. Ta slizká náhražka učitele odebere Nebelvíru tisíce bodů, jestli můj lektvar překypí jako minulý týden.”

Hermiona vzhlédla od knihy, kterou byla už den a půl posedlá, Čelení proti kletbám: Odvrácení změny. „Teda, jak jsi mohl zaměnit oči salamandra s mořskou trávou, Harry? Už bys mohl vědět, že přidání zvířecích prvků do lektvaru založeného na oleji z makových semen nese následky! Nepamatuješ si základy, které jsme se učili ve třeťáku o zvířatech, rostlinách a nerostech, a jak některé přísady prostě chtějí být ve stejné skupině?”

„Á, slečna Grangerová. Opět se předvádíte jako namyšlený Nebelvír, kterým jste.” Chladný hlas shora je přiměl vzhlédnout. Snape, samozřejmě, s pokřivenými ústy a očima planoucíma jako obdoba pochodní, jen černých. Jen při pohledu na ně měl Harry chuť otřást se. Ne, beru zpět. Donutily ho zachvět se, protože si pamatoval ten samý pohled skoro na konci loňského roku, kdy učitel Lektvarů odmítl jít na pomoc Siriusovi, bez ohledu na to, jak úpěnlivě Harry prosil.

Když tak o tom přemýšlel, možná, že odmítl právě proto, že Harry prosil. V každém případě Sirius zemřel. Najednou, místo toho, aby si s tím, že Snape zaslechl poznámku o 'slizké náhražce učitele', Harry dělal starost, doufal, že ji slyšel.

„A pan Weasley, s pusou přecpanou k prasknutí, jako obvykle, zanechávající drobky, aby je domácí skřítkové museli odstranit. Strhávám Nebelvíru deset bodů za nepořádnost.” Jeho oči přešly přes všechny tři, ale Harry je nevyhledal. Nemělo to smysl, ne, když jeho kolej právě přišla o body. Vztek planoucí v jeho očích by stačil k tomu, aby Snapea vyprovokoval. Ne že by Snape někdy potřeboval záminku, natož důvod, aby strhl Nebelvíru body.

Poté Snape proklouzl kolem nich a Harry vydechl úlevou.

„Ta drzost!” zasyčela Hermiona, hned jak Snape odešel vysokými dveřmi na konci síně. „Ví moc dobře, že domácí skřítkové nemusí zametat tuhle podlahu! Ale to je dobré, že? Chci říct, že už tak toho mají hodně na práci. Kdokoli zaklel podlahu, aby v mžiku odklidila špínu, když na ni dopadne, na to musel myslet...“

„Hermiono!” podrážděně zasténal Ron. „Máš v hlavě místo na něco jiného, než je učení a domácí skřítky? Harry dostal dopis, který se bojí otevřít, nebo sis nevšimla?”

Když to zaregistrovala, vytrhla mu dopis z rukou a dvakrát ho převrátila, jak ho zkoumala. „Ó promiň, Harry.”

Ron stále nevěděl, co se to děje. „Co? Co se stalo?”

„Je od Dursleyových,” povzdechl si Harry. I když dle jeho názoru, to, jak se Dursleyovi dostali ke kouzelnické sově, byla pořád dobrá otázka.

„Dursleyovi,” pomalu opakoval Ron. „Oni ti ale nikdy nepíšou.”

„Takže to nemůže být nic, co bych chtěl slyšet,” souhlasil Harry.

„No tak, nemůžou ti nic moc udělat,” odpověděl Ron, který si právě cpal další kousek mrkvového koláče do pusy. „Není to třeba, že by tě chtěli vzít ze školy, že ne? Brumbál by to nikdy nestrpěl. Za prvé jsi tady v bezpečí a za druhé, jak by ses mohl utkat s Ty-víš-kým, kdybys nebyl zcela vyškolený kouzelník?”

„Snad,” zamumlal Harry, když bral dopis Hermioně. Patrně by ho měl otevřít, že? Co by, koneckonců, mohli Dursleyovi dělat? Celé léto byli zastrašení, protože Pošuk Moody dal strýci Vernonovi nekompromisní radu, týkající se Harryho a špatného zacházení. V mnoha směrech to bylo zatím jeho nejlepší léto. Dursleyovi ho naprosto ignorovali, dívali se skrz něj a chovali se, jako kdyby vůbec nebyl v domě, ale bylo to lepší než ódy od rána do večera a vzteklé výkřiky o jeho rodičích.

„Přečti si ten dopis až po Lektvarech,” nenadále souhlasila Hermiona. „Patrně to nic nebude, Harry, ale nechtěj to riskovat, ne se Snapem. Tenhle rok je na tebe opravdu vysazený. Hůř, než kdy dřív.”

„Jo,” řekl znova Harry a myslel na myslánku se Snapeovou nejhorší vzpomínkou. I když byl pořád naštvaný kvůli Siriusovi, bylo mu líto, že takhle slídil. Nebo možná mu nebylo až tak moc líto, že se dotknul Snapea, ale spíš to, že viděl věci, které ve skutečnosti nechtěl vědět. O svém otci. O Siriusovi. „Už je čas na Lektvary,” zanaříkal Harry a postavil se.

„A co ten dopis?” naléhal Ron, „Nemůže to být tak špatné. Proč si ho nepřečteš po cestě?”

„Později,” odmítl Harry. „Mnohem později.”

V podstatě kdyby bylo po jeho, tak by ho asi ani nikdy neotevřel. Po tomhle se Harry rozzářil, přestože byl na cestě na lektvary. Jo, to je ono, prostě ten dopis nikdy neotevře. Dursleyovi mu určitě nenapsali nic, co by chtěl číst a basta. Samozřejmě by měl mít nějaké vysvětlení, až se bude blížit léto, ale to bylo pořád měsíce daleko.

Harry strčil dopis hluboko do tašky, rozhodnutý na něj zapomenout.