Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3.

Zpočátku to bylo nenápadné. Nejdřív se tomu Hermiona nijak nevěnovala.

Opravdu, v první řadě za to mohly jeho elegantní ruce. Těch si všimla jako prvních, když byla unavená a hlava ji bolela až příliš, aby si mohla číst. Seděla a sledovala jej, jak připravuje lektvary, a jeho ruce jí připomínaly ruce hudebníka. Ve svých pohybech měl jakousi libozvučnou plynulost.

Měl překrásně dlouhé prsty.

Ne že by ho opravdu –

Bylo to jen dočasné poblouznění.

Ačkoliv ta přitažlivost nebyla tak nepravděpodobná. Vždycky si myslela, že Harry je při svých popisech Snapea nesmyslně hrubý. Snape opravdu nebyl tak nepohledný. Měl elegantní rysy, vzhled pozoruhodný a záhadný.

Bledý, to ano. A hubený. Ale to bylo stěží důvodem k Harryho kritice. Snape nemohl nic dělat s tím, jak mu vlasy a kůže vlhly od výparů z lektvarů.

Byl Mistrem lektvarů. Byla to doslova jeho práce připravovat lektvary.

Nicméně to vše bylo nepodstatné.

Šlo o bláhové poblouznění. Nic, co by někam mohlo vést. Jen něco pro pobavení po večerech, kdy byla příliš unavená na cokoliv kromě sezení a ponechání paže prohlídkám.

Těmi představami se zaměstnávala, aby cítila něco jiného než úzkostné zneklidnění ze smrti a hrůzu z další léčby, kterážto byla jediným prostředkem, jak neumřít.

Jen absurdita těch představ ji rozptylovala. Něco pošetilého, co odvádělo její myšlenky.

Severus Snape se tě snaží zachránit, protože mu na tobě záleží. Kletba je víc než jen zajímavou hádankou k rozlousknutí. Kdybys umřela, opravdu by truchlil. Možná jsi první osobou za desetiletí, o kterou si dovolil mít starost.

Koutky rtů se jí zacukaly nad vlastní absurditou a pečlivě se vyhnula jeho zkoumajícímu pohledu.

Pak to přestalo být vtipné. Dech se jí zadrhl a srdce poskočilo, když se jí dotkl, aby prohlédl její ruku nebo vzal vzorek krve pro analýzu. Když na její paži seslal několik analytických kouzel, uvědomila si, že cítí, jak za jejími zády dýchá, a to ji rozechvělo. Kůže ji začala brnět, kdykoliv se postavil za ni.

Bylo téměř děsivé, jak rychle se rozptýlení změnilo ve skutečnou, intenzivní fyzickou přitažlivost.

Přistihla se, že zírá na jeho bledé ruce a dlouhé, útlé prsty, a přemýšlí, jaké by to bylo, kdyby se jí dotýkal naprosto nevědecky. Asi neuvěřitelné. Byl tak precizní a přísný. Kdyby pro někoho chtěl udělat něco příjemného, zajistil by, aby to bylo ohromující.

Jen pomyšlení na něco takového v ní vyvolalo brnění a občas, když se na ni podíval, jí projelo vzrušené zachvění.

Utkvěle si začala představovat, jaké by to bylo, kdyby se s ním vyspala. Prostě jen sex. Neměla žádné dívčí přeludy o něčem romantickém.

Profesor Snape měl zkrátka mnoho rysů Byronovského hrdiny, který byl archetypem přitažlivým pro Hermionu v jejích třinácti letech, když se vzpamatovávala z těžkého rozčarování z Lockharta.

Nebyl klasicky krásný, spíš neobyčejný se zvláštním druhem magnetismu. Nijak zvlášť dobrý nebo hrdinský – nebo milý – ale podmanivý a tragicky komplikovaný. Tuto jeho roli docela vykreslovala jeho trvalá láska k Lily Potterové.

Hermiona samozřejmě nebyla hrdinkou; ne pro Snapea, ani pro nikoho jiného. Ačkoliv její upadající zdraví odpovídalo gotické náladě, kterou Snape vzbuzoval. Možná by si měla koupit negližé – ale na druhou stranu, Bradavice byly kamenným hradem ve Skotsku a pravděpodobně by skončila s omrzlinami, což by bylo neatraktivní, a Snape by –

Nad Snapeovou reakcí nechtěla přemýšlet.

Když po konci ošetření ležela na stole a on ji zvedl, objala jej kolem krku a ze zoufalé potřeby útěchy mu zabořila nos do hábitu. Okamžitě ztuhl, přenesl ji do pokoje, pevně její ruce sundal a odešel, aniž by provedl kontrolu a převaz paže.

Jsi patetická a pitomá, protože jsi osamělá, řekla si, když s rozpálenou tváří ležela na posteli a zírala do tmy. Je to tvůj profesor. Skoro tak starý, aby mohl být tvým otcem. Asi si už všiml a je tebou zhnusený. Už mu nebude příjemné ti pomáhat a tak zemřeš, protože jsi pitomá školačka, která neumí kontrolovat svoji představivost.

Co nejrozhodněji zastavila proud těchto myšlenek a snažila se zařadit zpátečku. Ty dveře se mnohem hůř zavíraly, než otevíraly.

Nemohla zastavit tlukoucí srdce, nebo to dychtivé povědomí o jeho přítomnosti.

Potřebovala kluka.

Ty představu okamžitě zavrhla. Jako kdyby se někdo chtěl emocionálně angažovat do prokleté holky. Jako by jej nechala, když ví o pravděpodobném konci.

Ne. Dokud bude existovat kletba, žádní budoucí kluci nejsou možní.

Potřebovala jen kamarády, kteří by ji neštvali a kteří by ji neustále nerozmazlovali. Bohužel tyto dvě kategorie zahrnovaly téměř všechny lidi.

Ale i když pominula toto, stěží měla čas. Držet krok ve škole, známkovat eseje a čtrnáctidenní odpočítávání úbytku sil jí připravovalo o fyzické, duševní i emocionální zásoby.

Co jen, pro pána, měla dělat? Říct Snapeovi: „Promiňte, už vám nemůžu pomáhat s esejemi, mám zoufalou potřebu nové společnosti, abych přestala fantazírovat o vašich rukách?“

Bylo mu skoro čtyřicet. Jistě měl lepší možnosti než prokletou studentku v péči.

Třicet let miloval Lily Potterovou.

Stále ji miloval.

Lily Potterová byla pěkná dívka s pozoruhodnýma očima. Oblíbená. Víc Ginny Weasleyová než Hermiona Grangerová.

Jediné, co měla Hermiona společného s Lily Potterovou, byl mudlorozený původ. Což byla paralela doslova vrytá do její ruky, kdyby náhodou na tento detail Snape zapomněl.

Obě nazývali nejchytřejší čarodějkou ročníku. Nicméně Hermionina chytrost byla jednou z věcí, které Snape obzvlášť nesnášel.

Opravdu nemělo smysl o tom přemýšlet. I když se odsune její aktuální stav a skutečnost, že je jejím profesorem, nemá šanci. Nikdy.

Během dalšího večera se Hermiona opatrně vyhýbala jeho pohledu, provinile dřepěla na místě u vzdáleného konce stolu a snažila se jej nepopudit.

Přestala iniciovat i to málo rozhovorů, co dřív, a pokud ji neoslovil, ani si nedovolila pohlédnout na něj, na jeho ruce.

Ale – občas byla téměř přesvědčená, že zůstával déle, než bylo nezbytně nutné, když zkoumal její ruku nebo puls. Že se jí začal dotýkat častěji, než bylo potřeba. Znatelně víc než na začátku.

Musel za tím stát fakt, že si na sebe zvykli. Určitě.

Usnula na pohovce, zatímco na ni sesílal kouzla, aby prozkoumal její fyzický úpadek.

Probudila se s hlavou položenou na jeho rameni a on se hlavou opíral o její.

O nic nešlo. Byla osamělá a on byl prostě jediným člověkem poblíž, který se k ní nechoval jako k nějaké smutné panence, které přidělují body a pochvaly, když prochází hradem prokletá a slábnoucí.

Zvykl si na ni. Tu trochu družnosti, které dosáhli, nezničí tím, že tomu novému vývoji bude bláhově dávat větší význam.

Dobře si uvědomovala, že její stav je jen rozptýlením po dvou desetiletích učení v Bradavicích.

Stiskla rty a stočila nohy na pohovku, dlaní si zakryla zavázanou ruku, kde tepaly řezy, a opatrně mu položila hlavu na rameno.

Jeho Patronem byla laň.

Nikdy mu nebude záležet na někom jiném, jen na Lily Potterové.

Měla dost rozumu, aby si to uvědomovala.

ooOOoo

Do komnat se vrátila po přeměňování a našla Snapea stát v neposkvrněné kuchyni. Pracovní plocha byla zcela čistá. Svitky na zdech zmizely. Kotlíky byly vydrhnuté a pověšené na háčcích. Jen láhev od přísad stála mimo.

Snape na kuchyň hleděl, jako by jej urazila.

V některých z těch momentálně prázdných kotlíků se měsíce vařily lektvary. Na policích však nestály úhledné řady čerstvě naplněných a zazátkovaných flakónků.

Poslední dny Snape stále víc mlčel. Byl chladný. Jeho mrazivá rozmrzelost, kterou na ni obvykle směroval, začala během nedávných interakcí vyplouvat na povrch.

Zatímco vedle něj stála a studovala prázdné plochy, pochopila, co to všechno znamená.

Nic nefungovalo.

Došly mu nápady.

Když to vstřebávala, v hrudi a břiše se jí usadil prázdný pocit.

Po minutě si jí všiml. Obrátil se k ní. Měl uzavřený výraz a jeho onyxové oči nic neprozrazovaly.

„Potřebujeme nový start,“ pronesl.

Přinutila se k úsměvu a přikývla.

„Potřebuju si ještě něco dočíst.“ Zvedla rameno, aby ukázala na brašnu a rychle odkráčela do svého pokoje.

Jakmile za sebou zavřela dveře, pustila brašnu na stůl a zůstala nepřítomně zírat do místnosti.

Co máte dělat, když víte, že zemřete?

Musí si udělat seznam úkolů.

Chtěla kremaci. Žádnou drahou rakev ani vzpomínkovou slavnost. Harry a Ron si z jejích věcí můžou vzít, co budou chtít. Ne že by toho chtěli moc. Zbytek může jít na charitu.

Její popel můžou rozsypat v Deanovském lese.

Můžete poslat lidem dopis oznamující vaši blížící se smrt? Nebo je povinností říct jim to osobně?

Nechtěla si představovat rozhovor s Harrym a Ronem, natož s někým jiným. Jaká jsou kritéria pro blízkost? Mohla by tím někoho pověřit?

Pokud by vypadala hodně zaměstnaně, možná by nepůsobilo neslušně, kdyby to neřekla každému. Měla by si udělat bačkorový seznam.

Tiše, přidušeně se uchechtla, padla na postel a začala se kývat. Šok mizel a srdce jí začalo zrychlovat jako v panice. V ruce jí rytmicky tepalo.

Bačkorový seznam. Seznam úkolů, než natáhne bačkory.

Skoná.

Zesne.

Ten termín jí připomínal ledvinový kámen. Možná je ale výstižný. Hrozný a bolestný pro zainteresované, a když bude konečně po všem, každému se uleví.

Opět se stísněně, potichu uchechtla a pevněji sevřela levou paži, když se s ní začala točit místnost.

Potřebovala se soustředit na svůj bačkorový seznam. Pomalu se nadechla a začala.

Mohla by zahrnout dostudování? Bude se to počítat? A proč by nemělo. Takže po dostudování –

Po dostudování –

Nemohla vymyslet nic, co by chtěla udělat po dostudování.

Všechno znělo únavně.

Jestli byla unavená teď, když měla možná rok až dva na zhoršení až ke smrti, jak jí bude za šest měsíců? Za rok? Bude sotva fungovat. Bude to nepředstavitelně bolestivé.

Nakonec se její nervy přestanou zotavovat z léčby ohňovými kraby.

Pak přijde o smysly. Lehký dotek něčích rukou. Vítr ve tváři. Chutě. Barvy a ostrost postupně zmizí. Nebude moct číst. Přijde o sluch. O pocit, když ji někdo vezme kolem ramen.

Všechno to zmizí.

Nebo přestane s léčbou a zemře během roku.

Přemýšlela, jestli Snape bude tím, kdo se o ni postará, až mu dojdou nápady.

Asi ne. Na nevyřešitelné kletbě není nic zajímavého.

Snažit se ji vyléčit byla jedna věc. Suplovat hospic, když nemohla být vyléčena, bylo něco zcela jiného. Stejně brzy dostuduje.

Olízla si rty a stiskla je. Dostuduje a pak už nebude mít nic jiného na práci, než se s každým rozloučit, a pak zemře…

Ozvalo se ostré zaklepání na dveře.

„Vstupte,“ pobídla.

Dveře se otevřely a v nich stál Snape a hleděl na ni depresivně otcovsky.

Hermioně se stáhlo hrdlo a uhnula očima.

Ze všech pitomostí, které kdy provedla, fantazírování o něm bylo tou nejstupidnější ze všech.

Slyšela, jak se nadechl, když vešel dovnitř a postavil se před ni.

„Nevzdávám se.“

Aniž by vzhlédla, přikývla.

Všichni jí lhali, jako by se díky tomu mohla cítit lépe. Jako by být prokletá znamenalo být naráz tak pitomá, aby věřila všemu, co se jí řekne.

Dostalo se jí tolika komplimentů. Tolik věcí, které se jí nikdo neobtěžoval říct dřív. Byla hezčí, statečnější, chytřejší a víc milovaná než za celý život.

Snape si klekl a prsty jí položil pod bradu, aby jí zvedl hlavu, dokud se jeho tmavé, vzrušující oči nesetkaly s jejími.

Cítila, jak jako stín vklouzl do její mysli.

Rychle uhnula hlavou, aby přerušila kontakt.

„Dost!“ pronesla stísněně. „Už tak mám sotva nějaké soukromí. Aspoň moje mysl by mohla zůstat moje vlastní.“

Ztuhl. „Omlouvám se,“ ozval se po chvíli, když spustil ruku a nechal ji na jejím rameni. „Zdála jste se v depresi.“

Hermiona na něj okamžik zírala a se zvednutým obočím se jízlivě usmála. „Umírám. Kvůli tomu budu občas v depresi, pane profesore.“

Jeho pohled nabral na ostrosti. „Začít znova neznamená vzdát se.“

Chvíli si jej měřila.

„Dobře…“ přinutila se zašeptat, až to zaznělo roztřeseně.

V další chvíli si Snape odkašlal a stáhl ruku. „V New Yorku je léčitel, který se specializuje na zvrácení kleteb, a ten by vás přijal na soukromou kliniku. Mohlo by to být vhodným dalším krokem buď hned, nebo po dokončení studia, pokud hodláte setrvat v Bradavicích.“

Hermiona mlčky seděla.

Zvykla si na jeho přímočarost. Nesnažil se jí podávat informace jemně. Bez okolků jí řekl, že umírá. Řekl, že léčba bude bolet, a taky bolela.

Teď byl vyhýbavý. Protože bral do úvahy její křehkost? Možnou labilitu – jestli stál před dveřmi a slyšel její smích.

Možná nechtěl připustit své selhání. Jestliže bude ‚velkorysý‘ a přenechá nějaké klinice a jinému kouzelníkovi příležitost ji zachránit, pak za její smrt nebude moci.

Takto mohl předejít selhání.

Hrdlo se jí stáhlo. Sklonila zrak. „To – to bych podle vás měla udělat?“

„Toto vám radím.“

Pomalu přikývla. „Děkuji vám, pane profesore,“ odpověděla mechanicky. „Zvážím to.“

Nikdy.

Nechtěla umřít někde daleko v Americe. Nechtěla umřít v Bradavicích. Nebo ve svatém Mungovi. Nebo v Doupěti.

Nechtěla vůbec umřít a byla příliš unavená, aby měla sílu na vztek, že navzdory touze, úsilí a obětem je tolik vyčerpaná.

Nechtěla jít do Doupěte a cítit vinu a žal Weasleyových a Harryho. Pořád ještě nevěděla, jak zvládnout veškerou zlost, kterou cítila.

Měla žít. Všichni vždy říkali, že je chytrá. Měla dosáhnout tolika věcí.

Začala se chvět.

Snape ji mlčky studoval. Když se roztřásla, položil jí ruce na ramena. „Co chcete dělat vy?“

Zírala na něj.

Míval tak krásný hladký baryton. Vybrousil ho do dokonalosti; jeho výklad byl hypnotický od první hodiny lektvarů. Ta nenucená hrozba a vyděšený respekt, který dokázal svými protahovanými samohláskami vyvolat.

Bylo to pryč.

Teď byl jeho hlas nucený a chraplavý a jako by bojoval s kašlem. Už v něm nebyla ta hedvábná kvalita. Rozkolísal se, zvlášť po dlouhém dni učení.

Oba byli jen tragickými obrazy svých předválečných já. Zlomení a definovaní těmi zlomy.

Nechtěla být tragická. Nechtěla být definovaná nejhorším dnem svého života.

Hruď sebou trhla, jak vtáhla ostrý vzlykavý nádech.

„Nechci zemřít,“ přinutila se říct.

Neuhnul očima; jen nepatrně přikývl na srozuměnou.

Zabodla zrak do kolen.

Chtěla mít domov – svůj domov, ne Weasleyových. Mít rodiče, kteří si na ni pamatují. Mít kamarády, kteří nebyli neustále přemoženi vlastními emocemi až tak, že je utěšovala a povzbuzovala navzdory vlastnímu prokletí.

Chtěla podnikat všechny ty věci, které si kdysi slibovala.

Chtěla se cítit živá a ne že se celou tu dobu blíží smrti, rychleji s každým uplynulým okamžikem.

Chtěla udělat něco, aby se cítila živá.

Cokoliv.

Najednou vzhlédla. Snapeova tvář byla jen centimetry od její, oči měl upřené na ni a studoval ji.

Impulzivně, aniž by se zamyslela, se naklonila a políbila jej.