Preklady fanfiction Harryho Pottera

Mí zmijozelové 
(My Slytherins)

autor: Elysia1

překlad: Jacomo, betaread: Calwen

originál https://www.fanfiction.net/s/2398164/1/My-Slytherins

rating: T; počet slov cca 2700

Shrnutí: Chybějící momentka - Remusova hodina o bubákovi se zmijozelskými. Harryho třetí ročník. Ochranitelský Snape a naprosto úžasný Remus.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Elysia1. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Milá Lupinko a milá Marci, z celého sovího srdíčka děkuju za úžasné překlady skvělých příběhů o Remusovi, Oblivious, Imperius a Jen trochu času, které jsou čtenáři neprávem poněkud opomíjeny. Jakmile jsem o povídku zakopla, věděla jsem, že ji pro vás musím přeložit.

***

Do místnosti obložené dřevem, plné starých různorodých židlí, vstupovali zmijozelští studenti jeden po druhém. Oči Draca Malfoye přejely po místnosti a zvědavě zkoumaly nové prostředí.

„Pojďte dál, prosím,“ nařídil jsem jim. Dlouho mi trvalo, než jsem se zmijozelskými navázal spojení, ale většinou to vypadalo, že mě teď tolerují. U studentů z vyšších ročníků bylo vítězství snazší, možná kvůli řadě problematických učitelů přede mnou.

Když jsem přijal místo učitele v Bradavicích, byl jsem psychicky vyčerpaný. Nervozita mě zasáhla hned druhý týden. Copak jsem mohl učit? Já, tvor temnoty, a obrana proti černé magii? Kdyby to vešlo ve známost, nastalo by pozdvižení.

„V žádném případě,“ zněla moje připravená odpověď, když se Brumbál objevil u mě na prahu. Měl jsem tomu všetečnému starci zabouchnout dveře před nosem, jenže jsem mu hodně dlužil. Navíc, Sirius se vrátil. Rozhodně jsem dlužil Harrymu a Brumbálovi, co se jeho týkalo – a než jsem se nadál, prosil jsem ředitele, aby mě najal.

Musel jsem uznat, že studenti nebyli tak špatní; nevyváděli tolik jako kdysi James, Sirius, Petr a já. Teď dělal potíže už jen Draco.

„Takže – co děláme tady?“ zeptal se mladík znuděně.

ꞌTadyꞌ znamenalo v bradavické sborovně a já byl nervóznější na této hodině než na té, kterou jsem měl s Harrym. Naštěstí tu tentokrát nezůstal Snape; obvykle se mě držel a sledoval mě jako otravný netopýr.

„Jsme tady,“ začal jsem pomalu a ujistil se, že ostatní zmijozelové dávají pozor, „protože na dnešní hodině budeme čelit bubákovi.“

Studenti se seskupili do půlkruhu kolem skříně, ve které se bubák skrýval. Skříň hlasitě zarachotila.

Draco vykulil oči. „Bubákovi?“ zopakoval trochu nejistě a navzdory přítomnosti spolužáků nebyl schopen zakrýt obavy v hlase.

„Bubáci mají rádi temné, uzavřené prostory -“ vysvětlil jsem učitelským tónem, aniž bych Dracovi věnoval pozornost, „- šatníky, škvíru pod postelí, skříňky pod dřezem a podobně. Často je nacházíme v takové skříni a jeden se tam nedávno nastěhoval. Kdo mi může říct, co je to bubák?“

Nikdo nezvedl ruku.

„Ani za deset bodů pro kolej?“ lákal jsem je.

„Mění tvar,“ odpověděl téměř bez zájmu Blaise Zabini. „Stane se tím, čeho se nejvíc bojíme.“

Studenti začali být trochu vyplašenější, když teď věděli, o co jde. Draco vypadal zděšeně a Pansy vypočítavě.

„Skvělé, Blaisi, deset bodů. Takže nyní sedí bubák ve tmě a nikdo neví, jaká je jeho skutečná podoba. Až bude vypuštěný, okamžitě se stane tím, z čeho má každý z nás strach. To znamená, že než začneme, máme před bubákem obrovskou výhodu. Postřehla jsi jakou, Dafné?“

Hezká zmijozelka se rozhlédla, jako kdyby ji překvapilo, že je vyvolaná.

„Ehm, můžeme ho zmást tím, že po něm půjdou dva nebo víc lidí?“

„Přesně tak,“ usmál jsem se s přesvědčením, že když dívka dostane šanci, zastíní své dominantní spolužáky. „Když máte bojovat s bubákem, vždycky je nejlepší mít společnost. Zmate ho to. Čím by se měl stát, bezhlavým tělem nebo masožravým slimákem? Jednou jsem viděl bubáka, který se pokusil vyděsit dva lidi najednou a změnil se jen na polovičního slimáka. Nic ani trochu děsivého.“

„Kdo se bál profesora Snapea?“ přerušila mě Pansy. Několik studentů se začalo smát a Draco cosi pošeptal svým nohsledům. Bojoval jsem jak s nutkáním probodnout Pansy pohledem, tak s chutí se usmát při vzpomínce na Snapea oblečeného do potupného oblečení paní Longbottomové.

„Aha, takže už jste o tom slyšeli. Díky tomu bude druhá část snazší. Uvidíte, že kouzlo, které bubáka odpuzuje, je jednoduché, ale vyžaduje silnou mysl. To, co bubáka opravdu porazí, je smích – čili ho musíte přinutit, aby změnil svou podobu na něco, co vám připadá zábavné. Kouzlo zní Riddikulus.“

„Vsadím se, že to byl Longbottom. Ten kluk je totální kňoural,“ ušklíbla se Pansy.

„Třído,“ zvolal jsem přísně, protože jsem cítil potřebu vrátit debatu zpět k tématu. „Co takhle abychom to kouzlo zkusili nejprve bez hůlek? Opakujte všichni: Riddikulus!“

Třídou to zahlaholilo: „Riddikulus!“

„Velmi správně. Ale to byla ta snadná část. Nyní vás tady postavím do řady,“ mávl jsem směrem k prostoru před skříní, „a vyzkoušíme si naše kouzlo v praxi.“

Než zmijozelové vytvořili řadu, nastala trocha strkání. Naposledy jsem se pomodlil, aby hodina proběhla hladce, a poté jsem se otočil k Blaisovi, který byl vytlačen dopředu.

„Dobře, Blaisi,“ začal jsem, když se studenti uklidnili a hleděli na skříň. „Nejdřív to první: Co bys řekl, že tě nejvíc na světě děsí?“

„Nejsem si jistý,“ řekl Blaise s velmi zamyšleným výrazem. „Možná to, že nebudu žít podle svých očekávání. Ehm, jako že život ve lži?“

Život ve lži?

„Přemýšlíš, jak bys z toho mohl udělat zábavu? Možná bys mohl žít jako klaun?“

Třída se zachichotala.

„Nebo jako mudla,“ zašeptal Draco ke svým kamarádům, dost hlasitě, abych to zaslechl, ale rozhodl jsem se ho ignorovat. Měl by se zaměřit na úkol, který ho čeká.

Blaise se zamyslel a popošel blíž.

„Až bubák vyrazí ze skříně, Blaisi, a uvidí tě, zformuje se podle tebe,“ upozornil jsem. „A ty zvedneš hůlku a zvoláš ꞌRiddikulusꞌ – a soustředíš se na svou vtipnou představu. Všichni ostatní ustoupí, budu vás volat jednoho po druhém. Dobře, Blaisi, jsi připravený?“

Chlapec stroze přikývl.

Mávl jsem hůlkou ke dveřím skříně a ty se otevřely. Blaise vykročil. Jeho bubák nevypadal jako ten mladík přede mnou. Byl starší, hubenější a měl děsivé, temné, prázdné oči. Znamení zla na jeho ruce bylo jasně viditelné a tvář působila přepadle a otupěle. Blaise rychle zareagoval a seslal na svou mrtvolnou podobu kouzlo.

Tvar se změnil a náhle byl bubák oblečený jako baletka. Udělal piruetu, upadl a studenti se rozesmáli. Bubák ztuhl a otočil se ke mně. Vyvolal jsem dalšího studenta.

„Dafné! Pojď!“

Dafné popošla blíž a bubák se přesunul od Blaise k ní. Náhle se objevil obrovský had se žlutě zářícíma očima. Dafné nebyla jediná, kdo vloni viděl baziliška, po uplynulých letech mělo mnoho dětí v hlavě strašidla.

„Riddikulus,“ vykřikla a hadovy tesáky dopadly na zem, takže zvíře jen bezzubě slintalo. Třída se rozchechtala a já se povzbudivě usmál.

„Teď ty, Pansy! Jsi na řadě!“

Bubák se ošil, a pak se z něj náhle stala obézní žena oblečená v roztrhaných a špinavých svatebních šatech. Pansy zaječela a já jsem si uvědomil, že v ní vidí sebe, přestože ta tlustá paní se této třeťačce vůbec nepodobala.

„Riddikulus,“ zamumlala, ale nic se nestalo.

„Něco vtipného, Pansy,“ houkl jsem povzbudivě, „to zvládneš.“

„Riddikulus,“ zkusila to znovu a bubák ztuhl, načež se začal kutálet po podlaze jako míč, zavalité paže se mu klátily sem a tam. Pansy se hlasitě rozesmála a odběhla do zadní části místnosti.

„Teodore! Pojď!“

Když strnulý zmijozel vykročil vpřed, bubák se výhružně posunul. Chlapec se zachvěl - stanul tváří v tvář svému otci.

„Co to děláš, synu?“ zasyčel bubák. „Jsi ubožák, přál bych si, aby ses nikdy nenarodil.“

A natáhl se, aby studenta uhodil, a já jsem při pohledu na toho muže, jehož tvář byla zkroucena do výrazu čiré nenávisti, zůstal stát s pusou dokořán. Třásl jsem se hněvem, bylo těžké udržet své vnitřní zvíře na uzdě – ale chtěl jsem vědět, jak to Teodor zvládne. Hluboce mě to zasáhlo; bylo jen málo studentů, kteří se báli své vlastní rodiny.

Teodor na bubáka zavrčel se vztekem, který jsem neočekával.

„RIDDIKULUS!“

Bubák se rázem zkroutil bolestí, ruce mu odpadly, jako kdyby je odsekl neviditelný meč, krev mu vytryskla z očí a tělo sebou útočně škubalo. Teodor se hlasitě rozesmál, ale zbytek třídy včetně mě to značně rozhodilo.

„Millicent! Dopředu!“ zvolal jsem zoufale, protože jsem se bál, že se mi hodina začíná vymykat z rukou.

Millicent se se svým psím bubákem efektivně vypořádala a couvla, aby uvolnila místo dalšímu studentovi. Pes mi připomněl Siriuse, ale těmito myšlenkami jsem se nemohl zaobírat, protože bubákovi vykročil vstříc Draco.

Postavil se na místo, které mu uvolnila Millicent, třásly se mu ruce a Gregory skočil vedle něj, aby bubáka zmátl.

„Zpátky,“ vyhuboval jsem Gregorymu, tušil jsem, že Draco něco takového zkusí. Gregory urychleně couvl. Draco se otočil na Vincenta, ale chlapec stál až v nejvzdálenějším koutě sborovny. Když se bubák přiblížil k blonďákovi, zalapal jsem po dechu i já.

Na rovinu – čekal jsem, že uvidím Luciuse, ale když mladík vykročil dopředu, stál před ním Voldemort.

„Riddikulus,“ vykřikl Draco zoufale, ale mně bylo jasné, že má v hlavě prázdno. Existovalo jen málo věcí, které by z tohoto monstra dokázaly udělat něco vtipného.

Třída hlasitě vyjekla, ale naštěstí nikdo nekřičel. Kdyby ano, nastalo by peklo. Rychle jsem popošel blíž s napřaženou hůlkou. Nebyl jsem však jediný; i ostatní zmijozelové vyrazili společně vpřed, hůlky vytažené a nachystané k obraně jednoho ze svého středu.

Bubák, nyní zmatený, se pokud přeměnit, ale skončil v chaotickém shluku různých tvarů. Studenti se společně, i když falešně rozesmáli a já jsem vypálil poslední kouzlo, které ho změnilo v obláček kouře.

Kolektivně jsme si oddechli a já jsem se díval, jak se studenti obracejí k ostatním. Někteří pomáhali Dracovi na nohy, ale ten už rozzlobeně mával rukama a vymaňoval se z jejich sevření, a já jsem se rozhodl neptat se, jestli je v pořádku a ještě víc toho zmijozela naštvat. Na dnešek už toho bylo víc než dost.

„Vynikající práce, třído,“ poblahopřál jsem jim a dal si záležet, abych se na každého z nich povzbudivě usmál. Draco uhnul očima. „Příští týden budeme pokračovat s ďasovci, tak se na tu kapitolu podívejte.“

Třída se nahrnula ke dveřím.

„A ještě poslední věc.“

Studenti se znovu otočili. Tváře měli mladé, ale oči už staré a unavené.

„Padesát bodů pro Zmijozel,“ pronesl jsem tiše a na místnost padlo mrtvolné ticho. Překvapeně se na mě zadívali. „Za to, že jste pomohli svému spolužákovi a vypořádali se s nepřítelem.“

Byla to maximální dostupná možnost, jak s nimi mluvit o Voldemortovi, a jakmile šok pominul, začali se trousit dveřmi ven. Byly to jen děti, stejně jako Harry, a už toho měly tolik za sebou.

Zavřel jsem za nimi dveře a sesunul se na židli stojící vedle teď už prázdné skříně. Hlava mi s tímto novým břemenem připadala ještě těžší.

V tom dovnitř vpadl Snape a ve špatné náladě za sebou zabouchl dveře.

„Co jsi provedl mým zmijozelům?“ dožadoval se. „Potkal jsem je na cestě do třídy a tvářili se jednoznačně sklíčeně. Ty mizerné, ohavné monstrum, jestli zjistím, že jsi jim nějak ublížil…“

Snape usekl svou tirádu uprostřed věty, což byl sám o sobě úspěch, a došel až těsně ke mně. I kdyby se o té kruté sarkastické skořápce muže nedalo říct nic dalšího dobrého, tak vězte, že svou kolej miloval a pozici ředitele Zmijozelu bral velmi vážně.

„Měl jsi hodinu s bubákem,“ odtušil a jeho tmavé oči mě probodávaly pohledem.

„Ano, Severusi,“ odpověděl jsem unaveně. Muž mě stále nenáviděl, i po všech těch letech. Dřív jsem používal jeho křestní jméno, abych si ho dobíral, ale teď jsem jen naivně chtěl pohřbít minulost.

„A…“ vydechl netrpělivě, jako kdyby se nemohl dočkat. Ta jeho nenávist ho udržela při životě.

„Je tu pár věcí, o kterých bych si měl s tebou promluvit.“

Zatvářil se odmítavě, jako kdyby snad cokoliv, co mu chci o jeho zmijozelech říct, pro něj jen těžko byla nějaká novinka, ale zároveň ztuhl. Sesunul se na židli vedle mě, tvář jako neproniknutelná maska.

Dokonce už jako student se Snape vždy dokonale ovládal. Postoj jeho těla byl pedantský, téměř elegantní, zastrašující a mocný – ale když tu seděl shrbený na židli, dlouhé nohy skrčené a ruce založené na hrudi, dokázal jsem v něm na okamžik vidět chlapce.

„Teodor a jeho otec,“ podíval jsem se na něj s nadějí, víc se mi nechtělo vysvětlovat. Tvář Notta staršího byl obraz, kterého se dlouho nezbavím.

Snape stroze přikývl, ale jeho noha sebou škubla.

„Jsem si té situace vědom,“ zašklebil se.

„A jsi v pozici, abys s tím mohl něco udělat? Měl bych to přednést Brumbálovi? Můžu to udělat, aniž by na tebe padlo jakékoliv podezření.“

Snape nakrátko zezelenal, ale pak tiše zašeptal: „Možná by to mohlo být obezřetné řešení situace.“

Jak ho musí ničit žádat mě o pomoc.

Siriuse by to nadchlo, já jsem byl znechucený. Musí pro něj být hrozné zůstávat takto uvězněný ve své pozici. Jak dlouho to věděl? Jak dlouho jen seděl a nic nedělal, pouze posílal to ubohé dítě zpátky k tomu monstru?

„A ti ostatní?“ sametový hlas se mu lámal jako dítěti.

Nemohl jsem se na něj zlobit, ale jak jsem mu měl říct, že to nebyla jeho chyba, tentokrát ne, že ti studenti měli štěstí, že tam pro ně byl?

Moje zamyšlení nebylo dobře přijato, tak jsem se zhluboka nadechl a pokračoval: „Draco viděl Voldemorta.“ Snape sebou při tom jméně trhl, ale nevypadal překvapeně. „Třída ho pomohla Dracovi zahnat a já jsem udělil Zmijozelu padesát bodů.“

Snapeovo obočí téměř zmizelo za vlasovou linií.

„Přiděluju body spravedlivě,“ zdůraznil jsem, ale to už se vzpamatoval a nechal tu urážku sklouznout po záhybech svého hábitu.

„Dafné?“

„Bazilišek. Je mudlorozená?“

„Poloviční krve. Myslím, že jí to nezpůsobuje moc problémů, ale možná bych se na to měl podívat. Vincent?“

„On a Gregory nepřišli na řadu. Bubák Millicent byl pes. Pansyin byla tlustá…“

„Domácí skřítci mi říkali, že nejí,“ přerušil mě, nejspíš neúmyslně. Obavy na jeho bledé tváři byly teď mnohem viditelnější.

„Ve třinácti!“ zvolal jsem. Věděl jsem, co poruchy příjmu potravy způsobují lidem, zejména dětem. A aby se Pansy už tak brzy stresovala tělesným vzhledem, to bylo vskutku zneklidňující.

Snape vážně přikývl na souhlas; všichni byli příliš mladí. Vypadalo to ale, že má nějaké řešení, protože kývl a obrátil se ke mně.

„Blaise?“

„Viděl sám sebe. Ocejchovaného Znamením zla.“ Oči mi mimochodem sklouzly k rukávu, který, jak jsem věděl, skrýval Snapeovo znamení, ale nevšiml si toho. Jakmile jsem zase vzhlédl, nedal se jeho výraz popsat jinak než jako překvapený.

„Dobře,“ pronesl Snape stroze, vstal a ukončil náš nejcivilnější rozhovor od, no, odjakživa.

Otočil se a se zavířením dlouhého černého pláště třemi kroky přešel celou místnost. Zastavil se ve dveřích, jako kdyby se chystal něco říct, ale pak si to rozmyslel. Moje myšlenky patřily stále ještě studentům, těm bradavickým a teď i mým.

Blíží se cosi temného, všichni to cítíme. Obavy. Ne ty hloupé dětské strachy, ale něco reálného a děsivého. Všechny koleje se budou muset vypořádat s nadcházející temnotou, a zatímco nebelvíři jsou označovaní za statečné, možná jen ještě nemají tolik důvodů, proč se bát.

Takže když jsem se díval na dveře, které se za tím osamělým mužem zavřely, zašeptal jsem v duchu malou modlitbu za mé zmijozely.