Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Dostáváme se k nejkontroverznější části povídky. Jsem zvědavá na vaše reakce :)

Pánem

Noc byla chladná, ale ubývající měsíc stále poskytoval dostatek světla, aby se Harry mohl pohybovat rychle. Běžel přes ojíněný trávník, dokud za ním zcela neutichla hudba, pak se zastavil a zahleděl se do mapy. Na to už měsíční světlo nestačilo; takže musel seslat Lumos. Severus se blížil k hranici mapy, byl blíž přemisťovací bariéře, než by se Harrymu líbilo. Opět se rozběhl, oči se mu pomalu přizpůsobovaly tmě.

Nečekaný propad v terénu po nohama ho přiměl zastavit se na místě, v následném tichu za sebou zaslechl šustění listí. Prudce se otočil a pokusil se prohlédnout tmu. Kraj lesa byl jen masou stínů, kdokoliv by ho chtěl sledovat, by se v ní bez potíží ukryl. Další zvuky nezachytil, což jen zvýšilo jeho podezření. Zvíře by běželo dál, nebo ne?

Harry se dal opět do pohybu. V záměrně nepravidelných intervalech se zastavoval a vždy se zaposlouchal. Byl si čím dál jistější, že ho někdo sleduje. Ale kdo? Některý z kandidátů na pozici smrtijeda, nebo někdo, kdo o něj má strach, jako třeba Ron?

Na tohle teď neměl čas! Potřeboval sebou hodit, nebo svého otce ztratí navždy. Každá promarněná vteřina zvyšovala pravděpodobnost, že zemře v záblesku zeleného světla stejně jako mnozí před ním.

Když příště vběhl do stínu – a osoba za ním stále musela být na osvětlené ploše – nečekaně se otočil. „Stupefy!“

Kštice bílých vlasů a bledá tvář byly jediná nápověda, kterou potřeboval. Draco jeho kletbu zablokoval a vyslal na něj zpátky Sulcové zaklínadlo. Uskočil doleva a dopředu a během sesílání Překážecího kouzla si všiml, že Draco celý svůj oděv včetně kroužkové košile změnil na černý. Dokonce ani necinkal. Zkusil Odzbrojovací kouzlo, které se setkalo s úspěchem, ale Draco se vrhl vpřed, i když se mu hůlka odkutálela do strany. S napřaženýma rukama vrazil do Harryho a srazil ho k zemi.

Harry vykřikl bolestí a frustrací. Půda pod ním byla posetá kamínky – vážně ho to nezranilo, ale příjemné to nebylo.

„Slez ze mě, Malfoyi!“

„Ty arogantní pitomče! Co si sakra myslíš, že děláš?“

Draco se pokusil přirazit Harryho pevněji k zemi, ale Harry se mírně pootočil a vrhl se na bok. Jeho pohyb oslabil Dracovo sevření a chvilku se prali. Harry byl silnější, ale než se mu podařilo přišpendlit Draca pod sebou, měl poškrábaný krk a pěkných pár modřin na pažích. Konečně se mu podařilo dostat Draca na opačný konec své hůlky. Zamračil se.

„Sleduješ mě. Proč?“ Udeřil na Draca.

Dracova bledá kůže v měsíčním světle téměř zářila. Jeho tvář byla napjatá námahou, takže vypadal starší, s tvrdším výrazem, než byl Harry v posledních týdnech zvyklý vídat. Zavrčel na Harryho. „Neměl bys tady být. Brumbálův zlatý chlapec tu dnes nemá co pohledávat.“

„Stejně tak ty.“

„Já jdu jen za tebou. Když se vrátíš, půjdu s tebou.“

„Ne.“

„Abys věděl, ublížil jsi Olivii. Brečela.“

„To mě mrzí, ale nemůžu s tím nic dělat. Musím jít. Vrať se nebo mi běž z cesty!“

„Proč? Proč jsi tady venku? Řekni mi to!“

Nádech paniky dodal Dracovu hlasu ostří. Harry by rád věděl, kolik z Dracových přátel a známých bylo také venku v temnotě někde před nimi. Pocítil zvláštní soucit stejně jako předtím s Olivií. Pokusil se na chvilku ovládnout vlastní děs, aby jeho hlas zněl konejšivě. „Nemám v plánu na někoho útočit, Draco. Nikomu neublížím, pokud nebudu muset.“

Draco na něj zavrčel a zuřivě se vzepřel, téměř se mu podařilo Harryho shodit. Harry na něj namířil hůlku.

„Infirmario.“

Dracův odpor oslábl. Přestal se vzpírat. „Zmetku.“

„Promiň. Vážně musím jít.“ Harry teď Draca dokázal udržet i jednou rukou. Vytáhl mapu. Zvýrazněná tečka byla ta tam.

„Zatraceně! Nevidím ho!“

„Koho?“

„Se- Snapea.“

Draco zkřivil tvář v bezmocném vzteku. „Nech ho na pokoji!“

Ochranitelský. Dobré znamení – možná. Dobré, pokud je to osobní, ale co když jeho postoj podmiňuje spíše politické hledisko? „Neublížím mu,“ zkusil Harry.

„Tomu tak budu věřit!“

„Draco, poslouchej!“ Harry Draca opět přimáčkl k zemi. „Hrozí mu nebezpečí! Musím ho najít!“

Draco protočil oči, ale neměl sílu se mu vzepřít. „Není v nebezpečí, ty nebelvírský pitomče! Drž se dál od věcí, kterým nerozumíš.“

Draco se tvářil tak povýšeně, že to Harryho přimělo zavrčet. Nemá ponětí, čemu všemu rozumím. Frustrace jen posílila jeho zlost. A já se nedokážu rozhodnout, jestli je to spojenec nebo nepřítel, protože všechno mezi námi je opředené lžemi. „Nedívej se na mě takhle. Vím, že je smrtijed. Nemám v plánu se z toho zděšeně posadit na zadek a pak na něj zaútočit.“

Dracovi probliklo v očích překvapení, ale kdyby Harry mrkl, ani by ho nepostřehl. „O čem to plácáš, Pottere?“ Dokonce se mu podařilo promluvit svým obvyklým znuděným a povýšeným hlasem. Harrymu to připadalo naprosto směšné.

„Snape je smrtijed,“ promluvil Harry bez obalu. Nyní nemá smysl se přetvařovat. Musí vědět, jak věci vidím, abych mohl zjistit, jak se na ně dívá on. Rychle. „Míří na dnešní zasvěcování, možná někam blízko Prasinek. Potud si rozumíme, viď? Jenže oni na něj zaútočí.“ Harry se pokusit potlačit paniku, která se v něm při té připomínce opět sevřela žaludek. Nebylo to beznadějné. Zabrání jim.

Dracovým opovržením pronikl závan strachu.

„Je v pořádku. Lžeš.“

„Viděli ho, jak dělá něco... něco proti nim.“ Harry bedlivě sledoval Dracovu reakci. Povzbudilo ho, když zaznamenal jen vzrůstající obavy. „Parkinsonová a Crabbe ho zradili. Jestli se k němu nedostanu první, Voldemort ho zabije!“ Tentokrát panika probublala na povrch. Jestli se jeho otec stačil dostat mimo zmapované území, nacházel se velmi blízko přemisťovací hranice a Harrymu už se nikdy nepodaří ho dostihnout. I kdyby se zasvěcování nových členů odehrávalo na místě, o kterém mu otec řekl – zakoupeném nějakým příbuzným Goyla? – Harry pouze věděl, že by se mělo jednat o místo v blízkosti Prasinek. Voldemort se nepochybně postaral, aby bylo nezmapovatelné; zřejmě by kolem mohl projít na pár metrů a přejít ho.

V návalu zlosti se zamračil na Draca pod sebou. Kdyby ho nezbrzdil... Harrymu se zkroutila střeva hlubokým zoufalstvím. Nestihl by to tak jako tak. Jeho otec měl hned od začátku příliš velký náskok.

Draco pod jeho pohledem opět zjihl a Harry opovržlivě pozvedl koutek rtu. Zbabělec. Vsadil bych se, že ví, kde jsou. Klidně tam mohl sám mířit a na mě narazit jen náhodou... Ta myšlenka byla zvláštním způsobem uklidňující. Harry věděl, jak se vypořádat s nepřáteli. Svižným pohybem opět pozvedl hůlku a namířil ji výhružně na Dracův krk. Tichý sten ho zároveň povzbudil i znechutil. „Řekni mi, jak se tam dostanu – ať už jsou kdekoliv.“

Draco se na hrbolaté zemi zazmítal ve snaze dostat se dál od špičky hůlky. „Zešílel jsi?“

„Potřebuju ho dostat pryč.“ Dostanu ho do bezpečí. Odmítám ho teď ztratit.

Dracovi unikl smích, kterým prozníval náznak hysterie. „Promiň, Harry. Tak moc ti nevěřím.“

„Já tobě nevěřím ani trochu, ale stejně mi pomůžeš.“

Draco zavřel oči. Když je opět otevřel, hleděla z nich místo strachu úpěnlivá prosba. Harry nedokázal říct, jestli se mu podařilo získat nad sebou kontrolu nebo jen vyměnil masky.

„Harry.“ Harry měl pocit, jako by vyslovení jeho jména zatahalo za neviditelné pouto mezi nimi, ale tvrdošíjně ho zapudil. Přimhouřil oči.

„Na profesoru Snapeovi mi záleží. Jestli mu vážně chceš pomoct, ano, pomůžu ti. Zruš tohle kouzlo a nech mě vstát, dovedu tě k němu.“

Harry zavrtěl hlavou. „To nepůjde. Jen mi řekni, kde je. Já...“ Chvatně přemýšlel. Potřeboval Draca v bezvědomí nebo dostatečně daleko, aby mu nemohl překazit plány. „Dám ti přenášedlo zpátky do Bradavic.“ Místnost poblíž nebelvírské věže posouží dokonale.

„A ty půjdeš sám?“

„Musím jít sám! Nemám v plánu pouštět se do boje; hodlám zůstat skrytý. Druhý člověk by to jen ztížil, i zmijozelský had jako jsi ty. Navíc nevěřím, že zvolíš svého kolejního ředitele před pánem svého otce, zvlášť když tam budeš mít mě jako skvělý dárek na uvítanou. A konečně, i kdybychom nějakým zázrakem měli pod těmi hordami přetvářky mezi námi společné cíle, nemůžu věřit, že uděláš, co ti řeknu!“

Jako by Malfoy z Harryho výbuchu čerpal sebejistotu. „Jdu s tebou.“

„Sešlu na tebe Petrifikus a nechám tě tady.“

„Takhle daleko od hradu bys mě bezbranného nenechal. Mohli by mě zabít.“ Draco se uvolněně opřel o zem. „Mimo to jsi ztratil stopu. Nemáš ponětí, kam jít. Potřebuješ mě.“

„Ale nemůžu ti VĚŘIT!“ Harry frustrací téměř křičel.

„Harry, přísahám – můžeš mi věřit. Na Snapeovi... mi záleží.“ Zachvění víček prozradilo, jak cizí Dracovi bylo vyslovit něco takového nahlas – nebo že lhal. Zaostřil zpět na Harryho. „Proč bych se otáčel zády k někomu, komu na mně podle všeho opravdu záleží – na mně samotném, nejen na mém jméně – kvůli zmetkovi, který mému otci slíbil všechno, a pak ho nechal hnít v Azkabanu?“

Harry si zoufale přál, aby Dracovi mohl věřit. Zavrtěl hlavou. „I kdyby. Pořád bych nemohl věřit, že uděláš, co řeknu. Poděláš to.“

Draco se zamračil. „Pro dnešek,“ řekl, „a jenom dnešek tě budu poslouchat. Přísahám.“

„Mám se spolehnout na tvé slovo? Draco, tak šílený nejsem.“

„Co jiného ti zbývá? Seslat na mě Imperius?“

„Jsi ochotný podrobit se Kouzlu věrnosti?“

„Čemu?!“

„Je to-“

„Vím, co to je! Nehodlám se ti odevzdat!“

„Stanovíme omezení, jako jsme se to učili na obraně. Sešlu kouzlo tak, aby jeho trvání skončilo za svítání. Jenom pro dnešek, přesně jak jsi řekl.“

Dracovo zděšené pobouření polevilo do neklidu. „I tak ale...“

Harry Dracovi namířil hůlku do obličeje. „Na tohle nemám čas. Stopovací kouzlo by zabralo čas, ale dokážu ho použít.“ S krví. Jsme stejné krve. S ním... a s Voldemortem. „Buď si vezmi mé přenášelo zpátky do Bradavic nebo dovolíš, abych na tebe seslal Kouzlo věrnosti, nebo tě tu nechám pod Petrifikem. Tvoje volba.“

Draco zaťal pěsti. „Ty naprostý-“

„Vyber si!“

„Kouzlo věrnosti.“

Harry se pokusil nemyslet na to, co se stane, jestli sesílání kouzla zpacká. Četl jsem tu část dva dny zpátky a pamatoval bych si to i ze srpna. Zvládnu to. „Dobrá volba,“ odpověděl chladně. Odsunul se od Draca dál a vytáhl se na nohy. Škrábance, které mu Draco zanechal na krku, pálily jak čert. „Na kolena.“

***********

Jakmile se Severus dostal na dohled od Bradavic, přemístil se. Místo určení, lovecká chata, sestávala z jediné prostorné místnosti s velkým kruhovým ohništěm uprostřed. Objevila se před ním na místě, kde předtím viděl jen rozložitý starý dub. Setřásl pocit dezorientace a zaostřil na jedno z oken, aby jeho oči přivykly světlu, než vstoupí do dveří.

Místnost byla zaplněná lidmi. Nebylo neobvyklé, že Severus přicházel mezi posledními. Dnes však již byli všichni služebníci Pána zla přítomni a s nimi někteří další. V překvapivě početném kruhu zamaskovaných postav v pláštích – v posledním roce přibylo mnoho přívrženců – se nováčci s odkrytými tvářemi shlukli k sobě a pokoušeli se působit nezúčastněně. Ti prozíravější nechali menší dávku obav proplout na povrch. Severus věděl, že někteří dnes obdrží Znamení zla, jiní budou odmítnuti a nemálo z nich bude zabito. Věnoval jim pohrdavý pohled, kterým maskoval snahu bleskově zmapovat, kdo dorazil. Markus Flint, proti kterému pracovala skutečnost, že jeho krev byla nyní kontaminována a účastnil se debaklu vlkodlačí mise – mrtvý. Vincent Crabbe – možná obdrží znamení. Severus se pokusil necítit vinu. Do tak slaboduché mysli nebylo snadné vnést pochyby. V šoku se zarazil u další tváře – Pansy Parkinsonová. Po smrti strýčka v červnu se zatvrdila, ale očekával, že následkem toho spíše zúží výběr potenciálních manželů, než že by ji to zavedlo sem. Voldemort nebyl přijímání žen do svých osobních služeb příliš nakloněn; Severuse by zajímalo, jak se jí podařilo dostat se takto daleko. Přelétl pohledem po hloučku, zda v něm nezahlédne bělavé vlasy. Ne. Draco tam nebyl. Ani Gregory. Alespoň některé z nich dokázal uchránit otroctví.

„Vynadíval ses dosyta, můj milý zrádce?“

Severusovi při těch slovech zamrzlo srdce. Nereagoval, jako by předpokládal, že takové oslovení nemohlo být určeno jemu.

„Severusi. Podívej se na mě!“

Severus se otočil, ve tváři překvapení. Hluboce se poklonil, poté klesl na kolena a připlazil se blíž. „Můj pane...“

Voldemort prudce stáhl lem svého hábitu z dosahu Severusových rukou a Severus ztuhl a vykroutil krk, aby viděl dostatečně vysoko, aniž by se zvedl. Kolem sebe slyšel tichounké šumění nepatrných pohybů a obezřetného šepotu.

„Nepokoušej se mě oklamat. Vím, že jsi mě zradil. Bolí mě vědomí, že o mně, pánovi, kterého sis sám zvolil, máš tak nízké mínění. Voldemortovy oči se v jeho sivé tváři leskly jako uhlíky. Nagini za ním zvedla hlavu do výšky jeho hrudi a zasyčela, ocas se jí zlověstně komíhal ze strany na stranu. „Postavil ses mým lidem.“

„Nikdy, můj pane.“

„Byl jsi viděn, můj Severusi.“

Severus měl potíže uchovat si čistou mysl. To, že Voldemort použil jeho křestní jméno, neznamenalo v boji o jeho přízeň vůbec nic. Chování Nagini však prozrazovalo zlost. Obával se, že tentokrát bylo nebezpečí reálné.

„S tím vlkodlakem – Brumbálovým mazlíčkem. Nezapomněl jsem, že jsi k němu v mládí choval... náklonnost.“

„Zapomněl jste, že mi zamlčel, čím je? Že se se svými přáteli spikli, aby mě zabili?“ Nebylo snadné znít opovržlivě na kolenou a opřený o ruce s tváří sklopenou k prkenné podlaze, ale Severus udělal, co mohl. „Nesnáším ho do morku kostí, přísahám.“

„Jak zvláštní, že by v takovém případě měl přebývat ve tvých soukromých komnatách – a ve tvém oděvu. Navíc ráno po jeho proměně. Byl jsi to ty, kdo mu nabídl pomoc?“

Severus překotně myslel, přivolal každičkou špetku nenávisti, kterou kdy k Remusovi – ne! K Lupinovi, vlkodlakovi – pociťoval, aby zakryl své lsti. Nemohl si dovolit popřít fakta, pro která Voldemort mohl mít důkazy. „Ne dobrovolně, můj pane,“ promluvil skrze zaťaté zuby. „Byl ke mně přinesen kvůli léčebným lektvarům.“

„Místo aby ho vzali na ošetřovnu?“

„Proč by měli vpustit monstrum na OŠETŘOVNU?“ Severus nechal hněvivým zvoláním prosáknout část svého strachu. „Ne, je mnohem lepší vzít ho do MÝCH komnat – MÝCH VLASTNÍCH komnat, ačkoliv vědí, jak moc ho NENÁVIDÍM!“

Odvážil se vzhlédnout, stále v pozici na kolenou a loktech, a Voldemort zvedl ruce a zvolna zatleskal. „Dechberoucí představení, můj milovaný služebníku. Je od tebe laskavé, že mě bavíš až do konce. Obávám se však, že marně – tentokrát mě o tvé nevině nedokáže přesvědčit ani tvá průzračná mysl.“

Severusovi prolétlo hlavou, že slovo „nevina“ nikdy nebylo pro popis jeho spojení s Volderortem příhodné. Okamžitě lehkovážnou myšlenku zahnal. Navzdory prohlášení svého pána nemohl nechat štít ve své mysli zeslábnout, mohl by tak zradit nejosobnější tajemství, která za ním ukrýval. Toto nebylo poprvé, kdy mu bylo sděleno, aby se připravil na konec.

Nepřekvapilo ho, když ho zasáhl Cruciatus – jednalo se o běžný postup Pána zla – obvinit, prohlásit, že získal informace, zaútočit. Zařízla se do něj palčivá bolest, jako by jeho tělo probodla stovka ostří právě vytažených z výhně, projížděla jím, jako by mu do žil vpravili síru. Severus dal průchod přirozené a nevyhnutelné reakci těla – rozkřičel se a křečovitě sebou trhal. Veškeré zbytky vůle soustředil na ochranu své nejniternější mysli. Vědomé myšlenky se rozplynuly spolu s povědomím o lidech kolem něj – a čemkoliv mimo do běla rozpálené agonie.

Trvalo snad celé věky, než bolest ustoupila natolik, že si dokázal uvědomovat vlastní trýznivé výdechy, tvrdou podlahu pod rozbolavělým tělem a záchvěvy třesu, díky kterým musel napnout všechny síly, aby se dokázal zvednout alespoň na kolena. Přesto se přinutil, připlazil se blíž k Voldemortovi a natáhl se po lemu jeho hábitu. Když Pán zla opět ustoupil, usídlilo se Severusovi v žaludku klubíčko paniky. Teď nemůžu zemřít! To není spravedlivé! Byl jsem tak blízko! Představa zítřka mu v mysli vyplula jako obraz útesu vzpínajícího se k nebi před tonoucím – pevnou zem v dosahu, a přesto zcela nedosažitelnou. Harry bude opět sám. Měl pravdu; nemusel jsem sem jít; mohl jsem volání ignorovat, Brumbál by tyto informace získal jinak...

Ne. Nesmím se tomu poddat. Klamej, a pokud už nemůžeš klamat, zdržuj.

„Můj pane, kdo vám to namluvil?“

Voldemortova tenká ústa se roztáhla v úsměvu a hadí nosní dírky se zachvěly. „Přece tví vlastní studenti... profesore.“

Draco! Severus doufal, že bolest protkaná tou myšlenkou nepronikla až k Voldemortovi, to by se v podstatě rovnalo přiznání. Pán zla opět ukročil z jeho dosahu.

„Pansy. Přistup blíž, mé nejmilejší hádě. Pověz této chodící mrtvole, čeho jsi byla svědkem.“

Dívčí pár nablýskaných šedých polobotek se přiblížil, až vkročil do Severusova zorného pole. Odvážil se pozvednout pohled a nebyl přitlačen k zemi, ať už rukou, hadem nebo kletbou. Na okamžik se střetl s dívčinýma očima, stále zvýrazněnýma uhlem a v koutcích třpytivými stíny, a našel v nich odpor spolu s pohrdáním.

Ano. Jsem na kolenou, krčím se před ním jako spráskaný pes. Dívej se dobře. Sem míří tvé ambice.

Zvedla hlavu a přerušila tak oční kontakt.

„První byl Crabbe, můj pane,“ promluvila zřetelně a jasně, jako by odpovídala na otázku ve třídě. „Procházel kolem bytu profesora Sn-“

„Severus zde neužívá žádného titulu.“

Pansy zaváhala. „S- Severuse. Slyšel, jak ředitel vykřikl ‚Remusi!‘, a když vyšel z poza rohu, právě se zavíraly dveře. Brumbál a... vlkodlak... museli být v prof- v jeho bytě.“

„Další den na sobě měl pr- vlkodlak černý hábit – Seversův. On ve svém šatníku nic takového nemá.“

„Ten pomatený hlupák, Brumbál, trval na tom-“ Severus náhle ustal, švihnutí masitého ocasu přes žebra mu vyrazilo dech.

„Skutečně? A trval také na tom, abys šeptal jméno toho Potterova spratka, když jsi za hlubokých nocí uklízel v laboratoři své kotlíky? ‚Harrrrry‘.“ Voldemortův mrazivý hlas vyslovil jméno v obscénní parodii něhy. Jeho zorničky krvavě žhnuly. „Toužíš po jeho mladičkém těle víc než po mém triumfu, mé lásce? Kdyby se ti ho podařilo zajmout, přivedl bys mi ho, jak jsi přísahal, nebo bys ho přede mnou ukryl ve své posteli?“

Severus vypustil na povrch upřímné pobouření. „Můj pane-“

„Nesnaž se mi namluvit, že jsi snil o tom, jak ho otrávíš! Severusi, ani ty se nemazlíš se jménem své oběti, jako by to byl tvůj milenec! Ztratil jsem trpělivost s tvými nekonečnými lžemi a výmluvami.“

„Můj pane, nikdo ve vašich řadách nedokáže Brumbála obelstít-“

„Což mi není k ničemu dobré, když jsou všechny tvé dokonalé lsti bez výjimky zmařeny! Proč tomu tak je? Zjevně proto, že je obratem našeptáváš také mým nepřátelům! Myslel sis, že tvá zrada může trvat věčně?"

„Pane, jsem váš nejponíženější-“

„Zrádce,“ dokončil Voldemort nemilosrdně. Severus držel tvář příliš blízko země, aby mohl sledovat své okolí, ale slyšel Naginin zuřivý sykot, takový, který slýchali, jen když Voldemort dal průchod skutečné zlobě. „Nyní už ti, můj zrádce, žádné prosby nepomohou. Dnes tu na tebe čeká smrt.“ Severus cítil, jak od něj Voldemort odstoupil, a zvedl hlavu právě včas, aby mohl sledovat, jak se kolem něj uzavírá kruh smrtijedů. „Jeden po druhém, dokud nezemře. Když to bude trvat celou noc, jenom lépe.“

Severus vždy věděl, co udělá, až tato chvíle přijde. Měl tajnou kapsli s jedem, kterou před dlouhými lety spolkl a svázal se svým tělem. Stačilo zašeptat dvě slova a kapsle by praskla; odešel by rychle a bezbolestně.

Váhal na hraně tohoto světa a světa, který mu právě otevíral dychtivou náruč. Umřít na následky Cruciatu skutečně mohlo trvat celou noc a on ovládal techniky, které oddalovaly nástup šílenství – takové, o jakých se Frankovi a Alici Longbottomovým ani nesnilo. V průběhu noci se mohlo přihodit mnoho věcí. Už dříve se stalo, že Voldemortův sklon upřednostnit okázalost před efektivitou zhatil jeho plány. Jeho rty polaskaly počáteční slabiku prvního slova. Spolkl vlastní výdech a myšlenku zapudil. Neopustí Harryho – ne dobrovolně.

Z kruhu vystoupila anonymní maskovaná postava. Severus by rád věděl, kdo to je a jestli spolu někdy v minulosti vycházeli. Sežehl ho nápor bolesti.

***********

Zlatá zář kouzla se vpila do blonďatých pramenů Dracových vlasů a plíživě se vyšplhala po Harryho paži, odkud pronikla do jeho hrudi. Zaplavilo ho nadšení, pocit něhy i triumfu zároveň, když shlížel na světlé vlasy pod svou rukou. Klečel před ním silný mladý muž, hlavu sklopenou. Můj, pomyslel si téměř zběsile. Nevyřčené slovo pulzovalo mocí.

Draco pomalu vzhlédl, široce otevřené oči se mu leskly.

„Hotovo,“ šeptnul Harry. „Jsi můj.“

Draco přikývl. Zachvěl se pod Harryho jemným dotekem.

„Jak vám mám říkat, můj pane?“ Zeptal se.

Harrymu se z hrdla vydral hluboký smích. Cítil se omámený Dracovým zbožným pohledem.

„Můj čistokrevný služebníku, je nádherné slyšet tě, jak mě nazýváš svým ‚pánem‘.“

Vlastní slova se k němu vrátila jako ozvěna a Harrym proběhl třes. Pocit vítězství se začal svářit se strachem. Rozběhlo se mu srdce. Musel se několikrát nadechnout, aby získal zpět sebekontrolu, a vzápětí si vybavil, co se dočetl o působení tohoto kouzla. Počáteční intenzitu pouta lze zintenzívnět prodlouženým fyzickým kontaktem. Harry udělal krok vzad. Jakmile se kontakt s Dracem přerušil, pronikavé obluzení z nerovného pouta vyprchalo.  

„Nejlepší bude, když mi budeš říkat Harry,“ podařilo se mu vyslovit.

Draco nejistě vzhlédl. „Harry?“

„Přesně tak. Vstaň,“ přikázal Harry pevně. „Máme práci.“

„Ano, Harry.“ Draco se zvedl na nohy.

„Severus – Snape – určitým způsobem zradil Pána zla. Jeho pán získal o zradě důkaz, a plánuje ho zabít.“

„Půjdeme tam a zjistíme, co se děje. Pokud ho bude jen vyslýchat nebo mu ublíží jen pro výstrahu, necháme to být. Pokud mu ale bude hrozit něčím horším nebo ho vážně ublíží, dostanu ho ven. Sám. Rozptýlím je, použiju neviditelný plášť, abych ho pomocí přenášedla dostal pryč. V takovém případě odejdeš a budeš spěchat zpátky do Bradavic. Nebudeš s nikým mluvit. Budeš se chránit. Až se dostaneš do hradu, dáš Brumbálovi vědět, kde jsi mě nechal a co dělám, a že mám v plánu přenést ho přenášedlem zpátky do Severusova bytu. Rozumíš všemu, co jsem řekl?“

„Ovšem, Harry.“ Co by dříve bylo mírným pokáráním se nyní přetavilo v Dracovo zklamání, že by Harry jeho intelekt mohl považovat za nedostatečně vytříbený. „Opustím místo, jakmile mi přikážeš.“

„Dobře. Kdyby tě chytili smrtijedi, dokážeš je přimět, aby tě nechali jít?“

„Mohu v takovém případě mluvit?“

„Ano. Pokud by to jinak mělo ohrozit tvůj život, můžeš mluvit.“

„Řeknu jim, že jsem tě ze zvědavosti následoval, protože tvou partnerku a mou kamarádku zranilo, že jsi ji na plese nechal samotnou. Jsem syn a dědic Luciuse Malfoye. Pravděpodobně mi budou věřit.“ Tvář mu prozářil rošťácký úsměv. „Je to dokonce i pravda.“

„Dobře. Teď mě k nim zaveď.“

„Je to stará lovecká chata. Nevím přesně, kde se nachází-“

„Draco!“

„-ale mám toto.“ Draco zalovil v tunice a vytáhl útržek kvalitního pergamenu. Dychtivě ho Harrymu podal. „Vidíš?“

„Lumos.“ Harry pergamen prozkoumal. Na straně, na kterou se zahleděl nejprve, bylo napsáno:

Hledáček Snapea

-vytvořen-

Poberty

Pod textem se nacházelo písmeno M nad písmenem W, jako by se zrcadlily. Po obou jejich stranách byla písmena P – jedno správně a druhé vzhůru nohama – značící otočení pergamenu ve směru hodinových ručiček.

Harry ho přetočil. Ve středu se objevilo číslo 242 a šipka směřující na severozápad. Harry pergamen pootočil a nepřekvapilo ho, že šipka stále ukazovala stejným směrem. Neměl pochyb, že číslo značí vzdálenost k jeho otci.

„Dvě stě čtyřicet dva čeho?“

„Prutů. Třída v osmdesátém čtvrtém uspořádala soutěž, kdo na to přijde.“

Harry zrudl zlostí. „To jako vážně?!“ Převrátil pergamen naruby. „Náměsíčníku, ty zbabělče! Pod tohle ses podepsal?“

„Náměsíčníku?“ Zeptal se Draco neklidně.

„To je přezdívka profesora Lupina. Podle měsíce – však víš, vlkodlak.“ Harry obrátil pergament zpátky na stranu se šipkou. „Tak jo, půjdeme.“

Po letmém pohledu na pergamen Draco s Harrym v závěsu vykročil severně podél okraje Zakázaného lesa.

„Míříme špatně.“

„Tady nás ale dokážu dostat přes zeď. Je to rychlejší, než kdybychom měli projít bránou.“

„Dobře.“

Narazili na úzkou stezku, po které došli ke zdi. Draco na ni poklepal hůlkou.

„Stigel.“

Ploché kameny sklouzly po zdi a vytvořili podélné schodiště. Draco šel první a Harry za ním. Odtud je Hledáček Snapea Pobertů vedl do prudkého kopce. Vypadalo to, že kromě nich v okolí nikdo další nebyl, ale Harry přesto využíval dostupného krytí. Bohužel tak uhýbali příliš na východ. Když vzdálenost klesla na třicet osm, Harry se zeptal:

„Jak dlouhý je prut?“

„Kousek přes šestnáct stop.“

„Dobře. Ukryjeme se spolu pod můj neviditelný plášť. Vydrž chviličku.“ Zalovil v brašně a vytál svou vlastnoručně vyrobenou mast tajného lovce, kterou v Severusově laboratoři upravil do tekuté podoby. „Potřebujeme tohle. Nejdřív trochu nastříkej na mě, já pak zbytek použiju na tebe.“ Pocítil nápor něhy, když Draco podřízeně sklopil hlavu, a natáhl ruku, aby mu zvedl bradu, než si stačil vzpomenout, že se má vyhýbat nadbytečnému kontaktu. „Neboj, bude dost i pro tebe. Nedovolil bych, aby ti někdo ublížil.“

Draco pookřál. Vzal rozprašovač, který mu Harry podával, a důkladně Harryho pokropil. Harry si trochu stříkl na vršek bot – jediné místo, které Draco opomněl – než se podobně postaral o Draca.

„Děkuji,“ řekl Draco zdvořile, když Harry lektvar spotřeboval. „Potřebuji vědět, o jaký lektvar se jedná?“

„Je to můj vlastní vynález. Nagini tě díky němu neucítí.“