Když dopis nepřišel
(Without Her Letter)
autor: Colubrina
překlad: Jacomo betaread: Calwen a Ivet
Věnováno Jimmi
Shrnutí: Je rozhodnuto ochránit mudlorozené před pokračující válkou tím, že nedostanou pozvání do Bradavic. Možná to nebyla dobrá volba. Hermionu Grangerovou to rozhodně nepotěšilo.
Originál viz https://www.fanfiction.net/s/11698239/1/Without-Her-Letter
Dramione, AU, 8880 slov rozdělených do 3 částí
Žádost o souhlas s překladem zaslána
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Colubrina. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
Poznámka překladatelky: Přeloženo jako novoroční překvapení pro Jimmi a pro všechny, kteří milují tyto stránky a zásobí je kapitolami výjimečných povídek či nadšenými komentáři. A protože jsem měla akutní potřebu překládat Malfoyovy a Narcisa je tu prostě famózní :-D
Kapitola 1
tehdy
„Tak jsme domluveni,” prohlásil Albus Brumbál. „Přestaneme mudlorozeným posílat pozvání ke studiu v Bradavicích.”
Válka stále doutnala, a tak padlo rozhodnutí. Jen jim malujeme na záda terč, říkali lidé, někteří zarmouceně, někteří s utajeným nadšením. Není to pro ně fér. Nakonec je lepší žít bez povědomí o svém magickém nadání než kvůli němu zemřít. Obavy z náhodné magie a nebezpečí v podobě netrénovaných kouzelníků byly odsunuty stranou. Kolik dětí pokračuje v projevech nahodilé magie, jakmile pomine nekontrolovaná emoční intenzita dětství? A měl někdo – samozřejmě kromě Toho, který nesmí být jmenován – dostatek odhodlání a chytrosti, aby si vypracoval plán a naučil se ovládat tajemné síly, pro které neměl vysvětlení, když ani nevlastnil hůlku?
Všichni se shodli, že to ještě nikdo nedokázal. Od odstrčených netrénovaných dětí nehrozilo kouzelnickému světu žádné nebezpečí, a když si to navzájem všichni opakovali, ujišťovali se tím, že to bylo správné rozhodnutí. Nevědomost je lepší než smrt.
A tak Hermiona Grangerová nedostala dopis s pozváním do Školy čar a kouzel v Bradavicích.
teď
Když se ten skoro-člověk zhroutil na podlahu, pozvedla Narcisa Malfoyová obočí v gestu úmyslného pohrdání. Pohlédla na rozlévající se krev, vsakující se do prastarého tvrdého dřeva, a tiše si posteskla, že to skřítkové budou muset vyčistit. Ignorovala poslední slova o čistotě krve a další podobné nesmysly, slova určená pro povzbuzení černě oděných postav, jež tu tiše stály a sledovaly, jak onen dotyčný umírá.
Slova, která selhala.
Krev byla prostě jen krev.
To moc byla všechno. Moc a vůle se jí chopit.
tehdy
Byla divné dítě. Nešťastné dítě.
Poblíž Hermiony padali lidé ze schodů. Jednoho dne se v její třídě rozbilo okno, což bylo samo o sobě dost zvláštní, ale že se i všechna ostatní okna v místnosti rozbíjela v pětiminutových intervalech, dokud je nebylo nutné vyměnit všechna, bylo přece jen hodně podivné, než aby se to dalo snadno odůvodnit. Chlapec, který odmítl její pozvání k tanci, byl následně napaden vránami.
Všechno to bylo hodně nevysvětlitelné. Ne že by to byla její chyba. Jen… prostě smůla. Zvláštní, ale prostě smůla.
teď
„Půjdeme do Bradavic?”
Draco Malfoy podal své nevěstě ruku. Neplýtvala pohledem na tělo, které nechala stydnout na podlaze. Její hlas zněl dychtivě – dokonce hladově – po další bitvě a on dovolil, aby mu na rtech vykvetl náznak úsměvu.
„Jak si přeješ,” zamumlal.
tehdy
Draco Malfoy, Smrtijed se Znamením, nedávný absolvent Bradavic a příslušník elity tak ojedinělé, že se mohl pohybovat v nejvyšších kruzích společnosti, ve které žil, měl naprosto podělaný den. Rodiče opět nadnesli potřebu spojení s rodinou Greengrassů, ve skutečnosti pozvali mladší dceru na čaj a zapomněli ho o tom informovat. Zahlédl ji v předsálí, uhrovitou a nevychovanou, a utekl zadem dřív, než ho někdo stihl uvěznit v povinnostech a zdvořilostech, o které neměl zájem. Právě teď se coural po mudlovském Londýně, kde se mu do cesty nepletli žádní rodiče, přehnaně úslužní poskoci, nebo ho tu nemohli najít patolízalové. Ta směšná dívka měla sotva patnáct, byla stěží víc než dítě. I pouhé pomyšlení na to, že by ji políbil, bylo dost odporné; z představy svatby a společného lože se mu udělalo špatně od žaludku.
Kopl do hromádky prachu u vchodu na jakousi ubohou parodii hřiště, a vzápětí přimhouřil oči, když se hromádka v miniaturním tornádu vznesla vzhůru. Rozhlédl se a pátral po okolí, kdo ho našel, ale jedinou osobou poblíž byla dívka se snědou pletí a tou nejsměšnější svatozáří z kudrlin, kterou kdy viděl. Stála na houpačce, oblečená v tom, co předpokládal, že je v mudlovském světě považováno za šaty, a hlavou se opírala o řetěz. Pozornost upírala na spirálu prachu tančící v pozdním odpoledním slunci.
„Dostaneš se do potíží, jestli někdo uvidí, jak tohle děláš.”
Podívala se na něj, sice lhostejná k jeho přítomnosti, ale příliš zdvořilá, než aby ho úplně ignorovala, a zeptala se: „Proč?”
Protočil oči. „Zákon o utajení přece.”
Pokrčila rameny a vrátila se ke sledování prachu. Draco pátral po její hůlce a žádnou neviděl. Nezvyklé. „Jak schováváš hůlku?” zeptal se.
„Cože?” znovu k němu obrátila zrak.
„Hůlku,” řekl. Vytáhl tu svou a zamával s ní, aby ukázal, co myslí.
„Není mi pět,” odpověděla. „Už si nehraju s imaginárními hračkami.” Trochu se ušklíbla. „Bez urážky.”
Draco vrátil hůlku do pouzdra. „Dobře,” kývl. „Tak budeme předstírat, že jde jen o hru. Oukej. Myslím, že je to dobrá výmluva, kdyby nás někdo viděl.” Zkoumavě se na ni zahleděl. „Neznám tě. Kam jsi chodila do školy? Do Krásnohůlek?”
„To je nějaká fajnová státní škola?” zeptala se se smíchem. „Ne.” Nechala spirálu špíny spadnout na zem, seskočila z houpačky, přistoupila k němu a natáhla ruku. „Hermiona.”
„Malfoy,” odvětil a čekal na záblesk poznání v jejích očích. Nepřišel. „Draco Malfoy.”
„Jako to souhvězdí?” zeptala se.
Draco přikývl, zamrzlý ve zdánlivě nemožné situaci, kdy nějaká čarodějka nevěděla, kdo je. „Kdo jsi?” hlesl a v duchu dumal nad jejím mudlovským oblečením, zjevnou absencí hůlky a tím, že ho nezná. Vycházelo mu cosi neuvěřitelného, a přesto dost úžasného. „To není možné,” vydechl.
„Jsi praštěný?” zareagovala.
„Ty jsi čarodějka,” řekl.
„Jo, rozhodně jsi praštěný,” potvrdila si. „Nebo hrubý.”
Draco zakroutil hlavou a z obavy, že uteče dřív, než o ní zjistí víc, vytáhl znovu hůlku a použil ji na roztočení špíny stejným způsobem, jakým to dělala ona. „Taky to můžu dělat,” řekl. Těkala pohledem mezi ním a hlínou a zároveň pomalu couvala, dokud ji do nohou nezasáhla houpačka. Posadila se na ni a nespouštěla oči z větrného víru.
„Udělej něco jiného,” nakázala mu šeptem. „Myslela jsem, že jsem jediná. Udělej něco jiného.”
Když ho nechala odejít, byla už tma, ale vymámila na něm slib, že je vrátí. Ukázal jí kouzla a přeměňování, a dokonce riskl jednu nebo dvě kletby. Na nezákonná kouzla nereagovala jinak než na plovoucí list. Škádlil ji, dokud mu neukázala něco z bezhůlkové, neverbální magie, kterou ovládala. Nevěděla, že existují hůlky. Nevěděla, že existují kouzla. Věděla jen, že je jiná, že umí dělat různé věci.
Uměla dělat spoustu věcí.
„Nesmíš to říct mudlům,” nařídil jí. „Ten, kdo nedokáže používat magii, se o nás nesmí dozvědět.”
Trochu se naježila, ale pak ustoupila a řekla: „Já vím.”
„Co se stalo?” zeptal se. Přesunuli se k podrostu zakrslých stromků na okraji hřiště a o jeden z nich se opřeli. Jejich ramena se dotkla. Něco se jednoznačně muselo stát.
”Cpali do mě léky,” řekla. „Byla jsem případ pro psychiatra. Trpěla jsem bludy. Myslela jsem si, že moje hračky umí létat. Viděla jsem věci, které nikdo jiný neviděl,” usmála se nahořkle. „Jako praštěná.”
V Dracovi se vzedmula vlna vzteku, že ti špinaví, opovrženíhodní mudlové pokládali za správné snažit se té dívce něco udělat. Byla čarodějka. Možná nepatřila k Malfoyům (což je dobře, šeptal mu tichý hlásek v hlavě, protože to by bylo ještě hnusnější než oženit se s tou holčičkou, kterou zanechal se svou matkou), ale pořád to byla čarodějka.
„Vrátím se,” slíbil.
„Zítra.” Skoro mu to nařídila.
„Zítra,” potvrdil.
mezihra
Jdeš domů, hlavu plnou toho bledého chlapce s jeho absurdní hůlkou. Zapneš počítač, a pak se mračíš a netrpělivě ťukáš do klávesnice.
Bez ohledu na to, co víš nebo nevíš, by ses vsadila, že Draca Malfoye neobjeví žádný vyhledávač v jakékoliv databázi, ke které máš přístup. Patří do paralelního světa, kde to, co umíš, je normální, do světa, který pro tebe a tvůj počítač neexistuje.
Mluvil o zákonu o utajení.
Takže existují zákony, zákony určené k tomu, aby zabránili lidem bez magie – mudlům – dozvědět se o nich, o těch uživatelích magie, jejich hůlkách a jejich zákonech. O jejich školách.
Ptal se, do jaké školy jsi chodila, což znamená, že mají školy. Víc než to, věděl, že jsi nechodila do té jeho. Což znamená, že existuje dostatek lidí – dostatek čarodějek – aby naplnily několik škol.
Cítíš, jak v tobě narůstá vztek, že tam někde ten svět je, že jsi mohla být normální. Že jsi mohla být něčím jiným než odstrčenou dívkou, kterou učitelé neměli navzdory její zvednuté ruce a brilantnímu mozku rádi. Nejsi zrůda, říkáš si. Ne, nejsi zrůda, nejsi jen nějaká bezcenná, špinavá mudla.
Jsi lepší než všichni ti lidé, kteří ti říkali, že vidíš věci, takové věci, které se nestávají. Lepší než ti doktoři, kteří do tebe cpali léky. Lepší než učitelé, kteří tě odbývali. Lepší než děti, které s tebou nechtěly mít nic společného, protože jsi příliš odlišná, příliš zvláštní.
Říkáš si, že jestli se ten Draco Malfoy zítra nevrátí, převrátíš svět vzhůru nohama, abys ho našla a zjistila všechno o tom, co on považuje za normální.
teď
Připravili se na bitvu ve Velké síni a s potěšením ohromili své nepřátele tím, že pronikli přes štíty. Mladá paní Malfoyová je složila pouhým teatrálním mávnutím ruky a ti, které si koupila krví monstra, ji následovali.
Moc byla všechno.
„Měla bych vám poděkovat,” řekla hlasem, který se rozléhal po okolí. „Vaše zničení viteálů bylo příhodné. Téměř mi to vynahradilo způsob, jakým jste mě a mé lidi vyšachovali. Téměř mi to vynahradilo, že jsem vyrůstala jako vyvrženec.”
Zadívala se na popelavé tváře. „Jsem vaše ptáčátko,” prohlásila, „a vracím se do svého hnízda.”
tehdy
Když se vrátil, matka na něj čekala. Usadila se v křesle v knihovně, v jedné ruce knihu, ve druhé sklenku vína. Narcisa Malfoyová dokázala ovládnout jakoukoliv místnost; její blond krása a zdánlivá křehkost Luciuse Malfoye před lety uchvátila, a i když Draco věděl, že si lidé šeptali, že to manželství bylo spíš fúzí mezi dynastiemi než záležitostí lásky, věděl také, že se jeho rodiče vzájemně zbožňují. Narcisa zvedla vybraným gestem sklenici ke rtům a pozorovala ho po tak dlouhou dobu, aby to většinu lidí přimělo cítit se nepohodlně. Až poté promluvila.
„Vyřídila jsem slečně Astorii tvoji omluvu,” řekla. „Předpokládám, že jsi byl povolán -”
„Tu žábu si nevezmu,” přerušil ji Draco. „U Salazara, nejspíš ještě chodí spát s plyšákem.”
„Přirozeně by šlo o dlouhé -”
„Ne.”
Matka a syn se na sebe usmívali se stejně nezúčastněným výrazem, dokud Narcisa nemávla rukou. „Ještě jsi hodně mladý,” prohlásila, jako kdyby tím vyjadřovala vlastní nesouhlas se sňatkem s Astorií Greengrassovou a nikoliv synovi dělala ústupek. „Jsem si jistá, že ta správná dívka se včas objeví.”
„Hmm,” zabručel Draco a posadil se na stoličku, která stála příhodně umístěna poblíž matčina křesla. „Dnes jsem jednu potkal.”
„Opravdu?” Narcisa se napila vína. „Nějakou, cos neznal?”
„Něco mnohem zajímavějšího,” řekl, „ona neznala mě.” Složil prsty do stříšky, přitiskl je ke rtům a zadíval se na matku.
„S každým dnem se víc a víc podobáš svému otci.”
„Mohla bys mi vysvětlit, jak to, že čarodějka neví, co to je hůlka?” položil lenivě otázku, ale nespouštěl oči z matčiny tváře. „Mám podezření, že jde o jednu z těch mezer v mém bradavickém vzdělání.”
„Jejich osnovy jsou v některých oblastech otřesně nedostatečné,” souhlasila Narcisa. Znovu se napila vína, a až poté odpověděla: „Jde o specifickou část historie. Ale je to zřejmé. Narodila se mudlům.”
„Co prosím?”
Narcisa naklonila hlavu na stranu a začala se usmívat. „Ach ano, mudlům se stále rodí kouzelníci a čarodějky. Když jsem byla malá, tyto děti se, k velké hrůze mojí rodiny, vzdělávaly po boku čistokrevných.”
„Mudlové jsou špína,” zopakoval Draco bezmyšlenkovitě propagandu, kterou slýchal celý život. „Ta dívka byla… byla brilantní, mami.”
„Říkali jsme jim mudlovští šmejdi,” pokračovala Narcisa zamyšleně. „Ten pojem už vyšel z módy. Je příliš hrubý, aby ho používali dospělí, a, inu, když už nepobývají v Bradavicích a nešpiní jejich chodby mudlovskými myšlenkami a mudlovskými rodiči, nikdo z nás nemá důvod ho dál používat.” Zahleděla se oknem do temné noci. „Kdyby moje matka věděla, že jsi vynechal čaj s naprosto dokonalou dívkou -”
„Ne.”
„- abys laškoval s nějakým kusem špíny, řekla by mi, ať ti vezmu hůlku a donutím tě -”
„Ovládala bezhůlkovou magii.”
Po tomto sdělení přestala Narcisa svého syna peskovat a otočila se k němu: „Nemožné.”
„Až na to, že jsem to viděl. Udělala něco podobného Imperiu; podívala se na ptáka, přiměla ho, aby jí usedl na prst a zpíval na rozkaz. A to všechno bez hůlky a bez znalosti formulí.”
„Tato válka se táhne už dlouho,” poznamenala Narcisa. Opřela si hlavu o opěradlo křesla a zavřela oči, zřejmě unavená vytrvalostí války i synovým výběrem své odpolední společnosti. „Tolik lidí si myslí, že jde o hlouposti. Nadřazenost čistokrevných. Tradice.” Povzdechla si. „Někdy si říkám, že ten starý blázen Brumbál opravdu věří, že bojuje za svobodu a takové ty věci.”
„Brumbál,” řekl Draco, „je pitomec.”
„Ne, drahoušku,” namítla Narcisa, aniž by otevřela oči. „Je to chytrý muž, který hledá rozhřešení.” Povzdechla si a dodala: „Opravdu musíme zapracovat na nápravě mezer ve tvých vědomostech o historii.”
„Co prosím?” Draco znal matku příliš dobře na to, aby udělal něco víc, než ji vybídl, ať pokračuje.
„Zajímalo by mě,” řekla, „jestli je tohle důvod, proč tam stále drží Binnse. Je mnohem bezpečnější nudit všechny děti vyprávěním o mnoha skřetích povstáních před tisíci lety než zkoumat, proč jsme nakonec skončili u bojů o mudly.” Otevřela jedno bledé oko a s pohledem na Draca dodala: „Ačkoliv jde samozřejmě o moc.” Znovu oko zavřela. „Pověz své malé kamarádce, že držet ji a lidi jí podobné mimo Bradavice bylo Brumbálovo rozhodnutí.”
„A co když se zeptá proč?” otázal se Draco.
„Samozřejmě proto, aby ji ochránil před takovými, jako jsi ty.”
„Nikdy bych jí neublížil,” bránil se Draco a Narcisiny rty se stočily do úsměvu.
„Kdyby byla jen jedním z množství špinavé chamradě?” zeptala se tiše. Ztuhl, ale neodpověděl. „Mocná, krásná – předpokládám – dívka odstavená od svého zděděného nadání je mocný nástroj,” prohlásila Narcisa, poté vstala a narovnala se. Zvedl se i Draco. „Doufám, že je reprezentativní?”
Draco pokrčil rameny. „Copak se to v těch příšerných mudlovských šatech dá poznat?” Když matka stále vyčkávala, dodal: „Ale v náležitém oblečení… nebudeš se za ni stydět.” Když vzpomínal na dívku v parku, oči se mu skoro třpytily. „Vlasy má trochu jako teta Bella,” poznamenal, „víc hnědé než černé, ale docela divoké.”
Narcisa přikývla, a pak pokynula hlavou směrem ke dveřím. Poslušně ji doprovodil ven a po chodbě až ke schodům vedoucím do její komnaty, kde jistě tento rozhovor převypráví Luciusovi. „Uč svou malou kamarádku, Draco,” řekla. „Dej jí hůlku a ukaž jí, jak je mocná.” Odmlčela se, poplácala ho po tváři a dodala: „Zacházej s ní jako s nedotknutelnou čistokrevnou dívkou,” přikázala mu. „Jako se slečnou Greengrassovou.” Pak vzala v úvahu jeho dnešní útěk před společenskými povinnostmi a zamračila se. „Nebo ještě lépe. Přiměj ji, aby ti důvěřovala víc než všem ostatním.“
Pokud měl Draco nějaké otázky týkající se matčiny horlivosti, nedal je nijak najevo. Jen se jí mírně uklonil. „Když mi nařizuješ, abych dělal to, co jsem stejně měl v plánu, jak bych ti mohl odporovat či tě odmítnout?”
„Chápu,” bylo to jediné, co mu ještě řekla, než ho nechala stát na schodech.
teď
„Chci jen ty, kteří o tom rozhodli,” řekla. „Nejsem tady proto, abych vyhlásila válku dětem.” Upřela pohled do očí letitých členů Fénixova řádu stojících na druhé straně místnosti. „Ode dneška to uděláme po mém,” prohlásila.
***
1. část z 3