17. prosinec 2019
Kapitola 17.
Překlad: Ganlum
Beta: Lupina, marci
Víra
Lenka
Veselé Vánoce, cupid-painted-blind
Lenka běží přes dvůr, její bosé nohy dopadají na zmrzlou zem, a špinavě blonďaté vlasy za ní vlají jako papírový drak ve větru.
„Podívej se, tati,“ křičí a smykem se zastaví pod stromem. Sněhové vločky se něžně snáší vzduchem, zachytávají se jí ve vlasech a nohy jí hoří, když skřípou na ostrém ledě. Nevšímá si, že je má zkrvavené. Xenofilius, orámovaný otevřenými dveřmi, se usmívá na svou dceru, která teď ukazuje do větví stromu, na cosi, co vidí jen ona. Santova čepice, kterou mu Lenka nasadila během večeře, mu spadla přes oko, a zakrývá mu trochu výhled, když kráčí přes bílý dvůr. „Objevila jsem škrkny.“
Tvář jí září vzrušením, když kývne hlavou k větvím, její bledé oči hltají poklad, který vidí jen ona.
„Úžasné, Lenko,“ říká Xenofilius a připojí se k dceři skryté před okolním světem za keři. Šílenství skrývá nejistotu a strach ze světa a jeho lidí, a tyto větve skrývají věřící před cyniky. „Prostě úžasné. Kde jsou ta velkolepá stvoření?“
Lenka rychle ukazuje na list, od nějž se jasně odráží poslední paprsky vánočního slunce. Xenofilius se upřeně dívá, matná zeleň a bílá zaplavují jeho zrak a mysl.
„Jsou skutečné, že?“ ptá se Lenka a obrací se na svého otce. „Jsou skutečné. Nikdy dřív jsem škrkny neviděla.“ Její skelné oči září radostí, když hladí list, prsty něžně laská svůj nový objev.
„Samozřejmě, že jsou skutečné. Pokud věříš, proč by nemohly být?“