Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12. Zničený domek

Phoebe vždy Harrymu říkávala, že pokud jsou děti dost staré, aby kladly otázky, jsou dost staré, aby na ně dostávaly odpovědi. Dudley s tím souhlasil, ačkoliv Harryho varoval, aby se ujistil, že odpovídá na otázku, která byla skutečně položena.

Harry si vždy v dětství přával, aby se dospělí tohoto postoje drželi. Petunie jej opakovaně napomínala, aby se neptal, z čehož se cítil bezradně. Brumbálova obsese s tajnostmi při nejedné příležitosti ohrozila víc životů, nejen Harryho, a i další dospělí jeho života ho tak chránili, že se místo věnování koníčkům ponořil do odposlouchávání a špehování. Opravdu nechtěl, aby v tomto jeho děti šly v jeho šlépějích.

Občas jen těžko věřil svým instinktům týkajících se dětí, ale procvičováním se zlepšoval. Kupodivu situace s Timem řešil snáze než s Jamesem. Ginny s gustem tvrdila, že Harry a James jsou stejní ve všem špatném.

Při pomyšlení na Jamese se Harrymu sevřelo srdce; James s ním stále nemluvil. Včera se mladý muž stavil doma za matkou a sourozenci, ale odešel, než se Harry vrátil z práce. Večer pak Ginny při diskuzi Harrymu doporučila, aby se Jamesovi omluvil. „Každým rokem se stáváš víc a víc mojí matkou,“ vyštěkla. „Je mu už dvacet, není malý.“

I Ron Harrymu říkal, ať má rozum, když se včera večer zastavil na pokec a pokusil se mezi nimi nastolit mír. Stěžoval si, jací jsou oba paličáci.

Ne, James nebyl malý, ale Ginny a Ron nechápali, jak chabá mu připadala v některé dny bezpečnost světa, který si vystavěl. Harry věděl, že v mžiku může být rozmetána.

On a Molly v tom byli stejní. Molly v první válce proti Smrtijedům ztratila dva bratry a rodiče a ve druhé syna.

Gideon a Fabian jako členové původního Fénixova řádu byli zabiti během nájezdu. Jednou pozdě v noci, ne dlouho po konci války, když žil v Doupěti, mu o tom Molly vyprávěla. Ten rok byl hektický a náročný, Artur často na ministerstvu přesluhoval a Molly na něj vždy čekala.

Harry měl velké problémy se spaním a často si s ní dával šálek čaje. Jedné z těch nocí Molly vyprávěla, jak byla těhotná s Fredem a Georgem, když byli její bratři zabiti. Nezbylo z nich moc k pohřbení.

Molly rozuměla, že se člověk probudí uprostřed noci, a aby uklidnil strach, jde se podívat, že děti dýchají. Rozuměla, že když Harry naposledy zbavoval skříň bubáka, nabral tvar nejstaršího syna ležícího na zemi nechybně a bez života.

James si myslel, že je nezranitelný, a Harry prostě nevěděl, jak se vyrovnat s myšlenkou, že se syn vydává den co den do nebezpečí. Mrazilo ho při vzpomínce, jak dorazil ke svatému Mungovi a plný úzkosti čekal, až Jamese uvidí. Když se synem Roz skončila a oni konečně mohli vejít na ošetřovnu, měl hábit ještě celý zakrvácený. Nicméně Harry nenašel otřeseného a bledého mladého muže (obzvláště po tom slovním výprasku, kterého se mu od Roz dostalo). James vesele klábosil s pěknou mladou léčitelkou, která jej napájela dokrvovacím lektvarem.

Mladý bystrozor byl na sebe mimořádně pyšný navzdory faktu, že podstoupil disciplinární řízení za porušení protokolu.

Jen zdráhavě Harry přiznával, že týden suspendování je dostatečným trestem. Navíc s jistým uspokojením vyslechl, jak Roz nejnovějšího bystrozora seřvává. Pravděpodobně by se nepohádali, kdyby James nebyl tak přezíravý ohledně celé záležitosti a neodbýval starosti rodičů jako pouhou paranoiu.

Na chvíli se Harry cítil jako u Siriuse a mohl myslet jen na to, jak propadává Závojem. Nechtěl se s Jamesem hádat, opravdu ne.

Harry sebou trhl, když si připomněl, jak Jamese nazval lehkomyslným a nezodpovědným. Doma se to zvrhlo v hádku, když James vytáhl válku – řekl, že Harry nemá právo mluvit o protokolu vzhledem k tomu, jak honil temného kouzelníka jen v sedmnácti.

V tyto dny ztrácel nervy jen kvůli málo věcem, ale James v nich vynikal.

Harry si povzdechl a pohlédl na své nejmladší dítě, které kráčelo vedle něj. Tima rozrušilo, že se James a Harry hádali. James a Tim se měli moc rádi.

Když k nim Tim přišel, docela se Jamese bál. Asi za to mohl fakt, že Jamesovi bylo tehdy téměř šestnáct a v Timových očích byl dospělým mužem. James se rozhodl Tima získat a ukazoval trpělivost, kterou by u něj Harry nečekal. Vzal si za úkol vypomoci s Timovou fyzickou kondicí a celé léto to maskoval učením famfrpálu. Šel s Ginny na každou Timovu prohlídku a prohlašoval, že musí jít pomoci matce, když Harry leží jako lazar.

Všechny děti si byly blízké, ale James bezpochyby podědil Harryho ‚zachráncovský komplex‘.

Harry zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil, zhluboka se nadechl a vrátil se k aktuální záležitosti. „Asi o mně uslyšíš spoustu zvláštních věcí, jestli už jsi neslyšel,“ začal tiše.

Tim přikývl. „Už jsem slyšel… něco málo.“ Chvíli mlčel. „Hlavně co už jsem říkal.“

Harry zaznamenal kvalifikátor hlavně; chlapec bezpochyby vyslechl mnohem víc, ale nechtěl Harrymu říct, kolik již věděl. V tom byl opatrný.

„No, víš základní fakta toho příběhu,“ pokračoval Harry. „Jen nezapomeň, že hodně lidí ze mě dělá silnějšího kouzelníka, než jsem.“

Vedl Tima Godrikovým Dolem, dokud nepřišli k pobořenému domku. Zajíknutí oznámilo chvíli, kdy Tim uviděl památník.

„Tady byli zabiti moji rodiče,“ prozradil Harry tlumeně. Zbytky stavení ještě stály. Plaketa s nápisem byla pečlivě konzervovaná.

Tim sledoval slova na desce prstem. „Proč nezabil tebe?“

Harry pokrčil rameny a neodtrhl zrak od domu. „Má matka přijala kletbu, která měla zabít mě. Tím se ta další zvrtla a odrazila k němu. Upřímně, se mnou to mělo velmi málo co dělat. Za vše mohla máma. Způsobila, že se mě nemohl ani dotknout. Proto mě poslali žít k tetě a strýci… protože teta byla poslední mámina žijící příbuzná… A krev mé matky mě ochránila.“

Oba tam stáli mlčky a jen na dům hleděli. Harry přemýšlel, jestli to není až moc, aby tomu Tim porozuměl. Ani si nebyl jistý, čeho chce dosáhnout, kromě opravení chlapcova mínění kvůli těm šíleným historkám, které slyšel ve škole o ‚slavném Harry Potterovi.‘ Neplánoval to, ale protože se Tim ptal na Harryho rodiče, zdálo se mu to správné.

Harry si vzpomněl na pocit ublížení, když se dozvěděl o místě posledního odpočinku Ariany Brumbálové v Godrikově Dole. Brumbála nikdy nenapadlo dovézt jej sem, aby navštívil hrob rodičů. Vzpomněl si, jak si myslel, že by ho utěšilo vědomí, že někdo rozumí jeho ztrátě.

„Tati?“ začal Tim váhavě, ačkoliv Harryho propíchl ostrým pohledem. „Pořád říkáš, že se mě má mudlovská máma snažila chránit. Opravdu tomu věříš?“

Harry se do modrých dětských očí podíval pevně. „Ano, věřím.“ O Mary se toho dalo říct hodně, byla závislá a drobná zlodějka, ale Harry skutečně věřil, že svým způsobem se snažila své dítě ochránit. Napůl šílená kvůli kletbě, kterou na ni vrhal Smith, stále dělala to nejlepší, aby chlapce uchránila před tím nejhorším. Harry toto považoval za jediný důvod, proč byl Tim naživu, s ohledem na historky, které vykládal v bezpečí Phoebiny ordinace. „Myslím, že hlavně proto tě vzala k babičce.“

Po prozkoumání Timova spisu začalo být zřejmé, že Agnes Dawsonová byla Maryinou babičkou – vychovala děvče po smrti její matky. Harry přemýšlel, jestli Mary původně nedoufala, že by Tima nechala se starou paní nadobro, aby jej dostala pryč od Smithe. Když byl chlapec nakonec umístěn v kouzelnické rodině, Mary udělala, co mohla, aby Smithovi znesnadnila jeho nalezení.

„Hagrid mi říkal, že jsi nevěděl, že jsi kouzelník, dokud ti nedonesl dopis.“

Harry se usmál; Hagrid tento příběh povykládal všem jeho dětem, jakmile se dostaly do Bradavic. „To je pravda,“ odvětil. „Můj strýc mi nedovolil dopis přijmout. Cestoval s námi napříč zemí, aby se tomu vyhnul.“

„Proč?“ zeptal se Tim stále s oním ostrým pohledem.

„Nenáviděli kouzla,“ opověděl Harry prostě. „Asi si mysleli, že to ze mě můžou vymlátit.“

Tim se zhluboka nadechl, jako vždy, když prozradil nějaké své dobře skrývané tajemství. „Před Smithem jsem vždycky svoji magii skrýval.“ Odvrátil se od Harryho, aby se podíval na rozvaliny.

Když bylo jasné, že nebude pokračovat, Harry poznamenal: „To bylo od tebe chytré.“ Bylo zatraceně těžké pro tak malé dítě ovládnout magii a Tim měl takové postižení kvůli otcovým kletbám, že bylo udivující, jak zvládl zabránit spontánnímu výbuchu. Harry tento detail vynechal. „Jak jsi to dokázal?“

Tim nervózně zašoupal nohama. „Radil mi ten Tmavý pán. Řekl, že jestli Smith zjistí, že mám magii, odvede mě pryč.“ Timovo dýchání se zrychlilo a s rukama v kapsách nahrbil ramena. Nevědomky se ze sebe snažil udělat menší cíl. „Nikdy jsem to nezvládl na dlouho, ale Smith zůstával ještě kratší dobu.“

Harry velmi jemně položil paži Timovi kolem ramen a popřemýšlel, nakolik to ukazuje, kolik cesty chlapec ušel za ty čtyři roky, když se s důvěrou opřel o Harryho bok.

O Tmavém pánovi Tim už dřív mluvil. Když byl mladší, označoval ho za anděla.

Ginny znervóznil popis, jak Tmavý pán občas převzal velení.

Phoebe provedla pár testů a pak ujistila Potterovy, že co Tim popsal, byl jen obranný mechanismus – výmysl nápaditého dítěte. Léčitelka mysli jim vysvětlila, že ten Tmavý pán se odborně nazývá ‚vnitřním hlasem‘ – je to způsob, jak se dítě vyrovnává se zkušenostmi, které jsou pro ně příliš děsivé. Jestli si Tim nepamatoval, co se dělo, když převzal velení Tmavý pán, pak jen proto, že to podvědomě blokoval.

Harry objevil během mnoha rozhovorů, které vedl s Dudleym za poslední roky, kolik věcí sám blokoval. Kdyby měl větší fantazii, dovedl si představit, že by si také vytvořil obránce. Ale Dursleyovi neměli rádi nejen magii, ale i jakýkoliv projev představivosti. Dudley dopodrobna vylíčil, jak neměli dovoleno hrát si hry, které zavadily o fantazii. Jak si Dudley půjčil kamarádův komiks a jak ten samý kamarád mu k Vánocům dal Pána prstenů a Vernon zesměšňoval dar (i kamaráda), dokud knihu Dudley nevyhodil. Ten muž řekl, že Dudley nemá rád čtení a knihy jako vánoční dárek jsou nesmysly. Příští pololetí Dudley ukončil kamarádství a ti dva už spolu nepromluvili.

Nebylo divu, že Harry celé dětství věřil, že je Dudley poněkud tupý, když Vernon i Petunie vynaložili tolik úsilí, aby tomu věřil Dudley.

Tim na druhou stranu žil a vdechoval fantazii, ještě než vstoupil do kouzelnického světa. Na magii jej téměř nic nepřekvapilo, protože o kouzelnících a čarodějkách přečetl snad každý příběh mudlovského světa. Nebylo tak zvláštní, že si v duchu vytvořil kouzelníka, aby se ochránil.

Kdykoliv mluvil o Tmavém pánovi, Harrymu se vždy vybavil obraz stojícího a ušklíbajícího se Severuse Snapea.

Tim opět promluvil do ticha. „Smith dělával… spoustu věcí, aby ze mě dostal projev magie.“

Harry polkl. „Jo?“ Při tom prohlášení se mu zježily chlupy na krku. V kouzelnických rodinách bylo bohužel až příliš běžné, že týrali děti, aby z nich dostali projev magie. Harry se v duchu vrátil k Nevillovým historkám o tom, jak visel z okna.

Nicméně Nevillův strýček na něj nikdy nepoužil nepromíjitelnou.

Celé chlapcovo tělo se otřáslo. Harry jej přitáhl.

„Sem chodíváš na Štědrý den, že?“ zeptal se Tim najednou.

Harryho překvapilo, že na to Tim přišel. Chodíval sem sám téměř každý rok. Jednou nebo dvakrát jej doprovodila Ginny, ale většinou jen on sám. Nezáleželo na tom, jak moc měl práce, vždy si udělal čas, aby na hrob rodičů přinesl květiny. „Jo.“ Harry se zarazil, aby se zamyslel. „Je ještě jedno místo, které navštěvuju. Není úplně Štědrý den, ale to nevadí. Stavíme se tam, než půjdeme domů? Dáme si tam oběd.“

Chlapec k němu vzhlédl a přikývl.

Harry se rozhlédl. Stále byli sami na zasněžené tiché ulici. Naklonil se a chlapce zvedl. Držel jej pevně, zatímco se přemisťovali.