24. prosinec 2018
O třešních a kaštanech
originál: Because of the Chestnus and Cherry Stains
autor: Bex-chan; překlad: arabeska; beta: denice
2700 slov; dramione; po kánonu (AU); romance; 13+
shrnutí: Draco se snaží pochopit, proč jsou Vánoce pro Hermionu tak důležité, když teď celý kouzelnický svět zastiňuje válka. Ačkoliv mu trvá roky na to přijít.
poznámka autorky: Po bitvě o Bradavice válka stále pokračuje. Začínáme asi rok po bradavické bitvě a jisté postavy, které v knize zemřely, tady žijí.
prohlášení: Všichni vlastní to, co jim náleží.
A toto je pro Arče. Děkuju vám. Za všechno. Užijte si svátky, až si lehnete pod stromeček, ať vám srdce plesá štěstím, celou duší vám to přeju. Jste neskutečně úžasné.
*
O prvních Vánocích, které Draco trávil s Fénixovým řádem, se zamkl v jedné z ložnic na Grimmauldově náměstí a odmítl vyjít ven, dokud neutichne Arthurův smích a šustění staniolu. Když konečně po dvaceti hodinách brzy zrána na druhý svátek vánoční sešel dolů, na stole na něj čekala sváteční večeře, zakouzlená, aby zůstala teplá. Vedle příboru ležela přehnutá kartička a na ní jeho jméno, naškrábané napříč jako jizva.
Z důvodů, které nikdy nepochopí, mu to připomnělo Znamení zla na jeho levém předloktí, a tak prohledal všechny skříňky v naději, že najde něco ani vzdáleně slavnostního. Poté, co splašil plechovku fazolí, které se neobtěžoval ani ohřát, se vrátil do ložnice a snědl je jen ve společnosti svého stínu a ticha.
Draco se osvobodil ze samoty, kterou na sebe uvalil, až když druhého ledna Molly strhla i poslední vánoční řetěz. Vcelku rychle se všechno vrátilo do starých kolejí; neměnné příděly jídla, chmury místo úsměvů, Smrtijedi vyvražďující národ.
Změnilo se jediné – a Draco si to neuvědomil až do března. Grangerová mu už nikdy neřekla „fretko“ a její věčně zamyšlené oči tak nějak roztály.
Někdy mu připomínaly kaštany. Zvlášť za chladných dnů.
Potom si v červnu uvědomil, že Grangerová má stejné písmo jako to, kterým našel napsané věnování u své vánoční večeře, a natolik jej to zmátlo, že si nad tím lámal hlavu celé týdny, ačkoliv asi ne dost na to, aby si vyžádal její vysvětlení.
*
O druhých Vánocích, které Draco trávil s Fénixovým řádem, měl v plánu zopakovat ty loňské. Dokonce se mu včas podařilo propašovat si do pokoje pár plechovek fazolí. Jediný problém představoval jeho spolubydlící; Longbottom. Když se Grimmauldovo náměstí poněkud přeplnilo, skupina Řádu se přestěhovala k Tonksové a Remusovi, včetně Tupého tria, Longbottoma, Láskorádové, dvojčat Weasleyových, jeho samotného a několika dalších.
I přes Dracovy nekonečné snahy připomínat Longbottomovi, že jsou všechno, jen ne známí či dokonce přátelé, považoval za nezbytné otravovat Dracovi vánoční ráno vyprávěním o všech tradicích, které si vždy jako dítě užíval, a o pitomých incidentech, které kdysi jeho vánoční svátky provázely.
Kdysi. Před válkou.
Poté, co byl Draco donucen vyslechnout další povídačku O Longbottomovi, kterému spadl krocan na nohy, zvažoval, že toho blábolícího nebelvíra uškrtí zmijozelskou šálou, ale jeho vražedné myšlenky přerušilo zaklepání na dveře a dovnitř bez čekání na pozvání vkročila Grangerová.
Prohlédl si ji od hlavy k patě, jako to v poslední době dělal pokaždé. Vlasy žily vlastním životem a bujely více než obvykle, trčely do všech stran v podivných úhlech a v čirém chaosu. Tváře měla zrudlé nervozitou a pomuchlané oblečení pocákané skvrnami od jídla. Evidentně pomáhala matce Weasleyové s vařením a pohled na ni Dracovi připomněl všechny ty hodiny lektvarů, ze kterých odcházela celá střapatá, a přesto s tváří ztuhlou do naprosté vyrovnanosti, jako by odmítala nechat si do ní promítnout stres.
Možná to poznal díky tomu, že dělal to samé.
„Neville, večeře je hotová,“ složila paže na hrudi a opřela se o zárubeň. Pak se zlehka pousmála a mrkla na něj. „Posadila jsem tě vedle Lenky.“
„Jsi hvězda, Hermiono,“ zajásal Longbottom a zamířil ke dveřím. „Ty nejdeš dolů?“
„Běž napřed, ještě si něco potřebuju vyřídit.“
Draco zpod řas sledoval, jak čeká ve dveřích, téměř nervózně přešlapuje a kouše si spodní ret tím způsobem, který jeho pohled upoutal vždy o něco déle, než by se hodilo. Nakonec, po chvíli, která mu připadala jako hodina, rozevřela rty a on se přichytil, že i na to prosté gesto zírá pozorně jako jestřáb.
„Nedáš si s námi večeři, Malfoyi?“ zeptala se. „Připravila jsem ti -“
„Ne.“
Svraštila obočí. „Můžu se zeptat proč?“
„Můžeš se ptát, na cokoliv chceš,“ trhl rameny. „Jestli se rozhodnu odpovědět nebo ne, je úplně jiná věc.“
„Nechceš přijít kvůli jídlu? Nebo kvůli společnosti?“
„Kvůli celé té hovadině,“ vyštěkl příkře. „Máme příděly jídla z jistého důvodu. Jsme ve válce. Nemůžeme si dovolit plýtvat časem ani zásobami na pitomé svátky.“
„Je to jenom jeden den v roce.“
„Jeden den, který by Řád mohl docela efektivně využít na plánování a doplňování zásob. Grangerová, ty tu máš být ta rozumná a chytrá. Jak můžeš tohle tolerovat?“
„Protože to je dobrá věc, ničemu neškodí,“ odvětila. „Vánoce povznášejí ducha, všechny uklidňují, všechny stmelují, a to my jednou za čas potřebujeme, jinak by se polovina z nás zbláznila.“
„Vždyť jste se zbláznili už dávno,“ odfrkl si. „A nejde o celou tu pitomost s Vánocemi, myslím válku. Vážně si myslíte, že můžete vyhrát. Ta tenká hranice mezi optimismem a idiocií se u vás bláznů ztenčuje každým dnem víc a víc.“
Hermiona sevřela rty. „Tak proč jsi zběhl? Proč ses přidal na naši stranu?“
V jeho hrudi něco zavibrovalo, něco mezi vyštěknutím smíchu a znechuceným zaúpěním. „Protože mám evidentně svědomí, které napadlo, že by bylo k popukání po devatenácti letech znovu vstát z mrtvých. Kdo to mohl tušit, že?“
„Možná tu bylo celou dobu a ty ses zkrátka rozhodl ho ignorovat.“
Draco naklonil hlavu a pozorně se na ni zadíval. Těžce přitom vydechl a všiml si, že její tvrdý pohled zjemněl. Téměř zněžněl, jako by se uvolnila. „Možná,“ připustil nenuceně. „Proč se nejdeš připojit k ostatním, Grangerová? Nedokážeš mě přemluvit, abych tam šel taky, takže můžeš rovnou vypadnout.“
„No dobrá,“ povzdychla si. „Tvoje rozhodnutí. Ale nechám ti porci pro případ, že bys změnil názor.“
„Nezměním.“
*
O třetích Vánocích, které Draco strávil s Fénixovým řádem, byl stále v domě Tonksové a Remuse, četl si knihu o obraně proti lektvarům a prokletím černé magie a uvažoval, zda by kolem sebe neměl seslat pár tlumících kouzel, když se jedno z dvojčat rozchechtalo tak hlasitě, až ho vytrhlo ze soustředění. Otočil stránku právě ve chvíli, kdy se do jeho ložnice rozhodla vpadnout Hermiona. Nějak se jí dařilo držet v rukou hazardérsky rozkymácené talíře, a přesto vypadat odhodlaně, když k němu nakráčela.
„Grangerová, do hajzlu,“ ulevil si Draco. „Neumíš klepat?“
„Jak mám asi zaklepat, když mám obě ruce plné?“
Draco si zamumlal něco nezřetelného pod nosem a úkosem k ní vzhlédl. „Co chceš?“
„Přinesla jsem ti večeři a cukroví,“ informovala jej a odložila talíře na rozviklanou komodu. „A nepředstírej, že nemáš rád ořechové košíčky, protože jsem tě viděla, jak jsi Lence včera jeden ukradl.“
„Grangerová, nemám teď náladu na tvoje vánoční kraviny -“
„Ty nikdy nemáš náladu.“
Se zatnutými zuby zavrčel a sevřel si kořen nosu. Toto mělo evidentně představovat trest za to, že Grangerové dovolil, aby se v jeho přítomnosti v posledních dvou a půl letech začala uvolňovat. Tím panovačným chováním a neschopností pochopit, že se ji svými nápaditými urážkami snaží odehnat, v něm nepopiratelně rozdmýchávala zlost, ale… musel uznat, že se dala svým způsobem považovat za zábavnou. Vlastně si vcelku užíval vymýšlení způsobů, jak jí lézt na nervy. Potají ho fascinovalo, jak široké měla panenky těch kaštanových očí, když se spolu handrkovali, nebo jak její rysy prakticky tancovaly, kdykoliv se mu podařilo vyvést ji z míry; a zjistil, že bez ustání hypnotizuje její spodní ret, když si ho kousala.
„Vystřel, Grangerová. Čtu si.“
„Takže se ti vánoční dárek líbí?“ tázala se se samolibým úsměškem.
„Tos nechala před dveřmi ty?“
„Jistěže já. A než stihneš protestovat, ne, nekoupila jsem to. V šestém ročníku jsem tu knihu dostala od McGonagallové a znám ji téměř nazpaměť.“
Draco se zamračil. „Proč jsi mi ji dala?“
„Protože vím, že ji nemáš. V posledních dvou letech jsem tě viděla číst těch pět knih, co tady máš, stále dokola,“ rozpovídala se. „Navíc je to limitované vydání. Neměli ji v bradavické knihovně, tak mě napadlo, žes ji možná ani nikdy nečetl. A píše se tam o runách, které se mi nepodařilo úplně rozluštit. Myslela jsem, že bys třeba mohl být úspěšnější.“
„Ty uznáváš porážku?“ tázal se trochu překvapeným tónem. „No zpropadeně, Grangerová, ta válka ti fakt leze na mozek.“
„Neuznávám porážku,“ ohradila se obratem. „Myslela jsem, že bychom mohli… no, možná zkusit to rozluštit spolu…“
Draco zvedl obočí. „Ty chceš pracovat se mnou? Chceš můj názor? Umíráš?“
„Vím, že jsi chytrý, Malfoyi…“
„Ale v tomhle jsi přece vždycky tak tvrdohlavá. Začneš se pokaždé vrtět a dupeš nohou tím příšerně iritujícím způsobem.“
Pootevřela oči o něco víc. „Netušila jsem, že si všímáš takových věcí.“
Draco čelil jejímu bezradnému pohledu. „Všímám si mnoha věcí.“
Na tobě.
„Sníš si večeři?“ zeptala se a on to přičítal snaze prolomit nepříjemné ticho.
„Ne.“
„Ale nepřipojíš se k nám.“
„Ne.“
„Víš, zrovna peču kaštany, kdybys…“
Trhl sebou a díval se všude jen ne do jejích očí. „Ne, rozhodně ne.“
Hermiona pokrčila rameny. „Dobrá.“
Draco sledoval její záda, když vycházela z pokoje. Dostál svým slovům a skutečně večeři nesnědl.
Ale košíčky si dal.
*
O čtvrtých Vánocích, které Draco trávil s Fénixovým řádem, se zdola ozýval jen randál a Grangerová se ani jednou nepokusila Draca přesvědčovat, aby s ostatními snědl večeři. Třiadvacátého prosince, před dvěma dny, byli Tonksová, Remus, Seamus a Levandule zabiti Smrtijedy, kteří na ně zaútočili ze zálohy. Grangerové a Pastorkovi se jako jediným dvěma ze skupiny podařilo vyváznout z pasti živí. A v důsledku nikdo ani slůvkem nezmínil tradiční oslavy, ani nezašeptal přání veselých Vánoc.
Pomalu se schylovalo k večeru, když Dracova frustrace přetekla. Odfrkl si a odevzdaně nechal nohy a nežádoucí starosti, aby ho s talířem ořechových košíčků v ruce donesly do ložnice Grangerové. Zastavil se před prahem a narovnal ramena, než strčil do dveří, a když ji spatřil, jeho srdce zaplavil zvláštní pocit.
Seděla na posteli, tiskla si k hrudi polštář a světlo třepotavého plamínku osamělé svíce stékalo po vlhkých cestičkách, které na jejích tvářích zanechaly slzy. Když překročil práh, pomyslel si, že vypadá téměř jako duch – kůže příliš bledá a oči příliš prázdné. Vedle ní ležela miska třešní. Jak Draco během posledních tří let zjistil, třešně jí sloužily k upokojení, a když někoho zavraždili nebo když se jí zkrátka zastesklo po rodičích, spořádala často několikero porcí.
Třešně zbarvily její rty sytou a temnou červenou, která mu v mihotavém příšeří připomínala krev. Nedokázal rozhodnout, jestli její ústa vypadají lákavě nebo zlověstně.
Odhodlaně k ní došel, položil talíř cukroví na její noční stolek, usadil se na postel naproti ní a téměř vydechl úlevou, když ho konečně vzala na vědomí.
„Co tady děláš?“ zachraptěla.
„Považuj to za splátku. Přišel jsem na tebe dotírat, abys snědla něco vánočního. Na vaření večeře vážně nejsem, takže košíčky budou muset stačit.“
„Nemám hlad.“
„Stláskala jsi třešní, kolik sama vážíš.“
Vydala tichý zvuk, ale Draco netušil, zda to bylo fňuknutí nebo polovičatý smích. „Draco, cením si tvé snahy a -“
„Nemaž mi med kolem huby,“ skočil jí do řeči. „Prostě si dej košíček a zazpívej jednu z těch otřesných ód, co se ti tak líbí. Hele, můžu i předstírat, že ti tleskám do rytmu.“
„Proč to děláš?“
Odmlčel se a váhavě si s tou otázkou pohrával. Popravdě neměl ponětí. Vidět ji ztrápenou ho z nějakého důvodu negativně ovlivňovalo. Vzpomínal si na dobu, kdy by mu nepřineslo nic než potěšení nalézt ji tolik rozrušenou, zato teď… jako by se mu hruď svírala bolestí. A tak pomalu vydechl.
„Protože jestli to vzdáš, nezbude nám žádná naděje,“ zabručel. „Něco… Pohled na tebe v tomhle stavu mi nedělá dobře. Bere mi to vítr.“
„Byla to moje chyba,“ vyhrkla nečekaně. „J-já jsem si rozbila p-přenášedlo, takže mi Tonksová musela dát svoje. Nebýt mě, tak je teď v pořádku.“
„Nebyla to tvoje vina.“
„Ale byla…“
„Grangerová,“ procedil. „Nebyla. Je to jejich vina. Ne tvoje. Moc dobře to víš, jsi jenom rozhozená.“
Trochu popotáhla a zvedla ruce, aby si otřela slzy. Třásly se jí prsty. „Mohl bys tu chvíli zůstat?“
„No…“ začal nerozhodně, „určitě nechceš, abych zašel pro Pottera nebo Weasleyho?“
„Ne,“ zakroutila hlavou. „Chtěla bych, abys tady zůstal ty. Prosím?“
„Jestli ti to pomůže.“
„Asi by mohlo.“
Kývl hlavou. „Tak dobře.“
A tak se stalo, že usnula s hlavou v jeho klíně a on jí prsty bezmyšlenkovitě rozčesával vlasy, až v nich rozpletl všechny chuchvalce. A když byl hotový, přejel prsty po délce její páteře a potom zpátky nahoru a po pažích, a ačkoliv jeho čtvrté Vánoce s Řádem měly daleko do radostných a veselých, pomyslel si, že budou jedny z těch nezapomenutelných.
*
O pátých Vánocích, které Draco trávil s Fénixovým řádem, byl v Lasturové vile. Nedlouho po smrti Tonksové a Remuse se sem přestěhovali a od té doby tady bydleli. Měli však o poznání méně prostoru. Draco znovu sdílel pokoj s Longbottomem a Grangerová zase s Láskorádovou, jelikož ale Láskorádová a Longbottom udržovali už roky vztah, často se dožadovali soukromí. Tím se Draco s Grangerovou pravidelně ocitali ve stejné místnosti, ačkoliv jeho to už vlastně ani neobtěžovalo. Ano, preferoval samotu, ale jestliže měl být s někým uvězněn, vybral by si raději Grangerovou než Pottera nebo, Salazare chraň, Weasleyho.
Momentálně oba seděli na jedné ze dvou postelí, oddělovala je kupa knih a Grangerová zpracovávala mísu třešní, zatímco Draco nečinně ukusoval z druhého ořechového košíčku.
„Takže,“ spustila Hermiona. „Vyměním s tebou Jak vycvičit smrtící draky za Dějiny bradavické školy.“
Draco převrátil oči v sloup. „Grangerová, vždyť jsi to četla snad tisíckrát.“
„Mám tu knihu ráda.“
„To je mi jasné, ale nechtěla bys raději Jak létat beze strachu z edice Aviofobie? Merlin je mým svědkem, že by se ti hodila.“
Hermiona zamručela a vrazila si další třešeň do úst, aniž by si uvědomovala, jak pozorně Draco ten pohyb sleduje. „Ne, trvám na Dějinách.“
Odkašlal si, protože ho zaškrábalo v krku. „Fajn, tvoje volba.“
„Děkuji,“ zazubila se na něj, ale její úsměv rázem pohasl, když pohlédla na hodiny. „Už jen deset minut do konce Vánoc. A pak zpět do normálu.“
„Udivuje mě, že boj proti Smrtijedům považuješ za normální,“ zamumlal. „Spíš by se hodilo zpět do pekel.“
„Asi ano,“ uznala. „Vždycky jsem zklamaná, když Vánoce končí. Už jako malá jsem bývala celý leden smutná.“
„Nikdy nepochopím tvoji posedlost Vánocemi.“
„Je to svým způsobem obecně platná záležitost,“ podotkla, ale potom zamyšleně naklonila hlavu na stranu. „Ale asi… no, když jsem ještě netušila, že jsem čarodějka a že existuje magie, Vánoce mi tak nějak magii vytvářely. Pořád ve mně vyvolávají stejné pocity jako tehdy, když jsem se učila o všem, co se týče kouzelnického světa; víš, takový ten hřejivý pocit, jako že dokážeš úplně cokoliv.“
Draco mlčel a sledoval ji. Kaštanově hnědé oči, které se jí při těch slovech teskně a matně leskly, rty, znovu zbarvené třešňovou červení, které tak… vybízely. Od jisté doby to dělala v jeho přítomnosti pořád, ztrácela se v důvěrných monolozích, jako by mu důvěřovala, a on ji pokaždé pozoroval a vrýval si do paměti její rozzářenou tvář. Vážně neměla ponětí, jak čarovná umí být.
„Asi ti to nedokážu úplně vysvětlit,“ pokračovala. „Chci říct, tebe magie obklopovala už od narození, takže jsi na ni zvyklý, ale mě pořád oslňuje a fascinuje. Pořád mám ten pocit, že… takhle asi hřeje láska, víš… dává ti to vůbec smysl?“
Znejistěl. „Nejsem si jistý.“
Tiše se zasmála; další zvuk, který tak okouzleně poslouchal, a když mezi jejími rty zmizela další třešeň, Draco si ty svoje olízl. Sledoval, jak se s povzdychem znovu podívala na hodiny.
„Pět minut,“ zašeptala posmutněle. „Dáš si třešně, Draco?“
Při zmínce o třešních Draco sjel pohledem k jejím ústům a jen na moment zaváhal, než se předklonil a spojil jejich rty. Čekal, ať už na podvolení nebo odmítnutí, a když mu něžný tlak opětovala, přitlačil a nechal se přivítat jejími rozevřenými rty. Cítil, jak mu položila rozechvělou ruku na tvář, prsty lehounce přejela po jeho čelisti a dotkla se citlivého místa pod uchem.
Pevně ji chytil za šíji, jedna z kudrn se mu omotala kolem prsteníčku, když si ji přitáhl blíž, přejel zuby po jejím spodním rtu a pousmál se, když mu to gesto nezkušeně oplatila. Roztřeseně se nadechla, když lehce skousl, ale potom už se jejich vesmír smrskl do něžných dotyků, stisků a Hermioniných blažených vzdychů. Chuť třešní se zabydlela všude v jeho ústech, i v jejích, a Draco se jí opájel, až je z mlhy vytrhlo půlnoční odbíjení Hermioniných hodin.
Přerušili polibek, ale neodtáhli se od sebe, a zatímco hodiny odbíjely podruhé, potřetí a počtvrté, polykali svoje výdechy.
„Osm vteřin,“ zašeptala Hermiona bezdeše. „Veselé Vánoce, Draco.“
„Veselé Vánoce, Grangerová,“ zopakoval a znovu spojil jejich rty, když udeřila poslední vteřina Vánoc. Její úsměv neviděl, cítil ho, a když se od něj pomalu odtáhla, objevil v jejích očích jiskru něčeho nového, něčeho, co jí neuvěřitelně slušelo.
„No,“ začala, takřka plaše. „O čem jsem to mluvila?“
„Nevím,“ pokrčil rameny. „Asi o magii a lásce.“