Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2469997/47/
Rating: 13+
PA: Tato kapitola spolu s další byly napsány jako jedna se dvěma scénami (jedna pro Remuse, druhá pro Reye) v každém dni. Ale beta mi doporučila, abych kapitolu rozdělila na dvě, jednu pro Remuse a jednu pro Reye (a pár dalších). Z tohoto důvodu poběží paralelně a cokoliv se zdá matoucí snad bude dále vysvětleno. :)
Kapitola 47. Kousky – 1. část
Chci maminku!
Tříletému Remusovi se toto místo nelíbilo, opravdu nelíbilo, ach, vůbec ne. Zdi byly nudné a bílé a hrozné a postel měla boule a povlečení bylo skrčené a smrdělo jako jedna z maminčiných medicín, po bylinkách a lektvarech, hnusně. Kde jen to byl? Proč neležel doma ve své vlastní postýlce a se svými vlastními hračkami a kde je Hlídač? Hlídač byl měkký a plyšový a rád ho držel, když spal, ale tady nebyl a měl by tu být a kde je?
A všechno bylo špatně. Chtěl jít domů za maminkou a tatínkem, aby mu řekli, že ten škaredý pán, co ho odtáhl, je nadobro pryč…
Tělem mu proběhlo chvění. Ten ošklivý pán. Aspoň že tu už nebyl – měl strašné oči a ostré prsty a škaredě vrčel. Remus si jasně pamatoval tu hrůzu, když jej ošklivý pán táhl lesem a bouchl jej a křičel. A pak se změnil na příšeru a honil ho a honil a honil, až…
Chci maminku! Chci tatínka!
Nebylo to nic dobrého. Pokusil se být silným, pokusil se být velkým klukem. Ale byl na divném místě plném divných lidí a ten ošklivý pán ho honil a bylo mu divně a všechno se pokazilo…
Remus začal plakat.
Uslyšel, že se dveře otevřely, ale nevzhlédl, nechtěl vědět, co dalšího hrozného se blíží. Vůbec se nepohnul, dokud ho neobjaly teplé paže a nepřitáhly si ho. Zaplavila ho vůně a pocit toho, koho velmi dobře znal.
Táta!
S napůl potlačeným výkřikem Remus zabořil hlavu do otcova ramene a popadl jej za hábit, když jej konečně přemohl strach a frustrace, obojí tak živé v jeho paměti. Ale teď je tu táta. Je v bezpečí.
„Ššš…“ Tátův hlas byl tichý a tak uklidňující. „To je v pořádku, synku. Všechno bude v pořádku.“
„Ale… ošklivý pán… smrdí to… všechno je špatné!“ Ta slova se objevila mezi škytavými vzlyky. „Chci domů!“
„Vím, že chceš, vím to.“ Tátův hlas zněl divně skřípavě. „A brzo půjdeš, slibuju. Uzdravíme tě co nejrychleji.“
Remus hlasitě potáhl, vzlykání ustupovalo, když jej otec poplácával po zádech. „Vezmeš mě domů?“
Tátovy prsty jej stiskly. „Ještě ne, Remusi.“
Remus zabořil nos do záhybů tátova pláště. „Hlídač?“ zeptal se s nadějí. „Chci Hlídače.“
Táta jemně položil hlavu na synovu. „Pokusím se udělat, co půjde.“
A pak, navzdory všemu, co se stalo s tím ošklivým pánem, navzdory tomuto divnému místu, se Remus začal cítit líp.
Tatínek dělal vždycky všechno správně.
ooOOoo
„Jak mu je?“
Rey vzhlédl k Rebece, když za sebou zavíral dveře do synova pokoje. Jednou rukou si unaveně prohrábl stříbrné vlasy.
„Spí,“ odpověděl s pokývnutím. Bojoval s touhou najít si klidný kout, schoulit se do klubíčka a udělat přesně to samé. „Byl hodně rozrušený, když jsem dorazil, ale myslím, že jsem ho uklidnil.“
Rebeka obemkla prsty kolem flakónku bledě růžového lektvaru, který jí odpočíval v dlani. „Ale jeví se normální?“ dotírala. „Jako byl dřív?“
Rey si dovolil nevěřící odfrknutí. „Tak normální, jak by jeden čekal od téměř sedmatřicetiletého muže s myslí traumatizovaného tříletého chlapce. Ví, že je něco špatně a chce jít domů.“ Dovolil si pousmání. „Ale bezpochyby je to Remus. Chce, abych mu donesl Hlídače.“
Rebečino obočí se zkrabatilo zmatkem. „Hlídače? To mi nezní normálně…“
Smích, který splynul z jeho rtů, překvapil i Reye. „Byla to jeho oblíbená hračka,“ vysvětlil a něžný úsměv mu podbarvoval nádech smutku. „Plyšová kolie, kterou mu dal ke třetím narozeninám jeho mudlovský dědeček. V tom stavu, v jakém je teď, by ji nepoznal, protože za ty roky ji objímáním připravil o chlupy a polovina výplně vypadala. Vlastně – v životě jsi neviděla nic ubožejšího. Ale pořád ji má někde v pokoji v šuplíku. Nedokázal ji vyhodit.“
Jemný úsměv změkčil Rebečiny rysy. „Já měla medvídka nazvaného Lord Chlupáč,“ informovala ho věcně. „Sedí na mém šatníku.“
Rey se usmál, než na něj dolehla vážnost situace. „Je čas na dávku?“
Rebečin úsměv povadl a očima přeběhla k lahvičce v ruce. „Ano. Jestli vše půjde podle plánu, dostane dávku denně a mělo by mu to posunout paměť vždy o tři roky. Za jedenáct dní bude připravený na přítomnost.“
Rey tiše přikývl. Nebylo co říct.
Rebeka mlčky sáhla po zavřených dveřích. Rey se obrnil a vstoupil.
„Remusi,“ začal jemně. „Bohužel je čas na léky…“
ooOOoo
Den první
Šestiletý Remus se zmateně mračil na otce.
„Tati?“ zajímal se. „Co se ti stalo s vlasy?“
Tátovi se protáhla tvář, když si zatahal za pramen stříbrných vlasů s výrazem jisté rezignace.
„Bylo to kouzlo, Remusi,“ odpověděl a v jeho tónu zazníval zvláštní význam. „Jen kouzlo. Nemusíš si dělat starosti.“
Remus se zahihňal. „To udělala mamka? Slibovala, že jí zaplatíš za toho mrtvého bludníčka v jejím nejlepším kotlíku.“
Otec se poněkud nuceně usmál. „Dalo by se to tak říct,“ předložil tiše.
„Pořád říká, že z tebe zešediví. Ne naopak!“
„To je svatá pravda, synku.“
Remus se opřel o polštář se zamyšleně nakrabaceným obočím. „Tati? Kdy přijde mamka? Chybí mi.“
K Remusovu zmatku tátovou tváří prokmitla nevysvětlitelná bolest. „Ano, Remusi,“ zamumlal, „mně taky chybí.“
ooOOoo
Den druhý
Devítiletý Remus se zatvářil. „Ale jsme tak blízko. Jen na hodinu, dvě?“
Táta však už vrtěl hlavou. „Remusi, je mi to líto, ale nemůžeš odejít z nemocnice, natož jít na Příčnou ulici. Nejsi zdravý, synku. Musíš tu zůstat.“
„Ale cítím se dobře!“ Pod otcovým významným pohledem si Remus povzdechl. „Dobře, je mi divně. Ale budu v pohodě a nepoznají, co jsem, pokud jim to neřekneme! Mohl bych najít někoho na hraní, dokonce bych mohl získat kamarády!“ Unaveně sklonil hlavu. „Mám tě rád, i mamku, a mám rád všechny knížky a hračky, co mi dáváte. Ale někdy si prostě chci hrát se skutečnými lidmi!“
K jeho překvapení táta zavřel oči. Opřel se v židli a držel hůl způsobem, jako když si dělal starosti. „Máš pravdu,“ připustil tiše. „Měli jsme tě pouštět ven víc. Bylo špatné tak tě izolovat.“
Remusovy oči se rozšířily. To bylo nové přiznání. „Opravdu?“ vydechl, jak mu v srdci vykvetla naděje. „Až se dostanu z nemocnice…?“
Otec se jemně usmál. „Jakmile se dostaneš z nemocnice,“ potvrdil s podivnou upřímností, „všechno bude jiné.“
Remus se široce usmál. „Bude pěkné mít kamarády.“
Dostalo se mu vřelého úsměvu. „Neboj se, získáš spoustu kamarádů. Ty nejlepší, jaké může mu… chlapec získat. Jakmile se dostaneš do Bradavic.“
Remus najednou zvadl. „Ale to je až za celé dva roky! Pokud tam vůbec půjdu…“ dodal nešťastně. „Ředitel Dippet pořád říká ne…“
Otec mu jemně položil ruku na rameno. „Věř mi synu,“ prohlásil tiše. „Půjdeš tam. A bude to nejlepší čas tvého života.“
ooOOoo
Den třetí
Dvanáctiletý Remus se kousl do rtu, když hleděl na klidného ředitele. „Vědí to, pane profesore. Jsem si jistý, že ano.“
Profesor Brumbál si povzdechl. „A toho se tolik bojíte?“
Remus mlčky přikývl. „Budou mě nenávidět,“ zašeptal téměř neslyšně.
„Remusi, vím, že to není pravda.“
„Je.“ Remus mimoděk stiskl okraj přikrývky. „Sirius se na mě divně zahleděl v hodině obrany, když profesor Taggart začal popisovat účinky útoku vlkodlaka. Minulý týden jsem viděl Jamese, jak v knihovně kontroluje knihu o vlkodlacích a podíval se na mě, jako bych jej přistihl při použití nepromíjitelné. A pak jsme probírali měsíční cykly v astronomii a Petr se ode mne odtáhl…“
„Remusi, jsem si poměrně jistý, že…“
„Budu muset odejít, že?“ Remus sklopil oči a úzkostlivě přejížděl palcem po přikrývce. „Jakmile si to potvrdí, už nebudou chtít být moji kamarádi. Kdo by chtěl sdílet ložnici s vlkodlakem? Řeknou to všem a já budu muset odejít a už nikdy nebudu mít jediného kamaráda…“ Depresivně zavrtěl hlavou. „Nevydržel jsem ani rok…“
„Remusi.“ Jemný, ale pevný Brumbálův hlas ho konečně dokázal vytrhnout z jeho bázlivého blábolení. „Nebudete muset odejít.“
Remus pomalu zvedl hlavu. „Ale…“
Ředitel Bradavic se usmíval, modré oči mu zářily podivnou směsí přesvědčení a nostalgického smutku. „Mějte trochu víry ve své přátele, mladý muži. Určitě zjistíte, že tu laskavost vám vrátí.“
ooOOoo
Den čtvrtý
Patnáctiletý Remus se zamračil, když zíral na svého kamaráda.
„Jamesi?“ zeptal se tiše. „Co sis to provedl s očima?“
James se zazubil, posunul si otlučené brýle a prohrábl si vlasy, jako by právě oknem zahlédl Lily Evansovou. „To Sirius,“ předložil s trošku zvláštním smíchem. „Zakouzlil je. Řekl mi, že když chci svět vnímat očima Lil… Evansové, měl bych to dělat pořádně.“
Remus se uchechtl. „To je celý Sirius.“
Jamesův úsměv byl laskavý, ale podivně smutný, čemuž Remus ne zcela rozuměl. „To je, že?“
Remus se usmál a opřel si hlavu o čelo postele. „Sirius taky přijde?“
Překvapilo ho, že sebou James téměř škubl. „Ne,“ prohlásil podivně rychle a pak ještě dodal, „…trest.“
Remus nedůvěřivě zvedl obočí. „A ty ne? To není obvyklé. Co Petr?“
Jamesovy oči tak náhle potemněly, že se Remus musel držet, aby neucukl. Odpověď zazněla poněkud ostře a krutě.
„Petr je zaneprázdněný,“ odvětil krátce. „Taky nepřijde.“
Nedalo se popřít, že James opravdu není sám sebou. Remus se předklonil, objal si kolena a znepokojeně se na kamaráda zadíval.
„Jamesi, je všechno v pořádku?“ zeptal se tiše. „Protože opravdu dnes nevypadáš sám sebou.“
K jeho překvapení se James zasmál a pokrčil rameny. „No, víš,“ vysvětlil náhle, „je to tak trochu tvoje vina.“
Remus se zmateně zamračil. „Moje?“
„Jo.“ James se nakažlivě zazubil a byl si teď mnohem podobnější. „Koneckonců, pořád jsem nedohnal spánek z minulého úplňku.“
„Minulého…“ Remus zamrkal. „Cože?“
Jamesovou tváři probliklo překvapení. „Víš… my čtyři venku pod svitem měsíce?“ Důvěrně snížil vřelý hlas podbarvený nadšením. „No tak, Náměsíčníku. Tady Dvanácterák. Víš, o čem mluvím.“
Byl to zvláštní pocit. James měl pravdu, věděl to, protože si pamatoval den, kdy byl poprvé představený alter egům tří kamarádů. Pamatoval si plány, které udělali pro úplňkové noci, rozhovory o budoucích dobrodružstvích. Ale když se těch nocí v duchu dotknul…
Nicota. Nic než černo, prázdno, znepokojující pusto s nádechem nedefinovatelné ztráty.
„Náměsíčníku.“ Introspekci utnul Jamesův hlas. „Pamatuješ si ty noci, že?“
Remus pomalu začal vrtět hlavou. „To je právě to, Jamesi,“ odvětil tiše. „Asi nepamatuju.“
ooOOoo
Den pátý
Osmnáctiletý Remus se začervenal.
„Já…“ koktal a tváře jako by mu hořely ohněm několika set vulkánů. „Je to… myslím tím… díky, žes přišla…“
„Remusi,“ Felisha zvedla ruku a vřele se usmála. „Podívej, už jsem na sebe vylila postaršující lektvar. Nezhorši mi den tím, že do tebe budu muset vtlouct trochu rozumu. Prostě zapomeň na koupelnu prefektů. Stalo se to před dvěma roky. Neriskuj dobré přátelství pitomými rozpaky.“ K Remusovu překvapení se zatvářila.
„Rozhodně už ne znovu,“ zamumlala tiše.
ooOOoo
Den šestý
Jednadvacetiletý Remus klesl hlavou do dlaní. Vír zuřivosti, smutku a zoufalství pustošil zmatenou mysl.
„Všichni jsou mrtví,“ zašeptal a prsty zaryl do vlasů tak silně, až se objevila krev. „Všichni až na Siriuse mrtví a to on by měl být…“
Staré prsty, štíhlé, křehké, ale překvapivě silné, ho popadly za ruce a odtáhly je od citlivé kůže, než si ji zraní ještě víc. Ale Remus nevzhlédl, nemohl.
Nemohl to unést.
„Remusi,“ hlas Albuse Brumbála se rozléhal malou místností. „Vím, že se to teď zdá nemožné. Věřte mi však, že to bude v pořádku.“
„Ale James, Lily, Petr… A chudák malý Harry, odsunutý k těm mudlům…“ chtělo se mu křičet. Chtěl plakat. Chtěl se stočit do klubíčka někde v rohu a tiše umřít, jen aby se té bolesti zbavil. Přeměna byla proti tomuto jako píchnutí špendlíkem.
„Ale prodlévat v tom vám nepřinese nic dobrého.“ Ředitel mu jemně položil ruku na rameno. „Jen si ublížíte, když v tom budete pokračovat. Myslíte, že vaši přátelé by to chtěli?“
„Nevím, co by chtěli. Nemůžu se jich zeptat. Jsou mrtví.“
Brumbálův stisk na rameni zesílil. „Remusi, toto si nemůžete dovolit. Riskujete ztrátu sama sebe.“ Nastala dlouhá pauza. „Jako se málem stalo druhého listopadu…“
Bylo to jako rána do břicha, ale přesto… Co tím myslel? Druhého listopadu byla hrozná noc. Utápěl smutek v alkoholu, stával se opilejším a opilejším, dokud…
Dokud se neprobudil dalšího rána a nezjistil, že se nad ním sklánějí rodiče s výrazy plnými agónie. A řekli…
Ne.
„Remusi.“ Brumbálův hlas opět přerušil jeho myšlenky. „Co z té noci si pamatujete?“
Pamatujete… pamatujete… co si pamatuje? Pití a pití, příliš pití a pak záblesky Pošuka, Brumbála a prchavý pocit strachu a naprosté hrůzy…
Ale nic pevného. Nic, co by mohl zachytit. Ale pak řekli…
„Řekli, že jsem zdivočel.“ Ta slova se objevila mechanicky, nevěřícně. „Ale nemohl jsem. Nepamatuju si to.“
Pomalu, jemně se mu do zorného pole vetřel prst a tlakem na bradu jej donutil zvednout oči. K ocelově modrým ředitele. A ten se usmál.
„Mohlo se to stát,“ pravil tiše. „Ale neznepokojujte se, Remusi. To vše je rozhodně minulost.“
ooOOoo
Den sedmý
Čtyřiadvacetiletý Remus se zamračil.
„To je to nejdivnější, tati,“ pokračoval a nepřítomně civěl do stropu, načež si povzdechl. „To poslední, co si pamatuju, je, že jsem šel spát do ubytovny v Hammerfestu. A pak jsem se najednou probudil u svatého Munga! Jako bych se ve spánku přemístil, až na to, že je to nemož…“
„Dostal jsem tě!“
Pomalu, unaveně a s velkými výhradami Remus otočil hlavu k oknu, kde před okamžikem stál otec. A když uviděl jeho vítězný úsměv, zatímco zíral do papírového pohárku bezpečně přikrytého jednou rukou, přemohl jej velmi silný pocit, že nechce vědět.
„Mám se odvážit zeptat, co děláš?“ prohodil suše.
Reynardův úsměv nabral alarmujících rozměrů. „Jestli chceš, synu. Ale nic, s čím by sis měl dělat starosti.“
ooOOoo
Den osmý
Sedmadvacetiletý Remus zíral.
„Tati, právě jsem přišel o další práci,“ prohlásil nedůvěřivě. „Jsem bez prostředků, nezaměstnaný a v nemocnici. A ty jsi mi přinesl brouka?“
„Je to velmi unikátní brouk.“ Reynard rozmáchle položil velkou sklenici na noční stolek. Uvnitř ní se na čemsi nápadně připomínajícím zlomený brk hrbil tlustý brouk s neobvyklým zabarvením ve tvaru brýlí kolem tykadel. „Mladá dáma jménem Hermiona Grangerová mi řekla, jak se ho zmocnit. Milá dívka, velmi poučná. A nemusíš mít strach – sklenici jsem zvukově utěsnil. Skrz se nedostane ani hlásek!“
Špičkou hole lehkovážně poklepal na sklenici, až se rozhoupala. Brouk uvnitř nadskočil a schoval se do doupátka z brku.
Remus jen nevěřícně zamrkal. Konečně to přišlo, jak mamka pořád říká. Naprosto mu přeskočilo… „Ano, protože společnost toho hlučného brouka mě udrží vzhůru celé hodiny,“ protáhl ironicky. „Brouci jsou skoro tak špatní jako ti dudáčtí pakomáři ze skotské vysočiny…“
Otec se na něj vážně podíval. „Proto jsem to neudělal, Remusi. Upřímně, co myslíš, že jsem? Je jedno, jestli ji ty slyšíš nebo ne! Důležité je, že jsem zajistil, aby ona neslyšela tebe.“
V té chvíli se Remus definitivně rozhodl. Otec nepochybně zesenilněl.
ooOOoo
Den devátý
Třicetiletý Remus se i přes ruměnec usmíval.
„To je opravdu překvapení, Lisho,“ zvolal s veselou neohrabaností. „Je to tak dlouho!“
Felisha se na oplátku usmála a vzala jej za ruce, takže jeho rudnutí se prohloubilo. „Vždyť to není tak dlouho,“ prohlásila jaksi upřímně. „Ale vždycky jsme spolu vycházeli, Remusi a chtěla jsem tě vyhledat už dávno. A když jsem slyšela, že jsi v nemocnici…“ pokynula k tabulce té nejlepší z Medového ráje a ke květinám, které mu postavila na noční stolek. „Chtěla jsem tě vidět.“
Remusův úsměv se rozšířil. „To je opravdu milé. Děkuju.“
„O nic nejde.“ Felisha mu opět stiskla ruku a vyvolala další rudnutí. „Koneckonců, nechtěla jsem, aby se nějaké pošetilé rozpaky postavily do cesty tomu, co bude báječným přátelstvím…“
ooOOoo
Den desátý
Třiatřicetiletý Remus se zasmál.
„Ne, upřímně, Albusi!“ zvolal. „Opravdu si užívám učitelování. Nemůžu vám říct, jak si cením toho, že jste mi dal šanci. A učit Harryho…“ Laskavý ředitelův úsměv oplatil stejným. „Je to báječný kluk. James a Lily by byli tak pyšní.“
„To opravdu byli.“ Albus s širokým úsměvem přikývl. „A zcela jistě vás má rád.“
V Remusovi kmitly pochyby. „Myslíte, že bych mu to měl říct?“ zeptal se najednou. „Že jsem znal jeho rodiče?“
Albusovi se blýsklo v očích. „Myslím, že prozatím bude lepší počkat.“
„Těším se, až zase začnu pracovat.“
„Já vím, Remusi.“ Albus jej poklepal po paži a přikývl. „A všichni se těšíme, že vás tam budeme mít.“
ooOOoo
Den jedenáctý
„Je to tady.“
Rey chvilku nepřítomně zíral na malý růžový flakonek v Rebečiných opatrných rukách. Tak malá věc. Ale jestli zafunguje…
„Vypadá v pořádku.“ Ta slova vyslovil spíš pro ujištění sama sebe. „Prošel celou cestu. Je sám sebou, jen s… mezerami.“
Rebečina ruka spočinula jemně na jeho zápěstí. „Vím. Vyhlídky jsou velmi pozitivní. Ale nesmíme zapomenout, že polibek je velmi traumatizující zážitek a nevíme, jaký efekt vzpomínky přinesou. Musíme jen doufat…“
„Profesorko Goldsteinová!“
Ten výkřik přitáhl okamžitou pozornost strýce i neteře – zprudka se otočili a Rey uviděl jednoho z mladých učedníků oddělení trvalých poškození způsobených zaklínadly.
„Co se děje?“ zeptala se Rebeka přísně.
Mladý muž zhluboka dýchal. „Viděla jste léčitelku Jonesovou? Není ve své kanceláři.“
Rebečino obočí se nakrabatilo a jeho se dotkla mrazivá obava. Ne, určitě ne. To by nebylo fér…
„Odešla do kavárny, má přestávku.“ Tón Rebečina hlasu naznačoval podobné myšlenky. „Pročpak, co se děje?“
Mladý muž se zatvářil. „Myslím, že by někdo raději měl jít se mnou. Jde o slečnu Tonksovou…“