Preklady fanfiction Harryho Pottera

Draco odhadoval, že uběhly asi čtyři hodiny od chvíle, kdy se Grangerová probudila. Ten čas strávili pokojnými rozhovory prokládanými dlouhými pauzami mírumilovného ticha. Vyprávěl jí o svém pobytu u Andromedy, rozhodil ji zprávou o Tedově smrti a rozveselil Teddyho narozením. Na oplátku mu Hermiona pověděla o Potterově reakci na jejich nekonvenční vztah a o pokroku v hledání viteálů. Mluvila tak snadno a s takovou důvěrou, jako by ty zbytečky pochyb o jejich vzájemné loajálnosti úplně vymizely.

Jako by se Draco stal jedním z nich.

Všiml si, že se vyhýbala zmínkám o Weasleym, což mu v tu chvíli naprosto vyhovovalo. Vytahovat jejího expřítele by ho jen podráždilo a nerad by něčím narušil to spokojené uvolnění, které mezi nimi panovalo, sotva se s ní znovu shledal. A proto se také zdržel otázek na její husarský kousek tehdy v Bradavicích. Odloučení jim mohlo připadat jako roky, ale ta krutost jejího znehybňovacího kouzla a dotyk přenášedla v jeho dlani byly cítit jako včera – a spolu s nimi zůstaly jako živé i veškerá křivda a nezodpovězené palčivé otázky.

Se vším počká, pokud to bude znamenat, že se tím protáhne ta pomíjivá chvilka klidu.

„Draco.“

„Hm.“

„Nejsi… No, nejsem si jistá, jak to říct. Chci říct… nevadí…“

„Vysyp to, Grangerová,“ vzdychl. „Nemyslíš, že jsme váhání překonali už před nějakou dobou?“

„Už ti nevadí náš vztah,“ vysoukala ze sebe Hermiona tónem plným úzkosti. „Ne-nebojuješ s tím.“

„Zdá se mi to bezvýznamné,“ pokrčil rameny.

„Ale proč jsi přestal? Co se změnilo?“

Odmlčel se a dlouze vydechl. „Nic se nezměnilo a to je právě ten problém.“ Usoudil, že si Hermiona zaslouží místo tvrdohlavé pýchy upřímnost. „To odloučení nic nezměnilo, Grangerová, pořád jsem tě měl pod kůží. Odolávat ti po tom všem by bylo nesmyslné a… ničilo by mě to.“

Zavrněla a Draco měl pocit, že se usmála. „Taky jsi mi chyběl, Draco.“

*

Nedlouho poté Hermiona usnula, zamotaná v jeho pažích a teple tiše oddychovala do jeho hrudi. Při pohledu z okna Draco odhadl, že bude něco po poledni. Přestože se celou dobu nepohnul, plynuly hodiny poměrně rychle. Pokusil se usnout také, ale na to jeho mysl příliš tížily obvyklé myšlenky; na rodiče, válku a jeho místo v celém tom chaosu. Dokázal vyvodit jen jediný závěr – že se zamiloval do Grangerové a že se právě nacházel ve fázi, kdy se všechno ostatní slilo do nepodstatné mlhy.

Ano, miloval ji a uvědomil si, že ji miloval už dlouho předtím, než si to dokázal připustit.

Když se cítíte takhle bezmocní a zároveň tolik silní a když se vám mysl vznáší někde mezi nebem a zemí, můžete vinit jen lásku.

Vůbec nemělo smysl si nadále něco namlouvat a v duchu to popírat. Koneckonců sám jí to řekl, tedy zašeptal, včera v noci, když spala, a fakt, že byla téměř v bezvědomí, stěží mohl to doznání podrýt. Uvědomoval si, že když napjal všechny síly a snažil se vyjevit svoje pocity, zněla jeho slova tvrdě a neobratně, a tak mu nezbývalo než doufat, že jí to vynahradí jeho skutky. A to bylo na Grangerové to nejlepší – věděl, že po něm nikdy nebude vyžadovat, aby to řekl.

Musela spát kolem čtyř hodin, když se ozvalo zaklepání na dveře. Draco podrážděně zavrčel. V domnění, že to je určitě Potter nebo Weasley, kteří přišli zničit jejich chvíli klidu, ten zvuk ignoroval a hodlal to odkládat, jak nejdéle bude moci.

„Draco,“ ozval se zpoza dveří hlas Tonksové. „Draco, to jsem já. Pojď ke dveřím.“

„K čertu,“ vydechl, opatrně Grangerovou pustil a uložil ji na matraci, aby mohla klidně spát dál. Pootevřel dveře a škvírou vyslal ke své sestřenici naštvaný pohled. „Dáš taky někdy pokoj, ženská?“

„Víš, považuje se za slušnost odpovědět na klepání -“

„Máš pocit, že jsem slušná osoba?“ opáčil. „Stejně jsem si myslel, že jsi Potter nebo Weasley.“

„No, myslím, že Lenka podstrčila Ronovi a Harrymu toho uspávacího lektvaru trochu víc,“ oznámila mu Tonksová. „Pořád se ani nepohnuli.“

„Dokud se mi budou držet z dosahu, je mi to fuk.“

„Jak je Hermioně?“ zeptala se a jeho komentář přešla bez povšimnutí. „Už se vzbudila?“

„Ano a teď zase spí.“

„Neslyšela jsem křik a ty pořád držíš pohromadě,“ podotkla s úsměvem. „Takže předpokládám, že si tě pamatuje.“

„Paměť se zdá nepoškozená.“

„Vidíš, měla jsem pravdu. Říkala jsem, že její paměti se nic nedotklo.“

„Gratuluju,“ utrousil Draco pohrdavě. „Musím zatahat za pár nitek, aby tě vyznamenali.“

„Zmlkni. Jak se jí honí zranění? Cítí se dobře?“

Draco sklopil pohled a zamračil se na podlahu. „Má potíže s nohama. Říká, že je pořádně necítí. Dokonce to nějak nazvala, ale už si to nepamatuju. Neuropracka, tak nějak.“

„Neuropraxie?“

„Asi tak to znělo.“

„Tak to nazývají mudlové,“ vysvětlila mu. „Ty to budeš znát spíš jen jako necitlivost končetin. Je to vcelku známý důsledek kletby Cruciatus.“

„Jo, to zní povědomě,“ kývl. „Takže nejde o nic velkého?“

„Mám na to lektvar, za týden nebo dva bude chodit úplně normálně – spíš za dva vzhledem k rozsahu jejích zranění. Ale do té doby bude potřebovat se vším vypomoct.“

„Nebude pro ni lepší prostě jenom zůstat v posteli?“

„Naopak je lepší aktivita, ta napomáhá lektvaru účinkovat. Hermiona by navíc nikdy nesnesla být připoutaná na lůžko. Hráblo by jí z toho.“

Draco souhlasně zabručel. „A kde je ten lektvar?“

„Tady v pokoji ve vitríně. Budu ji ale potřebovat zkontrolovat, že má opravdu jen dočasnou necitlivost a ne něco horšího.“

„Horšího?“ zopakoval po ní. „Tím myslíš co?“

„Potřebuju se ujistit, že to není závažnější poškození, třeba paralýza,“ vysvětlovala mu. „Určitě to nebude ono, ale musím to zkontrolovat, než jí něco dám. Proč si nejdeš pro něco k jídlu? Stejně tě dole čeká někdo, kdo by tě chtěl vidět.“

„Ne, chci -“

„Draco?“ zavolal z pokoje Hermionin hlas. „To je Tonksová?“

Draco zafuněl nelibostí a pokusil se svou sestřenici zavraždit pohledem, než ustoupil ode dveří a Tonksová prakticky přeskočila práh, aby se kolem něj prodrala přímo k Hermioně. Zarazil se v půli kroku a poněkud trapně sledoval, jak se obě čarodějky objímají. Cítil se jako páté kolo od vozu. Takových momentů se děsil, chvílí, kdy ji lidé začnou brát zpět mezi sebe, kdy se opět stane součástí jejich životů, a toho se on obával.

Tito lidé představovali v jejím životě styčné body a on stál jen na okraji jejich klanu, převážně kvůli svým rozhodnutím a částečně proto, že nesdílel jejich zážitky. A taky tu byl ten problém s důvěrou. Už od začátku svého vztahu se Draco s Grangerovou vůbec nepohybovali mezi lidmi, tehdy v Bradavicích byli prostě jen zamotaní v bezpečí své pavučiny lží a Draco uvažoval, jak se postaví k návratu do staré společnosti.

Nechá se ovlivnit jejich názorem na něj? Bude mezi nimi napětí, když si vyslechne jejich negativní komentáře a dojmy? Uvědomí si, že je pro něj… moc čistá?

Jako kdyby mu četla myšlenky, setkala se přes rameno Tonksové s jeho pohledem a věnovala mu milující úsměv, na který Draco jen prostě kývl. Měl by jí prokázat více důvěry. Byla všechno jen ne přelétavá, že? Svéhlavá, umíněná a evidentně na jeho straně, že to víc nešlo. Avšak pochybnosti ho hlodaly stále.

„Jak se cítíš, Hermiono?“ zeptala se Tonksová.

„V pohodě.“

„Vážně?“

„Vážně,“ vzdychla Hermiona. „Jsem trochu rozbolavělá, ale dá se to snést, vím, že to pomine.“

„Řekni jí to, Grangerová,“ skočil jí Draco do řeči. „Nemůžeš chodit.“

Hermiona se zamračila, jako by si nepřála, aby ten problém vůbec zmínil. „Ano… no, mám docela necitlivé nohy. Asi mám nějak poškozené nervy nebo tak něco.“

„Necitlivost, myslíš? Musím se na to podívat,“ zamumlala Tonksová, než se otočila čelem k Dracovi. „Draco, co kdyby ses šel dolů najíst?“

„Jsem v pohodě,“ vyštěkl o něco ostřeji, než původně zamýšlel. „Nechápu, proč bych měl odejít.“

„Potřebuji se soustředit a to mi půjde lépe bez tebe,“ osvětlila mu Tonksová. „A stejně jsem ti říkala, že tě dole někdo čeká.“

„Je mi u prd -“

„Draco, to je v pořádku,“ vydechla Hermiona a její hlas na něj zapůsobil jako balzám. „Mám hlad, takže si stejně chci jít dolů pro něco k jídlu. Nepotrvá nám to dlouho.“

Sevřela rty a podmračeně na něj upřela oči plné prosby, aby poslechl – a jen proto se Draco podvolil. Frustrovaně stiskl rty, věnoval Tonksové ostrý pohled a potom se otočil na patě a odkráčel.

Po pravdě mu jeho sestřenice zas tolik nevadila. Sice ho občas iritovala, ale měl pocit, že byla jednou z mála lidí, kteří by nikdy nahlas nekritizovali jeho přítomnost v životě Grangerové. Váhavě musel uznat, že vzhledem k okolnostem mu hrstka spojenců přijde vhod. Merlin věděl, proč Tonksová ve vztahu k němu tak pookřála, ale hodlal z toho těžit.

Rozmrzela ho ta naléhavost, s jakou ho Tonksová vypakovala. Stěží si s Grangerovou urval jeden den – a už byl odstrčen stranou. Potter, Weasley, Láskorádová a všichni ostatní nesnesitelní pitomci s ní teď budou chtít strávit čas osamotě a jemu se příliš nezamlouvala myšlenka, že s nimi bude muset soupeřit o pár chvil v její společnosti. Zaťal čelist, odsunul tu myšlenku stranou a s tím zamířil do kuchyně. Povzdychl si, když u stolu hned vedle Blaise postřehl velice známou tvář.

„No do prdele…“

„Tady ho máme,“ zazubil se Theo. „Jak se cítíš, sluníčko? Vypadáš jak pytel sraček.“

„Co tady k čertu děláš?“

„Tonksová se vrátila k Andromedě pro děcko a vzala mě s sebou,“ vysvětlil. „Ty a Blaise byste se sebou měli něco dělat. Člověk si odskočí jenom na deset minut, aby umyl nádobí, a vy mezitím všechno poserete.“

„Nikdo se nesměje, Theo,“ utrousil varovně Blaise.

„To možná ne, ale je to to nejvtipnější, co jste po dlouhé době slyšeli,“ opáčil Theo. „Bojím se jít na hajzl, aby mi zas něco neuteklo.“

„U Merlina, ty jsi kus vola!“

„Jo, to už jsem slyšel.“

Blaise potřásl hlavou a zpytavě pohlédl na Draca. „Grangerová je v pohodě?“

„Fakt ti na tom záleží?“

„Tobě evidentně ano,“ opáčil. „Viděl jsem, jak dopadla, jenom se ptám.“

Draco znovu zaťal zuby a posadil se ke stolu. Pozorně si své dva společníky prohlédl, než promluvil: „Nemůže pořádně chodit.“ Zachoval netečný výraz. „Myslí si, že to je necitlivost nohou, takže to může být jenom dočasné. Tonksová ji teď vyšetřuje.“

Blaise si promnul bradu. „Mohlo to dopadnout hůř, kámo.“

„Nemuselo to kurva dopadnout vůbec,“ vyštěkl Draco ostře. „Chci vědět, proč ten blbec Weasley tvrdil, že je to jeho vina.“

„A jo, Zrzoun,“ vložil se Theo. „Zápletka se komplikuje. Už jsem si zamluvil místo v první řadě, až přijde premiérový střet.“

„Skvěle, můžeš mi ho podržet.“

„To zní dost lákavě,“ rozveselil se Theo a Draco nedokázal potlačit uchechtnutí. „Menší terapie boxem s Weasleym jako dobrovolným pytlem.“

„Nemá s ním něco Grangerová?“ zeptal se Blaise.

„Měla,“ upřesnil Draco. „Už je ze hry.“

„Zřejmě jenom pro tebe a Grangerovou. Vzhledem k tomu, jak tě včera Weasley odstrčil, má asi pořád pocit -“

„Může mít pocitů, kolik chce,“ zavrčel Draco. „Znám svoje místo a mile rád Weasleymu vysvětlím, kde je to jeho.“

Jakmile se otevřely dveře, vystřelily jim hlavy vzhůru. Když do místnosti vtančila Lenka se svým obvyklým zasněným výrazem, jen zlehka pokřiveným zraněným rtem a pár modřinami na obličeji, nedokázal Draco neprotočit oči. Lenka se posadila vedle Blaise, nevinně ho pohladila po tváři a Draca i Thea okázale ignorovala. Až po chvíli se na ně nepřítomně obrátila.

„Kde jsi byla?“ tázal se jí Blaise.

„Šla jsem se podívat, jestli už jsou Harry s Ronem vzhůru, ale pořád ještě oba spí.“

„Zpropadeně, Láskorádová,“ žasl Theo, „muselas jim dát takovou dávku uspávacího lektvaru, že by to odrovnalo i pár horských trollů.“

„Možná mi trochu ujela ruka,“ pokrčila rameny. Potom jí pohled sklouzl k Dracovi. „Co Hermiona?“

„Je vzhůru,“ odvětil. „Řekla, že si za chvíli přijde dolů pro něco k jídlu.“

„Takže Grangerová s námi bude jíst?“ Theo vyzývavě zvedl obočí. „To bude dost zajímavé.“

V Dracovi zabublal vztek. „Jednou řekneš něco přes čáru, Notte, a já tě -“

„Klídek, bloncko,“ usadil ho Theo se zvráceným úsměvem. „Neřeknu proti tvojí holce ani slovo. Jenom uvažuju, jak se asi mezi námi bude cítit. Když jsem Grangerovou viděl naposled, dělat jsem si z ní prdel na lektvarech. S tebou, když tak na to vzpomínám.“

„Nemyslím, že bys naháněl strach,“ podotkla Lenka. „Necítila jsem se nepříjemně, když jsem tě u Andromedy poprvé potkala.“

„Upřímně, Láskorádová, i kdybychom tě zamkli do klece se všemi draky světa, hordou kentaurů a dvaceti nasranými vílami, tak by ses s nimi určitě snažila skamarádit a cpala do nich paštičky a dýňový džus.“

„Uber, Theo,“ obořil se na něj Blaise. Ne že by se Lenky Theova poznámka nějak dotkla.

„Hele, jenom říkám, že to bude prča,“ zamumlal Theo. „A bude to ukrutná prča, až se vzbudí Potter a Weasley. Pořád můžu s Dutým duem vorat, že jo? Nepíchá potají Millicent s Potterem nebo tak něco?“

„U Merlinových koulí,“ zděsil se Blaise. „Musel jsi?“

„Pěkný obrázek, že?“

„Je mi fuk, co řekneš Potterovi a Weasleymu,“ pověděl Draco a vyměnil si s Theem významný úšklebek. „Klidně je protáhni bahnem. Jenom -“

„Se nechovej jako kretén ke Grangerové,“ dořekl Theo. „Jasně. Beru.“

„Víš, mohl by ses prostě pokusit s Harrym a Ronem vycházet,“ navrhla Lenka tiše a vzápětí se na ni upřely tři páry pochybovačných očí. „Nebo je aspoň neprovokovat.“

„Promiň,“ uchechtl se Theo nadutě. „Nemám ponětí, cos právě řekla. Slyšel jsem slova, ale nedávala žádný smysl.“

„Nenávidím se za to, ale musím souhlasit s Theem. Dáváš tomu moc velké naděje, Lenko,“ zamumlal Blaise. „Máme za sebou krušnou minulost, hádce se nevyhneme.“

„A Potter s Weasleym se na nás rozhodně nebudou usmívat,“ zamračil se Draco. „Weasley si teď určitě sepisuje všechny nadávky a urážky, aby na nějakou náhodou nezapomněl.“

„Prostě si myslím, že by bylo hezké, kdybychom spolu všichni vycházeli,“ vydechla Lenka šeptem a výmluvně pohlédla na Draca. „Myslím, že Hermionu by potěšilo, kdybychom spolu všichni vycházeli.“

Theo si odfrkl. „A já bych chtěl víkend plný sprosťáren s dvojčaty Úchylovými a taky ho nedostanu.“

*

Lektvar měl hrudkovitou konzistenci a Hermiona ho skoro vydávila, když jí ztěžka putoval hrdlem a žuchl do žaludku jako hrouda.

„Je odporný,“ vysoukala ze sebe přiškrceně a podala Tonksové prázdnou lahvičku. „Chutná jako plesnivá ovesná kaše.“

„To znamená, že je to ten správný,“ pokrčila Tonksová rameny a vesele se zasmála Hermionině výrazu. „Necháme ho chvíli působit a potom uvidíme, jestli se dokážeš postavit na nohy, ano?“

„Dobře,“ přikývla Hermiona. „Takže to musím pít každý den?“

„Dokud nebudeš mít nohy zcela v pořádku, ano. S každou dávkou se budeš cítit lépe. A za pár týdnů bys měla být v pořádku.“

„Za pár týdnů? Není šance to nějak urychlit?“

„Hermiono, vím, že chceš být aktivní, ale potřebuješ si odpočinout,“ pronesla Tonksová přesvědčeně. „Možná to potrvá jen týden, když budeš mít štěstí, ale tvoje tělo prošlo peklem a -“

„Jenže mně je už teď líp.“

„Jen díky tomu, že kouzelnické léčebné metody jsou rychlejší než ty mudlovské. Ale to neznamená, že jsi v pořádku. Dopřej si čas na zotavení.“

Hermiona s povzdychem svěsila ramena a neochotně kývla na znamení porážky. „No dobrá. Nevíš, kde mám svoje věci? Mohla bych aspoň pokračovat ve výzkumu.“

„Kabelku i oblečení, které jsi měla na sobě, máš ve spodním šuplíku,“ pověděla Tonksová a pokynula rukou ke komodě v rohu pokoje. „Vlastně bych ti to oblečení měla vyprat.“

„Nejdřív bych se na něj ráda podívala. Určitě mám něco v kapsách.“

„Jasně.“

„Takže,“ vydechla Hermiona a rty se jí roztáhly do potěšeného úsměvu. „Gratuluju. Jaké to je být maminkou?“

„Báječné,“ odvětila Tonksová bez zaváhání. „Sice jsem se nevyspala, co se narodil, ale to je mi jedno. Je dokonalý. Jmenuje se Teddy, po tátovi.“

„A kde ho máš teď? Můžu ho vidět?“

„Má ho Remus. Určitě teď oba chrápou, ale přinesu ti ho, až se probudí. Chci, aby ho viděl i Harry. Rádi bychom, aby byl Teddyho kmotr. Ale pořád spí, takže jsem ještě neměla příležitost mu to říct.“

„Vsadím se, že to Harryho dojme. A nemá Teddy problém s vlkodlačí krví?“

„Ne, bude zřejmě metamorfomág po mně. Asi hodinu po narození mu začaly vlasy měnit barvu. Remusovi se tolik ulevilo.“

„Jsem tak nadšená.“ Hermiona ji oslnila upřímným úsměvem. „Když mi to Draco řekl, byla jsem… bylo tak krásné slyšet dobré zprávy.“

Tonksová si hloubavě skousla rty. „Proč jsi mi neřekla o Dracovi?“

Ta náhlost její otázky nechala Hermionu na moment absolutně beze slov. „No… protože bys řekla, že jsem šílená, a pak bys mě chtěla někam zavřít.“

„Hermiono -“

„No dobrá, to jsem možná trochu přehnala, ale rozhodně by sis myslela, že mi přeskočilo.“

Tonksová se zachechtala. „Myslím, že většině z nás trochu přeskočilo. Ale chápu, kam tím míříš.“

„Víš, vážně jsem o tom přemýšlela. Když jsem za tebou tehdy byla v Prasinkách, málem jsem ti všechno přiznala, ale musela jsem zvážit ještě další faktory.“

„Jako třeba?“

„Nemyslím, že ti můžu říct, jak se Draco objevil v Bradavicích,“ pověděla Hermiona zamyšleně. „Někoho jiného by to mohlo uvrhnout do nebezpečí.“

„To je v pohodě,“ kývla Tonksová. „Mamka říkala, že se Draco vyhýbal odpovědím, takže nám došlo, že v tom figuruje ještě někdo, kdo chce zůstat v utajení. Detaily vážně nejsou podstatné.“

„Takže… si nemyslíš, že jsem vyšinutá? Myslím kvůli vztahu s Dracem?“

„No, popravdě jsem tomu moc nevěřila, ale mamka mi vysvětlila, jaký byl, když u ní bydlel, a něco jsem viděla na vlastní oči…“

„Třeba co?“

„Třeba včera, když tě viděl zraněnou,“ začala Tonksová obšírně. „A když jsem mu řekla, že jsi na Manoru. Jeho reakce mluvily samy za sebe. Ani na vteřinu jsem nepochybovala, že tě miluje.“

Hermiona sklonila hlavu a bázlivě se pousmála, zatímco ji v hrudi hřálo vlídné teplo. „Děkuju,“ zamumlala. „Za to, že mě chápeš.“

„Nemysli si, pořád mám oči na stopkách,“ dodala Tonksová. „Ale chce to koule udělat to, co udělal on. Šel proti své rodině a Ty-víš-komu a to je pro mě dostatečný důvod, abych mu dala šanci. Musí být z pekla těžké definitivně zběhnout, nechat za zády všechno, co znáš, a důvěřovat lidem, kteří bývali tvými nepřáteli.“

„Doufám, že to tak budou vidět i Harry s Ronem,“ přiznala Hermiona. „Draco řekl, že je tu Blaise Zabini?“

„A Theo Nott taky, ano. S pár dalšími zmijozely taky zběhli a bydleli u mamky. Říkáme jim Osvícení, ale ví o nich jen hrstka členů Řádu. Láskorádovi, Remus, já, McGonagallová, to jsou asi všichni. Je bezpečnější udržovat je v utajení, co nejdéle to bude možné.“

„A jak na ně reagovali Harry s Ronem?“

„Lenka jim podstrčila uspávací lektvar, ještě se neprobudili,“ objasnila Tonksová. „Ale až vstanou, budou se muset naučit, jak se k sobě chovat. To už jsem řekla Blaisovi a Theovi. Nehodlám se ve svém domě potýkat s malichernými hádkami.“

„Pochopitelně,“ souhlasila Hermiona a zamyslela se. „Víš, mám z toho takový… uklidňující pocit. Že zběhli i jiní zmijozelové.“

„Pořád se o ně můžeš pořezat,“ zazubila se Tonksová. „Zvlášť o Thea. Ale nejsou zlí. Jen trochu nepochopení a špatně narození. Uvidíš sama, až je potkáš.“

Hermioně se při představě, že potká Blaise a Thea, podivně stáhl žaludek. Nebylo to zase tak dlouho, co se s těmi dvěma potkávala na bradavických chodbách, vyměňovala si s nimi kyselé pohledy a poslouchala urážky. Ale teď se všechno změnilo, že?

„Tak jo,“ vymotala se z přikrývky. „Jsem zvědavá, jak jsou na tom moje nohy.“

*

Draco se ošíval, bubnoval prsty o stůl a napůl nervózně, napůl úzkostlivě už potřinácté za posledních dvacet minut střelil pohledem ke dveřím. Netrpělivě a prudce vydechl, až si odfoukl ofinu z čela, a rozhodl se, že počká ještě dalších pět minut, než se půjde sám přesvědčit, co Tonksovou a Grangerovou tak zdrželo. A pokud bude muset, snese ji dolů sám.

„Draco,“ oslovila jej Lenka.

„Co je?“ vyštěkl, ale jeho vztek po ní jenom neškodně stekl.

„Nedal by sis čaj?“

„Ne.“

„Určitě?“ tázala se a zvedla se ze židle. „Možná bys po bylinkovém čaji nebyl tolik…“

„Na pěst,“ doplnil ji Theo. „Už máš zase krámy, kámo?“

Ať už měl Draco na jazyku jakoukoliv uštěpačnou poznámku, všechno zapomněl, když se otevřely dveře a do místnosti se vbelhala Grangerová, s paží kolem ramen Tonksové. Evidentně s nejistou chůzí zápasila, namáhavě oddechovala a tváře měla zčervenalé úsilím, ale nepřekvapivě odmítala působit jakkoliv zlomeně. Draco vystřelil na nohy právě ve chvíli, kdy Hermiona zbystřila Láskorádovou, odtrhla se od Tonksové a prakticky se na Lenku hodila, až ji téměř srazila k zemi.

„Lenko,“ vydechla Hermiona. „Ach bože, tak ráda tě vidím.“

„Ahoj, Hermiono,“ odvětila Lenka vesele. „Také tě ráda znovu vidím.“

„Slyšela jsem, žes byla taky na Manoru. Jsi v pořádku?“

„Je mi výborně, nedělej si starosti, ale nejsem si jistá, jak dlouho tě ještě udržím.“

Draco si prorazil cestu ke Grangerové, přehodil si její paži přes ramena a objal ji kolem pasu, aby se o něj mohla opřít celou vahou. Zamířil s ní ke stolu. Když zakopla, zesílil sevření a nechal ji proplést jejich prsty, ačkoliv si velice jasně uvědomoval, že je všichni přítomní bedlivě pozorují.

„V pohodě?“ zeptal se šeptem, aby jej nikdo jiný neslyšel.

„V pohodě,“ pronesla Hermiona tvrdošíjně.

Pomohl jí posadit se a přitáhl si svoji židli k ní. Pozoroval ji zpod přivřených víček a snažil se odhadnout, na co myslí, zatímco ostražitě sledovala Blaise a Thea. Bylo mu jasné, že se cítí nepohodlně, ale měla koutek rtů zkřivený tím vzpurným způsobem, který svědčil o tom, že se s touto situací popere, ať to bude stát cokoliv. Pod stolem jí stiskl koleno.

Hermiona přerušila nechtěný oční kontakt s Blaisem, sklopila pohled do klína a natáhla ruce, aby je sepjala na desce stolu. Slyšela i cítila, jak ticho v kuchyni houstne, a když zvedla bradu, aby zjistila proč, všichni měli oči jako přilepené k jejímu předloktí, kde zely odporné jizvy v podobě slova.

Šmejdka.

Podvědomě si stáhla rukáv, aby rány zakryla, ale to slovo mezi nimi viselo ve vzduchu, a dokonce i Lenčin výraz se pod jeho tíhou zdál ponurý. I přes nervové poškození nohou Hermiona cítila, jak se Dracovy prsty zarývají do jejího stehna, a shledala to nečekaně utěšujícím.

„Promiňte,“ zamumlala, jen aby prolomila to nesnesitelné ticho.

„Nemáš se za co omlouvat, Hermiono,“ reagovala Tonksová stroze. „Rozhodně ne za tohle.“

„No do háje, Tonksová,“ ozval se Theo, „fakt jsi ta svoje léčebná kouzla nezvládla -“

„Na tohle kouzla nefungují,“ přerušil ho Blaise a díval se přitom přímo na Hermionu. „Poznávám tu kletbu. Vybledne, až když ten, kdo ji seslal, zemře.“

„Aha,“ vydechla Hermiona, protože hned nevěděla, co na to říct. „No, hm… díky. Vůbec mi to nic neříkalo, takže… ano, děkuju. Teď si o tom můžu aspoň něco zjistit.“

Blaise na ni kývl a potom se mezi přítomnými usadilo další rozčilující ticho, než si Theo odkašlal.

„Takže…“ protáhl. „V poslední době máme venku docela hezky…“

Blaise si odfrkl. „Máme venku hezky?“ papouškoval ho. „Co do prde -“

„No aspoň jsem něco řekl, zatraceně.“

„A nenapadlo tě příhodnější téma než počasí?“

„Hej, je to lepší, než když jsme poprvé potkali u Andy Láskorádovou,“ bránil se Theo.

„To je pravda,“ souhlasila Lenka. „Mileráda bych s tebou tehdy diskutovala o počasí, Theo.“

„Vidíš, Láskorádová se mnou souhlasí. Co bys nejradši řekl ty? Čau, Grangerová. Pamatuješ si mě? V Bradavicích jsem tě nemohl vystát, ale pojďme začít s čistým štítem, když mi teď pícháš kámoše.“

Draco zavrčel. „Varoval jsem tě, Notte -“

„To je v pořádku, Draco,“ utnula ho Hemriona. „Neměli by kolem mě chodit po špičkách. Raději bych, aby byli ke mně upřímní.“

„Grangerová -“

„Ne, Draco,“ trvala na svém a upřeně na něj pohlédla. „Uvědomuju si, že předtím byly věci… složité, a právě teď by bylo nejjednodušší vynést všechno na světlo.“

„Takže je podporuješ v tom, aby se chovali jako hovada?“ zamračil se na ni Draco. „Výborný nápad.“

„V ničem je nepodporuju, jenom říkám, že bych radši nechodila kolem všeho po špičkách a nepředstírala, že mě zajímá podělané počasí.“

„Nikdy jsem do prdele neřekl, že máme rozebírat počasí!“ soptil Draco a nevšímal si nikoho z ostatních, kteří si vyměňovali rozpačité pohledy.

„Tak je nech říct, co chtějí, já se s tím poperu!“ odsekla. „U Godrika, Draco, už jsem velká!“

„Tak promiň, že se pokouším tě bránit před tím, aby tě uráželi -“

„Těžkou můžou říct něco, co jsem ještě neslyšela! A tys mě pravděpodobně urážel v Bradavicích víc než Blaise a Theo dohromady!“

„To je irelevantní.“

„Je to naprosto relevantní!“

„Ale hovno!“

„A my jsme se přes to nedostali tím, že jsme probírali počasí.“

„Můžeš laskavě přestat mlít o tom zpropadeném počasí!“

„Dostali jsme se přes to díky upřímnosti a otevřenosti!“

„No teď jsou okolnosti o dost jiné!“ zařval. „U Salazarovy duše, i když jsi nemocná, tak jsi pořád uštěpačná osina v zadku!“

„A ty jsi nenapravitelný pitomec!“

Jejich výměna by možná pokračovala, kdyby Lenka neodsunula židli od stolu. Ten ostrý zvuk dřeva skřípajícího o parkety vytrhl Hermionu z rozčilení a ona znovu zjistila, že se na ní usadily všechny pohledy. Do tváří se jí nahrnula horkost, a tak si zastrčila vlasy za ucho a zpod řas pozorovala Draca, jak se napřímil v ramenou a nervózně si přejel jazykem po zubech. Ale ústa mu takřka neviditelně poškubávala pobavením a Hermiona potlačila nutkání se usmát. Tohle jí chybělo ze všeho nejvíc – jejich neškodné roztržky, po kterých se vždycky cítila rozveseleně i frustrovaně, ale nanejvýš spokojeně.

„Nó,“ vyhrkl Theo a přerušil tím další ticho. „Jsem to jenom já, kdo se nemůže rozhodnout, jestli mě to znervóznilo nebo navnadilo?“

„Pro Merlina, Theo!“ obořila se na něj Tonksová. „Co je k čertu s tebou? Máš vůbec pojem o slušnosti?“

„No co? Grangerová chtěla upřímnost!“

Draca dělil jen úder srdce od toho, aby se na něj přes stůl vrhl a zmasakroval mu čelist. Zarazil ho ale tichý zvuk ze strany Grangerové, a když se na ni podíval, spatřil její rty roztažené v úsměvu a nos pokrčený do jemných vrásek. Celá se otřásala smíchem. Zvedl jedno obočí, ale než se stihl zarazit, už se ušklíbal a atmosféra se rázem uvolnila.

„Omlouvám se,“ řekla Hermiona, když ovládla chechot. „Nevím proč, ale přišlo mi to vtipné.“

„To mě nepřekvapuje,“ nafoukl se Theo. „Jsem k popukání.“

Blaise si odfrkl a potřásl hlavou. „Na tvůj humor si člověk musí zvyknout.“

„Ne, na tvůj ksicht si člověk musí zvyknout.“

Hermiona se znovu rozesmála. Vzdáleně uvažovala, kdy naposledy se takhle smála, kdy naposledy si ukradla střípek času, aby se znovu stala obyčejnou puberťačkou bez tíhy války na ramenou. Cítila, že Draco znovu položil ruku na její koleno, a natáhla tu svou, aby si s ním propletla prsty. Krátce na něj pohlédla, aby mu dala najevo, jak uvolněně se cítí.

Po zbytek večera převládalo nad rozhovory napjaté ticho, ale Hermioně to nijak nevadilo. Očekávat, že si s Blaisem a Theem okamžitě sedne, by bylo bláhově optimistické, ale nevisela nad nimi žádná zášť ani zlé záměry. Nechtěli ji znervózňovat a Hermiona usoudila, že se to dá považovat za dobrý začátek.

*

„Draco?“

„Hm.“

„Spíš?“

„Evidentně ne.“

Otočila se na posteli, aby k němu ležela čelem. „Četl jsi někdy Činné čáry času od Virginie Fairhartové?“

„Budeš o tom chtít mluvit, když řeknu ano?“

„Ano.“

Vzdychl a otevřel oči. „Ne, ale pamatuju si, že jsem to viděl v knihovně. Co s tím?“

„No, přišla s teorií o existenci různých dimenzí. Tím, že se dá čas přetvořit a ošidit díky obracečům, mohou vedle dimenze, ve které žijeme, existovat další nekonečné, různě obměněné vesmíry, jejichž variace nelze ničím omezit. Mudlové mají podobnou teorii, říká se jí teorie mnohovesmíru.“

„Grangerová, je po půlnoci,“ skočil jí do řeči. „Vede takhle přednáška k nějaké pointě?“

Hermiona zaváhala. „Myslíš… myslíš, že je možné, že někde existuje vesmír, kde není válka a my dva stejně nakonec skončíme spolu bez všeho toho… chaosu, co je kolem?“

Draco zmateně stáhl obočí, a když se k ní natočil, jejich čela se o sebe jemně otřela. „Ale to bychom nebyli my,“ řekl. „Byly by to jen naše zrcadlové obrazy.“

„Ale kdo říká, že ty zrcadlové obrazy nejsme my?“ namítla. „Co když právě my nejsme ti skuteční?“

Draco jí přejel prsty po paži a pase a pohladil ji po boku. „Mně se to tady zdá dost skutečné.“

Neodpověděla, jen naklonila hlavu, aby si od něj ukradla polibek, a uvelebila se v jeho náruči. „Napadlo mě, jestli existuje vesmír, kde spolu ty, Ron a Harry vycházíte.“

„Rozhodně ne,“ zamručel. „Jsem přesvědčený, že všechny možné verze mého já musí považovat Pottera a Weasleyho za bídáky.“

Zamumlala něco nesrozumitelného a káravého, ale Draco to přešel. Slyšel v jejím hlase vyčerpání a po několika minutách se její dech na jeho hrudi prohloubil.

*

Probudil se trhnutím. Ledový pot se mu vpíjel do kůže a mrazivě cestoval dolů páteří. Srdce mu bilo jako splašené a on se ve chvíli bizarní paranoie musel ujistit, že Grangerová leží vedle něj. Ležela. Zády k němu, s nezkrotnými kudrnami rozprostřenými na polštáři, slyšitelně oddechovala a tlumeně zasténala, když se v posteli zavrtěl.

Nebyl si tím jistý, ale měl tušení, že se mu zdálo o matce. Nabroušeně si odhrnul z tváře vlhké prameny vlasů. Pokusil se rozpomenout na něco hmatatelného ze svého snu, protože měl pocit, že by to mohlo být důležité, ale jeho snažení přišlo vniveč. Sny zřídka setrvávají, když se realita lačně chopí žezla.

V krku měl poušť a snažil se ztlumit odkašlání, aby Grangerovou neprobudil, ale ta se ani nepohnula. S myšlenkou, že sklenice džusu mu určitě pomůže, rozpletl jejich končetiny, s veškerým úsilím neprobudit spící čarodějku se vymotal z přikrývek a zvedl se.

Popadl hůlku a zamířil ke schodům. Kouzlo Lumos mu osvětlovalo cestu a zahánělo stíny. Odhadoval, že bude něco kolem třetí nebo čtvrté hodiny ráno, a dům byl tak tichý, že se mu v uších ozývaly jen jeho vlastní kroky.

Takže když otevřel dveře do kuchyně a světlo jeho hůlky se odrazilo od obrysu postavy a zablesklo se v zrzavých vlasech, překvapeně sebou trhl. Rychle se ale donutil ke klidu, když si uvědomil, kdo sedí u stolu. Trochu zesílil kouzlo, aby na zrzka viděl pořádně, a spatřil v jeho modrých očích čiré, nefalšované opovržení. Opětoval mu ho panovačným úšklebkem.

„To jsi ty,“ pronesl Draco ledově. „Víš, Weasley, lidé s tvým ksichtem by se neměli schovávat ve stínu. Ohrožuje to zdraví ostatních.“

Ron zaťal čelist, pomalu se zvedl z místa a Draco pobaveně zvedl jedno obočí. Ráno začalo právě nabírat zajímavý směr.