Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad abecedně: Iveta, Martik, Sally

Beta: arabeska

Prohlášení: Stále nevlastním Harryho Pottera.

Poznámka: Jo, vyhledala jsem si to a Ron nedal Harrymu vánoční dárek. Chtěla jsem ponechat dárky od všech, kteří Harryho posledně obdarovali, a asi jsem předpokládala, že Ron mu jeden poslal. Ale neposlal a to je trochu divné. Jistě, můžete počítat Weasleyovský svetr, ale vypadalo to, že od své mamky nečekal, že Harrymu něco pošle, takže si nemyslím, že se to počítá.

Další poznámka: Jsem si jistá, že všichni považují Harryho za docela zvláštního, ale nemají s čím jeho chování porovnat, takže ví jen to, že takovýto byl pořád. Příběh bude ještě víc AU, protože zahrnuje Tonksovou o rok mladší než v kánonu.

Kapitola 7.

Mnoho lidí sice na svátky nezůstalo, ale bylo jich rozhodně víc než v Harryho druhém ročníku. Rozhodl se posadit vedle pěkné blondýnky, tak z šestého nebo sedmého ročníku.

„Ahoj,“ pozdravil Harry. „Nebude ti vadit, když si sedneme vedle tebe?“

„Nazdárek, Harry,“ pozdravila. „Ne, nebude.“

Harry ztuhl. Vůbec si nebyla podobná, ale její hlas zněl tak důvěrně známě, a navíc použila svůj charakteristický pozdrav. „Tonksová?“ zeptal se váhavě.

Naklonila k němu hlavu: „Známe se?“

„To zrovna ne,“ připustil Harry. „Ale rozhodl jsem se zajímat o rodinné příslušníky mého kmotra, hned jak utekl z Azkabanu.“

„Rodinné příslušníky?“ zeptal se Fred, ale nespustil zrak z Tonksové.

„Kmotra?“ Tonksová zase nespouštěla zrak z Harryho.

Harry přikývl. „Jo, můj kmotr není nikdo jiný než Sirius Black. Jsi jeho sestřenice, že?“

„Mamka je,“ vyjasnila Tonksová. „Proto jsem tady. Vzhledem k počtu azkabanských vězňů, se kterými jsem příbuzná, přišla mamka s jistou taktikou. Pokaždé, když se nějaký můj smrtijedský příbuzný dostane z Azkabanu, musím zůstat v Bradavicích, a tedy v bezpečí. Nemusím snad dodávat, že letos je to premiéra.“

„Ty jsi příbuzná se Siriusem Blackem?“ zvolal otřesený Ron.

Tonksová si ho kriticky přeměřila. „A ty jsi Weasley, že?“ Po Ronově přikývnutí pokračovala: „Jsi s ním taky spřízněný, jen vzdáleněji.“

Ronovi se udělalo nevolno.

„Samozřejmě, že se Siriusem nejsi tak blízký příbuzný jako s Dracem,“ přisadil si Harry s úšklebkem.

Ron zaúpěl.

„Co všechno o mně víš?“ Harryho zajímalo, co se o něm vykládá v ostatních kolejích tentokrát.

Tonksová si odfrkla. „Prosím tě, tebe znají všichni.“

„Ale co se o mně povídá?“ přitlačil Harry.

„Říká se, že si přeješ zemřít,“ zareagovala Tonksová vesele. „Je pravda, že ses vydal za dospělým horským trollem jen proto, že ses nudil?“

„Tak nějak,“ zrozpačitěl Harry. „Ale kdyby se někdo ptal, tak jsem byl rozrušený ze Siriusova útěku a nemyslelo mi to jasně.“

„Osobně myslím, že jsi mešuge,“ nadhodila Tonksová.

Harry přikývl. „To je dost možné. Jen to neříkej Věštci. Všechno mi tu vždycky klapne, můžu si říkat a dělat co chci, protože všichni zbožšťují moje čelo, a nerad bych to nějak ohrozil.“

„Slibuju,“ odvětila Tonksová rozesmátě.

„Ty jsi v sedmém ročníku?“ vyzvídal Percy.

„Jo,“ potvrdila Tonsková. „V Mrzimoru.“

„Tak to mi můžeš povědět všechno o NKÚ!“ zvolal Percy nadšeně.

„A je to tu zas,“ povzdechl si Fred.

„Dojde k tomu pokaždé, když mluví s někým, kdo už je má,“ svěřil se George.

„Ten týden NKÚ byl nejhorším týdnem v mém životě,“ prohlásila Tonksová.

Dvojčata si vyměnila pohledy.

„Víš, opravdu by se nám šikla jakákoliv pomoc…“ nakousnul George.

Tonksová zaúpěla.

ooOOoo

„Ta holka je divná,“ poznamenal Ron, když se večer vraceli do společenské místnosti.

„Jo, to je,“ přitakal Harry. „Ale líbí se mi.“

„Mně taky. Byla to ta nejpřínosnější hostina, jakou jsem kdy zažil,“ šťastně vydechl Percy.

„Vypadala, že vážně lituje, že nám dovolila si přisednout,“ poznamenal Harry.

„Proč?“ nechápal Percy.

„Někteří lidé si během Vánoc neužívají diskuze o zkouškách, které dělali před rokem a půl, Percy,“ informoval jej Fred.

„Vždyť jste mi ji dovolili zpovídat jenom dvacet minut,“ zaprotestoval Percy.

„Protože se chystala vraždit a my chtěli být velkorysí,“ vysvětlil George.

„Co? Já -“ začal Percy.

Ron poklepal Harrymu na rameno. „Hele, mohli bychom si na chvilku promluvit?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Harry překvapeně a zamířil s ním napřed do chlapeckých ložnic. Tři starší Weasleyovy ponechal debatě o užitečnosti probírání již proběhnuvších zkoušek.

Ron zíral do země a očividně se cítil extrémně nepříjemně. „Poslyš, já vím, že jsi musel za můj dárek utratit jmění, a vím, že já jsem ti nic nedal. Omlouvám se za to a cítím se kvůli tomu opravdu mizerně, ale prostě… nemám peníze. Vím, že nejsi bohatý floutek jako Malfoy a ti ostatní, ale je jasné, že ty je máš. Nemohl jsem si dovolit něco ti koupit, mamka ti vyrobila svetr a fondán, poslala ti je a, no… co bych asi já mohl dát někomu jako ty?“

Chudák Ron. Harry ho nechtěl schválně připravit o sebevědomí, jen už zkrátka otupěl vůči přemrštěnému množství štěstí a slávy, kterým oplýval. Už dávno si na ně zvykl a také si zvykl, že se i pro Rona stalo rutinou. Není divu, že to tohoto Rona ohromilo.

Harry položil svému nejlepšímu příteli ruku na rameno. „Rone, podívej se na mě.“ Ron to neochotně udělal. „Tys mi nabídl své přátelství, když jsem neměl nikoho. Jediná osoba, kterou jsem znal, byl Hagrid, a i když na mě byl milý, vystupoval jako zástupce školy a znal moje rodiče. Ty jsi milý být nemusel, a i když to chvilku trvalo, jsi jeden z mála lidí, kteří vidí i za mou jizvu, a nemáš ponětí, jak moc to pro mě znamená.“

„No, já nevím. Byl jsi sebejistý od chvíle, kdy jsme se potkali,“ odporoval Ron.

Dobře, v podstatě měl pravdu, ale to jen kvůli té první Ronově a Hermionině interakci. „Rone, viděl jsi, co mi poslali moji příbuzní. Peníze na malou sladkost a spoustu výhrůžek. Než jsem potkal tebe, neměl jsem nikoho a to je důležitější než jakékoli koště.“

„Opravdu si to myslíš?“ zeptal se Ron s nadějí.

„Samozřejmě,“ usmál se Harry. „Ale budu čekat něco k narozeninám. Třicátého prvního července, zapiš si to.“

Ron se zasmál a zamířili zpátky dolů na partičku kouzelnických šachů.

ooOOoo

„Hej, Rone,“ zatřásl jím Harry brzy ráno. Příliš brzy, ve skutečnosti se to jen stěží dalo nazvat ránem.

„Stepující pavouci!“ zaječel Ron, když vyletěl z postele a srazil Harryho k zemi. „Co? Ty nejsi stepující pavouk.“

„Ne, to teda nejsem,“ procedil mezi zuby Harry.

„A co děláš na zemi?“

„Ále nic… jen jsem chtěl vědět, jestli nechceš vyzkoušet můj neviditelný plášť. Mohli bychom jít hledat kouzelné zrcadlo.“

„Není většina zrcadel kouzelných?“ zeptal se Ron pochybovačně.

„Tohle ti ukáže, po čem doopravdy toužíš. A bez přednášky o tvém vzhledu,“ vysvětlil Harry.

„Tak jo, proč ne,“ souhlasil Ron a cestou ke dveřím si protíral oči. Naneštěstí špatně odhadl vzdálenost ke schodům a skutálel se z nich. A naštěstí se ložnice prvních ročníků nacházely v nejnižší části schodiště.

„Dávej pozor,“ zavolal na něj, ač pozdě, Harry. Rychle popadl neviditelný plášť a spěchal za ním.

„Co to bylo?“

„Znělo to jako výstřel z děla.“

Na scéně se objevila Weasleyovic dvojčata.

„Aha, to je jenom Ron.“

„Co tady, pánové, pohledáváte?“

„Profesor Brumbál mi konečně vrátil tátův neviditelný plášť. Z nějakého nepochopitelného důvodu ucítil před deseti lety – nebo tak nějak – potřebu si ho vypůjčit. S Ronem jsme se rozhodli, že půjdeme najít jedno super zrcadlo, které si tady někde Brumbál schovává,“ vysvětloval Harry. „Jdete taky?“

Dvojčata na něho nevěřícně zírala.

„Musíš se…“

„…vůbec ptát?“

Hm, od té doby, co je dokázal rozlišit, předváděla dvojčata celou tuhle dvojřeč před Harrym jen zřídka. Samozřejmě nepovažoval za nutné zmiňovat, že je pozná jen díky tomu, že na ně pokaždé, když vstoupí do místnosti, sešle identifikační kouzlo. Ti dva byli proklatě stejní a užívali si, jak ostatní matou, takže tím vlastně jen nastolil férové podmínky.

„Co to má znamenat?“ scházel ze schodů Percy. „Už je dávno po večerce, a i když ta se v podstatě na společenskou místnost nevztahuje, stejně už máte několik hodin spát. Že se nechystáte někam vyplížit? Že ne?“ vyptával se podezřívavě.

„Ovšem že ne,“ ujišťoval ho Fred.

Z Percyho stále čišely pochybnosti.

„To Harry. Nás jen pozval,“ George se zářivě usmál. „A za sebe musím říct, že se cítím nesmírně poctěn.“

„Rone, toho se rozhodně drž,“ řekl mu Fred.

„Nemůžete pros -“ začal Percy.

„Jsou prázdniny, zítra nemám vyučování a neexistuje nic, čím bys mě mohl zastavit. Leda bys mě proklel,“ přerušil ho Harry.

„Řeknu to profesorce McGonagallové,“ vyhrožoval mu Percy.

„Tak dostanu pár trestů. To mě rozhodně neodradí. Moji příbuzní budou nadšení, až uslyší, že dělám všechno pro to, abych se zabil. A upřímně? Kolejní body jsou mi naprosto u p… šumák.“

„Vážně?“ vykulil oči Ron.

„Vážně. Došel jsem k závěru, že místo ‚školního poháru‘ je to spíš ‚pohár patolízalů.‘ Přece, čím víc jste učitelský mazánek, tím víc bodů dostanete. Bůh je mi svědkem, že Hermionu zbožňuju, ale ona je ten největší učitelský mazánek, jakého jsem kdy potkal. A víte co? Právě ona je v našem ročníku nejlepší v získávání bodů. Vůbec mě nezajímá, jestli Nebelvír připravím o všechny body. Nehodlám celý rok někomu pochlebovat jen proto, aby se na jedno jídlo Velká síň vyzdobila našimi barvami a my se mohli po cestě domů chvástat. Za to to nestojí,“ dokončil Harry.

„Harry, můj drahý příteli…“ začal George.

„…ty jsi na to možná kápl,“ dokončil Fred.

„A než najdeš McGonagallovou, budeme dávno v trapu. Tak co, Percy? Opravdu by ses snížil k tomu, abys proklel prváka?“ provokoval ho Harry.

„Já… ne,“ rezignoval Percy. „Ale jdu s vámi, abych se ujistil, že neuděláte něco hloupého.“ Percy se odmlčel. „Dobře, něco hloupějšího než tohle,“ opravil se.

Harry pokrčil rameny. „Aspoň bude veseleji.“

ooOOoo

„Ztratil ses, co?“ popíchl ho Ron, když kolem stejného portrétu prošli už potřetí.

„Ne, neztratil,“ stál si za svým Harry.

„Ale tady už jsme byli,“ odporoval mu Ron.

„Vím, co dělám.“

„Ztratil se,“ prohlásil Fred.

„Já ví – Co to…“ zarazil se George, když se před nimi objevily dveře.

„Ještě před minutou tady nebyly,“ Percy na dveře upřeně hleděl.

„Jistě. Jsou to kouzelné dveře,“ vysvětlil Harry. „No tak, jdeme.“

Harry otevřel dveře a všichni vešli dovnitř. Ve středu místnosti se tyčilo skvostné zrcadlo, vysoké až do stropu, ve zdobeném zlatém rámu; stálo na dvou nohách s velkými drápy. Nahoře byl do oblouku vyrytý nápis: „Erised stra ehru oyt ube cafru oyt on wohsi.“

„Co to, u Merlina, znamená?“ zeptal se Ron.

Harry jen mávl rukou. „Klidně mě zabte, ale já to vždycky považoval za nějaký neznámý jazyk, kterému rozumí jen starci nad hrobem, kteří nemají nic lepšího na práci. Jenom vím, že se mu říká Zrcadlo z Erisedu.“

Na okamžik zavládlo ticho. Pak ho Percy narušil tichým „Neukáži ti tvou tvář, ale tužbu tvého srdce.“

„Hm, to zní skvěle, Percy…“ začal Fred.

„…ale co to má společného…“

„…s cenou dračích vajec…“

„…ve Francii?“ zeptal se George.

Percy protočil oči. „Očividně je to pozpátku.“

„Očividně,“ opičil se Fred.

„Opravdu?“ otázal se Harry a zadíval se na nápis „Neukáži ti tvou… máš pravdu! To je úžasné.“

„Nebylo to tak těžké,“ prohlásil zjevně potěšený Percy.

„Tak se podívejte,“ pobídl je Harry. Pohlédl do zrcadla a uviděl Ginny, která v náručí držela dítě s rozcuchanými černými vlasy. Ron a Hermiona stáli vedle ní a za ruku drželi Teddyho.

„Co vidíš?“ dožadoval se Ron, který se zdráhal přistoupit k zrcadlu, aniž by věděl, co může očekávat.

„Moji rodinu,“ ozvala se tichá odpověď.

„Vidím náš vlastní žertovný obchod!“ vykřikl George. „Nádhera!“

„Já taky. A taky vidím Angeli- Je to fakt skvělý obchod s žertíky,“ přitakal rozpačitě Fred.

„Jsem primus a kapitán famfrpálového družstva,“ prohlásil Ron.

„Velké plány,“ poznamenal Harry. „Můžeš vůbec být primus a famfrpálový kapitán současně?“

Dvojčatům se udělalo nevolno z vyhlídky na dalšího člena rodiny, který se touží stát primusem. Percy naopak vypadal nadšeně při pomyšlení, že někdo bude kráčet v jeho šlépějích. Když si před zrcadlo konečně stoupl i on, zalapal po dechu.

„Ministr kouzel?“ hádal Fred.

„Nepochybně,“ souhlasil George.

Na druhou stranu, Harry si to nemyslel. Přistoupil k Percymu a zašeptal. „Vidíš svou rodinu. Uznává tě.“ Nebyla to otázka.

Percy se vyplašeně ohlédl. „Jak to můžeš -“

„Ne všechny sny jsou neuskutečnitelné, Percy.“

ooOOoo

Brzy se Harryho život znovu ustálil do jednotvárné rutiny (nebo spíš do tak jednotvárné, jakou se stala ve chvíli, kdy se Harry rozhodl, že vývoj druhé šance nechá koňovi). Pak během jednoho famfrpálového tréninku Oliver Wood oznámil, že při utkání mezi Nebelvírem a Mrzimorem bude rozhodčím Snape. Harry na to úplně zapomněl, ale v koloběhu světa to nehrálo žádnou roli. Naopak Harryho velmi zaujala skutečnost, že mu zápas poskytne první příležitost ke kontaktu se Cedrikem. Musel uznat, že jeho znovuseznámení s Tonksovou (a on využíval každičké příležitosti, aby se s ní setkal) byla úplná náhoda. Vlastně za to mohl Siriusův předčasný útěk v době, kdy Tonksová ještě studuje, ale Harry byl rád, že ji po těch letech znovu vidí. Se Cedrikem si nikdy tak blízký nebyl, ale i jeho smrt ho hluboce zasáhla.

„Každopádně to zní jako konflikt zájmů,“ zněl Harryho jediný komentář. „Nemyslíte, že by měli mít učitele, který není vedoucím koleje, aby mohl zastoupit madame Hoochovou?“ A také mu, samozřejmě, unikalo, proč k výměně vůbec došlo. Představovalo to jen další důkaz toho, že madame Hoochová je moták? Ačkoliv, Harry si nebyl tak docela jistý, jak skutečnost, že s ním bude ve vzduchu, pomůže Snapeovi zastavit další útok. Zvlášť když bude muset zároveň věnovat pozornost pletichám ostatních hráčů.

„Nemělo by tě trochu víc znepokojovat, že se chystá nestydatě nadržovat našemu soupeři?“ divil se Wood.

„No, to by asi mělo, ale rozhodčí toho zas tolik nezmůže a těch sto padesát bodů, které získám, až chytím zlatonku, rozhodně podpoří naši honbu za pohárem. A kromě toho, po tom, co pro mě udělal, se mu cítím jaksi zavázaný, troufám si říct až vděčný,“ Harry se při tom pomyšlení otřásl.

Všichni se na něj zůstali hledět.

„Harry, nemyslím si, že Snape…“ začal George.

„…bude jen kvůli tobě bezostyšně předpojatý vůči Mrzimoru…“ pokračoval Fred.

„…jestli sis na ně teda nevsadil balík,“ dokončil George.

Harry protočil očima. „Ale no tak. Vzal funkci rozhodčího, aby se ujistil, že se mě Quirrell znovu nepokusí zabít.“

To vyvolalo další salvu otázek.

ooOOoo

Než Harry konečně odpověděl na všechny otázky a převlékl se, uběhlo tři čtvrtě hodiny. Cestou do nebelvírské věže si otráveně uvědomil, že to bylo jako nějaká mizerná tisková konference. Teď se chystal s novinkami obeznámit i Rona a Hermionu.

Konečně přesvědčil Rona, že jeho bezpečnost je důležitější než famfrpál a že nemůže pokaždé skočit z koštěte, jinak se nedožije stáří. Vtom se do společenské místnosti vřítil Neville.

„Hej, lidi,“ zvolal vesele. „Nikdy neuhodnete, na koho jsem narazil.“

„Na koho?“ zeptala se Hermiona.

„Na Malfoye.“

„A ty jsi… kvůli tomu… šťastný?“ Ron tomu nemohl uvěřit. „Do háje, nejdřív Harry, teď Neville… Hermiono, zůstaň silná! Nepodlehni pokušení!“

Hermiona se zahihňala. „Já… pokusím se, Rone.“

„Tak co se stalo?“ vyzvídal Harry. Pro jednou to byl on, kdo neodbíhal od tématu. Mlhavě si na podobný rozhovor vzpomínal, ale tehdy byl Neville mnohem rozrušenější…

„Jo, jasně, potkal jsem ho venku před knihovnou a on říkal, že hledá někoho, na kom by si to vyzkoušel,“ vysvětloval Neville. „Zaútočil na mě svěracím kouzlem.“

„A on z toho má radost,“ poznamenal Ron. „Buď má Neville nějaké podivné priority, nebo je Malfoyovo kouzlo silnější, než jsem si myslel…“

Hermiona ho ignorovala. „Co jsi udělal?“

„Uskočil jsem a zdrhl jako namydlený blesk,“ zakřenil se Neville.

„Paráda,“ pochválil ho Harry.

„Měl jsi ho taky proklít,“ oponoval Ron.

„Ne, to teda neměl!“ vyhrkla Hermiona šokovaně.

„Vážně bys tam ty chtěl zůstat a sám čelit Malfoyovi a jeho dvěma polotrollím gorilám?“ řečnicky se otázal Neville.

Harrymu se nakonec podařilo ovládnout situaci. „Stojíš za tucet takových, jako je Malfoy,“ zopakoval stejná slova jako před dvanácti lety. „Nezapomeň na to.“