Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11. Osvobození – 1. část

Severus předpokládal, že by od něj asi bylo naivní žádat, aby s Hermionou mohli pokračovat ve… vzájemném užívání si, aniž by se Ronald Weasley přihlouple pokusil bránit, co téměř jistě považoval za vlastní teritorium. Věděl, že ji chtěl získat pro sebe téměř celou dobu v Bradavicích, ačkoliv v tom naprosto neuměl chodit a nakonec ji ztratil.

Zní to známě, podotkl hlásek na pozadí. Severus se jej pokusil ignorovat, ale marně. Pravděpodobně přišel, aby ti řekl, ať ty své mastné, vraždící, smrtijedské pracky držíš pryč od jeho expřítelkyně.

Severus to ironicky považoval za přehnaně rytířské. Připomněl si starou písničku Moudrého klobouku: odvaha, klid a rytířskost jdou u nich ruku v ruce. Proč lidé pořád považují tyto vlastnosti za kladné a ne záporné?

V každém případě věděl, že s Weasleym byla zapletená během války i po ní. Stálo to na titulních stránkách Věštce krátce poté, co se probral z kómatu, ale nikdo nezjistil důvod rozchodu. Hermiona o tom nikdy nemluvila a Severus se nezeptal. Upřímně mu to bylo jedno – především nechápal, co je k sobě vůbec přitahovalo. Ale Severus rozuměl beznaději a umíněnosti muže, který přišel o milovanou ženu a chce ji získat zpět. Sám tu hru hrál příliš mnoho let svého života.

Stejně ale s Weasleym netoužil bojovat, nebo vůbec strávit nějaký čas s ním. Tytéž tupé modré oči, tytéž směšné pihy, tentýž prázdný výraz. Weasley se ani trochu nezměnil. Co na něm Hermiona viděla, Severus nechápal, ale zastavil tento směr myšlenek, než se dostane k otázkám o kvalitách nebo – Merlin chraň – dovednostech, které ten kluk mohl mít, aby ji zaujaly. Raději věřil, že jejich vztah vyplynul v důsledku času a místa a podmínek a ničeho víc. Weasley si ji prostě a jasně nezasluhoval. A v žádném případě s ním nebude probírat jejich… uspořádání. I kdyby to z něho chtěl Weasley dostat mučením. Ale ani Weasley snad nebyl tak pitomý, aby to zkoušel.

Oba muži na sebe dlouze a potichu zírali, mlčky se vzájemně vyzývali, ať ten druhý promluví. Tuto taktiku Severus používal jako učitel po mnoho let, lákal neopatrného studenta, aby promluvil první a tak rozdmýchal jeho hněv. S velkým úspěchem ji dříve uplatňoval i na Weasleyho. Ale když teď Weasley na návnadu neskočil, Severus zkřížil ruce a pozvedl obočí.

„Nemám celý den, Weasley,“ prolomil nakonec ticho sám.

„Nebude to na dlouho.“

„Nuže?“

Weasley se rozhlédl. „Nejsem si jistý, jestli je vaše vstupní hala nejlepším místem k povídání. Nemohli bychom jít někam do většího soukromí?“

Severus si dramaticky povzdechl a pokynul mu, aby jej následoval do kuchyně. Když k ní dorazili, opět překřížil ruce a pozvedl obočí Weasleyho směrem, aby se odvážil vyzvat Severuse kvůli Hermioně.

Byl na sebe pyšný jako na muže, kterého sotva co překvapí, přesto jej Weasleyho slova zcela odzbrojila.

„Nejsem tady, abych vám řekl, že se máte držet od Hermiony dál, nebo abych vám nadával za to, že s ní jste, natož abych vytahoval minulost. Hermiona je jedna z mých nejlepších kamarádek a stále ji mám velmi rád. Je s vámi šťastná. A kvůli tomu s vámi chci mluvit.“

Severus mlčel, což si Weasley správně vyložil jako vyzvání, aby pokračoval.

„Od války je psychicky velmi křehká. S nikým se doopravdy nezapletla ze strachu, že jí zlomí srdce, a ani nepřijala žádnou ambiciózní výzvu z obavy ze selhání. Pomoc vám je její první velký projekt, do kterého šla. Ano, byla tam ta záležitost s domácími skřítky, ale na tom nemusela pracovat až moc usilovně, protože je Hermiona Grangerová a ministerstvo nebude přistiženo při vetování návrhu zákona, který napsala ona. Je… postižená, profesore. Je houževnatá a odhodlaná, ale je velmi křehká.

Nevím, jak vážně ji berete, a ona nic neříkala, ale znám ji a vím, že ona vás pravděpodobně bere vážně. Hermiona nenavazuje příležitostné vztahy a nikdy nic nedělá napůl. Ani teď, po tom všem.

Pořád ji miluju. Nepostavím se mezi vás dva, ale její blaho mi leží na srdci. Vím, že s ní už znovu nemůžu být, ale miluju ji a chci, aby byla šťastná.

Jestli ji zraníte…“ Weasley se o krok přiblížil a nepříliš jemně položil ruku na Severusovu paži. „Jestli ji zraníte, budete se mi zodpovídat.“

Pustil Severusovu paži, pokývl a vyšel z kuchyně. Severus slyšel jeho kroky v obývacím pokoji a mířit ven z domu.

Opřel se o zeď a vydechl. Nikdo nebyl poblíž, tak si mohl dovolit nechat klesnout štíty. Měl Hermionu moc rád, její společnost mu přišla víc než snesitelná a nějak mu na ní začínalo čím dál víc záležet. Rozhodně k ní cítil majetnickost jako ke všemu, co mu patřilo.

Patřilo mu… patřila mu? Weasley si to asi myslel. Severuse napadlo, jestli je natolik statečný, aby si přiznal, že chce, aby mu patřila.

Je jen otázka času, než tě taky opustí, slyšel ten hlásek. Opravdu ti tolik záleží na tom, co o této záležitosti říká zatracený Ronald Weasley?

Za běžných okolností by Severus řekl ne, že názory a závěry Weasleyho – jakéhokoliv Weasleyho – nestojí za pozornost. Ale musel toho chlapce obdivovat, že přišel, že mu řekl o Hermionině emocionálním stavu (v tomto pro něj byla nečitelná) a varoval jej, aby se k ní choval starostlivě. Nebál se Weasleyho hrozby (Ronald Weasley mu vyhrožuje – ha!), ale ten rozhovor se mu líbil; skutečný význam často leží pod povrchem slov.

Hermiona k němu začala cosi cítit a jestli zvolí správnou strategii, mohlo by se to vyvinout v něco většího.

A Weasley ji stále miluje, říkal hlásek v zákoutí jeho mysli, ten, který jej vždy naplňoval pochybnostmi a děsem. Jestli toto zvrtáš, bude čekat.

ooOOoo

Leopold Rosier zíral na malý pergamen v ruce. Četl ten dopis víckrát, než mohl spočítat. Ale ještě z něj nespustil oči.

Jeho dopis z Bradavic.

Zatímco u jiných jedenáctiletých by tato událost vyvolala radost a vzrušení, Leopolda naplnila hrůzou. Bude pryč od své sestry Ermengarde. Věděl, věděl, že Brigita v Bradavicích ve skutečnosti není. Věděl to, protože když tam odjela, psala mu téměř každý den.  Po pár měsících druhého ročníku dopisy přestaly chodit a teď už skoro rok o starší sestře neslyšel.

Leopold si byl jistý, že je ještě naživu. Jestli se dostane do Bradavic, mohl by vypátrat, kde je. Byl si jistý, že pan Snape to ví, ale neřekne, kde je nebo co se jí stalo. S velkou pravděpodobností se jí stalo něco zlého.

Ano, měl by počkat. Leopold byl velmi dobrý v čekání, a teď bude muset čekat jen pár týdnů déle.

ooOOoo

Hermiona seděla za stolem v revizním oddělení odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a kontrolovala vyjádření ve své zprávě. Každá věta musela být podpořena jejími odkazy, poznámkami, rozhovory a dokumenty, které během auditu nashromáždila. Každá maličkost, každá zjevná věc, jako například umístění sirotčince, musela být zmíněná a překontrolovaná. Mírně řečeno se jednalo o únavný proces.

Nechala své myšlenky odplynout k tomu, co jí Severus řekl oné noci… kdy si spolu začali.

Nenarodila jste se, abyste byla byrokratkou, Hermiono. Vaše tamní kariéra znamená plýtvání vaším talentem a inteligencí.

Měl pravdu, že tato práce nepatřila k těm podnětným. Ale byla to bezpečná práce. Práce pro ministerstvo. Chovala takové naděje, že tu organizaci změní zevnitř. Místo toho byla zde a překontrolovávala zdroje v auditorské zprávě, která bude zaarchivována okamžitě, jak ji dopíše, a nikdy ji nikdo nepřečte. Doporučení nebudou nikdy realizována.

Sakra, jaký to mělo smysl?

Už to nechtěla dělat. Problém ležel v tom, že nevěděla, co by chtěla dělat místo toho. A dokud to vědět nebude, bude pokračovat v této práci, psát své zprávy a překontrolovávat je a svazovat a archivovat. Dokud nepřijde na něco lepšího.

Hermiona se rozhlédla po svém okolí a vzpomněla si na Harryho, jak přímo v této místnosti viděl čarodějky a kouzelníky tisknout letáky proti mudlorozeným. Letáky, které měly členům kouzelnické Británie vymýt mozky, aby podpořili vykořenění lidí, jako je ona. Vybavila si, jak v soudních síních v nižším patře sledovala výslechy mudlorozených a jejich odsouzení k polibku mozkomora za jediný zločin – že nemají rodiče kouzelníky. Vzpomněla si na plakáty. ‚Nežádoucí číslo jedna‘. Umbridgeová. Oddělení záhad. Popletal. Brousek. Nemám vykládat lži. Artura Weasleyho nepovýšili, dokud nebyl Popletal vyhozen a většina dětí nevyrostla. Yaxley. Břichnáč. Socha, která kdysi stála ve vstupu na Ministerstvo kouzel – kouzelníci drtící mudlovskou populaci.

Po válce zde pořád byla korupce, pročistokrevné zákony, stále ustavičná podělaná byrokracie. Sympatizanti Smrtijedů měli stále až příliš moci. Váleční sirotci byli ponecháni, aby shnili v útrobách zestárlé budovy.

Proč tu pořád trčela?

Najednou vstala. Rozhlédla se po kouzelnicích a čarodějkách, kteří pracovali v revizním oddělení a psali nekonečné zprávy, které nikdy nikdo nepřečte. Tady chtěla vážně, opravdu být?

Ne. Nevěděla, kde by byla raději, ale právě teď kdekoliv jinde.

Rozvážně svlékla ministerský hábit a přehodila jej přes opěradlo židle. Zůstala tak jen v mudlovském kostýmku. Zvedla hůlku a se spokojeným výrazem vyšla ze dveří.

Bylo to nezodpovědné, bylo to pitomé, bylo to unáhlené. Ale, ach, tak osvobozující.

ooOOoo

„Takže jsi prostě… odešla?“

„Odešla jsem!“ Takovou euforii u Hermiony Severus nikdy neviděl. „Nemůžu tomu uvěřit, ale prostě jsem… odešla. Odložila jsem brko, zvedla hůlku, nikomu nic neřekla a prostě… šla. A nevrátím se tam!“

Severus pomalu přikývl. Seděli u krbu v její ložnici v křeslech natočených proti sobě. Děti už dávno spaly.

Vůbec se jí to nepodobalo – ta Hermiona, kterou znal, si vše metodicky plánovala, nikdy neudělala nic, aniž by zvážila všechny důsledky a dozvuky.

Z rozhovoru s Láskorádovou a vlastního zkoumání psychologie věděl, že takové vybočující chování často vyplývá z extrémního emocionálního zmatku. Trpěla emocionálním zmatkem?

A netrpěl by jím kdokoliv, kdo by s tebou spal? popichoval našeptávající hlas.

Nenutím ji, řekl si. Sama jej dobrovolně a otevřeně zvala do postele. A – poznamenal se soukromým úsměvem – docela často. Ne že by si stěžoval.

Ale i tak Severus ze sebe nedokázal setřást pocit, že se za tím skrývá víc. Nebyl zvyklý mluvit o emocích, ale, nu, záleželo mu na ní. Věděl však, že musí být opatrný. Weasley říkal, že je od války emočně křehká. Navíc byl Zmijozel. Cokoliv kdy udělal, bylo vypočítané a pečlivě provedené.

„Něco konkrétního tě k tomu inspirovalo?“ zeptal se pomalu a udržel hlas hluboký a klidný.

Hermiona zavrtěla hlavou. Stále byla v euforii a energie z ní přímo čišela. Severusovi to naznačovalo, že se něco chystá. „Ani ne. Prostě jsem tam seděla, překontrolovávala nesmyslnou zprávu a jen si opakovala – proč to dělám? Jak jsi říkal, je to plýtvání. Opravdu bych mohla dělat pár jiných důležitých věcí, které nedělám.“

Takže co řekl, ji částečně inspirovalo. To mohlo být velice dobré, nebo velice špatné.

„Tak jsi tedy jen odešla a… co jsi dělala pak?“

„Procházela jsem se po Londýně. Mudlovském Londýně. Šla jsem kolem Temže, pak jsem ji přešla po mostě Millennium Bridge a pokračovala po druhé straně. Užívala jsem si fakt, že v té chvíli jsem neměla naprosto nic na práci. Bylo to… pěkné.“

Severus přikývl. „Zní to jako velmi osvobozující.“

„Přesně! Toto slovo mi běželo hlavou znovu a znovu a znovu. Osvobozující. Nemám práci, nemám plán, nemám představu, co budu dělat…“ Nadšení ji poněkud přešlo, jako by ji hlasité vyslovení faktů přimělo pochopit následky toho, co udělala. Když znovu s široce rozevřenýma očima promluvila, s každým dalším pomalým slovem ji zápal přecházel. „Nemám práci… Nemám plán… Nemám představu, co budu dělat… Jen jsem odtamtud odešla… ó, bože.“

Hermiona zkřivila tvář a zabořila ji do dlaní. Roztřásla se jí ramena a dýchala pomalu a namáhavě tak, jak to bývá u člověka, který zadržuje slzy.

Sakra. Severus čelil tomu nejděsivějšímu na světě – plačící ženě. První instinkt jej nabádal zeptat se, proč pláče, ale okamžitě jej odmítl jako sebevražedný. Mysli, Severusi, mysli!

Záblesk inspirace a Severus si před ni okamžitě klekl, jemně ji vzal za ruce a odtáhl je, aby jí viděl do tváře. Měla ji zardělou, oči opuchlé a z nosu jí teklo.

Severus ji stále považoval za mimořádně krásnou.

„Nikdy – nikdy jsem nebyla tak nezodpovědná,“ vzdychla. „Nikdy.“

Severus ji vzal do náručí a začal s ní jemně kolébat a líbat ji do vlasů.

„Co – co teď budu dělat? Ani nedostanu doporučení, a kdo přijme člověka, co z práce odejde jen tak, protože to tak cítí? Všechno jsem zničila! Zničila jsem si život!“

Bože, ať jí nedojde, že to já jsem ji přemluvil ke zničení vlastního života. Dobře, starouši, dýchej, uvolni se, řekni jí, že je hloupá.

„Pitomo,“ zašeptal jí do ucha.

Slušné, zasyčel v duchu.

„Jsi Hermiona Grangerová, válečná hrdinka a oslavovaná členka kouzelnické společnosti. Každý schopný zaměstnavatel se přetrhne, aby tě mohl najmout.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne, ne po tom, co to Věštec rozmázne, což se stane, jak víš, protože tam omílají každý můj pohyb.“

Severus ji pevněji přitáhl a dál jí kolébal. Už se milovali tucetkrát, přesto teď, když ji držel vzlykající v náručí před krbem, se s ní cítil nejdůvěrněji. Utěšovat plačící dítě bylo značně odlišné od utěšování plačící milenky.

„Jsem takový idiot,“ kvílela. „Nevím, co udělám, a nemám nejmenší tušení, co mě čeká.“

Severus ji znovu líbnul do vlasů a pohladil ji. Co bys v takové situaci řekl Zmijozelce? Použil bych logiku, vyložil všechna fakta. Fungovalo by to na Nebelvírku? Nezbývá, než to zjistit.

„Vím, že nemít plán je trochu skličující. Zvláště pro tebe.“ Rozzlobeně vydechla, což bral jako uchechtnutí. „Ale krása této situace je v tom, že se nemusíš rozhodnout dnes večer, ani zítra, ani pozítří. Vlastně nepotřebuješ peníze, že?“

Pomalu zavrtěla hlavou.

Logika, zdá se, fungovala, tak se rozhodl pro průlom.

„A máš na výběr – co třeba zdejší projekt? Pomoct patnácti vyděšeným dětem naučit se, jaké to je být člověkem, což pro ně nikdo jiný na světě nebyl ochotný udělat.“

„Kromě tebe,“ vykvikla.

„Ano, kromě mě, a proto jsi tak mimořádná,“ slova přerušoval polibky, „a já tě do svého projektu chci jako první. Buď tady. Pomoz děti učit a připrav je na svět, na Bradavice. Merlin ví, že tady potřebuji další páry pomocných rukou, a abych byl upřímný, Hermiono,“ natočil si její tvář a setkal se s jejíma očima, „jsi nejlepší učitelka, kterou bych k nim mohl chtít.“

Zasmála se a současně vykřikla a padla do Severusova náručí. Klekla si k němu na podlahu.

„Zůstaň tady a pomoz jim,“ zašeptal jí do ucha. „Zůstaň se mnou.“

Doufal, že necítí, jak se mu při čekání na odpověď rozbušilo srdce. Přikývla, ale nepodívala se na něj. Byl rád, že se nepodívala.

Ale řekla ano, souhlasila, že zůstane s ním. Porušil své vlastní pravidlo, požádal přímo o to, co chtěl, a ona řekla ano.

Toto bylo osvobozující.