Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: Vojta
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2063033/41/
Rating: 13+
PA: Velká vděčnost za tento důležitý běh událostí patří SnorkackCatcher z fóra Mugglenet, neboť nadnesla paralelu významně křičící pletichy, kterou vaše pokorná autorka úspěšně a zcela přehlédla. To mi nezabránilo, abych ji nezasadila do hlubin této kapitoly. Velmi děkuji za brilantní postřeh.
Kapitola 41. Poklidná rozmluva
Místnost byla velmi malá a tmavá.
Šedé zdi hladce vytesané ze solidního kamene skalního podloží se leskly roztékajícím se slizem, kvůli hloubce postrádaly okna a osvětloval je jen pár blikotajících loučí volně zasazených v držácích vpravo. Široká, těžká mříž vedla po celé délce malé cely po levé straně a dramaticky rozdělovala komnatu na dvě části. Na podlaze asi dva metry vpředu ležela hliněná mísa rozbitá na mnoho kousků a na koncích vertikálních tyčí nechutně zasychala ovesná kaše.
Za mřížemi kralovaly stíny. U zadní zdi se chabě rýsovaly trosky otlučené a rozbité palandy visící v rozštípaných třískách z řetězů. Stěny rozryly škrábance a tmavé krvavé skvrny. Černou barvu mříží oprýskaly zjevně opakované útoky.
Zdivočelí evidentně nereagovali dobře na vězení.
V nejvzdálenějším rohu se shromáždila temnota. A do jejích hlubin se nořila nehybná postava.
Dveře za Remusem se s cvaknutím zavřely. Instinktivně pohlédl za rameno na těžký kov a robustní zámky mezi ním a východem. Po zádech mu přeběhl mráz.
Není návratu.
V jizvě jej bolestivě svědilo. Přinutil se uvolnit.
Obrátil se do cely. Z temnoty zářily dvě zlaté oči.
„Hleďme,“ malátně se ozval ze stínů tichý hlas. „Podívejme, kdo je tu. Malý bratránek Remus si přišel pohrát.“
Uvolni se. Dýchej. Ani náznak strachu.
Remus pomalu, opatrně vkročil hlouběji do cely, nohy přecházely po kameni a doprovázel je jen zvuk pozvolných šlépějí. Očima propichoval temnotu kryjící Kanea, ale zdivočelý si vybral správné místo – stíny odhalily jen náznaky obrysů a špetku pohybu kolem upřeného zlatého pohledu. Remus bojoval s třepotajícím se očekáváním v břiše a pomalým, znepokojivým nárůstem důvěrně známých příznaků, které označovaly blízkost jeho přetvořitele. V půli cesty se zastavil, asi tak metr od mříží, a k zářícímu upřenému pohledu se obrátil s tvrdým odhodláním.
„Proč jsi mě tady chtěl?“ tichá slova kolísala podél kamenných zdí. „Co chceš?“
Ve stínech se pohnul dráp. Zableskl se zubatý úsměv.
„Nemyslel jsem, že přijdeš, víš.“ Kaneovo lenivé prohlášení znělo téměř konverzačně. „Tvůj otec by nepřišel. Ale zase – on je větší zbabělec než ty.“
Remus nad tou lhostejnou urážkou otce zatnul zuby. Neskočí na to. Pokud by si chtěl vyměňovat uštěpačné poznámky, zůstal by v Bradavicích a vyhledal Severuse Snapea. Chtěl jen, aby se Kane dostal k jádru věci a nechal ho jít.
„Co chceš?“ zopakoval chladně.
Kaneovo uchechtnutí se odráželo od stěn. „Možná jsem jen chtěl strávit poslední chvíle s oblíbeným bratránkem,“ slova bobtnala sžíravým sarkasmem. „Možná jsem se před ním chtěl kát ze svých děsivých hříchů a z celého srdce se omluvit za zničení jeho života.“
Remus ten výsměch přijal s kamennou tváří a neochvějným pohledem.
„Co chceš?“ zeptal se znovu.
Tentokrát se Kane rozesmál naplno. „Ale bratránku, copak nejsou naše myšlenky stejné?“
Opět bratránek. Remus potlačil povzdech. Tonksová a Moody měli pravdu. Bylo očividné, že Kane si je dobře vědom možnosti, že někdo vyslechne jeho slova. Zdivočelý hrál pro publikum.
„Pokud opakovaným zdůrazňováním našeho příbuzenství doufáš, že mi u bystrozorů způsobíš potíže,“ prohlásil Remus tiše, „ten, co poslouchá, už o něm ví. Takže ti doporučuju přestat mrhat naším časem a říct mi, proč jsi mě tady chtěl. Samozřejmě pokud jsi mě jen nechtěl dostat do vězení.“
Zlaté oči zamrkaly. Z temnoty se rozechvěl další tlumený smích.
„Jsi statečnější, když nás dělí mříže, že ano?“ zašeptal výsměšně. „Statečnější, když víš, že nedokončím, co jsem s tvým krkem začal…“ Ruka s drápy se opět ohnula. „Nebo s tvým bokem.“ Ve stínu scvakly zuby. „Statečnější, když si myslíš, že velíš.“
Remus se držel na uzdě a stále upíral spalující pohled. „Já velím.“
„Opravdu?“ Zdivočelý zněl najednou posměvačně. „Posledně, když jsme se setkali, tak to tak nevypadalo. Žádná zcela lidská mysl by nedokázala bojovat jako ty tehdy, bratránku. Už jsi k tomu sklouzával. Cítil jsi ve vzduchu krev těch děcek. Viděl jsem ti to na očích. Byl jsi jen krůček od zdivočení a prvního ochutnání lidského ma…“
„Ale nesklouzl jsem.“ Remus ostře utnul jeho slova a zamezil dalšímu pomstychtivému popisu. Chvíli váhal, potlačoval vzpomínku na krvežíznivost, na primitivní instinkt, bezcitnou touhu zabít. Síla vůle odsunula ty hrůzostrašné vzpomínky. Ubránil se tomu. A na tom záleželo.
„Byl jsem zraněný,“ odsekl prudce. „Bylo mi zle. Lektvar z toho měsíce měl nižší účinnost. Ale nezdivočel jsem. Takže nemůžeš říkat, že…“
„Ale málem ano.“ Teď byla řada na Kaneovi, aby skočil do řeči. Bezstarostné pomalé věty přebily jakákoliv slova, která se drala Remusovi na rty, a zcela je zadusily. „Už třikrát jsem viděl, jak jsi málem naplnil svůj potenciál, dovolil, aby se ukázalo tvé opravdové já, a vsadil bych se, že ty tři příležitosti nebyly jediné. Nejsi takový svatoušek, jak předstíráš, maličký Lupine, a oba to víme. Jsi na hraně tak dlouho, jak tě znám, a jediné, cos kdy potřeboval, bylo to správné postrčení k překročení hranice…“
„Takže takhle to je.“ Pravda se znenadání vyjasnila, skutečnost, která vedla Kanea k jeho žádosti – touha dostat poslední šanci a naplnit původní záměr oné noci, která mu změnila život. Remus nevěřícně zavrtěl hlavou a jen zíral na přízračnou postavu zahalenou šerem cely. „Proto jsi mě sem přitáhl. Kvůli poslední šanci změnit mě ve zdivočelého.“ Nedokázal potlačit nevěřícné zasmání, které mu vyklouzlo ze rtů. „Hodně štěstí.“
Zářící vlčí oči se ve tmě zostra přimhouřily. „Nepřitáhl jsem tě nikam,“ pomalu promluvil Kane. Zatímco jeho líně se vlekoucí tón neklopýtl, slova podbarvila úsečnost a podivně sebejistý břit. „Nemusel jsi přijít. Byla to tvoje volba, ne má. A oba víme, že nejsi škodolibý typ. Ne.“ Žluté oči zažhnuly, naplnil je požitek z výzvy. „Přišel jsi, protože jsi chtěl. Protože hluboko uvnitř jsi mnou zaujatý, zaujatý tím, co jsem, a svobodou a pravdou ztělesněnou přímo před tebou, pravdou, po které tajně toužíš. Vědomě či ne, chceš být mnou. A proto jsi tady.“
Remusovi přeběhl mráz po zádech. Zostra se nadechl.
„To není pravda,“ opáčil tlumeně, ale chvění, které zasáhlo jeho hlas, odporovalo vyřčenému.
„Že ne?“ posměvačný tón ještě zesílil. Kaneovi ta roztřesenost neunikla. „Pověz, že sis neužíval chuť každého mého slova. Pověz, že tě nefascinovala.“
Fascinovala… Fascinovala jej? Neříkal si, jaké by bylo, kdyby ta šepotající síla číhající na okrajích vědomí povstala jednou provždy? Nezajímalo jej…
Ne. Takto se na to nesmíš dívat. Přesně to chce.
Remusův hlas ztvrdl odhodláním. „Nefascinuje mě,“ odsekl a to chvění zcela zmizelo. „Je mi z ní zle.“
„Lháři.“ To slovo se od zdí odráželo tam a sem přímo výsměšně. „Chceš být jako já. Přišel jsi, protože chceš, abych ti pomohl k tomu dojít.“
Nedovol mu, aby se k tobě dostal. Nemůže pouhými slovy změnit, kdo jsi, pokud ho nenecháš.
„Takže ty mi chceš pomoct?“ Vlkodlak zápasil s tím, aby nezvýšil hlas, a s ohledem na jeho vnitřní bouři podivuhodně uspěl. „Tomu můžu jen těžko uvěřit.“
„Remusi, Remusi, Remusi.“ Kaneova hlava v temnotě se zlehka vrtěla. Rozmazaný pohyb zaplavily odstíny šedé a černé. „Vždycky jsem ti chtěl pomoct, copak to nevidíš? Když ti byly tři, nabídl jsem ti osvobození od slabosti a špatných genů. Nejsem si zcela jistý proč, či jak jsi to dokázal zapudit, ale podezřívám nejdražšího tatíčka, že v tom má prsty.“ V očích mu blýskalo. „Té noci jsem ti dal dar, stejný dar, jaký dala má nebohá Hel mně, a ty jsi tu příležitost promrhal. Než bude příliš pozdě…“
Vskutku… Z Remusových rtů splynul hořký smích. „To po mně chceš, že?“ hlas mu najednou zostřil, jak se prolomila jeho zarputilost. „I teď. Chceš, abych se stal tvojí náhradou. Rozloučením se světem.“
„Vidíš věci tak prostoduše.“ Kaneova slova se polehoučku odrážela sem a tam zatuchlou celou, intenzivní a jaksi zvídavá, zatímco on sám se ve stínech přikrčil. „Jak můžeš být tak naivní? Tak zoufale lpíš na tomto chabém výsměchu lidskosti, na té falešné představě, že jsi do určité míry jako oni, usiluješ o jejich přijetí a podlézáš těm chatrným, ubohým bytostem, které tě bez rozmyslu odsoudí. Proč? Proč se tak namáháš, abys byl jako oni? Můžeš být silnější, lepší a mocnější, než se jim sotva kdy snilo. Ale co děláš? Plýtváš potenciálem svého těla a mysli churavěním a nevolností v bitvě, kterou nemůžeš a ani by ses neměl snažit vyhrát. A hluboko uvnitř víš, že se mýlíš.“
Remus nic neříkal. Nemohl. Kaneova překvapivá tiráda jej připravila o slova.
Kanea to mlčení povzbudilo a začal se usmívat.
„Ochutnal jsi, čím bys mohl být.“ Zdivočelý mluvil tlumeně a naléhavě. „Cítil jsi v žilách nádheru vlka. A přesto s ním bojuješ. Bojuješ, protože ti rodiče do uší šeptají jed. Vpašovali do tebe nenávist k našemu druhu, svou neduživou víru a svoji potřebu, aby jejich dítě bylo přesně takové, jaké chtějí oni. A co ti to přináší? Nezdravé tělo a ztrátu duše, nemoc, slabost, stranění se a osamělost. Dovolil jsi, aby tě zformovali, polapili a uvěznili do tvé vlastní existence, kdy odmítáš, co skutečně potřebuješ, co skutečně jsi. Ale teď chceš víc.“
Pomalu, lenivě se zastíněné končetiny narovnaly, ruce s drápy se napjaly a tělo se natáhlo do plné výšky Abrahama Kanea. Další chvíli setrval v zastírající temnotě, než tiše vykročil do blikající světelné koule a intenzivně se zadíval na svého bratrance. Usmíval se.
„Do toho,“ zašeptal se stočenými koutky. „Zkus to popřít.“
Ale Remus ještě nemohl promluvit. Tentokrát jej však neumlčela Kaneova slova. To pohled na něj.
Protože stvoření před ním nebylo to divoké a silné tělo, které jím v Prasinkách mrštilo o zeď nebo jím hodilo napříč Vyjící smečky.
Abraham Kane byl troska.
Samozřejmě si podle stavu zdí měl uvědomit, že se zranil sám, a také ta rozbitá mísa naznačovala, že Kane nebyl nijak nadšený z vězeňského přídělu. Očividně byl také vážně zraněný dopadem Nevillova lustru, zranění si však, jak se Remus obával, odmítl nechat vyléčit, nebo nebyla ošetřená kvůli nedbalosti dozorců. Ale přesto Remus nečekal tuto zpustošenou a domlácenou postavu. Po dvou týdnech nedostatku jídla, pokud vůbec nějakého, zarostlé tváře propadly a opálená kůže pobledla, postava pohubla a vyzábla víc, než si Remus pamatoval z minulých setkání. Na sobě měl šaty, ve kterých jej zajali, ačkoliv teď už byly rozedrané, zkrvavené a roztrhané, a odhalovaly odřenou a poškrábanou kůži a zaschlé stružky tmavě nachové krve a zažloutlé modřiny starých a nových, hlubokých, bolestivých ran, které nabraly ohavný odstín a silně ukazovaly na infekci. I přes energický pohled a plynulé pohyby bylo jasné, že Abraham Kane se drží jen silou vůle.
A Kane od něj čekal, že bude usilovat o toto?
Projela jím vlna šokované jistoty, vymazala roztřesenost a zvláštní pocity, které mu způsobovala bezprostřední přítomnost zdivočelého. Kaneova slova se mu ozývala v hlavě, úskočně se vysmívala, popichoval jej, urážela jeho a jeho rodinu a přesto na něj podivně naléhala. A byly to lži. Kane jej neznal. Neviděl jeho myšlenky. A přesto tvrdil, že čte Remusovy touhy lépe než bratranec sám?
Ne.
Možná jej komunita nepřijme obecně. Možná ti úplní lidé nikdy neporozumí zápasu, který bojoval celý život, totiž zápasu za to, co oni považovali za samozřejmé – aby měl právo žít jako plnohodnotný člověk v těle, ve kterém se narodil. Ale ať se propadne, jestli přestane bojovat. Narodil se jako člověk a byl odhodlaný jako člověk zemřít.
Nechtěl se stát zdivočelým. Mohl toho tolik ztratit.
„Co mi to dalo?“ Sotva jen šeptal, ale slova se nesla vězením silou, která smazala úsměv ze rtů Abrahama Kanea. „To je zajímavá otázka. Co jsem získal z neochvějné lásky a péče rodičů? Co jsem získal ze snahy zůstat člověkem? Možná v minulosti byly chvíle, kdy bych ti nedokázal odpovědět.“ Zlehka zavrtěl hlavou. „Ale tato… tato není jedna z nich.“
O krok se přiblížil k mřížím a dobité postavě, která jimi byla uvězněna. Zahalil se ochrannou útěchou všeho dobrého, co kdy poznal. Záblesky rodičů mu naplnily mysl, matčino vřelé, laskavé objetí, otcův pokřivený úsměv, čtyři Pobertové v ložnici plánující další neplechu, rozzáření James a Lily při jejich svatebních slibech, mladý Sirius rozesmátý při nasedání na létající motorku, odhodlání v Harryho tváři, když mu podával tu petici, a radost, když mu zazářil Patronus, úsměvy studentů, šelmovský úsměv Tonksové, když mu z koštěte popřála dobrou noc, respekt dvojčat Weasleyových, žertování s přáteli v Řádu a Brumbálovy blýskající se oči, když mu kategoricky oznámil, že nepřijme žádnou rezignaci. A to všechno by mohl ztratit. Všechno toto měl podle Kanea obětovat.
Jak jen mohl někdy pochybovat?
„Jsem člověkem.“ Ta slova se rozléhala s klidným přesvědčením. „Dalo mi to rodinu, kterou miluji, a vzpomínky, kterých si cením. Dalo mi to přátele, skutečné přátele ať už v dětství, které jsem ztratil, nebo ty získané v dospělosti. Získal jsem post důvěry v jedné z nejlepších kouzelnických škol na světě a studenty, kteří mě respektují a bojují, abych zůstal jejich učitelem. A ano, zdraví by mohlo být lepší a občas se vyhýbám společnosti a jsem odmítaný kvůli tomu, co jsem. Ale mám lidi, ke kterým se mohu obrátit pro útěchu, pro zábavu, a kvůli tomu všemu můj život za něco stojí, stejně jako z něj i něco dobrého vzchází pro okolí. Co mi snaha zůstat člověkem dala? Dala mi život.“
Kane na něj zíral a vztekle blýskal očima, zatímco Remus se jen usmíval a jeho mírný výraz byl podpořen tvrdostí.
„Nelituji tohoto života,“ pokračoval tiše. „Ale nemůžu si pomoci a říkám si, jestli ty nelituješ, že sám takový nemáš.“ Úsměv mu povadl nad hořkými vzpomínkami na měsícem zalitý les, na drtivou bolest a na následné stovky nocí naplněných nejčistší agónií způsobenou tímto tvorem za mřížemi.
Zavrtěl hlavou. „Ale co tobě přineslo zdivočení, Ábele?“ Ignoroval zlostné vybuchnutí při zmínce Kaneova nenáviděného jména. „Co můžeš nabídnout, aby to trumflo život, který mám?“ Pohled očí ztvrdl. „Potlučené tělo, osamělou vězeňskou celu a duši tak zničenou, že mě překvapí, jestli se mozkomor nezadusí. Nepříliš podněcující.“
Hluboké vrčení proklouzlo mezi Kaneovými sevřenými čelistmi: „Ty mě lituješ?“ zavrčel vztekle. „Jak se opovažuješ…“
„Dal jsi mi nabídku.“ Opět Remus přerušil slova zdivočelého hlasem chladným a odhodlaným, ale pichlavým ozvěnou hrozby vyvěrající z hněvu a vzteku, který v něm vzkypěl, když si připomenul muka, která tento zdivočelý způsobil jeho rodině. „Uvažuji o tom. Zvažuji možnosti, srovnávám aspekty mého života s vyhlídkami na ten tvůj. A vidím šanci na uzamčení v útrobách země, čekání na den, kdy bude z mého těla vysátá duše za vědomí toho, že jediný člověk alespoň vzdáleně ochotný přijít se na mě podívat je ten, jehož život jsem se opakovaně pokoušel zničit.“ S Kaneovýma zlatýma očima se setkal s nenadálou prudkostí. „Odpusť mi, pokud nevidím jinou možnost než odmítnout.“
„Odmítnutí není možnost!“ Kane téměř syčel, jeho sebevědomý klid se okamžitě vytratil do rozzuřeného zklamání – nenadálé sevření pěstí hluboko zarylo drápy do jeho vlastních dlaní, když se defenzivně přikrčil. „Vlk čeká. Nemůžeš to odmítat navěky! Jednou, jednou si tě najde, uplatní své právo a pak si budeš přát, abys nemarnil ten drahocenný čas! Stane se to! Je to nevyhnutelné! Vlk je silnější, než kdy budeš ty sám!“
Remus jeho řádění netečně sledoval skrz mříže. Pozoroval kapky krve stékající z potlučených rukou zdivočelého a to, jak se rozprskávají po podlaze. Hleděl na vlkodlakův bezmocný vztek, na jeho nemohoucnost, nedobrovolnou zlost a v duchu si probral seznam zločinů zdivočelého, životy, které ukradl, zármutek, který způsobil, protivenství, která napáchal. A narostla v něm podivná emoce. Nebyl to chladný vztek z otcova odhalení, pálící vztek U Vyjící smečky nebo podivná hrůza z Bradavic. Její součástí byl hněv, ale neřídil ten pocit. Spolu s ním se plazilo pohrdání, neušklíbalo se však. Lítost nad chybami, které jeho rodina v minulosti udělala – ano, šepotala na okraji vědomí, ale nezvedla svůj hlas. Odpor a náznak zadostiučinění z toho, že vrah jeho matky je tak pokořený, ten pocit odporně zabarvil. Přetrvával zármutek, žal nad ztrátou a zmařeným časem, nad promarněnými životy, které stála tato krevní msta. Hanba a lítost pospolu nad dokončením příběhu v této odporné cele, příběhu, během kterého bylo tolik ztraceno a tak málo vzniklo. A náznak zvláštní zvědavosti horečně šeptal proč…
Ta směs emocí se nedala popsat, ale její síla byla šokující.
Remus však věděl, že Kane ji necítí. Tolik toho prožil, tolik smrti a ničení a přesto se z toho všeho nepoučil. Opravdu prohrál se svým vlkem.
Nebo se sebou?
Remus sem přišel pro uzavření, přijetí dlouhé a bolestivé kapitoly svého života. A to chtěl, ne jakousi vadnou a pokřivenou touhu následovat stopy svého strůjce, jak si Kane přál. Chtěl tuto záležitost konečně a neodvratně nechat za sebou.
A přesto…
A přesto ho cosi na zdivočelém fascinovalo. V tom smyslu se Kane strefil do černého.
Po téměř celý svůj život sdílel Remus mysl i tělo se svojí vlkodlačí polovinou. Jednou za měsíc, a občas i častěji, to musel připustit, sváděl vnitřní bitvu – zápas o právo na vlastní tělo, vlastní mysl, vědomí vlastní identity a bytí. A jakkoliv neměl v lásce svoji zlou druhou polovinu, lhal by, kdyby tvrdil, že ho vůbec nezajímá. Pochopení úsilí vlka byla klamná a nedosažitelná odměna.
Ale ta bytost – vlk – zde byla, vlk, který v jeho mysli uměl mluvit. A v těchto případech se Remus dostal nejblíž k tomu hovořit se svojí ukrytou částí.
Netoužil být jako Kane. Ale část z něj zoufale toužila mu porozumět. Kolik z toho, co viděl, byl vlk? Co zbylo z chlapce před mnoha lety? A zbylo vůbec něco? Odkud pocházela ta škodolibost – z šílené vlčí zuřivosti nebo lidské zahořklosti, z rozzlobeného dítěte s pocitem zrady? Byla ta mstivá krutost, odpuzující hravost, charakterová stránka zrozená lidskou nebo zvířecí myslí?
A pořád tu bylo to téměř zoufalé úsilí změnit jej na zdivočelého, ta mocná touha změnit Remuse v sebe. I teď, zamčený a osamělý ve vězeňské cele se naposledy pokusil vtáhnout mladšího vlka do svého světa. Ale proč?
„Copak ti vlk sežral jazyk?“ vyštěkl Kane uštěpačně do ticha. Remus se zatvářil. Pochopení Kanea neznamenalo, že ho musí mít rád.
„Proč se tak zoufale snažíš mě změnit na zdivočelého?“ Vypadla z něj slova tichá, ale křišťálově jasná, otázka položená bezmála dřív, než ji mozek doopravdy prozkoumal. „Proč tolik potřebuješ, abych byl jako ty? Tolik toužíš po pomstě? Chceš, abych nějak pokračoval ve tvém odkazu?“ Nárůst zvědavosti převzal vládu nad slovy a přitvrdil tón, když se přesunul do nebezpečného území. „Nebo prostě jen cítíš potřebu mít poblíž někoho, kdo tvoji přítomnost skutečně chce? Chybí ti někdo, jakkoliv odporný, kdo by s tebou navázal vztah?“ Setkal se s očima zdivočelého, které zaplály zuřivostí nad důsledkem, a poznal, že teď se do černého strefil on sám. Nyní bylo na čase zamířit na zbytek.
„Jsi osamělý, Ábele?“ Ta otázka se přímo bolestně rozléhala. „Snaží se snad dostat ven část toho ztraceného a odmítnutého chlapce, kterým jsi byl před čtyřiceti lety?“
Kaneovo běsnění třáslo kamennými zdmi, mřížemi lomcovaly horečné nárazy, jak do nich bušil, zkrvavené ruce se natahovaly a chňapaly a drápy rozsekávaly vzduch, a to vše doprovázely oči zářící planoucím hněvem. Remus couvl, překvapený a poněkud vystrašený prudkostí Kaneovy reakce. Zíral na řádícího zdivočelého, který bezmocně bojoval s klecí.
Rozhodně jsem se strefil do černého.
„Nemáš žádné právo!“ Slova hořce šlehla vzduchem, rozčísla jej čirou vahou té vzteklé emoce. „Nemáš právo mě zpochybňovat! Tvoje rodina mě zničila, dvakrát mi zničila život! Než jsem se vůbec narodil, zaútočili jste na mě a jen tak z plezíru mě odmítli! Zbabělost tvého otce mě nechala hnít! A pak, navrch všeho bezpráví, vztáhl tvůj otec ruku na jedinou osobu, která mě přijala, která mi ukázala správnou cestu! Já jim jen splatil v naturáliích! Dluží mi! Ty mi dlužíš! Dlužíš mi za…“
„Život a existenci!“ Remuse přemohl nenadálý hněv, jak jej zaplavila představa životů zničených a ukončených kvůli tak nesmyslné mantře, a svá zlostná slova odkrajoval jako nožem. „Samozřejmě! Tak ohromný dluh tvého tragického života!“
Zavrtěl hlavou a otočil se. Vztek mu běsnil tělem a moc dobře věděl, že by se to mohlo nebezpečně zvrtnout. Aby jej ventiloval, ostře se otočil na patě a zamířil ke kraji cely. Chůzí tak vybil energii hněvu.
Nezastavilo to však jeho slova, slova, která tak pálila, a paralely, jež toužily po formulaci. „No, o životech a existencích vím hodně – dobře jsi mě vyučil,“ prohlásil chladně. „Říkáš, že ti dlužím, protože tě má rodina zavrhla, protože jsi přišel o existenci a život.“ Prudce se opět obrátil do cely a k vlkodlakovi v ní. „Jaký život a existenci mi dlužíš ty? Život za život – má matka. Existence za existenci – ta má. Takže se nepokoušej morálně se nade mnou vyvyšovat, protože na to nemáš právo.“
Zdivočelý zavrčel. „To není to samé…“
„Opravdu?“ Remus se zasmál, ale humor to postrádalo. „Ty jsi ten, co nejvíc věří na spravedlnost, že? No, pokud chceš takto poměřovat celou tuto ubohou záležitost, pak bych řekl, že jakýkoliv dluh, který k tobě můj otec byť vzdáleně mohl mít, vyprchal toho dne, kdy jsi strčil moji matku z okna.“
Kane trhaně dýchal, oči mu planuly, když drápy odtrhával pásy barvy z mříží. „To nejde srovnávat…“
„Nejde?“ Rozhořčená sebelítost zdivočelého lezla Remusovi na nervy. „Takže jsi měl těžký život, složité dětství. A proto ses rozhodl zasvětit svůj život zničení co nejvíce dalších životů? Dávnými křivdami z minulosti omlouváš současné zločiny?“
Ostře své přecházení utnul a ztuhl, snížil hlas na pouhé mumlání a upřel na zdivočelého intenzivní pohled. „Tak mě tedy nech povyprávět o jiném malém chlapci. O chlapci, který od tří let jednou měsíčně snášel spalující muka, kterého drželi mimo dosah druhých lidí, jiných dětí kvůli strachu z toho, co by mu mohli udělat, kdyby se dozvěděli, kým je. O malém chlapci, který vyrostl, aby sledoval, jak je téměř vše jemu drahé oderváno pomstychtivým šílencem a jeho kamarády, cizincem posedlým pomstou za zločiny, které ani neznal. Cizincem, který se maximálně snažil zničit mu život ještě víc, než už udělal.“ Odmlčel se, nechal tak ticho podepřít jeho slova tichou sžíravostí. „A to jsem se ještě nepustil do líčení vražedného řádění.“
„Bohužel!“ Kane zacvakal zuby ve vzduchu. „Možná by sis měl připomenout, že ta rodina, co tebe rozmazlovala, mě odvrhla!“
„Nabídli ti rodinu!“ odsekl Remus ostře. „Ale utekl jsi od svých pěstounů dřív, než jsi jim vůbec dal šanci! Místo toho ses stal monstrem.“
O železo bolestivě zaskřípaly drápy a Kane vyřval svůj vztek. „Neměl jsem šanci! Tvůj otec mi nedal šanci!“
„Měl jsi všechny šance!“ střelil Remus zpět. „Mohl jsi být sám sebou, ale tomu jsi nedokázal čelit. Ani mládí neomlouvá tak šokující chybu v úsudku.“
„Díky Hel jsem se stal silným!“
Remus se opovržlivě zasmál. „Díky Hel se stal silným vlk. Čím jsi kdysi byl, čím jsi mohl být, ona zcela zničila. Až zůstal jen vlk poháněný zbytky hořkosti a bolesti.“
Kaneovy rty se stočily a skrz zaťaté zuby mu uniklo zamručení. „Všichni byli slabí,“ zavrčel. „Můj otec, tvůj otec, má matka, tvá matka. Proč bych měl chtít být jako oni? Tebe zničili, ti tví rodiče. Popletli tě svojí slabostí, nezdravými ideály…“
„Slabost a nezdravé ideály, které pozoruhodně hořce odmítáš,“ odsekl Remus chladně. „Zavrhuješ je tak vehementně, ale jejich ztráta je základem tvé pomsty.“ Jeho úsměv absolutně postrádal veselí. „Vítej do báječného světa lidského pokrytectví.“
Kane se pomalu odtáhl od mříží, ale zlaté oči mu teď chladně hořely. „Nikdy tě nepřijmou,“ zopakoval tiše. „Všichni ti patetičtí, vystrašení lidé tam venku a jejich ufňukaná děcka ve tvé třídě. Vidí pravdu toho, co jsi. Budou tě sledovat. Proč tolik prahneš po jejich zavržení?“
„Z toho samého důvodu jako ty.“ Remus se bez cuknutí setkal s jeho pohledem. „Jen já to zvládám jinak. Na rozdíl od tebe, já nemám v úmyslu dokázat, že předsudky jsou správné.“
V Kaneových očích opět zaplál oheň. „Nepotřebuju je. Nepotřebuju nikoho.“
„Tak proč ses spojil s Voldemortem?“ Bylo neobvykle osvěžující, že sebou Kane netrhl při vyslovení toho děsivého jména. „Vím, že se o jeho záležitosti nezajímáš. I bez něj jsi mohl dál vesele zabíjet.“
Kane se tlumeně zachechtal a jeho úsměv odhalil množství zubů. „Mohl jsem se vrátit do drahé domoviny,“ pravil pomalu a s úšklebkem. „A mohl jsem něco udělat. Zabít jedno děcko. Nic moc výzva, ale znělo to jako zábava.“
„Zabít dítě, které ani neznáš.“ Kane se Remusovu tvrzení jen zasmál. „Zabít všechny ty děti. I děti tvých nových spojenců. Muselo ti být jasné, že je naštveš.“
Kane si zamítavě odfrkl. „Nepotřeboval jsem jejich zásahy. Od začátku jsem jim říkal, že jim nedlužím žádnou loajalitu – varovat je by jen zkazilo všechnu legraci. Proč bych se měl starat o jejich malé slabé fracky? Maso je maso.“
Remus potlačil nával znechucení. „Musí být poněkud pokořující, že tě ti malí slabí fracci dostali.“
„Musí být poněkud pokořující, že zachránili tebe,“ okamžitě kontroval Kane. „Ten úžasný kouzelnický vlkodlak Lupin zachráněný hejnem školáků. A naštěstí pro tebe.“ Oči se mu zableskly. „V přímém, poctivém boji vlka proti vlkovi bys neměl šanci. Z bryndy tě museli vytáhnout tví mazánci.“
Remus se odmlčel. Pomalu se mu rozbřesklo, záblesk pochopení, které zpřetrhalo Kanem utkané pavučiny a s překvapivou průzračností odhalilo pravdu o jejich situaci.
Viděl Kanea.
Viděl sebe.
A pochopil.
Mlčky se usmál.
„Myslím, že ti něco uniká,“ zašeptal.
Kane zíral a zlaté oči zamrkaly. „Mně něco uniká?“ zvolal nedůvěřivě. „Co je tady k unikání, Lupine? Rozpáral jsem ti břicho. Kdyby ten harant nezasáhl, zuby bych ti odtrhl hrdlo a spolkl je. Porazil jsem tě.“
„A přesto já jsem volný a ty chřadneš za mřížemi.“ Remusův tichý úsměv pobouřil zdivočelého víc než předchozí hněv. „Dost podivné vítězství, řekl bych.“ Jeho výraz ztvrdnul. „Nebo snad vůbec žádné vítězství.“
Kane si odfrkl. „Docela se namáháš, aby ses sám před sebou ospravedlnil. Tu bitvu jsi prohrál. Postav se tomu čelem.“
Remus jen zlehka pokrčil rameny. „Postavil jsem se tomu čelem. Prohrál jsem bitvu. Ale je mi to jedno. Protože jsem vyhrál válku.“
Kane se nadechl. „Ty jsi nic neudělal! To bylo to děcko…“
„Ten mladý muž tak jednal, protože si vzpomněl na moji prostořekou poznámku při vyučování, kterou jsem udělal ještě předtím, než jsem vůbec pochopil tvůj podíl na mém životě.“ Remus se napřímil a užíval si neočekávanou jistotu svého zjištění před potlučeným, upadajícím Abrahamem Kanem. „Protože jestli věříš, že toto vše je důsledkem jakési kusé šarvátky vlkodlaka proti vlkodlakovi, pak opakuji – něco ti uniká. Rozdíl mezi vítězstvím a prohrou, mezi tím, jak tu stojíme – já volný a ty za mřížemi – neleží v tom, kdo má silnější drápy nebo rychlejší zuby. Rozdílem je vtip, který jsem udělal ve třídě. Je to znalost, kterou jsem jako učitel předal svým žákům během svého – a ty bys to nazval – promrhaného života profesora. Neplýtvali časem na kouzla, protože jsem je to naučil. A v onom okamžiku lidské pošetilosti, v okamžiku, na který jsem zapomněl já, ne však onen student, jsem do něj bezděky zasadil inspiraci, která tě dostala. V chabém výsměchu lidskosti jsem třídě plné studentů předal touhu riskovat jejich životy za můj a povědomí o tom, jak zastavit zjevně všemocného zdivočelého. A to vše jen proto, že jsem se nepodvolil.“
Setkal se s Kaneovýma očima, ale tentokrát jeho pohled zářil – ne zlatem, ale odhodláním. „Ne jako ty.“
„Co?“ Kaneův ostrý výdech byl už jen slabým závanem.
„Slyšel jsi.“ Remus se nestaral o nebezpečí a přiblížil se k mříži. „Tvrdil jsi, že vlk je síla, že bez něj můžeš být jen slabým. A fyzicky je to nepopiratelné. Ale mentálně…“ Zavrtěl hlavou. „Ochotně se podvolit vlkovi, vzdát boj o vlastní mysl, postoupit vlastní bytí zlému monstru, které se naprosto nestará o tvoji lidskost… Pro mě je toto hlavní slabostí. Můžeš se, Kane, naparovat a jásat, metat prázdná slova a výhružky ze svého tmavého rohu cely. Ale nezmění to nic na faktu, že jsem tě porazil a ani jsem se nemusel snížit na tvoji úroveň. Jsi zde, protože ses před třiceti lety pokusil mě připravit o vše, co drželo moji lidskost.“ Chladně hleděl skrz mříže. „A možná, kdybych se změnil na zdivočelého, mohl jsem ten boj vyhrát. Možná jsem tě mohl i zabít. Ale nic by to pro mě neznamenalo, pokud bych to byl ještě já, kdo by mohl něco pociťovat. Protože kdybych jen o palec ustoupil vlkovi, znamenalo by to, že jsi ty triumfoval.“
„Jsi zbabělec.“ Kaneova slova zasyčela jako kyselina na kameni. Následnou záplavu slov podbarvovala nedefinovatelná emoce. „Schováváš se za výmluvy, jsi vyděšený, když stojíš tváří v tvář svému vlkovi a pravdivosti své existence!“ Opovržlivě zavrčel. „Nenávidím zbabělce.“
Pomalu, zlehka Remus přistoupil k mřížím. Hleděl na poničenou trosku krčící se v cele a Kaneova slova, slova, která jej kdysi zasáhla tak hluboko a nyní byla jen posledním zoufalým oháněním se kolem sebe odsouzeného zdivočelého, po něm teď stékala bez jakéhokoliv dopadu. Ta nepojmenovatelná emoce, která ovládala jeho myšlenky během útoku, si teď prorazila cestu do slov.
Toto byla konečná. A jestli ji mohl přijmout, či ne – bylo na Kaneovi, aby teď pochopil.
„Nejsem zbabělec, určitě ne v tomto.“ Remus zlehka zavrtěl hlavou a výraz očí mu naplnily nejednoznačné pocity hněvu, smutku a lítosti. „Celý svůj život bojuju vnitřní bitvu. A ano, za ty roky jsem pár šarvátek prohrál, ale nikdy ne ty důležité. Ale ty…“ Povzdechl si. „Ty jsi prohrál válku, ještě než začala. Otevřel jsi bránu a vpustil nepřítele. Vzdal ses, Ábele. Odvrhl jsi svoji lidskost jen z vrtochu, protože ses bál žít sám svůj život, být sám sebou. A proto jsi mě tady dnes chtěl mít. Protože mě potřebuješ.“
Vzduch pročísl nádech, když se Kane obranně přikrčil. Poklekl do trosek svého vlastního marného vzteku, ruce měl zbrocené krví, hábit roztrhaný a žluté oči podivně zakalené.
„Nepotřebuju nikoho,“ zašeptal vztekle.
„Ano, potřebuješ.“ Remus cítil osudný posun v atmosféře, když konečně a neodvratně převzal kontrolu nad rozhovorem. Přitáhl ten pocit kolem sebe jako plášť síly, aby vydechl zasloužená slova, která byla krutější, než obvykle pronášel. „Mě a moji rodinu, to velké zlo spáchané na tvém lidském já – proč se staráš o pocity slabého, zmateného děcka, které jsi podle tebe nechal daleko za sebou? Vím proč. Protože ve chvíli, kdy nás nenávidíš hořkou, poznamenanou nenávistí, lidskou nenávistí – ne tím nerozlišitelným vztekem vlkodlaka o úplňku – můžeš se přichýlit k tomu nejmenšímu kousíčku lidskosti, který v tobě zůstal. Bez nás by ti nic z člověčenství nezbylo. A ty nechceš být tím jediným, který prohrál.“
Kaneovo hluboké, hrdelní zavrčení rozvibrovalo vzduch. Ten děsivý, primitivní zvuk zaševelil špatnými vzpomínkami v zákoutí Remusovy mysli. Odhodlaně je odsunul. Teď si žádnou slabost nemohl dovolit. Toto byla slova, které toužil vyventilovat více než třicet let a už zbýval jen on schopný je vyslovit, než kvůli mozkomorovu polibku přijdou o tu možnost.
„Už tomu rozumím,“ pokračoval tvrdě. „Už vím, proč mě tak zoufale chceš změnit, abych byl jako ty. Protože ty víš. Víš, hluboko uvnitř, že já stále bojuju proti tomu, čemu ty ses již dávno podrobil. Ty ses skryl za vlka úplně stejně jako tvůj otec za alkohol. A nemohl jsi vystát, abys byl jako on, že? Nemohl jsi vystát, že bys byl tím, kdo se vzdal jako on. A víc.“ Zhluboka se nadechl a ucítil zatuchlinu cely, zvětralý pach potu a krve a puch zvířecího běsnění. „Už jsi nechtěl být jediným, kdo ten boj prohrál. Tak jsi unesl dítě, které nemohlo mít sílu tomu vzdorovat. Protože prohra někoho dalšího by jednou provždy dokázala, že ta slabost není v tobě.“
Kaneův postoj se vrátil k vlčím instinktům, zarýval napjaté končetiny do země, svaly se mu napínaly, vyceněné zuby se leskly a prsty s drápy se zatínaly. Hluboké vrčení se dále neplodně tříštilo o naprostý nezájem návštěvníka.
Remus jen hleděl.
„Nemůžeš vystát, že jsi zbabělec,“ pronesl tiše. „Protože nenávidíš zbabělce – že?“
„NE!“
Tentokrát, když Kane zuřivě zaútočil na mříže, sebou Remus ani necukl. Jen s mlčenlivě odhodlaným přesvědčením sledoval, jak jej jen o centimetry minuly drápy.
„Tvoje rodina zničila můj život! Tvoje!“ Sliny a krev se odpudivě rozprskly ze rtů zdivočelého, jeho vlastní ostré vlčí zuby roztrhly vnitřek úst v zuřivém řevu. „Jsem silný, mocný! Všichni se mě bojí! Vedle mě jsi nula!“
„Takovou sílu já nechci.“ Ač byla Remusova slova tichá, přesto vzteklého zdivočelého umlčela. Kane u mříží klesl, rukama tiskl tyče zklamáním, ale i potřebou podpory, když jeho vlastní tělo vyvracelo tvrzení o fyzické síle. Jeho tvář, otlučená a umazaná, zírala bez dechu a roztrpčeně na vyrovnanou postavu, jež stála neozbrojená a zoufale mimo dosah. Zlaté oči vybledly do kalné žluté.
A do těchto očí se Remus podíval. Se zatnutými zuby napjal ramena pod posledním závanem zmatených protichůdných pocitů z jeho zjevně vyčerpaného nepřítele.
„Ptal ses mě, jestli tě lituju. Ano, lituju. Lituju toho, co tě přimělo vzdát se a strčit ruku do vlkodlačí tlamy. Lituju života, který jsi nikdy neměl, a člověka, kterým jsi mohl být. Ale nebojím se tě.“
„Pak jsi blázen,“ vydechl zdivočelý zprudka.
Remus dovolil uniknout hořkému uchechtnutí. „Nejsem. Teď už nemám důvod se tě bát.“
„Jsi statečný jen za mřížemi…“
„Mříže s tím nemají co dělat.“ Remus se zabořil do zlatých očí. „Protože už ti rozumím. A je mi tě líto. Ale ty ses už dávno vzdal veškerých nadějí na spásu, Ábele. A teď za vše zaplatíš. Za týden ty budeš ničím.“
„Všichni se mě bojí…“
„Mozkomoři ne. A po setkání s mozkomorem po tobě zbyde jen schránka silného těla.“
Kane se třásl bezmocným vztekem. „Nikdy na mě nezapomenou! Ty na mě nikdy nezapomeneš!“
Remus si jej pomalu prohlédl. „Možná máš pravdu. Ale asi ne tak, jak by sis přál.“
Na chvíli se odmlčel. Naposledy se podíval na otlučeného, zlomeného zdivočelého, který tak strašlivě ovlivnil jeho život. Naposledy se vpil do tohoto obrazu vyčerpání, zranění, bezzubé zuřivosti a ztracených šancí uvnitř kreatury, která ho okradla o dětství, zdraví a matku, ale nepodařilo se jí připravit jej o pravdu toho, kým je. Abraham Kane, Ábel Isaac. Ať už si vybere jméno, jaké chce, tento ztroskotaný bratranec, tato zpustošená troska utvářela a formovala aspekty jeho života i osobu, která tyto aspekty způsobila.
Zlaté oči na něj mířily s rozzlobenou záští. Cítil jejich pohled a vyslovil svá poslední slova.
„Můj život je tvé dědictví, Ábele Isaacu. Takže gratuluji. Bez tebe bych nebyl mužem, kterým jsem.“
A pak se otočil, aby odešel.
A Kane křičel.
Křičel a hulákal a vyl ve svém záchvatu zuřivosti. Remus slyšel ničení sveřepého běsnění, tu čistou podstatu vlkodlačí zuřivosti, která obrátila své já do šílené sebedestrukce. Slyšel trhání látky, skřípání drápů o kov a kámen a trhání kůže. Slyšel Kanea zuřit a křičet, ječet zoufalé fráze o nenávisti k Lupinům, o pádu jeho života, o Hel, o síle a moci a životě na oplátku za existenci.
Ale Remus se neotočil.
Vztáhl ruku ke dveřím a zaklepal.
Zámek rychle cvaknul. Zpoza kraje se okamžitě vynořila Kingsleyho tvář s vytřeštěnýma očima. Zíral s úctou na odcházejícího společníka z Řádu, než pohlédl přes Remusovo rameno na děsivý obraz vyjícího vzteku ztělesněný zdivočelým Kanem.
Ale Remus se neotočil.
Minul bystrozora a důstojně zamířil do chodby. Do zdí narážely a ozývaly se Kaneovy výkřiky a pronásledovaly jeho kroky.
Ale Remus se neotočil.
„Kingsley,“ pokynul tiše. „Zavři ty dveře.“
Ozvalo se zabouchnutí. Cvaknutí. Výkřiky utnula nicota.
A vše ztichlo.
A Remus se neotočil.
Hleděl přímo před sebe, mlčky přešel ke dveřím, které vedly ven, a nechal Abrahama Kanea za sebou.
Neohlédl se.
PA: Máme zde zatím nejdelší kapitolu (ačkoliv následující ji překoná, i když ne náročností psaní). Dala mi nejvíc zabrat, dokonce víc než kapitola 19. Ačkoliv jsem dějové linky měla v hlavě srovnané a věděla jsem, kde by měla kapitola končit, měla jsem problém zformulovat, co měl Remus cítit. Experimentovala jsem s Remusem od naprosto klidného, po naprosto zuřivého, zmateného, vystrašeného, statečného, ale nic nebylo správné. Nakonec jsem skončila u této zvláštní směsice emocí, která už je snad v pořádku. Od začátku tohoto příběhu měl Remus Kanea totálně porazit právě v této kapitole a jeho triumf neměl být fyzickým bojem (což by byla Kaneova doména), ale duševním a emocionálním vítězstvím. Opravdu doufám, že se mi to podařilo zprostředkovat a zároveň nezměnit Remuse na příliš škodolibého nebo příliš slabého. Bylo těžké to vyvážit a na vás je rozhodnout, jak jsem uspěla. :)