Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 21. Plány v pohybu

„Nemusíš být tak rozrušený,“ informoval omámeného chlapce Lucius, zatímco jej levitoval po schodech vzhůru. „Opravdu se Severusovy reakce tolik bojíš?“

Harry nemyslel na Snapea. Sledoval, jak kolem něj pluje zábradlí, a mysl se mu zasekla na té jedné konkrétní devastující záležitosti. Zbytečně vzal život, zcela zničil živoucího tvora. Bez provokací, bez důvodu. Jak mohl – proč ne – co měl –

Hlavou mu burácely úděsné myšlenky. Vzpomínal na vytřeštěné, vyděšené oči Minky těsně před tím, než ji zabil. Nějak se mu nedařilo spojit ten obraz s mrtvým tělem… Mrtvým tělem… Kdyby to viděli jeho rodiče… Sirius, Brumbál, Remus… Vrah. Stal se vrahem.

Vůbec to nebylo jako s kachnami. Kvůli nim se cítil strašně, ale teď… Tohle vůbec nebylo takové. Mohl odpravit třeba Dobbyho, kohokoliv. Zavraždil.

Vrah.

Ach, bože…

Myšlenky mu přeskakovaly mezi proroctvím… Siriusem… rodiči… kachnami… Siriusem… Minky… Mozek jako by mu měl explodovat, pokud by o tom přemýšlel ještě chvíli, ale když se pokusil tok myšlenek přesměrovat, pronikla do něj chladná hrůza toho, co právě provedl.

„A jsme tady,“ konejšil Harryho Lucius, když jej kouzlo jemně ukládalo na postel.

Harry nekonečnou chvíli zíral na tu nenáviděnou aristokratickou tvář. Vloudila se mu myšlenka, že by se měl na toho muže vrhnout sám, roztrhat jej, potrestat jej… Bylo mu zle a cítil se jako troska

– co jsem to provedl? –

ale poté, co zavraždil nevinné stvoření, i rozškrábání Luciusovy bledé kůže až do krve vypadalo příliš brutální, aby o něm uvažoval.

Malfoy zahrál, že chce odejít, ale zastavil se. V pečlivě promyšleném pohybu se pomalu otočil a zůstal stopu od Harryho postele. Rysy se mu přeskládaly do měkkého výrazu zájmu

– bože, CO JEN jsem to provedl? –

a bylo úžasné, jak teď Harry v každém jeho pohybu viděl vypočítavost, ale bylo příliš pozdě.

„Septimusi,“ pokračoval Lucius s úsměvem, který ovšem laskavost jen hrál, „vím, že máš strach z toho, co Severus řekne. Jak… zareaguje na to, cos udělal.“

Harry přesunul zrak k Luciusovi; zaměřit se na něj bylo příliš namáhavé a nějak i příliš bolestivé.

Lucius přistoupil a elegantní rukou uhladil přikrývku kolem Harryho nohou. „A rád bych ti řekl, že tvé obavy jsou nepodložené, ale nechci ti lhát. Severus umí být krutým a mstivým mužem.“

– vrah, vrah, vrah –

Blonďák se přiblížil, oči přišpendlil na Harryho tvář. Harry vnímal potěšení, které předlo pod Luciusovou maskou soucitu; viděl to veselé jiskření v jeho očích, když hrál svoji oblíbenou hru.

„Ale nechci, aby sis dělal starosti,“ pokračoval Lucius tiše. „Chápu, že jsi mladý a vydán Severusovi na milost. Nezapomínej však, že já ne.“ Přiblížil se natolik, že položil dlaň na Harryho paži. „Mohu tě před ním ochránit. Nesmíš uvěřit, že jsi na toto sám!“

Lucius si teď klekl, aby se dostal do výšky Harryho očí. V šedých očích se zračil vyhladovělý, dravý výraz, přestože úsměv vyjadřoval pochopení a laskavost.

„Už asi víš, že jsem si tě docela oblíbil,“ pravil Lucius vřele a Harryho stálo veškeré síly, aby sebou necukl, když mu muž něžně vpletl prsty do vlasů. „Tolik mi připomínáš mého Draca. A stejně jako bych chránil svého syna, teď ochráním tebe.“ Jeho rysy najednou vyjadřovaly zasmušilost, i když oči neztratily potěšený lesk. „Informuji Severuse, že to já jsem vinen smrtí toho tvora –“

– stejně si bude myslet, žes to byl ty, a ty to víš –

„– a nikdy se nemusí dozvědět, že v tom máš prsty… Neprotestuj!“ Lucius zdviženou rukou zabrzdil námitku, kterou Harry nehodlal vznést. „Ani nechci, aby sis dělal starosti o mě, Septimusi. Neunesl bych, kdyby ti Severus ublížil. Koneckonců,“ usmál se tragicky, „to já naléhal, abys zabil, já tě přesvědčil. Mohla to být tvoje hůlka a tvůj hlas, které vydaly smrtící kletbu – a Severus nejspíš přičte odpovědnost výhradně tobě – ale já vím, že na tom nesu stejnou vinu jako ty.“

Lucius se znovu narovnal a rukou sklouzl z Harryho vlasů na čelo, aby jej pohladil.

Harry zjistil, že si absurdně přeje, aby Smrtijed ucítil zjizvenou tkáň… Chtěl by vidět, jak se Luciusův obličej mění do šoku, zděšení, nenávisti… Žádné další přetvářky, jen nepřátelství…

Ale Snapeovo kouzlo vykonalo důkladnou práci a jizvu zakrylo i před dotekem, protože Lucius se stále usmíval.

„Dnes jsem na tebe velmi pyšný.“

Pak se sklonil a políbil Harryho na čelo, přesně jako by to udělal otec. Když vyšel z místnosti a kouzlem zhasl světla, Harryho oči zůstaly otevřené a upřené do stropu.

Droga, která mu stále kolovala v těle a šuměla v uších, posloužila jako tenká bariéra mezi Harrym a bolestí ve svalech. Dlouhotrvající účinky dřívějších kleteb byly utlumené, ale on najednou zoufale zatoužil je ucítit. Chtěl, aby jej to bolelo. Cokoliv, aby z mysli vymazal ty obří, vyděšené oči.

Vztáhl ruku a pokusil se vydrhnout čelo dlaní, jen aby očistil ono místo na kůži, které cítil jako Luciusův cejch uznání. Přejel po něm nehty, bolestně je škrábal, dokud nezačalo silně bodat, ale ono se neoblomně připomínalo dál. A pálilo, hořelo. Cítil ho. Přísahal by, že je cítí jako horkou žehličku přitisknutou na kůži. To znamení, které zůstalo po Malfoyovi, tu ubohou, hnusnou věc, která se v něm vzpínala…

Chtěl si strhat kůži, jen aby se toho zbavil. Ale ten cejch nemohlo nic změnit; byl tam vpálen navždy. Nikdy nezmizí. Stal se jím. Tou zhoubou byl on sám.

Až později, když se po něm vztáhlo nevědomí, jeho ospalá mysl oddělila Luciusův dotek od té hrozné bolesti.

Ono pálení způsobila jeho jizva.

ooOOoo

„Opravdu jsi věřil, že nechám tvého domácího skřítka, aby mě špehoval?“ zeptal se Lucius hladce, když Snape vstoupil do jeho přepychové ložnice.

Blonďák ke Snapeovi namířil hravý pohled, načež zdrženlivě pokynul ke skotské na nočním stolku.

„Dáš si jednu, Severusi?“

Snapeův pomalý úsměv byl z těch vyjadřujících skutečné potěšení a on věděl, jak děsivý se zdá ostatním. „Prosím.“

Užíval si to překvapení, co proběhlo Malfoyovýma očima. Snape by z Luciusovy ruky sklenku normálně nikdy nepřijal ze strachu, co do ní ten chlap mohl podstrčit. Jeho kladná reakce tak předznamenávala důvěru, která druhého kouzelníka vybudila k obezřetnosti.

Lucius ze Snapea spustil oči jen na krátký okamžik, aby mu nalil sklenku, ale i pak vyhlížel ostražitě, když Severusovi podal drink.

Snape z pití nápoje udělal show, dokonce zašel tak daleko, že zavřel oči, aby si palčivou tekutinu lépe vychutnal. Otevřel je a spatřil zřetelnou úzkost v Luciusově vystupování.

„Něco mi uniklo?“ zeptal se Lucius ostře, ale když zaslechl svůj vlastní hlas, rychle jej vyhladil do obvyklých vyleštěných tónů. „Nebo je prostě tak potěšující trhat byliny?“

Snape se chladně pousmál. „Ano. Můj výlet byl… docela potěšující.“

Luciusův pohled zakolísal a muž o pár kroků ustoupil, aby předvedl výstavní nonšalanci. „Víš, Severusi,“ protáhl, „když ti přináší radost hraní si na zahradníka, je na čase, aby sis našel ženu. Dobrá čistokrevná čubka by ti mohla ukázat skutečné potěšení života.“

„Promyslím si to.“ Klidně se usadil do křesla. „A teď, vznesl jsi snad proti mně nějaké obvinění?“

„Tvá skřítka,“ procedil skrz zuby Lucius. „Nařídil jsi jí, aby mě sledovala.“

„Samozřejmě,“ připustil Snape bez výčitek. „Docela ses předváděl se svým neobvyklým zájmem o mého svěřence. Hodlám jej vrátit rodičům nedotče – ve stejném stavu, v jakém dorazil. Minky mi v tom měla pomoci.“

Lucius se nad Snapeovým uklouznutím usmál jako žralok.

„Ano, v této oblasti se nevyvedl po tobě, Severusi, že?“

Snape zamrkal. „Nejsem si jistý, co tím myslíš.“

„Co myslím je to,“ Lucius se usadil do křesla naproti Snapeovi a najednou se tvářil samolibě, když si všiml své výhody, „že tebe jsem ani nezastihl podívat se na jiného tvora lascivně; pochybuji, že u něj je to stejné, nemám pravdu?“

Nevěděl, jestli Lucius doufá, že v něm touto diskuzí vzbudí hněv, nebo jen skutečně spekuluje. Ovšem představa rozhovoru o sexuálním životě syna – Pottera se mu docela hnusila. A určitě nebyl připravený debatovat s tímto mužem o své vlastní sexuální zkušenosti.

„Luciusi, docela dost toho o mně nevíš.“ Vyskočil na nohy. „A nepřekvapilo by mě, kdyby se mi trochu podobal. S jeho výchovou jsem ovšem neměl co do činění. Je pouze vzdálený příbuzný.“

„Ano, vzdálený,“ dumal Lucius a ostré oči upíral na Snapeovu tvář. „Tak vzdálený, že ses se mnou nikdy nebavil o jeho větvi rodiny.“

„Banalita,“ odvětil Snape přezíravě. „Víš, jak málo mě zajímají příbuzní.“

V Malfoyových očích se objevilo podivné světlo.

„Ale jeho si docela všímáš. Téměř… abych tak řekl, ochranářsky? A v jistém světle je ta podobnost téměř podivná; je mnohem větší, než bych čekal od vzdáleného synovce –“

„Nebuď absurdní.“ Harry se mu ani vzdáleně nepodobal.

„I když jako nejzajímavější se mi zdá,“ Lucius jej stále upřeně pozoroval, „že tak široké příbuzenstvo rodiny Snapeů má takové… mentální schopnosti.“

„Mentální schopnosti?“

Mluví ještě o chlapci? Odkud se to, sakra, vzalo?

„Je dobře známo, že jsi docela nadaný v nitrobraně. Pán zla sám vždy vychvaluje tvůj vrozený talent. Je to velmi podobné dalším darům mysli, že?“

Snape ho ostražitě sledoval. Na co ten chlap poukazuje? Zkusil na Harryho nitrozpyt? Ne – nemožné. I kdyby Lucius toto umění zvládal, pochyboval, že by Harry stačil na odražení i povrchního útoku.

Pak co –

Kluk dokázal odolat kletbě Imperius.

Delší chvíli na Luciuse hleděl a říkal si, jestli šlo o toto. Zkusil na Harryho Imperius? Byl kluk tak hloupý a před Luciusem kletbě nepodlehl? Jednalo se o mimořádně vzácný talent, odolat nepromíjitelné. Jakkoliv byl Severus v nitrobraně dobrý, Imperius odvrátit nedokázal. Toto půjde vysvětlit jen těžko.

Ale… kdy, sakra, Malfoy zkoušel na Harryho seslat Imperius?

„Ano,“ přitakal Snape bezvýrazně. „Naše rodina má několik společných rysů. Inbreeding (1) některé dary zesiluje – že?“ Posměšně se na Malfoye podíval. „Samozřejmě, ty bys to měl vědět mnohem lépe než já.“

Lucius se zamračil.

Snape by si tento okamžik vybral pro elegantní odchod, ale Lucius jej zastavil delikátním: „Nechtěl ses zeptat na svoji drahocennou skřítku?“

Snape na kratičký okamžik ztuhl, ale mysl mu okamžitě načrtla nejpravděpodobnější závěr. „Zabil jsi ji.“

„Věděl jsi, že se to asi stane,“ káral jej Lucius jemně. „A stejně jsi ji poslal? Styď se, ty bezcitný zloduchu.“ Zněl upřímně pobaveně. „Styď se.“

ooOOoo

Když se Snape dříve toho dne vrátil domů, Harry spal. Říkal si, že jej vzbudí, ale nakonec si to rozmyslel. Chlapec vypadal strašně; ať už tu nevolnost vyvolalo jakékoliv zaklínadlo, zjevně mu z těla nevyprchalo bez následků.

Teď Snapea překvapilo, že když jej kroky dovedly zpět do Potterova pokoje, byl kluk vzhůru. Netečně zíral z okna, ale se zběsilou energií se při Snapeově příchodu otočil.

Snape už zaslechl výraz ‚jako by si na něj sáhla smrt,‘ ale nikdy tak docela nechápal, jak takový člověk vypadá. Až doteď. Spánek byl možná k Harrymu laskavý, protože při plné bdělosti měl prázdné oči a vypadal nemocně, s pokožkou najednou bledší než ta Snapeova.

„Pottere, pro Merlina, posaď se,“ pokynul Snape ostře a pokojem přilevitoval židli, aby ji s třesknutím postavil vedle chlapce. „Nejsi ve stavu, aby ses tu motal.“

Harry na židli letmo pohlédl. Zelené oči se skelně leskly, a i když se podíval zpět na Snapea, ten neměl pocit, že jej chlapec vidí.

„Profesore,“ začal Harry podivně chraplavým hlasem, než pevně zavřel oči, jako by se snažil nabrat sílu. „Minky… vaše domácí skřítka… Mi… Mi –“

„Znám jméno své domácí skřítky, děkuji, Pottere,“ protočil očima Snape. „A řekl jsem ti, aby sis sedl.“

Harryho oči horečně přejely ke Snapeovým, ale stále se nerozhodně tyčil nad židlí. „Ne – nerozumíte. Vaše domácí skřítka –“

„Je mrtvá. Vím,“ doplnil Snape. „Malfoy mě informoval. Sedni si!“

Harry na něj dál hleděl tím podivným, ztrápeným výrazem a jeho hubené tělo se otřásalo. Snape vykročil a strčil chlapce na židli.

„Zabil jsem ji.“

Sotva chlapcova slova zaslechl, ale na chvíli jej zastavila.

Harry opět vzhlédl, jako by jím projela nová, zběsilá energie. „Udělal jsem to, zabil jsem ji! Ne on, to já. Je mi to líto!“ Ruce mu vyletěly k tváři, prsty si mnul čelo, jako by bojoval se strašnou bolestí hlavy. „Tak líto… tak líto… to ale nic neznamená, já vím. Nemůžu to vzít zpátky, ale já – je to strašné. Co – co jsem udělal – co –“

„Ty jsi ji zabil?“

Snapea to přiznání ohromilo, ale okamžitě je zavrhl. Že by tu skřítku zabil Potter? Musel by –

„Začalo to kachnami a myslel jsem – jsou to jen kachny…“ Harryho hlas tlumily ruce; škrábal si čelo. „Ale bylo to – přísahám, nechtěl jsem – ale na tom nesejde. Je moc pozdě. Ale – udělal jsem to. Takže když byl konec s kachnami – ale já jsem to nechtěl. Nechtěl, ne ji. Dobby, znám Dobbyho, takže to nebylo stejné… Vůbec to nebylo stejné a nelíbilo se mi, co se stalo těm kachnám…“

„Dost o kachnách!“

Harry spustil ruce z tváře. Nechápavě na Snapea mrkal, než se mu ve výrazu cosi vyjasnilo, jako kdyby si teprve teď všiml, že v místnosti je i někdo další.

„Co se stalo s tou domácí skřítkou, Pottere?“ dožadoval se Snape. „Vysvětli to. Souvisle.“

Harry se zhluboka nadechl a snažil se získat trochu klidu. „Já – Malfoy, on mi řekl, že nás sleduje. Když jsem – s těmi kachnami, myslím. Učil mě kouzla… jak zabít kach – ta dřívější, víte. Ale, ehm, řekl, že lhal o… Ale pak mi řekl, abych ji zabil… Ale já bych ne – přísahám, že jsem nechtěl – a pak seslal Imperius…“

Snape ostře vzhlédl. Takže to byla pravda. Nepromíjitelná. Malfoy použil nepromíjitelnou pod jeho střechou.

„Seslal na tebe Imperius?“ přerušil jej Snape. Oči se mu podezřívavě přimhouřily, když Harry zdráhavě přikývl. Nebezpečným tónem: „A rozumím tomu tak, že se to nestalo poprvé…?“

Potter mlčky zavrtěl hlavou.

„Pro Merlina, Pottere,“ vybuchl Snape a sledoval, jak sebou chlapec trhl. „Kdybys mi to pověděl dřív, mohl jsem tomu zabránit –“

A najednou mu to došlo, plně pochopil důsledky Malfoyových akcí. Okamžitě jej přemohla mstivá radost.

Teď Luciuse má. Toto stačilo.

Malfoy v domě nejcennějšího špeha Pána zla použil nepromíjitelnou.

Jen těžko se mu bojovalo se zlomyslným úsměvem, který hrozil, že mu zkřiví rty. Harry by si to jistě špatně vyložil.

„Pokračuj, Pottere,“ pobídl jej Snape bezmyšlenkovitě. „Seslal Imperius a…?“

„– A já to udělal. Zabil jsem ji.“ Chlapcova ruka se vrátila k čelu, kde se, jak Snape věděl, skrývala jizva, a nepřítomně si ji promnul. Tichým, zlomeným hlasem, jako by tomu teprve teď porozuměl, pokračoval: „Opravdu jsem ji zabil…“

Snape odtrhl myšlenky od blížícího se vítězství nad Luciusem.

„Myslel jsem, že Imperiu umíš odolat.“

Nechtěl to říct tak sarkasticky, ale ta slova z něj vyletěla téměř automaticky. Příliš mnoho let strávil čekáním, až jeden z marnotratných talentů Pottera selže; poznámka se přirozeně přetavila do jízlivosti i navzdory nevhodnému načasování.

Potterovu tvář pokřivil výraz absolutní úzkosti a chlapec zahanbeně zabodl pohled do podlahy.

Být to někdo jiný, Snape by mu gratuloval k té lsti. Zmijozel by zavraždění skřítka viděl jako malou oběť utajení před nepřítelem, že odolává kletbě Imperius.

Potter by to však takto jistě neviděl; snažil by se kletbu setřást. Zjevně se o to i pokusil a z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu selhal.

Ale zase, pokud by naprosto neuspěl, proč Malfoy zmínil chlapcovu schopnost odolávat Imperiu?

„Seslal na tebe Imperius a ty jsi ji zabil,“ shrnul to Snape pomalu a viděl, jak sebou kluk trhl. „A jaké kouzlo jsi na to použil?“

Harry se jeho očím vyhnul. „No – ehm, nejsem si jistý. Možná Incendio? Trhací kletbu? Tak – tak to bylo s kachnami. Ale… ehm, pořád si nejsem jistý.“

„Nejsi si jistý?“ zopakoval Snape skepticky. Od kdy by spalovací kouzlo zranilo domácího skřítka? A proč to kluk nedokázal upřesnit?

Harry si zuřivě třel čelo. „Nejsem si jistý. Opravdu si to nepamatuju. Víte, já – on – ukazoval mi trhací kletbu a pak, po těch kachnách, když jsem, ehm, no – byla mrtvá. Nevím – profesor Brumbál, co si jen – až se to –“

Chlapec byl teď opět rozrušený a Snape si najednou uvědomil, že je Potter příliš rozčilený, aby to jasně shrnul.

Snadno by mu mohl posloužit uklidňujícím lektvarem… Ale začínal mít dojem, že dané situaci rozumí lépe než chlapec sám.

Ano, v každém jejím aspektu viděl Luciusovy prsty.

„Pottere, vrať se do postele,“ pokynul Snape nepřítomně.

Malfoy na Pottera použil kletbu Imperius pod jeho střechou. Riskoval, že přitáhne pozornost mini –

„Postele?“ zopakoval Harry nechápavě. „Ale co – zabil jsem Minky. Neuděláte – neuděláte něco? Zabil jsem ji, Snape!“

Teď Potterova úzkost přerůstala do podráždění.

„Nebuď tak melodramatický,“ přikázal mu Snape. „Byla to jen domácí skřítka. Znamená to značnou nepříjemnost, ale těžko to považuji za bezprecedentní tragédii.“

Nezdálo se, že by slova měla zamýšlený účinek. Harryho výraz se zkřivil, a pokud něco, pak vypadal ještě víc rozrušený a ztrápený vlastní vinou.

Snape na chlapce přimhouřil oči. Shledával obtížným svolat na toho kluka svůj vztek, když i poslední kousek energie směroval na zhoubu Luciuse Malfoye. Ale alespoň něco by měl říct; celé dny čekal na příležitost klukovi vynadat a teď se mu naskytla.

„Byl jsi pitomý, že jsi nechal Luciuse, aby tebou manipuloval. Varoval jsem tě… ale skvělý Harry Potter se neobtěžuje poslouchat druhé, podřadnější kouz –“

Tvrdá slova očividně v chlapci něco vzbudila a Harry zvedl tak intenzivní pohled, jako by Snapeovo opovržení hltal.

Zbytek urážek na Snapeových rtech odumřel.

Najednou jej přepadly rozpaky. Co od něj kluk vlastně chtěl?

Jak se měl vypořádat s tímto podivným tvorem? Ta tvář zírající na něj – ty vážné zelené oči, rysy zkřivené zoufalstvím… Tento člověk vyhledávající Snapeův hněv… Chlapec se mu najednou zdál cizím víc než kdy dřív. Cizinec.

„Neopouštěj tento pokoj,“ přikázal Harrymu ostře a snažil se ze sebe setřást pocit, že je tady všechno špatně. „A nemluv s Malfoyem, pokud ti k tomu nedám pokyn. Je životně důležité, abys mě poslechl. Rozumíš?“

Harry mlčky přikývl, ačkoli stále vypadal naprosto zničený událostmi dnešního dne. Alespoň jedno však bylo jisté: pro jednou jej chlapec poslechne.

Malfoy použil nepromíjitelnou pod Severusovou střechou… Snadno mohl přitáhnout pozornost Ministerstva kouzel.

A přesně tak by to mohl podat.

„Jako by se nebál, že jej chytí, můj pane.“ A možná, aby si přisadil: „A také tím ohrozil moji pozici; nahlodá to ředitelovu důvěru, pokud si bude myslet, že jsem seslal nepromíjitelnou, aniž by o tom věděl…“

Dnes svůj případ nevytahoval; provedl své obvyklé hlášení Pánovi zla, přičemž bryskně dodal nepatrný obrys toho, jak Brumbál odmítl diskutovat o Malfoyově útěku. Tu větu nechal viset jen tu nejmenší část vteřiny, právě tak, aby viděl, jak se ty rudé oči přimhouřily do úzkých štěrbin, když jeho pán tu informaci zpracovával – Pánovi zla neuniklo nic – a pak přešel k dalšímu tématu.

Zasel pouhé semínko podezření, ale předpokládal, že možná přinese své ovoce. A Lucius provádějící něco tak neuváženého a snadno detekovatelného, jako je nepromíjitelná, předvedl do nebe volající nedostatek opatrnosti… Takovou nedbalost mohl jeden projevovat, jen pokud si byl svým bezpečím jistý.

Snape věděl, že v Malfoyově případě ona bezstarostnost vyvěrala z arogance.

Ale paranoidní mysl Pána zla by to možná mohla interpretovat v naprosto odlišném světle.

Přinejmenším to Snapeovi dá legitimní výmluvu, aby Luciuse vypakoval z domu.

ooOOoo

O samotě ve své studovně pak jen s tím nejmenším zábleskem strachu seslal na Harryho hůlku kouzlo Prior incantato. Nemyslel si, že je kluk schopný vražedné kletby, ale vzhledem k Potterovým jistým vrozeným schopnostem by jej nešokovalo, kdyby se ukázal být vzácnou výjimkou, která to kouzlo zvládne na první pokus.

Objevil se stínový symbol. Poslední kouzlo byla spalovací kletba.

„Deletrius,“ zašeptal Snape, ukončil tak kouzlo a s hlubokou úlevou sklonil Harryho hůlku.

Ať už si o něm Brumbál myslel cokoliv, Severus by se nepřenesl přes mužovo zklamání, pokud by Pottera vrátil do Bradavic zběhlého v nejhorší nepromíjitelné. Jen by to potvrdilo všechny ředitelovy strašné názory na Snapea, kdyby se mu během jediných prázdnin podařilo zkazit Chlapce, který zůstal naživu. Kromě toho, učení nepromíjitelné by Harryho dovedlo ke zlu.

Incendio. Nakrabatil obočí. Jistě mohlo zničit nemagického tvora jako je kachna, jak o tom Potter drmolil, ale rozhodně neexistovala možnost, že by mělo ničivou sílu, aby zabilo domácího skřítka.

Prostě úžasné. Celý ten čas, který Harry strávil s tím přerostlým hňupem Hagridem, a stejně se nenaučil nic o obtížích, které doprovázely zničení kouzelného tvora. I ten nejslabší domácí skřítek měl dostatečnou vrozenou odolnost proti většině ničivých kouzel. Kromě přímé vražedné kletby se prakticky nedali porazit.

Ale kluk byl přesvědčený, že Minky zabil.

Snape se ušklíbl. Musel Malfoyovi přiznat nějaké body za jeho nejnovější postup; ten chlap se s Harrym seznámil jen před pár dny a i bez povědomí o chlapcově identitě vyhmátl jeho nejslabší místo. Lucius Malfoy se přepočítal jen v jediném, když předpokládal, že Harryho pud sebezáchovy převáží špatné svědomí. Zřejmě věřil, že kluk před Severusem pravdu skryje a možná se dokonce ještě víc přichýlí ke svému novému učiteli, aby jej ochránil před důsledky jeho činů.

Severuse přemohl zvláštní pocit zadostiučinění, že pro jednou, pro jednou, mu chlapec věřil. Všechno tím zjednodušil. Jak snadno je oba mohl stáhnout do Malfoyovy pasti.

Harry zjevně kletbě Imperius odolal, ale Malfoy mu tak či tak vsugeroval, že to nedokázal. Snape chvíli zvažoval, že chlapci poví pravdu, ulehčí mu od zničujícího pocitu viny.

Ale… ne. Ještě ne.

Každý zmijozelský instinkt v něm křičel, aby to nedělal. Právě teď byl Harry ochromen výčitkami a zcela poddajný jeho přáním. A právě teď se jako nejnaléhavější zájem jevilo dostat od nich Luciuse Malfoye a provést to tak, aby neurazil Pána zla. Potřeboval chlapcovu plnou spolupráci a vinou se užírající Harry se dal mnohem lépe ovládat.

Jakmile Malfoy zmizí, řekne Harrymu pravdu.

Do té doby toho kluka trocha viny nezabije.

Tak se stalo, že se Snape odebral zpět do Harryho pokoje a vrátil mu hůlku. Mladý kouzelník ji popadl chvějící se rukou a zachmuřeně se na ni zadíval.

„V použití nepromíjitelných byl Lucius Malfoy vždy poměrně liberální,“ informoval jej Snape a kritickým okem chlapce sledoval. „Nepředstavoval jsem si, že bude mít tu drzost, aby je použil v mém domě, když si je plně vědom mého nejistého postavení, ale jeho arogance evidentně nezná hranic. Takže, Pottere, taková je naše situace: budu diskrétně sledovat Malfoyovy interakce s tebou. Ve chvíli, kdy uklouzne a pokusí se o další takové kouzlo, vyženu ho odsud. Pokud budu mít jako důkaz Malfoyových činů vzpomínku, kterou postoupím nitrozpytu Pána zla, budu mít nezpochybnitelný důvod se ho zbavit.“

„Nemůžete prostě… tu vzpomínku vytvořit? Stejně jako byla ta se Sir –“ Harryho hlas se náhle zadrhl a Snapea mimoděk napadlo, zda ten debakl s domácí skřítkou klukovi nepřivolá zpět zoufalství nad ztrátou Blacka.

V duchu si povzdechl; další Potterovy pocity úzkosti byly tím posledním, co v tuto chvíli potřeboval.

„Nemohu vytvořit vzpomínku, Pottere, protože Pán zla není zdaleka tak naivní jako ty. Nikdy by za mák nevěřil falešné vzpomínce.“

Harry před těmi slovy přímo ucuknul a Snape si v duchu vynadal. Black nebyl tím bolavým místem, na které měl právě teď tlačit. A… o naivitu tak úplně nešlo. Harry prostě neměl mentální trénink, aby odlišil falešnou vzpomínku od skutečné.

Pokusil se odlákat Harryho pozornost. „Pokud Malfoy skutečně několikrát tuto kletbu seslal, jsem si jistý, že ji bez obav použije znovu. Zvlášť teď, když tě přesvědčil o tvé nevýhodné pozici. Myslím, že bude pouze potřebovat… popíchnutí.“

Zamračil se okamžitě, jak mu ta slova splynula ze rtů. Odváží se v tom Potterovi důvěřovat?

Možná… Kluk zatím nic neprozradil.

A jak znal Luciuse, bude podrážděný chlapcovou odolností vůči kletbě Imperius. Vyhledá nějaký důvod, aby se o ni mohl pokusit znovu, když už pro nic jiného, tak aby zachránil svoji hrdost.

„Nebojte,“ pravil Harry a stále si přimhouřenýma očima měřil hůlku. „Já… nemělo by být těžké ho popíchnout. On opravdu nepotřebuje důvod, alespoň mám ten dojem.“

Ne, jen příležitost.

Sotva slyšel chlapcův dodatek: „Ale vsadím se, že jeden důvod bych mu mohl dát.“

ooOOoo

Částečně šlo o pomstu.

Ještě se vzpamatovával z té hrůzy, co dneska provedl, byl z toho zděšený… i z bolesti, kterou měl způsobit Malfoyovi.

Ale Snape chtěl, aby Luciuse popíchnul tak, že použije další nepromíjitelnou, a toto povede k cíli. Malfoy sám s tím nebude moci bojovat. Koneckonců ho o tom všem učil. Podle Luciusova vlastního kodexu půjde o legitimní odplatu za všechny události dnešního dne.

Přinejmenším se Harry pokusí odčinit, co provedl Minky. Pomůže Snapeovi zranit Luciuse… A jestli mu to Malfoy oplatí, tím líp. Ta hrozná, zatracená vina, co jej užírá, možná trochu poleví, pokud získá šanci za to zaplatit. Ať už pokání vyvolají ruce Malfoye nebo Snapea, alespoň něco potlačí ten strašný pocit… půjde o jistý druh rozhřešení.

Samozřejmě, na jeho skutky to stačit nebude. To Harry věděl. Jak byste mohli odčinit vraždu?

Zatímco čekal, až Snape sešle síť detekčních kouzel na celé panství, mnul si jizvu.

Musel popíchnout Malfoye k použití nepromíjitelné. Už i věděl jak.

Netrvalo dlouho a získal potřebných šest kapek krve na kletbu Infervesco sanguis. Ještě rychleji vyslovil inkantaci, aby skrz hůlku nasměroval energii a zkušeným gestem ji elegantně uvolnil do vzduchu.

A pak čekal.

Nebyl si jistý, jak dlouho Malfoyovi potrvá, než zakusí pocit vařící krve, ale tušil, že si zakrátko uvědomí, kdo za to může.

Dveře se s třesknutím rozrazily. Lucius Malfoy se dopotácel dovnitř, rysy mu křivila bolest a naprostý vztek.

„Zdravíčko, pane Malfoyi,“ usmál se Harry chladně. „Pořád jste na mě pyšný?“

(1) Sňatky mezi příbuznými