Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2

Dívka se probudila jako první.

Albus rozhodl uložit oba cizince v nemocničním křídle a prozatím neupozorňovat Ministerstvo. I když Sirius namítal, že to není bezpečné - jeho přítel byl trošku paranoidní - Severus souhlasil, že dva mladiství bez hůlek nepředstavují pro Bradavice žádnou hrozbu. Zatímco tedy Sirius odešel svolat členy Řádu, Albus a Severus zůstali ‚na stráži‘ na ošetřovně.

S vyhlídkou dlouhého čekání se pohodlně usadili, ale očividně podcenili odolnost jejich návštěvníků. A teď byla ta dívka vzhůru.

V jednu chvíli byly její oči zavřené a vše nasvědčovalo hlubokému bezvědomí, v další měla oči dokořán. Mrkla jednou, zaostřila a najednou vyskočila z postele. Klopýtla, málem se skácela k zemi a jen tak tak se levou rukou chytila sloupku postele, zatímco její pravá ruka vylétla do dokonale nacvičené pozice, připravena na obranu i útok.

Znovu zamrkala a s upřímným zmatením zírala na svou prázdnou ruku a pouzdro na hůlku, jako by již léta nezažila situaci, ve které nemá hůlku u sebe. Zopakovala pohyb, jakoby se měla hůlka zničehonic objevit, což se samozřejmě nestalo, protože byla bezpečně uschovaná v kapse Severusova hábitu.

Teprve poté vzhlédla a poprvé si jich skutečně všimla. Další mrknutí. Tentokrát buď neskutečně pomalé, nebo neskutečně rychlé.

„Dobře,“ řekla nakonec chraplavým, ale ne nepříjemným mezzosopránem. „Buď je tohle ten úplně nejhorší pokus o napodobování někoho, nebo se právě všechno dost zkomplikovalo.“

Ano. To rozhodně nebyla první slova, která by Severus očekával. Albuse to však, jako obvykle, nevyvedlo z míry.

„Možná bychom mohli začít tím, že nám prozradíte své jméno, moje drahá?“ nadhodil. „Zjistil jsem, že trocha zdvořilosti je obvykle ten nejlepší způsob, jak v takovýchto případech postupovat.“

Za všechny ty roky jako student, kolega a nakonec přítel velkého Albuse Brumbála, zažil Severus jen dva případy, kdy tento tón selhal. Poprvé s velmi starou, potrhlou paní, která odmítala uvěřit tomu, že Minerva McGonagallová opravdu není její ztracená kočka. Podruhé s Alastorem Moodym, který byl kapitola sama pro sebe.

Nyní měl tu čest být toho svědkem potřetí.

„Obávám se, že nebudu spolupracovat, dokud mi nevrátíte moji hůlku,“ řekla žena chladně. „Opravdu ne. Ale velmi bych ocenila, kdybyste mi vy řekli vaše pravá jména.“

Pokud tím byl Albus znepokojen, nedal to znát.

„Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel a vedle mě stojí můj drahý přítel, Severus Snape, proslulý Mistr lektvarů a výzkumník.“

Další mrknutí. Překvapeně zašátrala v kapse a vytáhla malý, ošuntělý dřevěný objekt obdélníkového tvaru.

„Byl byste ochoten to zopakovat na pravdosvod?“

Takže byla mimo. A více než jen trochu šílená, pomyslel si Severus s vnitřním povzdechem. Avšak jediný pohled na Albuse, který zíral na kousek dřeva s mírně vykulenýma očima, mu prozradil, že ředitel je tímto vývojem událostí dosti ohromen. Inu, vždycky byl taky tak trochu potrhlý, ale...  

„Kde jste k tomu přišla?“ zeptal se Albus. „Na světě existují pouze tři tyto artefakty a jejich hodnota je nevyčíslitelná! Jejich užití je omezeno pouze na rituální účely a to z dobrého důvodu, řekl bych.“

„Ano, ano, já vím,“ odehnala dívka jeho protesty jako otravný hmyz. „Jistěže, veritasérum je rozhodně spolehlivější prostředek a navíc do celého procesu dodává důležitý psychologický účinek. Ale dokážete si vůbec představit, jak obtížné je připravit veritasérum mimo vybavenou laboratoř? Ten lektvar se musí vařit nepřetržitě sedm dní, proboha. Nemohli bychom ho nosit jen tak všude s sebou. A jelikož jsme se stejně vloupali na Ministerstvo...“

„Vloupali jste se na Ministerstvo?“ přerušil ji Severus.

Další mrknutí.

„Aha, vy to nevíte?“ podivila se. „V tom případě můžeme možnost tajemného vzkříšení vyloučit. Takže, pravdosvod?“

Albus natáhl ruku a dívka mu bez zaváhání podala kousek dřeva. Albus si jej prohlédl, poklepal na něj hůlkou, vzhlédl a mžoural na ni s výrazem obviňujícího rozhořčení, jako nějaký Indiana Jones s plnovousem.

„Vaše jména?“ zopakovala sladce. Albus neochotně přikývnul, oba dva se dotkli prstem pravdosvodu a uvedli svá jména a profese.

Když skončili, něco v jejím výrazu se změnilo. Její rysy se zjemnily, odpor zmizel a ve tváři se objevil záblesk smutku. Zhluboka se nadechla, přikývla a pak se otočila ke svému stále bezvědomému společníkovi.

Dosud se na něj ani jednou nepodívala, uvědomil si Severus. Ani na vteřinu se k nim neotočila zády, ne dokud si nebyla jistá jejich identitou.

Nyní však měla oči jen pro něj.

„Co je s ním?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“

„V naprostém, má drahá,“ Albus ještě zcela nenabyl takové vyrovnanosti, jaká z něj obvykle vyzařovala, ale byl na dobré cestě. „Jednoduše je ve stavu magického vyčerpání, stejně jako vy.“

„A ostatní? Kde jsou?“

Brumbálův úsměv povadl.

„Obávám se, že jsme nikoho dalšího nenalezli, slečno...“

Zavřela oči a smutek v její tváři se prohloubil.

„Sakra!“ zašeptala. Nic víc.

Když znovu otevřela oči, perfektní sebeovládání bylo zpět. Severuse tato dívka opravdu začala zajímat.

„Co je tedy za rok?“ zeptala se. Zrovna když Severus přemítal, jestli nemá zakročit, přitlačit jí ke zdi a požadovat její jméno a vysvětlení, co pohledává na bradavických pozemcích v bezvědomí pohozená ve sněhu, přistoupila blíž. Mnohem blíž.

Albuse začala zkoumat jako prvního a ten jí to bez sebemenšího znepokojení oplácel. Typický Albus.

„Máme prosinec 1999, má drahá,“ odpověděl s úsměvem, jakoby nebyla tak blízko, že by mu mohla spočítat chlupy v nose.

Přikývla. „Takže žádné cestování v čase,“ zamumlala si pod nos, otočila se směrem k Severusovi a začala si jej prohlížet ještě podrobněji.

Mírně řečeno to byl to velmi nepříjemný zážitek. Dívka byla mnohem menší než on a její husté rozježené vlasy nevábně páchly po potu a vlhku s příměsí čehosi divokého a nebezpečného.

Mlčky si jej měřila s přimhouřenýma očima, pak se zamračila, pomalu jej celého obešla a nakonec mu opět pohlédla do obličeje.

„Váš hábit...je červený,“ prohlásila nakonec, podivně vyčítavě.

„Je to vínová!“ protestoval okamžitě Severus. Červená je laciná. Ale vínová, ta má styl.

„A co jste to provedl se svými vlasy?“ Zeptala se ve zděšeném údivu.

Snape si přejel rukou po temeni.

„Nic! Co máš za problém, holka? Prostě jsem si je umyl a vyfoukal, jako každé ráno...“

„Ach, aha,“ přikývla a couvla o krok. „Alternativní dimenze. To je jediné vysvětlení.“

Albusovi zacukaly koutky úst. „To jste odvodila dle vzezření Severusových vlasů?“

„Věřte mi, na mém místě byste usoudil stejně,“ řekla bezvýrazně. Pak se jí na tváři rozlil vzrušený úsměv.

„Ale tohle je naprosto fascinující!“ vykřikla a najednou vypadala o pár let mladší. „Samozřejmě znám plno takových teorií, ale nikdy jsem nečetla přesvědčivou tezi jak… možná když jsme… a pak ten drak… ach, ano, ano, to muselo být ono, ale jak… Musím si znovu přečíst Bedsdoela!“

„Čtete Bedsdoela?“ zeptal se Albus v ten stejný moment, kdy ze Severuse vypadlo: „Jaký drak?“, takže následovala poměrně zmatená chvíle.

„No, vlastně jsem jej jen jednou rychle prolistovala, když jsem hledala...“ nadšení náhle zmizelo. „Nicméně to počká. Předpokládám, že budete chtít svolat schůzi Řádu - pokud jste to již neudělal - a nerada bych vše vysvětlovala dvakrát.“

„Tak podívejte se, slečno...“ začal Severus, odhodlaný konečně převzít kontrolu nad situací. Takhle to už dál nešlo. Ale Albus, který dívku velmi pečlivě pozoroval, mu položil ruku na rameno.

„Dosud jsem byl velmi shovívavý,“ řekl ředitel vážně, vyzařujíc autoritu a moc. „Ale obávám se, že nyní už musím trvat na odpovědích, moje drahá. Chci znát vaše jméno, i jméno vašeho společníka, důvody proč jste přišli do Bradavic a jak je možné, že víte o věcech, o kterých by žádný cizinec vědět neměl.“

Dívka pohlédla na Albuse se stejně vážným výrazem.

„Tyhle odpovědi mají svůj čas, řediteli,“ řekla klidně. „Neposkytnu vám je, dokud nebude můj společník při vědomí a určitě ne dokud nebudeme mít zpět naše hůlky. Ale tohle vás snad přesvědčí, abyste mi důvěřoval.“

Udělala krok kupředu, stoupla si na špičky a pošeptala něco do ředitelova ucha.

Albus zbledl tak, že se barva jeho tváře téměř shodovala s odstínem jeho plnovousu. Zíral na záplavu spálených kudrnatých vlasů, které sahaly pouze k jeho bradě, a zíral dál, když ustoupila a natáhla ruku.

„Naše hůlky, prosím,“ požádala tiše. A jako by byl ve snu, jeho pohyby pomalé a netečné, ředitel natáhl ruku, mlčky přivolal dvě hůlky ze Severusovy kapsy a podal je dívce.

„Děkuji,“ řekla, zastrčila jednu do pouzdra a druhou pevně sevřela v prstech. „Nyní vzbudím mého přítele.“

„Řediteli?“ zeptal se Severus tiše hned, jak se k nim otočila zády.

Albus zamrkal, pak potřásl hlavou v tichém zmatení a nakonec pohlédl do Severusových znepokojených očí.

„Je to nepochybně znamení pokročilého věku, když býti překvapen je takto překvapující,“ zamyslel se. „Nejsem si jist, zda bychom se měli na její vysvětlení těšit, či se jej obávat, Severusi.“

Severus znal svého bývalého učitele příliš dobře na to, aby se pokoušel vymámit z něj srozumitelnější odpověď. Albus dokázal stejně tak zdlouhavě hovořit o nepodstatných tématech, jako se proměnit v nedobytnou pevnost, pokud se jednalo o něco důležitého. Rozhodl se tedy soustředit na jedinou věc, na které nyní záleželo.

„Takže jim můžeme věřit?“ zeptal se.

Albus si povzdechl.

„Upřímně v to doufám, příteli,“ odpověděl jemně. „Protože pokud by nám tahle dívka chtěla skutečně uškodit, obávám se, že by byly veškeré naše budoucí snahy odsouzeny k neúspěchu.“

_______________________________________

Pozn.autorky: Indiana Jones s plnovousem = Indiana Jones má roztomilý zvyk křičet ‚Tohle ale patří do muzea!‘ kdykoli nějaký vzácný kousek ukradne někdo jiný než on.

Záhadná slova, která naše záhadná hrdinka pošeptala Albusovi budou odhalena brzy, stejně jako odpovědi na spoustu vašich otázek. Další kapitola bude obsahovat velmi zmateného Siruse, dosti nestálého Harryho a další diskuzi o tom, jakou vypovídající hodnotu má barva Severusova hábitu v otázce mezidimenzionálního cestování.