Preklady fanfiction Harryho Pottera

Jmelí

Mistletoe

Autor: E.Jane

Překlad: marci          Beta: Lupina

Shrnutí:        
Je Štědrý večer a nehody jen čekají, aby se mohly přihodit… trocha poprázdninového humoru a fluffu.

Originál:           http://www.fanfiction.net/s/7700871/1/Mistletoe

Souhlas s překladem: žádost zaslána, autorka zatím neodpověděla

Disclaimer: Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autor této fanfikce je E.Jane. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Poznámka autorky:

Ahoj, milánkové! Po trapně dlouhé přestávce se vracím zpět, a dokonce i do fandomu, ve kterém jsem začínala. Kruh se vtipně uzavřel, že?

Předkládám vám malou jednorázovku jako nastartování mé HGSS kariéry… Mám zásobu dalších kousků a několik příběhů s tímto párem (jeden téměř dokončený), ale došla jsem k závěru, že než skočit rovnou do hluboké vody, je lepší nápad začít s něčím menším... Slibuji, brzy ode mne obdržíte víc.

Jak jsem již řekla, tento konkrétní fluff není zařazen do nějakého kontextu… můžete si představovat, že Hermiona je v sedmém ročníku, plnoletá, a že všichni jsou stále uprostřed války, ale všechno ostatní vypusťte z hlavy. Definitivně pro tento příběh využívám své umělecké licence (neboli já nevlastním nic z toho, co náleží J.K.R.)

A máme tady fluff pro dobré rozpoložení.

E.Jane

XXX

Jedinou světlou stránkou jeho pozice špióna bylo to, že nemusel předstírat mizerné rozpoložení; o to se postarala sama jeho existence. Nebylo nutné žádné hraní, aby vytvořil iluzi hněvu a zlosti, protože oboje byla realita, která perfektně vyhovovala jeho záměrům.

Například plížení se chodbami při hlídkách. Severus měl skutečně škodolibé potěšení z chytání těch malých idiotů, pokud byli v noci venku a, ještě lépe, pokud se muchlovali v nepohodlných těsných výklencích.

Jestliže jemu nebyla dopřána žádná úleva, pak nikomu. 

Na co si nevzpomněl – nebo co možná silně vytěsnil – byl fakt, že je Štědrý večer. Dobrá, teď už vánoční ráno, pokud bylo jeho časové kouzlo přesné. A Severus v toto ráno nevesele očekával množství opilců, šátrajících mátoh a odebraných bodů.

Jak tak kráčel, zpoza rohu se vynořila nebezpečně se naklánějící, vrávoravá postava, a on rázem pocítil vzrůstající pocit zadostiučinění. Možná, pokud použije dostatečně sžíravé nadávky, dokáže je rozplakat.

Ladně klouzal blíž, hábit za ním vlál jako samostatný stín, až  byl schopný lépe rozeznat totožnost studenta... Jednalo se nesporně o dívku, a pravděpodobně Nebelvírku podle toho, jak se neobtěžovala skrývat, ani našlapovat tišeji, navzdory jejímu přiopilému stavu. Namísto toho se zdála pohybovat stále rychleji a nemotorněji směrem k němu… nebo pryč od něčeho jiného.

Severusův triumf byl okamžitě nahrazen útroby svírající panikou. Jistě Pán zla nenaplánoval nic na tuto noc; jistě by byl informován; jistě se Smrtijedi nezakrádali okolo hradu o Vánocích…

Všechny myslitelné šoky nad představou, že byli nečekaně napadeni, byly nahrazeny ochromujícím pocitem… zklamání, předpokládal, při zjištění, že ona dívka, potácející se chodbou, je slečinka Hermiona Grangerová.

„Grangerová!“ vyštěkl, jakmile byla na doslech. „Odebírám Nebelvíru dvacet pět bodů a okamžitě stůjte,“ zavrčel.

Beze slova poslechla a žuchla sebou na měsíčním svitem ozářený parapet. Dovnitř se deroucí světlo bylo téměř jasnější než blikání nástěnných svícnů; měsíční paprsky se stonásobně odrážely v padajícím sněhu a vykreslovaly tak dívce sedící v jejich svitu ostrý reliéf. Vypadala přízračně.  

Když k ní Severus došel, všiml si, že namáhavě dýchá. „Vysvětlete mi to,“ zasyčel. Byl absolutně rozzuřený jejím zneužitím pravomocí. Od primusky se očekávala maximální schopnost sebeovládání a zodpovědnost, čímž se také Grangerová obvykle vyznačovala. Nebo si to alespoň myslel.

„Prchám,“ bylo vše, co vydechla, načež zaklonila hlavu, opírajíc se o zavřené okno. Nepřítomně si odhrnula vlasy z obličeje. „Před Cormakem.“

Pozvedl obočí. „McLaggenem?“ Ten kluk byl absolutní tragéd.

Přikývla a opět si chtěla odhrnout vlasy z tváře, ale byly spleteny do složitého uzlu na temeni. Oči měla zavřené a zamyšleně se poškrábala na nose.

„On mě… pronásleduje,“ vysoukala ze sebe, když opět popadla dech. „Nutil mě pít a já už víc pít nechci…“ Bezcílně trhla hlavou dozadu a dopředu, takže to vypadalo, že je připravena si ji vyšroubovat z ramenou.

Dobře, pomyslel si Severus, zatímco ji nadutě studoval ze své vyvýšené pozice. Znásilnění na schůzce bylo rozhodně něco, co mohl použít proti tomu dementnímu Nebelvírovi, až na něj příště narazí. McGonagallová bude štěstím bez sebe, až to uslyší…

A navíc, Grangerová nevypadala ani tak opile, jako spíš omámeně. Nedalo se odhadnout, jaký druh alkoholu, nebo lektvaru, jí McLaggen nalil do pití. Štěstí, že měla dost důvtipu a dala se na útěk. 

Dlouze a útrpně zafuněl. Zdálo se, že stržení ubohých pětadvaceti bodů bylo vše, co jí mohl dnes večer udělat. „Pokud je to vše, slečno Grangerová, vraťte se, prosím, do vaší ložnice. Jinak vám budu nucen odečíst další řádku bodů, je to jasné?“

Nato otevřela oči, a ty byly zality slzami, plné čehosi, co neuměl přečíst, a nitrozpyt se na ni neodvažoval použít – ona by jeho akci ihned rozpoznala.

Poté, co prostudovala jeho tvář, odpoutala od něj dívka svůj znepokojivě ostrý pohled a podotkla: „Nebyl jste na Vánočním večírku. Nedostal jste snad pozvánku?“

Ani si nedokázal vzpomenout, kdy byl naposledy tak zaskočený.

Udivující věci se mu už staly, samozřejmě, ale obvykle zvládal je předvídat a očekávat, čímž předcházel momentu překvapení.

Její jasná poznámka směrem k jeho osobě mimo vyučování ho kompletně uzemnila.

„Profesor Křiklan,“ zamumlal nakonec, „mě pozval, ano. Rozhodl jsem se nejít.“ Proč, pro všechno na světě, cítil potřebu ji o tom informovat, nevěděl; ten starý oslizloun pozval všechny kolegy, nicméně Severus si nemyslel, že myšlenka na něj byla důvodem k pozvání a věděl, že nebude postrádán.

Grangerová si roztržitě popotahovala oblečení. Severus poprvé zaznamenal, že má poměrně odvážné šaty. Opravdu, vypadalo to téměř, jako by vybízela McLaggenovu pozornost hluboce střiženým výstřihem, krátkou délkou a vínovým odstínem. Cožpak nevěděla, že si zahrává s hormonálně vyšinutým chlapcem?

Na to odpověděla: „Ach. No, přála bych si, abyste tam byl.“

Další vlna čistého šoku.

„S vámi by to bylo o moc lepší rande, než s Cormakem, myslím. Šlápl mi na nohu a pokoušel se mi nacpat svůj jazyk do krku.“

Severus zbledl nad možnými závěry, které mu proběhly myslí.

„Slečno Grangerová, jděte do postele.“

Povzdechla si, ale zvedla se z parapetu. Bohužel, místo aby se pohnula kupředu, potácela se ke straně a stěží se vyhnula třísknutí hlavou o zeď a následnému bezvědomí.

„Jejda,“ zamumlala a začala se nehorázně hihňat.

Severus se začínal cítit poněkud nepohodlně. Možná to bylo proto, že vůbec nereagovala na jeho strhávání bodů.

„Nuže dobrá, doprovodím vás,“ zavrčel, „ale bude vás to stát dalších patnáct bodů. Pojďte se mnou.“

Vyrazil kupředu, ale ona se pouze pohupovala na místě; po chvíli nerozhodnosti netrpělivě odfrkl, popadl jí za zápěstí a táhl ji za sebou jako vzpurného prvňáčka.

Grangerová si to dus dus dusala vedle něj, nikdy nešla přímo rovně a často se vychýlila k jeho straně, což byla rozptylující kombinace, která mu dílem lezla na nervy a dílem jej rozrušovala. Nemyslel na tělo Hermiony Grangerové jako na ženské až do této chvíle, kdy se jím na něj neustále tiskla. Merline.

O několik chodeb později vydala významný sten a její kroky odumřely. Severus sám zvládl zarazit svůj pohyb jen vteřinu před tím, než mohla narazit čelem do kamene.

Zamrkala na něj. „Bolí mě nohy.“

Nepřítomně zíral na její poměrně špičaté boty, jejichž podpatky vypadaly vražedně. Nicméně když se neuráčil odpovědět, pouze si odfrkla a střevíce skopla.

„Och,“ užasla, požívajíc jeho paži pro udržení rovnováhy, když si procvičovala kotník. „Tohle je lepší. Pojďme.“

Grangerová vyrazila kupředu a boty zanechala za sebou. Než by mrhal jízlivým komentářem, Severus si je raději přivolal do ruky a zahájil pronásledování v poněkud zběsilejším tempu, než předtím.

Jaké promarnění jeho vánoční hlídky.

Konečně dorazili k její prokleté koleji. Grangerová teď byla téměř v bodě, kdy se na něj mohla spící zřítit. Řekl si, že rezignuje na péči o její osobu, pokud se opravdu ve spánku zřítí; neexistovala možnost, že by chytal do náruče zmrtvělé tělo Hermiony Grangerové, prošel s ní nebelvírskou věží a uložil jí do postele.

Naneštěstí Buclatá dáma byla, zdálo se, na nějaké pitce s Violetou. Severus znal správcovské heslo, které by jej nechalo projít bez ohledu na okolnosti, ale byl lehce iritovaný faktem, že portréty se, stejně jako studenti, nedokázaly držet patřičného chování.

„Jmelí,“ zasyčel. Skutečně nesnášel, když byl Albus příliš svátečně naladěn. Chystal se otočit na patě ve chvíli, kdy se portrét s cvaknutím odklonil, ale Grangerová jej popadla za rukáv.

„Počkejte!“

Upjatě se otočil zpět. „Navrhuji vám jít do postele, slečno Grangerová, a ráno vyhledat Poppy. Ta bude schopná vám dát silný protikocovinový lektvar.“

„Ale já nemohu!“

„Nemůžete co, slečno Grangerová?“ téměř zavrčel nad jejím ublíženým pohledem.

„Nemůžu jít do postele! Ne takhle!“ zoufale ukázala na svoji postavu. „Mám stále na sobě své šaty!“

Jeho vztek rychle vzrůstal. „Racionální řešení,“ řekl nebezpečně tiše, „bude ty šaty svléct, vy imbecilní děvče.“

Zamrkala na něj, jako by se dívala skrz mlžný opar. „Nedosáhnu si na zip.“

„Jste čarodějka, nebo ne?“

Grangerová od něj uskočila, jako by se spálila. „Co jste to řekl?“

„Použijte svoji hůlku,“ prskl, „nebo si ty šaty roztrhněte, pro mě za mě!“

„Nemohu!“ zopakovala. „Máte tušení, co udělá kouzlo s hedvábím?“ Mimoděk si promnula čelo a prsty proběhla skrz své vlasy, načež vydala kňučivý zvuk, když se zachytily v jejím drdolu. Rozzuřeně vytrhla sponu přidržující prameny vlasů na místě, a ty se v kaskádách snesly dolů.

Na okamžik byl Severus ohromen. Vlastně nikdy nevěnoval Grangerové dostatečnou pozornost na to, aby zaznamenal, že její vlasy nebyly jen rozježená změť, ale jejich aktuální měkké vlny a neuspořádaný půvab je udělal – ji udělal – směšně vábivou.

Těžce polkl. To nebylo dobré. Tyhle cizí pocity byly nepopiratelným problémem.

„Slečno Grangerová, prosím… prostě jděte do postele.“

„Ale já -“

„Mazejte do pokoje!“ zařval téměř v panice. Tady, v šatech, s bosýma nohama, se svými vlasy, se Hermiona Grangerová stávala rozkošně lákavou.

Ale ona si stála na svém. „Ne, dokud mi nerozepnete zip.“

Tak tohle byla ta nejméně pravděpodobná odpověď, kterou by očekával.

„Jen stěží vám mohu pomoci se svlékáním uprostřed chodby,“ podařilo se mu vytlačit skrz sevřené hrdlo. Když však na něj nepřestávala upřeně zírat, uvědomil si, že nejrychlejší cesta ven z této potenciálně fatální situace bude udělat, co chtěla. „Otočte se,“ vyštěkl s takovým množstvím autority, jaké dokázal posbírat.

Šťastně si oddechla a poslechla jej.

„Slečno Grangerová…“ Chvíli prostě zíral. „Prosím, odhrňte si vlasy.“

Hbitě mu vyhověla a přehodila je přes jedno rameno, odhalujíc tak svůj dlouhý, křehký krk.

Severus zdráhavě vztáhl ruku a uchopil jezdec zipu na vrcholu výstřihu… a zatáhl.

Ani se to nepohnulo.

S připamatováním toho, co řekla o magii – a o roztržení – se nenápadně pokusil vložit do pohybu více síly, aniž by se jí, pokud možno, dotýkal. Což, nicméně, stále nepřinášelo očekávaný výsledek.

Netrpělivě se ošila. „Tak už to rozepněte.“ S povzdechem se posunula kupředu a opřela si čelo o chladný kámen. „Zkuste to znovu.“

Severusem projel záchvěv vzteku nad tím panovačným tónem. Následoval ji ke zdi, odhodlaně uchopil druhou rukou pevně vršek oděvu a trhl.

Šaty se rozepnuly s hlasitým, kovově znějícím efektem, když si zuby zipu trhavě razily cestu dolů, až k dolní zaoblené části zad.

Celou ustrnulou chvíli Severus nestydatě zíral. Záhyby šatů se rozevřely dokořán, jako by Grangerová byla dárek, který rozbaloval; křivky pasu přecházející do zaoblených boků, štíhlá záda a krémová pokožka, to vše bylo vystaveno jeho prohlídce.

Položil ruku na zeď vedle ní a sbíral síly.

Grangerová se nepohnula ani o píď, ani se nezdálo, že se k tomu chystá, a to navzdory faktu, že se čněl nad ní. Naopak vypadala docela spokojeně, odpočívajíc s tváří opřenou o zeď a s jejími smyslnými zády vystavenými pro všechny a všechno.

Severusovi náhle připadalo, jako by s ní páchal nějaký zrádně intimní akt a uvažoval, že se otočí pryč, když někdo zaječel: „Ou! Sundej z ní pracky, ty přerostlý netopýre!“

Měl pocit, jako by byli přichyceni při obcování u zdi, což, jak si právě s hrůzou uvědomil, se přesně tak muselo jevit vnějšímu pozorovateli.

Ani nepomohlo, že tou skopovou hlavou, která se na ně vrhla, byl McLaggen.

„Ty!“ vykřikla Grangerová a ukázala opilecky nejistým prstem. „Neopovažuj se mi vnucovat s dalším pitím, nebo tě… tě kopnu do kolene!“

Severus se málem hystericky rozesmál, když se otočila dokola a její šaty z ní téměř spadly; naštěstí stihl zvednout cíp svého hábitu, který tak zafungoval jako diskrétní clona.

To ovšem ona, podle všeho, pochopila jako výzvu, a on bezmála nadskočil míli vysoko, když se k němu přitulila.

„Nesahejte na mě!“ prskl, ale ona jej neslyšela, protože McLaggen hulákal: „Necháš mě kvůli němu, Hermiono? Je jako… je starý dost, aby byl tvůj táta!“

Severus by ho za ta slova dokázal zabít.

„Mému tátovi je padesát dva!“ vřískla Grangerová. „Severusovi není ani den přes třicet!“

Oba muži civěli s ústy dokořán: McLaggen nad zjištěním že jeho profesor není tak starý, nebo možná nad jejím ignorováním osmi let Snapeova života; Snape nad nekompromisně důvěrným použitím jeho křestního jména.

Tohle muselo skončit. Hned. Pokud by věci pokračovaly nastoleným směrem, byl by on propuštěn a Grangerová vyloučena ještě před příchodem Nového roku.

„Legilimens,“ zasyčel Severus a vrazil přímo do McLaggenovy mysli. Nebyl jemný; nemusel být, aby vymazal paměť.

Když se vynořil na povrch, McLaggen slepě pomrkával. Jednoduše je minul, otevřel vchod nebelvírské věže a tiše se vytratil.

Severusovi chvilku trvalo, než se znovu vzpamatoval. Tohle byla noční můra.

Grangerová na něm byla stále nalepená, a jeho vlastní ruce – jeho ruce jí objímaly záda.

Její hladkou, krémovou, hřejivou pokožku. Během svého vpádu do McLaggenovy mysli nechal veškerou realitu proklouznout mezi prsty; ve skutečnosti, čistě instinktivně, popadl Grangerovou pevněji a přitáhl si ji ke svému vlastnímu tělu.

Hleděl na ni dolů v němé hrůze. Ona k němu vzhlížela se silně nevinným výrazem, který všechno jen zhoršoval. V této chvíli nad sebou neměla absolutně žádnou kontrolu a tady byl on, její profesor, hrubě s ní zacházející, zatímco ona byla napůl nahá.

„Slečno Grangerová…“ začal nejistě, ale byl přerušen tichým zašeptáním.

„Děkuji, Severusi.“

Načež se natáhla na špičky a přitahovala si paže obtočené kolem jeho krku – kdy se její ruce dostaly okolo jeho krku? – dolů, dolů, dokud jejich obličeje nebyly v jedné rovině, a pak přitiskla svá ústa na jeho.

Nepatrně vydechl šokem, strachem… potěšením. Ústa Grangerové byla tak neuvěřitelně měkká, tak vřelá… chutnala jako šumivé víno, které jí vnucoval McLaggen.

A v té chvíli byl prostě jen mužem a ona jen ženou. Bylo to jednoduché ve své největší kráse. Nebyl by schopen to nikomu vysvětlit, dokonce ani sám sobě, ale na zlomek vteřiny byli na místě dokonalosti, kde mohl cítit a ochutnávat Hermionu Grangerovou, jako by byla něco k… vychutnávání.

Byl touto logikou unášen silněji, než by kdy chtěl; přistihl se, že umisťuje prsty pod její bradu a nasměrovává její tvář, přesně sem, takže když vklouzl jazykem mezi její rty, mohl k ní získat přístup, k ní celé…

A pak se musel nadechnout a ve chvíli, kdy se jejich rty rozpojily, vdechl příval reality, která jej uzemnila umrtvujícím uvědoměním, že právě políbil svoji přiopilou studentku.

Ucukl tak tvrdě a tak rychle, že přistál na protější zdi.

Dýchal mělce a bolestivě; Grangerová na něj hleděla rozzářenýma očima, se zarudlými tvářemi a polibkem nateklými rty.

Co chtěl říct, bylo: „Doprdele práce,“ ale co řekl, bylo: „Jděte do postele, slečno Grangerová.“¨

Uprchl.

Dolů chodbou, dolů po schodech, dolů, dolů, dolů…

Srdce mu burácelo jako zpanikařené tamtamy, připravené vybuchnout.

Měl by dát výpověď. Ráno bude Grangerová stát u Albusových dveří s historkou o jeho strašlivém chování, a on bude vyhozen a celý svět na něj bude pohlížet jako na špinavého, odporného pedofila -

„Severusi!“

Přál si, aby na něj někdo prostě seslal Avadu.

Zpoza rohu se se zářivým úsměvem a v celé své tartanovo-whisko-opilecké slávě vynořila McGonagallová. Vypadala ještě méně funkční, než Grangerová.

„Minervo,“ pravil upjatě, zvedaje všechny v kouzelnickém světě známé obrany před nitrozpytem.

Otevřela ústa, aby řekla něco vtipného, ale namísto toho zahučela: „Ty ses muchloval, Severusi!“

Horším způsobem by ho trápit nemohla.

„Koho jsi líbal, Severusi?“ vyzvídala se zřejmou škodolibou radostí. „A nelži mi, máš po celé puse rtěnku!“

Krev mu ztuhla v žilách. Grangerová měla rtěnku?

Naneštěstí byla McGonagallová téměř tak dobrá v odhalování lží, jako on sám, a tak její obvinění přešel pouhým: „Jsi opilá.“

Zamrkala za svými brýlemi jako sova. „To je důvod, proč jsi nebyl na Horácově večírku, co? Šel jsi ven s nějakou dívkou! A muckal ses s ní!“

Po bleskovém zhodnocení se Severus rozhodl, že tato verze je mnohem méně skandální, než líbání jeho mladé, téměř nahé studentky, takže řekl: „Musíš to povědět Albusovi, že?“

„Ach, kdo je ta dívka?“ vyjekla Minerva a vzrušením se kymácela ze strany na stranu. „Přiveď ji na oslavu Nového roku!“ Náhle zvážněla, dodávajíc: „Nebo na tebe poštvu Albuse na Valentýna.“

Věnoval jí svůj nejlepší škleb. „Ani náhodou.“

„Ale -“

„Ne, Minervo.“

Zafuněla. „Tak fajn. Jsem jenom šťastná, že sis konečně někoho našel. Po všech těch letech. Vsadila bych se, že je z těch nejinteligentnějších,“ uvažovala. „Nikdy jsi netoleroval tupce.“

Dobrá, v něčem měla nakonec pravdu. Grangerová byla jedna z nejbystřejších čarodějek, jakou znal, ale to bylo jen stěží podstatné a ani nepomáhalo, že byla zkárovaná.

A nebylo to tak, že by to udělal úmyslně.

„Dobrou noc, Minervo,“ zavrčel a prošel okolo ní. Pokud na světě existovala nějaká spravedlnost, ona i Grangerová budou mít ráno natolik velkou kocovinu, aby zapomněly na cokoli, co se o těchto příšerných Vánocích stalo.

Osud se, nicméně, pravděpodobně rozhodl, že Severus potřebuje dostat zabrat. Víc. Víc než by mělo být spravedlivé.

Grangerová k němu vysílala kradmé pohledy během celé snídaně. Věděla to.

A co bylo, očividně, ještě horší, byla skutečnost, že McGonagallová evidentně měla šikovnou malou osobní zásobu lektvaru na vystřízlivění, který zjevně požila včerejšího večera, a povyprávěla všem bradavickým zaměstnancům o jejich setkání vše, na co se rozvzpomněla.

Každý ve škole proto věděl, že se s někým muchloval. A Grangerová věděla, že tím někým byla ona.

A k dovršení všeho, jako nasypání soli do jeho ran, bylo vánoční ráno. Albusova sváteční nálada byla desetinásobně zvětšena Severusovým podezřelým projevem lidství a „štěstí“, všichni byli veselí a Velká síň byla přeplácána odporně křiklavými odstíny zelené a červené.

Bylo mu špatně.

Strávil den izolovaný ve svém sklepení a zvažoval, co by měl zabalit do beden a co zde bude muset zůstat, až ho Albus vyhodí.

Celou dobu čekal rozzuřeného Huláka, nebo zničující volání krbem.

Nic nepřišlo.

Albus se magicky nezhmotnil; Minerva nevrazila do jeho komnat ve víru spravedlivého hněvu, protože zprznil její brilantní chráněnkyni.

Ani Grangerová nepřišla, aby mu řekla… vlastně nevěděl co. Jedna jeho část chtěla, aby na něj byla dívka rozzuřená, děsivě rozzuřená… a jeho druhá část…

Ta nejzákladnější, neodpustitelně mužská část jeho osobnosti ji chtěla znovu líbat, znovu cítit její nahý krk, znovu se tisknout proti jejím křivkám -

Během následujícího týdne, posledního týdne prázdnin, se Severus střídavě skrýval ve svých pokojích a opíjel se do bezvědomí, nebo se potuloval po pozemcích. Bylo mu lépe venku, kde bylo mrazivo a pusto a nikdo mu nezkřížil cestu.

S příchodem ledna se bude muset vrátit k vyučování její osoby. Bude tam, v první řadě, bude na něj zírat, a jediné, na co on bude schopen myslet, budou její ústa.

Tohle nebylo v pořádku. Možná by se měl udat…

Ale ne, to by situaci učinilo spíš horší než lepší. Bez ohledu na své zavrženíhodné – a stále rostoucí – city, nemohl do toho Grangerovou přímo zatáhnout. Zničilo by ji to stejně, jako to ničilo jeho. 

Nejlepší bude to potlačit, zapomenout, že se cokoli kdy stalo.

Prostě zapomenout.

Až na to, že to se ukázalo poněkud nemožným, protože, pokud nebyl sťatý pod obraz, Severusovi se o ní zdálo.

Jeho sny byly jediným místem, kde nemohl ovlivnit své myšlenky. Bylo příliš nebezpečné potlačovat vzpomínky a pocity, když nebyl absolutně vzhůru; hrozila potencionální možnost ztráty paměti, pokud by byl tak nerozvážný a pokusil se o to. Takže namísto toho raději snil, že k němu Hermiona Grangerová přichází znovu a znovu, vždy tím samým způsobem, vždy ho oslovuje Severusi a vždy ho líbá jemně a dlouze…

Už ho to začalo docela mučit, probouzet se z těchto snů do studené a prázdné postele. Pomalu se cítil poněkud zoufale, ale předstíral. Bláznil. Vždycky byl blázen, když přišlo na ženské pohlaví; celý tenhle citový proces byl už dříve dokázaný jako bolestiplný, ne?

Musel tohle své chorobné chování zastavit. Od jejich setkání dokonce Grangerovou ani neviděl. Nedokázal si ani představit, co by měl dělat, pokud by jej zahlédla v takovém stavu. Nicméně naštěstí se zdálo, že ona se izoluje naprosto stejně.

Ve skutečnosti to dělala tak dobře, že se jí podařilo vyhnout se mu i během první spojené hodiny lektvarů Nebelvíru a Zmijozelu v novém pololetí.

Severus zuřil. Víc než zuřil. Pracoval na tom, aby se dostal do perfektního stavu mysli před jejich prvním setkáním, a Grangerová se dokonce ani nedostavila.

Ona především vynechala vyučovací hodinu, vynechala jeho.

Ještě nikdy ve své kariéře nenapsal tak drsné předvolání ke školnímu trestu.

Jak se blížil čas jejího očekávaného příchodu, v duchu si připravoval kázání tak zničující, že Grangerová poté bude nejspíš muset vyhledat pomoc v oddělení Januse Paklíče. Všechno měl připraveno na špičce jazyka; byl připraven spustit svoji tirádu ve chvíli, kdy vejde do jeho dveří.

A pokud by nepřišla, zajistí její vyloučení. Udělá to. Přinutí ji se omluvit.

Toto poslední opatření se nicméně ukázalo zbytečným, protože ona se skutečně objevila.

Vypadala hrozně.

Severus byl na okamžik uzemněn drastickými fyzickými změnami, jakými zjevně prošla v poměrně krátkém čase. Všechny její křivky byly skryty v hábitu, oči měla unavené, vlasy divoce zkudrnacené a její pleť byla sinalá.

Vypadala nevyspale a uboze stejně, jako se cítil on.

A on se cítil proklatě mizerně.

Než mohl pronést jediné slovo, povzdechla si: „Chci se omluvit, pane, že jsem chyběla na vaší ranní hodině. Měla jsem schůzku s profesorkou McGonagallovou kvůli... jestli bych mohla ukončit studium lektvarů a začít místo toho navštěvovat věštění z čísel.“

Naježil se: „A to proč, slečno Grangerová?“

Oči měla zaměřené na své boty, ale při drsném tónu jeho otázky k němu vzhlédla.

„Myslela jsem si, že to je docela zřejmé, pane.“

Stálo ho všechny síly, aby se neušklíbl. Ublížil jí natolik, že cítila potřebu před ním uprchnout. Hermiona Grangerová se vzdává svého studia – středobodu její existence – pouze proto, že nebyla schopná snášet jeho přítomnost.

Nemělo by ho to tak bolet, ale bolelo.

„Aha,“ řekl monotónně.

Zavrtěla se trochu na místě a červeň jí stoupala stále rychleji do tváří, až nakonec z jejích úst vytryskla slova v prudkém spádu.

„Nikdy, absolutně nikdy bych vás takto neobtěžovala, a je mi to tak líto, a vím, že bych měla být vyloučena a že je pro vás nejspíš odporné se na mě jen podívat a nedokážu si ani představit, jak odpudivá se vám musím zdát a -“

Severus se za svým stolem mechanicky postavil během horečné exploze jejích slov, slov, která ji zřejmě pronásledovala několik uplynulých týdnů.

„– a byla jsem tak opilá, a byla to mnohem víc moje chyba, než Cormakova, ale bylo mi jasné, že už nikdy nedostanu příležitost vás znovu políbit, nikdy bych se znovu necítila tak statečná, a přísahala bych, že jste mě políbil na oplátku, ale nechci vás urazit tím, že si to myslím, vím, že jsem příšerná vševědka a já -“

Její proslov na hranici hyperventilace byl náhle přerušen, když jí Severus strčil pod nos nažehlený kapesník. Někde v průběhu těch slov totiž začala plakat tak silně, že jí mohl jen stěží rozumět.

Ale rozhodně pochopil dost.

Nesměle, třesoucí se rukou uchopila látku.

„Neodpuzujete mne.“

Zamrkal nad svými vlastními slovy. Ona na něj také, očima lemovanýma řasami slepenými slzami.

„Ale já -“

„Slečno Grangerová,“ řekl, potlačuje nutkání ztěžka polknout, „neodpuzujete mě ani v nejmenším.“

Což byl největší ze všech komplimentů, který zvládl.

Nejistě vydechla. „Och.“

Dlouhou chvíli zírali jeden na druhého, než Severus zacouval zpět za svůj stůl.

„To bude vše, slečno Grangerová,“ podotkl tiše. „Přeji vám hodně štěstí při studiu věštění z čísel.“

Vypadala, jako by byla zasažena, a otřeseně na něj zírala.

„Ano, pane.“ Začala couvat směrem ke dveřím. „Děkuji vám, pane.“

Severus sklonil hlavu k hromadě papírů a nevzhlédl ještě nejméně pět minut poté, co odezněl zvuk zavírajících se dveří.

Zbytek ledna byl k uzoufání jednotvárný, vleklý a nudný. Obloha byla neúprosně šedá; jeho studenti byli neúprosně dutí.

Grangerová se do jeho třídy nevrátila. McGonagallová během schůze zaměstnanců přehnaně samolibě referovala, dívka si vybrala pokročilé věštění z čísel ve snaze absolvovat s takovými výsledky, aby se dostala do prestižního oboru výzkumu magie. Severus se neobtěžoval poukazovat na to, že tam by se dostala v každém případě, protože by pravděpodobně měla stejně spravedlivou šanci, pokud by pokračovala ve studiu lektvarů. Podle jeho názoru byla její krycí historka nanejvýš zmijozelská.

Během časů jídel dělal všechno možné, aby dívku ignoroval, dokonce rezignoval i na své pravidelné monitorování nebelvírského stolu ve snaze nezachytit ani jeden z jejích pohledů. Na rozdíl od jejího přesvědčení ji neshledával odpudivou; bylo tomu ve skutečnosti právě naopak, což mu dávalo dost důvodů ke znepokojení. Vyhýbání se, čehož byla i Grangerová sama zastáncem, se zdálo být nejlepším receptem.

Čas začal ubíhat rychleji a vzpomínky na hrůzostrašné prázdniny bledly. Severus měl dokonce tolik štěstí, že unikl nepříjemné povinnosti doprovázet kohokoli do Prasinek během února, do čehož byla Minerva až přespříliš žhavá.

Jeho štěstí skončilo, když v sobotu ráno otevřel Velkou síň, kde bylo všechno zaplácané růžovou barvou, takže si uvědomil, že je den svatého Valentýna.

Několik týdnů cílevědomého vyhýbání bylo v mžiku ztraceno; s podivně stísněným pocitem v hrudi automaticky zaostřil zrak na Grangerovou.

Podíval se, jestli je šťastná nebo nešťastná, zda je s někým známým, nebo jestli je osamělá.

Nebo to alespoň zkusil; Grangerová tam nebyla.

Toto zjištění jej současně povzneslo i vystresovalo. Bylo to velmi matoucí. Její nepřítomnost mohla znamenat spoustu věcí, ale bez čtení výrazu v její tváři se nemohl ani pokoušet hádat, co se stalo.

Studenti se trousili do Prasinek, nabalení proti únorovému chladu, a brzy byl hrad téměř vylidněný.

Severus cítil, jak se k němu blíží záchvat klaustrofobie.

Ale namísto toho, aby se stáhl do svého podzemí, které bylo překvapivě teplé, hodil na sebe svůj nejsilnější cestovní plášť, vydusal ven do sněhu a sledoval stezku do Zapovězeného lesa.

Potřeboval se pohybovat, dělat něco fyzického bez přemýšlení. Potřeboval vypadnout pryč od toho, co cítil jako zklamání.

Uvnitř lesa neměl žádný cíl; pouze si představoval, že se bude ploužit kolem a možná sebere jednu či dvě přísady, pokud na nějakou narazí. Většina z obyvatel lesa byla zazimována a on se cítil natolik chráněný, že zacházel hlouběji a dál, než bylo obvykle bezpečné. Ale přesto měl raději hůlku v pohotovosti.

Takže ve chvíli, kdy poblíž praskla větvička, vypálil reflexivně zaklínadlo. Vyděsil se však, když zaslechl zřetelně lidský výkřik.

Bez svého obvyklého zakrádání se vyřítil z křoví na malou mýtinu. Téměř jej nepřekvapilo, když zde nalezl Grangerovou sedící na kládě a zírající na něj.

Nezeptal se jí, co dělá na zakázaném místě, nebo proč je sama, nebo proč na něj civí s takovým výrazem, ale prostě přikráčel přímo k ní prohlédnout si ruku, kterou si svírala na hrudi.

Jemně jí pokynul, aby jej nechala prohlédnout zranění a ona mlčky vložila svoji štíhlou ruku do jeho větší, hrubší.

Severus sebou škubl. Jednalo se jen o mírnou žihadlovou kletbu, ale už se začaly tvořit podlitiny.

„Odpusťte mi,“ zamumlal. „Nečekal jsem nikoho v těchto místech... dnes.“

Grangerová mlčky přikývla.

Severus prudce pustil její ruku a namísto toho přeměnil trochu sněhu na ledový obklad.

„To by mělo pomoci na otok,“ nabídl, a ona se zvedla, aby balíček převzala.

„Děkuji vám,“ kývla. „Já... měla bych věnovat větší pozornost svému okolí. Mám štěstí, že jste to byl vy a ne... někdo jiný.“

Zavrčel: „McLaggen, předpokládám,“ a samotného jej zděsilo, že zmínil jejich předcházející setkání.

Ale namísto toho, aby se odvrátila červenající se a v rozpacích, ona se na něj usmála. Bylo to poprvé od oné noci, co viděl na její tváři šťastný výraz, a ten pohled mu způsobil svíravý pocit v hrudi.

„Ne, neměla jsem na mysli Cormaka. Nemyslela jsem nikoho konkrétního, vážně. Jsem jen... šťastná, že jste tu vy.“

A teď se začervenala, pohrávajíc si s něčím v kapse svého mudlovského kabátku. Její tváře byly zarudlé a ústa růžová a pootevřená a její oči měly třpytivě hnědou barvu.

Bohové, nikdy ve svém životě nechtěl nikoho tak zoufale políbit.

„Omlouvám se, že jsem vám tohle dosud nevrátila,“ řekla a nabídla mu kousek látky.

Byl to jeho kapesník. Ani nevěděl, že mu chybí, ale náhle jej nechtěl zpět, ne pokud to vypadalo, že by jej zřejmě i nadále nosila u sebe, jako tomu bylo očividně doposud.

Vzal si jej, ale zároveň uchopil dlaň, která mu kapesník podávala; sundal obklad a obvázal zjizvenou ruku neposkvrněnou látkou.

Zčervenala ještě krásněji.

„Ach… hledal jste zde něco? Do lektvarů, myslím,“ odvážila se vyslovit a opatrně ohnula obvázanou paži.

Severus chtěl říct: „Hledal jsem vás,“ protože, nade vší upřímnost, to byla nejspíš pravda, dokonce i kdyby s tím nikdy nesouhlasil. Namísto toho odpověděl: „Ne, nic konkrétního.“

Přikývla, a její vlasy nadskočily a zhouply se. „Už jsem venku nějakou chvíli. Asi bych se měla… vrátit.“

„Doprovodím vás.“

Vydali se, spíše pomalu, ven z lesa. Ačkoli oba mlčeli – což se, jak si uvědomil, Grangerové nepodobalo – jejich společné mlčení se mu líbilo. Uvažoval, jaké by to bylo, kdyby s ním mluvila nespoutaně, přirozeně; kdyby v jeho blízkosti pustila z uzdy všechny své znalosti a neukojitelnou zvědavost.

Pravděpodobně by ho to absolutně okouzlilo, rozhodl se.

Severus byl tak ztracen v myšlenkách, že Grangerovou téměř předešel a nechal ji stát pod stromem. Nicméně když zjistil, že jej nenásleduje, se zmateným pohledem se otočil, aby zjistil, co ji tak zaujalo.

Stála přímo pod masivním chumlem kouzelnického jmelí.

Pohlédla na něj se značným zoufalstvím a rezignací.

Vážně, kosmické síly ho prostě nemohly nechat na pokoji. Nicméně byl potěšený, že je zde s ní; pokud by byla sama a zůstala lapena pod jmelím, velmi snadno by zde mohla stát celé dny, než by jí někdo našel.

„Magické jmelí jsme v bylinkářství ještě nebrali,“ zamumlala. „Je mnohem nebezpečnější, než si kdokoli uvědomuje, a skutečnost, že se nachází na našich pozemcích je prostě -“

Vrátil se po svých stopách a postavil se před ní. „Probíral bych tuto látku v hodinách obrany proti černé magii, kdybych dostal příležitost.“

„Ach, hm,“ znejistěla. „Takže o jeho vlastnostech tedy víte?“ Pozvedl obočí. „Jasně, Mistr lektvarů… pak budete vědět, že kouzelnické jmelí je přidáváno nejméně do čtrnácti významných lektvarů a že může snižovat účinky -“

„Hermiono,“ povzdechl si, „padesát bodů Nebelvíru.“ A s tím ji políbil.

Efekt byl okamžitý; poutací kouzlo se rozpadlo a Hermiona mu vklouzla do náruče. Ucouvli z dosahu nebezpečí, ale ani jeden si nevšiml, že kouzlo bylo zlomeno – zůstávali se rty spojenými.

Severus dokázal stěží sám stát. Bylo to jako návrat k návykové látce po bolestivě dlouhé abstinenci; Bylo to sladší a mnohem uspokojivější, než dříve. Nyní se necítil ničím omezován, nýbrž dovolil prstům, aby se zabořily do přepychové masy jejích vlasů, své dlani, aby se přitiskla na její kříž, svým ústům dovolil ochutnávat a cítit ji jako žíznivý hltající pramen.

A ona se k němu přitiskla a líbala jej s žárem, který byl tak rozkošně vášnivý. Jejich polibky se stávaly vášnivějšími; jejich ruce tápaly. Navzdory mrazivému vzduchu lapali po dechu a byli rozpálení.

Severus své polibky zvolna zmírnil. Ačkoli bylo sladkobolné muset přestat, zvláště když Hermiona nepřestávala pročesávat prsty jeho vlasy.

Přejel polštářkem palce přes její nateklé rty a ona se zachvěla. A bylo to jeho zásluhou; byl zachvácen náhlým impulzem říct to všem, nechat se každého dozvědět, že líbal Hermionu a že ona mu polibky vracela, takže kdykoli by někdo zahlédl její líbáním pohmožděné rty, věděl by, že jí to způsobil on a že ona to vítala.   

Minerva nebude tak nadšena.

Hermiona uhladila předek Severusova pláště, který byl trochu pomuchlaný jejich předchozí aktivitou. „Co teď?“

To byla dost zavádějící otázka, pomyslel si Severus. Teď technicky znamenalo v tomto konkrétním okamžiku; teď také mohlo znamenat od tohoto okamžiku dál, do daleké budoucnosti.

Odpověděl v reakci na prvně jmenované.

„Prasinkový den je naplánován ještě na další tři hodiny.“

Vážně přikývla. „Takže předpokládám, že teď bude na vás, abychom uvízli pod jmelím?“

Rty se mu roztáhly do skutečného úsměvu. „Nevěřím, že jste při posledním polibku potřebovala jmelí jako výmluvu, slečno Grangerová.“

Nesměle sklonila hlavu, ale on jí pozvedl tvář vzhůru.

„A já jsem velice šťastný, že nepotřebovala.“

A/N: Hmm… možná bych měla tuhle jednorázovku předělat na dvoukapitolovku? Nedokážu si představit, že by je McGonagallová nechala jen tak být…