Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Příběh mistra Snapea

Kapitola 7. Těstoviny s realitou

Příběh mistra Snapea
Vložené: denice - 23.02. 2017 Téma: Příběh mistra Snapea
denice nám napísal:
Autor: Kailin   Překlad: denice   Beta: Jimmi a Sevik99       Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/3103709/1/Snape-A-History

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 7. Těstoviny s realitou

 

V devět hodin ráno byla jídelna ministerstva obsazená do posledního místa. Od zavedení flexibilní pracovní doby – pojem očividně ukradený mudlům, jak Hermiona věděla, a přece připsaný Rufusovi Brouskovi – byla plná v téměř každou denní dobu, jak se zde střídali kouzelníci a čarodějky. Aby přehlušila šum konverzace, musela se buď naklonit ke svému protějšku a mluvit nahlas, nebo seslat Ševelissimo, jestliže si přála nebýt slyšena. Vybrala si to druhé.

„Děláš si srandu,“ Harry na ni zíral s nevěřícím výrazem ve tváři. „Snape na tebe byl milý?“

Přikývla. „Věř nebo ne.“

Další hořká pilulka, kterou bude její přítel muset spolknout, pomyslela si. Harryho nepotěšilo, když za ním přišla s výsledky svého výzkumu a prohlásila Severuse Snapea válečným hrdinou. Jeho dlouholetá zakořeněná nechuť k mistrovi lektvarů nebyla něčím, čeho by se snadno vzdal.

Harry očividně doufal, že s ním Hermiona žertuje. Když se jeho naděje nesplnila, nevesele se zasmál. „Příště mi řekneš, že je nesmírně nepochopený. Mluvíš přesně jako Hagrid, padající do transu nad hejnem draků.“

„Nepovažuješ za možné, že tvůj pohled na něj je trochu zkreslený?“

„Moji rodiče kvůli Severusi Snapeovi zemřeli, Hermiono. Vážně si myslíš, že vyskočím a začnu ho objímat? Nebo požádám, aby mu někde v Příčné ulici postavili pomník?“

„No vážně, Harry! Řekla jsem jen, že na mě byl hodný, když jsem měla-“

„-kocovinu, jo.“ Harry se musel usmát. Nevěřil vlastním uším, když slyšel o jejím experimentu s alkoholem, a rozhodně jí řekl, že má, co si zasloužila.

„No, je to za mnou. Už si to nikdy nezopakuji,“ řekla mu zrudlá Hermiona.

„Tak co vlastně Snape napsal ve svých poznámkách?“ Harry se zřejmě rozhodl slitovat nad svou kamarádkou a vrátit se k tématu.

Pohrávala si se svým šálkem čaje a nyní ho odstrčila, zaskočená náhlou otázkou. „To ti nemůžu říct, Harry. Je to soukromé.“

„Soukromé? Psal komentáře, které plánuješ uveřejnit v knize, a považuješ je za soukromé?“

„Nechci je publikovat v nezměněné podobě. Začlenila bych je do různých pasáží knihy,“ odvětila a gestem ruky zdůraznila svou odpověď.

„Tak potom,“ řekl Harry s přehnanou trpělivostí, „jsou tam nějaké bomby, které budeš muset porůznu vložit? Nějaká dosud neznámá fakta?“

„To ti nemůžu říct.“

„Ty mi neřekneš vůbec nic, že ne?“

„Harry, není co říct. Pouze mám v plánu znovu několikrát přečíst všechno, co Snape napsal.“

Pokrčil rameny. „Jen mě napadlo, jestli je tam nějaké pořádné svinstvo.“

„Prostě hledáš další důvody, proč ho nenávidět.“

Nepotřebuji další důvody, proč nenávidět Severuse Snapea, Hermiono. Mám jich víc než dost.“

Zlostně na svého kamaráda pohlédla. Pak rychle vyskočila a otočila se k odchodu. „Harry, to je absurdní.“

„Proč jsi celá žhavá ho bránit? Co na něm vidíš? Jen proto, že nezdrhl, když ses vyzvracela z podoby, je najednou kandidát na svatého?“ také vstal.

Otevřela ústa, aby mu sdělila, že je naprostý blbec, ale něco ji zastavilo. Proč najednou pro Snapea pochopení? Snažila se najít odpověď.

„Já nevím. Možná... možná proto, že se špatně rozhodl a pokusil se to napravit. Asi mám teď víc pochopení pro lidi, kteří dělají špatná rozhodnutí.“

Harryho ústa se stáhla do tenké čáry. „Jestli se snažíš srovnávat Snapeovy volby se svým rozhodnutím vzít si Rona, tak na to zapomeň. Kromě toho, vy dva jste se milovali, a ty to víš.“

Její oči náhle zvlhly. „Ano. Milovali jsme jeden druhého, ale nestačilo to. A já nevím proč, Harry.“

„A co tví rodiče? Co ti-“

„Ještě jsem jim to neřekla,“ připustila smutně. „Jdu k nim dnes na večeři. Měla jsem v plánu o tom mluvit tam.“

 

xxx

 

Lawrence Granger byl hlavním kuchařem domácnosti. Před několika lety ho zlomené zápěstí přinutilo se na dva měsíce vzdát zubařské praxe. Svou rekonvalescenci trávil sledováním televizních pořadů o vaření, a to ho inspirovalo k velkým věcem. Julia Grangerová byla víc než ochotná přenechat mu péči o chod kuchyně. Pro ni bylo vaření nutným zlem; něčím, co musela dělat, aby nehladověli. Podle jejího názoru existovaly dvě skupiny lidí – ti, kdo milovali vaření, a ti, kdo raději jedli – a Bůh stvořil restaurace, aby prve jmenovaným dopřál místo, kde se budou oddávat své vášni, což bylo výhodou pro ty druhé. Byla první, kdo uznával, že její kuchařské dovednosti jsou stěží ucházející, a že Hermioně se povedlo přežít dětství čistě magickými prostředky.

„Ahoj, drahoušku,“ Julia s Hermionou se objaly ve dveřích domu Grangerových.

„Ahoj, mami.“

„Jak je v práci?“

„Jsem v jednom kole.“

„Ano? Na čem teď pracuješ?“

Hermioně neuniklo, že matka z dlouholetého zvyku pohlédla za ni, jako by čekala, že tam uvidí stát Rona.

„Na obchodní dohodě s Čínou,“ řekla. „Čínští kouzelníci nejsou zvyklí na naše dovozní omezení.“

„Byrokracie je úžasná věc, že?“ Julia se opět plně věnovala své dceři.

„Asi ano. Co je k večeři? Táta zase experimentoval?“

„Ano. Italské jídlo... Dokonce vyrobil těstoviny tím přístrojem, co jsem mu dala k Vánocům.“

„Jsem si jistá, že to bude vynikající.“  Hermiona objala matku kolem pasu a obě ženy přešly chodbou do kuchyně.

„Tady je!“ Lawrence Granger, navlečený v zástěře a ohánějící se lžící, se naklonil od sporáku, aby své jediné dítě políbil na tvář.

„Ahoj tati. Voní to tu dobře.“ Hermiona se usadila na stoličku u snídaňového baru naproti místu, kde pracoval její otec. Rozhlédla se po kuchyni svého dětství, a zatímco přejížděla místnost očima, snažila se oživit si vzpomínky. Starou jídelní soupravu vyměnili před dvěma lety, většinu spotřebičů během posledních dvanácti měsíců. Všechno to náhle vnímala jako velmi moderní, velmi profesionální a velmi cizí. Změny, pomyslela si nešťastně. Všude, kam se podívám, jsou změny...

„Díky, miláčku. Bude to hotové zhruba za deset minut.“ Zamíchal omáčku lžící, kterou držel v ruce. „Jak se vede?“

Julia ho probodla významným pohledem a Lawrence nepřesvědčivě dodal: „Myslím v práci.“

Hermiona se téměř usmála. Její rodiče se evidentně snažili vyhnout vyzvídání o situaci mezi ní a Ronem. Bylo to od nich laskavé, ale vzhledem k novinkám, které jim dnes večer potřebovala sdělit, zbytečné. „Podívejte, než si sedneme k večeři a budeme opatrně našlapovat mezi vejci a vyhýbat se tomuto problému, chci vám říct tohle: Ron a já jsme se rozhodli rozvést.“

Matka otevřela ústa a zase je rychle zaklapla, zatímco otec se prostě vrátil k míchání své omáčky.

„O víkendu jsem ho byla navštívit ve Francii,“ pokračovala Hermiona. „Je tam velice šťastný a – no – rozhodli jsme se, že se k sobě nevrátíme.“

„Aha,“ zamumlala Julia.

„Cokoli uděláš, bude to dobré,“ řekl Lawrence vyrovnaně.

Jediným zvukem v nastalém tichu bylo škrábání lžíce po stěnách hrnce s omáčkou. Hermiona pohlížela z jednoho rodiče na druhého. Čekala záplavu kritiky a nevyžádané rady. Byla připravená obhajovat své rozhodnutí proti všem námitkám. Tento tichý souhlas byl skličující.

„To je vše, co k tomu řeknete?“ zeptala se udiveně.

Julia dceři věnovala pohled, kterým dala najevo, že v tomto bodu se přizpůsobí její argumentaci. „Jsi dospělá, Hermiono. Kdyby k tomu došlo před pěti lety, myslím, že všechno by mohlo být jinak. Když jste se s Ronem odloučili, mluvili jsme o možnosti, že to takhle dopadne. Rozhodli jsme se ti věřit, že si dokážeš správně zvolit. Jestli to považuješ za správnou věc pro sebe i pro Rona, tak ať to tak je.“

„Čekalas, že proti tomu budeme bojovat, viď, miláčku?“ vložil se do věci otec.

„No ano, ale -“

„Ale co?“ pobídl ji jemně. „Chceš od nás slyšet, že jsi udělala hroznou chybu?“

„Udělala jsem?" pohlédla na něj prosebně.

„To mi řekni ty, drahá.“

Schoulila se do sebe. Během válečných let nepotřebovala hledat souhlas se svými rozhodnutími u rodičů. Jako mudlové jí nemohli poskytnout vhodnou radu. Těžko by mohli na její odhalení reagovat klidně, ale vždy Hermionu povzbuzovali, aby využívala své instinkty a inteligenci. Jenže tady šlo o manželství, téma, s nímž byli důvěrně obeznámeni. Jistě by jí mohli něco poradit...

„Vy dva jste manželé už tak dlouho,“ poukázala chvějícím se hlasem. „Proč to vyšlo vám, a mně ne?“

Julia s Lawrencem si vyměnili pohledy.

„Na tohle neznám odpověď,“ řekl otec tiše.  Nechal být omáčku omáčkou a oběma rukama se opřel o pracovní pult. „Možná žádná odpověď není. V každém případě žádná pořádná.“

Matka usedla na stoličku vedle ní. „Lidé se mění, Hermiono. Ať už jsou manželé nebo ne, lidé se mění. A někdy jdou každý jiným směrem.“

„Já vím, mami, ale opravdu si myslíš, že jsme se my dva změnili tak moc?“ namítala.

„Možná je tohle ta potíž,“ řekl Lawrence.

Hermiona se na otce zmateně zamračila. „Tomu nerozumím.“

Na chvíli se odmlčel. „Hermiono, nevím, jak to říct, aby to nevyznělo trochu urážlivě. Rona milujeme, vždycky jsme ho milovali. Je úžasný, odjakživa jsme spolu dobře vycházeli. Jen jsem se někdy ptal, co máte vy dva společného. Je sportovní fanatik, ty ne. Jeho četba je do značné míry omezena na sportovní stránky novin, zatímco ty přečteš kde co, cokoli se ti dostane do rukou. Účastníš se jednání na vysoké úrovni mezi vaší vládou a zahraničím, zatímco Ron -“

„- je prosťáček?“ dokončila zachmuřeně.

Její otec vrhl prosebný pohled na svou manželku a Julia se zapojila do boje.

„V žádném případě, Hermiono. Víš, že tvůj otec to takhle nemyslel.“

„Jak jsi to tedy myslel?“ pátrala Hermiona.

Lawrenceova ramena se napjala, když upřel na dceru přímý pohled. „Jsi zcela brilantní, drahá. Zcela brilantní. Ron nikoli, i když je svým vlastním způsobem nadaný. Vy dva jste tak rozdílní, že kdybyste nebyli už tolik let dobrými přáteli, domnívali bychom se, že ses rozhodla k sňatku s nesprávným mužem.“

„To je absurdní,“ zajíkla se Hermiona. „Protože máme různé zájmy, neznamená to, že nemáme nic společného.“

„Samozřejmě že ne,“ pokračoval otec. „Ale stačí sedm let společných školních zážitků k tomu, aby se na nich dalo stavět manželství? Možná pokud byste měli děti, bylo -“

„Prosím tě, už ne. Neříkej ‚bylo by to jiné‘.“

„Ale bylo,“ vložila se do řeči Julia. „Rodičovství muže a ženu sbližuje. Je to přirozená společná zkušenost. Co spojovalo Rona a tebe během deseti let manželství?“

Hermiona otevřela ústa k prohlášení, že si s manželem vytvořili spoustu vazeb, ale bolestivou pravdou bylo, že její rodiče měli dobrý postřeh. To, co ji s Ronem spojovalo nejvíc, byla jejich společná školní léta v Bradavicích. Skryla obličej v dlaních. „Už o tom nechci přemýšlet. Můžeme se prostě v klidu najíst bez dalšího mluvení o minulosti?“

„Samozřejmě,“ Lawrence se vrátil ke svému kastrolu s omáčkou.

Julia si přehodila zástěru. „Mám udělat salát?“

Hermiona pozorovala rodiče, jak se míhají po kuchyni, soustředění na svou práci. To se musí otci nechat, uvažovala, nebál se říct, co si myslí. Přímost mu dovolila klást otázky na tělo, když přišel její dopis z Bradavic, a neustupoval ustrašeně jako někteří jiní mudlovští rodiče. Jeho vlastní otevřenost dala Hermioně odvahu, kterou potřebovala, aby beze strachu vstoupila do kouzelnického světa.

Pokud byli s Ronem vždycky tak rozdílní, proč na tom až doteď nezáleželo?

Uvědomovala si, že během těch let si občas ve skrytém koutku duše posteskla, že se jí Ron intelektuálně nevyrovná. V žádném případě to nebylo snižování Ronovy inteligence. Byla to prostě prokázaná skutečnost, táhnoucí se od jejich prvního ročníku. Kdyby si mohla znovu zvolit – za předpokladu, že by si nakonec někoho našla a znovu se provdala – jaký typ muže by si vybrala?

„Jak to jde s knihou?“ Juliin hlas přerušil nit dceřiných myšlenek.

„Dobře. Profesor Snape mi dodal komentáře k mému souhrnu,“ Hermiona se vrátila zpět do reality.

„Myslela jsem, že ti s tím nechtěl pomoci.“

„Nebyl ochoten poskytnout rozhovor. Ale souhlasil, že si prohlédne můj souhrn.“

„To je od něj hezké,“ poznamenala Julia. „Co teď dělá?“

„Je na volné noze, ale nemyslím, že si vydělá moc peněz,“ Hermiona se snažila co nejlépe vylíčit Snapeovy poměry. „Udělali z něj svého druhu vyvrhele. Doufám, že moje kniha by mu mohla v kouzelnickém světě zajistit spravedlivější podmínky.“ Matka se na ni usmála tím sebeuspokojivým druhem úsměvu, který vyjadřoval hrdost nad dceřinou snahou zlepšit tento svět.

„Kdy ji pošleš vydavateli?“ chtěl vědět Lawrence.

„Hmm. Nevím. Dá mi ještě hodně práce.“

„No, očekávám, že jednoho krásného dne se zúčastním podepisování tvé první knihy: Hermiona Grangerová-Weasleyová, proslulá -“ Lawrence se zarazil uprostřed věty, tvář mu zrudla. „K čertu s tím vším... Promiň, nechtěl jsem -“

„To je dobré, tati,“ Hermiona se nažila celou věc hladce přejít.

„Budeš – vypustíš ‚Weasleyová‘ ze svého příjmení?“ Julia tu otázku položila téměř rozpačitě.

„Předpokládám, že ano. Opravdu jsem o tom ještě moc nepřemýšlela.“

Lawrence chytil hrnec, ještě jednou ho zamíchal a vylil jeho obsah na velkou mísu těstovin. „Dobrá, dámy, dnes večer už žádné protažené obličeje. Dáme si prvotřídní jídlo, ne?“

„Ano, tati,“ poslušně odpověděla Hermiona a trochu se usmála.

„Už jsem skoro hotová,“ řekla Julia a pak náhle vzhlédla k manželovi. „Lawrence, k večeři jsi chtěl podávat Cabernet Sauvignon, že ano?“

„Jsem rád, že jsi mi to připomněla.“ Otřel si ruce do zástěry a zamířil k ledničce. „Hermiono, dáš si k večeři sklenku vína?“

„Ne!“ vyhrkla. „Tedy – opravdu o ně nestojím. Stačí voda, prosím.“

„Je ti dobře?“ ptala se Julia.

„Ano, mami. Jen jsem – není to tak dávno, co jsem to s vínem přehnala, a opravdu netoužím si tuhle zkušenost zopakovat.“ Hermiona cítila, jak jí do tváří stoupá krev.

Lawrence se zasmál. „Přehnala? Ty? Sotva kdy jsem tě viděl polknout doušek.“

Hermiona zrudla ještě víc. „Byla jsem v depresi kvůli Ronovi, a snažila jsem se opít, čistě abych věděla, jak to vypadá.“

„To ti dalo lekci, že?“

„Velmi bolestivou lekci,“ vzpomněla si na Snapea, podávajícího jí žínku a sklenici vody. Laskavého Snapea.

„No, vždycky říkám, že zkušenost je nejlepší učitel,“ prohlásil otec a nesl mísu těstovin do jídelny. „Dobrá – dámy, podává se večeře!“

 

 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: sisi - 18.07. 2021
Papá Granger je gastro barbar. Dává omáčku do těstovin místo těstoviny do omáčky. Ble. Jediné štěstí je, že na to nedal nastrouhaný sýr. Víno k těstovinám je lépe nějaké suší, no asi záleží i na ročníku, Cabernet by nakonec také šel. Děkuji za překlad.

Archivované komentáre (pôvodne v archíve)


Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: Zuzana - 07.04. 2017
Rodičia tú správu vzali perfektne. Severus sa staral profesionálne, čo viac Hermione treba? Trochu sebavedomia aby nemala taký veľký pocit zlyhania.... Veľmi pekne ďakujem aj za túto kapitolu.

Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: Keiko - 26.02. 2017
Zatím velmi mile se vyvíjející povídka, moc se těším na další kapitolky... Po delší době jsem si udělala čas zase na nějaké fanfiction a musím říct, že jsem si vybrala dobře :) Jen mi přijde nepřirozená změna křestních jmen Hermioniných rodičů
Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: denice - 27.02. 2017
Mám radost, že se ti povídka líbí a doufám, že jí zůstaneš věrná. Na chvíli ve mně zatrnulo, jestli se Hermionini rodiče náhodou nepřejmenovali mezi jednotlivými kapitolami - naštěstí ne :-) Ona je každá autorka ff pojmenovala podle svého... Děkuji.

Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: martik - 23.02. 2017
No Harryho netřeba komentovat, taky mě naštval. Mně přijde, že za těch sedm let, co spolu Hermiona a Ron trávili každý den ve škole, si prostě na svoje odlišnosti a nedostatky zvykli a naučili se je jakžtakž akceptovat. No a pak, když se připojila láska a vášeň, tak je přehlédli a ony se znovu zhmotnily ve všedním životě. A nejspíš ještě ve větší, nepřekonatelné míře. Grangerovy jsou skvělí jako celá tahle povídka. Úžasné je, jak moc je reálná a zároveň poklidná, tak krásně a jednoduše plyne. Děkuji a těším se na příště.
Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: denice - 24.02. 2017
Myslím si totéž - oni si prostě zvykli a jejich okolí automaticky předpokládalo, že se vezmou. A kdyby měli dvě nebo tři děti, měli by dostatek společných zájmů a minimum času na přemýšlení o nedostatcích, ale takhle - dalo se to čekat. Děkuji!

Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: Folwarczna - 23.02. 2017
Zlatí rodičové, a trefili hřebíček, že?
Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: denice - 24.02. 2017
Přesně tak - vystihli to dokonale :-) Děkuji.

Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: margareta - 23.02. 2017
Opravdu jsou ti Grangerovi mudlové? Protože tvoří tak kouzelnou rodinu, že to hraničí až se zázrakem! Dokonalí manželé, dokonalí rodiče..a k tomu pan Granger nejenom že vaří, ale ještě ho to i baví!! Tak počítám, že u Weasleyových to tak hladce neproběhne. I když bych si kvůli těm dvěma moc přála, aby jo. Aby je zbytečně netrápili. Ron je moc sympatický!! Věřím, že až Harry začne dělat Hermioně kvůli Snapea problémy, a to určitě začne, bude on ten, kdo ji podpoří a bude za ní stát. Už se moc těším na pokračování!! Je to velmi hezká povídka! Děkuji!!
Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: denice - 24.02. 2017
Grangerovi měli od Ronova odjezdu do Francie spoustu času, aby spolu věc probrali, nechali uležet a pak se rozhodli, jak dceru podpoří. Mně se na nich líbí, že se nebojí říct, co si myslí - to je na nich obdivuhodné. Děkujeme!

Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: Lupina - 23.02. 2017
Tak rodiče již vědí a ještě nabídli zdravý náhled na realitu. Po ze židle zvedajícím Harrym jsem potřebovala uklidnit. A to se Grangerovým povedlo. Hrdě se hlásím mezi ty, co rádi jedí :D A Hermiona by to víno měla zkusit. Ona sklenka dokáže divy :D Děkuji, děvčata, za další pohlazení po duši. Tahle povídka se tak krásně odvíjí.
Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: denice - 24.02. 2017
Rodiče zřejmě už nějaký čas museli přinejmenším tušit a po Ronově odstěhování asi spolu probrali možnosti a vyvodili důsledky. Vítej ve stejné skupině! :-D Děkujeme!

Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: Gift - 23.02. 2017
Vzdycky se mi libi, kdyz autorky zapoji do povidky rodice Hermiony. Zajimave, ze vetsinou vychazime z toho, ze jim to spolu klapalo, nebo ne? Asi tim, jak nebojacna a sebevedoma Hermiona vzdycky byla. To muselo byt dobrou a laskyplnou vychovou. Navic mam slabost pro manzelky, ktere priznaji, ze neumi varit a roztomile tatinky gastronomy! :-) Moc dekuji!
Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: denice - 24.02. 2017
Máš pravdu, není moc povídek, kde by Hermionini rodiče byli vylíčení záporně - teď si vzpomínám jen na Lotenino Post tenebras lux. Tady jsou ti dva opravdu skvělí. Děkuji.

Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: marci - 23.02. 2017
Tak. Harry mě tu tedy nijak zvlášť neoslnil, ale takoví už lidé jsou. Třeba zmoudří, třeba ne. Kdo se mi líbí, jsou Hermionini rodiče. Zralý, milující se pár, který ví, o čem je život. Krásně napsaní. Hermiona... Vážně se svým "brilantním" mozkem neviděla nedostatek společných zájmů??? Potom evidentně měla svůj mozek někde... níž. Vážně jí někdy byť i jen na chvilku přišlo na rozum, že její manžel se jí inteligenčně nevyrovná??? Za tyhle úvahy jí fakt netleskám. No, třeba taky zmoudří... Co mě nadchlo bylo kategorizace lidí - ti co rádi vaří a ti co raději jí. Pokorně přiznávám, že se řadím do kategorie druhé, vařit umím, rodina přežila, ale te´d už léta vaří můj muž, vaří skvěle a já si užívám. Bohužel, se všemi z toho plynoucími hmotnostními následky :D Díky, denice, betušky - povídka mě nesmírně baví (proto tak dlouhý koment, samozřejmě) a moc se těším na pokračování. Moc děkuji za krásný překlad!
Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: denice - 24.02. 2017
Hermionini rodiče jsou prima - a z odstupu zřejmě viděli leccos, co úžeji zainteresovaným uniklo. Kouzelnický svět očekával, že se vezmou - oni byli mladí, zamilovaní a v euforii nad Voldemortovým koncem - takže ta svatba byla logickým vyvrcholením. A její matka měla pravdu - kdyby měli děti, takhle by to nedopadlo. Stejně jako ty se řadím do skupiny, která ráda jí - cokoli, co jsem nemusela uvařit, mě nadchne :-) Děkujeme!

Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: Iveta - 23.02. 2017
Ach jo, Harry, vzpominky ti nestacily? Ale je prima, zr rodice Hermionu podporuji :-) Diky za preklad :-)
Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: denice - 24.02. 2017
Harry je tady takový trošku zabedněnější :-) Děkuji.

Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: zuzule - 23.02. 2017
Mno joo, copak Harry Jsem rada, ze u tech rodicu to probehlo v klidu ;) Dekuju!
Re: Kapitola 7. Těstoviny s realitou Od: denice - 24.02. 2017
Ano, vzali to moc pěkně :-) Děkuji.

Prehľad článkov k tejto téme: