Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 26. Kopačky
Když se Hermiona probudila, musela chvíli přemýšlet, kde je. Pak si uvědomila, že Draco je k ní stále přitisknutý, s paží položenou kolem jejího pasu. Měla zvláštní, hřejivý pocit. Nejenom že bylo naprosto úžasné mít jeho tělo tak blízko, vnímat jeho uklidňující teplo, takže se cítila přímo neuvěřitelně, ale v duchu si přehrávala včerejší rozhovor. To, co jí řekl, bylo šokující, ale fakt, že byl ochotný se jí svěřit a dokonce jí ukázat plyšového medvídka, ji rozechvěl. Vždycky ji rozčilovalo, že nemluvil o svých záležitostech a zachovával si od ní odstup, když se jí tedy svěřil s tak soukromou věcí, byla šťastná.
Draco se trošku zavrtěl a něco zamumlal, ale Hermiona zůstala tiše ležet. Nechtěla přerušit jejich objetí. Bylo velice zvláštní si najednou uvědomit, že vlastně touží být v jeho blízkosti a chce, aby s ní dokázal mluvit o čemkoli. Kdy došlo k tomu, že se jí takhle přiblížil? Znovu se pohnul, protáhl se a byl vzhůru. Hermiona cítila, jak se jí trochu stáhl žaludek. Zoufale doufala, že Draco nehodlá být kvůli minulé noci naštvaný.
„Dobré ráno,“ zazněl jeho ospalý hlas. Hermiona se lehce zavrtěla a otočila se k němu, což byla chyba, protože byl ještě rozcuchaný spánkem, polosvlečený a jeho tvář byla tou nejsmyslněji vypadající, jakou kdy viděla. „Tak co, už ses vrátila na zem?“ zeptal se s úšklebkem a Hermiona protočila oči.
„Vím, že k ničemu nedošlo, nebyla jsem opilá.“ Náhle si cosi uvědomila a vyhrabala se z postele. „Zatraceně! Kolik je hodin? Přijdu pozdě do obchodu!“ Popadl ji za zápěstí a ona se ho snažila setřást. „To není legrace, Draco. Už jsem se flákala dost...“
„Je neděle, Hermiono.“
Zarazila se uprostřed kroku a zírala na něj. „Ouha.“ Pohledem sjela po sobě, pak se zaměřila na Draca, stále se rozvalujícího v posteli, a náhle jí došlo, v jak intimní situaci jsou. Popadla jeho župan ležící v nohách postele. „Ale stejně už bych měla jít...“ Než se stačila pohnout, Draco ji opět chytil. „Nač ten spěch?“ vztyčil se do sedu, přičemž sklouzla pokrývka, zahalující jeho tělo, a přitáhl si Hermionu zpět k posteli.
„Draco!“ protestovala. „Nemůžu, není to správné...“
„Nechci po tobě nic jiného, než aby sis lehla!“ ignoroval její námitky, a protože byl silnější, snadno ji popadl a vtiskl zpět do měkkého, teplého lože. Stále se vzpírala.
„To nejde. Jsi zasnoubený a právě jsem s tebou strávila noc ve tvé posteli a byl jsi napůl svlečený!“ Povzdechla si a plaše se pousmála. „Nestěžuju si.“
Draco ji odměnil zničujícím úsměvem. „To doufám, že ne! Ještě žádná si nestěžovala,“ potlačoval smích a Hermiona se zachichotala.
„Ach jo, ty s tím nikdy nepřestaneš?“ vyvinula intenzivní úsilí a vysmekla se mu. „No vážně, jak jen jsem mohla skončit na celou noc u tebe v posteli? Dokonce jsi včera večer řekl, že nemůžeš nic dělat, že my nemůžeme nic dělat.“ Zavázala si župan. „Tak se jdu obléknout a myslím, že pak bych měla jít domů.“
„Vzpomínáš si, že to ty jsi přišla a zaklepala na dveře mé ložnice?“ odpověděl Draco s uculováním.
„Jen jsem o tebe projevila starost, to je všechno,“ kousla se do rtu a oba se na sebe usmáli. „Potřebovali jsme si promluvit.“
Draco otvíral ústa k odpovědi, ale zarazilo ho hlasité zaklepání na dveře. Hermiona zalapala po dechu. Pohlédli na sebe. „Ach Bože! Kdo to je?“
Draco, stále oblečený jen v boxerkách, vyklouzl z postele. „Půjdu to zjistit, ale zřejmě bude lépe, když si vezmu župan...“
S hrůzou shlédla dolů. „Nemůžu si ho svléct! Co když přijdou sem?“
Ozvalo se další zabušení a Hermiona nadskočila.
„Uklidni se!“ doporučil jí a téměř násilím z ní stahoval župan. „Nevím, jak to chodívá u vás doma, ale své návštěvy většinou do ložnice nevodím. A teď mi dej ten župan, než vyrazí dveře.“
Neochotně mu ho podala a on šel otevřít. Rozhlédla se po něčem, co by si mohla vzít na sebe, a spatřila Dracův tlustý svetr přehozený přes opěradlo křesla. Vklouzla do něj. Skoro ji rozesmálo, jak velký jí připadal. Pak přešla ke dveřím a na nepatrnou škvírku je otevřela. Okamžitě si vybavila, kdy naposled poslouchala za dveřmi. Bylo to v den, kdy Draco poprvé navštívil její obchod. Skutečně to byl ten stejný muž, se kterým právě strávila noc?
„Astorie?“ slyšela Draca.
„Musím s tebou mluvit. Celou noc jsem nezamhouřila oka...“ Hermiona poznala Astoriin hlas. Mluvila velmi vysokým tónem a byla očividně rozčilená. Hermionino srdce pokleslo. Jestliže byla Astoria tak rozrušená, že musela přijít do Dracova bytu časně ráno v neděli, nevěstilo to nic dobrého. A také byla jedinou osobou, která mohla zcela oprávněně vtrhnout do Dracovy ložnice. Hermiona na chvíli odstoupila ode dveří, když jí tato myšlenka vytanula v hlavě. Bylo to něco, na co opravdu nechtěla myslet. Nikdo neměl právo se jí na nic vyptávat, ale Draco byl s Astorií zasnouben, takže...? Pohlédla na postel, ale rychle se odvrátila. Samozřejmě musí mít... Dracův hlas přerušil její myšlenky.
„Proč? Co se stalo?
„To William. Požádal mě o ruku...“ Astoria lehce vzlykla a Hermiona škvírou zahlédla, jak jí Draco položil ruku kolem ramen. „Je mi to tak líto... miluji ho a je mi jedno, co chce otec. Nemůžu si tě vzít, Draco.“
„Krucinál, Astorie!“
„Promiň... Vím, že ti kazím plány. Měla jsem ti říct, jak je to vážné, ještě než jsme oznámili naše zasnoubení, jenže William souhlasil s naší dohodou. Ale teď už to nezvládá a já ho nemůžu obviňovat, že chce, abych si ho vzala a všechno bylo oficiální, protože to chci také. Moc se omlouvám, budu se snažit otci důrazně vysvětlit, že jsem ti nedala na vybranou.“
„Tohle je mi jedno! Ale není mi jedno, že tě zabije!“ prohlásil a Hermiona viděla, jak Astorii objal. Do nitra se jí zabodl osten žárlivosti, ale neměla na něj právo, vždyť byli s Dracem jenom přátelé.
„Já vím! Zkusí mě zabít, ale na tom mi nesejde. Už jsem udělala jisté přípravy k odchodu, takže nebude schopný mě zaskočit.“
„Dám ti peníze,“ nabídl se.
„Ne, mám nějaké svoje, kterých se otec nemůže dotknout,“ poodstoupila od Draca a Hermiona viděla, jak mu stiskla paži. „Záleží mi na tobě...“
„Já vím,“ řekl. „Mně na tobě taky. Jsi můj partner ve zločinu!“
„Nevadí ti to, že?“ zeptala se Astoria. „Myslím tím, jestli nejsi naštvaný...“
Draco jí položil ruce na ramena. „Samozřejmě, že ne!“ na chvíli se odmlčel. „Uvažoval jsem o zrušení zásnub, ale nechtěl jsem, aby ses musela vypořádávat se svým otcem sama.“
„Vážně? Neříkáš to jen tak?“ Hermiona slyšela její smích. „Přestaň se na mě dívat, jako by to byla hloupá otázka.“
„Byla to hloupá otázka,“ řekl Draco. „Takže co budeš dělat teď? Už to ví?“
„Ne. Jdu mu to říct.“ Hermiona jasně rozeznávala v jejím hlase obavy.
„Půjdu s tebou,“ navrhl Draco.
„Ne. Chce se mnou jít William. Ty budeš muset hrát zničeného, opuštěného snoubence. Tak bys ještě mohl zachránit svou smlouvu.“
„Už jsem ti říkal, že je mi to jedno,“ zopakoval Draco. Hermiona viděla, jak mu stiskla paži a pak o krok ustoupila.
„Promiň. Děkuji ti, že jsi mi to tak usnadnil... Slibuji, že se ozvu...“ Hermiona slyšela, jak se Astorii láme hlas a z nějakého nevysvětlitelného důvodu cítila, jak se jí svírá hrdlo. Tohle byla dobrá zpráva, z mnoha důvodů skutečně skvělá zpráva, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že se Draco s Astorií během toto všeho zřejmě stali přáteli a že Astoria bude muset udělat něco nepříjemného a znepokojivého. Hermiona zavřela dveře a šla si sednout na postel. O pár minut později se vrátil velmi bledý Draco.
„Slyšela jsem to,“ předběhla ho a on pokynul hlavou. Přistoupil blíž a usedl vedle ní.
„To bylo příšerné,“ řekl a Hermiona prostě přikývla.
„Vážně ti to nevadí?“ zeptala se a pak si v rozpacích rukou přejela čelo. I když se ptala zcela uvolněně, bylo zřejmé, že odpověď je pro ni důležitá.
„Rozhodně ne, udělala mi velkou laskavost,“ odvětil a Hermiona se v důsledku toho začervenala. „Prostě nerad myslím na to, jak čelí svému otci. Je to starý paličatý mizera.“
„Já vím, je mi to líto...“ znovu slezla z postele. „Půjdu se obléknout.“
„To je můj svetr?“ zeptal se. Podívala se na něj a pak na sebe.
„Ano, bylo mi zima a ležel tu na křesle.“
„No, jen abys věděla, tenhle kus mého oblečení na tobě nevypadá dobře...“ ušklíbl se na ni.
„Jasně, vypadám směšně! Opravdu už nutně potřebuji svoje šaty!“
„Ano, jdi si zabalit...“ Draco už také vstával.
„Cože? Copak už jsme to několikrát neprobírali?“ vyhrkla. „Myslela jsem to tak, že půjdu domů a už tam zůstanu!“
„Proč?“
„Protože tam bydlím!“
„Ale pořád to není bezpečné a bude jednodušší, když zůstaneš tady!“
Zlomyslně se na ni zazubil. Vrhla na něj podezíravý pohled. „Právě jsem si uvědomil, že jsem se znovu stal svobodným mužem! Volný, mladý a nezadaný!“
„Ach ne!“ Hermiona to mínila žertem jen napůl. „Vážně musím jít.“
Namířila si to ke dveřím a slyšela za sebou Dracův smích. Obrátila se k němu. „Takže dnes v noci už...“ začal a kývl hlavou k posteli, „nemůžeš schízovat, že je to společensky nevhodné.“
„Ale můžu! Dnes večer jdu domů,“ otočila se a položila ruku na kliku. Pak se zarazila. Uvědomila si, že by měla dodat něco k minulé noci. Ještě jednou se obrátila zpět. „Děkuji ti, že ses mi svěřil. Omlouvám se, jestli jsem na tebe příliš naléhala.“
„Naléhala, ale jsem rád,“ odpověděl. „Uvidíme se v laboratoři až po obědě. Mám pocit, že mě v dohledné době čeká rozhovor s Greengrassem. A potom budeme smíchávat lektvar! Pak se můžeme dohadovat o tom, kde zůstaneš, dokud to všechno neskončí!“
Poznámka autorky: Takže Astoria je mimo hru... V příští kapitole bude čas smíchat lektvar a pak má Draco pro Hermionu pozvání. Děkuji za skvělé komentáře.