Autor: Hesaluti Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 24. Ještě podivnější a nádhernější
Zapínala si Dracovu košili a vnímala látku, která byla mnohem měkčí a luxusnější než na obyčejné košili. Otočila se a podívala se na sebe v zrcadle. No, nevypadala v ní úplně neslušně, ale rozhodně se nebude cítit uvolněně, až se v ní bude pohybovat po bytě. Pak si všimla županu, visícího na dveřích. Šla si ho zkusit. Voněl po Dracovi a byl jí velký, tak si založila rukávy a utáhla pásek. Vyhlížela teď trochu směšně, ale cítila se pohodlněji. Když vstoupila do pokoje, Draco vzhlédl a očima utkvěl na županu.
„Nebývá zvykem se zeptat, než si něco půjčíš?“ zeptal se.
„Je to jen župan,“ odvětila, když si sedala proti němu.
„Ano, MŮJ župan. Proto musíš požádat, abych ti ho půjčil!“
Hermiona vstala a začala rozvazovat pásek. „To ty jsi trval na tom, abych tu zůstala, i když jsem s sebou neměla nic na převlečení. Ale když ti to tak vadí, vezmi si ho zpět!“ Hodila mu župan a zůstala stát jen v košili. Draco ho chytil a pak si ji bezostyšně prohlédl od hlavy až k patě. Zvedl obočí a ona pocítila nutkání vyběhnout z pokoje, protože nikdy dřív se na ni takto nedíval.
„No, v mé košili rozhodně vypadáš dobře…“ protáhl a k Hermionině naprostému úžasu zrudl a odvrátil se. Zmateně na něj zírala, protože si nedokázala představit, že by se Draco Malfoy někdy začervenal poté, co poctil nějakou dívku komplimentem. A nikdy by nečekala, že řekne něco vzdáleně podobného pokloně zrovna jí! Jeho rozpačitá reakce jí ukázala, že když lichotku vyslovil, cítil se stejně divně jako ona, když ji přijímala. Potom vstal a se županem v ruce k ní přistoupil. Hermionino srdce začalo prudce bít. Co se to tady dnes večer děje? Stoupl si k ní opravdu blízko a napřáhl paže za její záda. Chtěla ustoupit, než si uvědomila, že jí pokládá přes ramena župan.
„Zase si ho zavaž. Nevadí mi, že sis ho oblékla. Jen jsem žertoval,“ mluvil tak těsně u jejího ucha, až ve vlasech vnímala jeho dech. Cítila, jak se jí mimoděk zavírají oči. Uvědomila si, že se nepohnul, neodstoupil, jen tam tak stáli. Dracova ruka jí z ramene, kam vložil župan, jemně a váhavě sjela přes lopatky na bok. Všimla si toho, ale snažila se nedat to najevo. Polkla. Tím pohybem jí mohl urovnávat župan, ale věděla, že ve skutečnosti tomu tak není a trochu se jí zatočila hlava. Zachvěla se a jeho paže ji mírně sevřela.
„Je ti zima?“ ptal se. Stále jí mluvil přímo do ucha.
„Aach...“ nedokázala mu odpovědět, protože upřímně řečeno nevěděla, jestli je jí horko, zima, nebo cokoli jiného. Její pocity byly naprosto zmatené. Dracova druhá ruka jí sklouzla k pasu. Svůj župan přitáhl těsně k jejímu tělu a přitáhl si ji blíž k sobě. Nemohla se nadechnout. Měla pocit, že má hrdlo sevřené stále se prohlubujícími emocemi. Proč o něm nikdy dřív nepřemýšlela tak jako teď? Ovšemže ho přestala nenávidět, opravdu se jí líbil, byl přitažlivý, ale netušila, že by se ohledně něj mohla cítit takhle. Vedle Joshuy takové pocity nikdy neprožila. A nebylo to jen proto, že Draco byl neuvěřitelně přitažlivý muž. Jak ji tak tiskl k sobě, jeho svůdné pohyby byly prodchnuté něhou a důvěrností. Cítila, že mu na ní záleží. Nezdálo se, že Draco čeká na odezvu, protože ji objal kolem ramen a přitiskl k sobě. Hermiona zjistila, že se rukama dotýká jeho hrudníku. Najednou si uvědomila, že jeho tvář se naklání k její s očima upřenýma na její rty. Měla pocit, že v tomto okamžiku omdlí. Draco Malfoy se ji chystá políbit? POLÍBIT JI? Pane bože!
A pak se Draco v posledním okamžiku odtáhl. Spěšně ustoupil, odvrátil se od ní a rukama si vjel do vlasů. Zírala na jeho záda. Nebyla si jistá, co se děje. Stále zůstával obrácený, ale jasně viděla, že je rozrušený. Chystala se promluvit, když ji předběhl.
„Nemůžu to udělat…“ řekl spíš pro sebe a ona se zamračila.
„Co tím myslíš? Já ne…“ začala, ale on se otočil a pohlédl na ni. Byl bledý, očima těkal kolem.
„Ne, ty ne,“ přerušil ji. Náhle se cítila směšně rozrušená. Jeho tón se změnil, další slova zněla přívětivě. „Byl to dlouhý den. Nejlíp bude, když si půjdeme trochu odpočinout.“
Přikývla, protože nevěděla, co udělat jiného. Přitáhla si k sobě Dracův župan ve snaze zachovat si téměř neexistující důstojnost. Draco kývl hlavou, znovu se od ní odvrátil a bez dalšího slova ji zanechal v pokoji samotnou. Hleděla za ním s myšlenkami prudce vířícími v hlavě. Usedla na pohovku. Měla dojem, že Draco dnešního večera podnikl celou řadu kroků a ona se jím prostě jen nechala vést. A přesto jí jakýmsi způsobem dokázal vnuknout pocit, že udělala něco špatně. Dnes v noci tu ani nechtěla zůstat! To on se naklonil k polibku, ne ona! Opřela se zády o pohovku a položila si na ni hlavu. Opravdu se sklonil, aby ji políbil? Zdálo se jí to? A co by udělala, kdyby pokračoval? Nevzpomínala si, že by spěchala utéct!
A co myslel tím, že to nemůže udělat? Udělat co? Políbit ji? Najednou se zdálo, že její myšlenky zapadly do sebe jako části skládačky. Bylo zřejmé, že nemínil pokračovat v jejich přátelství! Kdyby tomu tak nebylo, neudělal by tohle! Odešel tak náhle proto, že už se znovu nechtěl s nikým žádným způsobem sblížit. Jak to řekl? Že kdo se jednou spálil, podruhé se ohni vyhne, a nedovolí, aby se to opakovalo. Myslel si, že se mezi nimi děje právě tohle?
Promnula si čelo, nevěřila tak zcela událostem dnešního večera ani tomu, že Draco právě teď chtěl něco jiného než přátelství. A pak Hermionu její tvrdošíjný, rázný charakter vymrštil z pohovky a ona si to namířila k Dracově ložnici. Po nepatrném zaváhání hlučně zabušila na dveře a neucouvla, ani když otevřel oděný pouze do boxerek.
„Musíme si promluvit,“ začala. Draco přimhouřil oči.
„Už je pozdě.“
„To je jedno… musíme si promluvit,“ opakovala a nehnula se z místa. Chystala se s ním probrat události dnešního večera, i kdyby tu měla stát celou noc. Najednou považovala za nezbytné to vědět. Čekala další námitky nebo výzvu k odchodu od jeho pokoje, proto ji nesmírně překvapilo, když ji popadl za ruku a vtáhl dovnitř. Natáhl se přes ni, zavřel dveře, uchopil ji kolem pasu a vedl ji s sebou k posteli.
„Co děláš?“ začala protestovat.
„Je hluboká noc,“ odpověděl a zvedl ji na lože. „Takže jestli si chceš trochu popovídat, půjde to i tady…“
Hermiona, nepohodlně usazená na velikánské posteli, cítila, jak ji opouští její počáteční odvaha. Co to jen udělala?