arabeska
Nikam ho nemůžu vzít!
I Can’t Take Him Anywhere!
Originál: http://ashwinder.sycophanthex.com/viewstory.php?sid=16986
Autor: Amethyst
Překlad: Lupina Beta: marci
Povolení k překladu: Žádost zaslána
Fluff/Humor/AU
Hermiona G.
Rating: 9+
Kapitol: 1
Slov: 1 269
Shrnutí: Hermiona má problémy se snoubencem a potřebuje rameno, na které by se vyplakala.
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Amethyst. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
PP: Je to taková bláznivá povídka s trochu OOC Severusem. I když… kdo ví, jaký by v té situaci byl…
Arabesko, nejdražší, přejeme Ti k narozeninám jen to nejlepší.
Nikam ho nemůžu vzít
„Přísahám, Minervo, nikam ho nemůžu vzít!“ Hermiona Grangerová zcela bez sebe rázovala sem a tam před ředitelkou Školy čar a kouzel v Bradavicích. „Nezáleží na tom, kam ho vezmu, všude mě nakonec ztrapní!“ Čarodějka sebou nadurděně kecla na židli vedle ředitelčina stolu.
„Co provedl tentokrát?“ zeptala se Minerva.
„Onehdy jsme zašli nakoupit, potřebovali jsme cosi i do domu. Zamířili jsme do Příčné ulice a stejně jako u Madame Malkinové, i v Kouzelnickém gala oblečení se zneviditelnil a schoval se mezi hábity. A jakmile se nějaký zákazník jen koukl na vystavené zboží, fistulí zaječel: ‚VEZMI SI MĚ! VEZMI SI MĚ!‘.“
Nad pochechtáváním starší ženy Hermiona protočila očima.
„Jako by to nestačilo,“ pokračovala, „šli jsme do Tesca poblíž našich. Tam se změnil v naprostý postrach. Zatímco jsme nakupovali, nejdřív popadl krabičky kondomů a ty šprcky pohazoval do vozíků ostatních nakupujících. Pak drapnul krabici rajčatové šťávy a zmizel. Abych ho našla, musela jsem sledovat cestičku z džusu, která se klikatila až k sekci s vložkami a tampóny. Tam si broukal zvuky, které se podezřele podobaly nápěvu mudlovského televizního pořadu ‚Mission Impossible’.“
V této chvíli Minerva vzdala snahu držet se zpátky a vybuchla smíchem, který bývalá primuska u svojí profesorky nikdy neslyšela. Portréty na zdech také upustily od předstírání, že rozhovor vůbec neposlouchají, a nad situací nebohé mladé ženy se rozchechtaly.
„Jo, jasně, jen se smějte!“ mračila se Hermiona na současnou a bývalé ředitele školy. „Ale vy si nemáte za tři týdny vzít za manžela muže, který všechny budíky u Harrods nastavil, aby zvonily po pětiminutových intervalech, který z kumbálu sebral ceduli ‚Pozor – mokrá podlaha!‘ a postavil ji na zcela suchý koberec, a který vkráčel do zkoušecí kabinky a začal co nejhlasitěji vyřvávat: „Tady není žádný toaletní papír! Kde je, sakra, ten toaleťák?“
„To neudělal!“ vykřikla Minerva. „Nikdy by mě nenapadlo, že on, zrovna on, udělá něco takového!“
„Proč myslíte, že jsem tady? Ani mě ne! Tohle chování je tak náhlé a nečekané a tak mu nepodobné. Co mám dělat? Chci zase svého snoubence, ne toho cizince v jeho těle,“ zvolala.
„Zkusila jste si s ním o tom promluvit?“
Hermiona rozčileně vydechla. „Samozřejmě, několikrát. Dokonce jsem ho přímo poprosila, aby mě na našich pochůzkách neztrapňoval.“
„A…?“ zeptala se Minerva s očekáváním.
„Nakupování bylo příjemnou zkušeností,“ začala Hermiona, „dokud se neozvalo služební hlášení. To sebou mrštil na podlahu, držel se za hlavu a křičel: ‚NE! NE! Zase ty hlasy!‘ A když za námi přišel prodavač, jestli nepotřebujeme pomoci, zahulákal: ‚Proč mě všichni nemůžete nechat na pokoji?‘.“
Jak Hermiona vykládala o své výpravě, Minerva začala vypadat zdrchaně, ale u poslední části se jí ulevilo. „No, to už aspoň zní víc jako on.“
Hermiona zase dál rázovala ředitelnou, sem tam zvedla nějakou vystavenou věc a opět ji vrátila na místo. Občas se jednalo o předmět z Brumbálových starých stříbrných přístrojů, zatímco jindy věc rozhodně nesla dotek McGonagallové. Bránila si pohlédnout na pochechtávající portréty, protože jinak by na ně něco hodila.
„Šli jsme znovu do Harrods, abychom tam vybrali něco na svatební seznam pro mudlovské příbuzné. Tentokrát mě ztrapnil dvakrát, než nás z obchodu vykázali. Nejdříve, a všimli si toho jen lidi poblíž, se postavil před bezpečnostní kameru, strčil si malíček do toho svého orlího nosu, vydloubl holuba a pak jej, sakra, snědl!“
Hermionu zastavil Minervin smích.
„Božínku. To neudělal od svého druhého ročníku. S Horaciem jsme strašně dlouho pracovali na tom, aby se toho ohavného zlozvyku zbavil.“
„No, naštěstí se zdá, že to dělá jen na veřejnosti a jen když čelí mudlovské bezpečnostní kameře,“ odpověděla Hermiona podrážděně. „Ale proto nás nevykázali. Jak jsme procházeli obchodem, zastavil mladou zaměstnankyni a oficiálním hlasem jí oznámil: ‚Kód tři v železářském zboží‘, načež sledoval, jak panikaří a utíká zjistit, co má dělat. A pak, když ho začal nudit porcelán a příbory, odšoural se pryč. Našla jsem ho ve chvíli, kdy jej ochranka vyváděla z obchodu. Dostala jsem účtenku na 150 liber za stan, kamna a židli. Zjevně se utábořil a vyčaroval si nějaké špekáčky, aby si je opekl, přičemž ostatní zákazníky pobízel, aby si přinesli židli a připravili si vlastní jídlo.“
Při poslední historce jí došel dech a zhroutila se do křesla před Minerviným stolem. Vyhlédla oknem, kde si všimla docela velké sovy mířící přímo do ředitelny. Přistála na parapetu a čekala na vpuštění. Minerva máchla hůlkou a okno se otevřelo; sova do Hermionina klína upustila rudou obálku a vyrazila zpátky ven.
Obě čarodějky zíraly na zlověstný červený dopis. Hermiona jej rozechvěle otevřela.
SLEČNO GRANGEROVÁ,
KUPCI NA PŘÍČNÉ ULICI VZNESLI POŽADAVEK, ABYSTE SI HLÍDALA SVÉHO SNOUBENCE SEVERUSE SNAPEA, A S RESPEKTEM VYZÝVAJÍ, ABY MU NEBYL DOVOLEN PŘÍSTUP DO NAŠICH OBCHODŮ BEZ DOZORU. SPOUŠŤ, KTEROU PŮSOBÍ, NARUŠUJE PŘÍJEMNÉ NAKUPOVÁNÍ OSTATNÍCH.
KROMĚ INCIDENTŮ, KTERÝCH JSTE SI VĚDOMA, V NĚKOLIKA DALŠÍCH OBCHODECH SPÁCHAL NÁSLEDUJÍCÍ:
KDYŽ PŘIŠEL NAKUPOVAT, ZAČAROVAL MALÉ KOTLÍKY NA SVOJI HRUĎ A PO DOTAZU PROHLÁSIL, ŽE ZKOUMÁ, ZDA DOKÁŽE VYPADAT JAKO MADONNA – NEMÁME TUŠENÍ KDO, ČI CO TA MADONNA JE!
POTÉ, CO BYLY Z JEHO POPRSÍ ODSTRANĚNY KOTLÍKY, KTERÉ MU BYLY, MIMOCHODEM, PŘIPSÁNY K ÚHRADĚ, SI VYHLÉDL PÁR LEPŠÍCH NOŽŮ A POŽÁDAL O LAHVIČKY UKLIDŇUJÍCÍHO DOUŠKU, ELIXÍRU EUFORIE, POVZBUZUJÍCÍHO LEKTVARU ČI DOUŠKU SMÍRU. MUSÍME POZNAMENAT, ŽE TEN CHUDÁK OBCHODNÍK BYL ZNAČNĚ ZNEKLIDNĚN.
MÁME POCIT, ŽE BYSTE SVÉHO SNOUBENCE MĚLA CO NEJDŘÍV NECHAT PROHLÉDNOUT KVALIFIKOVANÝM LÉKOUZELNÍKEM.
S POZDRAVEM,
ASOCIACE KUPCŮ PŘÍČNÉ ULICE.
Ženy s hrůzou sledovaly, jak hulák vyřvává svoji zprávu a pak se redukuje na popel.
„Proboha, jako student provedl něco takového jen zřídka a jako učitel vůbec,“ prohlásila Minerva v šoku. „Myslíte, že byla chyba nechat jej pracovat jako OSVČ?“
„To opravdu myslím, Minervo. Musím něco udělat,“ zvolala mladší žena. „Prostě chci zpátky svého nevrlého, sarkastického zmetka, do kterého jsem se zamilovala!“ Na chvíli se odmlčela. „Neměla byste náhodou volný nějaký učitelský post?“