Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 30. Návštěvník

Snape stále ležel na ošetřovně, i když podle Brumbála již nabyl vědomí, a měl svoji charakteristicky dobrou náladu. Starý kouzelník odmítal probírat, co se dozvěděl o Luciusově přítomnosti v Bassianusově domě, a informoval Harryho, že se bude muset profesora Snapea zeptat sám.

Harryho nastartovalo, když zjistil, že jej zase drží v nevědomí, což on sakra nesnášel. Nenáviděl, když se k němu ostatní chovali jako k malému děcku, které nezvládne realitu.

Lucius se v Bassianusově domě ukázal z nějakého důvodu. Také tam s ním přišel někdo další, alespoň jedna osoba… někdo, koho se Snape bál natolik, že se raději rozhodl uprchnout než čekat na konfrontaci.

Kdo to mohl být?

Voldemort? Ne, nemožné. Jizva by jej zabíjela.

Ale kdo?

Bylo k vzteku vědomí, že jej opět chrání před pravdou. Stále v něm zuřilo podráždění, a tak vyrazil vzhůru schodištěm s nadějí, že se vyčerpá a v noci se skutečně vyspí. V jizvě mu bušilo a rozčilení nad Brumbálem, Snapem a světem mu nijak nepomáhalo s jeho nitrobranou.

Myšlenkami opět zaběhl k Brumbálově vrásčité, staré tváři, když jej muž informoval, že ‚není na něm, aby mu řekl‘ o Luciusovi, a jak jen na něj chtěl zařvat –

Pálení jizvy jako by najednou obklopilo celou jeho bytost.

Harry si jen matně uvědomoval, jak pod ním podklesly nohy, vnímání se zúžilo do temnoty tunelu. Rukama zamáchal pro rovnováhu, ale podlaha se pod ním až příliš pohybovala –

A pak jej kdosi zachytil a pomalu jej usadil na schodech.

„Díky,“ vydechl Harry.

Vděčnost prořízla bolest, která mu burácela v hlavě, a dokázal otevřít oči, i když je měl díky jizvě zalité slzami. Srdce mu poskočilo radostným vzrušením nad známým úsměvem.

„Bylo mi potěšením… Nazdar, Harry!“

„Tonksová!“

Už by ji objal, nebýt varovného stisku na paži, který mu připomněl, že by je někdo mohl vidět. Harry, mírně v rozpacích, se posadil na schody. S omámeným pohledem však nedokázal bojovat.

„Nemůžu uvěřit, že jsi opravdu tady,“ pravil blaženě. „Kde se tu bereš?“

„Jsem na cestě do ředitelovy kanceláře. Jak se cítíš? Je ti špatně?“ ptala se Tonksová ustaraně a rukama setrvala na jeho pažích déle, než bylo nutné. „Harry, málem jsi spadl.“

Harry se vmžiku podíval na podlahu, která číhala patnáct metrů pod schodištěm. Ale necítil ten známý příval vzrušení, že těsně unikl zkáze, ne s Tonksovou, která byla tady s ním. Konečně s ním!

Srdce se mu divoce rozbušilo při pohledu na známé rysy, živé oči – dnes jantarové – a sepnuté husté, výstřední, rudé vlasy.

„To moje jizva. Poslední dobou mě trápí.“ Promnul si ji, jen tam tak seděl a zubil se na mladou ženu jako idiot. „Co tu děláš? Neřeklas mi, že přijdeš. Mohl jsem –“

Odmlčel se. Co by udělal jinak? Česání vlasů nikdy nepomohlo. Nacvičování několika plynulých hlášek pokaždé selhalo. Přemýšlení, co přesně jí říct, jak se jí zeptat, jestli spolu… no, chodí, nebo nechodí? A jestli ano, jak jí říct, že Snape na ně přišel? – opravdu nemohl dělat nic jiného, než dělat si starosti, že přišla do Bradavic, a zbabrat cokoliv si předem plánoval, že jí řekne, až na ni natrefí.

Žaludek měl jako na vodě a přál si, aby jej jejich první setkání od července nepotkalo na pokraji mdlob jako nějakého slabocha.

„Bylo to dost na poslední chvíli,“ odpověděla Tonksová zlehka, posadila se vedle něj na schodiště a natáhla si nohy. „Zdá se, že Brumbál plánuje prasinkový víkend a chce, aby pár bystrozorů dohlédlo na vás děcka.“

Harry na ni zostra pohlédl. Vás děcka?

Ucítil první zatřepotání strachu, když si uvědomil, že se teď na něj nedívá; nepřítomně zírala do protější zdi, jako by hledala slova, která si nacvičila.

Ach. Ale ne. Řekne mu… no, že si to špatně vyložil?

„Už je to dlouho, co jsme se viděli,“ vyhrkl Harry a doufal, že ji tím zarazí. „Chybělas mi.“

Její výraz změkl. „Taky jsi mi chyběl, Harry. Bylo to příjemné léto, že?“

Příjemné? Příjemné. Fantastické léto.

„Ehm… jo. Jo, bylo.“

Do očí jí padl pramen třešňově červených vlasů a on jí jej chtěl zastrčit za ucho; ale nevěděl, jestli by se jí to líbilo.

Zvláštní, jak se vše zdálo přirozené, když byli spolu na Grimmauldově náměstí, a tak napjaté teď v Bradavicích. Způsobil to uplynulý čas, nebo prostředí školy vypíchlo do popředí jejich myšlenek realitu situace?

Začala si v klíně mnout ruce. „Harry… musím se tě na něco zeptat.“

Neklidně přikývl.

„Ví o nás profesor Snape?“

Harrymu se sevřelo hrdlo. Ale ne. Řekl jí Snape něco –?

„Divně se na mě díval,“ dodala Tonksová. „A dělal významné poznámky.“ Nervózně se zasmála. „V podstatě mě nazýval… perverzní starou ženskou, či něco takového.“

Harry cítil, jak mu rudnou tváře. Hluboce se styděl, že to musí přiznat. „Ehm, víš, že mě učí nitrobranu? No, ech, vidí dovnitř mé mysli. A to léto viděl taky.“ Zaváhal. „Omlouvám se.“

„Ach tak.“

Její tón byl prázdný a tak nějak nevýrazný. Harry přemýšlel, jestli se na něj zlobí.

Měla plné právo být naštvaná…

„Nezlobím se na tebe,“ chlácholila jej Tonksová a poprvé se na něj podívala očima ostrýma a vnímavýma. „Víš… co se stalo v létě… Harry, byli jsme spolu sami a tys vypadal tak v depresi… Sotva jsi jedl, nemluvil a já jen –“

Harrymu se sevřel žaludek.

„Tys mě litovala?“ vyhrkl a ta slova na jazyku chutnala hořce.

Bože, jestli tohle bylo tím důvodem –

„Ne.“ Dívala se na něj s rozpálenými tvářemi. „No, ano, trochu, ale proto jsem ne… Jen, že, Harry… tolik jsi toho zažil. Tolik jsi toho viděl. Je snadné zapomenout, jak mladý jsi. A já se neměla zapomenout; využila jsem tě a je mi to líto.“

„Nejsem tak mladý,“ protestoval Harry. „Příští rok dostuduju.“

Na to se pochmurně usmála. „Mezi šestnácti a třiadvaceti je celý svět.“

„Zvláštní, že na tom nezáleželo před pár měsíci, kdy mi bylo patnáct,“ pronesl Harry hořce.

Viděl, jak se její výraz uzavřel, a okamžitě si uvědomil, že řekl špatnou věc.

„Podívej, Tonksová,“ spěchal Harry a přisunul se. „Omlouvám se. Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo. Jen… nemyslím –“

Než se mohl ještě přiblížit, vyskočila na nohy.

„Ne, omlouvám se, Harry… Nechci, aby sis s tím dělal starosti. Já jsem tady ta dospělá a já udělala chybu.“

Usmála se na něj, ale do světa křičelo, že by ráda zmizela.

„Jdu pozdě na schůzku…“ Bezmocně pokynula k chodbě vedoucí k Brumbálově kanceláři. „Určitě nepotřebuješ na ošetřovnu? Mohla bych… Pomůžu ti tam dojít, jestli chceš.“

Harry pochmurně zavrtěl hlavou; nevěřil si, že by mohl mluvit přes ten knedlík v krku.

„Opatruj se, Harry.“

Než se otočila, posmutněle se na něj usmála a jemu se z toho stáhl žaludek. Zasmušile pohlédl přes okraj schodiště. Nemohl se dívat, jak odchází.

Rukou zabloudil k čelu; zůstal sedět na místě a zdrchaně si mnul jizvu. Mohl říct něco, čím by to zachránil. To věděl.

Jen kdyby přes tu zatracenou bolest na čele dokázal myslet.

ooOOoo

Později neuměl říct, co přesně jej dovedlo v neviditelném plášti na ošetřovnu. Možná popuzení nad Snapem a jeho odehnáním Tonksové. Nebo to kolotající podráždění z podezření, že v domě Bassianuse Snapea se odehrálo cosi velkého a nikdo se neuráčil mu říct co. Ale nyní stál na ošetřovně, důkladně zahalený neviditelným pláštěm, a zíral na spící tělo ve Snapeově posteli.

Jen těžko udržoval vztek na bezvědomého muže, jehož čelo brázdily dozvuky bolestí. Zuřil na Snapea kvůli vystrašení Tonksové, ačkoli přinejmenším celou dobu věděl, že Snape něco chystá, aby je oddělil.

Mohlo to být horší; mohl to být Azkaban.

Harry si mnul čelo a myslel na její úsměv při rozloučení. Nevypadalo to, že by k němu nic necítila. Kdyby jen tu situaci uchopil jinak… kdyby byl vyspělejší a dokázal jí, že není jen nějaké děcko…

Snape ve spánku zachrápal a Harry nadskočil. Dlouze se na svého profesora zadíval, vědom si toho, jak hlasitě mu buší srdce. Prudce pohlédl k východu a musel se hodně soustředit, aby neprchl ze strachu, že se Snape probudí a… vyčmuchá jej, nebo tak něco.

Neochotně se vrátil tváří ke zraněnému muži. Přemýšlel o Snapeovi od té doby, co Brumbál a madame Pomfreyová odspěchali pryč s jeho nehybným tělem. Nemohl si pomoct, no vážně. Snape vypadal mrtvý.

Ale teď už se zdál v lepším stavu… Bledší než obvykle, ale jinak v pořádku.

Harryho znervózňovala vzpomínka na mělké dýchání, které naplnilo Snapeův kabinet, když čekal vedle bezvědomého profesora. Byl příliš v šoku, aby jej napadla možnost, že Snape je vážně zraněný. Byl rád, že jej napadlo až teď, jak napjatě ty minuty čekání ubíhaly.

Ostrý nádech přitáhl jeho pozornost. Snape se probouzel a černé oči se pomalu otevřely, aby zůstaly slepě zírat do stropu.

Harry se nervózně vykradl od postele.

Snape vymrštil hlavou nahoru a zahleděl se Harryho směrem. Černýma, přivřenýma očima střílel tam a zpět.

„Kdo je tam?“

Ještě dlouho po Harryho úspěšném útěku upřeně zíral kolem.

ooOOoo

O dvě noci později Severuse posedl neklid. Brumbál jej ujistil, že aktivoval obrany, aby Dracovi zabránil opustit bradavické pozemky, a už přivolal tým bystrozorů k dohledu nad dalším výletem do Prasinek pro případ, že by se Lucius pokusil získat svého syna. Ale novinky Severusovi klid mysli nijak moc nenavodily. Nemohl se dočkat, až se zbaví péče madame Pomfreyové, přesto ředitel neoblomně odolával Snapeovým požadavkům, aby mohl tu zatracenou ošetřovnu opustit.

V mysli mu rejdily taktické tahy, které nemohl provést tady v posteli. S Luciusem uvízl na mrtvém bodě. Draco byl jeho rukojmí a Harry, v pravém smyslu slova, Luciusovým. K vzteku byla celá tato situace, která mu bránila pomstít vlastní rodinu… jejíž zbývající členy téměř do jednoho během uplynulých dvou týdnů zavraždili Lucius a Belatrix.

Severus nemohl přijít na to, kolik toho Belatrix zjistila o lidech, které zabila, nebo o důvodech, proč to udělala. Doufal, že Lucius zabrnkal na naprosté šílenství té ženy, aby ji přesvědčil k účasti na té zábavě. Ale pokud věděl, mohla i našeptat Pánovi zla onu pikantní situaci o Snapeově synovi poloviční krve.

A on, uvíznutý v posteli, byl naprosto bezmocný.

Snapeovy myšlenky utichly, když cosi zaslechl.

Po podlaze se blížily kroky… Snape bojoval s úšklebkem, protože věděl, že tentokrát viníka chytí, a začal soustředěně předstírat spánek.

Ano, to byl dech toho člověka.

Dobrá tedy, takže nakonec si ty poslední dvě noci nic nepředstavoval!

Jednalo se o někoho pod zastíracím kouzlem? O vtipálka? O zloděje? O Harryho?

Počkal, dokud neuslyší jemný dech o trochu blíž, načež vymrštil ruce a vetřelce chytil. Ozval se tlumený výkřik překvapení a strhnutá látka odhalila jeho syna uvíznutého v pevném sevření.

„Pottere!“ zavrčel. „Co tu děláš?“

„Pusťte mě!“

Snape nechal chlapce vykroutit se z jeho paží, ale popadl jej za loket, než se Harry mohl pokusit o útěk.

„Co to chystáš, takhle se tu zakrádat?“ ptal se Snape s přivřenýma očima.

„Nic,“ odvětil Harry a snažil se sevření setřást.

Snape stiskl prsty a na chlapcových tvářích vykvetly dvě rozzuřené rudé skvrny.

„Kradeš u madame Pomfreyové?“ zeptal se Snape chladně. „Nebo na mě chystáš nějaký zábavný žertík, zatímco jsem zde nemohoucí?“

„Ne, samozřejmě ne!“

„Popíráš, že se tady poslední tři noci skrýváš?“ trval na svém Snape a přitáhl si jej blíž. „Slyšel jsem tě.“

„Nemůžu spát. Jen jsem se procházel.“

„Tři noci za sebou? Na ošetřovně?“

Harry zíral na zeď za Snapeovou hlavou. „Podívejte, byl jsem poblíž. A jen mě zajímalo, jestli se už cítíte líp.“

Snape si odfrkl. „Pravděpodobný příběh.“

„Promiňte, že mám o lidi starost,“ odsekl Harry a pak dodal se zvláštním úšklebkem, „… obzvlášť, když jste omdlel přímo na mně.“

Snape se na něj zamračil. „Neomdlel jsem. Ztratil jsem vědomí. V tom je výrazný rozdíl.“

Teď přišla s odfrknutím řada na Harryho.

„Když to říkáte. Už sem nepřijdu. Nechte mě jít. Strhněte body… udělejte, co chcete.“

Snape jej chladně hodnotil. Tomu příběhu prostě nemohl věřit. Navštívit nejnenáviděnějšího profesora, aby zjistil, jestli je mu líp?

Ale samozřejmě, toto byl ten stejný sentimentální tvor, kterého zcela rozrušila domněnka, že zabil domácí skřítku. Který se rozhodl uložit Snapea do postele, když naposledy podstoupil nápor kletby Cruciatus. Jestli byl někdo typ, který navštěvuje nepřítele, jen aby se přesvědčil, že se uzdravuje, byl to Harry. V tomto směru bylo jeho chování nechutně ohleduplné.

Měl by Harrymu zabránit, aby takto jednal; opravdu měl. K ničemu dobrému to chlapce nedovede.

Snape jej podrážděně odmávl. „Běž spát, Pottere. Pět bodů z Nebelvíru.“

Harry na něj nevěřícně zíral. Snape zvedl tázavě obočí.

„Pět bodů?“ zopakoval chlapec.

„Chtěl bys raději deset?“ zeptal se Snape ironicky a přemýšlel, proč na něj ten mladý idiot pořád hledí.

Harry se nevěřícně zasmál. „Jsem zde, po večerce, a vy mi seberete jen pět bodů?“

Snape se na něj mračil. Před pár měsíci by to bylo snazší, protože by si chlapcovu přítomnost zde odůvodnil nějakou smyšlenou neplechou. Teď se nedokázal oprostit od pocitu, že Harry je neobvykle velkorysý člověk, který má prostě starost o druhé. I o něj.

Měl by říct něco řízného, ale myšlenky se mu nedobrovolně stočily zpět ke dni, kdy mu Harry pomohl do komnat. Kdy Snapeovi uvařil lektvar, aby mu ulevil od následků Cruciatu.

Jeho víra v to, že si Harry užil výměnu jejich pozic, se teď zdála neskutečná. Chtěl tehdy toho kluka zabít, když odmítl opustit laboratoř, když jej levitoval po schodišti navzdory jeho protestům…  V agonii a ponížení se třásl v posteli a přemýšlel, jak nádherně samolibě se Harry musel cítit, když viděl umaštěného profesora lektvarů tak pokořeného. Málem ten lektvar do chlapcovy arogantní tváře místo vypití vyplivl.

Ale naprosto se mýlil. Harry neměl škodolibou radost, ani nebyl arogantní; byl prostě laskavý. Na tu scénu se nevzpomínalo moc příjemně, když vyplavalo na povrch, že kluk jen chtěl zmírnit utrpení jiné osoby.

Podíval se na Harryho a vzpomněl si na svá slova toho dne.

„Nebo možná tě ti mudlové nechali tak zoufale toužícího po pozornosti, že chceš tímto získat moji lásku. Není to tak, Harry?“

Při pohledu zpět se mu ta slova zdála neoprávněně krutá, když najednou podle neviditelného pláště v ruce pochopil, že Harry nikdy nezamýšlel hodit Severusovi na hlavu jeho slabost.

Harry měl… zájem. Jako právě teď.

Když si to Snape uvědomil, cítil se zvláštně. Chtěl něco říct, aby zvrátil ona slova, která pronesl k tomuto chlapci, když jej posledně viděl nemocného na lůžku.

„Ten lektvar o prázdninách…“ začal Snape neohrabaně. „Uklidňující lektvar, který jsi připravil, když jsem byl indisponován…“

Harryho obočí se nakrabatilo; zjevně přemýšlel, kam tohle míří.

Sakra. Nezvládne to.

„Přidal jsi moc asfodelu. Chutnal hořce.“

„Aha…“ Harry byl stále zmatený. „To se omlouvám. Ehm, mám jít a nechat vás spát?“

Báječné. Kluk si teď evidentně myslel, že plácá a blouzní. Něco takového vůbec nezamýšlel.

Harry nepatrně ustoupil s pohledem upřeným na svůj neviditelný plášť, jako by hodnotil, zda jej dokáže vytáhnout ze Snapeovy ruky. Ten popadl chlapce za paži a přitáhl si jej zpět.

Harry svraštil čelo a jeho zelené oči na Snapea hleděly zmateně.

Proč bylo tak těžké to říct?

„Jinak ten lektvar…“ chvíli zápolil, „… přesáhl mé očekávání.“ Na chlapcovo mlčení dodal: „Nebyl to zcela beznadějný pokus.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry překvapeně. Párkrát zamrkal a pak se mu rty zkřivily oním způsobem, který hrozil, že se stane úsměvem. „No – ehm, nemyslel jsem, že jste byl se mnou spokojený.“

„Zmírnil mé příznaky. Možná jsem ti to měl říct.“

Snape uvolnil ruku, takže Harry ustoupil.

Chlapec na něj teď zíral, výraz mu opanoval zmatek a zranitelnost. Snape přemýšlel, jestli vůbec pochopil význam toho přiznání, ale dost o tom pochyboval.

Bylo to divné; Snape v pološeru ošetřovny hleděl na svého syna a v hrudi cítil dutou bolest. Matně přemýšlel, jestli s ním není něco špatně, protože si stále víc uvědomoval nemravný pocit vděčnosti k chlapci, že jej skutečně navštívil, ale nedokázal určit, proč byl najednou tak postižen tímto strašlivým náporem sentimentality.

Ta samá strašná citlivost jej přiměla natáhnout ruku a jemně přetáhnout lem neviditelného pláště Harrymu přes hlavu; snažil se ignorovat chlapcovo trhnutí při tom náhlém pohybu. Harryho překvapení se přetavilo do zmatení, ale vzápětí se jeho výraz rozplynul ve vzduchu.

„Patnáct bodů z Nebelvíru,“ pravil Snape neviditelné postavě. „A nebude ti jedno, až ti napařím trest, jestli tě opět chytnu po večerce.“

„Ano, pane.“

Harryho hlas byl poněkud utlumený. Snape pošťouchnul chlapce směrem ke dveřím a potěšilo jej, že slyší vzdalující se kroky.

Když si byl jistý, že je v místnosti opět sám, Snape se zhroutil zpět do matrace. Ten zvláštní, zneklidňující pocit v něm přetrvával; nepřál si jej analyzovat, ale hrdlo se mu stáhlo a podivná tíha mu drtila hruď. Věděl, že je s ním něco špatně.

Vědomí, že jej syn navštívil na ošetřovně, se zdálo až příliš podivné.

Můj syn…

Co je s ním, sakra, špatně? Nedařilo se mu uvolnit ten strašný knedlík v krku, přestože několikrát polkl a dokonce si jej prsty promnul.

Jeho syn skutečně obětoval čas a navštívil jej, když byl nemocný.

A soudě podle neviditelného pláště, Harry zřejmě nechtěl být přistižen. Jen se chtěl ujistit, že je Snape – že je –

Snape se přetočil na bok a snažil se ignorovat pocit zaplavující mu hruď. Nemělo by to tolik znamenat… Nic by nemělo znamenat, že jej ten pitomý kluk přišel zkontrolovat.

Byl to jen samolibý, arogantní, povýšený malý nebelvírský spratek… A Severus si v duchu nadával za svoji hloupost, když se přistihl při divokých myšlenkách, že možná, jen možná, by to mohl dokázat.

Možná by nakonec mohl být Harrymu otcem.

Ušklíbl se pro sebe, když jej to napadlo. Bylo to nemožné. Dokonce absurdní!

Nebyl žádný Artur Weasley, aby zahrnoval děti vlídností a láskou. Nebyl žádný Lucius Malfoy, aby si vychutnával a naparoval se nad každým malým úspěchem svého potomka. Byl jen zahořklou, prázdnou schránkou muže, který se nestaral o nic jiného než o své vlastní zájmy.

Přesto… Nalezení Harryho pod tím pláštěm by pro něj nemělo nic znamenat, ale poprvé od chvíle, kdy zjistil, že má syna, Snape přemýšlel, že by nakonec ta situace nemusela být zcela nemožná.

Nebyl si jistý, jak být otcem, nebyl si ani jistý, jak být něčím přítelem… Ale co kdyby mohl mít tu věc, tu výsadu, které si Weasleyovi a Malfoyovi a jim podobní tak vysoce cenili?

Mohl by být rodičem? Odváží se?

Hleděl na prázdné místo, kde před chvílí stál Harry, a připlula k němu Luciusova slova.

„Tento chlapec… Tento tvůj syn… Nu, Severusi, už nejsi nedotknutelný.“

Usadil se v něm pocit chladu.

Zvláštní, že teprve teď poznal, co vše Lucius celou tu dobu riskoval.

Nemohl být Harryho otcem. Syn byl příliš velká slabost, příliš účinná zranitelnost.

Snape se snažil zatlačit pryč ten dusící nápor sentimentality, tak vyvedený z míry, že ani pročištění mysli nepomohlo rozptýlit pocit, že se v něm cosi probouzí k životu.

Stejně tak nemohl ignorovat strach z toho, že Lucius možná mířil na tuto perfektní slabost. Malfoy konečně našel něco, co mohl zničit a Severus by to nedokázal snést.