Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 13. Vánoční dárek

Aby vzbudil zdání, že je alespoň trochu lepší opatrovník než ti příšerní mudlové, Snape opět uvolnil obrany a dovolil Potterovi pohyb po domě. Umožnil mu rovněž přístup do knihovny, sovince a, podle míry tolerantnosti v daném okamžiku, do studovny.

Kromě každodenních hodin nitrobrany a nepříjemných večeří v jídelně se vídali sporadicky. Potter, jakmile se usadil ve skříni, se v nitrobraně projevil mnohem zdatněji a Snapea to bohužel donutilo omezit své kousavé urážky.

„Škoda, že jsi to nezvládl loni,“ chladně pronesl po jedné obzvláště úspěšné lekci.

Potter, ten malý zmetek, měl tu drzost vzít to jako kompliment. Oči mu zaplály hořkým triumfem, když vracel hůlku do kapsy, aby se následně vytratil ze Snapeovy přítomnosti.

Kluka obvykle potkával jen uvnitř sovince, kde, jak se zdálo, trávil neúměrné množství času četbou knihy Spřízněné a příbuzenské kletby a apatickým zíráním do nebe, jako by na něco neustále čekal.

Při jednom takovém setkání se Snape nad chlapcem zastavil. Ten seděl, opíral se o zeď a hleděl do knihy otevřené v klíně. Okolní stěny nesly výmluvné známky rychle provedeného Pulírexa; bezprostřední prostor kolem Pottera jako jediné místo zde nepokrývala vrstva sovího trusu.

„Nechápu, proč si čteš neustále tady,“ postěžoval si Snape, když vyslal vlastní sovu k nočnímu nebi. „Jen ten zápach by odehnal většinu lidí.“

Potter zdráhavě zvedl oči, aby se setkal se Snapeovýma. „Mám to tu rád.“ Pokrčil rameny. „Aspoň jsem venku.“

Snape na něj chvíli zíral. Nenapadlo jej, že by klukovi chybělo slunce. On sám snesl zavřený v laboratoři celou řadu týdnů.

Mohl by Pottera pustit samotného na pozemky?

Samozřejmě, že ne. Ale možná, kdyby měl doprovod…

„Řeknu Minky, aby tě zítra doprovodila do zahrady, pokud to počasí dovolí,“ nabídl neochotně. Pak, aby se snad nezdálo, že toho pacholka rozmazluje, dodal: „Veselé Vánoce. Nečekej nic dalšího.“

Potter na něj zamrkal jako sůva z nudlí a ucedil: „Dík.“

Poté se vrátil ke své knize.

Snape založil ruce na prsou nesporně zvědavý, jakou kletbu ten kluk tak soustředěně studuje. „Chápu to dobře, že jsi nalezl něco vhodného?“

Chlapec znovu vzhlédl s evidentní frustrací ve tváři. „Ne. Nenalezl.“ Ledabyle prolistoval stránkami, jako by chtěl podtrhnout své tvrzení. „Jsou tu stovky sterilizačních kouzel –“

„Infecunditas,“ suše nadhodil Snape. „Docela užitečné pro zajištění rodinného majetku vlastním potomkům.“

„A snad celý zbytek je o nevěrných milencích.“

„Paecipio infideles je mé nejoblíbenější. ‚Pokárej nevěrné‘.“ Zlomyslně se na kluka usmál. „Tvému otci by se jistě hodila.“

Potter se na něj zvláštně podíval, což Snapea podráždilo. Pouhý fakt, že sám není ženatý, neznamená…

Vtom se mu jeho slova vrátila.

„Tvému otci…“ 

Aha, to.

Byl rozervaný mezi touhou to přeřeknutí opravit, anebo prostě odpochodovat pryč od nechutné společnosti toho kluka.

Usnesl se na posledně jmenovaném.

ooOOoo

Následujícího rána Snapea překvapilo, že ke všem těm malým, povrchním vánočním dárkům, které každoročně posílali ostatní učitelé, obdržel balíček i od Brumbála. Starý muž obvykle respektoval jeho nechuť k tomuto konkrétnímu zvyku. McGonagallová ji určitě nerespektovala nikdy, ani Kratiknot, ani, jakkoliv zvláštní to bylo, Trelawneyová, ředitel však vždy.

Ty neužitečné dárky, které ostatní učitelé považovali za nezbytné pro jeho blaho, mu vždy zkazily náladu. Nemohl si pomoci a považoval za jakési pokárání svého chování, když mu Sinistrová poslala řadu uklidňujících bylinných čajů ve stejné chvíli, kdy jej Kratiknot obdaroval příručkou na magické uvolnění stresu. A to nemluvě o šampónu od toho stvoření Trelawneyové, která měla odvahu obšťastnit jej předloni. Její vnitřní oko jí prý prozradilo, že bude potřebovat ‚Silnější, delší a pružnější vlasy do měsíce‘!

Minervě si při mnoha příležitostech stěžoval na odpudivou povahu tohoto zvyku.

„Nechápu, proč na tom trváte. Budete velice zklamaní, jestli čekáte něco na oplátku.“

Slabě se usmála a přiznala: „Možná nechceme nic na oplátku, Severusi. Možná vám prostě jen chceme něco dát.“

Při další příležitosti měla tu drzost přijít s odůvodněním, že mu poslali dárky, protože věří, že je osamělý. Osamělý, to určitě! Kdyby se počítali ostatní Smrtijedi a Pán zla, měl známých mnohem víc než kterýkoliv z nich…

Samozřejmě tím mohl jen těžko argumentovat nahlas. Ale byla to pravda. Smrtijedi měli k sobě hodně blízko, byli spolu svázaní smlouvou nenávisti stejně jako společným nevolnictvím Pánu zla.

A odhlédneme-li od pravidelného předávání zpráv o obsahu každého setkání řediteli, Severus plnil funkce obvyklé pro kteréhokoli jiného Smrtijeda – razie, terorizování mudlovských šmejdů, plánování Brumbálova hrozného zániku s divokým leskem v očích. Nevadilo, že bezprostředně poté všechna ta vražedná spiknutí hlásil pochechtávajícímu se řediteli, a dokonce akceptoval jeho narážky, jak na něj lépe provést atentát. I jen ty představy stály za to.

Rovněž navštěvoval společenské akce – ne zcela příjemné záležitosti, pokud Pán zla neměl dobrou náladu a toužil mučit nějaké mudly, nebo hůř, své vlastní následovníky. Smrtijedi byli, alespoň z větší části, značně štědří; mnoho z nezákonných nebo jinak pochybných složek do jeho lektvarového skladu mu zajistili ostatní služebníci Pána zla. Požadovali na oplátku jediné – oslabující jedy, šílenství způsobující elixíry a mužnost podporující prostředky.

Kolem a kolem, obvykle držel správný konec hůlky.

Takže když teď otevřel ředitelův dárek, v očekávání se ušklíbal, ale překvapila jej myslánka.

Přečetl si přiložený vzkaz a podrážděním se naježil… „Severusi, prosím, prohlédněte si obsah… vyjasní to některé mylné dojmy…“

Protočil očima a vzkaz odsunul stranou. Zvědavě pohlédl na myslánku.

Proti jeho vůli to Severuse zaujalo; probíral se vzpomínkami, zahlédl záblesky sebe jako puberťáka, jako mladého muže, který se právě dostal z Azkabanu, jako mladého učitele, krčícího se na podlaze učebny lektvarů.

Zamračil se. Pokud ředitel doufal, že jej poníží vzpomínkami na to nejhorší ze Srabuse, rozhodně uspěl.

Záblesk zelených očí.

Lily.

Tuto si prohlédne.

ooOOoo

Lily Potterová se třásla před Brumbálem kdesi venku v Godrikově dole. Ve tváři měla uštvaný, kradmý pohled a k hrudi si tiskla dítě, jako by si myslela, že je její návštěvník hodlá ukrást.

Brumbál zvedl ruce ve smířlivém gestu; v jeho pohledu se odrážela starost o bývalou žačku a její dítě.

„Obdržel jsem vaši zprávu,“ začal opatrně. „Minerva mi řekla, že jste vypadala rozrušeně.“

Lilyiny zelené oči nesly maniakální nádech, když ze sebe vyrazila divoký smích. „Ano, trošičku.“ Uštvaný pohled se stočil k miminku v jejím náručí. „Já – ach, Merline. Ach, bože.“

Dečka se posunula jen tak, aby Albus zahlédl chlapcovy růžové tváře a tmavé oči –

„Změnila se mu barva očí,“ poznamenal Brumbál.

Zkusmo se ke sklíčené ženě o krok přiblížil a ona vzhlédla. Najednou vypadala velmi mladě a ztraceně. Dítě již nesvírala tak křečovitě, a tak si je mohl převzít.

„Co jste mu provedla, Lily?“ optal se Brumbál jemně a zvedl miminko z jejích chvějících se rukou.

„Co jsem musela,“ přiznala nevýrazně, bez emocí. Přivřenýma zelenýma očima sledovala, jak její synek spočívá v cizím náručí. „Neuvědomila jsem si – nikdy mě nenapadlo, že by mohl být jeho, Albusi. Nemyslela jsem – byli jsme spolu jen jednou. Jediná chyba. Kdybych věděla – “ Smaragdové oči lesknoucí se slzami se stočily na učitele. „Ani by mě to nenapadlo, až před pár týdny. Díky bohu, že je James stále v horách, jinak by se to taky dozvěděl… Když se malý narodil, neuvědomila jsem si to… Ale po pár týdnech… Už jsem v jeho tvářičce neviděla Jamese, vůbec! A pak, když jsem seslala kouzlo otcovství…“ Hlas jí lehce ztvrdl, nebyl již tak hysterický. „Ani jeden se to nesmí nikdy dozvědět. James by mě opustil. Nedovolte, aby se to stalo, Albusi… A Severus – vezme mi syna. Víte, že to udělá! Pokud to zjistí…“

Brumbál stiskl rty do pochmurné linky. Ztrápeně pohlédl na dítě.

„Seslala jste zjevměnící zaklínadlo.“

Posmutněle, skrz slzy se usmála. „Teď vypadá jako jeho otec – ten pravý. James.“ Do hlasu se jí vkradl náznak hysterie: „Nenapadlo mě, že bude vypadat přesně jako James… Teď v něm nevidím ani kousek sebe. I jeho oči jsou jeho – Jakmile je James uvidí, pozná, že se změnily! Prosím – nevím, jak to zvrátit. Nevím, co mám dělat!“

Brumbál s ní soucítil a zamyšleně se podíval na dítě ve své náruči. Posunul si je na jednu paži, druhou vytáhl hůlku a se zamumláním tichého zaklínadla mávl nad chlapcovýma očima.

Lily zalapala po dechu, když se hnědá pomalu stáhla z duhovek a miminku zůstaly oči jasně zelené. Oči, do kterých se dívala po jeho narození.

„Albusi, to zjevměnící –“

„Stále drží,“ ujistil ji. „Dovolil jsem si pečlivě vybrat jen jeden jeho prvek. A posílil je kvůli vám; bude fungovat, i když Harry vyroste.“

Oči jí zazářily slzami vděčnosti a v Brumbálově tváři se mísil soucit a výčitky svědomí.

Scéna zmizela.

A najednou se objevila jiná vzpomínka, těsně spjatá s předchozí.

Mladší Severus hleděl do nebe, občas s potlačovaným hněvem střelil pohledem nevalně zastírajícím nepřátelství k bystrozorům na stráži u vchodu. Celé jeho tělo vyzařovalo obrovské napětí, černý hábit jako rubáš obaloval vyhublou postavu.

Do místnosti vstoupil Brumbál a Severus se prudce otočil, aby jej konfrontoval. Oči mu blýskaly zoufalstvím a vztekem.

„To je ta vaše milost, Brumbále?“ zavrčel. „Azkaban!?“

Brumbál otálel u vchodu.

„Měl bych vás zabít,“ zachraptěl Severus. Hlas se mu třásl.

„Pokud si, Severusi, přejete ventilovat vztek na mně,“ poznamenal Brumbál tiše, „máte na to plné právo. Několikrát jsme vás těžce zneužili. Jen vás varuji, že se nepostarám o zvrácení vašeho rozsudku, budete-li jednat pod tímto impulsem.“

Severus na něj temně hleděl, ale nic neřekl.

„Udělám vše, co je v mých silách, abych ten trest zrušil, Severusi,“ pokračoval jemně Brumbál a o krok přistoupil k mladšímu kouzelníkovi s opatrností, kterou byste zvolili při přibližování k divokému zvířeti. „Přísahám vám, nebudete tam dlouho.“

Severus vypadal stále naštvaný, ale něco z jeho hrůzy prosáklo na povrch. „Pro vše, co jsem pro vás udělal… Proč je nemůžete zastavit? Proč je nepřimějete, aby viděli důvody? Musí existovat něco, co můžete udělat! Mozkomorové…“ Severusovy oči byly naprosto vystrašené a pohledem opět přejel k ranní obloze. „Jen ti nevinní a ti nemilosrdní. Říká se, že jen oni jediní je snesou. Já nejsem ani jedno.“

„Nebude to na dlouho, Severusi, přísahám.“

Severusův výraz potemněl. V očích se mu vypočítavě zablesklo a starší kouzelník téměř neznatelně ztuhl. Předvídal okamžitý slovní útok.

„Alespoň nebudu sám,“ pronesl Severus.

Brumbál jej ostražitě sledoval.

„Black,“ Severus to jméno vyštěkl, „shnije po mém boku.“

Do ředitelova výrazu se vkradla bolest. Zběhnutí Siriuse Blacka k Lordu Voldemortovi mu zjevně trhalo srdce.

Při pohledu na Brumbálovu bolest se Severusovy oči spokojeně zaleskly, ale rychle nasadil nečitelný výraz.

„Venku na mě nic nečeká,“ poznamenal tiše. „Nemám, v co bych doufal, i když mě osvobodí. Proč bych se měl starat? Co na tom záleží? Mohli by přikázat polibek a já bych jej uvítal –“

„Severusi, takto nemluvte!“

Brumbál se k němu přiblížil a popadl mladšího muže za hubená ramena.

„Vždy existuje naděje a vždy existuje něco, pro co žít.“

Brumbál si přitáhl Severuse blíž.

ooOOoo

Snape, ponořený do vzpomínky, ztuhl při pohledu na výraz Brumbálovy tváře. Na tu prosbu, na ty výčitky svědomí.

Brumbál se chystal mu to prozradit.

Teď to viděl, měl to poznat i tehdy. Měl si uvědomit, že se mu Brumbál chystá něco říct.

Neměl udělat, co udělal.

ooOOoo

„Také pro vás, Severusi, tu něco existuje. Je už na čase, abyste se to dozvěděl, ale musím vám říct, než –“

Mladý Severus se nenávistně střetl s Brumbálovýma očima, zradu a zuřivost jasně vepsánu v obličeji.

„Ano, něco pro mě existuje,“ zlomyslně přerušil staršího kouzelníka. „Vědomí, že v každém okamžiku Black hnije v Azkabanu a James Potter v zemi. Vaši zlatí Nebelvíři jsou mrtví nebo zostuzení. Omilostnil jste Blacka za jeho první pokus o vraždu a on během druhého zničil vašeho nejmilejšího Pobertu. To je moje.“

Brumbálův výraz se zachvěl a ruce mu sklouzly z ramen mladšího kouzelníka.

Severusovými rty přeběhl mrazivý úsměv, takový, který vypovídal o vší té nenávisti v jeho srdci.

„Tento triumf,“ pokračoval Severus stále s děsivým úsměvem, „budu opatrovat až do konce svých dní.“

Brumbál na něj dlouhou chvíli hleděl, jako by si nebyl jistý, co si má s mladším kouzelníkem počít. Nakonec mu z očí bezradnost zmizela a on opět získal výraz stoického, klidného starého kouzelníka, kterého Severus znal.

„Dostanu vás odtud,“ přislíbil Brumbál tiše. „Jen to bude chvíli trvat. Chtěl jsem –“ V jediném okamžiku se zatvářil ztrápeně, ale ona emoce obratem zmizela. „Něco na vás bude čekat. Přísahám.“

ooOOoo

A tak se také stalo. V Azkabanu strávil tři měsíce, než bylo ministerstvo dostatečně přesvědčeno, že skutečně byl špionem, a v Bradavicích se pro něj objevil volný post Mistra lektvarů. Severus Brumbála dlouho obviňoval i poté, co mu zajistil propuštění. Prostě věděl, že být jedním ze zlatých Nebelvírů, Brumbál by ministerstvu nikdy nedovolil, aby jej poslalo do Azkabanu. Ani na den, ani na hodinu a zcela jistě ne na tři zatracené měsíce.

Ale teď to byl poněkud otřesený Severus Snape, kdo se vynořil z myslánky, kdo se zhroutil do křesla ze strachu, že jej nohy neunesou. Jeho mysl byla vyděšena těmi slovy, tím výrazem v Albusově tváři.

„Také pro vás, Severusi, tu něco existuje. Je už na čase, abyste se to dozvěděl, ale musím vám říct, než –“

V jeho vlastní paměti ta slova neznamenala nic. Ten výraz v Albusově tváři byl až dosud bezvýznamný. Vše získalo na důležitosti až po nahlédnutí do Brumbálovy myslánky.

Ty vzpomínky mohl zfalšovat, pomyslel si Snape zlomyslně, ale i když ten nápad zvážil, věděl, že je to nesmysl. Jeho vlastní vzpomínky na onu bouřlivou scénu, na ten strašný den jeho odsouzení, se mu v hlavě odvíjely v souladu s tím, co právě viděl.

Proč mu tu myslánku Brumbál poslal? Chtěl jen demonstrovat skutečnost, že Snape svoji šanci na otcovství odvrhl?

Chystal se mu říct, že má syna. A Severus Brumbálovi zlomyslně hodil do tváře svoji nenávist k Jamesi Potterovi a všechny ředitelovy obavy.

Ne, toto nemělo Severusovi vymáchat nos v možnostech, které ztratil. Brumbál chtěl, aby přesně viděl, proč před ním chlapce skrýval. Ty krátké záblesky ostatních vzpomínek – pronásledovaný muž krátce po Azkabanu, incident z počátku jeho učitelské kariéry, kdy jej starší kouzelník objevil schouleného na podlaze jeho učebny po špatné zkušenosti s Disociativním douškem… Snažil se Severusovi ukázat, že chránil muže zcela nepřipraveného na břemeno péče o dítě stejně tak, jako ukrýval dítě před tímto mužem.

Kdyby o chlapci věděl… Kdyby se o něm tehdy dozvěděl, nějak by o tom popřemýšlel, i kdyby jej měl nechat u těch mudlů. Bylo by pro něj nepřijatelné, aby kluk zůstal Potterem, ale stejně tak by jej ničilo, kdyby kluka přijal za vlastního.

Vážně, byl by za mlada lepším otcem, než byl teď?

A byl strašným otcem; to klidně přiznával. Klukovi nedával žádnou lásku, nijak do něj citově neinvestoval krom šesti let hluboce zakořeněného odporu. V hrudi se mu nezvedaly žádné něžné pocity a skutečně po tom ani netoužil. Naprosto jej uspokojovalo stát se klukovi odporným tyranem, protože se nedokázal přimět cítit k tomuto děcku něco jiného.

Trvalo několik hodin, než si promyslel vhodnou odpověď Brumbálovi. Možná by si měl prohlédnout i zbytek událostí v myslánce, ale vlastní já se mu protivilo i bez procházení vzpomínek na ty strašné časy očima někoho jiného.

Ta osoba, které Brumbál čelil krátce po Severusově soudu…

Ta vychrtlá, vzteklá, vystrašená troska kouzelníka…

Viděl toho dost na celý život.

Když poslal sovu s odpovědí, její slova měl vrytá do paměti.

„Řediteli – již jste dokázal, že nemáte žádnou úctu k posvátnosti mých vzpomínek, ani k mým přirozeným právům v jiných aspektech. Nesetrvávejte v těchto vyjádřeních svého opovržení. Nemám zájem o nic, co mi nabízíte.“

Byla to prostá zpráva. ‚Neodpouštím vám. A nikdy nezapomenu, co jste udělal.‘

Ačkoli i přes Severusovu nejvyšší snahu ten vztek, který v něm kolotal od chvíle, kdy se odkryla pravda, trochu polevil.

Brumbál mu nevzal kluka, protože si myslel, že ho Severus není hoden. Nemyslel si, že Srabus je špína na zemi.

Nemělo by to pro něj tolik znamenat, ale znamenalo. Znamenalo to všechno.

PP: A malé shrnutí zmíněných kleteb, které pro vás připravila marci:

Infecunditas

Jedno ze stovek sterilizačních kouzel v kouzelnickém světě používané za účelem zajištění rodinného majetku vlastním potomkům.

Infecunditas, -atis, je latinské slovo znamenající „neúroda, neplodnost“.

Paecipio infidelis

„Pokárej nevěrníka“. Jedno z nesčetných kouzel na dané téma v knize Spřízněné a příbuzenské kletby (Kinship and Related Curses). Nevyřešená zůstává otázka, zda je kouzlo určeno jako prevence „před“ eventuální nevěrou, nebo až „po“ jako trest. Předpokládám, že v uvedené knize je dostatek možností pro obě varianty.

Formule pochází z latiny, kdy paecipio, resp. správněji asi praecipio, znamená „napomínat“ a infidelis pak „nevěrný, věrolomný“.