Preklady fanfiction Harryho Pottera

Draco přejel prstem po hřbetu knihy a kriticky prozkoumal obal ve snaze najít důvod, proč Grangerová tak dychtila, aby si to přečetl.

Zdála se docela neškodná. Na přebalu byla nehybná mudlovská černobílá fotografie, na níž upoutával pozornost zdánlivě vzdělaný černý muž – dle oděvu zjevně mudla – s výrazem strhaným moudrostí a zkušeností. Podíval se na zadní přebal a zjistil, že to není skutečná autobiografie, ale spíš sbírka zápisků a dopisů toho maníka Kinga, shromážděná jiným chlapíkem jménem Carson. Nenašel tam objasnění toho, co kniha obsahuje, což ho iritovalo, ale kupodivu ho text upoutal už jen díky tomu, že zajímal Grangerovou.

Tvrdohlavě se zadurdil, odhodil knihu stranou a složil hlavu do dlaní. Zaryl si nehty do vlasů a uvažoval, kdy tohle všechno skončí. Slyšel Grangerovou vyjít z ložnice a zamířit do koupelny, stejně jako každé ráno. Podlehl své znepokojující rutině a zvedl se z postele, aby se sesunul ke zdi, kam přitiskl ucho, které se rozvibrovalo jejími neodvratitelnými zvuky.

O chvíli později Grangerová, spolu s hudebním podkresem tekoucí vody, začala uspokojovat jeho nezdravou závislost. Jen sotva patrné vzdechy a dosud spánkem ochraptělé vrnění narostlo do hlasitějších stenů, kvůli kterým se vždy vracel. Zhluboka se nadechl, když její hlas utišil bolest jeho hlavy, a dovolil si nechat se ukolébat až do omámeného stavu.

Jako vždy.

Ale…

Něco se v něm rozvířilo; hřejivé zacukání někde v podbřišku, odkud putoval proud krve rovnou mezi jeho stehna. Ten pocit dobře znal, ale už to bylo před nějakou dobou; předtím, než ho přinutili zosnovat smrt toho muže, což naprosto pohltilo jeho mysl a okradlo jej o jakékoliv myšlenky na uvolnění. A šest měsíců skrývání stěží něčemu pomohlo.

Stále ztracený ve stenech Grangerové pohnul instinktivně rukou směrem k rostoucí bouli mezi nohama. Jeho prsty sotva stihly to místo pohladit, když vytřeštil oči a s vyděšeným výrazem kvapně ucukl rukou pryč. S nedůstojným vyjeknutím se odtrhl od stěny a přitiskl si dlaně na uši. Třásl se šokem a odporem k sobě samému, zatímco se s pevně zavřenýma očima a zatnutými zuby zoufale snažil odříznout ji od svých smyslů.

Jako chvějící se hromádka na zemi u nohou postele se ani nepohnul; neodvážil se pohnout, dokud skrz jeho prsty nedolehlo k uším cvaknutí vchodových dveří, které značilo, že odešla na vyučování. Otevřel bouřkově šedé oči, paže mu klesly k zemi a tělo ztuhlo zhnusením a panikou.

Co to SAKRA bylo?

Čelo mu pokryla vrstva potu a z potupného lapání po dechu ho škrábalo ve vyprahlém hrdle. Cítil se špinavý; pošpiněný způsobem, jakým jeho tělo reagovalo na tu podělanou děvku. Při Merlinově hrobě, co se to s ním děje? Vážně se jeho duše scvrkla v téhle Grangerovou zaplavené cele tak moc, že se ozývala tímhle nechutným způsobem?

NE!

Ne.

Ne, nic to neznamenalo. Naprosto vůbec nic.

Naposledy se mu dostalo fyzického uspokojení před dlouhými měsíci, a nepočítal tu hrstku chvilek, kdy se toho napětí narychlo zbavil v chatrči ve Skotsku, když se Snape vydal pro zásoby. Bylo zcela pochopitelné, že jakmile začal bydlet v blízkosti ženy, do hry vstoupily jeho primární instinkty.

Ať už to byla mudlovská šmejdka nebo ne.

Bylo to nevyhnutelné, ale dokáže to mít pod kontrolou. Bude muset. Zvedl hlavu a vedle nohy našel Kingovu autobiografii. Hlasitě polkl, aby se zbavil škrábání v krku, doposud chvějícími se prsty popadl knihu a prudce ji otevřel na první straně. Nezbytně nutně potřeboval rozptýlit.

*

"Čtení?" zopakovala McGonagallová zamyšleně. "Ano, to by mohl být ideální způsob, jak pana Malfoye zaměstnat."

"Dala jsem mu některé ze svých mudlovských knih," přiznala Hermiona. "Myslela… myslela jsem, že by to možná mohlo změnit jeho postoj k mudlům-"

"Obdivuji vaši houževnatost, slečno Grangerová," povzdychla si žena a opřela se do opěradla židle. "Ale radím vám, abyste se tím nápadem nenechala zcela unést. Zdá se, že pan Malfoy docela lpí na svých zásadách-"

"To vím," přerušila ji bruneta. "Ale nemyslím, že je až tak špatný, jak působí navenek. Je inteligentní a myslím, že kdyby se mi podařilo zasít do něj semínko pochybností, mohl by přijít ke zdravému rozumu."

Ředitelka našpulila rty a zadumaně si poklepala prstem o bradu. "Váš názor na pana Malfoye se změnil.“ Konstatovala; neptala se.

"No," ošívala se Hermiona, "jenom mám pocit, že mu víc rozumím, a myslím, že on si na mě taky zvyká. Jsem si docela jistá, že se jeho pohled na mě za poslední měsíc změnil, takže bych ho možná mohla přesvědčit, že jeho předsudky nejsou opodstatněné."

McGonagallová nad slovy mladší čarodějky pečlivě uvažovala. "Pokud musíte," vydechla váhavě. "Potom bych vám doporučila, ať držíte své naděje na uzdě a budete opatrná. Ale věřím vašemu úsudku, Hermiono."

"Děkuji," kývla s lehkým úsměvem. "Hodně to pro mě znamená, paní profesorko."

"A jak se mu jinak daří?" zeptala se starší čarodějka. "Vykazuje nějaké podivné chování nebo výbuchy?"

Hermioninu mysl okamžitě zahltily záblesky vzpomínek na sobotu, kdy po příchodu našla Malfoye v bezvědomí na podlaze. Ujistila ho, že jeho pokus o útěk zůstane mezi nimi. Merline, vlastně mu to slíbila. Při zpětném pohledu se ukázalo, že to bylo zbrklé rozhodnutí, a ačkoliv byla její loajalita McGonagallové pevná a bezmezná, nedokázala by porušit slib.

Malfoy nebo ne.

"Ne," zavrtěla hlavou a úspěšně ignorovala bodnutí viny. "Ne, jenom tráví většinu času ve své ložnici."

"Dobrá," promluvila profesorka lehce skepticky. "Inu, informujte mě i nadále o jeho chování. A jak si vedete vy, slečno Grangerová?"

"Jsem v pořádku," odpověděla automaticky a naklonila hlavu, aby věnovala McGonagallové zvědavý pohled. "Proč se ptáte?"

"Jen si ověřuji, jak se cítíte," odvětila vyrovnaným tónem. "Chápu, že momentálně je všechno složité a jen se chci ujistit, že vám je dobře."

Hermiona pokrčila rameny. "Vím, že to mám jednodušší než spousta jiných," odpověděla upřímně a olízla si rty. "Opravdu jsem v pořádku, paní profesorko."

"Když to říkáte," zamumlala McGonagallová s očividným znepokojením. "Ale ráda bych, abyste pamatovala, že se mnou můžete kdykoliv cokoliv probrat."

Mladá nebelvírka se k následujícímu úsměvu musela přinutit. "Děkuji."

"Ještě jedna věc," pokračovala postarší čarodějka. "Potřebuji tento víkend vyrazit do Prasinek a ráda s sebou vezmu vás i pana MacMillana, pokud si potřebujete něco zařídit. Možná se budete chtít zeptat přátel, zda něco nepotřebují."

"Dobrá," souhlasila a zvedla se z křesla. "Uvidíme se v sobotu, paní profesorko."

*

Bylo pozdě a vítr opět zuřil a skučel opuštěnou knihovnou jako modlitby umírajících lidí.

Hermiona se zachvěla, vložila do kouzla Lumos více energie a přitáhla si paže blíže k tělu v boji proti chladu. Vydechovala obláčky páry během toho, co se snažila soustředit na úryvky textů, a jen silou vůle držela ztěžklá víčka otevřená. Nemělo to cenu; vítr byl příliš silný a její tělo příliš vyčerpané, aby tam ještě zůstávala.

Po vyučování se nevrátila do svých komnat jako obvykle, protože Neville ji téměř úpěnlivě prosil, aby mu pomohla s úlohou na přeměňování, a po tom, co skončili, neviděla důvod z knihovny odejít. Její uniforma byla po dlouhém dni cítit pižmem a škrábala a Hermiona se po setkání s McGonagallovou v čase oběda stěží donutila sníst sendvič se sýrem a nakládanou zeleninou. Hladověla, byla ztuhlá a znechucená tím, že tahle noc nepřinesla žádný pokrok. Stejně jako ty předchozí.

Další pronikavé zakvílení jí tak zadrnčelo nervy, až s nešťastným povzdechem zavřela knihu. Za výkřiků větru si urychleně sbalila věci a sem tam se ostražitě ohlédla po okolních stínech. Tiše, rychle a se srdcem na jazyku zamířila hrozivě prázdnými chodbami. Občasné rozmazané odrazy v oknech a přesvědčení, že za sebou slyší neznámé kroky, ji přinutilo ke sprintu.

„Ad Lucem!“ sykla na zívající lvy, načež vrazila do místnosti a pevně zavřela oči, když se skácela na zem, a snažila znovu nabýt ztracenou rovnováhu.

„Co je sakra s tebou?“

Hermiona sebou cukla směrem od onoho hlasu, oči rozšířené a ruka na hrudi, aby utišila úlek. „K čertu, Malfoyi!“ obořila se na něj vynervovaným sípotem. „Co to děláš?“

Zmijíma vypočítavýma očima ji pozoroval a jeho původní záměr za každou cenu ji ignorovat, vzhledem k tomu… rannímu problému, se vytratil. Bylo příliš lákavé ji vytáčet, když vypadala tak nervózně a zranitelně, a on se těšil z její nevypočitatelnosti. Měsíc žil v její přítomnosti a stále pro něj bylo nemožné ji prohlédnout, a i přes to škubání pod žaludkem, které mu připomínalo, že je to teoreticky riskantní rozhodnutí, zjistil, že se touží dozvědět, jak se to bude vyvíjet dál.

Trochu ho uklidnilo, že vidí Grangerovou ve zmačkané uniformě; sukně konzervativně pod koleny, na rozdíl od jiných dívek, které ukazovaly nohy, a všechny knoflíčky košile věčně pečlivě zapnuté. Tahle čarodějka by nevěděla, jak se obléct vyzývavěji, i kdyby na tom závisel její život, a tím si potvrdil, že tohle ráno neznamenalo víc než tělesnou zradu.

Určitě ničemu neuškodí trochu si s tou nebelblbkou pohrát, akorát to zažene nudu.

„Co děláš na zemi?“ zaútočil na ni chladně z kuchyňky. „A z čeho jsi tak zatraceně ustrašená?“

Spolkla část paniky, když zazněl další závan větru příliš připomínající lidské zasténání. „Ne-nejsem ustrašená-“

„Jo, jasně,“ ušklíbl se krutě a zběhle si prohlédl její rysy, na kterých rozeznal všechny varovné signály. „Zapomněl jsem na ten tvůj ubohý problém s větrem-“

„Sklapni, Malfoyi,“ vyprskla, vyškrábala se na nohy a narovnala v ramenou, aby znovu získala něco ze ztracené důstojnosti. „Proč musíš vždycky někde číhat-“

„Nečíhám,“ opáčil Draco klidně a se složenýma rukama se opřel o pult. „Jenom tady stojím-“

„No… a proč?“ otázala se neobratně, zatímco odhodila tašku vedle pohovek. „Obvykle nejsi vzhůru, když přijdu domů-“

„Zase špatně, Grangerová,“ přerušil ji. „Pokaždé jsem vzhůru, když přijdeš domů. Jen jsem obvykle v pokoji.“

Vypadala v rozpacích a vyvedená z míry a jeho samolibý úsměv se lehce rozšířil. „Jsi vzhůru pokaždé?“

„Pokoušet se spát a přitom poslouchat tvůj dotěrný rámus je nemožné, Grangerová,“ oznámil jí bez obalu. „Jak už jsem řekl, je to jako mít doma obra s dyspraxií-“

„Já nedělám rámus! Jen jsem-“

„Hlasitá a otravná,“ skončil znuděným tónem. „A osina v zadku-“

„Počkej,“ zamumlala tiše Hermiona. „Takže… ty taky špatně spíš?“

Do prdele.

Draco si svou chybu uvědomil příliš pozdě. „Spím dobře,“ řekl a namířil na ni ostrý pohled. „I když ty vaše nebelvírské postele jsou neskutečně nepohodlné.“

Brunetka se zarazila a naklonila hlavu; medově hnědýma očima přejížděla po celé jeho postavě. „Tak… co jsi dělal v kuchyni?“

„Pokoušel jsem se udělat si něco k pití,“ protočil oči v sloup a ukázal na konvici. „Ale ta tvoje podělaná mudlovská zhovadilost je rozbitá-“

„Není rozbitá,“ zamumlala trochu vzdáleně a přešlápla. „Půjdu se převléknout a udělám nám-“

„Nechci, abys mi dělala-“

„Ale nebuď tak dětinský.“ Její zamračení však vybledlo, když se znovu ozval poryv větru. Okusovala si úzkostlivě spodní ret, zatímco poměřovala svou pýchu se strachem a náhlou osamělostí. „Podívej, stejně mám na tebe pár otázek, takže-“

„Otázek?“ zopakoval po ní Draco. „Proč bych měl odpovídat na-“

„Malfoyi, přestaň,“ opovržlivě a podrážděně zafuněla. „Nebudu se snažit z tebe něco-“

„Jasně-“

„Mám otázky ohledně tvého pobytu a jak se pokusit ti to tady… zpříjemnit,“ vysvětlovala cestou do svého pokoje. „Tak přestaň být tak-“

„Máš deset minut,“ varoval ji. Vyšel z kuchyně a ztěžka se svalil na gauč, na kterém tehdy spal. „Pohni si, Grangerová.“

Hermioně netrvalo ani dvě minuty převléct se do volného trička a pyžamových kalhot a s vědomím, že ji řev noci opět vyžene z pokoje do obývací místnosti, s sebou vzala i přikrývku. Draco netrpělivě poklepával nohou o hranu stolu, zatímco připravovala dvě kouřící čokolády, a Hermiona se kousala do jazyka, aby zastavila příval kousavých slov.

„Fajn,“ vydechla čarodějka, položila hrnky na stolek a uvelebila se na protější pohovce. „Tenhle víkend jdu do Prasinek a napadlo mě, jestli nechceš, abych ti něco-“

„Nepotřebuju, abys mi něco nosila,“ vyštěkl a prudce se zvedl z místa. „Kolikrát ti to musím říkat, Grangerová? Jsi do prdele hluchá? Nic od tebe nepotřebuju-“

„Věděla jsem, že budeš takhle reagovat,“ řekla škrobeným a kontrolovaným tónem, jako by nešlo o víc než obchodní setkání. „Podívej, nejsou to moje peníze; jsou to peníze Bradavic a vzhledem k tomu, že tvůj otec byl členem rady, jsou to prakticky peníze tvé rodiny.“

Nebyla to pravda. Hermiona by zaplatila za všechno, co by si vyžádal, za předpokladu, že by to nepřekročilo její rozpočet. Očekávala, že její nabídku vezme jako urážku na své cti, a aby ho zmátla, vytasila se s menší průhlednou lží. Nebyla si jistá proč, ale chtěla, aby měl pár věcí, které by si mohl zcela přivlastnit; možná by jej to trochu uklidnilo. Anebo za tím bylo něco jiného, na co dosud tak úplně nepřišla.

Nebelvírka na něj proti své vůli po jeho pokusu o útěk a po tom, jak ji pohladil po tváři špinavou dlaní, nahlížela jinak. Ani jedinkrát neuvažovala nad možností, že by Malfoy kdy něco udělal něžně, a jeho krvavé pohlazení ji naprosto odzbrojilo. A byla si o něco více vědoma jeho potřeb a pocitů. Pohled na Znamení zla ji měl zděsit a znovu vůči němu zažehnout plamen vzteku, ale nestalo se tak. Místo toho naslouchala hlasu McGonagallové ve své hlavě.

Zatímco se s ním potýkáte, neměla byste zapomenout na to, že byl ke svému jednání přinucen.

Hermiona si řekla, že jí na tom nezáleží, aspoň ne úplně, ale její nenávist se časem změnila na lhostejnost, na něco jiného. Nebyla si jistá, co přesně. Klidně jej sledovala, jak si znovu sedá a opírá se bradou o klouby na ruce.

„A ty mi nabízíš, že ty věci seženeš?“ zeptal se skepticky. „Proč?“

„Z čistě sobeckých důvodů,“ pousmála se. „Když se ti dostane trochu přepychu, možná budeš o něco milejší.“

Draco se posměšně uchechtl. „Bude to chtít víc než pár hraček, abych byl k tobě milejší, Grangerová,“ řekl pevně s přivřenýma očima. „A mimo tu absurdní představu, neočekáváš něco na oplátku?“

„Beztak vím, že bys nesouhlasil s ničím, o co bych tě požádala,“ pokrčila rameny. „A nemáš nic, o co bych stála.“

Zaškubalo mu v čelisti. „Fajn,“ zachraptěl. „Už se mi dělá dost zle z toho rudého povlečení, tak mi sežeň něco v zelené. A ten tvůj pitomý šampon-“

„Vydrž chvilku,“ řekla Hermiona a natáhla se po své tašce. „Napíšu si to.“

Zatímco vytahovala pergamen a brk, jedna z jejích adrenalinových injekcí vypadla ven a odkutálela se až k Dracově noze. Ten ji štíhlými prsty zvedl a pozorně si ji prohlédl ze všech stran. Svraštil obočí, když si všiml ilustrací po celé délce stříkačky.

„Tak mudlové už neumí číst?“ protáhl. „To mě mohlo napadnout-“

„To jsou doprovodné obrázky,“ odsekla čarodějka rozzuřeně. „Když dostanu anafylaktický šok a někdo tohle najde, obrázky mu vysvětlí, jak mi to píchnout.“

„Proč si to prostě neuděláš sama?“

„V určitém stadiu toho nebudu schopná,“ vysvětlila. „Je to jen pojistka-“

„A když ti to nikdo nepíchne?“ zeptal se čarodějky ostražitě a uvědomil si, že ho její odpovědi až příliš zajímají. „Co se stane pak?“

„Mohla bych zemřít,“ konstatovala a Dracovi se nelíbilo, jak lehkovážně její komentář vyzněl. „Vykašli se na to, Malfoyi. Vrátíme se k tomu seznamu.“

Draco od ní se znepokojivým pocitem v žaludku odtrhl ledově šedý pohled a znovu jím ulpěl na té věci, kterou stále držel. Ještě naposledy prozkoumal obrázky, než po ní tu injekci hodil zpátky a zamyšleně si olízl zuby a spráskl ruce.

„Takže máš strach z větru a zabije tě i mizerná včela,“ shrnul všechno chraplavým hlasem. „Myslel jsem, že vy nebelvíři jste nezničitelní. Nebo tahle otravná vlastnost patří jen tomu zjizvenci, se kterým se zahazuješ?“

„Jsem člověk,“ zašeptala tiše a odhodlaně se setkala s jeho mrzutým pohledem. „Mám chyby, stejně jako ostatní.“

Draco se zamračil a setřásl nevítané myšlenky. „Jak myslíš,“ zavrčel. „Každopádně chci zelené povlečení a něco na sprchování. Z těch tvých levných kravin už se mi loupe kůže.“

„Nedělej mi naděje,“ zamumlala sarkasticky a vysloužila si ostrý pohled, zatímco si zapisovala jeho požadavky. „Ještě něco?“

„Pár balení Bertíkových fazolek,“ odpověděl. „A pár Zubočistících vláknopastilek.“

„Nepotřebuješ nic jiného do pokoje?“

„Pochybuju, že mají v Prasinkách cokoliv, co by pomohlo tragickému stavu té ložnice,“ zamručel cynicky. „Povlečení stačí.“

„Dobře. Ještě něco?“

Zmijozelský princ se zarazil a uvážlivě naklonil hlavu. „Jestli mají něco nového u Krucánků a Kaňourů, tak něco ke čtení. Z těch tvých mudlovských hovadin chytám migrénu.“

Přimhouřila oči. „Myslela jsem, že jsi tvrdil, že to není tak hrozné-“

„Raději bych četl něco z obstojné kouzelnické literatury,“ zamračil se na ni. „Ta kniha, cos mi doporučila, je nějak podělaně divná.“

„Ty čteš tu o Martinu Lutheru Kingovi?“ zeptala se a světle hnědé oči se jí rozšířily zájmem. „Co si o ní myslíš?“

„Předpokládal jsem, že jsi mi řekla, abych si to přečetl, v marné snaze vymýt mi mozek tak, abych začal mít rád mudly,“ zasyčel znechuceně a svá slova ještě podtrhl jedovatým pohledem. „Ale ten tvůj idiotský plán se ti vymstil, protože ta kniha mi akorát dokázala, jak zasraně odporní mudlové opravdu jsou.“

Stálo ji všechny síly, aby se na něj nevrhla a nevrazila mu. „Dobrá,“ vydechla s očividnou snahou. „Proč to říkáš?“

„Protože podle té knihy mudlové zotročili černé mudly a nakládali s nimi jako s hovny,“ vyplivl tou představou zjevně vytočený. „Pokud jsem tu knihu tedy pochopil správně.“

„Ne,“ povzdychla si Hermiona. „Je to tak.“

Draco se na ni pohrdavě ušklíbl. Byl to absurdní a cizí koncept, který okamžitě strhl jeho znechucenou pozornost, a nikdy ani nepomyslel na to, že by něco podobného mohlo jakoukoliv společnost potkat. Diskriminace kvůli barvě pleti byla v kouzelnické historii neslýchaná a při pouhém pomyšlení na tu ideu se mu mudlové znechutili ještě víc. Blaise, pravděpodobně jediný jeho přítel, kterého respektoval, měl tmavou pleť a myšlenka, že by měl být týrán kvůli odstínu kůže, ho rozlítila a zkrátka dokázala, jak barbarští a podřadní mudlové jsou.

„Zasraní debilové,“ zanadával a ohrnul ret, když se na ni podíval. „A ty takovou spodinu obhajuješ?“

Čarodějka se znovu dlouze nadechla a usoudila, že bude muset volit slova velmi pečlivě, pokud chce, aby se to vyvinulo podle jejích představ. „Byla to ostudná éra, které mudlové litují-“

„Ostudná je příliš slabé slovo,“ opravil ji Draco a nervózně podupával nohou. „Myslel jsem, že ty jsi tady ta chytrá-“

„Vůbec nikdy jsem neřekla, že to bylo správné,“ bránila se obratem. „Říkám, že se to stalo, a-“

„Tak tohle je fraška,“ zavrčel a jeho dech se lehce ztížil hněvem. „Nemůžu uvěřit, že jsi na straně druhu, který segreguje své členy na základě barvy pleti. Je to jen kůže. Nic, co můžeš ovlivnit.“

A je to tady...

Hermiona spolkla nervozitu klíčící v hrdle a narovnala se v ramenou. „Ano,“ řekla tak vyrovnaně, jak jen dokázala. „Není fér soudit člověka za to, co nemůže ovlivnit, že?“

Dracova hlava vystřelila vzhůru a zatoužil svá slova vrátit zpět. Téma jejich vzrušené diskuze náhle dospělo k citlivé oblasti. Její krvi.

Vrásky předešlé zlosti z jeho bledé kůže zmizely a zbyly jen rozšířené šedé oči a pootevřené rty. Svraštil obočí špatně skrývaným zmatením a každý sval v jeho těle ovládlo cosi, co hraničilo s úzkostí. Napjal se a ztuhl, ale když se na něj Hermiona podívala pozorněji, všimla si sotva patrného nestálého chvění v jeho sepjatých rukou a dech se jí uklidnil. V dusném tichu se neodvážila ani mrknout, když ho prořízlo zahučení větru.

„Ty prohnaná děvko,“ zamumlal Draco tiše s prázdným výrazem. „Udělala jsi to záměrně-“

„Pouze jsem ti dala záznam historických událostí,“ prohlásila zdánlivě vyrovnaná Hermiona. „Ty sám sis z toho vyvodil závěry-“

„To je jiné, Grangerová!“ skočil jí neoblomně do řeči a pevně sevřenou pěstí hlasitě udeřil do stolu. „Okolnosti jsou naprosto zasraně jiné!“

„Okolnosti jsou vždy jiné,“ řekla pomalu a ignorovala nutkání ustoupit před ním. „Ale... ale podstata a problém jsou vždy stejné-“

„Naser si,“ zavrčel. „Jestli si myslíš, že tohle změnilo můj názor na mudly, tak se zatraceně pleteš, Grangerová!“

„To je na tobě,“ pokrčila rameny s nucenou lhostejností, ale spatřila za těmi stříbrnými obranami jeho šedého pohledu pochybnosti a přesně to bylo jejím záměrem. „Chceš z Prasinek ještě něco?“

Draco uvolnil čelist a znovu se uvelebil na gauči. Ostražitě nespouštěl oči z jejích nevinných rysů. „Víš, jsi docela záludná kráva, Grangerová,“ řekl jí nevzrušeně.

I přes sílu dopadu jejich předchozích slov Hermiona nedokázala potlačit krátké ženské zachichotání. „Říká zmijozel,“ podotkla. „Jsem v pokušení brát to jako kompliment, Malfoyi.“

„Neber,“ řekl znatelně klidnějším, ačkoliv stále napjatým tónem. „A musím ti připomínat, že je to právě zmijozelská kolej, které se dostává nejvíce negativních předsudků? Takže se můžeš přestat povyšovat, protože ty soudíš taky.“

Hnědovlasá čarodějka zamrkala v bezprostředním překvapení. „Asi… asi máš pravdu,“ uznala s nechutí. „Ale naneštěstí ty těm stereotypům odpovídáš-“

„Ale ty ses tak rozhodla ještě dřív, než jsi mě vůbec potkala,“ hádal se. „A ty samé domněnky sis udělala vůči každému zmijozelovi.“

Hermiona si olízla rty a zhluboka se nadechla. „Dobře,“ začala pomalu. „Potom se omlouvám za tak zbrklý úsudek.“ Odmlčela se, aby téměř smutně zajala jeho pohled. „Je škoda, že jsi mu dostál.“

Draco od ní otrhl pohled a zaměřil se na své propletené prsty s pocitem dalšího zvláštního třepotání v hrudi, které vzbouřilo něco, co řekla nebo udělala. Tělo i mozek na ni dál reagovaly nevítanými tiky a pocity a on krátce zauvažoval, jestli je to zkrátka jen psychosomatické. Buď mu příčetnost opravdu teče ušima, nebo je Grangerová méně… nesnesitelná.

Neměl ponětí, kterou možnost by upřednostnil.

*

Byla to nehoda.

Draco neměl v plánu znovu usnout na gauči, nechat se ukolébat k příliš perfektnímu spánku jejími výdechy. Vzbudil se s nepřijatelnou ztuhlostí mezi nohama a zvrhlým nutkáním ukradnout si dotyk, zatímco spala.

Možná ochutnat…

Po ránu byla její vůně silnější a vábivě pižmová a sama se zavrtala do jeho nosních dutin. Připomnělo mu to léto venku – léto, které zmeškal zahrabaný ve Skotsku a po kterém toužil. Po ní. S tichým vděkem Merlinovi, že se vzbudil jako první, váhavě zamířil ke své ložnici, aby se zbavil erekce tvrdé jako kámen. Neubránil se tomu, aby ji lehce se chvějícími prsty pohladil po rozcuchaných vlasech. Její rty nikdy nevypadaly tak vábivě, trochu vysušené spánkem jako by ho pobízely, aby je navlhčil. Ale nepodlehl tomu zavrženíhodnému pokušení a rychle se od ní odtrhl a cestou do pokoje si v duchu nadával.

Zhroutil se v opuštěném rohu ložnice a schoval obličej v dlaních. Dovolil sebeznechucení, aby ho pulzujícím horkem spálilo na troud. Netušil, koho v tu chvíli nenávidí víc – jestli sebe nebo ji.

A to nejhorší; její trik včera v noci způsobil, že mu dokonce i ve spánku mozek užíraly otázky. Grangerová… všechno měnila, odtrhávala jeho myšlenky jako mrtvé okvětní lístky a pro své potěšení je pomotala.

Co mu to do prdele udělala?

*

Když Hermiona ráno otevřela víčka, cítila se báječně odpočatá a v teple, byť trochu dezorientovaná. Vůbec si nepamatovala, kdy usnula, a začala uvažovat, kdy Malfoy odešel, když jí rychlý pohled na hodiny prozradil, že nestíhá svou ranní rutinu a že nemá čas zdržovat se jakýmkoliv rozjímáním. Vynechala sprchu a spolehla se na Pulírexo, aby měla pocit aspoň nějaké svěžesti, než se rozeběhla na bylinkářství. Vyučování ubíhalo pomalu a oběd strávila v knihovně ve společnosti sestávající ze šunkového sendviče a jejích studií o viteálech.

Po pár dalších hodinách mezi vrzajícími stohy a uličkami se rozhodla vydat na cestu zpět ke svým komnatám. Jak se courala opuštěnými chodbami, její mysl ovládly myšlenky na Malfoye a oprášily vzpomínku na včerejší náročnou konverzaci. Byl to jeden z nejnáruživějších rozhovorů, na jaké si vůbec vzpomínala, a ačkoliv si byla jistá, že se jí úspěšně podařilo nějak se mu dostat pod kůži, pocit vítězství byl jen podivně bezvýznamný. Vypadal zmateně a ztraceně a to rozhodně nesedělo jeho okouzlujícím rysům nebo vystupování.

Příliš zaujatá myšlenkami na svého blonďatého hosta si Hermiona nevšimla ani ustavičného bzučení kolem hlavy, ani červeného flíčku na hřbetu ruky, dokud nesáhla po klice.

Dostala žihadlo.

„Do prdele,“ zašeptala, vtrhla do místnosti a začala se hrabat v tašce.

Teď už to cítila; jed směřující vzhůru a bublající v jejím krku a spouštějící anafylaxi. Dýchací trubice se jí uzavírala a omezovala průchod vzduchu a Hermiona prskala a kašlala, zatímco se zběsile přehrabovala mezi učebnicemi. Hlava jí tepala a otékala a cítila, jak se jí unikající energií podlamují kolena. Marně se snažila vsát do plic více kyslíku.

„Malfoyi!“ zasípala zoufale a neelegatně se zhroutila na podlahu spolu s taškou, jejíž obsah se rozsypal po podlaze. „Draco!“

Zbytky jejího přidušeného hlasu se vytratily, zatímco se okraje jejího zorného pole začínaly zamlžovat a její okolí začalo vadnout. Vzdáleně slyšela otevření dveří a těsně za hranicí jejího vidění se objevil dlouhý stín, ale byl pro ni příliš zkreslený, než aby dával smysl.

Tak ji Draco našel; v nebezpečných křečích, dušnou, s vyděšeně rozevřenýma očima. Naskočil mu selský rozum a uvědomil si, že je to její alergická reakce, ale na dlouhou chvíli zůstal mu nohy přirostly k podlaze.

Mohl upřímně prohlásit, že zvažoval otočit se na místě a nechat ji tam zemřít; zamknout se v ložnici, dokud se ta nesnesitelná mudlovská šmejdka s posledním úderem svého špinavého srdce neudusí. Možná by potom všechno přestalo; její pomalý útok na jeho smysly a úpadek jeho mysli. Možná kdyby byla zcela odříznuta od jeho existence, znovu by získal sám sebe. A nebo by pravděpodobně zešílel o to rychleji.

Pohnul se dřív, než se dokázal zastavit, přistál u ní na kolenou a rukou prohrábl její rozházené věci. Očima těkal po rource s obrázky, až ji konečně našel vklíněnou mezi stránkami knihy. Otočil se čelem ke slábnoucí čarodějce a zvedl stříkačku jejím směrem.

„Grangerová,“ vyštěkl Draco chraplavě. „Řekni mi, co mám udělat.“ Nedostalo se mu odpovědi, ve zlatém pohledu ani záblesk poznání. „Kurva.“

Zápolil s válcovitým objektem a zkoumal malé obrázky, a snažil se potlačit strach a porozumět jim. Po čtvrtém prozkoumání a kloktavém zalapání po dechu trpící čarodějky shromáždil nervy a přišoupl se blíž k Hermioně. Na vteřinu zaváhal, než se nad ní sklonil a rozevřel její hábit, prsty se mu lehce třásly, když začal rozepínat knoflíky. Vyhrnul látku nahoru k jejím žebrům a naposledy zkontroloval stříkačku, než jí ji zapíchl do boku těsně nad kyčlí a ke špičce přitiskl palec.

Zděšený tep mu zdráhavě pulzoval ve spáncích, zatímco čekal, jestli se ukáže, že jeho pokus nebyl marný. Druhou rukou, kterou ji objímal kolem odhaleného pasu, okamžitě ucítil, když se rytmus jejího dechu začal měnit. Držel pěst sevřenou kolem stříkačky a dlaň roztaženou na její hedvábné kůži a očima pozorně přejížděl po jejích omráčených rysech.

Draco si všiml každého detailu její fascinující tváře, zatímco odtikávaly nekonečné vteřiny a minuty; od růžového odstínu, který se jí vracel do tváří, až po vědomí, které se jí začalo vkrádat zpět do očí. Byl dost blízko, aby jeho výdechy pohnuly uvolněnými vlasy kolem její tváře, a nedokázal se ubránit povzdychu, když jí ze rtů uniklo hrdelní zanaříkání a vniklo mu do úst.

Chutnalo jako cukr a slunce.

Polkl tu chuť, mezitímco několikrát mrkla, a napůl očekával, že ho odstrčí, protože byl příliš blízko. Ale už by měl vědět, že nemá předvídat, co Grangerová udělá, a tak místo toho ucítil její dlaně na svých tvářích a palce na lícních kostech. Vzhlížela k němu nádhernýma zastřenýma očima a on se neodvažoval ani pohnout, aby ten kontakt nepřerušil.

„Děkuji,“ zašeptala unaveně a on na jazyku ucítil další závan.

Neměl ponětí, co je v tom pravdy, ale přísahal by na Salazarův hrob, že se k němu nahnula jako první.