---

---

Ďalší preklad Rapidez od Rhyssen. Tentoraz dvojica Sirius/Remus. PG 13.

Poslední polibek

 

Autorka: Rhysenn

Přeložila: Rapidez

I do not own the characters. They all belong to JK Rowling.

Originál povídky lze číst na adrese:

http://rhysenn.morethanart.org/harrypotter/lastkiss.htm

 

 

Stále si pamatuji na tu noc, co jsi odešel.

 

Je podivné, jak ty bolestné vzpomínky zůstávají stále stejně živé, ale na druhou stranu je to krásné. Jako krev a růže. Protože si v mysli stále umím přesně vybavit tvou tvář se jménem, které zní tak hebce a přirozeně, když jej vyslovím, proto je nemožné zapomenout. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se zapomenout snažil, neboť tyhle hořkosladké vzpomínky jsou to jediné, co mi po tobě zbylo.

 

Byla Haloweenská noc. Vzduch byl štiplavý a studený, chlad příliš pronikavý, než aby byl přírodní. Měsíční svit dopadal do naší ložnice jako nějaká nadpozemská mlha. Mlha barvy perel.

 

Myslel sis, že už spím, ale já nespal. Vlkodlaci nikdy spí, když jsou nějaké problémy. Věděl jsem, že jsi probděl celou noc, stejně jako já. Naslouchal jsem tvému klidnému dechu a divil se, jak si tohle to předstírání našlo cestu mezi nás, když jsme vedle sebe leželi v edné posteli. Dříve to takhle nebývalo, abych ti byl tak blízko a zároveň tak daleko. Bolelo to.

Nehlučně ses vykradl z postele. Tvůj tichý ústup mi zněl hlasitě v uších.  

 

„Kam jdeš Siriusi?“ zeptal jsem se tě tiše, tváří ještě stále odvrácenou od tvého pohledu. Jemně jsi vydechl a já v tom dobře rozpoznal stín provinění, aniž bych ti musel vidět do tváře.

 

„To nic,“ lhal jsi velmi přesvědčivě, zapomínaje, že jsem to já,  s kým mluvíš. „Ještě spi, Remusi.“

 

V té temnotě se tvůj hlas zařízl hluboko do mě. Znal jsem ten vyhýbavý tón. Byl to ten sám, jako když jsem se ptal na Jamese a Lily. Vždycky jsem byl předmětem nedůvěry, ale od tebe, Siriusi, od tebe to bylo kruté.

 

Otevřel jsem ústa, abych něco řekl, ale uvědomil jsem si, že nemám co říct. Měl jsem plné zuby mluvení, když jsem věděl, že mě neposloucháš. Něco mezi námi se změnilo, což uzamklo tvé srdce i tvoji mysl. Nechal jsi mě zmateného znovu spadnout do mé temnoty, na kterou jsem s tebou málem zapomněl.

 

Cítil jsem jak tichá jsou všechna ta nevyřčená slova mezi námi.  

 

Nakonec jsem to déle nemohl snést. Pustil jsem se na tenký led.

 

„Vrátíš se?“

 

Má otázka vyzněla skoro jako nářek, byla upřímná. Uvědomoval jsem si, že jsem tě nikdy nepotřeboval tak zoufale, jako když jsi odcházel.

 

A potom ses usmál úsměvem, jehož upřímný a teplý úsměv by rozpustil rampouchy. Zacelil jsi tu propast, která se mezi námi utvořila. A v ten moment to bylo tak správné, přesně tak, jako to bývalo. Zápasil jsem s tím krásným pocitem ve snaze si ho udržet. Ty jsi přišel až ke mně a posadil se na okraj mé postele.

 

„Samozřejmě, že ano.“

 

Znělo to tak sebejistě, tak přesvědčeně, že jsem ti jako vždycky uvěřil.

 

Usmál jsem se na tebe, můj první upřímný úsměv za kdovíjak dlouho. Pozoroval jsem, jak se tvou tváří míhaly různé emoce, než ses naklonil a políbil mě.

Tvoje rty byly teplé, když jsem je pocítil na svých. Zavřel jsem oči, když jsem tě objímal kolem krku. Fyzická blízkost obstojně vyplňovala emoční prázdno. Vášnivě jsi mě líbal zpátky, bylo to skoro jako náš první polibek.

 

když ses odtáhnul, lapal jsem po dechu a toužil po něčem víc. ale nedal jsem to najevo, potlačil jsem to v sobě. Ta bolestná touha ve mně stále je. V temnotě se tvoje oči tak srdečně třpytily. Stále je vidím.

Věděl jsem, že čekáš, že něco řeknu, že vyjádřím své myšlenky nahlas, že dám hlas svým pocitům.

Zůstal bys, kdybych tě o to požádal?

 

Už se to nikdy nedozvím.

 

Nakonec ses smutně pousmál, prsty jsi mě lehce hladil po vlasech. Zavřel jsem oči, neměl jsem slov. Myslí se mi mihla představa písku pod mými zády, hřejivého slunce a tebe.

 

Potichu jsi vstal. prohlížel sis mě vyrovnaným pohledem a prstem jsi obkreslil křivku mé tváře. Zaháněl jsi to prázdnotu a bolest, která se vrátí, když zmizíš.

 

Žádné ´sbohem , žádné  miluji tě . Všechno jsi to vyjádřil tím smyslným pohledem, který jsi mi věnoval, než ses otočil a odešel.

 

Nechtěl jsem, abys odešel.

 

Stejně jsi odešel a nikdy se neohlédl.

 

 

Teď bych si přál čelit tomu štiplavému větru, tvář vzpřímenou, v očích odvahu. Ale ono to stále bolí. Všechen ten čas, který jsme sdíleli, zvuk tvého smíchu, tvá zrada i chuť našeho posledního polibku,... všechno se mi vybavuje.

 

Nemá smysl si to pamatovat, ale není způsob, jak zapomenout.

 

Vrátíš se?

 

Každou noc, když jsem sám, křičím do ticha tuhle otázku a nikdo mi neodpoví.

 

Samozřejmě, že ano.

 

Nikdy jsi nedodržel svůj slib.

 

-fin-

• 2Počet článkov:
• 2401Celkovo čítané:
• 0Celkom koment.: