Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




30. Osudu pro smích



Když voda opadne

After The Flood

Originál: https://www.fanfiction.net/s/9152048/1/after-the-flood

 

Autor: hiddenhibernian

Překlad a banner: Jacomo              Beta: Ivet



30. kapitola – Osudu pro smích

 

Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, Londýn
1. října 2009, 13 hodin

„Nemůžu uvěřit, že se ti to zase povedlo.” Hermiona nepředpokládala, že jí bude někdy dovoleno zapomenout, že ji Ron podruhé zachránil.

„Už si na to začínám zvykat. Snaž se nenechat unést nebo tak něco, než si odskočím, abych zjistil, co se děje, jo?” Ron ji nechal dusit se ve vlastní šťávě za desítky jiných situací, kdy ona zachránila jeho, stále ještě otravně samolibý z odvážné záchranné akce, kterou spustil.

Jedno mu musela uznat: soudě podle jeho nesourodých vysvětlení si okamžitě uvědomil, že mozkomoři na louce prolomili bariéry vztyčené ministerstvem, které je měly udržet na místě, a přemohli nešťastné kouzelníky ze zásahovky, kteří na ně měli dohlížet. Když se tam přemístil s posilami z Ligy, mozkomoři se hemžili po celém poli a hrozilo, že se rozšíří do blízkého lesa, aby si hledali čerstvou kořist.

Ron nezmínil vlastní reakci na to, když našel všechny stopy Hermiony zakryté šedou mlhou, ale koutky očí měl stále nezvykle stažené a ruce se mu ještě úplně nepřestaly třást. Nejspíš také nepomohlo, že jeho nejhorší noční můrou byla ztráta jeho dalšího nejlepšího přítele.

Naštěstí obsahovala Liga stínů silné jádro bývalých členů BA, pro které bylo snadné seslat Patrona. Dav mozkomorů byl rychle izolován a Draco s Hermionou zdviženi z vlhké trávy, sice v bezvědomí, ale stále se svými dušemi.

Hermiona, otřesená a nepříjemně nacpaná větším množství čokolády, než kolik jí snědla od posledních Vánoc, zůstala prozatím v nemocniční posteli. Z chodby k ní doléhalo uklidňující šeptání hlasů, ale v tuto chvíli byla vděčná, že je sama.

Vzhledem k tomu, že nešlo o její první blízké setkání s nebezpečím smrti, nebyla tím tak ovlivněná, jak by se dalo předpokládat. Věděla, co může očekávat: rozjařenost a noční můry, po nichž následovalo chladné odhodlání donutit někoho zaplatit, a bodavý pocit, že ji někdo sleduje, který jí bude sedět za krkem ještě celé měsíce.

To vše nevyhnutelně přijde později. Právě teď potřebovala využít otupělosti po odeznívajícím počátečním šoku, aby rozluštila svou reakci na to, když na louce uviděla Draco obklopeného mozkomory.

Jít za ním bylo samozřejmostí; patrně by se ho pokusila zachránit, i když ještě chodili do školy, nebo by to aspoň udělala předtím, než se pokusil zabít Brumbála.

Od té doby, co se uzavřela záležitost krevních ochran, přiznala Dracovi ve své hlavě stejný status jako Fleur nebo Nevillovi. Byli přátelé a spolubojovníci a ona by se za ně rvala až do konce. Voldemort se možná postaral, že jejich generace byla nenávratně poškozená, ale dobře věděli, co je to loajalita. Svým způsobem jí byl Draco loajální od chvíle, kdy složil svatební slib, i když jeho zmijozelskou věrnost poznala až později.

Nejvíc ji štvalo, že si to neuvědomila dřív, když jí se zpožděním došlo, že polovina jejího vnitřního boje, jestli mu má odpustit, pramenila ze strachu z toho, jak moc se pro ni stal důležitý. Její otec ji přesvědčil, aby dala Dracovi druhou šanci. Jeho úsudku důvěřovala, šlo o objektivní potvrzení toho, že její sklon nechat mu to projít nebyl ovlivněný tím, jak moc ho chtěla mít zase zpátky.

Při zpětném pohledu se v tom od té doby vezla.

Přirozeně tu z její strany vždycky byla jistá přitažlivost. Dokonce i koťata narozená a odchovaná v temných prostorách věděla, že Draco Malfoy je atraktivní. Se vším tím svým nebezpečným kouzlem a lícními kostmi tak ostrými, že by se o ně člověk pořezal, by vynikal i v místnosti plné hollywoodských herců. Je zvláštní, že způsob, jakým používal svou vizáž coby zbraň, mu u Hermiony získal spíše plusové body; kdyby se on sám staral o svůj vzhled jen samoúčelně, pravděpodobně by si dívání na něj tak neužívala.

To však nemělo nic společného s láskou.

Hermiona si nebyla jistá, kdy její vztah k Dracovi sklouzl k lásce, ale stalo se to někde mezi objevením nekonečné lásky a trpělivosti, kterou choval ke své matce, a společným přesunem na Grimmauldovo náměstí. Jakmile se tam nastěhoval, vnímala bydlet tam jako něco správného, jako by to byl skutečný domov a oni byli skutečný pár.

Uvědomit si, že nic není tak dobré jako být s Dracem, mělo samo o sobě stačit k tomu, aby ji na tenhle problém upozornilo už dávno předtím.

Když Hermiona použila na danou situaci své značné analytické schopnosti, jedna událost v jejích vzpomínkách zazářila jako maják. Stalo se to nedlouho poté, co se její rodiče vrátili z Austrálie. Pamatovala se na to, protože oba byli utahaní z nezvyklé manuální práce, jak předešlého dne pomáhali Grangerovým přestěhovat se do jejich nového domu v Somersetu. Hermiona tvrdě zavrhla Dracův nápad zamaskovat Kráturu a přivést ho s sebou. Bylo to příliš riskantní. Domácí skřítek nebyl zrovna moc zběhlý v tom, co se považovalo za normální v kouzelnickém světě, tím méně mezi mudly.

Následující odpoledne se tedy rozvalovali v rohu zahrady Vdovského domu na zahradních lehátkách. Džbán s limonádou spočívat těsně mimo Dracův dosah, což naštěstí pro kouzelníky neznamenalo žádný problém.

„Dolít?” zeptal se, aniž by se obtěžoval pohnout.

„Zkazí ti to zuby, víš.”

„Jsi si vědoma, že na tyhle věci máme magii.” Bylo to pokárání, ne otázka.

„Někteří z nás mají zuby perfektní od přírody.” Hermiona si vždycky říkala, že dentální magie se až moc blíží podvádění, vyjma určitých úprav velikosti.

„Nejsi ty dokonalá celá?” poznamenal Draco s kyselým úšklebkem, kterým se mu téměř podařilo skrýt úsměv.

Ponořili se zpět do ospalého ticha a čmeláci v růžových keřích na okraji trávníku jim broukali ukolébavky. Hermioninu pozornost dokázali na několik minut zaujmout mravenci lezoucí po plně rozkvetlých pivoňkách pár stop od jejího lehátka, dokud nebylo úsilí nutné k držení hlavy příliš velké. Se zavřenýma očima vnímala jen bzučení hmyzu a Dracovo jemné pochrupování, občas přerušené pracovním ruchem domácích skřítků, kteří uklízeli salon.

Nenadálá exploze štěstí ji zasáhla tak silně, že jí málem způsobila závrať.

Nešlo jen o letmý záblesk veselosti nebo známé ponuré předsevzetí užívat si příjemných věcí, dokud trvají. Poprvé od puberty náhle uvěřila, že když ne úplně, tak alespoň z velké části je všechno v pořádku a dá se s jistou nadějí očekávat, že tento stav bude pokračovat.

Už nevěřila na šťastné konce, ale tahle - tahle radost byla lepší než cokoliv, v co mohla ještě před rokem doufat.

Tento pocit v ní zůstal, i když se večery natahovaly a ze staletých kaštanů obklopujících Vdovský dům začalo padat listí. Jako jemné brnění pod kůží ji prováděl nekonečnými boji s ministerskou byrokracií a s Ginniným zasmušilým odhodláním předstírat, že Hermiona neexistuje, i když spolu byly v jedné místnosti.

Při zpětném pohledu se zdálo poněkud krátkozraké, že si neuvědomila, že za to z velké části vděčí Dracovi.

Nastaly i další příležitosti, kdy se Hermiona měla uvědomit, na jakou cestu se tak lehkomyslně vydala. V hlavě jí vytanuly chvíle, kdy se s Dracem přemístila do Paříže, aby se tam sešli s jejími rodiči na oběd.

Po ospalém jídle obsahujícím ústřice a větší počet příloh, než kolik byste jich zvládli vysypat z hůlky, se vydali na procházku do Jardin du Luxembourg, aby aspoň část z toho rozchodili. Po šedém ránu, které za sebou nechali v Anglii, byl sluneční jas odrážející se od světlého písku téměř oslňující a Hermiona trochu zaostala za ostatními, protože se snažila přeměnit svůj kapesní hřeben na sluneční brýle.

Když dohonila zbytek skupiny, její matka si jen tak mimoděk prohlížela dokonale oblečené pařížanky, které míjeli, a Draco jejímu otci vyprávěl o svém nedávném úspěchu, kdy vystrnadil ministerskou loutku Floru Hackettovou z pozice mladší náměstkyně pro odbor kouzelných her a sportů.

Velkorysý plán předčasného odchodu do důchodu pro vysoce postavené zaměstnance ministerstva, který Hermiona prosadila ve Starostolci, byl docela úspěšný především tím, že umožnil mladší generaci, aby je na významných postech nahradila. Přesto to od Draca vyžadovalo vynikající manévrovací schopnosti, aby zajistil, že se Hackettiným nástupcem stane Oliver Wood. Nakonec se o to postarala kombinace Oliverových famfrpálových kontaktů a Dracův údajný odpor vůči jeho jmenování.

Hermiona měla podezření, že by pro jejího otce bylo mnohem znepokojivější, kdyby jeho zeť se stejnou lehkostí, s jakou manipuloval s ministerstvem kouzel, tahal za nitky ve Whitehallu. Alan Granger se moc nestaral o to, co kouzelníci dělali, pokud nepřekročili jistou hranici, protože je v rané fázi odepsal jakožto nevyléčitelně iracionální. Útržky zpráv z kouzelnického světa, které se k němu od té doby prostřednictvím Hermiony dostávaly, přispěly k změně jeho názoru jen minimálně.

Ale pohled na to, jak Dracova skrytá páka ve spojení s jejím vlastním, mnohem viditelnějším vlivem roste, začal Hermionu v průběhu let mírně znepokojovat. Zřejmě byla pravda, že je výrazně těžší zůstat revolucionářem, když de facto vyhráváte.

V tomto případě však neměla žádné výčitky; Oliver byl stejně tvrdohlavý jako dřív a odmítal pokusy o zasahování od Draca i kohokoliv dalšího. Podle Rona utrpěla řada chovatelů okřídlených koní ošklivý šok, když si uvědomili, že Oliver je více než schopen jim zatrhnout obchody, pokud nepřestanou jeho úředníky podplácet a nezačnou místo toho dodržovat pravidla pro chov.

Myšlenka, že Draco Malfoy bojuje s korupcí tím, že využívá své vlastní pokřivené metody, přiměla Hermionu k úsměvu. Opravdu jí to mělo být zřejmé už tehdy, před více než rokem, když byla ochotná opustit své nejzákladnější principy jen proto, že šlo o Draca.

Zjevně byla úplně beznadějná.

Z nevysvětlitelného důvodu ji ta vyhlídka nenaplnila zděšením. Na to, aby přemýšlela o důsledcích, byla příliš omámená, snad jen konstatovala, že by pravděpodobně měla vyhledat odbornou pomoc, když je natolik mimo, že se zvládne zamilovat do Draca Malfoye, aniž by si toho všimla.

Celkem spokojeně nechala zjištěné skutečnosti znovu vklouznout na jejich místo úplně v zadní části své hlavy; teď aspoň věděla, že tam jsou. Později bude čas to nějak vyřešit.

„Penny za tvoje myšlenky,” prohlásil Ron, který se vrátil, a pouhý pohled na něj stačil Hermioně sdělit, že zatím nemá žádné nové zprávy.

„Nejsou na prodej. Jen jsem právě přišla na něco, co jsem si měla uvědomit už dávno.”

„Jo, někdy umíš být trochu natvrdlá.”

„Místo toho, aby ses pokoušel o pochybné vtípky, bys mi mohl povědět, co se děje,” navrhla Hermiona, která se moc nechtěla podělit o podrobnosti svých náhlých zjištění.

„Nic. No, nic nového. Než se rozhodneme, co dál, musíme počkat, až se Draco probudí. Je to konec konců jeho otec.”

„A že je to otec roku,” zamumlala Hermiona.

Na Ronových rtech se objevil ponurý výraz, který neviděla deset let. Byli znovu ve válce, ale tentokrát s ministerstvem; kouzla a kletby nebudou na vítězství stačit.

***

Zdálo se, že mluví několik lidí najednou.

„Fleur udělala přenášedlo z kliky -”

„Kde je ten zatracený lékouzelník?”

„ - rád uvidím, jak tohle vysvětlí! Proti tomuhle vypadá dokonce i Popletal kompetentně!”

„Ten čaj se za posledních pár let nezlepšil, to nechápu -”

Ze změti hlasů Draca rozbolela hlava a přál si, aby všichni vypadli. Pak cosi upoutalo jeho pozornost a probralo ho to z ospalosti.

„Hermiona taky říkala něco o čaji, povídala -” ozval se někdo kousek od něj.

Draco byl na nohou ještě dřív, než stihl otevřít oči. Divoce sáhl do nočního stolku a vytrhl svou hůlku ze zásuvky, kam ji někdo promyšleně uložil. S magií, která v sobě měla jen málo vědomých myšlenek, ji použil, aby ho nasměrovala na Hermionu. Teprve v poslední chvíli se rozhodl, že prorazit díru ve zdi bude trvat déle než prozkoumat možnosti, které mu nabízely dveře, momentálně blokované mužem s nejasně povědomým odstínem zrzavých vlasů. Ronovi se podařilo uhnout mu z cesty a zabránit srážce jen díky famfrpálem vybudovaným reflexům.

Draco si nelámal hlavu se zmatkem, který nechal za zády, a bezhlavě vtrhl do vedlejšího pokoje. Měl oči jen pro Hermionu, která seděla vzpřímeně na nemocniční posteli a ukusovala čokoládu. Naštěstí měla hůlku mimo dosah, jinak by Draco možná litoval, že se k ní přihnal jako vichřice a přitiskl ji k posteli.

Čelem se téměř dotýkal Hermionina a jeho divoké oči hleděly přímo do jejích překvapených. Zhluboka se nadechl a vydechl úlevou. Relativní klid ale neměl dlouhého trvání, protože mu na ramena dobromyslně dopadly těžké ruce. Neobtěžoval se je setřást, místo toho na okamžik pustil Hermionu a otočil se, aby jejich vlastníky rovnou omráčil.

„Proboha, Draco, uklidníš se?” zeptala se Hermiona podrážděně. Úlevu, že ho vidí při vědomí, zmírnil pohled na Charlieho a Nevilla sražené chladně k zemi.

Vypadalo to, že Draco vůbec nevnímal, co říkala.

Místo toho něžně vzal její tvář do dlaní a se zavřenýma očima se k ní naklonil. Kdyby ho Hermiona neznala, myslela by si, že vdechuje její vůni. Koutkem oka zachytila pohyb u dveří; mohla jen doufat, že má někdo dost rozumu, aby zabránil dalším lidem vstoupit, dokud nebude Draco znovu při smyslech.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá,” zašeptal a ona se zachvěla, protože čokoláda ještě úplně nezahnala chlad mozkomorů. „Prosil jsem tetu, aby tě nechala jít, ale ty jsi pořád křičela…” Otřásl se a objal ji ještě pevněji.

Hermiona se začínala cítit utiskovaná a pokusila se získat trochu víc prostoru k dýchání, ale marně. Část z ní se snažila zapamatovat si každý drobný detail tohoto okamžiku, aby ho mohla znovu a znovu prožívat. Nakrátko zavřela oči a ze všech sil se pokoušela uchovat si všechno v paměti: pramínky vlasů lechtajících ji na spánku, jemný tlak prstů na tváři a pocit, že je zcela zabalená do Dracova objetí. Byla tím pocitem tak pohlcená, že téměř přeslechla jeho napůl šeptaná slova.

„Už mě nikdy neopouštěj, Hermiono. Prosím. Nezvládnu to.”

Protentokrát srdce přemohlo rozum a ona ho bezstarostně následovala.

„Neopustím, slibuju,” zašeptala a on se na ni usmál, úsměvem vyhrazeným jen pro velmi málo lidí a zřejmě používaným jen při zvláštních příležitostech.

„Dobře. Počkej, přiměju tě, abys mě taky milovala, ale potřebuju, abys do té doby zůstala,” svěřil se, čímž ji úplně vyvedl z rovnováhy. Stále se snažila jeho slova pochopit, když v tom znovu zaznamenala pohyb u dveří. Někdo oblečený v lékouzelnickém hábitu máchl hůlkou a Draco sebou trhl, protože ho do středu zad zasáhlo kouzlo.

Když znovu otevřel oči, mlha, která mu je halila od chvíle, kdy vtrhl do jejího pokoje, se rozplynula a vrátil se mu normální, inteligentní výraz.

„Omlouvám se,” pronesl formálně a začal se napřimovat. Hermiona uprostřed svého vlastního zmatku okamžitě pocítila ztrátu nezvyklého tepla jeho těla, které se k ní tak pevně tisklo. „Mám nějaké záležitosti, které musím vyřídit. Mohu počítat s tím, že tu zůstaneš, dokud se nevrátím?” zeptal se zdvořile, ale s náznakem oceli, když se vymanil z jejího náručí.

„Draco, kam jdeš?” zeptala se Hermiona a na protest se už zvedala z postele. Než stačila sáhnout po hůlce, zasáhl ji ochromující kletbou přímo do hrudi.

***

Poslední, co Draco z Hermiony viděl, byla její ústa pootevřená v němém, nedůstojném protestu a planoucí oči, slibující odplatu.

Když mířil ke dveřím, nebezpečně se zakymácel, ale vyrovnal to, než narazil do zárubně. Lékouzelník, který ho přivedl zpět k plnému vědomí, mu moudře ustoupil z cesty. Ron, běžící Dracovi v patách od chvíle, kdy vstal z postele, ale nebyl nakloněný tomu nechat ho jít.

Draca náhle napadlo, že mohl mít při svém zmateném mumlání publikum, a poprvé v životě ho zalil ruměnec hodný Weasleyových. Soustředil se ale na svůj záměr a s obrovským úsilím to odsunul stranou. I když by možná radši dal přednost reinkarnaci jako tlustočerv, než aby Ron zaslechl jeho nedobrovolné vyznání lásky, některé věci byly v tuto chvíli důležitější.

„Kam si myslíš, že jdeš, kámo?” zeptal se Ron, který se rozhodl, že místo toho, aby se pokoušel Draca zastavit, raději odehnal členy Ligy a personál Svatého Munga z cesty a vydal se za ním.

„Jdu navštívit svého otce. Předpokládám správně, že je za tím on?” Draco se neobtěžoval otázku blíže specifikovat; konečně uznal, že Weasley rozhodně není hloupý.

„Ano. Myslím, že je,” řekl Ron. Na to začal používat hůlku, aby uvolnil Dracovi cestu k nejbližšímu přemisťovacímu bodu, což jim postup značně urychlilo. „Chceš, abych šel s tebou?” zeptal se a úplně tím Draca vykolejil.

„Ne. Některé věci je lepší ponechat v rodině,” odmítl Draco a sevřel hůlku, až mu zbělely klouby.

„No, postarej se, že se vrátíš v jednom kuse. Hermiona tě bude chtít zabít sama,” doporučil mu Ron s upřímným zájmem.

„To mám rozhodně v úmyslu,” odpověděl Draco ostře, načež se přemístil a zanechal Rona na pochybách, co z toho měl na mysli: jestli jistou smrt z Hermioniných rukou nebo bezpečný návrat.

***

V době jeho odchodu od Svatého Munga uplynuly sotva dvě hodiny od chvíle, kdy bral schody do Hermioniny kanceláře v Prasinkách po dvou, protože dychtil vzít ji na oběd. Sáhnutí na litinovou kliku ho přeneslo na neznámou louku. Jediným ukazatelem místa, kde se ocitl, byla povědomá silueta Bradavic v dálce.

Tato scenérie ho ale přestala znepokojovat, jakmile zaznamenal chlad ve vzduchu.

K oznámení příchodu mozkomorů stačil zápach rozkládajícího se masa a opuštěných hřbitovů; jejich hluboký, roztřesený dech a povlávání hadrů, do kterých byli zahalení, mu potvrdil, že nakráčel do pasti.

Nebyl schopen se přemístit a v obklíčení těmito přízraky se jeho jedinou nadějí stal Patron.

Ze špičky jeho hůlky však vycházely jen nepatrné stříbřité proužky, které se ve slunečním světle rozpouštěly jako cigaretový dým. Kvůli pýše a strachu, že až přijde na věc, nebude mít natolik čisté srdce, aby Patrona vyčaroval, nikdy Hermionu ani nepožádal, aby ho naučila, jak ho vyvolat.

Bezmocný proti postupující šedé stěně zaryl paty do země a napřímil se, aby čelil svému konci. Ukáže jim, že se naučil alespoň něco. Během vzdorování stínům mu zůstalo několik dlouhých minut na přemýšlení, jak se na tomto místě ocitl.

Netrvalo dlouho a identifikoval jasného viníka. I když události přesně nezapadaly do otcových motivací, byl natolik obeznámen s Luciusovou magií, aby ji v nekompromisních kouzelných bariérách, které ho na louce uvěznily, rozpoznal. Poslední věc, na kterou si pamatoval, že myslel, než podlehl náporu, bylo, jak bude otec zuřit, až zjistí, že se jeho plány zhatily.

Pro Draca bylo stále těžké pochopit, že přežil.

***

Jelikož nedostatek pevných zdí znamenal výraznou výhodu, měl Draco s prohledáním Vdovského domu ještě méně práce než Hermiona. Když našel Luciuse ve zkázou zničené pracovně, rázem se vysvětlila podivná nepřítomnost domácích skřítků, kteří by naříkali nad stavem domu - žádné rozumné magické stvoření by se k Luciusovi v jeho současném stavu nepřiblížilo, pokud by nebylo připravené nejprve seslat kletbu a až potom klást otázky.

Draco vstoupil a rychle zabezpečil místnost. Lucius seděl na podlaze a opíral se o zeď, jako kdyby pro něj byla gravitace příliš velká. Praskání skla pod Dracovými botami ho přimělo vzhlédnout.

Vypadal naprosto vyčerpaně; vlasy měl rozcuchané a oči mu zářily až příliš jasně. Po krku se mu táhly ošklivé šmouhy rudé barvy a jeho normálně bezvadné nehty byly roztřepené a zakrvácené, jako kdyby se snažil vyškrábat z nějaké pasti. Takto viděl Draco svého otce jenom jedinkrát, po jeho pádu z výsluní, kdy dostala jeho teta rozkaz, aby vyjádřila nelibost svého pána nad tím, že Draco nedokázal zabít Brumbála. Voldemort se zpravidla aktivně neúčastnil mučení svých stoupenců, protože to považoval za podřadné; Belatrix takové skrupule neměla.

Když Lucius uviděl svého syna, přelétl mu přes tvář úsměv, ještě vzácnější než Dracův, rychleji než mávnutí křídel kolibříka. Oči mu zaplály a otevřel ústa, jako by chtěl promluvit.

Draco nečekal, až uslyší, co chtěl říct; jakmile se jejich pohledy setkaly, ponořil se přímo do otcovy mysli.

Bylo to snadné. Lucius měl možná nedávno přístup k nějaké magii, ale štíty jeho nitrobrany byly žalostně slabé a Draco je bez větší námahy překonal.

Draco věděl, že ministerstvo by se Luciusovi v úskočnosti nevyrovnalo, bez ohledu na to, jak moc si namlouvali, že ho mají pod palcem. Úředníci, kteří s ní jednali, nejprve v Azkabanu a pak prostřednictvím letaxu a na tajných schůzkách, by byli zděšení, kdyby tušili, kolik informací od nich posbíral.

Všechna ta ohavná fakta teď úhledně ležela před Dracem. Lucius vyměnil svou svobodu za Hermionin život a tato dohoda byla ze strany ministerstva podepsána na nejvyšší úrovni.

Zveřejnění podrobností by sesadilo nejméně tři vedoucí odborů, dva náměstky a pravděpodobně také ministra. Jako správný Malfoy, trénovaný v tisíce let hrané hře, se postaral, že kopie této dohody a několik dalších vybraných usvědčujících důkazů bylo uschováno mimo dosah ministerstva.

Draco posbíral poslední kousky informací, které mohly otřást základy současného režimu v kouzelnickém světě, a vrátil se do sluncem zalité pracovny s troskami pradědečkova psacího stolu.

Lucius se na něj dlouze zahleděl, aniž by pronesl jediné slovo. Když konečně promluvil, jeho hlas zněl tak chraplavě, že se Draco musel naklonit blíž, aby ho slyšel.

„Očekávám, že mé vzpomínky dobře využiješ.”

„Buď si jistý, že ano.” Draco věděl, že by měl odejít, dokud má ještě navrch, ale něco mu bránilo otočit se na patě a odkráčet. Později ho napadlo, jestli to, co ho přimělo zůstat, nebyly poslední zbytky onoho jedenáctiletého kluka, tolik dychtícího po uznání.

Lucius ho pozoroval zvláštně intenzivním pohledem. „Konečně jsem pochopil, proč sis ji vzal. Bylo to proto, abys zaručil, že nebudeš jako já, že ano?”

Lucius byl jediným člověkem, který na to přišel; Hermiona tomu pravděpodobně na určité úrovni rozuměla, ale Draco ji nikdy neslyšel vysvětlovat jeho motivy tak nepřikrášlenými slovy. Oněměl údivem a jeho mlčení pravdivost prohlášení jen potvrdilo.

„Naprosto jsi selhal,” pronesl Lucius posměšně a zvedl do vzduchu jako hold rozbitý kalamář, kteří přistál na zemi vedle něj. „Vzdávám ti poctu, synu. Překonal jsi mě - ani já jsem neměl v úmyslu obětovat vlastní rodovou linii.”

Mám to snad v krvi, uvažoval Draco; bylo mu vždycky souzeno selhat, i když se rozhodl jednat správně? Hrál tu hru se vší mazaností a obratností, kterou ovládal, a přesto věřil, že pouhé dobré úmysly a spojení s andělskou stranou by ho mohly změnit v jednoho z nich. Zpětně to vypadalo jako nesnesitelně naivní.

„Ať řekneš cokoliv, nic to nezmění,” sdělil Luciusovi rozhodně. Zároveň cítil, jak ho zavaluje hrozný smutek. Neměl nic společného s otcem, dostavil se, protože poprvé po letech viděl své vlastní nemotorné úsilí o vykoupení v jasném světle.

„Ale to já vím. Jen se ti pokouším vyslovit otcovské uznání.”

K vlastnímu překvapení a v rozporu s troskami místnosti a jejich vztahu se Draco rozesmál.

„Už si ani nevzpomínám, kdy to pro mě přestalo něco znamenat. Kolik mi mohlo být - šestnáct, sedmnáct?”

„Přesto,” odpověděl Lucius. Jako by na sebe hleděli přes roky neúspěšných očekávání. „Nakonec ses stal pravým Malfoyem, i když jsi na to šel oklikou.” Draco nedokázal skrýt stín odporu, který mu přelétl přes obličej, a Lucius, bystrý jako vždy, ho zachytil. „Ale ano, skončil jsi úplně stejně jako já. Hlavní rozdíl je v tom, že momentálně jsi na té správné straně veřejného mínění. Ať to má dlouhé trvání.”

Krátký záblesk pobavení, že konečně dosáhl otcova uznání, i když nepřijatelně pozdě, zmizel a Draca znovu zaplavila hrůza z vlastního konání. Zuřil sám na sebe, že tu pravdu neviděl dřív; přes všechny svá selhání měl Lucius neomylnou schopnost prohlédnout přetvářku, kterou lidé používali k tomu, aby život působil snesitelněji, a odhalovat pod ní se skrývající pravdu.

Aniž by si toho Draco všiml, tak na své cestě králičí norou někde špatně odbočil. Byla to pravda, vklouzl do naprosto stejné role jako Lucius, bez ohledu na to, že se pokoušel dělat místo špatných rozhodnutí ta správná -

Ve spěchu si vzpomněl na něco, co mu jednou řekl Brumbál, když byl ještě spratek s povýšeně zvenutým nosem, který věřil každé lži, která mu byla o krvi a čistotě řečena: jsou to naše volby, které ukazují, jací skutečně jsme, ne to, kým jsme se narodili. Tehdy to vypadalo jako nesmysl, nabízený tím staroušem studentům jako citronové bonbony, aby je oklamal a oni uvěřili v jeho moudrost. Ta pravda zářila ale napříč léty jasně, ryze a mocně jak pro Harryho Pottera, tak pro Draca Malfoye a Severuse Snapea.

Když se mu v hlavě ozval Snapeův šepot a připomněl mu, co se díky zamlžené myslánce naučil o lásce, odvaze a věrnosti i po smrti, spadly mu šupiny z očí. Lucius pro něj přestal být otcem ještě dřív, než přestalo něco znamenat získání jeho ocenění. Draco by byl opravdu blázen, kdyby i byť jen maličko důvěřoval muži, který si dokázal tak dokonale zničit život tím, že byl slepý k tomu, co skutečně něco znamenalo.

Vybavil si Snapeovo zašeptané „Navždy”, vzdávající poctu zesnulé Lily Potterové. Draco si nemyslel, že by byl někdy schopen konkurovat takové oddanosti, ale držel se lásky k Hermioně jako se topící muž drží čehokoliv, aby se zůstal nad hladinou. Možná si zasloužila někoho lepšího, ale on byl tím, koho měla, a nehodlal ji zklamat.

Protože se Lucius stále nedokázal ubránit tendenci zničit všechno, na co sáhl, Hermiona málem zemřela. Jed z jeho slov nakonec zahnalo to, že Draco pochopil zásadní rozdíl mezi nimi. On by udělal cokoliv, vzdal by se čehokoliv, aby Hermionu uchránil, kdežto jeho otec si opět místo své rodiny zvolil vyhlídku na moc.

„Nejsem vůbec jako ty,” pronesl Draco klidně, ale s absolutním přesvědčením.

Aniž by se obtěžoval rozloučit, otočil se na patě a beze slova ukázal Luciusovi záda.

Krátce ho bylo slyšet, jak se pohybuje po ostatních místnostech, dokud nenašel to, co hledal, pak se přemístil. Prásknutí oznamující jeho odchod znělo vzdáleně, jako by se odehrálo někde jinde; tam, kde synové neodkládají své otce, jako by šlo o včerejší noviny.

Lucius opět zůstal sám v troskách svého poválečného světa s pohledem upřeným na roztříštěné pozůstatky. Venku mezi mraky na okamžik problesklo slunce a jeho paprsek krátce ozářil skleněné střepy.

Zatřpytily se jako sláva a rozbité sny, a pak je znovu zakryl stín.

***

Vrchní náměstek souhlasil, že se s Drace setká, téměř nepatřičně rychle. Zprávy o spatření mozkomorů v okolí Prasinek pronikly někdy během poslední hodiny na veřejnost a ministerstvo hýřilo panickou aktivitou. Možná oficiálně nevědělo o existenci Ligy stínů, ale některé vysoce postavené úředníky vůbec nepřekvapilo, že měl Draco Malfoy proti poslední zpackané akci, snažící se o odstranění jeho otravné manželky, námitky.

On sám stále nemohl uvěřit, že byli jeho protivníci tak hloupí. S obrovskou arogancí uvěřili, že se jim podaří přechytračit Luciuse Malfoye, který byl kdysi v řadách stoupenců Pána zla druhý po Belatrix. Důvodem, proč se většina z nich dostala k moci, bylo především to, že zůstali mimo válečné události. Nezatížení únavnými myšlenkami na boj za správnou věc si uvědomovali, že by je nevyhnutelně převálcovali titáni typu Brumbála. Jak ale od konce války tloustli a spokojeně si lebedili, začali Voldemortovu porážku připisovat slabosti, což je zjevně vedlo k fatálně špatnému odhadu Luciuse.

Draco se během čekání na vrchního náměstka krátce přemístil zpátky ke Svatému Mungovi a promluvil si s Ronem, aby získal přesné informace, jaké důkazy byly na louce zajištěny. Moudře se vyhýbal Hermioně, i když to znamenalo, že byl nucen se nedůstojně plížit okolo rohů, aby se ujistil, že si ho nevšimne.

Zakouzlil kolem sebe a Rona bublinu odolnou proti narušení, která zabránila, aby je někdo slyšel, a také učinil preventivní opatření a předal dohodu, kterou Lucius odčaroval z ministerstva, do dočasné úschovy. Podle jeho zkušenosti se nikdy nevyplatilo příliš důvěřovat svým nepřátelům.

Rhydwyn Boore, vrchní náměstek ministra kouzel, nepatřil ke šťastným lidem. Byl podsaditý, vypadalo to, že své tělo vláčí jako pytel brambor, a když se fyzicky namáhal, měl sklon se hodně potit, i když to neznamenalo nic náročnějšího než zvednout brk ze země. Draco pojal podezření, že svou tělesnost zveličuje, aby lidi odradil od zvětření jeho vynikající inteligence a od faktu, že ačkoliv z něj vyzařuje nevýrazná žoviálnost, kdyby si to situace žádala, je zcela připravený podříznout krk vlastní babičce.

Draco se přemístil na ministerstvo kouzel, aby předal náměstkovi zprávu osobně, ale nikdy by nesouhlasil se schůzkou uvnitř jeho zdí.

Místo toho zakrátko kráčel vedle funícího a brblajícího Boorea po opuštěné pláži. Zvuk vln narážejících na břeh tlumil chrastění oblázků pod jejich nohama.

„Můžete jít rovnou k věci, Malfoyi? Nemám zrovna vlohy pro plážovou turistiku,” zasípal Boore a Draco mu vyhověl a zastavil se. Na okamžik rušily ticho kolem nich jen vířící voda ustupující od pobřeží v brázdě poslední vlny a křik osamělého racka.

„Tak tedy dobrá,” odpověděl Draco a nevesele se usmál s výrazem vznešené blahosklonnosti, na kterou by byl Severus Snape pyšný. „Mám důkazy, které je možné přeložit Starostolci, že jste se vy a vaši spolupracovníci domluvili s mým otcem, abyste za pomoci mozkomorů odstranili moji ženu. Ach, asi bych měl zmínit, že je naživu a v pořádku. Nepochybně si velice vychutná předložení zmíněných důkazů shromáždění, jehož je členem, a tak podobně.”

„Kdybych věděl, o čem mluvíte, což přirozeně nevím,” chránil se Boore před eventuálními kompromitujícími materiály z myslánky jako rozená lasička, „zeptal bych se: jaké důkazy?”

Nevypadal nijak zvlášť znepokojeně. Zatím.

„Nevyvratitelné důkazy. S magickým podpisem -” Boore velmi zbledl a Draco se na okamžik upřímně polekal, že dostane infarkt. To by bylo extrémně nepohodlné.

„Není třeba to rozvádět,” zakoktal Boore, ale pak se vzpamatoval. „Přirozeně, že takové důkazy - pokud existují - by také zahrnovaly druhou stranu tohoto, ehm - podniku.”

„Přirozeně,” připustil Draco. „Proto jsem tady a mluvím s vámi místo s redaktorem Denního věštce.” Věděl, že vrchní náměstek ví, že neoficiální hlásnou troubou opozice je Jinotaj, ale Draco si byl stejně jako Boore vědom, že jediný způsob, jak se nenechat nachytat, je nikdy, nikdy nic nepřiznat.

„A jaké podmínky byste nabídl - hypoteticky?” zeptal se Boore s přimhouřením očí; teď už se jen dohadovali o ceně.

Cenou za záchranu mnoha kariér na ministerstvu včetně té Booreovy se ukázalo být navrácení Malfoy Manor a zabaveného majetku Malfoyových. Než druhá válka opravdu začala, Lucius nepřekvapivě dokázal skrýt většinu rodinných prostředků. To, co na konci války v jejich trezoru u Gringottů zůstalo, byla nanejvýš polovina toho, co se v něm nacházelo původně.

Bez ohledu na to, že si Draco žil pohodlně, údajně bohatší než Krésus, bránilo mu to dělat spoustu věcí otevřeně. Například nebylo moc praktické, jaké množství taktu musel vynaložit na uplácení ministerských úředníků, jejichž náplní práce bylo postarat se, aby peníze neměl.

Dracovou třetí a poslední podmínkou bylo, že Lucius zůstane v domácím vězení ve Vdovském domě místo toho, aby byl poslán zpět do Azkabanu.

Právě hrozba, že se Luciusův návrat do vězení rozmázne v tisku, zřejmě Boorea rozhoupala; Draco moc dobře věděl, že si jeho protivníci v tuto chvíli nemohou dovolit žádnou další negativní publicitu. Měli dost práce s vysvětlováním, jak se mozkomorové znovu ocitli na svobodě, a kdyby se tyhle zprávy dostaly ven, zvídavější mozky by si je mohly snadno spojit dohromady.

„To je moje konečná nabídka. Kdy předáte důkazy?” zeptal se Boore rádoby nonšalantně, jakmile dohadování skončilo.

„No, myslím, že je nepředám,” odpověděl Draco s pohledem zaměřeným na svůj pečetní prsten, ze kterého rukávem setřel kapku slané vody. „Konec konců bych neměl o co smlouvat, pokud byste si to rozmyslel.”

„Váš otec může být kdykoliv poslán zpět do vězení, Malfoyi,” zavrčel Boore.

„To jistě. A já věřím, že tiskařské lisy jsou stále nachystané a čekají,” poukázal Draco. „Noviny vycházejí každý den a neustále jsou v nich nějaké novinky. Všiml jste si toho? Člověk by si myslel, že jim časem dojdou…”

Boore kapituloval.

„Pokud se nic z toho nedostane dál, mějte si svou zatracenou dohodu. Zařídím převod listin a zkušební propuštění vašeho otce se změní na trvalé.” Na to baculatým prstem zakýval Dracovi před špičatou patricijskou bradou: „Ale pokud se jediné slovo z toho dostane na veřejnost, bude váš otec zpátky v Azkabanu rychleji, než stačíte říct ‘plísňáček’, a tentokrát ho opustí až nohama napřed.”

Draco probodával Boorea pohledem tak dlouho, dokud ten urážlivý prst nestáhl.

„Jestli se znovu někdo pokusí zkřivit mé ženě, nebo komukoliv z našich přátel, byť jen vlas na hlavě, dohoda neplatí,” varoval ho a Boore unaveně přikývl. Draco se vyhnul tomu poukázat na fakt, že situace ministerstva byla už tak špatná, že by to v žádném případě neznamenalo rozdíl.

Pláž zanechali tak prázdnou, jak ji našli. Draco musel vyřídit ještě jednu věc, než se bude moct vrátit ke Svatému Mungovi za Hermionou. Dnešek měl do pohodového dne hodně daleko a on si náhle všiml, jak je unavený.