Fanfiction poviedky o Harrym Potterovi




28. Následuji tě do temnoty



Když voda opadne

After The Flood

Originál: https://www.fanfiction.net/s/9152048/1/after-the-flood

 

Autor: hiddenhibernian

Překlad a banner: Jacomo              Beta: Ivet



28. kapitola - Následuji tě do temnoty

Název kapitoly je vypůjčený z písně od Death Cab for Cutie.

 

Kratochvilné kouzelnické kejkle, Prasinky, Skotsko
1. října 2009 - 11 hodin dopoledne

Poté, co si Hermiona termín puntičkářsky napsala do diáře, nevěnovala schůzce, kterou si domluvila s paní Silničkovou, docela dlouhou dobu žádnou myšlenku. Jen ji krátce napadlo, jestli je ta žena nějak příbuzná s nešťastným Stanem Silničkou; takové jméno určitě nemohlo být úplně běžné, ne?

Byla zvyklá, že ji kontaktovali kouzelníci a čarodějky, o nichž nikdy dřív neslyšela a kteří se při jednání s ministerstvem ocitli v koncích. Vypadalo to, že encyklopedické znalosti kouzelnické legislativy a paradoxně také místo ve Starostolci z ní udělaly obhájkyni utlačovaných. Být členkou Starostolce neznamenalo naprosto žádný vliv (pokud Draco její iniciativy tajně nepodporoval), ale přece jen jí to dodalo dosud nedosažitelnou auru úctyhodnosti. Zdálo se, že ji neposkvrnila ani skutečnost, že křeslo získala díky tomu, že je Malfoyová.

Přirozeně si spousta lidí, kteří ji oslovili, nezasloužila nic jiného než kopanec do zadku.

Pak Zlatoústý a jeho pokus přimět ji, aby znovu zotročila jeho domácí skřítky, byli stále bolavým bodem. Nezáleželo na tom, kolikrát Ron ten příběh převyprávěl, pokaždé s dalším přikrášlením, Hermiona na něm stále neviděla tu legrační stránku. Pan Zlatoústý byl opravdu extrém a zasloužil si všechno, čeho se mu dostalo. Obvykle se ale Hermiona chovala ke svým klientům ohleduplněji, protože valná většina měla ve skutečnosti opravdové problémy a nikoho jiného, na koho by se obrátila.

Někdy vážně uvažovala o tom, že po vzoru mudlovské instituce založí Kouzelnickou poradenskou kancelář, ale ještě se k tomu úplně nedostala.

Poté, co se odstěhovala z Vdovského domu, pronajala si prostory v Prasinkách, kde mohla přijímat klienty. Zajištění toho, že lidé, kteří ji oslovují, přicházejí s dobrými úmysly, chtělo propracovaný systém ochran, ale i tak raději přijímala cizí osoby na vlastním pozemku. Aby docházely do Vdovského domu, bylo stejnou měrou pohodlné i rušivé, takže Hermiona si docela užívala, že má svou vlastní kancelář; konečně mohla vnést do svého systému evidence nějaký řád. Draco měl příšerný zvyk hrabat se v dokumentech, na které pak úplně zapomněl - od té doby, co se musel začít přemisťovat do Prasinek, aby se k jejím poznámkám dostal, došlo k výraznému zlepšení.

Přišlo to jako blesk z čistého nebe, když u východu z dvorku za Kratochvilnými kouzelnickými kejklemi narazila na Percyho. Přemístila se tam před schůzkou s paní Silničkovou, se kterou se měla setkat U tří košťat. Hermiona vždy cestovala s vytaženou hůlkou; naštěstí měl Percy dost rozumu, aby se k ní přiblížil zepředu, takže ho mohla vidět, a při tom syčel svoji identifikaci.

„Jsem Percy a byl to Fred, kdo mi tenkrát zmenšil ten ručník. A teď honem pojď, Hermiono!”

Dlouze přikývla na znamení, že ho neprokleje. Percy ji okamžitě objal kolem pasu a přemístil je na břeh jezera. Rázem je obklopovaly jedle a pokroucené keře. Kolem nebyla ani noha, jen širá šedá obloha. Percy si všiml, že se zvědavě rozhlíží.

„Loch Errochty. Tak trochu jsem sem chodil v posledním ročníku Bradavic -” Najednou vypadal rozpačitě a Hermiona si vzpomněla, že tehdy chodil s Penny Clearwaterovou a měl licenci na přemisťování. Nebylo těžké si představit, jakou přitažlivost v sobě skrývala nádherná izolace Vysočiny, zejména pro primuse potrefeného bratry, jako byli Fred a George. „No, o to tu teď nejde,” přerušil náhle vzpomínání a metodicky začal sesílat spletitou síť kouzel.

Hermiona ho fascinovaně pozorovala; pod vší tou nervozitou byl Percy vždy zručný kouzelník. Na rozdíl od většiny svých sourozenců, kteří vynikali v okamžité reakci, byl on nejlepší, když nepracoval pod tlakem. Ze všech Weasleyových se Percy nejvíc blížil Hermionině představě o tom, jaká by byla, kdyby měla svůj osud ve svých rukách. Kdysi jí bylo mírně líto, že Percy nikdy neměl někoho jako Harry nebo Ron, aby s ním trochu zatřásli, ale nakonec je z něj šťastně ženatý muž s rodinou, kdežto ona - no, stěží se nacházela v pozici, aby to mohla soudit.

„Teď nás nikdo neuslyší,” prohlásil Percy sebevědomě a zasunul hůlku zpět do rukávu.

Hermiona si až teď povšimla, že má na sobě mudlovské oblečení; na rozdíl od svého zesnulého otce zřejmě ovládal umění, jak být v mudlovském obleku nenápadný. Ve skutečnosti působil dojmem středního manažera z londýnské City, kteroužto iluzi posilovalo jeho mírně se rýsující břicho.

„Co se děje?” zeptala se. „Proč nejsi v práci a jak jsi věděl, že se přemístím do obchodu?”

„To byl šťastný odhad,” řekl. Sevřel rty do úzké čárky, jak to znala z doby, kdy jeho prefektské povinnosti přestaly znamenat bránění druhákům sesílat kouzla na chodbách, a on místo toho dělal, co mohl, aby je ochránil před starodávnými příšerami. Percyho něco hluboce znepokojilo. „Sturgis Tobolka téměř přišel o krytí, aby se ke mně dnes dostal.”

Hermiona prudce vzhlédla. Sturgis, kdysi člen Fénixova řádu, byl jedním z nejvýše postavených ministerských úředníků v Lize a během let při mnoha příležitostech dokázal, že umí zachovat chladnou hlavu. Jedním z jejich nejzákladnějších opatření bylo neprozradit, že má s Percym jakýkoliv vztah kromě toho, se každoročně přeli o rozpočet. Pokud byl Sturgis připravený riskovat svou pozici, muselo jít o něco vážného.

„Myslím, že se mu podařilo vyhnout podezření, ale bylo to těsné. Hermiono, já - já nevím, jak to říct.” Percy si stiskl kořen nosu a povzdechl si, jako by nemohl najít správná slova.

„Prostě mi to řekni! Proboha, mluv už!” dožadovala se Hermiona podrážděně.

„Dobře.” Zvedl hlavu, zhluboka se nadechl a pak sklopil oči, aby se setkal s jejím tázavým pohledem. „Víš, že jsem si myslel, že vzít si Malfoye byla chyba, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom podílel.”

Na čem, Percy?”

„Zřejmě ses právě chystala nakráčet do pasti a pomohl ji nastražit Lucius Malfoy.”

„Cože? To není možné!” I když slovně ten nápad zavrhla, začala o něm uvažovat. Odkud se vzal ten dopis od paní Silničkové? Její soví pošta stále přicházela do Vdovského domu, aby ministerstvo nic nezavětřilo, přičemž využívala vynikající bezpečnostní opatření, které zavedlo. Proč je nezměnila?

Hermioně vylétly ruce k vlasům a začaly za ně zoufale tahat, jako by z nich dokázaly vytáhnout pravdu. Lucius nemohl manipulovat s její poštou - Ale ano, mohl. Pokud uzavřel dohodu s ministerstvem, nemohla vyloučit, že má přístup k magii. I bez magie nebyl protivníkem, se kterým bylo radno si zahrávat; s ní nebylo nemožné, že mohl uniknout i Dracově pozornosti. Vzhlédla k Percymu s odhodlaným výrazem.

„Pověz mi všechno, co víš. Prosím.”

Moc toho nebylo. Hermiona by byla viděna, jak s paní Silničkovou vchází do své kanceláře v Prasinkách, a pak by došlo k tragické události. Na ministerstvo by nikdo nemohl ukázat prstem. Hermiona zvažovala, co se Luciusovi podařilo získat na oplátku - kromě toho, že byl propuštěn z Azkabanu - možná Manor? Nebo bylo vymazání skvrny na rodokmenu dostatečnou kompenzací?

Percy by se očividně dal docela snadno přesvědčit, že je do toho zapojený Draco, pokud pro to našel byť jen ždibec důkazu. Hermiona o tom ani na vteřinu neuvažovala. Někdy mezi dneškem a dnem, kdy se její život ocitl v ohrožení, došla k závěru, že Draco opravdu nechce, aby se jí něco stalo.

Důsledky toho ji přiměly pečlivě zvážit další krok - nechtěla znovu hodit Luciusovu zradu Dracovi do tváře, ale něco se udělat muselo. Percy ji důrazně odradil od myšlenky vkročit do pasti s podporou čekající v záloze. Docela se mu ulevilo, když přiznala, že by to nejen bylo šílené, když neví, co ji tam čeká, ale že také poskytla útočníkům varování, když se nechala Percym odtáhnout z Prasinek.

***

Hermionu vytrhl z myšlenek zvuk klepání sovího zobáku na okno jen kousek od jejího nosu. Dívala se z kuchyně ve svém bytě na Bermondsey Street, když čekala, až se uvaří voda v konvici, a přemýšlela o tajném setkání s Percym. Ten právě svolával na nejbližší hodiny schůzku Ligy a ona měla mezitím volno.

Draca zaneprázdňovala nějaká vlastní záhadná záležitost, o které usoudila, že je moudřejší o ní víc nezjišťovat, aby nenarazila na něco, co vědět nechce. Jeho síť kontaktů a špehů byla velmi užitečná, ale ohledně podrobností zůstávala Hermiona po vzájemné dohodě v nevědomosti. Poslala mu sovu pro případ, že by se už vrátil domů, ale neočekávala, že se před schůzkou ozve; možná tam ani nebude. Tyhle Vánoce mu rozhodně daruje mobil, už se nebude starat, co na toto téma říká. Jeho směšné odmítání uznat, že mudlové v oblasti komunikace na dlouhé vzdálenosti výrazně překonali kouzelníky -

Hermiona si v hlavě přehrávala známou hádku, zatímco pouštěla ptáka dovnitř, a doufala, že si ho nikdo ze sousedů nevšiml. Srolovaný dopis odebrala impozantní sově opatrně (malfoyovští opeřenci nebyli na rozdíl od její Ruty známí laskavou povahou). Prolétla první část Dracovy zprávy, která potvrzovala, že Darwent rozhodně bere úplatky, a pak se náhle zastavila, když si přečetla posledních pár řádků. Jakmile jí došly důsledky, vyvedlo ji to natolik z míry, že si je musela přečíst dvakrát.

„Dobrý bože,” hlesla a jen šťastnou náhodou se jí podařilo dopadnout na židli, protože zavrávorala a podlomila se jí kolena. Stěží si všimla, že sedí.

Dopis zněl v porovnání s její reakcí poměrně všedně. Draco jí jednoduše oznamoval svůj záměr zaskočit do její kanceláře v Prasinkách, aby si vzal spis o stížnostech na odbor zneužívání mudlovských výtvorů, protože tam pracoval Darwent. Nebyl si jistý, kdy se tam dostane, ale počítal, že to bude někdy odpoledne.

První, co Hermiona udělala, bylo, že se zhluboka nadechla a soustředila se na první šťastnou vzpomínku, kterou si vybavila: minulý úterní večer, kdy přivedla Draca ke svým rodičům na večeři. Poté nadšeně hráli mudlovskou stolní hru Scrabble. Hermiona a její matka se střetly a nakonec potřebovaly kromě oxfordského slovníku, který se u Grangerových tradičně používal k řešení podobných sporů, i ten kouzelnický. Vybavila si jejich tváře rozzářené smíchem, a když vyslovila kouzlo, vystřelila jí z hůlky stříbřitá vydra.

I když Patron okamžitě zmizel oknem ven a ztratil se ve slunečním světle, Hermiona věděla, že pokud Draco náhodou není někde v Londýně, bude jeho cesta pravděpodobně marná. Neexistoval rychlejší způsob, jak ho sehnat, než letax, a o tuto stránku už se staral Percy. Tak či onak ale byl Draco s největší pravděpodobností někde mimo, a než k němu zprávy dorazí, bude příliš pozdě.

Hermiona si neverbálně přivolala několik věcí a bezodkladně si je nastrkala do kapes. Krátce zaváhala, a pak vytáhla svůj nejostřejší kuchyňský nůž, zabalila ho do utěrky a přidala ho k ostatnímu vybavení. Na poslední chvíli si vzpomněla, že musí ještě pustit sovu, a pak se bez ohlédnutí přemístila.

Když dorazila do známé haly Vdovského domu, ulevilo se jí, že se nesetkala s Narcisou. Ochranná kouzla v ní stále musí poznávat člena rodiny, pomyslela si mimochodem, když při hledání Luciuse rozrážela jedny dveře za druhými. Když ho konečně našla v pracovně, vzhlédl k ní ze židle u psacího stolu (u Dracova stolu, prolétlo jí hlavou iracionálně).

Zvednuté obočí bylo jedinou částí jeho tváře, která prozrazovala jakékoliv překvapení z Hermionina vpádu; ve tváři měl výraz mírného opovržení, jako kdyby nebyla nic víc než nějaký prach, který se mu přilepil na botu a dal se snadno zlikvidovat. No, o to tu šlo, ne?

„Čemu vděčím za nečekanou čest vaší společnosti?” protáhl Lucius a dokonce i při jejím vše přesahujícím zájmu a strachu o Draca se mu podařilo ji tím arogantním samolibým chováním pořádně naštvat.

„Ušetřete mě,” odsekla chladně. „Jakmile Draco dokončí svoje pochůzky, chystá se do mé kanceláře, aby si vyzvedl nějaké materiály.” Pokud by potřebovala nějaký důkaz Luciusovy účasti, tak způsob, jakým jeho bledá tvář při tomto zdánlivě neškodném oznámení ještě víc zbělela, stačil k tomu, aby ho usvědčil. Nadzvedl se, jako kdyby chtěl vstát ze židle, ale místo toho se chytil stolu, aby se opřel, tak pevně, že mu klouby zbělely do stejného tónu jako obličej.

„Cože? Kdy?” pronesl chraplavě a Hermiona k němu téměř pocítila sympatie.

„Teď někdy. Jdu za ním, ale musíte mi říct, jak ho zachránit, jinak to bude k ničemu. Rychle!” poručila a Lucius na ni pohlédl s něčím podobným vděčnosti. Nejraději by mu to hodila do tváře, jen kdyby na to bylo dost času.

Když jí byly sděleny podrobnosti, Hermiona zbledla. Bez ohledu na publikum znovu vyslala Patrona a vypálila zprávu do staré mince BA s nepatrnou nadějí, že je někdo v dosahu. Sólo výprava by byla šílenstvím, a přesto bude muset vyrazit sama, pokud má mít nějakou šanci se tam dostat dřív, než bude příliš pozdě.

Nedalo se nepoznat, že Lucius byl ve válce; jeho zpráva byla stručná, výstižná a zdálo se, že obsahuje všechny potřebné informace. Hermiona samozřejmě neměla žádnou možnost, jak zjistit, jestli mluvil pravdu, nebo ji poslal na smrt, jak měl původně v úmyslu, ale nemohla popřít, že ten muž kdysi musel být schopným velitelem.

„Je to všechno?” zeptala se rázně, když to vypadalo, že domluvil. Jakmile přikývl, zkontrolovala si kapsy, aby se ujistila, že má všechny potřebné věci. Poté se zhluboka nadechla a připravila se na přemístění do Doupěte, aby zjistila, jestli by zvládla shromáždit nějakou zálohu, než půjde do jámy lvové.

„Počkejte!” ozval se Lucius, ale hned se zdálo, že toho lituje. „Pokud můžete zachránit mého syna -” začal a vzápětí se odmlčel, protože nemohl najít slova.

„Ušetřete mě,” uťala ho Hermiona podruhé. „Nedovedu si představit, že byste mohl říct něco, co bych chtěla poslouchat.”

Opravdu se jí do toho nechtělo, ale na nikoho dalšího nezbýval čas a už se zdržovala příliš dlouho.

„Pokud se nevrátím, můžete prosím najít někoho, kdo předá zprávu mým rodičům?” zeptala se upjatě. Navzdory veškerému očekávání doufala, že zrovna on pochopí důležitost rodiny. „Jen aby jim řekl, že je miluju, ale že jsem to musela zkusit -”

Přes tvář Luciuse Malfoye přešlo něco nedefinovatelného a Hermiona si uvědomila, že během své smrtijedské kariéry zabil několik rodin, jako byla ta její, jen proto, že měly tu drzost přivést na svět mudlorozenou čarodějku nebo kouzelníka. Litovala své prosby, ještě než promluvil.

„Najdu, přísahám.” Lucius strnule sklonil hlavu; jako císař zdravící ty, kteří jdou na smrt, pomyslela si Hermiona ve zlomku vteřiny, po který jí trvalo shromáždit kolem sebe odhodlání jako plášť a zaměřit mysl na vratce působí dům na úpatí devonských kopců.

Když se domem rozlehlo prásknutí jejího přemístění, kouzelník, kterého nechala za sebou, ze sebe vyrazil bezeslovný výkřik jako zvíře trpící bolestí. S překvapivou silou odhodil starožitný stůl, který narazil do zdi za ohlušujícího rachotu tříštícího se dřeva a skla. Brzy ho následovaly židle, několik knih a lotroskop, který Hermiona před lety obdivovala, a Lucius neustále hlasitě spílal osudu, lidské pošetilosti a zvrácenosti štěstěny.

***

Hermiona se přemístila přímo na trávník před Doupětem a ulevilo se jí, když viděla, že na ni čeká víc lidí, než se odvážila doufat.

„Vím, kde to je, přemístím tam -” Rychle si prohlížela tváře otočené k ní, ale nemusela si to už promýšlet. K závěru došla ještě během Luciusovy řeči, kdy vyloučila možnost, že s sebou vezme víc než jednu osobu. „- Rona. Ten se pak vrátí zpátky a poví vám, co se děje. Honem!” vyštěkla a přerušila nadechujícího se Rona dřív, než stihl cokoliv vyslovit.

Přitiskl se ke všem jejím částem, které měl v dosahu (nechte to na Ronovi a půjde po jejím stehně), a Hermiona pevně zavřela oči, čímž vytlačila z mysli cokoliv jiného než obrázek louky nad Chroptící chýší. Věděla, že Ron je dostatečně obeznámen s místem, aby se tam mohl přemístit sám, ale už se neodvažovala ztrácet čas vysvětlováním toho, co jí Lucius pověděl o způsobu, jakým je past nachystána, a nejrychlejší bylo mu to prostě ukázat.

Bylo těžké soustředit všechny myšlenky na přemístění, když si jasně uvědomovala, že vsadila jejich životy na slovo muže, který ji natolik nenáviděl, že se na to, aby ji mohl dát zabít, spojil s tímtéž ministerstvem, které ho uvěznilo a ožebračilo.

Dostavil se známý pocit, že je její tělo stlačováno ze všech stran, až si myslela, že praskne. Když otevřela oči, přivítalo ji povědomé šimrání slabého skotského slunce na tváři. Stáli na louce nad Prasinkami, dostatečně daleko od vesnice, aby unikli pozornosti vesničanů, a zároveň tak blízko, aby bylo uvěřitelné, že tudy Hermiona půjde, kdyby se vydala na procházku. Za normální okolností to bylo příjemné místo k návštěvě.

Měla tolik duchapřítomnosti, aby na ně neverbálně seslala kouzlo deziluze; ve skutečnosti malfoyovskou specialitu, o které ji Draco ujistil, že ji ministerstvo nezná a proto ji jejich ochrany neodhalí. Vroucně doufala, že měl pravdu. Po několika šeptem pronesených pokynech a kvapném detekčním kouzle jí rychlé objetí a tiché prásk oznámilo Ronův odchod. Hermiona zůstala sama.

Na druhé straně louky se ve slunci zaleskly známé světlé vlasy, obklopené šedým oparem, a ona potřebovala veškerou sílu, aby na Draca nezakřičela. Alespoň pořád stál na nohou.

S hůlkou napřaženou přímo před sebe soustředila veškerou koncentraci na jediné jednoduché kouzlo. Ruka se jí lehce třásla, jak zatínala prsty do oblého dřeva. Kouzla byla obvykle mocnější, pokud jste je mohli vyslovit nahlas, a tak je zakřičela s patami hluboko zarytými do hlíny, jako kdyby čerpala sílu ze samotné země pod svýma nohama.

„ACCIO DRACO!”

A Draco prolétl v ladném oblouku vzduchem; nějak se mu podařilo zůstat stejně pružný, jako by letěl na svém milovaném koštěti. Při pohledu na jeho nezraněné a celistvé tělo se Hermioně rozbušilo srdce bolestným uvědoměním toho, jaké by to bylo, kdyby přišla příliš pozdě. Během jediného nádechu na ni divoká radost, kterou pocítila, když ho viděla živého, a hrůza, nemilosrdně potlačovaná od chvíle, kdy si přečetla jeho dopis, náhle dopadly s nevyhnutelností gravitace.

Milovala ho; pravděpodobně ho milovala už poměrně dlouho, aniž by si to uvědomila.

Od šestého ročníku, kdy byla zamilovaná do Rona, věděla, že člověk nepocítí lásku k druhé osobě proto, že má celý seznam dobrých vlastností - jde o ty nádherné nesrovnalosti, o obyčejnou lidskost, díky kterým se zamilujete, nikoliv o chladnou dokonalost.

Kdyby na to byl čas, mohla by vyjmenovat sto důvodů, proč Draca miluje; počínaje jeho odhodláním být lepším mužem než jeho otec a konče způsobem, jakým se vždy před odchodem z domu nedbalým pokrčením ramen ujišťoval, že mu hábit dokonale padne. Žádný z nich nedokázal plně vysvětlit, proč by svět bez Draca, který se jí snaží do toho či onoho vmanipulovat, nebo bez možnosti vidět jeho světlé vlasy zářit v davu jako maják, který jí ukazuje směr, nepovažovala za místo, kde stojí za to žít.

Nebyl čas na nic víc než na krátký okamžik úžasu nad tím, jak se k ní tato láska přikradla, aniž by si toho všimla. Měla stěží dost času na to, aby se upamatovala, že má dát hůlku stranou, než na ni Draco dopadl a srazil je oba k zemi. Přistál na ní s tváří pevně přitisknutou k jejímu obličeji.

„Hermiono,” vydechl s naprostým nedostatkem překvapení, ale tónem hlasu, jaký od něj ještě nikdy neslyšela. Bylo to intimní, jako by se spolu právě probudili, a jemné jako pohlazení po tváři. „Jsem rád, že jsi unikla.” V očích měl něco, co nepoznávala; ostražitý výraz, který u něj byla zvyklá vídat, a ostrost, tolik připomínající jeho otce, zmizely. Draco vypadal, že nemá v úmyslu se pohnout a dál se na ni díval s polovičním úsměvem na rtech.

Hermiona rychle popadla hůlku, ovinula ruce a nohy kolem Draca a pokusila se je přemístit.

Neucítila nic, ani sebemenší trhnutí.

S nepříjemným pocitem v žaludku odstrčila bez okolků Draca stranou a snažila se natáhnout krk, aby viděla, co se děje mimo jejich malou provizorní bublinu. Na ministerstvem pečlivě nastražené pasti se něco hodně pokazilo, nebo jí Lucius lhal. To první bylo pravděpodobnější, protože mozkomorové unikli z části louky, která měla být silně opevněna ochrannými štíty zabraňujícími přemístění, aby je udržela na místě. Luciusova netypická upřímnost přinesla svým způsobem Hermioně trochu útěchy.

Pocítila chlad následovaný strachem, a spatřila, že je teď obklopuje šedý mrak, přes který už nebyl vidět ani les, ani Prasinky. Draco nebyl schopný nijak pomoct; jen si vleže na boku opřel hlavu o loket a prohlížel si ji s cizím úsměvem na rtech.

„Křičela jsi a já jsem ji nemohl zastavit,” svěřil se jí, zatímco se štrachala na nohy. Okamžitě věděla, do jaké vzpomínky musí být ponořený, a odepsala ho. Zjevně byl zmatený a ve stavu, kdy jim nemůže pomoct se z této situace dostat, i když kouzlo Patronus patřilo ke smrtijedskému vzdělání. Bude muset přijít na způsob, jak je z toho dostat, sama.

Nevypadalo to moc dobře. Cítila, jak se k ní šedý mrak každou vteřinou víc a víc přibližuje. Jako by na ni doléhala apatie, takže se každý pohyb stával náročnějším. Kde je sakra Ron a jeho posily?

Zuřivě ze sebe setřásla letargii a pokusila se podruhé ten den vyvolat Patrona.

Bylo to marné. Tváří v tvář postupující mlze se jí nepodařilo vybavit si jedinou šťastnou myšlenku. V zoufalství se to pokusila udělat jako Harry a soustředit se jen na lidi, které milovala. Jakmile ji ten nápad přišel na mysl, vzpomněla si, jak jí právě Harry, když na ministerstvu kouzel hledali viteál ukrytý ve Zmijozelově medailonku, říkal, že Patronus je jediné kouzlo, se kterým kdy měla problémy.

Vzpomínka na jejího kamaráda ale zřejmě stačila k tomu, aby přitáhla šedou mlhu přímo na ně.

 

PP: Jo, cliffhanger. Ale je vám jasné, že jednou to přijít muselo, ne? :-))